józi.odkudkam přečtené 350

Herecký paradox 1997, Denis Diderot

Napsat pojednání o herectví formou divadelního dialogu jehož prostřednictvím je divák uvržen ve vír značně pasivně-agresivní výměny o povaze tvůrčího procesu, v němž se sváří rozum s citem, je potenciálně nosnou konstrukcí...kdyby ovšem partie zde sehraná nebyla jednostrannou šarádou a nevyžadovala přijetí vnucené dichtomie "buď anebo"; slibný rozjezd se tak velmi rychle zají a my jsme odsouzeni dělat křena vleklé výměně v níž rozum hájící "Prvý (sám Diderot)" stírá na smeč přihrávajícího "Druhého". Ale tak čteno na pokračování na záchodě, čili ok. 3 lehce únavné ***... celý text

Umírat v nitru 2009, Robert Silverberg

Pustá duše 2019, Dan Simmons

Jelikož je "dálno-cit" leitmotivem mých šuplecích ambicí, tak mám z četby na tohle téma hrůzu a současně mě vábí jak lucerna můru (zatím Děti půlnoci, Umírat v nitru, Hladové hry, Osvícení, Kukly) Naštěstí zjišťuji, že některé dějové konstanty jsou, zdá se, nevyhnutelné a současně, že mě v mé žárlivé tvůrčí lakotě může nadále těšit, jak (troufnu si říct) "mělce" jednotliví lidé látku pojali; ergo mé ego zůstává nedotčeno...byť Pustá duše byla zranění blízko. Simmonsovi ale rád odpustím...a vlastně je mi ctí. Ono na tom ale stejně prť sejde. Čím může Pustá duše načechrat pírka je fakt, že je v ní Simmons proti svému obvyklému úzu strmě eskapádní (ději by rozvážnější poloha a větší rozsah sekly!) stylisticky proškrtaný a nebarokně čistý...a přece se nezapře; jak co do nevtíravé obraznosti, tak co do pointy, jež pro mě není ztělesněna ani tak ústřední hypotézou, či dějovým rozuzlením, jako spíš vyznáním o propasti mezi přežíváním a žítím. Objektivně za čtyři, ale výsledná katarze přebíjí i lehké (a škodolibě úlevné:) zklamání. 5 mléčně melancholických ***** PS: Tlačení na pilu násilí nebylo zapotřebí, lidem obecně vzato nejsou extrémy vlastní, to spíš lhostejnost a sobectví.... celý text

Židokracia 2020, Marián Magát

A mě se líbí, že si Marián našel koníčka; vždy mi přišel takový ztracený v širém světě...a teď? Očka mu jen svítí štěstím, z lásky k pravdě Duch Svatý sestoupil naň za maštalí, kde ve vší počestnosti tenhle nádor počali; kluk je jak dub a má se k světu, intelektuál po Mariánovi a árijec po tátovi, to se ví. Jak jen tohle kriticky alternativní dobrodružství dopadne? Určitě dobře, vždyť nad Tatrou se blýská na lepší časy, Fico leští "Rad Andreja Hlinku"...teď už se jen spojit s banderovci (nebo komu v tom zakarpatském duelu vlastně drží palce...úkáčka sou náckové, ne?) a s hlavou aj pravicou hrdo hore vztyčenou poďme všetci; "Op - op - op - op - Oppan Gangnam style!" Být v hodnocení bok po boku mezi číslice ovládajícími patrioty jako Adam144778, či Jochen1899 se neodmítá; 5 nekompromisních *****... celý text

Video s Ježíšem 2004, Andreas Eschbach

Spojte výbušný námět se solidní řemeslností a máte odrazový můstek do světa letištních bestsellerů jak vyšitý. Video je vlastně docela blbinka (viz. zejm.: kdybych měl důkaz o možnosti vysmát se času, tak se do základů mění, nu, vše - včetně zákona o majetku a vlastnictví, nebo toho o zachování energie - a potenciální obsah nějakého videa mi může být buřt, přesto jsou všichni hin právě z něj...cože?!) ale blbinka magnetická, jako i příjemně atmosférická; ideální letní techno-teo-chronouzlo-thriller/oddechovka do vašeho zavazadla. Ale bacha, kdo zná Eschenbacha z "Tkalců gobelínů", nebo "Poslední svého druhu", bude z vidka po drtivou většinu jeho trvání asi trochu jelen; zatímco výše jmenovanými si splnil sny, tímhle hádám splatil dluhy. Což vůbec nevadí, pořád jde o dobrou, byť citelně popcornovou zábavu... ...což by bylo bývalo platilo, nebýt závěrečného, překvapivě vkusně nedávivého morálu a jisté trojstrany po níž jsem měl málem chuť jít do plných. Trojstrany jež prošla krunýřem a něžně pohladila tu sekanou člověka uvnitř; i slza v koutku se usebrala...jako zamáčk sem jí, jasně, ale byla! 4 živoucí ****... celý text

My z kosmu 1988, Arnold Mostowicz

Do "My z kosmu" jsem šel vlastně ani nevím proč (když mám na talíři naléhavější kusy) a navíc úplně na blind; bo slibně vypadající (a něco zcela jiného slibující) obálka v knihobudce....kam jí taky, jelikož mi na srdci leží duševní zdraví bližních, nevrátím. Dramatický virbl. Nebudu vás napínat; jde o takovou polskou dänikenovinu na toluenu, v níž Mostowitz účelově vytváří umělé problémy, aby mohl prostory mezi domnělými rozpory zabydlet ufony. Né vážně, tady je Země na stránce jedné v obležení kosmické flotily (i když...) na druhé se potápí kontinent Mu a na třetí Buzz s Neilem v leaknuté komunikaci objevují pravěké měsíční základny. A co všechno je ten chlap bez mrnutí oka (pokra bych s ním nedal) schopen označit jako fakt! Nu, všechno. Všechno co se hodí do krámu a tak je slovo fakt nejfrekventovanějším podstatným jménem celého spisu. Na to bych, kdybych si sebou byl jist jako on, dal krk. Fakt. Taky chovám mocný pocit, že jsou autorovy představy o vědě a její metodologii silně ovlivněny, krom toluenových výparů, skutečností, že k ní přičichl z učebnic pro ZŠ. Ale jestli chcete u něčeho nechat běžet m*zek na volnoběh, tak do toho "křeččího šlapadla" (či kolotoče, jak mi net našeptal) směle vlezte... ...ale nemyslete si, ono to bylo pěkně těsné; že si tu teď můžu přezíravě honit ego (a místo toho vám do hlav nevalit extraterasiální paleo-klíny) je jen dílem Toufarova tučného "debunku", kterým je kniha opatřena a díky němuž se mi celý ten báječně vystavěný kosmos zhroutil. Tfuj tfuj. 3 zábavné ***... celý text

Jak jsem vyhrál válku 1970, Patrick Ryan

Ernest "Butch-Diesel-Steak" Goodbody je přesně ten čacký typ, co to na večírku po jednom zázvorovém pivku neohroženě zalomí na kanapi, načež celý následují den, ku svornému veselí okolí, chodí s fixem namalovanou pi(h)ou na čele. Zjištění toto jej však nic nezdrtí; toť sotva příčný práh na dálnici retardérů neúhybně stoupající k titánským výšinám; zpočátku je člověku Érnýho málem líto, než si uvědomí, že je co světcem, sysifovským balvanem, kosmickou konstantou a nehynoucí entitou, něčím na způsob daní. Nechápejte mě zle, Ryanova novela je poctivě sucho-brití satirou plnou odsudků gumárny vojenské, jako i válečné (rozhořčené komentáře stran zlehčování této mužné kratochvíle nejsou na místě, mrazivé meziřádky hnojené smrtí se najdou) v mém srdci však zůstane především vítězným obloukem, svědectvím triumfálního průjezdu jedné historií nedoceněné postavičky, jež je však v své skromné nebetyčnosti pravým katalyzátorem dějin, oním zrnkem na vykolejených drahách hvězd. Je mým pevným přesvědčením, že Goodbody, ať už byl skutečný, či nikoli, válku vyhrál; můžeme tu ad nauseam diskutovat, co se myslí válkou a co vítězstvím, jedno je však jisté; bez jeho nesmazatelné šlépěje v kvantové pěně kolektivní demence by se vše odehrálo mnohem, mnohem...jinak. Škoda snad jen...eh, decentnosti humoru? Jako já autorovo záměrně nenařvané "slow-burn" pojetí legrace respektuju, jen kmitá na jiné vlnové délce než to mé; chytám ho, ale plně nerozonuje. A srovnání s Haškem, prosím ne, vlažně leje kdo tohle hlásí, pravda je na dně. 4 medium rare (mam rači vypečenější) **** PS: V rovině méně zjevné je pak kniha neironickou poctou stavu poddůstojnickému; dobrý seržant (zde Transom) je pro každou jednotku požehnáním, neboť taktně napravuje omyly shůry, čímž nejen že chrání ego velení (a tím i pro zdar válečného úsilí nezbytnou harmonii horizontální) ale jako vedlejší produkt i mundůry na jemu svěřené bio-mase.... celý text

Dějepis v souvislostech 2016, Jiří Martínek

Vyvalit se na gauč s učebnicí dějepisu a jet chronologickou drť dat a událostí chce charakter z ocele...a ten má málokdo. V zájmu zachování historické gramotnosti je tedy nanejvýš záhodno krušný proces zocelování charakteru nějak obejít; osvědčeným způsobem je převod dějin v příběh...ten však má své limity a pokud chcete ze spárů nudy vyrvat větší kusy času, musíte být kreativní. Kdo by se byl býval byl nadál, že s něčím "komenským" přinde hlavní lidojed vědomostní soutěže "Na lovu", totiž multiDr. Martínek! To se má tak; přiřaďte k očíslované šipce času obdobně nudně očíslovanou rovnoběžku, případně rovnoběžek víc, a rázem máte notovou osnovu. A na ní touto paralelou vzniklé souzvuky, jednoduché akordy, melodii. Fakt, člověk by neřekl, co takhle prostinká blbina se suchopárností dato-dějů udělá (črty jednotlivých období se navíc vždy snaží přinést něco zajímavého...a jsou doplněny nějakým tím "věděli jste?" vyzobnutím); totiž, že je zatraktivní a způsobí tu podivuhodnost, že vám něco z nich v školou otupělé, věkem okoralé kůře uvízne. Snad. Rodná hrouda v evropském kontextu, od pravěku po současnost, spíš takové letem-světem hopkání po leknínových listech na jezeře dějin...přesto inspirativní četba, která mě nejednou překvapila, nenásilně vedla k brouzdání na netu a doplňování si souvislostí dalších. Fajn počin, který si dle mě právě pro netradiční pojetí hvězdu navíc zaslouží. 4 chválihodné **** PS: Z mnoha hodnotných informací jsem nakonec bramborou ocenil tuhle "Chudák Jaromír po bratrově smrti ustoupil synovci, ale svému osudu neunikl; najatý vrah ho prý probodnul zespodu, když kníže v noci seděl na záchodě." Přemyslovsky drsný!... celý text

NSA: Národní bezpečnostní úřad 2021, Andreas Eschbach

Malá úlitba úvodem; Ó síti, jsi étericky lepá a proti stěru dat z mého digitálního patra nic nemám, jen je z něj ve vlastním zájmu raděj nestírej; jsou vadná, zavirovaná a vůbec by ti rozhodila všechny rytmy...dále, k lidem i nelidem stěry zpracovávajícím chovám nejvřelejší city a vůbec, jste úžasní! Jo a ježuro, který v tom taky jedeš, letos bych si pod jedlí přál najít, však víš. Ke knize; spekulativní historie á la Petr a Lucie protkaný paměťmi vilného psychopata + mobily a sociální sítě. Civilní přístup, pozvolný průsak, Eschenbach otáčí šroubkem s hodinářskou jemností. První třetina se nese v plíživém zobrazení proměny společenského klimatu (trolí farmy, multiplikační efekt, echo-chambers) jako i následných změn reálných...je vtipné a současně děsivé, jak si tuhle část, v kontextu speciálně operativního dění, někteří lidé zde vykládají po svém...a jak, sami jsouc bezděkými pěšáky mašinérie hybridní infoválky, kolem sebe (coby rotací polopravd, zámlk a lží dokonale dezorientované čamrdy) sebevědomě metají ovcemi nalevo napravo. Ale je dobře, že mají prostor v politice, na náměstích, fórech, v kometářích, zkrátka všude kam se podívám...prostor o kterém si jinde můžou nechat zdát, zatímco tu veřejně bědují nad jhem hrůzné cenzury (jak kouzelný protimluv) a kdesi cosi. Zabukujte si radši nejbližší tandemový seskok z okna s nějakým ruským novinářem, nebo na náměstí Nebeského klidu rozviňte libovolně protestní prápor...když tolik samostatně a hlavně kriticky myslíte, že jinde jsou pastviny zelenější a volání bačů, které se sem z nich line pravdivější. Ve zbylých třetinách se začnou rozkrývat možnosti e-fízlování a uff, já jsem vlastně "rád", že jsou tyto prostředky "jen" v rukou vícero soukromníků, kterým jde primárně o zisk, ergo o sestavování spotřebitelských profilů. Zároveň jsou tím informace alespoň částečně decentralizované, doufám že dík konkurenčnímu boji i žárlivě střežené a náležitě mastné...navíc mastné nikoli ve smyslu prodeje profilů s jejich kompletní charakteristikou, jako spíš prodeje jmenných seznamů odpovídajících specifickým požadavkům na cílovou skupinu; sestavit si obrázek kompletní je tak, snad, pro koncové nákupčí těchto dat finančně nereálné. Mít povinnost sdílet tato data se státem, který by se stal ústředním Hubem? S pánem bohem. Třešínkou je (spoiler) zapojení AI; jako nástroj ke zpracování masivních datasetů je tato dokonalá, nemluvě o tom, že si za chodu může sama splétat algoritmy nové, v zpětnovazebné smyčce je hned vyhodnocovat, algorimy náležitě přizpůsobovat (-II-) a tak nacházet nové, nečekané souvislosti s rychlostí o níž člověk může snít. Výtěžnost stávajícího objemu už vytěžených dat by tímto dost možná vzrostla násobně. Co se samotného děje týče, eh, od Eschenbacha jsem zmlsán famóznimi Tkalci gobelínů + Posledním svého druhu a tohle po mě chladně sklouzlo. Přičemž pochybuji, že šlo o umělecký záměr; emoce se tu dojí ozlomkříž;-) Za osvětu váhám s hvězdou navíc, ale nějak nemůžu. 3 jezinčí prstíky *** PS: Jestli jste, tak jako já, rezignovali na vyplňování hesel a ke všemu se přihlašujete přes účet gogol, či jste nedejbože na vámi navštěvovaných stránkách odklikli preset cookies consent, tak už je vše stejně v háji.... celý text

Nebeští jezdci 1967, Filip Jánský (p)

Shlédnuvše poněkud nešťastně namluvený, jinak ovšem zdařilý, z dobových záběrů kulantně sestříhaný doku-snímek Good Old Czechs, jsem sáhl po vzpomínkách jednoho z dvojice hlavních protagonistů, zadního střelce Richarda Husmanna aka Filipa Jánského. Kolem jeho novely jsem už nějaký čas kroužil, ale v obavách z ideologického zabarvení - ať na jednu (komáři) či druhou (vlastenci) stranu - jsem nakonec vždy cuknul. Teď už ale nebylo zbytí a mohu s úlevou konstatovat, že se mé ideobavy nepotvrdily; v nebesích nezbylo místo ani pro Boha. Tam vládne jen sinusoida úlevy a strachu. Dostalo se mi překvapivě civilního, komorně sevřeného příběhu o partě nočních andělů, jejich splývání ve větru...a tvrdém návratu na zem. Posádka útrob hlavní hrdinky Alice kdovíjak hluboce vykreslena není a přece jsem k ní přilnul. To se mi nestává. Dokonce i vsuvka romance je oděna v tak nevinně odzbrojujícím hávu, že jí ten květ přejete. Oproti třeba Hellerově Hlavě XXII (zkoušel jsem to s ní hned na dvakrát a ani jednou jsme se nepotkali) mám z Jánského dojem nelíčenosti. Vyprávění obyčejného skromného kluka bez existenciálního dloubání se v nose a úporné snahy dolovat z něj na světlo světa holubice poselství. Z Nebeských jezdců vše vyplyne, prosto pompy, přirozeně a tiše samo. (za mě vlastně o válečný román ani nijak zvlášť nejde, to stěžejní se mohlo klidně odehrát jinde) Nesentimentální, lidská kniha Remarqueovského ražení v níž mi však k úplnosti stále něco-něco scházelo...než přišla čtvrť poslední. A právě jí, troufnu si říct, Jánský svůj zjevný literární vzor předčil. Interpretační spoiler (když ne autor, tak já se dloubat budu): plná svoboda je vlastně strašlivá, protože nemrtvá; vždyť jak se liší od smrti, když nemá pro koho žít? Aspoň pejska mít. 5 nebombastických *****... celý text

Stromy 2006, Bruno P. Kremer

Věděli jste, že se stromy dělí na listnaté a jehličnaté? Nic si z toho nedělejte, já taky ne a to jsem zahradník násadou od přišláplých hrábí nejmíň na třikrát pasovaný. Ale vážně, Ikarova edice Průvodců přírodou je dosud nepřekonaným vzorem polních určovacích klíčů a současně výstavní ukázkou skopčácké mentality. Pořádně, přehledně a systematicky. Na první dobrou by si jeden řekl, že se jména viníka vaší neznalosti nejsnáze dopátráte skrzevá uspořádání listoví, tvaru samotných listů a struktury borky. Vzhledem k tvárnosti jen takové čeledi bukovitých však Ikar moudře určil výchozím bodem květenství a plody. Velmi nadstandartní je detailní, relativně štědře velkoformátové zobrazení výše uvedených atributů; jinde jsou květy/plody/listy/.../ kolikrát zachyceny nedbale, velmi umělecky z dáli, či dokonce vůbec. Nechápu. Slovní popis vzhledu, ročního cyklu, výskytu, užitnosti atd. je navíc často doplněn rozličnými zajímavostmi díky nimž jsem si průvodce bez valného přemáhání pročetl jen tak od stolu. Viz. např. Ořešák královský; "botanicky přesně vzato nejde v případě lahodných semen o ořechy, nýbrž o pecky peckovic a v nich ukryté laločnaté dělohy"...šach mat, vegani! Pro čechoslováky a obdobný póvl je pak také dobré vědět, že dík blízké lokalizaci originálního tisku odpovídá zastoupení zde vybraných druhů houštinám krajiny naší..neztratíte se s ním ale ani v Chorvatsku; dotek středozemí je tu též. 5 ***** s olivovou ratolestí PS: mé top stromy jsou, v tomto pořadí - borovice, bříza, dub... celý text

Útěcha z filozofie 2010, Alain De Botton

Je chmurně a když zrovna necpu těsto do díže/nevyndavám z pece pecny chleba, bych raděj útěchu nikoli v rozptýlení, nýbrž v trvalejším vnitřním nastavení. A o tom to je, filozofie nemá být salónní záležitostí, jakousi v dáli studeně hynoucí hvězdou, ale vztažnou, v realitě ukotvenou zkušeností. Až uvedení učení v soulad s nečasem nad pleší ukazuje na skutečné poznání. Tehdy se mění ve waltz mezi kapkami deště, nebo ještě lépe v deštník. De Botton deštník má a rád se o něj podělí. Navíc s úsměvem. Hlavní téma dne; souladné sebepojetí coby trvale udržitelný zdroj paliva. Mentální droga, soběstačná výroba. 1. Sokratés. Ni obliba x neobliba, ale schopnost obhájit sobě i druhým (konečný účet však budete skládat především sami sobě, ne druhým!) své postoje a jednání...možná vás zabijí, ale budete si to umět hezky zdůvodnit. 2. Epikúros. Ni bohatství vs. chudoba, ale hierarchie potřeb, kde zajištění holé existence bezprostředně následují potřeby nemateriální (dramaticky klesající strmost křivky vztahu spokojenost - množství materiálních statků); tj. přátelství/nezávislost, vlastní myšlení a bok po boku veget s dívkou Blesku, jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým smyslem pro humor a spontánností...a která by se oblékla do svršků z výprodejů a levných obchodních řetězců. 3. Seneca. Ni přemrštěná, ale reálná očekávanání; frustrace jako projev vrcholného optimismu, jenž ve svém hněvu mlčky předjímá existenci bez nezdaru, neštětstí, nespravedlnosti. Vědomé přijetí pravé(?) povahy reality ztělesné vrtkavou, jako i morálně slepou Fortunou, je štítem, nikoli rezignací; schopnost rozlišit mezi nevyhnutelným a změnitelným je pak mečem. 4. Montaigne. Nedostatečnost duševní, tělesná, kulturně/původní...jsme, kdo jsme a máme, co máme..."Nejvíce nás otravuje pohrdání sebou samými" (v těsném závěsu i druhými)..."neměli bychom vést vnitřní občanskou válku, spíš bychom se měli naučit respektovat své složky, žádná není ani strašná, ani ponižující." Klasická filozofie je nemalým spoluviníkem instagramově vadné představy o lidské dokonalosti; kdo však zavírá oči před bytostnou nedostatečností, nechává víc, než polovinu lidství bez povšimnutí. Moudrý zná svou omezenost, jako i sílu, učí se, má (se) rád a světem apriori nepohrdá. Povýšenectví nahrazuje, kde to jen jde (jak u sebe, tak u druhých) pobaveným údivem. "Jsem člověk a nic lidského mi není cizí." 5. Schopenhauer. Zlomené srdéčko; loutkář rozumu, vůle k životu, volí svůj protějšek s ohledem na zdravé potomstvo, nikoli na duševní harmonii; odmítnutí při dvoření, či rozčarování po dvoření úspěšném a následném rozplození je takřka zaručeno. Jde o reprízující se mikrotragédii biomasy; jak u krtků, pávů, mravenců, tak i u lidí, nic osobního. Není třeba si zoufat, všechny zmatky/nedorozumění jsou běžným důsledkem rozporné povahy rozumu a okovů vůle života. V rovnici zachování druhu je spokojená koexistence vedlejším činitelem, bez něhož se tato dost dobře obejde. 6. Nietzsche. Naplněný život netkví ve vyhýbání se bolesti ani v tlumení vášní. Sobectví, ambice, potřeby tělesné, jako i umělecké, jsou pohnutky přirozené a míra/kvalita libosti z jejich naplnění je neoddělitelně spjata, jako i !přímo uměrná!, s nelibostí cesty k nim. Strast je nedílnou součástí růstu. Klíč k ní tkví v její správné interpretaci. Strast je strmý svah, naplnění vrchol. S nesnázemi, bolestmi a nešvary (i cesta k ctnosti musí být vykoupena zkušeností hříchů hněvu, nenávisti, žárlivosti, nedůvěry, chtivosti a pochyb) nejen že je nutno se vyrovnat, je třeba je chápat a zužitkovat coby brousné plochy našich tupých ostří (vtipná je story, kdy N. opěvuje tvrdý a prostý život v sepětí s přírodou; tedy začne zahradničit, načež po týdnu hodí vidle do hnoje s tím, že jde o práci těžkou a že ho bolí záda:) S tímto na zřeteli je třeba se jimi nenechat odradit a srazit (je krutou ironií, že sám autor prožil svůj život v těžkých depresích jako osamělý a nakonec i zlomený muž...ono je asi, vzdor všem těm machistickým proklamacím, prospěšné naučit se strasti po anticku tak trochu obelstít; jinak vás svou ničím nenadlehčovanou tíží zdrtí) V časech tísně je naopak záhodno zpozornět, zbystřet a hlavně vytrvat. Podmíněnou provázaností růstu/uspokojení/naplnění s utrpením Nietzsche završil postupný odklon od jádra filozofií východních, řekněme indo-čínských, jejichž vliv v antických duchovních naukách vnímám dost jasně. Ale budiž, strast není a priori škodlivá, to beru. Kruh je uzavřen a čtenář tak může nahlédnout relativně plynulou škálu strategií, kterak nakládat s tokem zakoušené zkušenosti. (oba polární extrémy, zejm. 2 vs. 6, jsou, hádám, do určité míry platné a je na každém, ke kterému se přikloní, který je blíže jeho naturelu...snad je možná i jejich obezřelá syntéza; Friedrich by něco takového nepochybně označil za zbabělou a zavrženíhodnou polovičatost...inu, nejsem tu od toho, abych mu byl přikyvujícím stínem; ostřejší lokty, světáctví a konkurenceschopnost - s hrozbou pádu, regulérního šílenství, či vyhoření - asi umí přinést hard core žitá cesta Nietzscheianská...na stranu druhou je asi stejně tak dobře možné si - s hrozbou promrhání potenciálu - vcelku na pohodu dožít v self-made bublině klidu bez potřeby dělat v sýru světa kdovíjakou díru.) Neokázalá knížečka sympatického formátu, řezu, materiálu a hlavně obsahu, který je vše, jen ne triviální...jak je mu ve zdejším komentáriu místy podsouváno. Obsah je, pravda, krapet selektivní, ovšem také přístupný, v životní příběh svých mluvčích vpravený, vkusně humorný (už jen entrée Sókratovo - kterak coby malý, olysalý tlouštík s plochým nosem a vypoulenýma očima křižuje Athény, přičemž všetečnými dotazy obtěžuje každou nebohou duši, co mu dopřeje sluchu, je tak zemitě milé, že se usmívám ještě teď) a srozumitelný. Nikoli však triviální; třeba stoiky mám načtené zdrojově a v rámci tématu je zde příslušný aspekt jejich nahlížení světa vypíchnut přesně. Knížečka silně zní. 5 lidsky plápolajících *****... celý text

Cesta k nesvobodě 2019, Timothy Snyder

ČÁST 1. Hodně hořké čtení, které dost dobře nemůže jen tak odmávat ani skalní fanda Orlíku, či Marty Semelové; Tim je možná amík, ovšem také historik se specializací na střední a východní Evropu vládnoucí jedenácti evropskými jazyky (včetně ruštiny a ukrajinštiny) což mu umožňuje sledovat zahraniční TV, tisk a vůbec nezprostředkovaně studovat zdrojové materiály. A že knížka hezky ozdrojovaná je. Pojďme se jí mrknout mezi futra. Ivan je smutný případ; nemá moc čím, krom surovin, kohokoli nalákat a tak sousedi, pokud jím nejsou beznadějně geopoliticky skřípnuti, hledají celkem přirozeně budoucnost jinde. Co s tím? Inu, když na to nemáte, stáhněte druhé na svou úroveň; jelikož jste na bahno zvyklí, zvítězíte v něm svou zkušeností, stupadla si uděláte z padlých. Ruská zahraniční strategie, mimo otevřené agrese samozřejmě, v kostce. Export politické rétoriky, destabilizace (nástrojem je i Sýrie; největší uprchlické vlny následují masivní ruská bombardování civilních cílů 2015) financování proruské/EU opozice (brexit-N.Farage+kampaň Vote Leave, Fr-Národní fronta-Le Pen, De-Schröder-dnes v radě Gazpromu, Ita-Berlusconi, Aut-Svobodní, Cze-Zeman a 33 mega od Lukoilu...na Trumpa nemám sil, tak jen letmo; s celkovým dluhem 4 miliard $ u 70 bank mu už žádný ústav nechtěl půjčovat a tak v devadesátkách vyhlásil bankrot...načež vstal zázračně z polela a rozjel nové developerské projekty...financované skrz Bayrock group ruskými oligarchy, kteří si zároveň prodejem/nákupem jeho nemovitostí prali špinavé peníze) Informační válka, repetice asociačního pásma hlasování= (počínaje r. 2012 jsou volby v RU oficiálně přiznaným rituálem formálního podrobení se tzv. suverénní demokracii; lokálně 150% účast, celkové oblastní součty zakončené třemi nulami...nakonec i sám Medveděv prohlašuje na výtky stran volebních výsledků; všechny ruské volby byly odjakživa zmanipulované)=západ=úpadek=sodomie=satanismus=antikrist=globální židozednářské spiknutí financující neofašismus. Vážně. Směšování protimluvů je žádoucí, neboť paradoxní, souběžně koexistující výklady prospívají chaosu a implicitně i erozi rozumu; důraz je kladen na emoci. Odkolnění hněvu a frustrace zejména chudší vrstvy obyvatel směrem od Ruska k EU a UA je pak špílcem vrcholným. Účelově zřizovaná/řízená fóra, trollí/botí farmy, falešné účty, vyvolání nejistoty, relativizace faktů; mimochodem, ono trumpovské fake news, je původu ruského, první užití při anexi Krymu 2014; fejkovyje novosti. Není třeba věřit Rusku, splněným cílem hybridní války je nevěřit ničemu, zejména ne novinářům, jenž jsou trnem v oku všem autoritářům; duševní realitu formuje emoce jitřící, face/twitter mem-virální, zpravodajství; virtuální prostor let 2014-15 tak například ovládla diskuze, zda Ukrajina existuje, zda jsou v ní fašisté (samozřejmě jsou, tak jako všude; nicméně ani v první volené vládě hned po Majdanu nedosáhla jediná z nacionalistických stran 5 % potřebných k tomu, aby mohla žvanit byť jen v opozici; naopak tři ministerstva obsadili rusofonní mluvčí) a zda do ní vůbec Rusko vtrhlo. Co mě na Cestě k nesvobodě zaujalo asi nejvíc (mimo rozboru předehry současného dění na UA a pro mě zprvu překvapivé, evropské historii však odpovídající teze stran dlouhodobé neudržitelnosti samostatného národního státu, ergo nevyhnutelnosti koloniálního impéria x právně integrovaného společenství) je ideologické podhoubí, emergence rasputinovského přízraku; institutu dvorního filozofa, vykladače etiky a dějin, našeptávače, rádce, portrétního mistra a životopisce jeho carské výsosti. Je to legrační, pod vší spletí kleptokratických monopolů a z oken kontumovaných novinářů nakonec tepe zbytnělé ego jednotlivce. Žádné velké historické překvapení. Nechápejte mě zle, řádné ego mají i politici západní, jenomže ti jsou alespoň jakžtakž svázáni odvolatelností a hájením pravidel vlastní svázanosti. Ale zpět k filozofům, neboť duo křesťanských nacionalistů Iljin & Dugin (+ mediální guru Surkov; dnes Solovjov) přikládají pod kotel ve velkém stylu; Rusko, za celou svou tisíciletou historii, vždy bylo a je nevinné, vždy bylo a je obětí, bere si jen to, na co má odvěký nárok a vždy se jen brání...hmm, i ruský korunní klenot, 2. sv. válka, začala koordinovaným útokem Německa na Polsko ze západu a Sovětským svazem z východu; to vše v rámci Riebentrop-Molotovovy dohody, paktu o vzájemném neútočení výměnou za rozdělení si koláče Evropy (skutečnost v RU nyní nelegální; btw, 2017 vyšla nová učebnice dějepisu jež toho gumuje/přepisuje mnohem víc)...Dále nám duet pěje o dni spravedlivého zúčtování, kdy na trůn usedne jediný a všemocný spasitel, jenž lidstvu svou osobou vrátí jeho původní božskou jednotu; Principem demokracie je nezodpovědný lidský atom, musíme proto odmítnout mechanické a aritmetické chápání politiky, jako i slepou víru v počet hlasů a jejich politický význam...moc přichází k silnému sama...přijmeme svou svobodu i své zákony od ruského vlastence, jenž Rusko povede ke spáse...bude náležitě můžný...stojí sám a osaměle i koná, jelikož vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit; rusové pokleknou před živoucím údem Ruska, nástrojem sebevykoupení. Mysl národa je od potenciálně reformní budoucnosti orientována k neposkvrněné minulosti, jejíž cudnost je před zhýralým západem hájena moudrým a věčným (nástupnictví není řešeno) vládcem. Rytířský mstitel křivd je předurčen. Šílené, tohle bych třeba, vidouc na netu, okamžitě odepsal jako hoax; při tom jde o krásně doložitelná tvrzení. Putin nechal převést Iljovy ostatky ze Švýcarska domů, jeho souborně znovuvydané dílo rozeslal darem celé státní správě, včetně mediálních dramaturgů, a citace z ní se pravidelně objevují v jeho projevech, které si sám píše. S rostoucí intenzitou se v nich pak také objevují termíny Ruský prostor, Nové Rusko...a zastřešující termín Eurasie, jejímž duchovním otcem je Dugin; Od Kamčatky po Lisabon (kratičký, zato výmluvný rozhovor s ním zde https://www.youtube.com/watch?v=Du7fOoW_euE)... celý text

Jitro kouzelníků 1990, Jacques Bergier

Hystericky revoltující kritika poznání/vědy; ta zastírá a lže, strhnout vše, do základů, jedině tak se můžeme očistit od předsudečnosti a nahlédnou svět v jeho skutečné podobě a celistvosti, tak jak je, nikoli coby sled vypreparovaných karikatur, v něž je naše polospící-zmanipulovaná-dětská mysl přetváří a následně katalogizuje...hezké, ale tak možná se mohli kucí (místo urputného nasazování si masek NeoNietzscheánsky-vizionářských partyzánů, kteří jen nakročují do tisíců směrů a jak moře co jen břeh sotva olíznou, hned se z něj zas stáhnou) zaměřit na téma jedno a něco z něj skutečně vytěžit, něco skutečně vyvrátit (čímž by své věci posloužili nejlépe) nebo se pak aspoň v otravně letmých náznacích soustavně netvářit, že drží klíče k Tajemství. No jo, jenomže to by pak museli, místo rochnění se v moři báječných podivuhodností, začít dělat, inu, vědu. Což v reálném životě jeden z nich dělal; i proto dost dobře nechápu jejich tvrzení, že si je věda jistá sama sebou (určitě ne v základním, experimentálním a teoretickém výzkumu...a to ani v šedesátých letech, kdy Jitro vzniklo a kdy se už věda nacházela v dobře jedenácté dekádě značně turbulentních změn; Maxwellem počínaje, Wilkins-Crickem konče)...zkrátka jí nezbývá, než alespoň po nějakou dobu pracovat se současně nejlepší hypotézou/teorií a číhat na střípky faktů, který jí buď potvrzují, nebo zpochybňují. Vždyť každý, kdo má svých pět švestek po hromadě, vidí, že historie vědy je historií kontinuálně překonávaných omylů, na tom je založená, že na něčem fanaticky nelpí, když se to ukáže být v rozporu s výsledky; jistěže i současně uznávané pravdy padnou, ale co můžete dělat jiného, než experimentovat, replikovat, Popperovsky falzifikovat...a interdisciplinárně syntetizovat (se stavem posledně jmenovaného, to, pravda, v šedesátkách asi ještě tak horké nebylo). Teď tyhle všechny pracně vydobyté znalosti hodit za hlavu a začít u šutru a ohně? To nemyslíte vážně, pane Feynmane! Snad ale měli P & B na srdci je to, abychom měli třetí oko více otevřené právě těm odchylkám z normy, abychom byli svolnější upustit od převládajícího paradigmatu a vydat se, pokud toto nevyhovuje našim měřením, jiným směrem...třeba dolů. Přes káravý tón ale vlastně musím Jitro doporučit. A to zejména, v dobrém slova smyslu, mladším ročníkům pro něž je studijní látka něčím pevně daným, textem modlitby který se musí slovo od slova, protože Pravda, ve škole s nechutí učit. Jeho ohromující proud naléhavých, nespoutaných, troufalých a bombasticky nehorázných obrazů má vskutku magicky rozvratný, ověžující účinek a člověku připomíná, že by měl (takřka) vše brát s bezvýhradně upřímnou vážností...nikoli lhostejnou samozřejmostí.... celý text

Jatka č. 5 2016, Kurt Vonnegut Jr.

Nic z toho co tu píšu nedává moc smysl, ale nebojte, jednou bude, vlastně už to asi smysl dávalo. Channel leklých těl No°5 jinak než vonným asociačním pásmem zpracovat nezvládnu. Hodně divně počmáraná tapeta. Ale tak tapety jsou taky dost divné; dřív si je lidi z nějakého důvodu lepili na zeď; proč? Protože v laboratoři vyvynuli lepidlo na zeď? Jsou zdi domu dospělácké lůno? Proč si za Rudolfa II. muži kladli hlavy na zřasené květiny krejzlíků, nosili těsné legíny a nabírané rukávy? Svět divný byl, bude a normální je jenom teď. Na to dám bombu. Radši dvě. Divná je i tahle knížka a asi dost dobře odráží Vonnegutovy pocity, které v něm vlastně moc ani nejsou, místo nich mu po mozkové pleně běhají pavouci vzpomínek, myšlenek a tak. Cením autorskou upřímnost, takhle to většinou s uměleckou licencí nechodí. Jak vlastně napsat něco o válce, a současně jí neodít v svůdně přiléhavý šat? Nechat nožku v rozparku vidět oko nahrazujícím orgánem ufona? Nedělat příběh? A co rotříštěnost? Roztříštěný byl i bulvár po dešti bonbónů nad Dresdenem, takže jaképak copak. Myslím, že Kurt za válkování kus sebe vypnul a tak teď někde na obláčku kouří Pall Mallky...asi aby našel spínač a ve snaze o změnu ho hodil zpátky. Jenomže to nejde. Může vůbec čuník nejít koridorem? Můžeš mu dát přednášku o jitrnicích, chvíli na tě bude koukat těma svýma smutnýma, blízko u sebe posazenýma očkama a pak půjde dál; sune ho před sebou netečný ledovec dějin. Nejhroznější na Vonnegutově časoletectví je, že už se vše stalo, bylo, nejde odestát, všechno, celý vesmír tu prostě je ve své plnosti, zrození i zániku, vytesaný jak ti prezidenti v reliéfním masívu...alespoň máme jistotu; každý jeden z nás na něm věčně žijeme, jako i věčně hyneme, na věky věků amen. Za mě nejde o protiválečný román, jako spíš o existenciální popis lidského zakoušení osudu. Kdyby šly dát negativní hvězdy, tak je dám; tohle je fatalisticky bezměsíčná obloha. Mrkněte do ní, třeba jí taky uvidíte. Záhodno by bylo. A jelikož v tmě noci nesvítí krom sýru ani hvězdy, tak je nebudu rozžínat ani já. Dobré to bylo. PS: Co se zmatků kolem žánrových škatulí týče, jednoduše existenciálně magický realismus.... celý text

Klíč k výběru partnera pro manželství 2010, Miroslav Plzák

V prcesu (freudiánský překlep, no) hledání mě sice těžce diskvalifikuje skutečnost, že nejsem profi farmářem, ale i tak jsem se rozhodl (když prach ještě nezvlh) flintu v žito neházet. Nuže, o výběru partnerů, jak tak koukám, fundovaně psali dva hlavní playeři; jakýsi hustě vousatý strejc Darwin a Anthony Hopkins - Mlčení Jehňátek (viz. foto) - Plzák. Věc je jasná, když se někdo jmenuje Plzák (už jen skutečnost existence rodové linie toho jména ukazuje na zevrubnou orientaci v problematice) tak to prostě nemůže dopadnout špatně. A taky že ne. Při propírání jednotlivých typek/typů jsem si připadal, jakobych listoval štůskem kartiček pokémonů; vlastnosti, plusy, mínusy, bonusy...teď už se asi na lidi nedovedu dívat, aniž bych jim v duchu nějakého toho pokémona na čelo nepřiplác. Tabulka ne/příznivých typologických průsečíků je pak surreálně cynickou(?) třešínkou na dortu; statistiku a letitou klinickou praxi ale asi neoblafneš. Kapitola sama pro sebe je pak typologie zamilovanosti; co převážně vidíme v umělecké tvorbě je ze své podstaty neuspokojitelná/vyděračská láska kanibalská, v lepším případě sentimentálně romantická s kanibalistickými prvky, nikdy ne láska manželská; při tom právě neochota přijmout přirozenou nutnost přerodu - začíná kolem 6. měsíce - vztahu v lásku neokázalou, zato trvalou, je velkým zdrojem pochybností, zklamání a často vede k rozvoji vlastnosti nejzhoubnější, hysterie, totiž idealizaci sebe sama přenesenou na pár; a běda, když se představa nekoná!...hmm, možná by v rámci duševní hygieny nebylo od věci zinscenovat divadelní hru Romeo a Julie po 20 letech. Nutno ovšem podotknout, že velká část knihy je věnována problematice dlouhodobého, rovnostářsky párového soužití, reskepktive postupům jak tímto minovým polem projít; předně z min strhnout kamufláž zažitých romantických představ a stereotypů, spatřit je...jak jsou, a pak se kolem nich učit zlehka našlapovat. Zvlášť delikátní je vzájemné přelévání si číší jedu, jenž v rámci negativního emočního přenosu uvnitř páru rozvrací rovnováhu vzájemné žádoucnosti; že tohle všechno autor předestírá s humorem není rozmarem, ale nutnou protiváhou umožňující o tak hrůzostrašných věcech věcně mluvit aniž by se příjemci ošívali, či nedej-amor šprajcli...původně tu měly být heslovité odrážky s krátkým komentem, ale bylo by jich tolik, že to zkrátím; důležité je nevynucování společných činností, rozdělení autority v různých polích působnosti, uznání, prostor, všeobecná střídmost (vs askeze x narkomanie), balanc citově-mocenské a/symetrie, oboustranná dohoda/schopnost přejít ve vyhrocených časech do režimu formálního, taktilní sympatie - přítulnost (vs povrchnější sympatie vzhledová), !zažitý rytmus!, nespravovat co funguje, nehňahňat se ve všem, nebát se mlčení a osvěžovat se změnou v zábavě, jídle a volnočasovými aktivitami vůbec...ultimátně osvěžující volnočasovou aktivitou je pak potomek...v konci bych ještě přidal motto nezaměňujme ctnosti za jejich funkci...funkce (např. stabilita a spokojenost) lze dosáhnout, a často je to vlastně i nejreálnější variantou, spíše změnou přístupu, než upínáním se k nějaké virtuální ctnosti; chci říct, teď mi třeba pocit, který jsem původně dojemně choval, a sice že se už jen četbou téhle knihy zpronevěřuji jakési vlastní opravdovosti (či dokonce podvádím; jo, fakt jsem taková trubka:) přijde žalostně naivní...a že mnou skrzevá četbu mnohdy projel trpký osten je cena za otevření očí (v mém věku tragikomické, ale tak co, lepší pozdě, než po smrti) víc než přijatelná. Bylo by však hrubé redukovat Klíč na toto...prostě si jej přečtěte...a to i když se v závazky zrovna nehrnete, ono je tu mnoho sebereflexivně přínosného, jako i do života obecně přenosného. Závěrem bych dodal, že jde, k mému překvapení, spíše o manuál pro muže; sufražetky by, byl by-li ještě mezi námi, Plzáka z fleku kastrovaly rezavým nožem, není pochyb. (upřímně, Míra místy působí jako konzerva i na mě; jistě, základní vzorce lidského chování a vztahů zůstávají beze změn...přístupy k nim se ale posunout mohly, ne?) Každopádně mrazivě vtipné, čtivé & poučné. Tak to má být, víme, pane Darwin?...a né mi tu, s divým leskem v oku, mávat před nosem komparatistikou zobáků galapážských pěnkav. Hodnotit budu prozíravě až po diamantové svatbě. PS: Za velmi vážné je nutno považovat, že mlčení není projevem citového nezájmu muže. Muž je zálesák, a pokud není, tak za moc nestojí. Tři zálesáci dokážou sedět u ohně a mlčet. Ani jeden neřekne: Chlapi, vy mlčíte. Asi mě nemáte rádi.... celý text

Kukly 1992, John Wyndham (p)

Motýli, či můry? Vše se zdálo tak krásně nalinkované a ono ne, fanatici křesťanští, cool, pak tu máme, jak se ukazuje, lautr stejně stejně „cool“ mutanty a nakonec nejoddanější fantiky ze všech, fanatiky telepatické (mám na mysli ty „zélandské“; tady bych čekal největší míru porozumění!); darwinismus v neúhybně čisté, a proto i dost děsivé podobě. Ruku do ohně za to, že si byl Wyndham plně vědom obludnosti, co mu nakonec skanula z pera, bych nedal. Nebo nevím, jestli mu fakt šlo o to ukázat, jací jsme my lidoopi (ať už „čistí“, „zmutovaní“, nebo „vylepšení“) pořád jedna a ta samá nemilosrdná pakáž, tak kšiltovku dolů. Ten pocit tu ale nemám, vyznění bylo jasně „spravedlivé“. Asi se půjdu optat nějakých Neandrtálců, ups. Budiž, ať už tak či onak, ze sebe za onu závěrečnou brutalitu 4 uroním.... celý text

Ne před slunce západem 2003, Johanna Sinisalo

Seveřani umí realitě transplantovat báje hezky bez jizev. Takhle přirozeně působící nadpřirozeno na mě naposled dýchlo z Lindqvistova „Ať vejde ten pravý“. Tklivě snivé, hodně smutné. Tak blízko a tak daleko, všichni. Trochu pachuť citového vydírání...a s ním i pád...snaha o „velký“ přesah bolí, překotná dramatizace shazuje. Poklidná přitažlivost tajemna s jemným důrazem na vztahová prázdna by mi ve své komorní sevřenosti krásně stačila...lehce zklamán váhám, tedy vyčkám; co ráno zůstane, co se rozplyne? . . . v mrazu se 3 troli pod nadjezdem choulí...škoda, potenciál tu byl; i tak jsem za přečtení rád, šlo o nevšední zážitek... celý text

Slepozrakost 2011, Peter Watts

Varování ...zrak sežehne neviděnou nádherou... ...duši spálí jasem chladu... ...závrať ztiší... ...svržením do výšin... Na konci knihy najdete poznámky...nic se nestyďte si je s pomocí sítí (slušné laso hází třeba tahle fanpage https://rifters.com/blindsight/BS_main.htm) dopředu projít. Jako asi se tím připravíte o postupné rozkrývání tajů svérázného světa, já byl ale upřímně řečeno vděčný za každé stéblo. Že ale stejně něčemu rozumět nebudete (za mě např. telematerický pohonný systém, Ikarův proud...) je takřka jisté. Stejně jako to, že jde, troufnu si říct, o autorský záměr. Watts už měl, hádám, po krk scifi, které je domácí, blízké. Aby scifi opravdu jako scifi působilo, tak musí být de facto magií (domnívám se, že právě tohle naznačuje už úvodní exkurze napříč Theseem; kdyby chtěl opravdu vysvětlovat, tak není poblém příslušný jev vždy doplnit několika objasňujícími větami, místo toho ale nechává věci nakousnuté; hlavně začátek je fakt drsný a informací je v něm, objektivně vzato, k sestavení kompletního obrazu málo...ikdyž postupně se datové uzly spojují; chce to pamatováka, neuchylovat se k ukvapeným závěrům a netlačit na pilu) Toho docílil něčím, co jsem si pracovně nazval technologickým pointilismem, kdy lokálně sporým dávkováním povědomé terminologie (tak aby navodil dojem, že se už už něčeho chytáte) dává jen tušit tvar pod ní. V okamžiku kdy jsem na tuhle hru přistoupil, mě ono tušené začlo bavit (neboť se přede mnou, s takto nabytým odstupem, otevřela možnost prožitku skutečné budoucnosti, budoucnosti obtížně uchopitelné a tedy zákonitě stresující; vždyť jak by současnost vnímal třeba takový Čapek...nebo Jaroslav Bašta? nejpíš by šlo o střet tísnivý, duševně zmáhající a dosti nepříjemný...se změnou přístupu se mi pak paradoxně začal obraz skládat tak říkajíc „sám od sebe“) a současně jsem pod zbrojí techno-žargonu objevil, že spíš než o hard, jde o spekulativně-filozofické, jmenovitě fenomenologické scifi; jejím masem není skutečnost jako taková, tedy skutečnost „bez nás“, ale skutečnost, jak se „v nás“ zjevuje...(INTERPRETAČNÍ SPOILER)...hmm, „v nás“, ušklíbá se slepozrakost; existuje však vůbec něco jako „my“, respektive „já“, nebo jde jen o jakýsi vedlejší produkt senzoricko-procedurální (ad absurdum manipulovatelné) syntézy, kteréhožto procesu si nejsme vědomi a právě díky slepotě vůči němu můžeme jeho výstupní iluzi interpretovat jakožto „já“? (naťuknutí Wattsem nejvýše řazené inspirace, totiž Metzingerova „Being no one“, najdete na https://www.youtube.com/watch?v=ZFjY1fAcESs, abstrakt knihy pak na https://www.researchgate.net/publication/228661607_Precis_Being_No_One, dále velmi doporučuji odlehčeně-podnětný odkaz uživatele „Bystroushaak“) A k čemu je „já“, potažmo vědomí, vůbec dobré, když myšlení, řeči a komplexním kalkulacím, zdá se, spíš překáží? Vědomí jako žrout výpočetní kapacity, špatně přehozená výhybka na trati za odemčením skutečného potenciálu? K čemu je ho vůbec třeba? Co kdyby se...odstínilo? První věta druhé kapitoly zní „Představ si, že jsi Siri Keeton“...a vskutku, představ si, že jím jsi, dokud tak učinit můžeš; dokud „jáství“ nebude znamenat nic. A mě mrazí. Obtížně přístupný, v šedých číslech neprávem zapadlý mind*uck (s nímž sice v konci spíš nesouhlasím, což ale neznamená, že by jeho provokace byly neplodné, naopak! přesto na evolučním užitku vědomí trvám a pro ilustraci si vypůjčím hned jeden z autorem uváděných kontra-příkladů; jistě, termosenzory, v součinnosti s mozkovým kmenem, vám rukou z plamene ucuknou dřív, než se informace o teplotě vůbec k vědomí prodere...na druhou stranu vám vědomí umožní skrz plameny proběhnout a zachránit sebe, jako z nich i vynést jiná já...empatie) u něhož jsem sakra rád, že jsem mu dal druhou šanci. (KONEC INTERPRETAČNÍHO SPOILERU) Na kolenou, s dlaněmi i čelem na zemi, 5 sluncí nade mnou *****... celý text

Zinkoví chlapci 2016, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Dosud každý (proti)válečný román, co mi kdy vběhl před mířidla, byl, vzdor těžko zpochybnitelné autenticitě - v potaz samosebou beru jen ty od přímých účastníků - zákonitě křiven potřebou dějového oblouku, motivu hrdinství (ješitnost nedá nikomu a prostě se tam, byť si i v té nejzastřenější podobě, nakonec stejně objeví) a také v sobě, volky nevolky, vždy nesl určitou dávku nostalgie stran pospolité nutnosti; jisté vztahové čistoty a jednoduchosti, kdy lidé s kosou na krku odhazují ega. Jestli z téhle romance chcete vystřízlívět, pak se tužte, neboť Zinkoví chlapci jsou kádí ledové tříště. Tito sice ústy přímých účastníků hovoří také, jelikož ale nejsou vázáni splétáním příběhu, ani poselstvím, tak, jsouc sami zle pokousáni, bez okolků koušou také. Vlastně se nesou v duchu důvěrně neurvalých PTSD sezení, kde do vás trosky lidí hustí své dost brutální přetlaky a kde se z vlastních zbytků snaží slepit zdání tvaru. Tato forma zpovědné výpovědi, obávám se, bude asi ze všech možných pravdě nejblíž. (docela i chápu, když si pak někteří veteráni, aniž bych však Alexijevičové cokoli zazlíval, stěžovali na jejich zveřejnění; nejspíš byli na dně, poblíž ucho ochotné naslouchat...a to v tu chvíli bohatě stačilo, aby otevřeli stavidla a dali průchod tomu nejhoršímu) Každopádně na mě dolehla skutečnou tíží a nebojím se jí označit jako protiválečnou bez závorek. Rozumějte, fakt hnus; žádná ta rádoby drsná, v současnosti tak oblíbená, koncentráčnická onanie kšeftující s lidským utrpením...žádná katarze spravedlivého hněvu, ani opájení se pocitem bezpečné „hrůzy“ u níž se tak hezky vyhřívá a skrytě konejší/ukájí bída, jako i krutost vlastní...tady zůstává jen mrzačící prázdno, stažený žaludek a v hrudi kámen...ke konci už jsem více méně otupěl...si taky umím vybrat adventní čtivo. Hvězdit se mi dost dobře nechce. PS: I když tím asi docílím opaku a udělám reklamu, tak si fakt rozmyslete, jak na tom jste. Nejde o víkendové čtení a mám pocit, že mi jeho prostřednictvím Světlana trvale kousek světla vzala...snad aby jej přesměrovala na místa, kde ho obyčejně mnoho není...Jestli si ze zpovědí odnáším nějaké, v nich implicitně obsažené, poučení? Ano; Nejhorší válka je zbytečná a ještě k tomu prohraná...blbé poučení, ale pak možná taky jedno nepatrné smítko naděje; děj se co děj, vydrž, a dej času šanci, jeden nikdy neví...„Už nezavolám...pro mě tahle epizoda skončila. Přestávám v ní účinkovat...nezastřelím se, ani neskočím z balkonu. Chci žít! Milovat! Podruhý jsem zůstal na živu...poprvý tam, ve válce, a podruhý tady. Končím. Sbohem. Položil sluchátko.“... celý text