józi.odkudkam přečtené 350

...a golpotoni táhnou 2002, Jan Pelc

Pelce lehce podezřívám z vyloupení vlastních tajných hříchů mládí; jakoby co do rozvernosti point, absurdity a námětů prostě zalovil ve studentském šuplíčku, tyto začistil rukou svou již vypsanou, s kmetovským odstupem přihodil něco člověčinky, kanálu i lechtiva, pár hospodsky zatuchlých nářků nad šlendriánem ruky trhu a na trhu tomtéž pak vše obratem i zpeněžil. Proč ne; nijak ambiciózně pózující Golpotoni své místo znají, ústa v úsměv zvlní, jindy zvážní, občas překvapí a vůbec...za mě fajn tuzemská oddechovka. Takový guláš á la Foglar k ránu, po vydařeném tahu. Což MAŤA vtipně podtrhl albatrosácky zavánějícím „KOD“ lookem obálky; on v něm má asi Pelc vůbec slušné zastání, když mu těch cca 20 normostran netto epiky oilustroval a vyvázal do hardcoveru. 3 nenásilně svérázné *** „Po ranní cigaretce přišel ten správný tlak ve střevech. Několikrát jsem si spokojeně prdnul a šel na záchod.“... celý text

Rozmarný svět citátů a aforismů aneb Lvem salónů snadno a rychle 1992, Zdeněk Kučera - Kunštátský

To takhle ve vsi plením autobusovou knižní spíž a k pár kvalitním kouskům do batohu v chvatu přihazuji i jakýsi sborník citátů. Až doma, po přeslabikování celého názvu, k svému úžasu zjišťuji, že jsem jím instantně odsouzen kralovat hospodské fauně. Nebudu to natahovat. Kdo dle rafinovanosti slibu vně usuzuje i na kvalitu vnitřní, udeřil hřebíček na hlavičku. Jde o bezohlednou směs mouder antických, buranských a vůbec všelijak sprostonárodních a tak...čímž dělá národu ohromnou službu, neboť vnáší duchovní kvas tam, kam by se s titulem nafoukanějším nikdy neinfiltrovala. Totiž mezi prostý lid. Mě ta směs sedla víc, než třeba vážněji pojaté Střípky moudrosti, kde se pro samé Balzaky, Konfucie a Masaryky jeden pomalu bojí nemluvit šeptem. Nemluvě o tom, že mnoha jadrným moudrům Kunštátského sborníku nechybí pudl. Každopádně se mi Rozmarný svět zabydlel (vedle starých čísel Trnek-brnek a Rozumu do kapsy) v oné místnosti a je mu tam dobře, neboť na něj nesedá prach. 4 rozpustilé, optimismem ranných devadesátek nasáklé **** PS: „Ještě nikdy jsem k žádnému muži nepojala takovou nenávist, abych mu vrátila diamanty.“ Zsa Gaborová „I ten nejskromnější člověk si o sobě myslí víc, než jeho nejlepší přítel.“ Marie Ebner-Eschenbachrová k manželství; „Na co sáhla, to zvoral.“ Jarmil Sekera... celý text

Mariňáci 2010, Robert Fabian

Ne, tady se palbou Eiffelovky nenýtují, munice se totiž musí někam vměstnat a bezednou sumku zatím, jak vidno, nevynašli ani stajlisti armádních stejnokrojů budoucnosti. Mariňáci klamou kamufláží jak jména, tak obálky. Jako neříkám, o akci nouze není a nositeli hodnot jsou tu klasicistní cynici se srdci na správných místech a hláškami místo tepu. Ovšem Fabián, coby ex-paragán (nebo hlídač parkoviště, nevíme, dle vlastního stručně kryptického CV působil v „ozbrojených složkách“) s nimi úplně bezuzdně nekraví (budiž, zejména s úvodním poměrem rozložení sil země-vzduch bych polemizoval; jelikož ale bylo adrenalinovým receptorům cílovky povinno vystřihnout ukázku kulervouc*ě bleskového astro výsadku - jenž z onoho nesmyslného poměru bezprostředně vyplývá - tak taktický kotrmelec amnestuji) Ale zpět k nekravení (což žel neplatí o žoldnéřích); radiokomunikace, průzkum, plánování, situačně vhodné užití výbavy...to vše příjemně překvapí. Co asi taky překvapí, zvlášť u vojácko-fiktivní makulatury, jsou čtyři hvězdy. Pravda, Mariňáci mi mysl z myslivny ničím kdovíjak hlubokomyslným nevystřelili. Já jim ale tu rovně mužnou tvrdost vzdoru, na jehož bajonetu je celý děj rožněn, tak nějak věřím a čtyři si obhájím; čas od času je nám připosranějším třeba připomenout, od čeho je u mísy papír. SPOILER. Aliení ladění s podkresem Chvění a nikoli nezajímavým, byť však hlavně asi „copyright infringement“ preventujícím, twistem je už pak jen vejcem na dortu. Zjevně jde o Fabianovu srdcovku pročež si také hravě vytírá se vším, co k nim kdy bylo písemně pod oficiélně autorizovaným trademarkem sesmoleno a na svém hostiteli tak, narozdíl od výše zmíněných, neparazituje, nýbrž mu vzdává nevlezle poctivou poctu, jež mě svou atmoškou a nostalgií hodila, kam měla. Škoda jen, že ta v druhé půli, kdy taktovku smrti přebírají monstra lidská, vyvane...ale nevadí, ona zbytná půle totiž umí - bez glorifikující aury a ohledu na to, zda ortel vykonává „hodný, či zlý“- zabíjet dost neobřadně, stroze a...jaksi „nedůležitě“. Paradoxně silnější, než když je pozornost morbidně soustředěna na detail; jev, nejen v světě militantních orgií, jednorožčí. KONEC SPOILERU 4 nevatěné **** PS: Návazné, hlavní linku doplňující povídky jsou snad ještě o chlup lepší, než to, co doplňují.... celý text

Amazonie 2008, James Rollins (p)

Subžánrový mls, či lok mločích slz? Vyberte si. Dost jsem dumal, jak tak neuvěřitelně mentální koláž vůbec mohla spatřit denní svit a po krajně konzervativním okrajování všech možných nemožností má mysl osiřela s jedinou přijatelnou hypotézou. Rollins z hrobu za flígr vytáhl Karla Maye, po uši ho nabušil ayahuascou a takto revitalizovaného ho o půnoci, spolu s nerudným jaguárem a polobotkou plnou vodky, umístil do bouře beatů na nějakou raveparty v aglomeračních rozvalinách São Paula...hezky za mixák s do běla rozžhavenými vinyly Vinnetua, Crichtonova Konga a Indiana Jonese. Vědomě sebeironická (doufám), knižně-filmová (z fleku hratelný scénář) guilty pleasure neohroženě balancující na hraně hrany vkusu otrlého brusiče bucharů; zdatní, vševědoucí a až k pláči čestní pašáci s.r.o., adekvátně nečestní a stejně tak papundekloví zlosyni, hladoví hadi, hladová džungle, akce, piraně, napětí, zlato, bahno, bubny, k románku způsobilé a za tím účelem i příslušně rozmístěné děvy, tajemno, sytí kanibalové, mraky hmyzu, emoce, nemoce, pijavice, černá magie, mutanti, praktické gore efekty a hlavně žádné podělané CGI! Chroupajíc popcorn jsem dokonale vypnul a nosem kolem sebe spokojeně pršel colu. Rollins je právem králem komorního B. Hrozná tapírovina s bezmála nulovou přidanou hodnotou, ovšem tapírovina, která do vás s nakažlivě naivním (a obchodně-lstivě vykalkulovaným) nadšením valí všechna možná thrilla´ekšn SF edvenča klišé, jaká slyšet chcete a jaká potřebujete; hádám, že literárně-kvalitativní ekvivalent červené knihovny pro pány. S pravicí na bibli a tou druhou na bambitce mi ale nezbývá, než přiznat, že mě vlastně docela bavila. Těsně, ale přece; hlasuji za mls. m*ň*a*m PS: V pralese se mi nějak zažádalo deštivé kulisy a hned napotřetí zakopl o tu pravou, vždyť jak jinak vysvětlit, že se jí už dobře dva měsíce, a bez omrzení, nechávám hypnotizovat při všem možném?....buřina jak hrom, ale taková útulná, běsní si a neruší...mírně stáhnout hlasitost a https://www.youtube.com/watch?v=mPZkdNFkNps... celý text

Moc a sláva 1947, Graham Greene

Velké velikosti není, jen malé velkým smí se chvíli zdát, jak kamínek u oka, když nosem ryješ v zemi. Tolik bídy a zmaru, že nezbývá, než právě je obrátit v možnost, smysl i spásu. Šeď lidské duhovky, v ní jen co motýlí šupinka jasu. Greene umí tnout i hojit a i když se dohromady celkem nic neděje, tak se děje. Jen mimo bezprostřední zajetí fyzického plánu, na styčné ploše střetu vnitřních světů. Instantně jedna mých nej a Greene jde do oblíbených, i kdyby vše ostatní od něj mělo mít hloubku louže. Upřímně ale takovou možnost považuju za jalovou - jen z letmého setkání vysvítá, že je autor na slovo vzatým psychonautem s přijemně neotřelým tokem vědomí a i když se mi třeba některé příměry a podobenství lehce příčí, tak prakticky co strana, to nějaké životní zastavení/přehodnocení...což se mi často nestává. Doporučuju v podstatě komukoli - nevěřím, že se najde někdo, v kom výraznou stopu neotiskne. 5 rozpraskaných ***** PS:„Osud zbožných mu vždycky dělal starosti, bál se o ně. Dospívali tak často ke smrti ve stavu neochvějné samolibosti, plní pohrdání.“ „Nedalo se dělat nic jiného než klást jednu nohu před druhou, škrabat se dolů a zase nahoru; když déšť ustal, bylo vidět z vrcholu rokle jen širý zvrásněný kraj, plný lesů a hor, zatažený šedým mokrým závojem. Podíval se dolů jen jednou a pak už to neudělal. Podobalo se to příliš pohledu na vlastní zoufalství.“ PPS: Eh, Moc a sláva je zářný příklad toho, proč je užitečné nechat soudy uzrát. Při zpětném ohlédnutí totiž zjišťuji, že jsem byl podveden. Já zkrátka Greeneovi postavu kněze nevěřím. (na jednu stranu slaboch s nulovou vůlí a zodpovědností, na stranu druhou nejpřísněji upřímný a vždy odhodlaný služebník boží apod...ne, takový typ by byl, se všemi těmi slabostmi, co v podstatě vylučují kvality protilehlé, za kopečky mezi prvními; „život by mu podstrčil své výmluvy“ a Greene by neměl o čem) V průběhu četby jsem byl jeho rozkolísaně nejednoznačnou mnohovrstevností opakovaně uhranut...abych nakonec zjistil, že je prostě jen nevěrohodná. V jiném formátu by mi takto polarizující charakter, jenž je zde svorníkem celého dramatického oblouku, nevadil. Při vší důsledné syrovosti a realismu, v jejichž duchu se děj nese, mi ale nejde z mysli slovní spojení „kukaččí vejce“. Rozumějte, nejsem úplně slepý, k jemnocitu lidských paradoxů hluchý troglodyt s nutkáním mít všechno zaškatulkované a chápu, co, jak a proč chtěl Greene říct, jen ne a ne z jazyka spláchnout pachuť podsunuté účelovosti, jež v mých pohárcích zevrubnější košt neustála. Při tom bych měl, sám jsa ludrou se slabostí pro chlast, za hozenou kost naděje možného zvratu vynášet Moc a slávu do nebes. Nějak nemohu, cítím za ní uměleckou pózu, říznutou jakýmsi veřejným pokáním. 4 umně umělé ****....autora však nezatracuji; píše jak jiní dýchají a i přes jisté zklamání mi toho dost co k duševnímu skusu dal. A kdo ví, kdyby mě každá knížka donutila přemýšlet o ní tak zaujatě, jako tahle, tak nejspíš neobstojí žádná; to máš ode mě ale Greene vděku za úspěšnou snahu stvořit něco skutečně burcujícího...njn. PPS: A tak ne, uplynul víc jak týden a Moc a sláva nevyčichla, v mnoha motivech se ke mě stále vrací a jde zkrátka o přiliš důležitou knihu na to, aby jí ve vitríně nasvěcovalo nekompletní souhvězdí.... celý text

Zápisky o válce galské 2019, Gaius Iulius Caesar

Propagandu a jedinečně historickou pramennost popisu životní reality eurobarbarů tu za mě úspěšně pokryli pokrývači předchozí, takže jsem v suchu...jen teď nějak nevím, o čem psát. O citlivém vedení uzdy jazyka? Duchovním vzletu? Určitě ne (i když...ale to si nechám na konec) Caesar byl mužem praxe a psal, jak žil; jasně, stroze. Nic jiného jsem ani nečekal. Hodně jsem si ale sliboval od organizačně-vojenského záznamu celého tažení a tak mě zprvu zklamal jeho důraz na politickou dynamiku...V ní však vězí (zde bez výjimky zcela opomíjené) jádro celého podniku. Julek si dík rozhozeným sítím dobře uvědomoval, že vstupuje na vnitřními spory zmítaná území a z důkladného, průběžně zpřesňovaného mapování této skutečnosti čerpal i svůj úspěch; brnkání na správné struny rozehrává tanec dějin. Oprávněně můžete namítnout, že klíčem úspěchu mu byla profesionální armáda s jasně daným členěním a posloupností velení + technologická převaha a nebudete vedle, bez nich si lze podnik takového kalibru stěží představit. Současně je ale dobré si všimnout, že kde narazil na jednotný odpor, tam mu lehko nebylo. Proto vrážel klíny kam jen mohl tím, že uzavíral spojenectví se spíše „druhořadými“ vůdci vybraných oblastí a pod „cukro-bičně“ gangsta pohrůžkami jim sliboval ochranu/stabilitu/mocenský zisk. Než se dotyční nadáli, byli daně odvádějícími „panovníky“ s jen těžko smazatelným cejchem zrádců vlastní krve, přičemž v bojích odnesli vlastní břemeno materiálně-lidských ztrát. Nemálo z novopečených, příležitost spatřivších spojenců se navíc nezdráhalo přiložit ruku k výbojům dalším. (takřka výhradně z cizinců se pak sestávaly jednotky jízdy a střelců; obé, coby provokativní a vysoce pohyblivý element/pobíječi prchajících nepřátel synergicky doplňovali „domácí“ římské těžkooděnce...role cizinců byla mnohem větší, než Caesar přiznává; zmiňuje je sporadicky, tu se vynoří, tu zmizí a o jejich počtech spíše mlží...zásluhy jim každopádně neupřel v bitvě první, z jejíhož odstrašujícho rezultátu de facto žil a těžil po sedmero let dalších, kdy se ocitáme v posledním a největším střetu u Alesia...a tam římany spasila přispěchavší pomoc !germánů!, což je v kontextu celého předchozího dění naprosto WTF záležitost; jestli tohle nedokládá klíčovou roli Caesarovy multilaterální politiky, tak už fakt nevím) Další nezanedbatelnou výhodou takového postupu byl fakt, že nemusel vázat větší množství vlastních lidí za sebou; o týl se mu, pod kuratelou hrstky spolehlivých římských dozorčích s (většinou) jedinou legií pod palcem, starali relativně vděční, jím nově dosazení a „zradou vlastní krve k spojenectví odsouzení“ barbaři („loajalitě“ také velmi prospívala instituce rukojmí, kdy byli blízcí rodinní příslušníci drženi „v zástavě“)...Ano, na čerstvě dobytých územích vzpoury hasit musel. Když si ale uvědomíte, s jak proporčně malým nasazením vlastních sil je nejenže típnul, ale současně z Galie na pár !stovek let! dopředu udělal římský satelit, tak nelze jinak, než jeho strategickou, mustrem „rozděl a panuj“ prohnanou, územně-správní dělbu náležitě ocenit...stejně jako jeho takřka babišovský elán; při všem intenzivním plundrování, přesunech a pletichaření zvládal během zim tahat i za nitky domácí. Ale nebojte, Zápisky nejsou Hrou o trůny a tak na boje hojně dojde. Zároveň jsou dost čtivé a vzhledem k „antropologické“ nadstavbě osloví nejen mozky zelené...navíc mám pocit, že i přes nános systematického ospravedlňování vlastní agendy zobrazují skutečně platné principy prosazování moci pravdivěji, a paradoxně i důvěryhodněji, než to kdy svedli všichni „objektivní“ keyboard analytici dohromady. Caesar hrál se skutečnými životy, včetně vlastního; takové prostředí nefunkčnost neodpouští. Přesto na mě ze všeho nejvíc nezapůsobil tento funkční pragmatismus, ale jeden lehce skrytý, po dočtení však jasně vystupivší motiv zdatnosti ducha, vytrvalosti, schopnosti nenechat se snadno zviklat...jasně, všichni víme, jak celé tažení dopadlo a i pod vlivem znalosti výsledku máme tendenci jej nahlížet jako spanilou jízdu jednoho vítězství za druhým. Když ale začnete číst mezi řádky, tak možná seznáte, že tu nebyla svedena snad jediná skutečně přesvědčivá, větší bitva. Celý ten podnik byl od začátku do konce neuvěřitelně hazardním šílenstvím, které udrželo v chodu jen odhodlání...a náhoda přející připraveným. Hvězdu srážím vlastně jen za přílišnou stručnost, která je místy vyloženě k vzteku. 4 bobkolisté **** PS: Vydání od Našeho Vojska (2019) obsahuje, krom výmluvné předmluvy, obrázků výbavy, strojů, ženijních technik, táborového ležení a nákresů významějších bitev, i mnou zdaleka nejužívanější, v jiných edicích chybějící, avšak pro vnímání tažení v souvislostech nekonečně vděčný nástroj; totiž mapku Evropy s rozložením jednotlivých kmenů a tras Caesarových výprav (řeky, názvy větších celků a hlavně samotné trasy se mi, pravda, v houšti popisků ztrácely; patero pastelek v ní však zjednalo nápravu...sice jsem si připadal jako retard, ale výsledný užitek za to stál) Co mi naopak chybělo, byl seznam aktérů, zejména kmenových vůdců, v nichž je občas bordel (a i když spoléhat se na poznámky dle Caesara tupí paměť, tak vřele doporučuju si větší zvířata v mapce s příslušnými kmeny spojit; Ariovistus-Sebúové, Ambiorix-Eburónové, Dumnorix x Divitiacus/Cota x Convictolitavis - Héduové, Indutiomarus x Cingetorix - Trevérové, Vercingetorix - Arvernové...upřímně, já si raději na vakát předcházející každému jednomu tažení ve stručnosti dění příslušné kapitoly vždy shrnul...vakát první jsem si navíc dle informací v předmluvě doplnil hierarchickým schématem složení/uspořádání/počtů sil v římské armádě, potažmo legii) Závěrem bych rád vypíchl celkově příjemný vzhled, decentně netypický formát a kvalitu „brožované“ vazby; jde o sešívanou V4, kterou jí může závidět i drtivá většina wannabe hardcoverů.... celý text

Proměny 1998, Publius Ovidius Naso

Drsný předobraz „Starých řeckých (+něco římských) bájí a pověstí“. (už se nemůžu dočkat, až nově projde uchem jehly ideové policie a po přeškrtání z něj, v rámci honu za co pokud možno nejsterilnější vyvážeností, zbudou jen spojky a citoslovce...hmm, a když už jsem nakousl jazyk, tak sice dost dobře nemohu posoudit kvality slovní hry originálu, co ale mohu, je říct, že se na tuto hru, je-li jaká, neomezuje, neboť i skrz tak násilnou konverzi, jakou v sobě přebásnění {zde se jej zhostil Ivan Bureš} vždy nevyhnutelně nese, prozařuje Ovidiova pečlivá volba významů; dvěma třemi slovy ostře nasvítí scénu i s její náladou a švenkuje dál) Zároveň jde o poměrně základní pramen; o ucelenějším a řekněme stále ještě „dobovém“ (ve smyslu od lidí, kterým byly tyto mýty živými kulisami dní; mýtus jim byl tkanivem samotného světa, svět byl pointou mýtu!) souhrnu antické mytologie nevím. Jinak je fascinující, jak přijetí předpokladu změny, coby nejzákladnějšího a ustanovujícího principu, ve svém důsledku hranice různosti stírá; vše co je, už bylo, nebo bude vším jiným; bohem, vzduchem, světlem, trusem, kamenem...v časovém plánu věčnosti má každé „zrnko“ rovnocennou potenci a váhu (i v souvislosti s „osvíceneckým“ vyzněním závěrečné knihy IV. mám dojem, že se snaha o legitimizaci téhle myšlenky stala Ovidiovi hlavní pohnutkou prosévání mýtů; v „náboženské“ tradici hledal opakující se motiv proměn) To jen my, lnoucí k pomlčce mezi letopočty na náhrobcích, jsme ve svém úzkém výzoru schopni něčím pohrdat a obdobně i něco uctívat, aniž bychom tušili, že tak ve věčnosti činíme sami na sobě. Vše je doslova jedno; až příště uzříte (třeba při holení) dementa, tak si uvědomte, že je vaší součástí a buďte vlídní... Krom takto obecného (možná ještě jeden postřeh; zdejší božstva nevidí do lidských srdcí; vyžadují důkazy, chystají zkoušky) v sobě většina proměn nese velmi konkrétní zjevení (Athéna byla zrzka:) a snad i kvůli nim, mimo kvalitu slovně-obsažnou, jsem necítil potřebu „mít dočteno“, naopak jsem si každý příběh v klidu zažil a vstřebal (o to se mi starala minihra, jejíž cíl spočíval v smrštění jednotlivých příběhů na banální „rčení“; podnětná, k zastavení nutící praktika s leckdy překvapivými, místy i vtipnými výstupy, kupříkladu hned Stvoření světa dopadlo jako „ukliď si“ {komplet seznam v recenzích}...což ovšem neznamená, že by jim jakákoli jemnější nuance chyběla; re-read rozhodně bude a už teď jsem zvědav, jakými vrstvami mě osloví) nechal doznít a dle chuti otočil list. Vzdor dosti znepokojivému ladění jde o...důvěrnou četbu, všechno „tak nějak“ znáte; je to černohumorné, ale nejde nevidět styčnost mýtických námětů (pohromy, války, vraždy, mučení, znásilnění, lži, podvody, vášně, milostné pletky...) a bulváru, který dnes dost možná supluje významou část role mýtů tím, že skrz své médium nechává (ve snaze o sebereplikaci) bezděčně promlouvat nejnižší společné jmenovatele, obnažuje základní vzory, stejně jako i vymezuje okruhy přípustnosti, vynáší soudy a trestá. Nutno ovšem dodat, že „morálka“ Proměn je od té naší poněkud vzdálena; vycítila to asi i paní Paříková, která se tklivým epilogem (za vše vypíchnu triumf „lásky, jež vše přemůže“) snažila dát Proměnám náplast, přičemž jakoby vůbec nerespektovala, že láskou je zde míněna takřka výhradně touha, pudová přitažlivost. Nejde mi o nějaké pohoršené moralizování (koneckonců „chtíč života vše přemůže“ ničím plytkým není) spíš chci naznačit, že Proměny jsou jinde a že tu cítím autorskou snahu o jejich ne úplně citlivé napasování do současného, novozákonně(?) mentálního světa...a to jak v doslovu, tak v Burešově překladu primárního textu; slovo „amor“, jenž sice navykle ztotožňujeme s láskou, zde má spíš blíže k významům, jež ve mě evokují slovní konotace Erós a Kupido. V rámci jinakosti bych také mohl poukázat na absenci konceptu osobního svědomí a tomu odpovídající posun významu „viny“, která zde spíše nabývá formy vnějšího trestu...(eh, není to ani úplně takhle; ono je těžké najít správná slova, když je jejich význam zastřen a změněn kontextem současným) Obecně vzato chci říct, že oním „tak nějak známým“ jsou pohnutky. Zacházení s nimi, přístup k nim je jiný...dravější, přímočařejší...pravdivější? Tady si nikdo servítky nebere. Pro bohy platí; Co chceš si vem, slabost je chyba - vydařená lest, konexe a hrubá síla, svrchovaně spravedlivá. Pro lidi to samé + ne*er bohy. Ale ohrádku morálky směle překročme; Proměny jsou archetypem slapově mocně působící symboliky (pod jejímž probuzeným vlivem se mi začly zdát dost divoké sny) a jakmile po dvou třech doušcích přijmete jejich rytmus, ústa z misky dlaní jen tak neodtrhnete (resp. mě se do nich nikdy vyloženě „hurá“ nechtělo, ale pak jsme vždy seznal, že mě sytí) Pomyslnou třešínkou je kumulativní efekt jednotlivých textů, kdy se dlouho zdá, že vás tyto „jen“ chtějí obeznámit se vší tvářností krutosti (což by i jen samo o sobě nebylo bez užitku; je vždy útěšné mít v neštěstí příklad jiných družný) aby vás ve svém celku tiše zpravily o tvrdé a nevyzpytatelné křivolakosti bytí, jež je jeho jedinou jistotou. Nechval, ni nehaň dne před večerem...a raděj ani pak. Téhle knížce dejte klid a čas, respektujte jí a ona se vám odmění. 5 (žel{vo)(sa}{lama}n{dr)ozd}ích ***** PS: Úroveň detailu tohohle Metamorfózami inspirovaného sousoší je dechberoucí https://de.wikipedia.org/wiki/Apollo_und_Daphne ...po polknutí prvotního dávícího reflexu jsem nakonec přišel na chuť i Picassovu zdánlivě odbytému, avšak princip zaměnitelnosti tvaru pěkně ztělesňujícímu vyjádření (viz. edice Odeon)...jinak mnou vlastněné, ilustrací prosté a graficky důstojné řešení obydlí Proměn (čistě černý textilní potah s jednoduchým, zlatě vlisovaným nápisem na čele a hřbetě + supr font uvnitř) od Avataru má pihu na kráse; obsáhlý abecední seznam (s charakteristikou účinkujících) je opatřen neadekvátním systémem odkazů :(... celý text

Cizinec 2005, Albert Camus

Kolem Meursaultovy citové oploštělosti (ať už vrozené, či získané) se musí po špičkách; Camus totiž své alter ego obehnal vymakaným zákopovým systémem jehož překročení je samotným dějem knihy trestáno cejchem šosáctví. Já si ale po šosu stejně šlapu, ať šlapu, kam šlapu. A tak, coby letitý přispěvatel do Bravíčka, bez rozpaků vybalím náležitě fundovanou psychosondu. Nuže, Camus-cizinec seznává, že v něm všechny ty společensko-kulturně vyumělkované obrazy citů nebydlí v takové podobě, s jakou jsou často přepjatě malovány. Ony v něm totiž nebydlí vůbec (kteréžto uvědomění mu po hříchu mohlo být prvním krůčkem a nikoli konečnou stanicí!...žel se mu od těch „citlivějších“ nedostalo pochopení a co hůř, ani potřebné odborné pomoci; tady už totiž dle všeho nešlo ani o „blunt“, ale o dost těžký „flat affect“...jinak v komentářích protiargumentačně zmiňovanou citlivost estetickou nelze zaměnovat s citlivostí emoční; vnímat krásu může i naprostý psychopat...a ono je také otazné, když jeden vidí čeho jsou ve svých pokřivených afektech schopni ti „citliví“, zda je o co stát; ne že by teda o změnu stál Meursault, ten vězí v bytostné pasti apatie a odevzdanosti; nejde chtít chtění, když se vám v první řadě ničeho nechce) a tak je zamítá coby kompletně falešné. Příčinou autorova „existencialismu“ tak dost dobře může být uvíznutí v střetu idealizovaného obrazu s realitou vlastní oploštělosti, kterýžto vleklý pat mu skýtá dar vskutku danajský; totiž únik v podobě nabytí statutu oběti celospolečenského klamu, zpětnovazebné smyčky prohlubujícího se odcizení, rezignace a nalezení útočiště v pohrdavém odsudku světa (kterému nechybí ostří! ostatně, kde je psáno že o pravdu nejde zavadit chybným měřením?) jakožto čiré přetvářky. Že je ve vyprávění poněkud opomenuta vlídnější tvář skutečnosti je pochopitelné; nežádoucím způsobem by narušila narativ. Asi i proto nemůže být věnován prostor mrtvému arabovi; ten je jen nezbytnou dějovou rekvizitou, vedlejší okolností bez přátel, rodiny, zázemí. Nikoho nezajímá, nikomu nechybí. Jako sonda duševního ustrnutí (či zde oslavovaného „zůstání sám sebou“) báječné, jako unikátní prespektiva taky. Jako následováníhodný příklad už tolik ne; hlavní hrdina není vyrovnaný/jistý, ani smířený, ale sám před sebou zamčený a skrytý, přičemž smrt vítá jako vysvobození. A když už interpretuji, tak mi autorův úzkostlivý anti-mesianismus (kdyby v něm byl opravdu důsledný, tak Cizince ani nepíše/nevydává) a vůbec vyznění celého soudního procesu, včetně rozhovorů s kaplanem, nedá nevidět spojitost mezi Cizincem a variací Ježíše, jenž se po nějakém tom poflakování a „getsemanské epizodce“ váhání definitivně rozhoduje pro víru v nesmyslnost, načež na svá nihilistická bedra mimoděk bere pokrytectví tohoto světa a trpně jej, v prospěch našeho prozření, nese vstříc smrti...což je až bolestným protimluvem toho, vůči čemu se chce hlavní hrdina vymezit. Ale svým způsobem bych takové vyznění bral. Těšilo by mě, že by to, co nakonec z pukliny v cizincově kamenné zbroji vytrysklo, byla (i přes veškerou snahu v sobě cokoli transcendentního potlačit) slza přesahu, zájmu o něco. Byť by ten zájem znamenal touhu ublížit(?), všem něco uvnitř vzít. Ať už je to, jak je to, jedním jsem si jist. Kdyby byl Cizinec příběhem odsouzení jednoznačně „správného“ člověka, tak po něm neštěkne ani pes. Takto je soud nad ním, a vlastně i nad celým tribunálem, potažmo námi, svěřen čtenáři. Talár takové výsostnosti se neodmítá. 4 provokativní ****... celý text

Umění být 2016, Erich Fromm

Uf, docela hořká pilule. Za její jádro považuji Frommovo brojení vůči, jak jsem si to pracovně nazval, subjektivnímu relativismu štěstí (tedy představě, že cokoli mě uspokojuje a neškodí druhým je pro mě OK, protože „Proč ne“; autor nebrojí proti svobodě volby jako takové, ale proti volbám nedostatečným/špatným/škodlivým, potažmo mu jde o to, aby k nějakému skutečnému procesu volby, místo ukájení každé libovolné pohnutky, či vnějšího, společností uměle cpaného vnuknutí, vůbec docházelo...) proti němuž staví, nakolik to může znít troufale, štěstí objektivně spravného způsobu žití (jup, Fromm oplývá takovou tou kvalitou přísného, neústupného Dědka s patentem na pravdu, co se nebojí vám v ní, s jistou dávkou otcovské lásky, vymáchat čumák) jež se místo řečnicky oznamujícího „Proč ne“ táže „Proč?“ (vzory správnosti čerpá převážně od „starých mistrů“{ovšem pozor, přejímat je od nich „pasivně“ je v podstatě autosegescí a byť i tato může přinést úlevu/uvolnění, nejde k jádru vnitřního konfliktu a z dlouhodobého hlediska jde jen o jinou formu úniku; cílem je, zde např. ctnosti, tyto skutečně vnitřně zakoušet a od toho je odvozovat, ne naopak, kdy jejími nálepkami maskujeme city/úmysly jiné}; bylo by pošetilé přehlížet styčné „spásonosné“ prvky {jak metodologické, tak z těchto metod výstupní}, jež se setrvale objevují napříč lidskými dějinami a domnívat se, že během bliknutí vlastního života dohlédnete dále sami; právě od této paralelní styčnosti napříč dějinami usuzuje na existenci reálně objektivní, všem lidem společné přirozenosti, která je přístupná vnitřnímu nahlédnutí...o tom později) přičemž vše odchylné je jen více, či méně racionalizovanou omluvou pohnutek skrytých/škodlivých. Základním prubířským kamenem správnosti nechť je rozlišení, „zda uspokojení té které potřeby život člověka obohacuje a přispívá k jeho růstu, nebo zda ho oslabuje, dusí, brání u něj růstu a je destruktivní“; ergo, člověku nejvlastnější potřeba tkví v naplnění jeho lidského potenciálu, v možnosti naplnit lidskost. Jak zjistit, co je lidské? Počátečním krokem směrem k takovému poznání je vytrvalá („jako v každém aktu učení má rozhodující význam schopnost snést neúspěch“) a soustředěná každodenní praxe návratu k původnímu způsobu bytí (zde hlavně skrze meditaci, mantry, či tai či...), resp. orientaci od myšlení (tj. promítání sebe sama mimo „teď a tady“) k tzv. „uvědomování“ (tj. vnímání „teď a tady“; zde obrácením pozornosti k tělesným pochodům) kterýžto rozdíl je hezky ilustrován na dvojici přemýšlení o dýchání a vnímání dechu...Teprve takto nezatíženě nahlédnuté, tedy „uvědoměné“, pak připouštíme ke kritickému zpracování myšlením. Od „uvědomění“ viditelného, pak můžeme přejít k „uvědomování“ skrytého a tento vjem následně podrobit tzv. sebeanalýze (na druhou stranu autor uznává prospěšnost jak samostatné meditace, tak samostatné sebeanalýzy; jejich spojení však považuje za synergické), či pro autora neoddělitelné analýze kulturní. (lidská přirozenost pro něj není druhově-biologickým dědictvím, ale výsledkem našich společných existenčních nutností; za mě celkem prašť jak uhoď, důležité je, že důsledkem této naší „vrženosti“ je vcelku nemnoho recyklujících se patologických scénářů v nichž se můžete najít) Byť tu prvek sebe/kulturní analýzy (vycházející z podstatně rozšířeného konceptu Freudovy psychoanalýzy) odbývám jednou větou, tak bych nerad, aby působil podružně. Naopak, právě tady začíná skutečná práce a v různých dílčích příkladech je jí (a návazným tématům) věnována velká část téhle knížečky (jež si ostatně ani neklade za cíl předložit nějaký vyčerpávající přehled, je spíše referenčním úvodem k dalšímu studiu {Freudovy „Přednášky k úvodu do psychoanalýzy“ jsou jasným následným krokem; už se nemůžu dočkat co za bobky mi mé podvědomí složí k nohám k přezkumu} a stručným průvodcem úskalími výše zmíněných metod...což ovšem neznamená, že by sama o sobě, tak jak je, neměla smysl!) z níž si čtenář vyzobne co sám cítí. Nejuchopitelnější, ale i nejbolestnější metodou je za mě soustředění se na překonávání negativních aspektů bytí tím, že je prociťuji; lépe tak nahlédnu a pocítím jejich škodlivost (jež je coby trest obsažena v samotné tíze pocitu?) a snáz je pak za „běžného“ chodu rozeznám pod rouškou racionalizace. Více v PS. Kapitolky o vlastnění trpí násilně tlačenou komunistickou doktrínou o „antropologicko-historické průkaznosti“ nepřirozenosti vlastnictví. K samotné psychologii vlastnictví a důsledcích, jež do bytí vnáší nezdravá dominance tohoto aspektu, ale co říct mají; v kostce je zdravá míra vlastnictví (či úzce související otázky spotřeby) taková, která naplňuje podmínky již v úvodu zmíněného „prubířského kamene“, takové vlastnictví je tzv. „funkční“, oproti němu pak stojí vlastnictví tzv. „mrtvé“. Zvlášť fascinující je v tomhle „funkčně/mrtvém“ smyslu naťuknutí kategorie vlastnictví živých objektů, jež je de facto půdorysem(?) vztahů rodičovských, partnerských, mocenských a konečně i vztahu k sobě samému. Od dílčího bych se však závěrem obrátil zpět k obecnému a vyzdihl stručný, avšak výmluvný název knihy; Bytí zde není konstatujícím faktem holé existence, ale tvůrčím, usilujícím elementem, vnitřním socháním, uměním odsekávání balastu bránícího zjevení skutečné podoby. Toto nechť je vaším „chtěním jedné věci“; neštěpte svou energii na blbosti. Tak a teď už jdu konečně zdlábnout pravidelnou denní dávku čtyř gramů jemně umleté drtě ze sešrotované Jawy 20, kterou hodlám, než do světa vypustím svou zanalyzovanou duši, celou sníst. Nehvězduju. PS: Z prostorových důvodů jsem něco citací píchnul do recenzí.... celý text

Ottova encyklopedie A - Ž 2011, kolektiv autorů

Za hubičku pořízeno mé blahoslavené rodičce, jež stále chrabře vzdoruje vší televizi nadřazené technologii a přesto si u luštění křížovek, či při procházení kanálů oné na milost vzaté TéVé, čas od času posteskne a zatouží doplnit kusé obzory...to víte, v již běžící Cestománii se třeba takhle podívá na Altaj, ale kde ten Altaj je? V tomhle ohledu si Ottu pochvaluje. Prý jí pomáhá i s usínáním. Jedinou mručivou výtku jsem zaznamenal stran tonáže jinak formátem rozumného rádce. Sice jsem se jí pokoušel obejít sofistikou, že aspoň trénuje paže, ale kdepak maminka, ta se nedá. A má (samozřejmě) pravdu, v nakladatelském pitstopu měli tenhle vcelku sympatický „Orbis pictus“ před vysláním na trať (nějak?) líp potunit...mě nezbývá, než odlehčit kde se dá a tak ubírám jednu hvězdu; to by mělo pomoct. 4 pěkné, barevně přehledné a mnoha názornými obrázky oživené **** PS: Zajímavý ediční kompromis mezi slovníkem cizích slov, či slovníkem encyklopedickým (vůči nimž nabízí přeci jen hlubší ponor) a encyklopedií klasickou, která už je zas kolikrát neskladnou, často i vícesvazkovou vlakovou soupravou.... celý text

Kantos Hyperionu 2010, Dan Simmons

Kritický dodatek. Bacha SPOILERY. Při zpětném pohledu, po opadnutí vášní, na mě teď z pod omamných závojů Kantosu jasně cení zuby lebka jménem hegemonie (velice doporučuji alespoň kratičkou charakteristiku na https://cs.wikipedia.org/wiki/Hegemonie ) respektive dosti odmítavá studie všeprostupující metody mocenského nátlaku (a jeho duševně destruktivních důsledků) jak uvnitř kultury (zde je navíc palčivost této otázky vyostřena přidanou vrstvou UI hegemonie, v jejíchž plánech lidstvo nevědomky nabylo role pouhého hostitele/přenašeče hlavní informace) tak vně, kam daná kultura expanduje. V podstatě souhlasím. Rovnováha udržitelné pospolitosti a míry užití nátlaku je hlavní výzvou lidstva. Co však mrzí, je absence hlubší úvahy nad alternativou. Zde konkrétně „Vyvrženců“, kteří sice v letmém náčrtu působí zajímavě, při pohledu bližším jsou ale víc zbožným přáním, než nějakým přesvědčivě funkčním celkem. Jejich anarchistický, vysoce experimentální a krajně distribuovaný společenský charakter vůbec nekoresponduje s podmínkami jejich bytí. Jistě, nacházejí se mimo „globalizující“ vliv hegemonně uniformního myšlení, což teoreticky skýtá prostor jinakosti. Zároveň se ale v holém existenčním strachu ukrývají, žijí a množí v oprávněnou paranoiou nasáklých, umělých a přelidněných strukturách, z nichž nemají kam utéct; vzorový recept na ideologicko sektářský, vězeňsko uniformní koktejl jako blázen. „Jejich“ duševní realita by, obávám se, byla ve skutečnosti ještě zatuchlejší, než ta hegemonní. Nikoli naopak. Závěrem nastíněná představa, že by po rozpadu inter-planetární hegemonie nedošlo k soupeření o vliv na úrovni „pouze“ planetární, je tak romantická, že jí ani vážně brát nemůžu...ale beru, nějaké katarze se mi žádá. PS: Co se jednoho ze základních pilířů hegemonie týče, totiž médií, tak bych možná jeden návrh, v souvislosti se současností, měl; uklohněte nám prosím, geekové z Anonymous, nějakou torrentí appku, hezky i se strojovým překladačem, jež by poskytovala „paralelní“ zpravodajství; každá větší, mezinárodním tagem označená událost by se k nám automaticky dostávala nahlédnuta z více extrémů. I když co já vím, nepomohlo by to spíš opačnému procesu; totiž snazší expanzi hegemonního myšlení ven? A bylo by to vůbec na škodu? Není nakonec ta „naše“ Hegemonie (která sice nepopiratelně kulturně válcuje, zároveň je ale schopna sebekritiky a až překvapivě značné integrace „cizorodého“, jenž jí tak přeci jen mění zevnitř) tím nejmenším zlem? Je Síť ve výsledku opravdu jen sterilizací myšlení a různosti?... celý text

Rozum do kapsy 1988, kolektiv autorů

Bytelný svazácký net co jede i bez eletriky; málokdo ví, že je tahle knížečka civilním výstupem původně armádní zakázky v rámci programu vybavenosti protiatomových krytů za studené války. Univerzální učebnice nuklární zimu přečkavšího potomstva...jojo, to byly časy. A teď k věci, respektive k zjevnému slonu v místnosti. Když si dneska budu chtít něco dohledat, tak rychleji, aktualizovaněji a obšírněji pořídím v éteru. K čemu teda tahle knížka je? Inu, když pominu nostalgii, tak současný taktický potenciál Rozumu do kapsy tkví v jeho umístění. Konkrétně na záchodě. A ne, nejde mi ani tak o toaletní humor (i když o ten jde samozřejmě taky) jako spíš o podnětný tip v rámci slovansko-bratrského sdílení Know-How...zkrátka, encyklopedií se jednomu moc prokusávat nechce a ta tak, coby hrob moudrosti, většinou končí opuštěna na nějakém čestném místě, kde tiše chřadne. Rozum do kapsy však není svými rozměry, narozdíl od objemnějších soukmenovců, předurčen k trpkému kysnutí pod bustou Sókratovou. Kdeže! On je svým „ready to go“ formátem, tématickou pestrostí a úsečným zhuštěním přímo stvořen k „relativně zábavné“, pravidelné a nárazové autoedukaci...no a kde jinde se nová matérie lépe vstřebává než tam, kde se jí volné místo paralelně uvolňuje? Nejen chlebem člověk živ jest... Ale dost již potrubních žertů o něž tu, jak jsme si vysvětlili, primárně nejde; již po týdnu pilného následování výše nastíněné metodiky mohu hrdě prohlásit, že jsem se mnohému přiučil. Kupříkladu jak si dle čtyř jednoduchých sčítacích pravidel (úvodní a značně stručná historie dobývání kosmu je okamžitě stíhána nelítostnou šelmou matematiky; kdo chce kam, pomožme mu tam...) snadno dovodit číslice binární soustavy, nebo že lze všechna složená přirozená čísla beze zbytku vyjádřit jako součin prvočísel (ono to ani jinak nejde; když nejsou dělitelná dvěma, tedy prvním prvočíslem, tak jsou lichá a tudíž zcela určitě dělitelná sledem jiných, vyšších prvočísel:) V neposlední řadě jsem se vlivem relativity v oné „relativní zábavnosti“ odnaučil zbytečně dlouho trůnit...zkrátka a dobře si k míse umístěte Rozum a rázem zjistíte, že jste pro své okolí den ode dne nesnesitelnější, protože chitřejší. A co teprv ten uznalý obdiv, jehož se vám dostane od onu místnost navštívivších honorací a návštěv všeho druhu! 5 praktických, základní školu shrnujících ***** PS: Mě to nedá. V sekci táboření jsem, povšechně listujíc celkem, našel hned dva návody k zhotovení polní latríny...jo a s tím armádním programem v úvodu jsem si samozřejmě dělal legraci.... celý text

Jan Žižka 2019, Petr Čornej

Jestliže jsem si už v jednom z předchozích komentářů pochvaloval expertýzu odrážející výzor jistého tuzemského filozofa, pak vězte, že i tento bledne před naprostým uprdelizmem Petra Čorneje, jenž ve své bohorovnosti usoudil, že bude na pozvání do vysílacího primetimeu ČéTéčka k sedmistým narozeninám Karla IV. vhodné doplnit svůj olupený „zácuch“ mastného vlaso-vousu outfitem sestávajícím z trička, sepraných džín a epesně plstěného, infrastrukturou padlých civilizací molů vyztuženého a trio maturity-promoce-svatby nepochybně pamětlivého saka....načež se takto skutečně dostavil a bez nejmenšího uzardění nad sebou samým začal diváky bombit drby o Kájově postavě těžkého atleta, či objasňovat výtečný stav jeho chrupu pojídáním chleba z mouky s příměsí drtě mlýnských kamenů...eee, proč že to říkám? Jo, Petr Čornej patří k těm štěstěnou políbeným tvorům, co našli své volání, dokonale se v něm shlédli a podružnosti světa okolo neřeší. A že Čornej řádně zažraným expertem je, čiší přímo bytostně i z každé jedné strany jeho knihy, jíž svěřil obrovský kus svého srdce, aniž by mu však, byť jen cípem chlopně, svolil vstoupit mezi fakta nepřiznanou básnickou licencí na úkor co nejpřesnějšího, nejprofesionálnějšího a nejpravdivějšího možného obrazu...nakolik se tedy něčeho takového vůbec lze skrz kusé historické prameny a až kriminalisticky pečlivou dedukci dobrat; valící se proud jeho erudice je strhující a co víc; on zvládl celou tu faktogarfickou nálož sevřít natolik solidním literárním projevem, že mi vlivem informačního přetlaku nejen že co chvíli nehrozila z míst srostlých fontanel tryskat pára, ale naopak mi tímto, kloudností výkladu spoutaným, výbuchem znalostí nanejvýš důkladně a čtivě (v tomhle smyslu může být paradoxně na škodu samotný úvod; ten totiž lehce odstrašující je, ale už hned podkapitola druhá, „Jméno Žižka“, si mě získala a já se postupně stával závislejším a závislejším...že ze mě ta závislost postupně vysála veškeré iluze jak o zásadovosti a hrdinství, tak o zlatých Čechách éry Karla IV. a potažmo vlastně i veškeré iluze o potenciální dějinné velikosti/vznešenosti je věc jiná...faktem ale zůstává, že už ani nevím, kdy jsem si s takovou chutí něco naučného naposled početl) vyjevil povahu nejen Janovu a jeho současníků, ale, a to vlastně hlavně, i ducha celé jedné epochy (namátkou: nižšší šlechta plnila více méně úlohu místních gangsterů, kteří, ať už na objednávku šlechty vyšší, či na pěst vlastní, terorizovala s hrstkou ozbrojenců okolí; přepady, lapkovství, výpalné, únosy, vydírání; jestli vám dění Vláčilovy Markéty Lazarové přišlo ujeté, tak ne, ona to byla dobová norma...nebo třeba tenhle bizár; tři paralelní papeži na sebe v rámci schizmatu vzájemně uvalili klatbu a tak byla v klatbě de facto celá Evropa; rozuměj, veškeré udělování svátostí bylo neplatné = brány nebeské všemu lidu zavřené...nebo je třeba taky zajímavé, jak „demokraticky“ tvrdý chleba musel panovník pozdně evropského středověku skousnout; kdo chtěl tehdy imperátorovat, musel v tekutých píscích prchlivé geopolitiky uspokojovat enormní množství dokonale protichůdných nároků a požadavků; emacipující se obchodníci, města, šlechta x do světských záležitostí víc než dvacet prstů strkající církev, univerzity atd...připočtěte morové rány, přízrak Antikrista, středověkou realitu zázraků, evergreen blížícího se konce a posledního soudu; suma sumárum mám pocit, že takový Zikmund Lucemburský by si svou účelnou bezpáteřností, chladnokrevnou rozhodností, kultivovaným projevem {„naseruť jim dříve do rypáků, než ustoupil bych z Vyšehradu“...samozřejmě latinsky} šíří záběru, dlouhodobým strategickým plánováním, vizí skutečně kontinentálního formátu a osobním nasazením dal dnešní úhledné EU k snídani...i když kdo ví, třeba by nějakou sekretářku traumatizoval šilhnutím do rozpustilého živůtku a měl by po ptákách...no a konečně sám Žižka; osudově tragická postava nijak zvlášť prozíravého {vtip nezamýšlen}, zato charizmatického, slovo „více méně“ držícího, odvážného, rázného a okolnostem poplatného násilníka, zloděje a vraha {viz. lifestyle nižší šlechty výše}, jenž chtěl vražděním dalším, tentokrát ovšem hromadným a bohulibým {„zajatce v počtu 85 pak přivedli k Žižkovi, který je rozkázal napěchovat do sakristie farního kostela sv.Jakuba a upálit“} na sklonku života vykoupit svou hříšnou duši...zároveň nelze neustrnout na tím, že jej slepota nejenže nezlomila, ale naopak z něj svým trestně-káravým účinkem udělala ještě odhodlanější nástroj Pánovy vůle) jejíž dobovou ujetost nanejvýš skvěle ilustrující problém tkvěl v otázce, zda je kvůli zajištění si možnosti vůbec usilovat o posmrtnou spásu nutné, krom lidského masa, konzumovat také lidskou krev. Tomu říkám gotika! A to nezmiňuju esteticky přiléhavý háv, jímž dílo zavila Paseka; jedním slovem rozkoš, tuhle fešandu doma chcete mít, slint. Každým coulem knižní událost loňského roku. Sanici na zem, tady není o čem, hluboce smekám, pět ***** jak z kříže nosný trám.... celý text

Malý princ 2018, Antoine de Saint-Exupéry

Obyčejně mě, když je něco zatíženo gloriolou takové chvály, jímají obavy. Malý princ je však jedna z těch vzácných výjimek, jež mé očekávání nejenže nezklamala, ale návdavkem jej, co panáka na chodníku, tam a zpátky hravě přeskákala; je těžké naservírovat čtenáři „banální“ klišé (zde konkrétně lásky, přátelství, ztráty obého, sobectví, smrti, návratu, oběti a možností změny) tak, aby nad ním neohrnul nos, Exupéry se s tím ale vypořádal naprosto odzbrojujícím způsobem; bezelstně a zranitelně. Jak s kazy se teprv seznamující dítě. Až je mi líto, že jsem si povídání o duši lapené deskami knihy vyplácal na, sice vymakaný, ale poněkud chladný kalkul Ecova Jména růže. Tomuhle skromnému poupěti by slušelo víc. Marná sláva, „dospělí“ vždy potřebovali pohádku k jejíž autoritě by se, vidouc že její ujišťující stvrzení pravd a jiných potřebných lží zjihle sdílí celé širé okolí, nemuseli stydět přivinout. Tenhle hlad Antoine vyhmát, spřed z něj nit a z ní mezi samotkami lebek vypnul jemnou síť. Malý princ je jedna z těch knížek, co patří do šuplíků v hotelech; neměl by jí vlastnit nikdo a všichni. 5 no, co taky jiného? PS: Matně si vzpomínám, že se nám prince pokoušeli cpát ve školce (na vnucování byly naše citlivé čumáčky přímo alergické) a tehdy mě právem moc netankoval; krom hnusných, vybledlých ilustrací jsem vůbec nechápal, co za demence princ řeší; jako pardón ale zalévat nějakou pitomou kytku bylo to poslední, co mě zajímalo. Důležité byly hračky, ťapání v kalužích a ninja želvy! A teď se na mě podívejte, o třicet let později tu, čumíc z okna do noci, málem bulím jak ta želva. Smrky smrk.... celý text

Hovory k sobě 2011, Marcus Aurelius

Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně stala hlavním poselstvím; pište si, a čtěte po sobě, deník. Vzniklým odstupem rozhání mlhavé, od nedůležitého prosévá důležité, nemožností odvracet zrak mýtí zlé a mimoděk třeba i naznačí směr. „Rozptyluje tě něco z venčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouznění: neboť zpozdile si vedou ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představu.“ V takto obecné rovině nemohu nesouhlasit. Když už jsem ale nakousl deníček, tak se vám musím svěřit (slibovaná „tíže“)...a nechci tu nikomu brečet na ramínko, jako spíš v dobré víře a vlastním příkladem varovat; Senecovy Dopisy mě po jisté, lehce opojné etapě docela nestoicky, nečekaně a dost ošklivě zmáčkly a to se tak trochu táhne i touhle četbou; když na měkkýšovu duši pálí vyšší obratlovci, tak to má dopad. Chci říct; všeho s mírou...ale to by nebyl Marcus, aby mi i v tomhle nevymáchal ústa; „Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících.“ Achjo. Já jen; k čemu je dobro, když se promítá v samou nedůležitost, rozuměj život jako takový? A proč stoici konání dobra pro dobro samo vůbec spojují s osobní blažeností, nalezením vnitřního klidu a neochvějnosti? Co na nich záleží...? Tenhle ústřední paradox (dost k sežrání je také ten ohledně žití ve shodě s přírodním řádem; ve smyslu užitečnosti naučit se přijímat změnu coby nevyhnutelný rys přírody ji beru, proč ale zavírat oči před taktéž ryze přírodním „urvi co můžeš a žij dokud jen můžeš, bez ohledu, snad s výjimkou rodičovského instinktu, na cokoli jiného“?) mezi nímž jak Seneca, tak Marcus kličkují (nechoďte na mě s proticitacemi; vězte, že když říkám paradox, tak mám na mysli právě je) mi celý ten mravoučný diktát „rozumu“, jenž je vlastně beztak zástěrkou kultivovanějších sobeckých motivů, poněkud hatí. A ano, vím, že mi uniká osvobozující pointa a že mnou v sebezáchovných křečích dost možná jen cloumají ony utkvělé představy, ale když se i sebelepší pointa opírá o pochybná zdůvodnění, pak jak může tato obstát, když ji chcete brát vážně? Navíc taková, byť sebelépe míněná, pointa může s naivou, co jí chce pozřít v celku, nadělat psí kusy...což, pravda, nevylučuje chybu na straně příjemce; když dáš noty provinčnímu tlučhubovi, Mozarta z něj neuděláš. Nevím...oba pánové za sebou mají činy, mají co říct a nekonvenční, mnohdy velmi trefné výstupy jejich mentální gymnastiky svědčí o poctivém pálení duševního sádla...jen...jen je brát s rezervou a spíš v jejich dílčí kvalitě; ony ty ideologie jako celek, zvlášť když jste labilní jelimani, nejsou žádná legrace. Ale na veselejší notu; víte vy co? V momentě, kdy jsem je s rezervou brát začal (kdy mě přestaly drtit „se vším všudy“ závazností...a ano, jsem si vědom absurdnosti takového počínání...když já chtěl fakt uvěřit) což se, po už delším předchozím procesu, definitivně stalo/zlomilo někde u třetí „knihy“ (kapitoly) Hovorů, jsem si je, byť s příměsí jisté hořkosti, začal užívat. Rady přijímané ve stylu „ber/destiluj/nech bez rozpaků být“ se mi tráví líp. Je to legrace, v samotném textu se nezměnilo slovo a přece se mi celý změnil. 4 trochu trpké, veskrze však smířlivé **** PS: Překlad Rudolfa Kuthana už trochu poznamenal zub času, co se mu ale musí nechat je bohatý poznámkový doprovod, jímž takřka všechny Aureliovy aforismy zasazuje v patřičný kontext.... celý text

Filozofie pro normální lidi 2008, Jaroslav Peregrin

ČÁST 2. Takhle by šlo pokračovat dál (přehled kapitol) přes relativismus a postmodernu, epistemologii (...k epistomologii, potažmo nasledujícím kapitolám o jazyku a strukturalizmu, si dovolím malou osobní vsuvku ohledně problematiky původu významu; že děti nejprve učíme příslušný zvuk, či znak spojovat s „předlohou“, tedy vymezenou výsečí vjemů, jež dráždí naše smysly {ukážu prstem na krávu a řeknu/napíšu „kráva“, což dokola opakuji, než si dítě tyto zcela odlišné jevy spojí, asociuje a toto spojení zautomatizuje natolik, že si krávu ani představovat nemusí a ví; v tomhle mimochodem vidím možné řešení problematiky korespondenčního poznání} už u dítěte předpokládá „předslovně tušený“ význam/poznání, přinejmenším na úrovni schopnosti rozlišovat jednotlivosti; pokud by nemluvně nevnímalo soubor vjemů pojících se s krávou jako výrazně odlišný od souboru vjemů pojících se třeba s trávou na níž se tato pase, tedy by krávu nevnímalo jakožto něco od zbytku vjemů dostatečně odlišného, ergo jako něco svébytného a jednotlivého, pak bychom mohli říkat „kráva“, i na ni ukazovat, do haleluja a dítě nikdy nepochopí, že si s tím zvukem má spojit právě jen tu výseč vjemů z celku vnímaného světa, jež se pojí právě jen s „kravovitostí“ krávy; jistě, spojením této „krávovitosti“ s příslušným zvukem se význam krávy vyostří, ještě víc vyčlení a osamostatní, ale ten význam tam už musel, byť mdleji, být před ním...nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jakoby zde předkládaná podoba filozofie jazyka zcela přehlížela skutečnost, že se jazyk nějak učíme, čímž vytváří poněkud umělý problém původu významu...jako jedním dechem dodávám, že nad následnými myšlenkami „slovních her“ či „strukturalizmu“ nikterak nos neohrnuju, naopak se jejich géniem kochám; jen si myslím, že jim něco nutně předchází a že to něco je „tušený, předslovný“ význam...obecně bych tedy význam nespojoval výlučně s jazykem; nepochybuji, že jazyk významy kvalitativně mění, prohlubuje, řetězí, ale i omezuje/zpřesňuje, stejně jako jimi zpětnovazebně formuje význam samotný....ale nemůže být jeho výlučným nositelem; jinak by jazyk v první řadě ani nemohl vzniknout, neboť by na samém počátku nebylo k čemu vůbec zvuky/znaky vztáhnout...hmm, a to se mi Kantovská ontologie nezdála) fil. mysli („červený pokoj“ vs. funkcionalismus, behaviorismus, mysl a tělo - monismus) fil. jako analýza mysli (fenomenologie) fil. vědy, humanitní vědy, fil. antropologii a etiku, kterých se tenhle spisek lidsky dotkne, ale já se tady spokojím s prostým konstatováním hlavního cíle, jenž si tento vytkl a splnil; a sice osvětlit základní pojmy základních filozofických okruhů tak, aby je s trochou dobré vůl..e pobral i tur. Vstřícnější vstup (který však, vzdor ználivé banalitě, na závažné obsažnosti netratí) do hájemství filozofie, aby jeden pohledal a klidně bych jej rád bych viděl vetknut v středoškolské osnovy. Tisíceré (už jen za příkladně vysvětlenou ontologii, Husserlo x Heideggerovskou fenomenologii, či za vymezení člověka coby tvora důvodů x příčin, předpisů x popisů a hodnot x faktů a vůbec mnohé náměty k úvahám o jazyku) díky, Peregríne...i osobo, ježs mi ho dohodila! PS: Asi nejpraktičtější rada, jaká na mě „z mezi řádků“ bafla, zní; ptáte-li se, či jste-li tázáni, ponejprv důkladně, slovo od slova, rozeberte „na co, jak a proč“ dotazu samotného...ostatně celá knížka je přiléhavou odpovědí na dobře zanalyzovanou, se vší přirozenou ignorancí, zmatečností, ale i zvídavostí položenou otázku „co je to filozofie?“, jíž bezelstně pokládá obyčejný člověk. Jinak bych ještě dodal, že je celé dílko, kapitolku po kapitolce (každá je navíc opatřena užitečným seznamem tématicky relevantního čtiva; „Hledání pravdy“ Willarda Quinea, Ludwigův „Tractatus...“ Husserlovy „Karteziánské meditace“{fakt mě zajímá, co z pokusů odosobnit mysl vydojil} a Heideggerovo „Básnicky bydlí člověk“ mě hádám neminou) vyložena i na trubce. Nejde o předčítání, ale o volnější výklad téhož, takže si jeho prostřednictvím můžete vyhladit případné vrásky, které mohou četbou zvlnit vaše čela. Já si stáhnul obojí, mám je hezky elektronicky po kopě a kdyby nebyla knížka rozprodána, tak Jaroslavův chválihodný počin ocením i tvrdou měnou...né „jen slovy“.... celý text

Srdce temnoty 2010, Joseph Conrad

INTERPRETAČNÍ SPOILER. Ti schopní moci, krom moci vzdát se moci, přes mrtvoly jdoucí, vyšlou pěšce ošetřit svou investici. Pěšec, v úslužném předklonu, poslušen rozkazu, couvá od masivu stolu, drán džunglí supí, sune se pod klenbou stromů k pochybnému cíli. Co shledá v jeho stínech? Pohlcenou zrůdu, na trůnu ohnutých hřbetů kreaturu, tak podobnou Těm, jež ho sem, namířeným prstem vyslali; leč bez kravaty, atributu; takto nahá, odhaleně pravá, se zanícenýma očima. Politování hodná...Jak jen doma takovým nasloucháme. Působivě obrazný příběh o jhem tlumeném hladu, jenž pohltí nás když usednem k veslu moci (nelakujte se, že byste byli jiní...spíš ještě bídnější; tu nemusíme měnit sebe, tu svět mění se dle nás; Kurtzovu bludu alespoň nechyběla organizační struktura a jistá primitivní velikost) Tragédie, jež ve své nejednoznačné, s možností vykoupení, co kočka s myší si hrající, zraňuje jak má; tu zaútočí, tu se stáhne a na závěr nenápadnou, leč o to hlubší ranou tne; donutí vás s vyřknutím ortele váhat. Hypnoticky budovaná atmosféra rozpadu fasády je svým vyústěním, místo aby se ukázala samoúčelnou, náležitě podtrhnuta a společně utvářejí znepokojivý, betonové džungli zrcadlo nastavující celek, jenž si své místo na literárních výsostech zasluhuje. Při vší chvále Srdce doporučuju „zkušenějším“ čtenářům; nad touhle povídkou bych možná před desíti, patnácti lety akorát tak pokrčil rameny a šel o dům dál...Dle Hvězdného kodexu, který jsem si zavedl, a taky proto, že jsem zmlsán vizuálně vymazlenou a exponenciálně hypnotičtější orgií onoho rozpadu v Coppolově adaptaci „Apocalypse now!“ zůstanu na čtyřech akurátních ****... celý text

Krhútská kronika 2013, Pavel Weigel

Roští nestvořil bůh dost, abych z něj Hrychovi kol makovice věnec splet; Hrych byl pán, co pán, Hrych byl hroch! Vždyť jak jinak moh, co pouhý žert, tlamou svou polknout chmur svět, oušky zavrtět, a zvrátit jej, co Slovanskou epopej, před nohy své nám na zem zpět? Kapesní akumulátor jedinečně útulné a bezstarostně rozšafné nálady. Radost číst, i se jím nabíjet...jako fajn, je možná pravda, že proud jím skýtaný je poněkud kolísavý a nevypočitatelný, ale co naplat; mě je zkrátka celkový duch tohoto, z restaurací, divadel a obdobně věrohodných buňek partyzánsky vedeného odboje, v nichž se dějiny krhůtů kuly, pivem kalily a vůbec všelijak smýšlely, sympatický natolik, že jej jakožto správný Bujar, přispěchavše si ku pomoci bystrou kalkulací levé ruky, pod pět spadnout nenechám. PS: „Dlouho šel Krhút s Mrzenou, kavka a havránek nad nimi kroužili, řeky je vedly a lesy mátly, byli šťastní za doušek vody, za úsměv druha, za malinu na stráni i za ptačí zpěv. To vše si brali s sebou, aby nepřišli s prázdnou a měli co odkázat národu, který založí.“... celý text

Dopisy psané stoikem 2018, Lucius Annaeus Seneca

ČÁST 2...první část mi systém, nevím proč, zatvrzele řadí pod dva starší zdejší komenty:( 5 asi nejpodnětnějších, mozkomyjných ***** jakých jsem tu kdy čemukoli napříč žánry udělil; Jako neříkám, že jdu hned někam ve jménu vyšších dobrmanů nalehávat na meč, ale současně musím uznat, že mi Dopisy v lecčems díru do hlavy vymluvily (A to jsem k nim přistupoval celkem klasicky bohorovně; tak si teda přečtu něco jakože fakt Velkýho, hmm dobrý vole, tohle si podtrhnu a tak, máte představu...ale pak se něco překlopilo a začly ke mně mluvit...doopravdy.) a hlavně začly fungovat; Už jen stáčením pohledu k něčemu potenciálně stálému a radováním se z výkonu drobných, ale vlastních nezcizitelností, z ohýbání kolejí; už jen tím ke mně svět (píšu s cca měsíčním odstupem od prvotního záchvěvu) skutečně začal přicházet skrz chladivý filtr; vztahovačnost, strach, prchlivost, furiantství, nemístné vykřičníky a celkově roztěkaný spěch k...čemu vlastně(?), jež mnou obvykle cloumají, z opačného břehu řeky volají. A po břehu mém jde jakási opatrná...eh...vlídnost a důvěra? No jo no. Závěrem něco do batohu, na odlehčenou; „Avšak je to těžké. Jsme snad stateční proto, abychom snášeli věci lehké?“ Pak jedno ve své zdánlivé prostotě přehlédnutím hrozící a při tom úžasně všestranné a zároveň pronikavě směrodatné podobenství, v jehož názornosti se zračí ucelený vzor pro jednání s sebou i druhými; „Jsme údy velkého těla.“ Posaď si na rameno svůj vzor, nech ho vše vidět, nech ho mluvit a v rozkolísanosti nezapomínej, že tam sedí; neváhej mu nad sebou předat kormidlo. Žij bdělou přítomností. „Netrap se tím, co už není, ani tím, co ještě není.“ Každý jeden den je jedinou věčností, kterou máš. A konečně, až půjdeš spát, řekni si „možná že už se neprobudím“ a až se probudíš „možná že už nepůjdu spát“...první vás s uplynulým dnem rozloučí/smíří a druhé vás v nový patřičně uvede. Na první pohled může znít zvráceně si takhle z rána a na dobrou noc „zakleknout život“, ale je velký kus očistné pravdy v tom, že „Jenom takové dobro je plným potěšením, jaké je mysl jeho majitele připravena ztratit.“ Ono nejde ani tak o zaklekávání života, jako spíš o vytvoření si jeho přiměřené představy; „Na všechno...hleď jako na květy, i ty, byť každý jinak, jednou zajdou.“ PS: Z v Dopisech všemožně roztroušných zmínek sestavený seznam: (1.) Ctností; odvaha, rozvaha, spravedlnost, shovívavost, poctivost, prostota, umírněnost, hospodárnost, radost (nikoli ve smyslu bujarého veselí) mír, blaho vlasti, snášení útrap/štěstí/blahobytu, dobrá mysl v nemoci, vytrvalost, smysl pro povinnost, vděčnost, věrnost, vřetenní kost (2.) Neřestí; strach, naděje, ctižádostivost (Neplést s „ctnost-žádostivostí“, tu naopak chcete; pocty, posty, poprava, něco mezi, nebo taky nic jdou ctnosti v patách samy od sebe...a je to jedno; nesejde na nich) lakota, marnivost, pýcha, požitkářství, lenost, naděje...a konečně (3.) Vášní; hněv, nenávist a....?láska? Cha, že je antika naším duchovním předobrazem? Ne tak docela. Když si zběžně projdu i ostatní antické „duchovní nauky“ (včetně slavných epikurejců a hédonistů) tak shledávám, že vlastně až křesťanství do sebe jakožto vrcholné hodnoty začlenilo „v našem smyslu slova“ city. Vězměte si jen trio soucitu, naděje a lásky. Údajně největší z nich, láska, je v Dopisech zmíněna naprosto okrajově („...milovat se smí jen rozum“) a v jediném výslovném případě (asi slabá chvilka) ve vztahu ke své oddané choti, jakožto „čestný cit, k němuž je třeba být shovívavý.“ A když jsem u shovívavosti, tak ta, coby „rozumovější“ vlastnost, supluje soucit, jenž je spíš „něčím pro slabochy a ženské“. Stejně tak naději supluje odvaha a prozíravost. Stoici (a „řeckořímské“ školy obecně, jak se zdá) vnímali city spíše jako cosi krajně pochybného. (jsem pevně přesvědčen, že za vyhynutím stoického hnutí stojí právě jeho snaha o potlačení vášní; jaká ženská by stála o stoika; ždyť svody svými svést by jej v úmysly své nesvedla, ba co hůř, nesvedla by jej jedem slov k zemi srazit, ani dle své libosti rozčílit! no uznejte, co s takovým halamou, na nějž nic z playbooku neplatí?:) Neříkám, že mnohdy nejsou; je ale taky určitě na místě se zamyslet, kde je hranice prospěšného tlumení citů a kde už jde o jejich přesí*ání rozumem (stejně tak je ovšem dobré neztrácet ze zřetele skutečnost, že je slušným přesí*áním rozuMU i všechno to vzájemné samospádné opičení, jehož výstup, tedy kultura příslušného místa a doby, se nám stal natolik navyklým, že jej máme za normální) Sám Seneca ostatně k nejistému výsledku celé té lopoty lakonicky dodává asi tak jediné, co k jakémukoli osobnímu pokusu o uchopení života dodat lze; „Teprve smrti budu moci věřit, jaký pokrok jsem udělal. Proto se bez bázně připravuji na onen den, kdy odložím stranou všechny vytáčky a přikrášlování a budu moci posoudit, zda statečně jen mluvím, nebo také cítím, zda všechna vzpurná slova, která jsem vmetl Štěstěně do tváře, nebyla jen přetvářkou a komedií. Nestarej se o mínění lidí, je vždy pochybné a obojetné. Nic nedej na studia, jimž ses věnoval celý život. Smrt o tobě vysloví soud.“ Úplným závěrem Pé eSka bych rád vyjádřil svůj dík za přifaření Dvořákova fundovaného doslovu, jenž dalece přesahuje rámec Dopisů a v němž stoicismus jako takový přehledně rozkládá na jeho prvočástice. Jak normálně doslovy nikdy dopředu nečtu, tak tady bych se za takový postup přimluvil; ona se totiž třeba v jednom z dopisů mihne nenápadná myšlenka, která ale odkazuje k mnohem širším principielním základům celé nauky...nu a jelikož si Seneca s Luciliem dopisoval jako stoik se stoikem, tak zjevně předpokládal jistou společnou řeč. O některých důležitých, v doslovu rozpracovaných námětech navíc v Dopisech nepadne zmínka vůbec. Zkrátka bych tady výjimečně doporučil si doslov přečíst jako první; i zpětně mi teď dochází kolik potenciálně důležitého jsem, stržen jiným, minul, aniž bych si uvědomil, že jde tu kterou „podružnost“ rozvinout a zobecnit. Amen.... celý text

Nadace 2009, Isaac Asimov

Z logiky samotné podstaty Nadace zákonitě vyplývá absence napětí (pokud by se tedy nakonec neukázalo {spoiler: neukáže}, že šlo od začátku o Seldonův monumentální podvrh {osobně mi myšlenka na kvantifikaci citů a dějin - tedy algebraicky vyjádřitelný koncept Asimovovy „psychohistorie“ - za účelem získání výpočetní formulky budoucnosti přijde úsměvná...a ve svém, do předu loženém, pojetí světa i bezbřeze smutná...což na druhou stranu vůbec nutně neznamená, že by nemohla být pravdou, jen že by taková pravda byla celkem depresivní} s jehož pomocí by na základě smyšlené, nikoli ovšem nutně zcela neopodstatněné, prognózy/hrozby, mobilizoval lidstvo k vytažení si palce z jednoho, či druhé konce a zachránil co se dá. To by byla vcelku vkusná pointa o hybné moci strategicky zaseté ideje/lži...čemuž by odpovídal i pěkný výňatek, kterému, s jistou rezervou ohledně „nikdy“ a „správné“, kvituji: „Nikdy nedopusťte, aby vám morální skrupule zabránily udělat to, co je správné!“) stran jejího osudu. Těžiště jsem tedy přirozeně hledal v její výpravnosti...jenomže ta se nekoná; Asimov nastíní nějaký problém, smázne ho nesrovnalostmi hýřícím „řešením“, načež jak politik s máslem na hlavě, a vševysvětlujícím „no commentem“, chvatně skočí mimo světla reflektorů. Ono žírné „jak“ kvalitního vyprávěčství zcela odpadá. Skokovost, a z ní plynoucí nemožnost navázat s jakoukoli postavou vztah, bych i přešel; pokud by tato sloužila jako tvůrčí prostředek k zhmotnění rozmáchlého měřítka galaktického plynutí času a našeho mravenčího tikání v něm; nic takového z ní na mě ale nedýchlo (nuzně načrtnuté, na logiku příšerně kulhající světy, nabízené mezi oněmi skoky, totiž svou rušivou nedotažeností soustavně ubíjejí i hrstku potenciálně zajímavých úvah, jež nich plynou)...a jestli něco, tak spíš neodbytný pocit, že si chtěl jejím prostřednictvím Asimov zajistit stabilní příjem (intuice mě, zdá se, nezklamala; v jednapadesátém končí šňůru stěhování a stává se otcem - v tomhle světle nabývá název „Nadace“ značně potměšilého významu); platforma, na jejíž bázi mohl i bez valné snahy chrlit objemy prázdné literární pěny je lidsky-fiskálně pochopitelné východisko, čtenářsky už hůře. Je mi smutno, že něco takového píšu o Asimovovi, ale nemohu jinak. Jeho stěžejní dílo je pro mě zklamáním...nevím, možná mu křivdím a jde o důmyslně vyskládanou mozaiku, jež své kouzlo zjeví až ve svém celku; i kdybych si ale nemyslel opak, tak zkrátka po prvním dílu nemám na ty další sebemenší chuť. Což je problém. Jediné, co v mých očích Nadaci zachraňuje, je poselství, jenž sice blahořečí užitečnost znalostí, zároveň jde ale proti strnulému, suchoprdnému akademismu a dodává, že ani sebelíp uchovaná informace nevzklíčí k užitku v jílu leklé, neorané mysli. Je po hříchu hanbou, že Asimov zrovna takovouhle myšlenku artikuluje prostřednitvím děravých, na smeč přihrávajících, zcela účelově a uměle fabrikovaných problémů, jejichž prostřednictvím pak, s až mučivou laciností, vzbuzuje zdání geniality hlavních postav, aniž by tyto s čímkoli pronikavým skutečně přicházely. Postup, kdy autor bezskrupulózně šije realitu (přičemž ta je, viz. už hned první modelová situace Anakreonského povstání a Čtyř království, vymaštěná prakticky ve všech ohledech svého dění) postavám na míru tak, aby v ní „vynikly“ (#umělá inteligence), mi pila krev už v Merleho Malevilu; ani v něm se to ale nedělal tak okatě. Jen ze setrvačné úcty k autorovi (i když mě teď z případného znovuotevření „Já, Robot“ jímá upřímná hrůza) výše zmíněnému poselství a následujícímu dodatku v PSku dám s odřenýma ušima 4 shovívavé **** ale teda uf... PS: S odstupem několika dní seznávám, že jsem možná byl, co se hlavních motivů týče, krutý. Ve své době mohlo nejspíš být i takto ploché zobrazení civilizace na pozadí kulis o rozměrech galaxie zjevením...jen už ho asi, coby zmlsaný scifista, nejsem sto plně docenit. Při tom je dost možná předobrazem žánru moderní space opery, což si, ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, jisté uznání zasluhuje. Stejně jako fakt, že Asimov „svým“ (dle yerryho, pro mě objevného, komentáře jde o číselný aspekt Kabaly) konceptem psychohistorie nenásilně vystavil otázce osudovosti a svobodné vůle i zapřísáhlé pohany a nefilozofy:) Četba dalších dílů mě ale stejně neláká; důležité bylo nadhozeno už zde a jako takové mi stačí.... celý text