józi.odkudkam komentáře u knih

Pročítání zdejších komentů mi bylo v rámci jarního rozjímání triggerem k sepsání všeobecnějšího rantu, co ve mě už delší dobu doutnal, a co jsem pro jeho větší rozsah, jako i rozbíhavější obsah, hodil do recenzí. Zde uvedu jen tolik, že hlavní nebezpečí woke iniciativ spatřuji v jejich reakčně mobilizujícím potenciálu, který ve svůj prospěch efektivně utilizují všichni ti "vlastnečtí ochránci tradičních hodnot" (kteří vůbec nejsou xenofobní rasisti, jen když tu teď namátkou třeba spadne boeing, jinde zas most, může za to okamžitě DEI a menšiny; viď Elone, Fox news, Sky Australia, Daily mail etc.)...a vy, milí wokeři, si vemte chill pill, co máte od doktora a už probůch přestaňte hrotit; většina vašich požadavků je už beztak formálně naplněna, tak jim dejte čas ať si svou cestu najdou samy a nelámejte všechno přes koleno. Jen si tím protivíte lidi a hrajete do karet straně "druhé"...

Napsat pojednání o herectví formou divadelního dialogu jehož prostřednictvím je divák uvržen ve vír značně pasivně-agresivní výměny o povaze tvůrčího procesu, v němž se sváří rozum s citem, je potenciálně nosnou konstrukcí...kdyby ovšem partie zde sehraná nebyla jednostrannou šarádou a nevyžadovala přijetí vnucené dichtomie "buď anebo"; slibný rozjezd se tak velmi rychle zají a my jsme odsouzeni dělat křena vleklé výměně v níž rozum hájící "Prvý (sám Diderot)" stírá na smeč přihrávajícího "Druhého". Ale tak čteno na pokračování na záchodě, čili ok.

3 lehce únavné ***

3 11.04.2024

Jelikož je "dálno-cit" leitmotivem mých šuplecích ambicí, tak mám z četby na tohle téma hrůzu a současně mě vábí jak lucerna můru (zatím Děti půlnoci, Umírat v nitru, Hladové hry, Osvícení, Kukly) Naštěstí zjišťuji, že některé dějové konstanty jsou, zdá se, nevyhnutelné a současně, že mě v mé žárlivé tvůrčí lakotě může nadále těšit, jak (troufnu si říct) "mělce" jednotliví lidé látku pojali; ergo mé ego zůstává nedotčeno...byť Pustá duše byla zranění blízko. Simmonsovi ale rád odpustím...a vlastně je mi ctí. Ono na tom ale stejně prť sejde.

Čím může Pustá duše načechrat pírka je fakt, že je v ní Simmons proti svému obvyklému úzu strmě eskapádní (ději by rozvážnější poloha a větší rozsah sekly!) stylisticky proškrtaný a nebarokně čistý...a přece se nezapře; jak co do nevtíravé obraznosti, tak co do pointy, jež pro mě není ztělesněna ani tak ústřední hypotézou, či dějovým rozuzlením, jako spíš vyznáním o propasti mezi přežíváním a žítím. Objektivně za čtyři, ale výsledná katarze přebíjí i lehké (a škodolibě úlevné:) zklamání.

5 mléčně melancholických *****

PS: Tlačení na pilu násilí nebylo zapotřebí, lidem obecně vzato nejsou extrémy vlastní, to spíš lhostejnost a sobectví.

6 04.04.2024

A mě se líbí, že si Marián našel koníčka; vždy mi přišel takový ztracený v širém světě...a teď? Očka mu jen svítí štěstím, z lásky k pravdě Duch Svatý sestoupil naň za maštalí, kde ve vší počestnosti tenhle nádor počali; kluk je jak dub a má se k světu, intelektuál po Mariánovi a árijec po tátovi, to se ví. Jak jen tohle kriticky alternativní dobrodružství dopadne? Určitě dobře, vždyť nad Tatrou se blýská na lepší časy, Fico leští "Rad Andreja Hlinku"...teď už se jen spojit s banderovci (nebo komu v tom zakarpatském duelu vlastně drží palce...úkáčka sou náckové, ne?) a s hlavou aj pravicou hrdo hore vztyčenou poďme všetci; "Op - op - op - op - Oppan Gangnam style!"

Být v hodnocení bok po boku mezi číslice ovládajícími patrioty jako Adam144778, či Jochen1899 se neodmítá; 5 nekompromisních *****

3 29.03.2024

Spojte výbušný námět se solidní řemeslností a máte odrazový můstek do světa letištních bestsellerů jak vyšitý. Video je vlastně docela blbinka (viz. zejm.: kdybych měl důkaz o možnosti vysmát se času, tak se do základů mění, nu, vše - včetně zákona o majetku a vlastnictví, nebo toho o zachování energie - a potenciální obsah nějakého videa mi může být buřt, přesto jsou všichni hin právě z něj...cože?!) ale blbinka magnetická, jako i příjemně atmosférická; ideální letní techno-teo-chronouzlo-thriller/oddechovka do vašeho zavazadla. Ale bacha, kdo zná Eschenbacha z "Tkalců gobelínů", nebo "Poslední svého druhu", bude z vidka po drtivou většinu jeho trvání asi trochu jelen; zatímco výše jmenovanými si splnil sny, tímhle hádám splatil dluhy. Což vůbec nevadí, pořád jde o dobrou, byť citelně popcornovou zábavu...
...což by bylo bývalo platilo, nebýt závěrečného, překvapivě vkusně nedávivého morálu a jisté trojstrany po níž jsem měl málem chuť jít do plných. Trojstrany jež prošla krunýřem a něžně pohladila tu sekanou člověka uvnitř; i slza v koutku se usebrala...jako zamáčk sem jí, jasně, ale byla!

4 živoucí ****

6 19.03.2024

Ernest "Butch-Diesel-Steak" Goodbody je přesně ten čacký typ, co to na večírku po jednom zázvorovém pivku neohroženě zalomí na kanapi, načež celý následují den, ku svornému veselí okolí, chodí s fixem namalovanou pi(h)ou na čele. Zjištění toto jej však nic nezdrtí; toť sotva příčný práh na dálnici retardérů neúhybně stoupající k titánským výšinám; zpočátku je člověku Érnýho málem líto, než si uvědomí, že je co světcem, sysifovským balvanem, kosmickou konstantou a nehynoucí entitou, něčím na způsob daní.

Nechápejte mě zle, Ryanova novela je poctivě sucho-brití satirou plnou odsudků gumárny vojenské, jako i válečné (rozhořčené komentáře stran zlehčování této mužné kratochvíle nejsou na místě, mrazivé meziřádky hnojené smrtí se najdou) v mém srdci však zůstane především vítězným obloukem, svědectvím triumfálního průjezdu jedné historií nedoceněné postavičky, jež je však v své skromné nebetyčnosti pravým katalyzátorem dějin, oním zrnkem na vykolejených drahách hvězd. Je mým pevným přesvědčením, že Goodbody, ať už byl skutečný, či nikoli, válku vyhrál; můžeme tu ad nauseam diskutovat, co se myslí válkou a co vítězstvím, jedno je však jisté; bez jeho nesmazatelné šlépěje v kvantové pěně kolektivní demence by se vše odehrálo mnohem, mnohem...jinak.

Škoda snad jen...eh, decentnosti humoru? Jako já autorovo záměrně nenařvané "slow-burn" pojetí legrace respektuju, jen kmitá na jiné vlnové délce než to mé; chytám ho, ale plně nerozonuje. A srovnání s Haškem, prosím ne, vlažně leje kdo tohle hlásí, pravda je na dně.

4 medium rare (mam rači vypečenější) ****

PS: V rovině méně zjevné je pak kniha neironickou poctou stavu poddůstojnickému; dobrý seržant (zde Transom) je pro každou jednotku požehnáním, neboť taktně napravuje omyly shůry, čímž nejen že chrání ego velení (a tím i pro zdar válečného úsilí nezbytnou harmonii horizontální) ale jako vedlejší produkt i mundůry na jemu svěřené bio-mase.

25 22.10.2023

Vyvalit se na gauč s učebnicí dějepisu a jet chronologickou drť dat a událostí chce charakter z ocele...a ten má málokdo. V zájmu zachování historické gramotnosti je tedy nanejvýš záhodno krušný proces zocelování charakteru nějak obejít; osvědčeným způsobem je převod dějin v příběh...ten však má své limity a pokud chcete ze spárů nudy vyrvat větší kusy času, musíte být kreativní. Kdo by se byl býval byl nadál, že s něčím "komenským" přinde hlavní lidojed vědomostní soutěže "Na lovu", totiž multiDr. Martínek!

To se má tak; přiřaďte k očíslované šipce času obdobně nudně očíslovanou rovnoběžku, případně rovnoběžek víc, a rázem máte notovou osnovu. A na ní touto paralelou vzniklé souzvuky, jednoduché akordy, melodii. Fakt, člověk by neřekl, co takhle prostinká blbina se suchopárností dato-dějů udělá (črty jednotlivých období se navíc vždy snaží přinést něco zajímavého...a jsou doplněny nějakým tím "věděli jste?" vyzobnutím); totiž, že je zatraktivní a způsobí tu podivuhodnost, že vám něco z nich v školou otupělé, věkem okoralé kůře uvízne. Snad. Rodná hrouda v evropském kontextu, od pravěku po současnost, spíš takové letem-světem hopkání po leknínových listech na jezeře dějin...přesto inspirativní četba, která mě nejednou překvapila, nenásilně vedla k brouzdání na netu a doplňování si souvislostí dalších.
Fajn počin, který si dle mě právě pro netradiční pojetí hvězdu navíc zaslouží.

4 chválihodné ****

PS: Z mnoha hodnotných informací jsem nakonec bramborou ocenil tuhle "Chudák Jaromír po bratrově smrti ustoupil synovci, ale svému osudu neunikl; najatý vrah ho prý probodnul zespodu, když kníže v noci seděl na záchodě." Přemyslovsky drsný!

14 22.10.2023

Do "My z kosmu" jsem šel vlastně ani nevím proč (když mám na talíři naléhavější kusy) a navíc úplně na blind; bo slibně vypadající (a něco zcela jiného slibující) obálka v knihobudce....kam jí taky, jelikož mi na srdci leží duševní zdraví bližních, nevrátím.

Dramatický virbl.

Nebudu vás napínat; jde o takovou polskou dänikenovinu na toluenu, v níž Mostowitz účelově vytváří umělé problémy, aby mohl prostory mezi domnělými rozpory zabydlet ufony. Né vážně, tady je Země na stránce jedné v obležení kosmické flotily (i když...) na druhé se potápí kontinent Mu a na třetí Buzz s Neilem v leaknuté komunikaci objevují pravěké měsíční základny. A co všechno je ten chlap bez mrnutí oka (pokra bych s ním nedal) schopen označit jako fakt! Nu, všechno. Všechno co se hodí do krámu a tak je slovo fakt nejfrekventovanějším podstatným jménem celého spisu. Na to bych, kdybych si sebou byl jist jako on, dal krk. Fakt.

Taky chovám mocný pocit, že jsou autorovy představy o vědě a její metodologii silně ovlivněny, krom toluenových výparů, skutečností, že k ní přičichl z učebnic pro ZŠ. Ale jestli chcete u něčeho nechat běžet m*zek na volnoběh, tak do toho "křeččího šlapadla" (či kolotoče, jak mi net našeptal) směle vlezte...

...ale nemyslete si, ono to bylo pěkně těsné; že si tu teď můžu přezíravě honit ego (a místo toho vám do hlav nevalit extraterasiální paleo-klíny) je jen dílem Toufarova tučného "debunku", kterým je kniha opatřena a díky němuž se mi celý ten báječně vystavěný kosmos zhroutil. Tfuj tfuj.

3 zábavné ***

11 22.10.2023

Celý následující text je interpretačním spoilerem.

Už jsem zapomněl jak jízlivý umí Melville ve svých soudech být. Ona je vlastně celá kniha jevištěm soudního přelíčení kolem nebohého apendixu děje. Ten však, i přes onu sžíravost, není ve svém verdiktu fatalistický; žebroví příběhu je sklenuto z bytostné umanutosti (teď nemám na mysli kapitána Achaba - btw, jmenovec sedmého krále židovského, který se v prospěch Baala zřekl Jehovy - jemuž umanutost vyšinutá - tedy posedlost - vymetla mysl zcela a nahradila ji sama sebou; totiž směsí hněvu a nenávisti v jejíž vír strhává ostatní) a obyčejné lidské pospolitosti jejichž svorníkem je možnost změny (Achab se mýlí!); dva póly jsou osudu, člověk střelkou mezi nimi...alespoň tak soudím já. Nit ale nezůstala suchá na nikom a na ničem, to zas jo; autor si vychutnává kmány i pány...a jako oblohu k nim přikusuje bohy...nebo spíš jejich institucionalizované skořepiny; bohy nechává bohům.

No a teď k hlavnímu taháku tohohle trháku; vybíjení kytovců. Upsat se ke třem rokům existence v plovoucím řeznictví s bláznem za kormidlem a ve společnosti nejhrubší spodiny (v reálu; zde jsou to div ne chodící filozofové) rubat tuk z tvorů se srdci o zvíci zahradní chatky mou představu o domácí idyle nenaplňuje...a upřímně podle mě ani není možné plně obsáhnout rozměry šílenství takového podniku (jak z hlediska odvahy, tak brutality); já ani toho kapra pokrytecky neklepnu (o kuchání nemluvě) přičemž tady se bavíme o zcela jiné lize, a sice o pěkně nebezpečném, zdlouhavém a bolestivém dušení obřích savců (propichováním plic tak, aby se nemohli potopit a zároveň se zalykali vlastní krví...) a následném bourání majestátních chrámů jejich těl, škvíření v kotlích...zkrátka celé to tekutinami zbrocené, špinavé a páchnoucí peklo...jenomže co naplat, musím s hanbou přiznat, že je pro mě tohle dílo fascinující a přitažlivé právě dík chmurným kulisám - spíš, než dík autorovu monologickém blouznění, které bohužel, častěji než by mi milo bylo, vykazuje sklony k rozvleklé únavnosti. Ono blouznění jako takové samoúčelným není; základní metodou jsou kontemplace, kdy se vnější obrazy překrývají s vnitřními; světy se mísí, hranice stírají a my tak můžeme být přísedícími podivuhodných, poetických, zábavných, duchovních i světských, mnohdy však i otravných, nevkusně teatrálních, únavně těžkopádných, či jinak nadbytečných odboček a asociací (které autor, za přispění asociací dalších, osobitě glosuje, posuzuje a vůbec jimi lidem různě nastavuje zrcadlo) ale hlavně se můžeme nořit do meta-dramatu hlubšího (kosmického úradku, přírody, lidské vůle, božího soudu, spravedlnosti, trestu...a snad i odpuštění?) načež se z něj cyklicky vynořujeme na hladinu všedního bytí, a já nějak pořád nevím, který ze světů je šílenější...snad ani separé světy nejsou, jen jejich slitina, z níž máme před nosem vždy pouze její část...To, že Melville vnímá život jako systém symbolických asociací, načež tento zasazuje v kontext příběhu širšího je čistá mystika, přičemž hlavní transcendence společenské alegorie lodi sestupující do temných hlubin našich já silná je; jen podle mě nebyla plně využita. Ředí ji právě i množství leckdy nepochopitelně zvolených odboček, díky nimž text působí rušivě; jako plátno na nějž chtěl autor vměstnat každé hnutí své mysli. Nechápejte mě zle; třeba takového Bosche, či Bruegela velmi cením, zde je ovšem celek (byť se tím vystavuji, dle Vančurova apologetického doslovu, cejchu plytkého kritika) narozdíl od výše jmenovaných, rozkolísaný a disharmonický.

Nespokojen ale nejsem. Za vše, mimo vší krutě fascinující velrybařinu, vypíchnu toliko; "I já si uchovávám uprostřed Atlantiku své bytosti po všechny časy takové utěšené místečko nerušeného klidu; zatímco těžké planety nepomíjejících běd krouží kolem mne, koupávám se hluboko dole a uvnitř ve věčné pohodě a radosti...Nechť víra zapudí skutečnost, nechť obraznost zapudí vzpomínku, dívám se hluboko dolů a věřím...Ale mě je to všechno jedno, pane. Dělám, jak umím; jako bohové..."

4 sudy tuku ****...
...hmm a tohle je, mimo jiné, důvod, proč se zveřejněním komentů čekám, neb zjišťuji, jak hluboce dílo kouslo; tohle nepouští, což je znakem skusu mocného (on už jen fakt, že jde o re-read vlastně značí, že ve mě nějaká harpuna od minula zůstala a to není jen tak; já většinou nevím, co bylo včera) tedy koriguji na sudů 5...stejně jako koriguji tvrzení, že jsou pro mě v prvním plánu přitažlivé kulisy; obě složky díla jsou si rovnocenné a jedna by se bez druhé neobešla...anebo víte co, tentokrát možná i převážila složka blouznivá. Tak, už žádná korekce, tečka...jen doufám, že jsem nepodlehl černé magii velkého počtu stran, kdy je čtenář zahlcen množstvím, čímž je v něm vyvolán dojem něčeho většího.

PS: V celém tom objemném bezoáru nejroztodivnějších odboček a asociací se jich jen pár letmo dotkne dotkne křivky žen...hmm, zato je tu hned několik hraničně hřejivých scén; pouze konstatuji:)

27 16.09.2023

Malá úlitba úvodem; Ó síti, jsi étericky lepá a proti stěru dat z mého digitálního patra nic nemám, jen je z něj ve vlastním zájmu raděj nestírej; jsou vadná, zavirovaná a vůbec by ti rozhodila všechny rytmy...dále, k lidem i nelidem stěry zpracovávajícím chovám nejvřelejší city a vůbec, jste úžasní! Jo a ježuro, který v tom taky jedeš, letos bych si pod jedlí přál najít, však víš.

Ke knize; spekulativní historie á la Petr a Lucie protkaný paměťmi vilného psychopata + mobily a sociální sítě. Civilní přístup, pozvolný průsak, Eschenbach otáčí šroubkem s hodinářskou jemností. První třetina se nese v plíživém zobrazení proměny společenského klimatu (trolí farmy, multiplikační efekt, echo-chambers) jako i následných změn reálných...je vtipné a současně děsivé, jak si tuhle část, v kontextu speciálně operativního dění, někteří lidé zde vykládají po svém...a jak, sami jsouc bezděkými pěšáky mašinérie hybridní infoválky, kolem sebe (coby rotací polopravd, zámlk a lží dokonale dezorientované čamrdy) sebevědomě metají ovcemi nalevo napravo. Ale je dobře, že mají prostor v politice, na náměstích, fórech, v kometářích, zkrátka všude kam se podívám...prostor o kterém si jinde můžou nechat zdát, zatímco tu veřejně bědují nad jhem hrůzné cenzury (jak kouzelný protimluv) a kdesi cosi. Zabukujte si radši nejbližší tandemový seskok z okna s nějakým ruským novinářem, nebo na náměstí Nebeského klidu rozviňte libovolně protestní prápor...když tolik samostatně a hlavně kriticky myslíte, že jinde jsou pastviny zelenější a volání bačů, které se sem z nich line pravdivější.

Ve zbylých třetinách se začnou rozkrývat možnosti e-fízlování a uff, já jsem vlastně "rád", že jsou tyto prostředky "jen" v rukou vícero soukromníků, kterým jde primárně o zisk, ergo o sestavování spotřebitelských profilů. Zároveň jsou tím informace alespoň částečně decentralizované, doufám že dík konkurenčnímu boji i žárlivě střežené a náležitě mastné...navíc mastné nikoli ve smyslu prodeje profilů s jejich kompletní charakteristikou, jako spíš prodeje jmenných seznamů odpovídajících specifickým požadavkům na cílovou skupinu; sestavit si obrázek kompletní je tak, snad, pro koncové nákupčí těchto dat finančně nereálné. Mít povinnost sdílet tato data se státem, který by se stal ústředním Hubem? S pánem bohem. Třešínkou je (spoiler) zapojení AI; jako nástroj ke zpracování masivních datasetů je tato dokonalá, nemluvě o tom, že si za chodu může sama splétat algoritmy nové, v zpětnovazebné smyčce je hned vyhodnocovat, algorimy náležitě přizpůsobovat (-II-) a tak nacházet nové, nečekané souvislosti s rychlostí o níž člověk může snít. Výtěžnost stávajícího objemu už vytěžených dat by tímto dost možná vzrostla násobně.
Co se samotného děje týče, eh, od Eschenbacha jsem zmlsán famóznimi Tkalci gobelínů + Posledním svého druhu a tohle po mě chladně sklouzlo. Přičemž pochybuji, že šlo o umělecký záměr; emoce se tu dojí ozlomkříž;-) Za osvětu váhám s hvězdou navíc, ale nějak nemůžu.

3 jezinčí prstíky ***

PS: Jestli jste, tak jako já, rezignovali na vyplňování hesel a ke všemu se přihlašujete přes účet gogol, či jste nedejbože na vámi navštěvovaných stránkách odklikli preset cookies consent, tak už je vše stejně v háji.

14 16.09.2023

Shlédnuvše poněkud nešťastně namluvený, jinak ovšem zdařilý, z dobových záběrů kulantně sestříhaný doku-snímek Good Old Czechs, jsem sáhl po vzpomínkách jednoho z dvojice hlavních protagonistů, zadního střelce Richarda Husmanna aka Filipa Jánského. Kolem jeho novely jsem už nějaký čas kroužil, ale v obavách z ideologického zabarvení - ať na jednu (komáři) či druhou (vlastenci) stranu - jsem nakonec vždy cuknul. Teď už ale nebylo zbytí a mohu s úlevou konstatovat, že se mé ideobavy nepotvrdily; v nebesích nezbylo místo ani pro Boha. Tam vládne jen sinusoida úlevy a strachu.

Dostalo se mi překvapivě civilního, komorně sevřeného příběhu o partě nočních andělů, jejich splývání ve větru...a tvrdém návratu na zem. Posádka útrob hlavní hrdinky Alice kdovíjak hluboce vykreslena není a přece jsem k ní přilnul. To se mi nestává. Dokonce i vsuvka romance je oděna v tak nevinně odzbrojujícím hávu, že jí ten květ přejete.

Oproti třeba Hellerově Hlavě XXII (zkoušel jsem to s ní hned na dvakrát a ani jednou jsme se nepotkali) mám z Jánského dojem nelíčenosti. Vyprávění obyčejného skromného kluka bez existenciálního dloubání se v nose a úporné snahy dolovat z něj na světlo světa holubice poselství. Z Nebeských jezdců vše vyplyne, prosto pompy, přirozeně a tiše samo. (za mě vlastně o válečný román ani nijak zvlášť nejde, to stěžejní se mohlo klidně odehrát jinde) Nesentimentální, lidská kniha Remarqueovského ražení v níž mi však k úplnosti stále něco-něco scházelo...než přišla čtvrť poslední. A právě jí, troufnu si říct, Jánský svůj zjevný literární vzor předčil.

Interpretační spoiler (když ne autor, tak já se dloubat budu): plná svoboda je vlastně strašlivá, protože nemrtvá; vždyť jak se liší od smrti, když nemá pro koho žít? Aspoň pejska mít.

5 nebombastických *****

35 29.06.2023

Věděli jste, že se stromy dělí na listnaté a jehličnaté? Nic si z toho nedělejte, já taky ne a to jsem zahradník násadou od přišláplých hrábí nejmíň na třikrát pasovaný.

Ale vážně, Ikarova edice Průvodců přírodou je dosud nepřekonaným vzorem polních určovacích klíčů a současně výstavní ukázkou skopčácké mentality. Pořádně, přehledně a systematicky. Na první dobrou by si jeden řekl, že se jména viníka vaší neznalosti nejsnáze dopátráte skrzevá uspořádání listoví, tvaru samotných listů a struktury borky. Vzhledem k tvárnosti jen takové čeledi bukovitých však Ikar moudře určil výchozím bodem květenství a plody. Velmi nadstandartní je detailní, relativně štědře velkoformátové zobrazení výše uvedených atributů; jinde jsou květy/plody/listy/.../ kolikrát zachyceny nedbale, velmi umělecky z dáli, či dokonce vůbec. Nechápu.

Slovní popis vzhledu, ročního cyklu, výskytu, užitnosti atd. je navíc často doplněn rozličnými zajímavostmi díky nimž jsem si průvodce bez valného přemáhání pročetl jen tak od stolu. Viz. např. Ořešák královský; "botanicky přesně vzato nejde v případě lahodných semen o ořechy, nýbrž o pecky peckovic a v nich ukryté laločnaté dělohy"...šach mat, vegani!

Pro čechoslováky a obdobný póvl je pak také dobré vědět, že dík blízké lokalizaci originálního tisku odpovídá zastoupení zde vybraných druhů houštinám krajiny naší..neztratíte se s ním ale ani v Chorvatsku; dotek středozemí je tu též.

5 ***** s olivovou ratolestí

PS: mé top stromy jsou, v tomto pořadí - borovice, bříza, dub

21 27.05.2023

Je chmurně a když zrovna necpu těsto do díže/nevyndavám z pece pecny chleba, bych raděj útěchu nikoli v rozptýlení, nýbrž v trvalejším vnitřním nastavení. A o tom to je, filozofie nemá být salónní záležitostí, jakousi v dáli studeně hynoucí hvězdou, ale vztažnou, v realitě ukotvenou zkušeností. Až uvedení učení v soulad s nečasem nad pleší ukazuje na skutečné poznání. Tehdy se mění ve waltz mezi kapkami deště, nebo ještě lépe v deštník. De Botton deštník má a rád se o něj podělí. Navíc s úsměvem. Hlavní téma dne; souladné sebepojetí coby trvale udržitelný zdroj paliva. Mentální droga, soběstačná výroba.

1. Sokratés. Ni obliba x neobliba, ale schopnost obhájit sobě i druhým (konečný účet však budete skládat především sami sobě, ne druhým!) své postoje a jednání...možná vás zabijí, ale budete si to umět hezky zdůvodnit.

2. Epikúros. Ni bohatství vs. chudoba, ale hierarchie potřeb, kde zajištění holé existence bezprostředně následují potřeby nemateriální (dramaticky klesající strmost křivky vztahu spokojenost - množství materiálních statků); tj. přátelství/nezávislost, vlastní myšlení a bok po boku veget s dívkou Blesku, jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým smyslem pro humor a spontánností...a která by se oblékla do svršků z výprodejů a levných obchodních řetězců.

3. Seneca. Ni přemrštěná, ale reálná očekávanání; frustrace jako projev vrcholného optimismu, jenž ve svém hněvu mlčky předjímá existenci bez nezdaru, neštětstí, nespravedlnosti. Vědomé přijetí pravé(?) povahy reality ztělesné vrtkavou, jako i morálně slepou Fortunou, je štítem, nikoli rezignací; schopnost rozlišit mezi nevyhnutelným a změnitelným je pak mečem.

4. Montaigne. Nedostatečnost duševní, tělesná, kulturně/původní...jsme, kdo jsme a máme, co máme..."Nejvíce nás otravuje pohrdání sebou samými" (v těsném závěsu i druhými)..."neměli bychom vést vnitřní občanskou válku, spíš bychom se měli naučit respektovat své složky, žádná není ani strašná, ani ponižující." Klasická filozofie je nemalým spoluviníkem instagramově vadné představy o lidské dokonalosti; kdo však zavírá oči před bytostnou nedostatečností, nechává víc, než polovinu lidství bez povšimnutí. Moudrý zná svou omezenost, jako i sílu, učí se, má (se) rád a světem apriori nepohrdá. Povýšenectví nahrazuje, kde to jen jde (jak u sebe, tak u druhých) pobaveným údivem. "Jsem člověk a nic lidského mi není cizí."

5. Schopenhauer. Zlomené srdéčko; loutkář rozumu, vůle k životu, volí svůj protějšek s ohledem na zdravé potomstvo, nikoli na duševní harmonii; odmítnutí při dvoření, či rozčarování po dvoření úspěšném a následném rozplození je takřka zaručeno. Jde o reprízující se mikrotragédii biomasy; jak u krtků, pávů, mravenců, tak i u lidí, nic osobního. Není třeba si zoufat, všechny zmatky/nedorozumění jsou běžným důsledkem rozporné povahy rozumu a okovů vůle života. V rovnici zachování druhu je spokojená koexistence vedlejším činitelem, bez něhož se tato dost dobře obejde.

6. Nietzsche. Naplněný život netkví ve vyhýbání se bolesti ani v tlumení vášní. Sobectví, ambice, potřeby tělesné, jako i umělecké, jsou pohnutky přirozené a míra/kvalita libosti z jejich naplnění je neoddělitelně spjata, jako i !přímo uměrná!, s nelibostí cesty k nim. Strast je nedílnou součástí růstu. Klíč k ní tkví v její správné interpretaci. Strast je strmý svah, naplnění vrchol. S nesnázemi, bolestmi a nešvary (i cesta k ctnosti musí být vykoupena zkušeností hříchů hněvu, nenávisti, žárlivosti, nedůvěry, chtivosti a pochyb) nejen že je nutno se vyrovnat, je třeba je chápat a zužitkovat coby brousné plochy našich tupých ostří (vtipná je story, kdy N. opěvuje tvrdý a prostý život v sepětí s přírodou; tedy začne zahradničit, načež po týdnu hodí vidle do hnoje s tím, že jde o práci těžkou a že ho bolí záda:) S tímto na zřeteli je třeba se jimi nenechat odradit a srazit (je krutou ironií, že sám autor prožil svůj život v těžkých depresích jako osamělý a nakonec i zlomený muž...ono je asi, vzdor všem těm machistickým proklamacím, prospěšné naučit se strasti po anticku tak trochu obelstít; jinak vás svou ničím nenadlehčovanou tíží zdrtí) V časech tísně je naopak záhodno zpozornět, zbystřet a hlavně vytrvat. Podmíněnou provázaností růstu/uspokojení/naplnění s utrpením Nietzsche završil postupný odklon od jádra filozofií východních, řekněme indo-čínských, jejichž vliv v antických duchovních naukách vnímám dost jasně. Ale budiž, strast není a priori škodlivá, to beru.

Kruh je uzavřen a čtenář tak může nahlédnout relativně plynulou škálu strategií, kterak nakládat s tokem zakoušené zkušenosti. (oba polární extrémy, zejm. 2 vs. 6, jsou, hádám, do určité míry platné a je na každém, ke kterému se přikloní, který je blíže jeho naturelu...snad je možná i jejich obezřelá syntéza; Friedrich by něco takového nepochybně označil za zbabělou a zavrženíhodnou polovičatost...inu, nejsem tu od toho, abych mu byl přikyvujícím stínem; ostřejší lokty, světáctví a konkurenceschopnost - s hrozbou pádu, regulérního šílenství, či vyhoření - asi umí přinést hard core žitá cesta Nietzscheianská...na stranu druhou je asi stejně tak dobře možné si - s hrozbou promrhání potenciálu - vcelku na pohodu dožít v self-made bublině klidu bez potřeby dělat v sýru světa kdovíjakou díru.)

Neokázalá knížečka sympatického formátu, řezu, materiálu a hlavně obsahu, který je vše, jen ne triviální...jak je mu ve zdejším komentáriu místy podsouváno. Obsah je, pravda, krapet selektivní, ovšem také přístupný, v životní příběh svých mluvčích vpravený, vkusně humorný (už jen entrée Sókratovo - kterak coby malý, olysalý tlouštík s plochým nosem a vypoulenýma očima křižuje Athény, přičemž všetečnými dotazy obtěžuje každou nebohou duši, co mu dopřeje sluchu, je tak zemitě milé, že se usmívám ještě teď) a srozumitelný. Nikoli však triviální; třeba stoiky mám načtené zdrojově a v rámci tématu je zde příslušný aspekt jejich nahlížení světa vypíchnut přesně.

Knížečka silně zní.

5 lidsky plápolajících *****

18 27.05.2023

ČÁST 1.
Hodně hořké čtení, které dost dobře nemůže jen tak odmávat ani skalní fanda Orlíku, či Marty Semelové; Tim je možná amík, ovšem také historik se specializací na střední a východní Evropu vládnoucí jedenácti evropskými jazyky (včetně ruštiny a ukrajinštiny) což mu umožňuje sledovat zahraniční TV, tisk a vůbec nezprostředkovaně studovat zdrojové materiály. A že knížka hezky ozdrojovaná je. Pojďme se jí mrknout mezi futra.

Ivan je smutný případ; nemá moc čím, krom surovin, kohokoli nalákat a tak sousedi, pokud jím nejsou beznadějně geopoliticky skřípnuti, hledají celkem přirozeně budoucnost jinde. Co s tím? Inu, když na to nemáte, stáhněte druhé na svou úroveň; jelikož jste na bahno zvyklí, zvítězíte v něm svou zkušeností, stupadla si uděláte z padlých. Ruská zahraniční strategie, mimo otevřené agrese samozřejmě, v kostce. Export politické rétoriky, destabilizace (nástrojem je i Sýrie; největší uprchlické vlny následují masivní ruská bombardování civilních cílů 2015) financování proruské/EU opozice (brexit-N.Farage+kampaň Vote Leave, Fr-Národní fronta-Le Pen, De-Schröder-dnes v radě Gazpromu, Ita-Berlusconi, Aut-Svobodní, Cze-Zeman a 33 mega od Lukoilu...na Trumpa nemám sil, tak jen letmo; s celkovým dluhem 4 miliard $ u 70 bank mu už žádný ústav nechtěl půjčovat a tak v devadesátkách vyhlásil bankrot...načež vstal zázračně z polela a rozjel nové developerské projekty...financované skrz Bayrock group ruskými oligarchy, kteří si zároveň prodejem/nákupem jeho nemovitostí prali špinavé peníze) Informační válka, repetice asociačního pásma hlasování= (počínaje r. 2012 jsou volby v RU oficiálně přiznaným rituálem formálního podrobení se tzv. suverénní demokracii; lokálně 150% účast, celkové oblastní součty zakončené třemi nulami...nakonec i sám Medveděv prohlašuje na výtky stran volebních výsledků; všechny ruské volby byly odjakživa zmanipulované)=západ=úpadek=sodomie=satanismus=antikrist=globální židozednářské spiknutí financující neofašismus. Vážně. Směšování protimluvů je žádoucí, neboť paradoxní, souběžně koexistující výklady prospívají chaosu a implicitně i erozi rozumu; důraz je kladen na emoci. Odkolnění hněvu a frustrace zejména chudší vrstvy obyvatel směrem od Ruska k EU a UA je pak špílcem vrcholným. Účelově zřizovaná/řízená fóra, trollí/botí farmy, falešné účty, vyvolání nejistoty, relativizace faktů; mimochodem, ono trumpovské fake news, je původu ruského, první užití při anexi Krymu 2014; fejkovyje novosti. Není třeba věřit Rusku, splněným cílem hybridní války je nevěřit ničemu, zejména ne novinářům, jenž jsou trnem v oku všem autoritářům; duševní realitu formuje emoce jitřící, face/twitter mem-virální, zpravodajství; virtuální prostor let 2014-15 tak například ovládla diskuze, zda Ukrajina existuje, zda jsou v ní fašisté (samozřejmě jsou, tak jako všude; nicméně ani v první volené vládě hned po Majdanu nedosáhla jediná z nacionalistických stran 5 % potřebných k tomu, aby mohla žvanit byť jen v opozici; naopak tři ministerstva obsadili rusofonní mluvčí) a zda do ní vůbec Rusko vtrhlo.

Co mě na Cestě k nesvobodě zaujalo asi nejvíc (mimo rozboru předehry současného dění na UA a pro mě zprvu překvapivé, evropské historii však odpovídající teze stran dlouhodobé neudržitelnosti samostatného národního státu, ergo nevyhnutelnosti koloniálního impéria x právně integrovaného společenství) je ideologické podhoubí, emergence rasputinovského přízraku; institutu dvorního filozofa, vykladače etiky a dějin, našeptávače, rádce, portrétního mistra a životopisce jeho carské výsosti. Je to legrační, pod vší spletí kleptokratických monopolů a z oken kontumovaných novinářů nakonec tepe zbytnělé ego jednotlivce. Žádné velké historické překvapení. Nechápejte mě zle, řádné ego mají i politici západní, jenomže ti jsou alespoň jakžtakž svázáni odvolatelností a hájením pravidel vlastní svázanosti. Ale zpět k filozofům, neboť duo křesťanských nacionalistů Iljin & Dugin (+ mediální guru Surkov; dnes Solovjov) přikládají pod kotel ve velkém stylu; Rusko, za celou svou tisíciletou historii, vždy bylo a je nevinné, vždy bylo a je obětí, bere si jen to, na co má odvěký nárok a vždy se jen brání...hmm, i ruský korunní klenot, 2. sv. válka, začala koordinovaným útokem Německa na Polsko ze západu a Sovětským svazem z východu; to vše v rámci Riebentrop-Molotovovy dohody, paktu o vzájemném neútočení výměnou za rozdělení si koláče Evropy (skutečnost v RU nyní nelegální; btw, 2017 vyšla nová učebnice dějepisu jež toho gumuje/přepisuje mnohem víc)...Dále nám duet pěje o dni spravedlivého zúčtování, kdy na trůn usedne jediný a všemocný spasitel, jenž lidstvu svou osobou vrátí jeho původní božskou jednotu; Principem demokracie je nezodpovědný lidský atom, musíme proto odmítnout mechanické a aritmetické chápání politiky, jako i slepou víru v počet hlasů a jejich politický význam...moc přichází k silnému sama...přijmeme svou svobodu i své zákony od ruského vlastence, jenž Rusko povede ke spáse...bude náležitě můžný...stojí sám a osaměle i koná, jelikož vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit; rusové pokleknou před živoucím údem Ruska, nástrojem sebevykoupení.

Mysl národa je od potenciálně reformní budoucnosti orientována k neposkvrněné minulosti, jejíž cudnost je před zhýralým západem hájena moudrým a věčným (nástupnictví není řešeno) vládcem. Rytířský mstitel křivd je předurčen. Šílené, tohle bych třeba, vidouc na netu, okamžitě odepsal jako hoax; při tom jde o krásně doložitelná tvrzení. Putin nechal převést Iljovy ostatky ze Švýcarska domů, jeho souborně znovuvydané dílo rozeslal darem celé státní správě, včetně mediálních dramaturgů, a citace z ní se pravidelně objevují v jeho projevech, které si sám píše. S rostoucí intenzitou se v nich pak také objevují termíny Ruský prostor, Nové Rusko...a zastřešující termín Eurasie, jejímž duchovním otcem je Dugin; Od Kamčatky po Lisabon (kratičký, zato výmluvný rozhovor s ním zde https://www.youtube.com/watch?v=Du7fOoW_euE)

ČÁST 2.
Kéž by se nad Kreml snesl anděl a masivním Disneyovským nápisem na obloze rozptýlil jeho obavy (které reálně nemá, respektive má, ovšem z jiných, než deklarovaných důvodů; dle mého soukromého názoru neobstojí ani narativ strachu z jádra, vždyť pokud by se světovládce Vladi-Mir skutečně obával rozšíření hranic NATO* a potenciálně i jeho raketových systémů, nikoli hodnotově kulturních hranic západu a s tím bezprostředně souvisejícího ohrožení vlastní židle, pak to, co činí teď, je prakticky nejhorším možným tahem...představme si, že by UA nakrásně padla během dvou týdnů; nu, Putin tak posune své území přímo na hranici s OTANem - s nímž už v pobaltí stejně sousedí - proběhlým konfliktem exhumuje starý dobrý mráz a hranice se opět zježí proti/jaderným arzenálem; takový strach z raket namířených na Moskvu to je...zkusme však situaci otočit, aplikovat na sebe jeho mentalitu a hned seznáme, že s obdobně preventivní a sebeobrannou logikou bychom měli, jelikož s námi bezprostředně sousedí a současně dobrovolně tíhne k východu, speciálně odoperovat Bělorusko, nebo aspoň anektovat Kaliningradskou oblast...ono je to ale stejně všechno putna, celá travestie je de facto jen platformou legitimizující touhu jednoho velikášstvím stiženého ega zapsat se do análů a současně odvést pozornost od nelegitimity svého úřadu, jako i od problémů strukturálních; RU se, co do vertikální mobility nachází na samém dně evropských statistik a co do přerozdělení bohatství napříč společností pak na samém dně, vyškrtnuli Afriku, statistik světových...k narativu útlaku etnických rusů podotknu jen tolik, že za celou dobu samostatné Ukrajiny nepodala ruská diplomacie jedinou stížnost na jakékoli nekorektní jednání; 180° otočka v celé vnitřní, jako i zahraniční rétorice nastala až po prezidentských a parlamentních volbách mezi lety 2012-13) že o něj snad máme zájem; Nechte si své Rusko a zas někdy, až se z toho delíria proberete, nashle. Země bez vize (krom kultu osobnosti a Věčného Nepřítele, lze-li tyto nazvat vizí) vězící v pokřiveném mýtu vlastní bezúhonné minulosti. Nejsmutnější je, že až Putin odejde, nechá svou vlast s v podstatě neexistujícím právně-demokratickým aparátem a tak jí nezbude, než se nechat spasit dalším carem. Začarovaný kruh. Rusko skutečně obětí je, obětí sebe sama.

* V souvislosti s (ne)rozšiřováním NATO mě vytáčí do zemdlení omýlaný argument ústního slibu tohoto nerozšiřování v rámci multilaterálních jednáních o sjednocení Německa r. 1990; Nevím. Co ale vím, a co lze jako příspěvek k současnému dění snadno doložit, jsou dvě podepsané, mezinárodně uznané dohody v nichž se Rusko zavazuje respektovat ukrajinskou nezávislost, jako i její územní celistvost; a sice Bukurešťské memorandum z r. 1994 a ukrajinsko-ruskou Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství z r. 1997. Dále, slůvko rozšiřování evokuje jakousi aktivní expanzi. Ne, to okolní státy se do NATO, podobně jako do EU, přidávají z pochopitelných důvodů samy; neříkám, že bez vlivů vnějších, ale rozhodně převažuje reálná vnitřní pohnutka. Rusko žádnou obdobně lákavou alternativu nabídnout nesvede; nemá čím, nemá jak, a tak kolem sebe kope a hraje na nejnižší pudy. Prosím, až lidé z celého světa přestanou utíkat do EU, až si tu oligarchové přestanou kupovat rekreační sídla, až sem přestanou posílat své potomky na studia, až se začne dít opak, pak se o něčem můžeme začít bavit.

V konci ať si každý položí otázku; přeji si raději skutečnost složitější, individuálně zodpovědnější, ovšem také mnohotvárnější a bohatší, nebo toužím po silné otcovské figuře, která prostě bouchne do stolu a sdělí nám jaké bude zítra počasí? Viď, Ameriko...byť tam se figurka aspoň mění, je pod reálným tlakem senátu/kongresu, guvernéři jednotlivých států federce mají také slušné slovo a právní stát si, byť se zpožděním, stále svede došlápnout na patra nejvyšší. Jak dlouho ale ještě?
Přečtěte, ověřte, promyslete a ohodnoťte samy za sebe. Budoucnost se o sebe zřízením institutu demokracie samospádem nepostará; toť nejzrádnější, protože ukolébávající, iluze liberálního západu. Hledání pravdy je cestou mezi konformitou a samolibostí.

PS: Jestli chce někdo hloubat nad západní propagandou, nechť prosím srovná to, co vidí doma a následně věnuje půl hoďky svého života vyvrcholení velkolepé (200 000 účastníků + life feed na Russia 2) open air show oslavující anexi Krymu a rozdělání ohníčků v Donbasu; zatímco galavečer věnčí ohňostroje, Grady 21 už mění příhraniční vsi v ruiny. Kdo na to celé nemáte, skočte aspoň na minutu dvacátou šestou; ukázkově klerofašistická mše potírající, s nezbytnými odkazy na 2.sv. válku, fašismus vnější (není bez zajímavosti, že Rusko, počínaje rokem 2013, neuznává státnost nejen ukrajinskou, ale ani pobaltskou, arménskou a co mě překvapilo, tak ani kazašskou - https://en.wikipedia.org/wiki/Kazakhstan%E2%80%93Russia_relations - při tom jsou s Kazachstánem v ekonomické unii, co naopak nepřevapuje vůbec je neuznání pseudostátů v nichž si Rus zamrzlé konflikty kultivuje do teď; tedy Azerbajdžán, Moldavsko a Gruzie...když jsme u uznávání, tak blesková referenda uskutečněná pod vojenskou kuratelou na anektovaném a dobytém území dosud uznalo jen Rusko a Severní Korea; ani Bělorus nekývl) jako i globální židozednářské spiknutí. Na soudržnosti předkládaných narativů nezáleží, každý si najde své...pro pořádek jen zopakuji, že se psal teprv rok 2014 a vše bylo v plenkách, zde tedy slibované gala, žasněte; https://www.youtube.com/watch?v=8K3ApJ2MeP8 ...co se médii šíří teď ví bůh...eh, jistou představu mám, viz. např. tato štvavá alegorie na Russia 1, doporučuju, je kratičká a dost hrozná; https://www.lidovky.cz/video-idnes.aspx?idvideo=V220827_110657_idnestv_pech ...a ono i v tuzemsku máme slušné dobroděje, toto je pan Vrabel https://www.youtube.com/watch?v=kL8kg3ujiyo který spolu s panem Reichlem pod hlavičkou (P)rávo (R)espekt (O)dbornost organizuje protivládní demonstrace, nejpůsobivější sdělení najdete mezi 4:54 - 6:26, stojí za to.

Hystericky revoltující kritika poznání/vědy; ta zastírá a lže, strhnout vše, do základů, jedině tak se můžeme očistit od předsudečnosti a nahlédnou svět v jeho skutečné podobě a celistvosti, tak jak je, nikoli coby sled vypreparovaných karikatur, v něž je naše polospící-zmanipulovaná-dětská mysl přetváří a následně katalogizuje...hezké, ale tak možná se mohli kucí (místo urputného nasazování si masek NeoNietzscheánsky-vizionářských partyzánů, kteří jen nakročují do tisíců směrů a jak moře co jen břeh sotva olíznou, hned se z něj zas stáhnou) zaměřit na téma jedno a něco z něj skutečně vytěžit, něco skutečně vyvrátit (čímž by své věci posloužili nejlépe) nebo se pak aspoň v otravně letmých náznacích soustavně netvářit, že drží klíče k Tajemství. No jo, jenomže to by pak museli, místo rochnění se v moři báječných podivuhodností, začít dělat, inu, vědu. Což v reálném životě jeden z nich dělal; i proto dost dobře nechápu jejich tvrzení, že si je věda jistá sama sebou (určitě ne v základním, experimentálním a teoretickém výzkumu...a to ani v šedesátých letech, kdy Jitro vzniklo a kdy se už věda nacházela v dobře jedenácté dekádě značně turbulentních změn; Maxwellem počínaje, Wilkins-Crickem konče)...zkrátka jí nezbývá, než alespoň po nějakou dobu pracovat se současně nejlepší hypotézou/teorií a číhat na střípky faktů, který jí buď potvrzují, nebo zpochybňují. Vždyť každý, kdo má svých pět švestek po hromadě, vidí, že historie vědy je historií kontinuálně překonávaných omylů, na tom je založená, že na něčem fanaticky nelpí, když se to ukáže být v rozporu s výsledky; jistěže i současně uznávané pravdy padnou, ale co můžete dělat jiného, než experimentovat, replikovat, Popperovsky falzifikovat...a interdisciplinárně syntetizovat (se stavem posledně jmenovaného, to, pravda, v šedesátkách asi ještě tak horké nebylo). Teď tyhle všechny pracně vydobyté znalosti hodit za hlavu a začít u šutru a ohně? To nemyslíte vážně, pane Feynmane! Snad ale měli P & B na srdci je to, abychom měli třetí oko více otevřené právě těm odchylkám z normy, abychom byli svolnější upustit od převládajícího paradigmatu a vydat se, pokud toto nevyhovuje našim měřením, jiným směrem...třeba dolů.

Přes káravý tón ale vlastně musím Jitro doporučit. A to zejména, v dobrém slova smyslu, mladším ročníkům pro něž je studijní látka něčím pevně daným, textem modlitby který se musí slovo od slova, protože Pravda, ve škole s nechutí učit. Jeho ohromující proud naléhavých, nespoutaných, troufalých a bombasticky nehorázných obrazů má vskutku magicky rozvratný, ověžující účinek a člověku připomíná, že by měl (takřka) vše brát s bezvýhradně upřímnou vážností...nikoli lhostejnou samozřejmostí.

27 05.03.2023

Nic z toho co tu píšu nedává moc smysl, ale nebojte, jednou bude, vlastně už to asi smysl dávalo. Channel leklých těl No°5 jinak než vonným asociačním pásmem zpracovat nezvládnu. Hodně divně počmáraná tapeta. Ale tak tapety jsou taky dost divné; dřív si je lidi z nějakého důvodu lepili na zeď; proč? Protože v laboratoři vyvynuli lepidlo na zeď? Jsou zdi domu dospělácké lůno? Proč si za Rudolfa II. muži kladli hlavy na zřasené květiny krejzlíků, nosili těsné legíny a nabírané rukávy? Svět divný byl, bude a normální je jenom teď. Na to dám bombu. Radši dvě. Divná je i tahle knížka a asi dost dobře odráží Vonnegutovy pocity, které v něm vlastně moc ani nejsou, místo nich mu po mozkové pleně běhají pavouci vzpomínek, myšlenek a tak. Cením autorskou upřímnost, takhle to většinou s uměleckou licencí nechodí. Jak vlastně napsat něco o válce, a současně jí neodít v svůdně přiléhavý šat? Nechat nožku v rozparku vidět oko nahrazujícím orgánem ufona? Nedělat příběh? A co rotříštěnost? Roztříštěný byl i bulvár po dešti bonbónů nad Dresdenem, takže jaképak copak. Myslím, že Kurt za válkování kus sebe vypnul a tak teď někde na obláčku kouří Pall Mallky...asi aby našel spínač a ve snaze o změnu ho hodil zpátky. Jenomže to nejde. Může vůbec čuník nejít koridorem? Můžeš mu dát přednášku o jitrnicích, chvíli na tě bude koukat těma svýma smutnýma, blízko u sebe posazenýma očkama a pak půjde dál; sune ho před sebou netečný ledovec dějin. Nejhroznější na Vonnegutově časoletectví je, že už se vše stalo, bylo, nejde odestát, všechno, celý vesmír tu prostě je ve své plnosti, zrození i zániku, vytesaný jak ti prezidenti v reliéfním masívu...alespoň máme jistotu; každý jeden z nás na něm věčně žijeme, jako i věčně hyneme, na věky věků amen. Za mě nejde o protiválečný román, jako spíš o existenciální popis lidského zakoušení osudu.
Kdyby šly dát negativní hvězdy, tak je dám; tohle je fatalisticky bezměsíčná obloha. Mrkněte do ní, třeba jí taky uvidíte. Záhodno by bylo. A jelikož v tmě noci nesvítí krom sýru ani hvězdy, tak je nebudu rozžínat ani já. Dobré to bylo.

PS: Co se zmatků kolem žánrových škatulí týče, jednoduše existenciálně magický realismus.

Okouzlující směs dýk, erbů a mezihvězdných letů. Vzpoura inteligentních strojů v temných hlubinách věků; už nikdy víc; UI interdikt. Vzlet lidského vědomí, od speciálně trénovaných mentatů po tajemné navigátory Gildy bloudících ve vizích z koření. Koření, nejcennější komodita, jejímž je Arrakis jediným zřídlem; tato prodlužuje život a umožňuje spojovat světy...jako i čas. Halucinogenní mysticizmus. Slunce-Voda. Levitace. Bene Gesserid sleduje genetickou linii dokonalé „Evy“, rozsévá mýty, zkazky, užívá moc Hlasu. Plameny džihádu, tisíce let, mocné říše, galaxie. Mnohost cest, osudu řev. To vše se v mozaice zájmů protne na pláních Duny, pouštním klenotu prorockých fata morgán, písečných obrů a vzdorných fremenů.
V pravém slova smyslu dílo, které na vás „po“ dočtení dolehne a i když jsem v průběhu trochu lavíroval (viz.PS) tak „po“ pod pět opět nemohu. Po víc jak půlce života skvělý re-read.

PS: Původně jsem se už už hotovil se stromem hvězd zatřást...ale to si autor nezaslouží; nitky svou tapisérii intrik více meně po hromadě drží. Místy, pravda, můžou být jejich křížení a vzory nepravděpodobné, vyloženě nemožný spoj tu ale není. Herbert toho taky dost hasí v dodatcích...jindy nové nesrovnalosti vytváří...V nich tak trochu plave planetární ekosystém (který chtějí zdejší „ekologové“ obehnat plůtkem rezervace a vše ostatní změnit v tropický eden:) hlavně v souvislosti s životním cyklem červů, respektive nesmyslnou energeticko-materiální bilancí tohoto koloběhu, ale červ to vem. Stejně jako vem červ i to, že mi zdejší hrdinové tak trochu připomínají odlitky vypadnuvší z formiček drsnější verze Kara ben Nemsího (rozuměj, čestní, spravedliví, inteligentní, dokonalí...naštěstí né úplně) a že komunikují takřka výhradně formou nelidsky břitkých proklamací; jak v monolozích vnitřních, tak vnějších (...jinak jsou ale vykresleni hezky; a jelikož mám navíc rád, když se postavy během dění mění, tak musím vyzdvihnout proměnu Paulovu, byť je děsivá)...Ono je to ale vlastně stejně všechno jedno, tajemství Duny leží jinde; všude a nikde. Sorry za ezo, ale ono sem patří. Nezbývá, než konstatovat, že kdo si v hlavě svedl něco tak monumentálně báječného vymyslet, splést dohromady a pak i úspěšně převést na papír si zaslouží jen hlubokou úctu. Dík Frankie.

Eh, dobrá, co by to bylo za komentář k Duně bez „Litanie proti strachu“...ale víte vy co? Když jsem se jí učil zpaměti, tak mi došlo, jak je vlastně v prospěch strachu kontraproduktivně knižně dramatická; mrknul jsem na anglickou verzi a zjistil, že jí Herbert v dalších pokračováních přesně v tomhle duchu očesal (vyjmul „malou smrt“ a „naprosté vyhlazení“ a strachu nechal jen jeho pravou povahu; zabíjí rozum) a za mě jí tak pocitově učinil funkčnější, tedy slyšte.

„I will not fear.
Fear is the mind-killer.
I will face my fear.
I will let it pass through me.
When the fear has gone,
there shall be nothing.
Only I will remain.“

mnou počeštěná parafráze (ozkoušeno v návalech úzkosti...až mě zaskočilo, jak účinně myslí zveličené „hrozby“ neutralizuje a iniciativu vrací mě; toho jsem částečně docílil i vypuštěním floskule „nebudu se bát“, což je asi stejně nápomocné, jako si říct „nemysli na mrože“...samozřejmě, že na mrože hned myslet budete):

„Jen pojď, ďase,
má mysl jde vstříc.
Skrz tě nechám projít.
A až se tak stane,
nezůstane nic.
Jen já.“

34 17.02.2023

V prcesu (freudiánský překlep, no) hledání mě sice těžce diskvalifikuje skutečnost, že nejsem profi farmářem, ale i tak jsem se rozhodl (když prach ještě nezvlh) flintu v žito neházet. Nuže, o výběru partnerů, jak tak koukám, fundovaně psali dva hlavní playeři; jakýsi hustě vousatý strejc Darwin a Anthony Hopkins - Mlčení Jehňátek (viz. foto) - Plzák. Věc je jasná, když se někdo jmenuje Plzák (už jen skutečnost existence rodové linie toho jména ukazuje na zevrubnou orientaci v problematice) tak to prostě nemůže dopadnout špatně. A taky že ne. Při propírání jednotlivých typek/typů jsem si připadal, jakobych listoval štůskem kartiček pokémonů; vlastnosti, plusy, mínusy, bonusy...teď už se asi na lidi nedovedu dívat, aniž bych jim v duchu nějakého toho pokémona na čelo nepřiplác. Tabulka ne/příznivých typologických průsečíků je pak surreálně cynickou(?) třešínkou na dortu; statistiku a letitou klinickou praxi ale asi neoblafneš.

Kapitola sama pro sebe je pak typologie zamilovanosti; co převážně vidíme v umělecké tvorbě je ze své podstaty neuspokojitelná/vyděračská láska kanibalská, v lepším případě sentimentálně romantická s kanibalistickými prvky, nikdy ne láska manželská; při tom právě neochota přijmout přirozenou nutnost přerodu - začíná kolem 6. měsíce - vztahu v lásku neokázalou, zato trvalou, je velkým zdrojem pochybností, zklamání a často vede k rozvoji vlastnosti nejzhoubnější, hysterie, totiž idealizaci sebe sama přenesenou na pár; a běda, když se představa nekoná!...hmm, možná by v rámci duševní hygieny nebylo od věci zinscenovat divadelní hru Romeo a Julie po 20 letech.

Nutno ovšem podotknout, že velká část knihy je věnována problematice dlouhodobého, rovnostářsky párového soužití, reskepktive postupům jak tímto minovým polem projít; předně z min strhnout kamufláž zažitých romantických představ a stereotypů, spatřit je...jak jsou, a pak se kolem nich učit zlehka našlapovat. Zvlášť delikátní je vzájemné přelévání si číší jedu, jenž v rámci negativního emočního přenosu uvnitř páru rozvrací rovnováhu vzájemné žádoucnosti; že tohle všechno autor předestírá s humorem není rozmarem, ale nutnou protiváhou umožňující o tak hrůzostrašných věcech věcně mluvit aniž by se příjemci ošívali, či nedej-amor šprajcli...původně tu měly být heslovité odrážky s krátkým komentem, ale bylo by jich tolik, že to zkrátím; důležité je nevynucování společných činností, rozdělení autority v různých polích působnosti, uznání, prostor, všeobecná střídmost (vs askeze x narkomanie), balanc citově-mocenské a/symetrie, oboustranná dohoda/schopnost přejít ve vyhrocených časech do režimu formálního, taktilní sympatie - přítulnost (vs povrchnější sympatie vzhledová), !zažitý rytmus!, nespravovat co funguje, nehňahňat se ve všem, nebát se mlčení a osvěžovat se změnou v zábavě, jídle a volnočasovými aktivitami vůbec...ultimátně osvěžující volnočasovou aktivitou je pak potomek...v konci bych ještě přidal motto nezaměňujme ctnosti za jejich funkci...funkce (např. stabilita a spokojenost) lze dosáhnout, a často je to vlastně i nejreálnější variantou, spíše změnou přístupu, než upínáním se k nějaké virtuální ctnosti; chci říct, teď mi třeba pocit, který jsem původně dojemně choval, a sice že se už jen četbou téhle knihy zpronevěřuji jakési vlastní opravdovosti (či dokonce podvádím; jo, fakt jsem taková trubka:) přijde žalostně naivní...a že mnou skrzevá četbu mnohdy projel trpký osten je cena za otevření očí (v mém věku tragikomické, ale tak co, lepší pozdě, než po smrti) víc než přijatelná. Bylo by však hrubé redukovat Klíč na toto...prostě si jej přečtěte...a to i když se v závazky zrovna nehrnete, ono je tu mnoho sebereflexivně přínosného, jako i do života obecně přenosného. Závěrem bych dodal, že jde, k mému překvapení, spíše o manuál pro muže; sufražetky by, byl by-li ještě mezi námi, Plzáka z fleku kastrovaly rezavým nožem, není pochyb. (upřímně, Míra místy působí jako konzerva i na mě; jistě, základní vzorce lidského chování a vztahů zůstávají beze změn...přístupy k nim se ale posunout mohly, ne?) Každopádně mrazivě vtipné, čtivé & poučné. Tak to má být, víme, pane Darwin?...a né mi tu, s divým leskem v oku, mávat před nosem komparatistikou zobáků galapážských pěnkav.

Hodnotit budu prozíravě až po diamantové svatbě.

PS: Za velmi vážné je nutno považovat, že mlčení není projevem citového nezájmu muže. Muž je zálesák, a pokud není, tak za moc nestojí. Tři zálesáci dokážou sedět u ohně a mlčet. Ani jeden neřekne: Chlapi, vy mlčíte. Asi mě nemáte rádi.

Gen obalen masem potká jiný špíz, je-li ten vhodně upraven, navoněn, a vůbec všelijak kompatibilní, předají své plány další generaci. Kouzelně ironizující travestie Youth marketingu, Ken po krk v Barbie na jachtě rámované kotoučem zapadajícího slunce; just married! Tak „povrchní“ příběh, že svou loďkou bez ztráty laku hladce prošel fotosférou...až se dotkl nahého jádra.
No, a Vanno, i s jejím Sklepem, jen tak z tůně mysli nevyženu; kruté, něžné, citlivé.

5 origami hvězdiček

PS: Neberte drogy, škodí duši, zdraví a bankovní bilanci.