józi.odkudkam komentáře u knih
Nádhera. Tohle je pro mě osobně dost možná nejdůležitější kniha, co jsem četl a potřeboval jsem to zpracovat; výsledek jsem kvůli většímu rozsahu přesunul do recenzí...zkuste, je to pár stran, v nichž jsem se co nejlépe pokusil vystihnout jak knihu, tak přínos, jako i pohnutí...a kdybych jimi hnul jen jediným dalším bytím, bude má radost o to větší. (klidně písněte) Budu osobní, neboť jiné cesty není, lepší reklamu nedám.
5 odkvetlých pampelišek ***** v povětří
Být vyobcován z lidského společenství a takto o samotě uvržen v divočinu je pravděpodobně tou nejnezředěnější svobodou, jaké se vám může dostat. Není úniku, není komu co předstírat, není na co si hrát. Neúprosná, iluzí zbavená realita jíž Šóhei hledí do úst. Posledním pojítkem s příčetností je schopnost vnímat...krásu? Estetetika přírody coby poslední obranný val před její krutostí. V prehistorii snad i val první; nakolik je umění tím, co z lidí činí lidi? Také je mi otázkou, zda se Šóhei vůbec zbláznil, resp. co je normální? Žít opleten jemnou sítí smluvních jistot, drobných lží i konvenčních radostí, nebo stav, kdy jsem z nich zcela vytržen a stanu tváří v tvář děsivě prchavému, živočišnému tepu bytí?
Ohně na planinách jsou mimo to počinem skutečně protiválečným; obecně jsem na ten přívlastek lehce alergický. Většina tzv. protiválečné tvorby v sobě totiž vždy obsahuje faktor družnosti, neřkuli dobro-družnosti, pospolitosti, bratrství, udatnosti apod...tady je jen zmar, vše je v troskách, vše přestává platit a je jen co je. Jak se k tomu postavit, jak si uchovat...co vlastně? Bylo to "něco" vůbec doopravdy?
Za mě věčná škoda posledních dvou kapitol (SPOILER; byť samotná dobrovolnost blázince výborná je!) v nichž se Óoka pokouší o "vyšší" pointu jež nejapně kombinuje pojmy autority/nezbytnosti/nahodilosti a výsledek je, mírně řečeno, rozpačitý. Škoda.
Meditativní, kruté, hypnoticky lhostejně plynoucí a poeticky obrazné vyprávění...s nezvládnutou pointou.
4 ospale zakleté ****
Sňatkoví e-podvodníci islámu...člověk ještě chápe, když u nás verbujou lidi, aby tu mohli zakládat teroristické buňky, ale konvertovat přes net mladý naivní holky, aby přijeli k nim a...co vlastně? To nemaj na poušti dost sex-botů/hospodyň/inkubátorů? A i kdyby, tak kolik jich tímhle postupem získají? Jednotky, desítky ročně? Jediné co se mi cca k době vydání knihy (2015) povedlo dohledat je, že se v Belgii od 2001 do 2016 povedlo zrekrutovat celkem 380 "zahraničních bojovníků" tj. všech pomatenců, nejen wannabe šeherezád, co opustili domovinu a odjeli na blízký východ (mimochodem jde o největší poměr na počet obyvatel ze všech států EU - 33.9/1000000 - viz. https://www.ict.org.il/UserFiles/ICT-IRI-Belgium-Teich-Feb-16.pdf ...v tomhle smyslu autorka účelově mlží a strategickým rozmisťováním náznaků a nedořeků se snaží navodit dojem podstatně větší plošnosti; závěrečná čísla pak vůbec nezohledňují fakt, že drtivá většina zahraničních bojovníků nepochází z Evropy, ale z podobně beznadějných děr, jako je ta syrská) což je i na poměry hadrových hlav dost vypatlaný byznys model. Nebo je to věc mezinárodní prestiže? Podívejte, jaká exotická zvířátka jsme si ochočili. Snad jde i o rozkoš z psycho-hry, kdy někomu rozvrátíte vnitřní svět a naplníte ho duchem svatým. Anebo jim na srdci fakt leží spása džaurských duší? Snad od všeho trošku.
Nicméně co se "svádění" žen týče, tak jde spíš o ojedinělé iniciativy osobního charakteru související hlavně s citovou vyprahlostí a nechtěně přiznanou nadřazeností liberální kultury...jež prochází ložnicí; jak praví náš skypeový Al Juan "západní ženy jsou otevřenější, ne jako ty naše." Dojemné. A za mě v jistém smyslu ještě o chlup zlovolnější, než někomu do hlavy valit klíny o zdravotních benefitech nošení výbušné vesty. Trochu mi to připomnělo dokument "V síti", kde rozkrývaj síť pedofilních predátorů, což je zde násobeno religiózně-ideologickým podložím, nějakou tou uřízlou hlavou apod...hádám, že moderační algorismus právě zkolaboval; tolik klíčových výrazů na tak malé ploše nemohl unést.
Je fascinující, že i když autorka celý proces "náboru" podstupuje vědomě a z profesionálních důvodů, tak se skrz své alter ego solidnímu mindfu*ku nevyhne ani ona. Sám jsem někde kolem půlky začal propadat blbé náladě. Co musí zažívat upřímně přesvědčení lidé? Připoutání, nátlak, pochyby, strach, odhodlání, naději...a lásku? Ta poslední hory přenáší; a když nemůže Mohamed k hoře, čeká horu moře hoře...nebo rozbije prasátko (když se islámské narážky daří, tak se daří) a vydá se na cestu:/
Hádám chválihodně preventivní jednohubka do škol, z níž ale cítím rozpaky; nemůžu setřást dojem reportážní inscenace (navíc neumělé); spousta dojmů, až divadelní dramatizace, nevím no. Šlo by o dobrý byznys model...Jestli to ale pravda je, tak tipuju, že při její četbě Abú Bilel nejedním vybraným slůvkem zhřešil.
3 rozladěné ***
Ad.: Uf, jsem zkusil shlédnout snímek Profile(2018) a přísámbůch, že na mě po půloďce multitaskingu, co během ní londýnská novinářka spáchala, pad takový stres, že zvažuju lázeňskou kůru v poklidné Sýrii.
Interpretační spoilery.
Na podvědomé úrovni snad lidi do zahraničních misí táhne vlastní prázdno. Před sebou samými utajená touha ho zaplnit. Kde jinde hledat smysl, než tam, kde je vklad nejvyšší? Přece když se pro něco umírá, tak to za to stojí, ne? O to větší je pak rozčarování, když smysl nenajdou ani tam. Ono se tam totiž vlastně umírá, aby mohlo nerušeně fungovat to "obyčejné" prázdno, z nějž do "neobyčejného" prázdna války utekli. Proč ale umírat za způsob života, který nestojí za to žít? Před očima vám z toho ve vzpomínkách jede úplně stejná, stará šmíra; dete do krámu pro rohlik, najíte se, dete spat a tak furt do kola...s tím, že v tomhle filmu můžete kdykoli násilně zařvat a absence smyslu je tím jen o něco palčivější. Dostanu medaili, pásový opar, něco nudy, hnusnou noční můru, opušťák, du do krámu, koupím housky, bolej zuby, stárnu a nezadržitelně se to valí dál, klidně sem moh dělalat ve fabrice.
A děje se to pořád. V míru, v zácpě, ve válce...to nevěřícné, rozčarované čekání na zázrak; kdy už ten slibovaný život zaklepe na dveře, kde je?
Knížkou prostupuje neodbytně ostré vědomí hmotného ukotvení...a snad právě jím se imlicitně dovolává smyslu, aniž by jej vnucovala. Za mě víc existencialismus, než loženě proti-válečná literatura. Nebo je to možná má vlastní projekce; tyhle suše popisné příběhy, co na první dobrou nikomu nic necpou, si o ní říkají...(každopádně je napsaná hezky; stroze, přesto evokativně)...nakonec je vše o srovnání se v hlavě. Nechápejte mě zle, ani s ním šmíra nezmizí, tělo je furt tělo, hlad je hlad, smrt je smrt a svět je tomu všemu dál němým svědkem, to zůstává; ale přichází to jako nahý signál. Uvědomit si, že každý, i třeba otravný pocit, je ryzí kvalitou, jež v nás víří, i námi zevnitř cloumá. Proč děláme, co děláme, je vlastně šílené, jsme v permanentním rauši, pod jehož vlivem se přískoky pohybujeme z "a" do "b", chybí uvědomění, kontext, meta-příběh.
Cením, že se Giordano po "klimaxu" nerozplynul v mlze otevřených konců bez rozhřešení (byť to tak v reálu mnohdy je...hmm, do erbu si dám buridanova osla) a se svými figurami dohrál.
5 únavou olízaných *****
PS: To jako fakt neměli v celym podělanym konvoji jeden jedinej podělanej hever?! Neuvěřitelný.
Jak má knížka jmenný seznam, mapky, biblicky tenký papír a strojopisně archaický font, tak u mě propadnout nemůže. A soudce Ti je má (škoda jen příšerné obálky!) Navíc mi, vzhledem k tomu že detektivní žánr nemusím, nevadila ani poněkud těžkopádná šroubovanost zápletek. Kdo to má jinak, nechť hvězdu odečte.
Čím si mě Ti získal je kulturní génius loci. Jeho jednotlivé příběhy se sestávají ze směsi ponaučení a mikrobajek (Tříprstý se jej pokusil osmkrát vykovat, ale nikdy se mu to nepodařilo. Potom přísahal, že jestli to dokáže, obětuje svou milovanou mladou ženu božstvu řeky. Podeváté meč vykoval a ihned jím usekl své ženě hlavu) přírodních motivů a strašidelně laděného tajemna s východním nádechem (duchové zemřelých, tygrodlaci...)
Prim hraje hierarchie, jež sice nepostrádá lidskou úlitbu jadrné přízemnosti a humoru, ale jak si Ti nasadí soudcovskou čepičku, má moc nad světskými osudy a žerty jdou stranou. Tyhle polohy střídá s psychopatickou hrozivostí; mezi blahosklonností a smrtí je hranice tenčí koňské žíně...současně klame, blafuje a vůbec si s lidmi pohrává dle libosti.
Krom stylisticky a obsahově formalizované struktury vyprávění je konfucijánský étos zrcadlen třeba i architekturou, kde jsou města sevřenými čverci hradeb (rovnoběžných se světovou růžicí) soustředěných kolem budovy soudu; jednotlivé okolní kvadranty s hostinci/svatyněmi/zahradami apod. jsou dále separovány branami; ty jsou i na vodní cestě, jež městem vždy teče...kulturní ochutnávka, opojná, jako i lehce znepokojivá.
4 kolísavě zábavné, leč v kontextu našich tradic dostatečně přitažlivě jiné ****
hej, karci, pst, pst, karci, poť sem, tiše; fak to rači smaš, dobře to s tebou mislym, než tu v tej naší totalytě (se divim, že sem k nám furt lidičci utíkaj z těch blahobitnejch svobod, v nichž žijou...jako svýho času cez berlínskej múr) kvůli pravdě zařveš v gulagu a tvý děti si budou vo škole vyprávět leda pohátky (i vo tym spojenectví mezi híťou a štálinem - který vesele fungovalo, než ho híťa porušil - rači mlč; za to je zas basa u puťky dneska, kámo, si nevybereš)...a hej, pst, nerozhlížej se furt jak sůva kolem, no poť blíž, koukej co mám; maršálovu iněkci, he? nebo aspoň ukrajinskou pračku, tývý nechceš? mám, levně!
ps: chápu, že ti v zornym poli permanentně běhaj rudý kola, srpy a kladiva, ale po bodu 2 obyčejně bejvá bod 3, ne? (neboj mam printscreen:) ...a taky mi přínde vod tebe trochu vocasný, dyš mi vo hlavu pleskáš ne-černobyl-ostí, zatimco máš sám (jak vidno Z tvých předchozích polucí) o dobru a zlu jasno až až
...jak já miluju, dyš nějakýmu vlastníku cínovejch vojáčků praskne žilka, muck!
Navrhuji malou rozvahu.
Přijměme jako axiom, že muž a žena jsou (co do společenských rolí a charakterových vlastností) převážně sociálním konstruktem.
Proč potom tomuto, do značné míry umělému a kulturně velmi variabilnímu, konstruktu podřizovat svou tělesnou schránku?
Nebylo by mnohem zdravější vést lidi k tomu, že není nic zlého na tom, když se vnitřně neidentifikuji s vlastnostmi, jež většinová společnost příslušné kultury připisuje tomu kterému fyzickému pohlaví?
Transgenderová "ideologie" (lze-li ji tak nazvat) mi v tomhle smyslu přijde trochu schizofrenní, neboť na jedné straně poukazuje na umělost kulturních konstruktů sexuálních stereotypů a na straně druhé umožňuje se jim podřídit tím nejzažším možným způsobem, totiž aktem reálné tělesné proměny.
RE-EDIT: Pokud by někoho zajímala konkrétní čísla ohledně "výčitek z tranzice", tak relevantní studie na dostatečně reprezentativních vzorcích (navíc s odstupem 1-7let po operaci) existují...je to cca 1% viz. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC8099405/
Jinak, jako "trans gender" se v usa identifikuje cca 0.6% populace (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5227946/) přičemž operativní zákrok vyhledává dle "Range of estimated prevalence (of GCS) among transgender people in the USA" a "Epidemiology of gender confirming surgery(GCS overall)" cca 30% těchto lidí (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6626314/)
Co se hormonální léčby (GAH) týče, tak vývoj (od 1979 - teď) přístupu k ní zde, konkrétně odrážka "introduction" (https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC9387802/)...a tady skutečně potenciální problém je, neboť se kvůli de-stigmatizaci diagnózy ustupuje od nutnosti psychiatrické evaluace...ale těžko říct; k téhle změně došlo po extenzivním vyhodnocení dlouhodobé praxe a odborných debatách, tak co já vím...možná bouře ve sklenici vody?
Antinatalismus, larvální stádium ultimátního filozofického trollení (viz. dále) Formálně takřka bez-vadné* jako i bezbřeze smutné; vždyť nositelé této šlechetné ideje jen uvolňují místo bezohledným zájemcům o život, jež se derou na jejich místo.
Ostatně, nebylo by záhodno típnout život jak takový? (včetně rostlinného; jakýkoli život má potenciál nabýt elementární formy vědomí a tedy počitku strázně; takovou možnost nelze riskovat a jestliže nemáme spolehlivý mechanismus jak takovému vývoji zamezit, pak je nejetičtější udusit jej v samém zárodku) Tolik zbytečného utrpení na světě...a tak zbytečný svět bez života; velmi bio-centrický pohled na smysl matérie, jenž odvozuji od její biogenity...vím a stydím se.
Však ani stud, ani bol, mi nezabrání vyzvat totalitu všehomíra na férovku: V uzel singularity sviň se kosme, ať "nic" má (ne)prostoru víc! Zvolání toto nechť je ustavujícím požadavkem Kvantového Anti-fluktuacionismu, či lidově slulejšího "NoBangu" (dvojsmysl je záměrný); mic drop do prázd.................
* Benatarova axiomatická asymetrie vytváří falešnou etickou nerovnováhu, kdy není nemorální, když potenciální (ještě neexistující) osobě upřete možnost zažít libost (neboť nebude nikoho, kdo by jí mohl zažít) ale zároveň považuje za morální, když potenciální osobě upřete možnost zažít nelibost (proč, když stejně jako v předchozím případě nebude nikoho, kdo by jí mohl zažít?). Na oba případy buď lze aplikovat morální hledisko a tím pádem je první případ morálně -1 a druhý +1 , nebo aplikovat nejde a je to v prvním, jako i v druhém případě po nule (tedy 0+0)...autor se při tom tváří, jakoby šlo o rovnici 0+1. Tenhle rozpor žádné verbální žonglérství ve vzduchu neudrží. Hlavně ale chovám podezření, že se Antinatalismus sytí/kanibalizuje ponejvíc svou skandální podstatou; ano, jde o zvráceně kolmou linii uvažování a v tomhle smyslu je osvěžující o ní zavadit...ale jít/šplhat/spouštět se po ní vede tak nějak od nikud do nikam (o čemž něco vím)...a v tom je její lesk i bída, neboť toto "od nikud do nikam" implicitně ospravedlňuje a rámuje záchytnou sítí ideologie v níž se mohou podobně stižení najít. Dost extrémní, kognitivně-behaviorální terapie, ale to je křesťanství, gender, nebo třeba larping taky ;-)
PS: Bych Benatarovi rád poslal obrázek (domeček, sluníčko) někdy stačí maličkost a udělá člověku radost, máte adresu někdo? Nevadí, stačí když se třeba jen častěj usmějem na blízké...tolik slonovinověžní vážnosti tady, že by se jeden pomalu bál skrz půlky fouknout vítr. Málo humoru...či spíš příliš hořkosti v něm? Toť problém.
Vlhkostí zkrabacený paperback (spad mi do vany) Dějin Strany mírného pokroku v mezích zákona vydaný péčí Levných knih je už léta erárem mého nočního stolku, kam pro něj čas od času sáhnu a epizodicky v něm listuji...abych si včera večer uvědomil, jak jedinečným oknem do Haškovy duše je. Mezi řádky tu zjevuje realitu svého bytí. Obklopen světskostí lidského hemžení tuto i nefiltrovaně reflektuje; narozdíl od protagonistů zabředlých v svých dramatech ale sám stojí jakoby duševně mimo...nebo uprostřed, kde, jsouc osou pouťového kolotoče, sleduje míhání lidských tužeb a obrazů. Žít z ruky do úst, nespután majetkem, závazky či budoucností si asi takový mindset žádá. Hašek umřel mlád, sám a bez prostředků, což objektivně vzato nic moc. Rád si představuji, že i tuhle potrhanou záclonu přijal se švejkovskou bohorovností, zachumlal se do ní a dal si posledního šlofíka. Pokoj tam nahoru všem vlídného ducha.
PS: Své předchozí hodnocení měním a nulové.
Kartsy, zmínku o Ribbentrop-Molotovově paktu radši honem rychle smaž; než nás Rus do třetice osvobodí a ty půjdeš sedět, páč za šíření téhle lži je na sibiři basa ;-)
K "vítězi druhé světové války" bych jen dodal, že fronta bitvy o Británii a potažmo Atlantik, stejně jako fronta Africká, na sebe vázaly obrovské lidské a materiální zdroje, přičemž by právě tyto bez masivní americké pomoci padly (btw, druhým největším příjemcem americké finančně/materiální pomoci byl sovětský svaz a bez ní by, mimo jiné, v prvním roce německé invaze jeho armáda pošla hlady) o následné fyzické účasti spojenců na všech "západních frontách" ani nemluvím...dále tu pak máme bitvu o Pacifik; nebylo by hezké, kdyby měli japonci klid napadnout Rusko z východu? Zásluhy Rusku neupírám, svou geniální vojenskou strategií "nas mnogo" (poměr ztrát 3:1) dokázalo své vůdce vždy ochránit, ale tvrdit, že je vítězem druhé světové války právě jen Rusko, je fakt úlet...á propos, škoda, že nás jen neosvodilo, tak jako Amerika osvobodila "svou část" z jehož území se prostě stáhla; výsledky můžeme hezky ilustrovat na západním/východním Německu, což?
Pročítání zdejších komentů mi bylo v rámci jarního rozjímání triggerem k sepsání všeobecnějšího rantu, co ve mě už delší dobu doutnal, a co jsem pro jeho větší rozsah, jako i rozbíhavější obsah, hodil do recenzí. Zde uvedu jen tolik, že hlavní nebezpečí woke iniciativ spatřuji v jejich reakčně mobilizujícím potenciálu, který ve svůj prospěch efektivně utilizují všichni ti "vlastnečtí ochránci tradičních hodnot" (kteří vůbec nejsou xenofobní rasisti, jen když tu teď namátkou třeba spadne boeing, jinde zas most, může za to okamžitě DEI a menšiny; viď Elone, Fox news, Sky Australia, Daily mail etc.)...a vy, milí wokeři, si vemte chill pill, co máte od doktora a už probůch přestaňte hrotit; většina vašich požadavků je už beztak formálně naplněna, tak jim dejte čas ať si svou cestu najdou samy a nelámejte všechno přes koleno. Jen si tím protivíte lidi a hrajete do karet straně "druhé"...
Napsat pojednání o herectví formou divadelního dialogu jehož prostřednictvím je divák uvržen ve vír značně pasivně-agresivní výměny o povaze tvůrčího procesu, v němž se sváří rozum s citem, je potenciálně nosnou konstrukcí...kdyby ovšem partie zde sehraná nebyla jednostrannou šarádou a nevyžadovala přijetí vnucené dichtomie "buď anebo"; slibný rozjezd se tak velmi rychle zají a my jsme odsouzeni dělat křena vleklé výměně v níž rozum hájící "Prvý (sám Diderot)" stírá na smeč přihrávajícího "Druhého". Ale tak čteno na pokračování na záchodě, čili ok.
3 lehce únavné ***
Jelikož je "dálno-cit" leitmotivem mých šuplecích ambicí, tak mám z četby na tohle téma hrůzu a současně mě vábí jak lucerna můru (zatím Děti půlnoci, Umírat v nitru, Hladové hry, Osvícení, Kukly) Naštěstí zjišťuji, že některé dějové konstanty jsou, zdá se, nevyhnutelné a současně, že mě v mé žárlivé tvůrčí lakotě může nadále těšit, jak (troufnu si říct) "mělce" jednotliví lidé látku pojali; ergo mé ego zůstává nedotčeno...byť Pustá duše byla zranění blízko. Simmonsovi ale rád odpustím...a vlastně je mi ctí. Ono na tom ale stejně prť sejde.
Čím může Pustá duše načechrat pírka je fakt, že je v ní Simmons proti svému obvyklému úzu strmě eskapádní (ději by rozvážnější poloha a větší rozsah sekly!) stylisticky proškrtaný a nebarokně čistý...a přece se nezapře; jak co do nevtíravé obraznosti, tak co do pointy, jež pro mě není ztělesněna ani tak ústřední hypotézou, či dějovým rozuzlením, jako spíš vyznáním o propasti mezi přežíváním a žítím. Objektivně za čtyři, ale výsledná katarze přebíjí i lehké (a škodolibě úlevné:) zklamání.
5 mléčně melancholických *****
PS: Tlačení na pilu násilí nebylo zapotřebí, lidem obecně vzato nejsou extrémy vlastní, to spíš lhostejnost a sobectví.
A mě se líbí, že si Marián našel koníčka; vždy mi přišel takový ztracený v širém světě...a teď? Očka mu jen svítí štěstím, z lásky k pravdě Duch Svatý sestoupil naň za maštalí, kde ve vší počestnosti tenhle nádor počali; kluk je jak dub a má se k světu, intelektuál po Mariánovi a árijec po tátovi, to se ví. Jak jen tohle kriticky alternativní dobrodružství dopadne? Určitě dobře, vždyť nad Tatrou se blýská na lepší časy, Fico leští "Rad Andreja Hlinku"...teď už se jen spojit s banderovci (nebo komu v tom zakarpatském duelu vlastně drží palce...úkáčka sou náckové, ne?) a s hlavou aj pravicou hrdo hore vztyčenou poďme všetci; "Op - op - op - op - Oppan Gangnam style!"
Být v hodnocení bok po boku mezi číslice ovládajícími patrioty jako Adam144778, či Jochen1899 se neodmítá; 5 nekompromisních *****
Spojte výbušný námět se solidní řemeslností a máte odrazový můstek do světa letištních bestsellerů jak vyšitý. Video je vlastně docela blbinka (viz. zejm.: kdybych měl důkaz o možnosti vysmát se času, tak se do základů mění, nu, vše - včetně zákona o majetku a vlastnictví, nebo toho o zachování energie - a potenciální obsah nějakého videa mi může být buřt, přesto jsou všichni hin právě z něj...cože?!) ale blbinka magnetická, jako i příjemně atmosférická; ideální letní techno-teo-chronouzlo-thriller/oddechovka do vašeho zavazadla. Ale bacha, kdo zná Eschenbacha z "Tkalců gobelínů", nebo "Poslední svého druhu", bude z vidka po drtivou většinu jeho trvání asi trochu jelen; zatímco výše jmenovanými si splnil sny, tímhle hádám splatil dluhy. Což vůbec nevadí, pořád jde o dobrou, byť citelně popcornovou zábavu...
...což by bylo bývalo platilo, nebýt závěrečného, překvapivě vkusně nedávivého morálu a jisté trojstrany po níž jsem měl málem chuť jít do plných. Trojstrany jež prošla krunýřem a něžně pohladila tu sekanou člověka uvnitř; i slza v koutku se usebrala...jako zamáčk sem jí, jasně, ale byla!
4 živoucí ****
Ernest "Butch-Diesel-Steak" Goodbody je přesně ten čacký typ, co to na večírku po jednom zázvorovém pivku neohroženě zalomí na kanapi, načež celý následují den, ku svornému veselí okolí, chodí s fixem namalovanou pi(h)ou na čele. Zjištění toto jej však nic nezdrtí; toť sotva příčný práh na dálnici retardérů neúhybně stoupající k titánským výšinám; zpočátku je člověku Érnýho málem líto, než si uvědomí, že je co světcem, sysifovským balvanem, kosmickou konstantou a nehynoucí entitou, něčím na způsob daní.
Nechápejte mě zle, Ryanova novela je poctivě sucho-brití satirou plnou odsudků gumárny vojenské, jako i válečné (rozhořčené komentáře stran zlehčování této mužné kratochvíle nejsou na místě, mrazivé meziřádky hnojené smrtí se najdou) v mém srdci však zůstane především vítězným obloukem, svědectvím triumfálního průjezdu jedné historií nedoceněné postavičky, jež je však v své skromné nebetyčnosti pravým katalyzátorem dějin, oním zrnkem na vykolejených drahách hvězd. Je mým pevným přesvědčením, že Goodbody, ať už byl skutečný, či nikoli, válku vyhrál; můžeme tu ad nauseam diskutovat, co se myslí válkou a co vítězstvím, jedno je však jisté; bez jeho nesmazatelné šlépěje v kvantové pěně kolektivní demence by se vše odehrálo mnohem, mnohem...jinak.
Škoda snad jen...eh, decentnosti humoru? Jako já autorovo záměrně nenařvané "slow-burn" pojetí legrace respektuju, jen kmitá na jiné vlnové délce než to mé; chytám ho, ale plně nerozonuje. A srovnání s Haškem, prosím ne, vlažně leje kdo tohle hlásí, pravda je na dně.
4 medium rare (mam rači vypečenější) ****
PS: V rovině méně zjevné je pak kniha neironickou poctou stavu poddůstojnickému; dobrý seržant (zde Transom) je pro každou jednotku požehnáním, neboť taktně napravuje omyly shůry, čímž nejen že chrání ego velení (a tím i pro zdar válečného úsilí nezbytnou harmonii horizontální) ale jako vedlejší produkt i mundůry na jemu svěřené bio-mase.
Vyvalit se na gauč s učebnicí dějepisu a jet chronologickou drť dat a událostí chce charakter z ocele...a ten má málokdo. V zájmu zachování historické gramotnosti je tedy nanejvýš záhodno krušný proces zocelování charakteru nějak obejít; osvědčeným způsobem je převod dějin v příběh...ten však má své limity a pokud chcete ze spárů nudy vyrvat větší kusy času, musíte být kreativní. Kdo by se byl býval byl nadál, že s něčím "komenským" přinde hlavní lidojed vědomostní soutěže "Na lovu", totiž multiDr. Martínek!
To se má tak; přiřaďte k očíslované šipce času obdobně nudně očíslovanou rovnoběžku, případně rovnoběžek víc, a rázem máte notovou osnovu. A na ní touto paralelou vzniklé souzvuky, jednoduché akordy, melodii. Fakt, člověk by neřekl, co takhle prostinká blbina se suchopárností dato-dějů udělá (črty jednotlivých období se navíc vždy snaží přinést něco zajímavého...a jsou doplněny nějakým tím "věděli jste?" vyzobnutím); totiž, že je zatraktivní a způsobí tu podivuhodnost, že vám něco z nich v školou otupělé, věkem okoralé kůře uvízne. Snad. Rodná hrouda v evropském kontextu, od pravěku po současnost, spíš takové letem-světem hopkání po leknínových listech na jezeře dějin...přesto inspirativní četba, která mě nejednou překvapila, nenásilně vedla k brouzdání na netu a doplňování si souvislostí dalších.
Fajn počin, který si dle mě právě pro netradiční pojetí hvězdu navíc zaslouží.
4 chválihodné ****
PS: Z mnoha hodnotných informací jsem nakonec bramborou ocenil tuhle "Chudák Jaromír po bratrově smrti ustoupil synovci, ale svému osudu neunikl; najatý vrah ho prý probodnul zespodu, když kníže v noci seděl na záchodě." Přemyslovsky drsný!
Do "My z kosmu" jsem šel vlastně ani nevím proč (když mám na talíři naléhavější kusy) a navíc úplně na blind; bo slibně vypadající (a něco zcela jiného slibující) obálka v knihobudce....kam jí taky, jelikož mi na srdci leží duševní zdraví bližních, nevrátím.
Dramatický virbl.
Nebudu vás napínat; jde o takovou polskou dänikenovinu na toluenu, v níž Mostowitz účelově vytváří umělé problémy, aby mohl prostory mezi domnělými rozpory zabydlet ufony. Né vážně, tady je Země na stránce jedné v obležení kosmické flotily (i když...) na druhé se potápí kontinent Mu a na třetí Buzz s Neilem v leaknuté komunikaci objevují pravěké měsíční základny. A co všechno je ten chlap bez mrnutí oka (pokra bych s ním nedal) schopen označit jako fakt! Nu, všechno. Všechno co se hodí do krámu a tak je slovo fakt nejfrekventovanějším podstatným jménem celého spisu. Na to bych, kdybych si sebou byl jist jako on, dal krk. Fakt.
Taky chovám mocný pocit, že jsou autorovy představy o vědě a její metodologii silně ovlivněny, krom toluenových výparů, skutečností, že k ní přičichl z učebnic pro ZŠ. Ale jestli chcete u něčeho nechat běžet m*zek na volnoběh, tak do toho "křeččího šlapadla" (či kolotoče, jak mi net našeptal) směle vlezte...
...ale nemyslete si, ono to bylo pěkně těsné; že si tu teď můžu přezíravě honit ego (a místo toho vám do hlav nevalit extraterasiální paleo-klíny) je jen dílem Toufarova tučného "debunku", kterým je kniha opatřena a díky němuž se mi celý ten báječně vystavěný kosmos zhroutil. Tfuj tfuj.
3 zábavné ***
Celý následující text je interpretačním spoilerem.
Už jsem zapomněl jak jízlivý umí Melville ve svých soudech být. Ona je vlastně celá kniha jevištěm soudního přelíčení kolem nebohého apendixu děje. Ten však, i přes onu sžíravost, není ve svém verdiktu fatalistický; žebroví příběhu je sklenuto z bytostné umanutosti (teď nemám na mysli kapitána Achaba - btw, jmenovec sedmého krále židovského, který se v prospěch Baala zřekl Jehovy - jemuž umanutost vyšinutá - tedy posedlost - vymetla mysl zcela a nahradila ji sama sebou; totiž směsí hněvu a nenávisti v jejíž vír strhává ostatní) a obyčejné lidské pospolitosti jejichž svorníkem je možnost změny (Achab se mýlí!); dva póly jsou osudu, člověk střelkou mezi nimi...alespoň tak soudím já. Nit ale nezůstala suchá na nikom a na ničem, to zas jo; autor si vychutnává kmány i pány...a jako oblohu k nim přikusuje bohy...nebo spíš jejich institucionalizované skořepiny; bohy nechává bohům.
No a teď k hlavnímu taháku tohohle trháku; vybíjení kytovců. Upsat se ke třem rokům existence v plovoucím řeznictví s bláznem za kormidlem a ve společnosti nejhrubší spodiny (v reálu; zde jsou to div ne chodící filozofové) rubat tuk z tvorů se srdci o zvíci zahradní chatky mou představu o domácí idyle nenaplňuje...a upřímně podle mě ani není možné plně obsáhnout rozměry šílenství takového podniku (jak z hlediska odvahy, tak brutality); já ani toho kapra pokrytecky neklepnu (o kuchání nemluvě) přičemž tady se bavíme o zcela jiné lize, a sice o pěkně nebezpečném, zdlouhavém a bolestivém dušení obřích savců (propichováním plic tak, aby se nemohli potopit a zároveň se zalykali vlastní krví...) a následném bourání majestátních chrámů jejich těl, škvíření v kotlích...zkrátka celé to tekutinami zbrocené, špinavé a páchnoucí peklo...jenomže co naplat, musím s hanbou přiznat, že je pro mě tohle dílo fascinující a přitažlivé právě dík chmurným kulisám - spíš, než dík autorovu monologickém blouznění, které bohužel, častěji než by mi milo bylo, vykazuje sklony k rozvleklé únavnosti. Ono blouznění jako takové samoúčelným není; základní metodou jsou kontemplace, kdy se vnější obrazy překrývají s vnitřními; světy se mísí, hranice stírají a my tak můžeme být přísedícími podivuhodných, poetických, zábavných, duchovních i světských, mnohdy však i otravných, nevkusně teatrálních, únavně těžkopádných, či jinak nadbytečných odboček a asociací (které autor, za přispění asociací dalších, osobitě glosuje, posuzuje a vůbec jimi lidem různě nastavuje zrcadlo) ale hlavně se můžeme nořit do meta-dramatu hlubšího (kosmického úradku, přírody, lidské vůle, božího soudu, spravedlnosti, trestu...a snad i odpuštění?) načež se z něj cyklicky vynořujeme na hladinu všedního bytí, a já nějak pořád nevím, který ze světů je šílenější...snad ani separé světy nejsou, jen jejich slitina, z níž máme před nosem vždy pouze její část...To, že Melville vnímá život jako systém symbolických asociací, načež tento zasazuje v kontext příběhu širšího je čistá mystika, přičemž hlavní transcendence společenské alegorie lodi sestupující do temných hlubin našich já silná je; jen podle mě nebyla plně využita. Ředí ji právě i množství leckdy nepochopitelně zvolených odboček, díky nimž text působí rušivě; jako plátno na nějž chtěl autor vměstnat každé hnutí své mysli. Nechápejte mě zle; třeba takového Bosche, či Bruegela velmi cením, zde je ovšem celek (byť se tím vystavuji, dle Vančurova apologetického doslovu, cejchu plytkého kritika) narozdíl od výše jmenovaných, rozkolísaný a disharmonický.
Nespokojen ale nejsem. Za vše, mimo vší krutě fascinující velrybařinu, vypíchnu toliko; "I já si uchovávám uprostřed Atlantiku své bytosti po všechny časy takové utěšené místečko nerušeného klidu; zatímco těžké planety nepomíjejících běd krouží kolem mne, koupávám se hluboko dole a uvnitř ve věčné pohodě a radosti...Nechť víra zapudí skutečnost, nechť obraznost zapudí vzpomínku, dívám se hluboko dolů a věřím...Ale mě je to všechno jedno, pane. Dělám, jak umím; jako bohové..."
4 sudy tuku ****...
...hmm a tohle je, mimo jiné, důvod, proč se zveřejněním komentů čekám, neb zjišťuji, jak hluboce dílo kouslo; tohle nepouští, což je znakem skusu mocného (on už jen fakt, že jde o re-read vlastně značí, že ve mě nějaká harpuna od minula zůstala a to není jen tak; já většinou nevím, co bylo včera) tedy koriguji na sudů 5...stejně jako koriguji tvrzení, že jsou pro mě v prvním plánu přitažlivé kulisy; obě složky díla jsou si rovnocenné a jedna by se bez druhé neobešla...anebo víte co, tentokrát možná i převážila složka blouznivá. Tak, už žádná korekce, tečka...jen doufám, že jsem nepodlehl černé magii velkého počtu stran, kdy je čtenář zahlcen množstvím, čímž je v něm vyvolán dojem něčeho většího.
PS: V celém tom objemném bezoáru nejroztodivnějších odboček a asociací se jich jen pár letmo dotkne dotkne křivky žen...hmm, zato je tu hned několik hraničně hřejivých scén; pouze konstatuji:)
Malá úlitba úvodem; Ó síti, jsi étericky lepá a proti stěru dat z mého digitálního patra nic nemám, jen je z něj ve vlastním zájmu raděj nestírej; jsou vadná, zavirovaná a vůbec by ti rozhodila všechny rytmy...dále, k lidem i nelidem stěry zpracovávajícím chovám nejvřelejší city a vůbec, jste úžasní! Jo a ježuro, který v tom taky jedeš, letos bych si pod jedlí přál najít, však víš.
Ke knize; spekulativní historie á la Petr a Lucie protkaný paměťmi vilného psychopata + mobily a sociální sítě. Civilní přístup, pozvolný průsak, Eschenbach otáčí šroubkem s hodinářskou jemností. První třetina se nese v plíživém zobrazení proměny společenského klimatu (trolí farmy, multiplikační efekt, echo-chambers) jako i následných změn reálných...je vtipné a současně děsivé, jak si tuhle část, v kontextu speciálně operativního dění, někteří lidé zde vykládají po svém...a jak, sami jsouc bezděkými pěšáky mašinérie hybridní infoválky, kolem sebe (coby rotací polopravd, zámlk a lží dokonale dezorientované čamrdy) sebevědomě metají ovcemi nalevo napravo. Ale je dobře, že mají prostor v politice, na náměstích, fórech, v kometářích, zkrátka všude kam se podívám...prostor o kterém si jinde můžou nechat zdát, zatímco tu veřejně bědují nad jhem hrůzné cenzury (jak kouzelný protimluv) a kdesi cosi. Zabukujte si radši nejbližší tandemový seskok z okna s nějakým ruským novinářem, nebo na náměstí Nebeského klidu rozviňte libovolně protestní prápor...když tolik samostatně a hlavně kriticky myslíte, že jinde jsou pastviny zelenější a volání bačů, které se sem z nich line pravdivější.
Ve zbylých třetinách se začnou rozkrývat možnosti e-fízlování a uff, já jsem vlastně "rád", že jsou tyto prostředky "jen" v rukou vícero soukromníků, kterým jde primárně o zisk, ergo o sestavování spotřebitelských profilů. Zároveň jsou tím informace alespoň částečně decentralizované, doufám že dík konkurenčnímu boji i žárlivě střežené a náležitě mastné...navíc mastné nikoli ve smyslu prodeje profilů s jejich kompletní charakteristikou, jako spíš prodeje jmenných seznamů odpovídajících specifickým požadavkům na cílovou skupinu; sestavit si obrázek kompletní je tak, snad, pro koncové nákupčí těchto dat finančně nereálné. Mít povinnost sdílet tato data se státem, který by se stal ústředním Hubem? S pánem bohem. Třešínkou je (spoiler) zapojení AI; jako nástroj ke zpracování masivních datasetů je tato dokonalá, nemluvě o tom, že si za chodu může sama splétat algoritmy nové, v zpětnovazebné smyčce je hned vyhodnocovat, algorimy náležitě přizpůsobovat (-II-) a tak nacházet nové, nečekané souvislosti s rychlostí o níž člověk může snít. Výtěžnost stávajícího objemu už vytěžených dat by tímto dost možná vzrostla násobně.
Co se samotného děje týče, eh, od Eschenbacha jsem zmlsán famóznimi Tkalci gobelínů + Posledním svého druhu a tohle po mě chladně sklouzlo. Přičemž pochybuji, že šlo o umělecký záměr; emoce se tu dojí ozlomkříž;-) Za osvětu váhám s hvězdou navíc, ale nějak nemůžu.
3 jezinčí prstíky ***
PS: Jestli jste, tak jako já, rezignovali na vyplňování hesel a ke všemu se přihlašujete přes účet gogol, či jste nedejbože na vámi navštěvovaných stránkách odklikli preset cookies consent, tak už je vše stejně v háji.