józi.odkudkam komentáře u knih

Když kamarád na základce přinesl tuhle knížku do třídy (už jí, za dosti nekřesťanskou antikvariátní cenu, konečně vlastním taky!) vytáhla mou víru v tajemno z hrobu (a to už jsem ostříleně nevěřil ani na ježíška); obydlet strašidýlky lidská obydlí byl tah geniální, magie tak nezůstala na zápraží, ale vloudila se pod postel, za gauč, do koše na špinavé prádlo...(mé pokusy detekovat Hnusníka pižmového obsypáním dlažby kolem onoho koše moukou se u vyšších míst nesetkala s valným pochopením)...a za sebe bych klidně bral lexikon strašidel ryze domácích...což neznamená, že by ta lesní/luční/městská neměla své.
Ale přejděme od jalového řečnění k terénní praxi. Jelikož paní Klimtová sama žádala o aktualizace a doplnění, tak jí, byť opožděně, vyhovím. Mám silné badatelské podezření na nové druhy, zejména na Chmýřskřítka domácího (se skromností sobě vlastní navrhuji jeho systematické zařazení v rámci kryptozoologické nomenklatury coby „Pumilio domesticus zimelicus“), který po nocích, či v časových úsecích opuštění domu jeho domělými vlastníky, pilně střádá smítka prachu a tvoří z nich nadýchané chomáčky, které umísťuje do vysavačem obtížně přístupných periférií jednotlivých místností...to ale není vše, na základě pečlivých pozorování si troufnu oponovat autorčině doměnce, že moderní svět strašidlům nutně škodí; kupříkladu Upírek sršivý nám saje baterky v dálkových ovladačích natolik nenasytně, že se chuděry ani nestíhají hojit a tečou. Tasemničník teslův, napojený na rovodnou síť za sádrokartonovým stropem v koupelně, zas způsobuje mrkání žárovek...některá strašidla pak odhodila šat těl zcela a celá se přesunula do datasféry; počítač mi kupříkladu brzdí Vrzal okenní, net zas úspěšně stínuje Ryška plápolavá a nehasnoucí pece mlsně šilhajících Ježibitbab mě o zlomkrk vykrmují soustavně vnucovanými keksíky.
Tuhle knížečku směle pořiďte svým ratolestem, podnítíte jejich fantazii a lehce ironickou nadsázkou doprovodných textů se jistě pobavíte i vy samy; jde o naprosto okouzlující, trestuhodně zaváté dílko, které si autorka sama napsala a ilustrovala (ono jí ani nic jiného nezbylo, tajemní tvorové se fotopastí chytit nenechají; film se nevyvolá, čočka je umazaná, paměťový šum, vždycky něco...proč myslíte, že nemáme pořádný záznam yettiho?); a jak ho ilustrovala(!) od paní Klimtové bych si moc přál nějaký „hororový“ večerníkek...žel už se tak nestane.

5 srdečných, nadmíru roztomilých *****

)bylo načase vepsat sem něco hodného Simmonsova díla; šklebíc se proto omlouvám, jsa utržen, však nevinen, to smýk mnou tak mistr Dan, poperte se prosím níže s tím, patos prázdně nevrším(

Ó, zpěvy Hyperionu, jak ve svém osamění, nedostižnosti, bloudíte, hřmíte a sténáte síněmi svého pyšného dómu. Monumentální kázeň i báseň, držená nikomu a všem, z pod z nebes sklenutým obloukem. Mýtus vyvěrající z nejryzejší posedloti krásou, šípem proťatou pravdou. Delírium, přelud, konečné stádium?

Rozhodně. Mám ale pocit, že pro jejího autora i autoterapie jako blázen; vůbec nepochybuji že se Simmons v mukách vlečení pomyslného kříže Hyperionu, orajíc jeho tunovým koncem klikatou brázdu v zemi, potácel na hranici šílenství...a hrozně lil...ale vrcholu své Golgoty došel a tam se, očím na věčnost, dost nesmazatelně přibil; démonický, devítisetlistý květ, zmrzlý výbuch barev, v lesku jehož ostrých fazet se lze ztratit než řekneš jed a já si vlastně ani po po druhém uštknutí nejsem jist, čím chce být...
...dobrá, mám podezření a vím na jak směšně křehký led se jím pouštím, ale co už, dupnu na něj; chce být...životem? Ne fotografií, preparátem, ale jeho nejskutečnějším možným, protože překypujícím, neobjektivním, surovým a nutně pokřiveným vnitřním odrazem?
Většina umění, i když by právě to mělo být jeho nejvýsostnější devízou, duši z kůže řádně stáhnout neumí. Simmonsovo jo.

Pět Ema mele maso hvězd *****

PS: A aby toho nebylo málo, tak se mi k ránu do zmoženého vědomí, kdy Konzul svou zpovědí završil první knihu kantosu, prodrala z na pozadí celou dobu tiše hrajícího playlistu jiskra zpěvu tohohle https://www.youtube.com/watch?v=FCFirtSvhnk...což mě nejen v kontextu textu sťalo a ten den už jsem jen němě bděl. Jedna z mých nej knih a při tom, krčíc rameny, vlastně nevím, komu bych jí doporučil. Zkuste...a třeba taky uvidíte.

14 18.01.2022

Bytelný svazácký net co jede i bez eletriky; málokdo ví, že je tahle knížečka civilním výstupem původně armádní zakázky v rámci programu vybavenosti protiatomových krytů za studené války. Univerzální učebnice nuklární zimu přečkavšího potomstva...jojo, to byly časy.
A teď k věci, respektive k zjevnému slonu v místnosti. Když si dneska budu chtít něco dohledat, tak rychleji, aktualizovaněji a obšírněji pořídím v éteru. K čemu teda tahle knížka je? Inu, když pominu nostalgii, tak současný taktický potenciál Rozumu do kapsy tkví v jeho umístění. Konkrétně na záchodě. A ne, nejde mi ani tak o toaletní humor (i když o ten jde samozřejmě taky) jako spíš o podnětný tip v rámci slovansko-bratrského sdílení Know-How...zkrátka, encyklopedií se jednomu moc prokusávat nechce a ta tak, coby hrob moudrosti, většinou končí opuštěna na nějakém čestném místě, kde tiše chřadne. Rozum do kapsy však není svými rozměry, narozdíl od objemnějších soukmenovců, předurčen k trpkému kysnutí pod bustou Sókratovou. Kdeže! On je svým „ready to go“ formátem, tématickou pestrostí a úsečným zhuštěním přímo stvořen k „relativně zábavné“, pravidelné a nárazové autoedukaci...no a kde jinde se nová matérie lépe vstřebává než tam, kde se jí volné místo paralelně uvolňuje? Nejen chlebem člověk živ jest...
Ale dost již potrubních žertů o něž tu, jak jsme si vysvětlili, primárně nejde; již po týdnu pilného následování výše nastíněné metodiky mohu hrdě prohlásit, že jsem se mnohému přiučil. Kupříkladu jak si dle čtyř jednoduchých sčítacích pravidel (úvodní a značně stručná historie dobývání kosmu je okamžitě stíhána nelítostnou šelmou matematiky; kdo chce kam, pomožme mu tam...) snadno dovodit číslice binární soustavy, nebo že lze všechna složená přirozená čísla beze zbytku vyjádřit jako součin prvočísel (ono to ani jinak nejde; když nejsou dělitelná dvěma, tedy prvním prvočíslem, tak jsou lichá a tudíž zcela určitě dělitelná sledem jiných, vyšších prvočísel:) V neposlední řadě jsem se vlivem relativity v oné „relativní zábavnosti“ odnaučil zbytečně dlouho trůnit...zkrátka a dobře si k míse umístěte Rozum a rázem zjistíte, že jste pro své okolí den ode dne nesnesitelnější, protože chitřejší. A co teprv ten uznalý obdiv, jehož se vám dostane od onu místnost navštívivších honorací a návštěv všeho druhu!

5 praktických, základní školu shrnujících *****

PS: Mě to nedá. V sekci táboření jsem, povšechně listujíc celkem, našel hned dva návody k zhotovení polní latríny...jo a s tím armádním programem v úvodu jsem si samozřejmě dělal legraci.

30 09.12.2021

Jestliže jsem si už v jednom z předchozích komentářů pochvaloval expertýzu odrážející výzor jistého tuzemského filozofa, pak vězte, že i tento bledne před naprostým uprdelizmem Petra Čorneje, jenž ve své bohorovnosti usoudil, že bude na pozvání do vysílacího primetimeu ČéTéčka k sedmistým narozeninám Karla IV. vhodné doplnit svůj olupený „zácuch“ mastného vlaso-vousu outfitem sestávajícím z trička, sepraných džín a epesně plstěného, infrastrukturou padlých civilizací molů vyztuženého a trio maturity-promoce-svatby nepochybně pamětlivého saka....načež se takto skutečně dostavil a bez nejmenšího uzardění nad sebou samým začal diváky bombit drby o Kájově postavě těžkého atleta, či objasňovat výtečný stav jeho chrupu pojídáním chleba z mouky s příměsí drtě mlýnských kamenů...eee, proč že to říkám? Jo, Petr Čornej patří k těm štěstěnou políbeným tvorům, co našli své volání, dokonale se v něm shlédli a podružnosti světa okolo neřeší. A že Čornej řádně zažraným expertem je, čiší přímo bytostně i z každé jedné strany jeho knihy, jíž svěřil obrovský kus svého srdce, aniž by mu však, byť jen cípem chlopně, svolil vstoupit mezi fakta nepřiznanou básnickou licencí na úkor co nejpřesnějšího, nejprofesionálnějšího a nejpravdivějšího možného obrazu...nakolik se tedy něčeho takového vůbec lze skrz kusé historické prameny a až kriminalisticky pečlivou dedukci dobrat; valící se proud jeho erudice je strhující a co víc; on zvládl celou tu faktogarfickou nálož sevřít natolik solidním literárním projevem, že mi vlivem informačního přetlaku nejen že co chvíli nehrozila z míst srostlých fontanel tryskat pára, ale naopak mi tímto, kloudností výkladu spoutaným, výbuchem znalostí nanejvýš důkladně a čtivě (v tomhle smyslu může být paradoxně na škodu samotný úvod; ten totiž lehce odstrašující je, ale už hned podkapitola druhá, „Jméno Žižka“, si mě získala a já se postupně stával závislejším a závislejším...že ze mě ta závislost postupně vysála veškeré iluze jak o zásadovosti a hrdinství, tak o zlatých Čechách éry Karla IV. a potažmo vlastně i veškeré iluze o potenciální dějinné velikosti/vznešenosti je věc jiná...faktem ale zůstává, že už ani nevím, kdy jsem si s takovou chutí něco naučného naposled početl) vyjevil povahu nejen Janovu a jeho současníků, ale, a to vlastně hlavně, i ducha celé jedné epochy (namátkou: nižšší šlechta plnila více méně úlohu místních gangsterů, kteří, ať už na objednávku šlechty vyšší, či na pěst vlastní, terorizovala s hrstkou ozbrojenců okolí; přepady, lapkovství, výpalné, únosy, vydírání; jestli vám dění Vláčilovy Markéty Lazarové přišlo ujeté, tak ne, ona to byla dobová norma...nebo třeba tenhle bizár; tři paralelní papeži na sebe v rámci schizmatu vzájemně uvalili klatbu a tak byla v klatbě de facto celá Evropa; rozuměj, veškeré udělování svátostí bylo neplatné = brány nebeské všemu lidu zavřené...nebo je třeba taky zajímavé, jak „demokraticky“ tvrdý chleba musel panovník pozdně evropského středověku skousnout; kdo chtěl tehdy imperátorovat, musel v tekutých píscích prchlivé geopolitiky uspokojovat enormní množství dokonale protichůdných nároků a požadavků; emacipující se obchodníci, města, šlechta x do světských záležitostí víc než dvacet prstů strkající církev, univerzity atd...připočtěte morové rány, přízrak Antikrista, středověkou realitu zázraků, evergreen blížícího se konce a posledního soudu; suma sumárum mám pocit, že takový Zikmund Lucemburský by si svou účelnou bezpáteřností, chladnokrevnou rozhodností, kultivovaným projevem {„naseruť jim dříve do rypáků, než ustoupil bych z Vyšehradu“...samozřejmě latinsky} šíří záběru, dlouhodobým strategickým plánováním, vizí skutečně kontinentálního formátu a osobním nasazením dal dnešní úhledné EU k snídani...i když kdo ví, třeba by nějakou sekretářku traumatizoval šilhnutím do rozpustilého živůtku a měl by po ptákách...no a konečně sám Žižka; osudově tragická postava nijak zvlášť prozíravého {vtip nezamýšlen}, zato charizmatického, slovo „více méně“ držícího, odvážného, rázného a okolnostem poplatného násilníka, zloděje a vraha {viz. lifestyle nižší šlechty výše}, jenž chtěl vražděním dalším, tentokrát ovšem hromadným a bohulibým {„zajatce v počtu 85 pak přivedli k Žižkovi, který je rozkázal napěchovat do sakristie farního kostela sv.Jakuba a upálit“} na sklonku života vykoupit svou hříšnou duši...zároveň nelze neustrnout na tím, že jej slepota nejenže nezlomila, ale naopak z něj svým trestně-káravým účinkem udělala ještě odhodlanější nástroj Pánovy vůle) jejíž dobovou ujetost nanejvýš skvěle ilustrující problém tkvěl v otázce, zda je kvůli zajištění si možnosti vůbec usilovat o posmrtnou spásu nutné, krom lidského masa, konzumovat také lidskou krev. Tomu říkám gotika!

A to nezmiňuju esteticky přiléhavý háv, jímž dílo zavila Paseka; jedním slovem rozkoš, tuhle fešandu doma chcete mít, slint. Každým coulem knižní událost loňského roku.

Sanici na zem, tady není o čem, hluboce smekám, pět ***** jak z kříže nosný trám.

26 09.12.2021

Obyčejně mě, když je něco zatíženo gloriolou takové chvály, jímají obavy. Malý princ je však jedna z těch vzácných výjimek, jež mé očekávání nejenže nezklamala, ale návdavkem jej, co panáka na chodníku, tam a zpátky hravě přeskákala; je těžké naservírovat čtenáři „banální“ klišé (zde konkrétně lásky, přátelství, ztráty obého, sobectví, smrti, návratu, oběti a možností změny) tak, aby nad ním neohrnul nos, Exupéry se s tím ale vypořádal naprosto odzbrojujícím způsobem; bezelstně a zranitelně. Jak s kazy se teprv seznamující dítě. Až je mi líto, že jsem si povídání o duši lapené deskami knihy vyplácal na, sice vymakaný, ale poněkud chladný kalkul Ecova Jména růže. Tomuhle skromnému poupěti by slušelo víc.
Marná sláva, „dospělí“ vždy potřebovali pohádku k jejíž autoritě by se, vidouc že její ujišťující stvrzení pravd a jiných potřebných lží zjihle sdílí celé širé okolí, nemuseli stydět přivinout. Tenhle hlad Antoine vyhmát, spřed z něj nit a z ní mezi samotkami lebek vypnul jemnou síť.
Malý princ je jedna z těch knížek, co patří do šuplíků v hotelech; neměl by jí vlastnit nikdo a všichni.

5 no, co taky jiného?

PS: Matně si vzpomínám, že se nám prince pokoušeli cpát ve školce (na vnucování byly naše citlivé čumáčky přímo alergické) a tehdy mě právem moc netankoval; krom hnusných, vybledlých ilustrací jsem vůbec nechápal, co za demence princ řeší; jako pardón ale zalévat nějakou pitomou kytku bylo to poslední, co mě zajímalo. Důležité byly hračky, ťapání v kalužích a ninja želvy!
A teď se na mě podívejte, o třicet let později tu, čumíc z okna do noci, málem bulím jak ta želva. Smrky smrk.

45 13.11.2021

Rozepisovat se o vrstvách tohohle důlního díla by bylo vzhledem k předchozímu úsilí komentujících uživatelů nadbytečné (jedno svrchované, v zdejší komuně však až podezřele opomíjené ponaučení - bacha, jde o minispoiler - si ale neodpustím; olizovat si, nedejbože mlaskajíc, prsty a následně těmi nechutnými makadly otáčet nic netušící stránky je vskutku hříšně chlípná praktika, hotová bibliofílie; kajte se!) proto se jen optám; Už jste viděli duši? Ne? Já taky ne. Vždy, když jsem otočil list, tak se nezbadatelně přelila na další, ale jedno je jisté; tahle knížka jí má, révou písma ji lapila(?), čtenáři se v rukou vysmívá. Jméno růže je mi především analogem neuchopitelnosti (vzdor zjevnému stranění vědeckému pozitivizmu chovám tucha, že autorovo srdce, pod příkrovem akademické odtažitosti a pýchy, tlouklo pro neopakovatelnou jedinečnost okamžiku, stejně jako se zmítalo mezi marností a nadějí z od-kouzlení bytí...ale možná se pletu a přání je jen otcem zdání; na druhou stranu, i kdybych se mýlil {a ono je to stejně jedno, právě výkladová nejednoznačnost je, spolu s atraktivním zasazením děje, hlavním čtenářským lepem a potažmo vlastně i klihem celku díla} tak ani přísnou optikou Vilémovou nelze brát vědu jakožto nástroj/odpověď konečnou; vždyť žebřík máme po vystoupání zahodit...já bych si ho, i ty před ním, třeba klidně nechal; osobně nějak nefandím mentální chorobě „buď a nebo“, krom toho je paradoxní skutečnost zábavnější; ostatně, umíte si představit větší prázdno, než kdybychom vysvětlili všechno?) pomíjivého. Tedy samotného světa. Nic míň.
Chce se mi smát, výt, slzet, tupě civět, mlčet, nevím, všechno najednou.

5 zacuchaných vánočních žároviček

Uf, co k téhle půvabné noční můře říct? Jedinečně osobní, hutná, tělesná, temná, bolestivá, ale i přerodná a povznášející jízda na hřbetě vlny zuřícího kosmu...jen kdyby se ona vlna zhruba někde v půli cesty nezlomila a nezabředla do tišin slušného nadstandardu. Jako neříkám, občas ještě šlehne obrazem, obecně spíš ale otevírá náruč jakési katarzní, nostalgické rozlehlosti. Což je (byť taková poloha své místo v rámci vyústění/rozplynutí děje má) vůči předchozí intenzitě přeci jen nezdvořilé. Když už remcám (o environmentálně-ekonomicko-hospodářské neudržitelnosti prakticky všech zdejších výronů taktně pomlčím) tak bych se ještě pozastavil nad tím, že se autor z nějakého důvodu (ponechání si manévrovacího prostoru, utlumení/zastření absurdit?) rozhodl děj vyskládat z úlomkovitých náznaků, čímž luštění hieroglyfů intrik, jimiž je onen děj opředen, hezky znesnadnil...nějaký orientační slovníček pojmů by taky neuškodil; éh co, jistým zvráceným způsobem mě možná právě tohle postupné skládání si autorovy vize bavilo. Buď jak buď, jen slepý by Bruceovi nevrazil lajk do oka za to, jak mocným žárem imaginace své čtenáře oslnil.
Ještě bych dodal, že onu relativní „tišinu“ druhé půle následně opětovně rozbouří přiložené povídky. A to tak, že možná ještě víc (Roj, Pavoučí růže) než samotný Schismatrix ve svých nejpodmanivějších chvílích. Ne, nejde jít dolů, tohle je hrozná srdcovka.
Páni, málem bych zapomněl zmínit uhrančivý, bezcharakterně charakterní charakter hlavního hrdiny.

5 hypnoticky černě opalizujících *****

16 13.11.2021

Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně stala hlavním poselstvím; pište si, a čtěte po sobě, deník. Vzniklým odstupem rozhání mlhavé, od nedůležitého prosévá důležité, nemožností odvracet zrak mýtí zlé a mimoděk třeba i naznačí směr. „Rozptyluje tě něco z venčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouznění: neboť zpozdile si vedou ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představu.“ V takto obecné rovině nemohu nesouhlasit. Když už jsem ale nakousl deníček, tak se vám musím svěřit (slibovaná „tíže“)...a nechci tu nikomu brečet na ramínko, jako spíš v dobré víře a vlastním příkladem varovat; Senecovy Dopisy mě po jisté, lehce opojné etapě docela nestoicky, nečekaně a dost ošklivě zmáčkly a to se tak trochu táhne i touhle četbou; když na měkkýšovu duši pálí vyšší obratlovci, tak to má dopad. Chci říct; všeho s mírou...ale to by nebyl Marcus, aby mi i v tomhle nevymáchal ústa; „Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících.“

Achjo. Já jen; k čemu je dobro, když se promítá v samou nedůležitost, rozuměj život jako takový? A proč stoici konání dobra pro dobro samo vůbec spojují s osobní blažeností, nalezením vnitřního klidu a neochvějnosti? Co na nich záleží...? Tenhle ústřední paradox (dost k sežrání je také ten ohledně žití ve shodě s přírodním řádem; ve smyslu užitečnosti naučit se přijímat změnu coby nevyhnutelný rys přírody ji beru, proč ale zavírat oči před taktéž ryze přírodním „urvi co můžeš a žij dokud jen můžeš, bez ohledu, snad s výjimkou rodičovského instinktu, na cokoli jiného“?) mezi nímž jak Seneca, tak Marcus kličkují (nechoďte na mě s proticitacemi; vězte, že když říkám paradox, tak mám na mysli právě je) mi celý ten mravoučný diktát „rozumu“, jenž je vlastně beztak zástěrkou kultivovanějších sobeckých motivů, poněkud hatí. A ano, vím, že mi uniká osvobozující pointa a že mnou v sebezáchovných křečích dost možná jen cloumají ony utkvělé představy, ale když se i sebelepší pointa opírá o pochybná zdůvodnění, pak jak může tato obstát, když ji chcete brát vážně? Navíc taková, byť sebelépe míněná, pointa může s naivou, co jí chce pozřít v celku, nadělat psí kusy...což, pravda, nevylučuje chybu na straně příjemce; když dáš noty provinčnímu tlučhubovi, Mozarta z něj neuděláš. Nevím...oba pánové za sebou mají činy, mají co říct a nekonvenční, mnohdy velmi trefné výstupy jejich mentální gymnastiky svědčí o poctivém pálení duševního sádla...jen...jen je brát s rezervou a spíš v jejich dílčí kvalitě; ony ty ideologie jako celek, zvlášť když jste labilní jelimani, nejsou žádná legrace. Ale na veselejší notu; víte vy co? V momentě, kdy jsem je s rezervou brát začal (kdy mě přestaly drtit „se vším všudy“ závazností...a ano, jsem si vědom absurdnosti takového počínání...když já chtěl fakt uvěřit) což se, po už delším předchozím procesu, definitivně stalo/zlomilo někde u třetí „knihy“ (kapitoly) Hovorů, jsem si je, byť s příměsí jisté hořkosti, začal užívat. Rady přijímané ve stylu „ber/destiluj/nech bez rozpaků být“ se mi tráví líp. Je to legrace, v samotném textu se nezměnilo slovo a přece se mi celý změnil.

4 trochu trpké, veskrze však smířlivé ****

PS: Překlad Rudolfa Kuthana už trochu poznamenal zub času, co se mu ale musí nechat je bohatý poznámkový doprovod, jímž takřka všechny Aureliovy aforismy zasazuje v patřičný kontext.

18 06.09.2021

ČÁST 2.
Takhle by šlo pokračovat dál (přehled kapitol) přes relativismus a postmodernu, epistemologii (...k epistomologii, potažmo nasledujícím kapitolám o jazyku a strukturalizmu, si dovolím malou osobní vsuvku ohledně problematiky původu významu; že děti nejprve učíme příslušný zvuk, či znak spojovat s „předlohou“, tedy vymezenou výsečí vjemů, jež dráždí naše smysly {ukážu prstem na krávu a řeknu/napíšu „kráva“, což dokola opakuji, než si dítě tyto zcela odlišné jevy spojí, asociuje a toto spojení zautomatizuje natolik, že si krávu ani představovat nemusí a ví; v tomhle mimochodem vidím možné řešení problematiky korespondenčního poznání} už u dítěte předpokládá „předslovně tušený“ význam/poznání, přinejmenším na úrovni schopnosti rozlišovat jednotlivosti; pokud by nemluvně nevnímalo soubor vjemů pojících se s krávou jako výrazně odlišný od souboru vjemů pojících se třeba s trávou na níž se tato pase, tedy by krávu nevnímalo jakožto něco od zbytku vjemů dostatečně odlišného, ergo jako něco svébytného a jednotlivého, pak bychom mohli říkat „kráva“, i na ni ukazovat, do haleluja a dítě nikdy nepochopí, že si s tím zvukem má spojit právě jen tu výseč vjemů z celku vnímaného světa, jež se pojí právě jen s „kravovitostí“ krávy; jistě, spojením této „krávovitosti“ s příslušným zvukem se význam krávy vyostří, ještě víc vyčlení a osamostatní, ale ten význam tam už musel, byť mdleji, být před ním...nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jakoby zde předkládaná podoba filozofie jazyka zcela přehlížela skutečnost, že se jazyk nějak učíme, čímž vytváří poněkud umělý problém původu významu...jako jedním dechem dodávám, že nad následnými myšlenkami „slovních her“ či „strukturalizmu“ nikterak nos neohrnuju, naopak se jejich géniem kochám; jen si myslím, že jim něco nutně předchází a že to něco je „tušený, předslovný“ význam...obecně bych tedy význam nespojoval výlučně s jazykem; nepochybuji, že jazyk významy kvalitativně mění, prohlubuje, řetězí, ale i omezuje/zpřesňuje, stejně jako jimi zpětnovazebně formuje význam samotný....ale nemůže být jeho výlučným nositelem; jinak by jazyk v první řadě ani nemohl vzniknout, neboť by na samém počátku nebylo k čemu vůbec zvuky/znaky vztáhnout...hmm, a to se mi Kantovská ontologie nezdála) fil. mysli („červený pokoj“ vs. funkcionalismus, behaviorismus, mysl a tělo - monismus) fil. jako analýza mysli (fenomenologie) fil. vědy, humanitní vědy, fil. antropologii a etiku, kterých se tenhle spisek lidsky dotkne, ale já se tady spokojím s prostým konstatováním hlavního cíle, jenž si tento vytkl a splnil; a sice osvětlit základní pojmy základních filozofických okruhů tak, aby je s trochou dobré vůl..e pobral i tur. Vstřícnější vstup (který však, vzdor ználivé banalitě, na závažné obsažnosti netratí) do hájemství filozofie, aby jeden pohledal a klidně bych jej rád bych viděl vetknut v středoškolské osnovy. Tisíceré (už jen za příkladně vysvětlenou ontologii, Husserlo x Heideggerovskou fenomenologii, či za vymezení člověka coby tvora důvodů x příčin, předpisů x popisů a hodnot x faktů a vůbec mnohé náměty k úvahám o jazyku) díky, Peregríne...i osobo, ježs mi ho dohodila!
PS: Asi nejpraktičtější rada, jaká na mě „z mezi řádků“ bafla, zní; ptáte-li se, či jste-li tázáni, ponejprv důkladně, slovo od slova, rozeberte „na co, jak a proč“ dotazu samotného...ostatně celá knížka je přiléhavou odpovědí na dobře zanalyzovanou, se vší přirozenou ignorancí, zmatečností, ale i zvídavostí položenou otázku „co je to filozofie?“, jíž bezelstně pokládá obyčejný člověk.
Jinak bych ještě dodal, že je celé dílko, kapitolku po kapitolce (každá je navíc opatřena užitečným seznamem tématicky relevantního čtiva; „Hledání pravdy“ Willarda Quinea, Ludwigův „Tractatus...“ Husserlovy „Karteziánské meditace“{fakt mě zajímá, co z pokusů odosobnit mysl vydojil} a Heideggerovo „Básnicky bydlí člověk“ mě hádám neminou) vyložena i na trubce. Nejde o předčítání, ale o volnější výklad téhož, takže si jeho prostřednictvím můžete vyhladit případné vrásky, které mohou četbou zvlnit vaše čela. Já si stáhnul obojí, mám je hezky elektronicky po kopě a kdyby nebyla knížka rozprodána, tak Jaroslavův chválihodný počin ocením i tvrdou měnou...né „jen slovy“.

12 06.09.2021

ČÁST 1. Předně musím složit hold autorovu divokému zjevu, jenž beze zbytku naplňuje mou představu o řeholi; tam má vypadat filozof! Když jsme teď takto spolu ze stolu šmahem smetli jakékoli případné pochybnosti stran odbornosti, tak se můžem přesunout k samotné knížce, jež je svým obsahem hustší Jaroslavova blahoslaveného plnovousu(!); představte si, ona se hned v úvodu ptá, co filozofie je. No je to normální?! Proč nezačne s Platónem, Bohem, či jiným vousatým strejdou?! V rámci lehce nervózního pobavení jsem se zastavil a sepsal vlastní, další četbou ještě neinfikovanou definici (stála za prd) s tím, že po dočtení učiním totéž.
Voilà. Filozofie je výslednicí našich pokusů vyjádřit svůj vztah ke světu; jejím předobrazem je umění, jejím dítětem věda, filozofie stojí někde mezi....a mezi její nejdůležitější úlohy v současnosti patří studium základního nástroje myšlení. Totiž jazyka. Chýlit se v rámci filozofického studia blíž k umění, či vědě vedlo k zatím poslednímu velkému rozštěpu filozofie na dva hlavní proudy; kontinentální a analytické filozofie. Úkolem filozofie analytické je co nejpřesněji definovat význam otázek (a spolu s tím i určit, které otázky jsou smysluplně zodpověditelné, stejně jako rozpoznat ty, které spadají do kompetence filozofie) jimiž se nechávají unášet především „kontinentálové“. Což není bez důležitosti; na otázce pojmové nevyjasněnosti totiž troskotá jakékoli porozumění. A v tomhle smyslu podává prudce analytický lobbista Peregrin ruce jak zjednaný; hned třetí kapitola (Ontologie) mě uzemnila jak blesk krávu na svatém kopečku...svým elektrizujícím prstem mi ostatně po páteři jezdí doteď; Z čeho se skládá svět? (dejte pauzu a formulujte...zjistíte, že to není zdaleka tak jednoduché a možná vám následující text rázem přestane znít jako mlácení prázdné slámy; kdyby i nic jiného, tak alespoň kultivuje matné povědomí o zdánlivých samozřejmostech, k jejichž popisu nám ale jaksi, když přijde na věc, chybí slova) Svět se, v nejobecnějším myslitelném smyslu, neskládá z věcí, ale z entit, neboli česky jsoucen. Entita/jsoucno= věci + vlastnosti a vztahy (z toho vyplývá definice věci, jakožto podkategorie jsoucna a jakožto zcela neutrálního, nesouvstažného abstraktu, takže když filozof řekne „věc“, už vím, co tím myslí:) Nu, a do jakých nejobecnějších kategorií se člení jsoucna je předmětem ontologie. Obecné kategorie jsoucen jsou, např. dle Aristotela, 1. věc 2.kvantita 3.kvalita 4. vztah 5.místo 6.čas 7.poloha(relativní místo) 8.stav 9.činnost(měnit) 10. trpnost(být měněn). Tak, a to máme Ontologii, coby studium obecných kategorií jsoucen (hmm, netkví podstata matematiky v její schopnosti zbavit vlastnosti a vztahy věcného břemene a operovat bez něj? když si pomyslím a + b = c tak v hlavě de facto „vidím“ čirý vztah vlastností:)...Nu, a to, že si dost dobře ani neumíme představit svět bez jsoucen a jejich kategorií (tedy odmyslet si existenci...tady není bez zajímavosti, že současná ontologie nadřazuje kategoriím jsoucen jakousi nadkategorii „bytí“, tedy kategorii jakákoli jsoucna vůbec umožňující) stejně jako domněnka, že o těchto kategoriích můžeme uvažovat nezávisle na světě, vedla mnohé filozofy, jmenovitě pak hlavně Kanta, k re-formulaci kategorií jsoucen nikoli jako záležitostí světa, které z něj odkoukáváme, ale jakožto výstupu dopředně ložené struktury našeho rozumu, který už existenci jsoucen, resp. jejich kategorií, očekává; kategorie tedy v tomto pojetí nejsou ani tak záležitostí světa, jako spíš dopřednou, „a priorní“ strukturou našeho rozumu, což vedlo k setření rozdílu mezi onto- a epistemologií (teorie o způsobech poznávání světa; tedy teorie, jež s „reálnou“ existencí světa implicitně počítá) s čímž třeba osobně ne úplně souhlasím (i když ta myšlenka otevírá celou řadu nesmírně vzrušujících představ; třeba o potenciální iluzi času a příčinnosti, kteréžto Kant považuje za apriorní kategorie, jejichž prostřednictvím si náš rozum, možná bezčasý a nepříčiný, svět {ostatně kvantová věda už pojem příčinnosti slušně zdrtila...stejně jako uznává, byť na poněkud odlišně fundamentální úrovni, neoddělitelnou roli pozorovatele s podobou pozorovaného} uspořádává k obrazu svému; o světu bez nás, světu tzv. „o sobě“, vlastně nelze nic říct, existuje jen svět skrze naší zkušenost, svět tzv. „pro nás“; o absolutní existenci {tedy mimo nás, „o sobě“} čehokoli se nemůžeme nijak přesvědčit, vše jde skrz nás a je tedy jen „pro nás“; to není slovíčkaření, pro {analytického} filozofa je tázání se po absolutnosti existenci zbytečné, neboť jí nelze dokázat, lze se ale ptát na to, v jaké kategorie nás jazyk zavazuje věřit a toto nazývá „ontologickým závazkem“; jaké závazky s sebou ten který jazyk nese je pak předmětem logicko-lingvistické analýzy; tak se analytická filozofie překrývá s logikou a filologií...) ale už aspoň vím, o co jde; a o to právě v téhle knížce jde.

10 06.09.2021

ČÁST 2...první část mi systém, nevím proč, zatvrzele řadí pod dva starší zdejší komenty:(

5 asi nejpodnětnějších, mozkomyjných ***** jakých jsem tu kdy čemukoli napříč žánry udělil; Jako neříkám, že jdu hned někam ve jménu vyšších dobrmanů nalehávat na meč, ale současně musím uznat, že mi Dopisy v lecčems díru do hlavy vymluvily (A to jsem k nim přistupoval celkem klasicky bohorovně; tak si teda přečtu něco jakože fakt Velkýho, hmm dobrý vole, tohle si podtrhnu a tak, máte představu...ale pak se něco překlopilo a začly ke mně mluvit...doopravdy.) a hlavně začly fungovat; Už jen stáčením pohledu k něčemu potenciálně stálému a radováním se z výkonu drobných, ale vlastních nezcizitelností, z ohýbání kolejí; už jen tím ke mně svět (píšu s cca měsíčním odstupem od prvotního záchvěvu) skutečně začal přicházet skrz chladivý filtr; vztahovačnost, strach, prchlivost, furiantství, nemístné vykřičníky a celkově roztěkaný spěch k...čemu vlastně(?), jež mnou obvykle cloumají, z opačného břehu řeky volají. A po břehu mém jde jakási opatrná...eh...vlídnost a důvěra? No jo no.

Závěrem něco do batohu, na odlehčenou; „Avšak je to těžké. Jsme snad stateční proto, abychom snášeli věci lehké?“

Pak jedno ve své zdánlivé prostotě přehlédnutím hrozící a při tom úžasně všestranné a zároveň pronikavě směrodatné podobenství, v jehož názornosti se zračí ucelený vzor pro jednání s sebou i druhými; „Jsme údy velkého těla.“

Posaď si na rameno svůj vzor, nech ho vše vidět, nech ho mluvit a v rozkolísanosti nezapomínej, že tam sedí; neváhej mu nad sebou předat kormidlo.

Žij bdělou přítomností. „Netrap se tím, co už není, ani tím, co ještě není.“ Každý jeden den je jedinou věčností, kterou máš.

A konečně, až půjdeš spát, řekni si „možná že už se neprobudím“ a až se probudíš „možná že už nepůjdu spát“...první vás s uplynulým dnem rozloučí/smíří a druhé vás v nový patřičně uvede. Na první pohled může znít zvráceně si takhle z rána a na dobrou noc „zakleknout život“, ale je velký kus očistné pravdy v tom, že „Jenom takové dobro je plným potěšením, jaké je mysl jeho majitele připravena ztratit.“ Ono nejde ani tak o zaklekávání života, jako spíš o vytvoření si jeho přiměřené představy; „Na všechno...hleď jako na květy, i ty, byť každý jinak, jednou zajdou.“

PS: Z v Dopisech všemožně roztroušných zmínek sestavený seznam: (1.) Ctností; odvaha, rozvaha, spravedlnost, shovívavost, poctivost, prostota, umírněnost, hospodárnost, radost (nikoli ve smyslu bujarého veselí) mír, blaho vlasti, snášení útrap/štěstí/blahobytu, dobrá mysl v nemoci, vytrvalost, smysl pro povinnost, vděčnost, věrnost, vřetenní kost (2.) Neřestí; strach, naděje, ctižádostivost (Neplést s „ctnost-žádostivostí“, tu naopak chcete; pocty, posty, poprava, něco mezi, nebo taky nic jdou ctnosti v patách samy od sebe...a je to jedno; nesejde na nich) lakota, marnivost, pýcha, požitkářství, lenost, naděje...a konečně (3.) Vášní; hněv, nenávist a....?láska? Cha, že je antika naším duchovním předobrazem? Ne tak docela. Když si zběžně projdu i ostatní antické „duchovní nauky“ (včetně slavných epikurejců a hédonistů) tak shledávám, že vlastně až křesťanství do sebe jakožto vrcholné hodnoty začlenilo „v našem smyslu slova“ city. Vězměte si jen trio soucitu, naděje a lásky. Údajně největší z nich, láska, je v Dopisech zmíněna naprosto okrajově („...milovat se smí jen rozum“) a v jediném výslovném případě (asi slabá chvilka) ve vztahu ke své oddané choti, jakožto „čestný cit, k němuž je třeba být shovívavý.“ A když jsem u shovívavosti, tak ta, coby „rozumovější“ vlastnost, supluje soucit, jenž je spíš „něčím pro slabochy a ženské“. Stejně tak naději supluje odvaha a prozíravost. Stoici (a „řeckořímské“ školy obecně, jak se zdá) vnímali city spíše jako cosi krajně pochybného. (jsem pevně přesvědčen, že za vyhynutím stoického hnutí stojí právě jeho snaha o potlačení vášní; jaká ženská by stála o stoika; ždyť svody svými svést by jej v úmysly své nesvedla, ba co hůř, nesvedla by jej jedem slov k zemi srazit, ani dle své libosti rozčílit! no uznejte, co s takovým halamou, na nějž nic z playbooku neplatí?:) Neříkám, že mnohdy nejsou; je ale taky určitě na místě se zamyslet, kde je hranice prospěšného tlumení citů a kde už jde o jejich přesí*ání rozumem (stejně tak je ovšem dobré neztrácet ze zřetele skutečnost, že je slušným přesí*áním rozuMU i všechno to vzájemné samospádné opičení, jehož výstup, tedy kultura příslušného místa a doby, se nám stal natolik navyklým, že jej máme za normální) Sám Seneca ostatně k nejistému výsledku celé té lopoty lakonicky dodává asi tak jediné, co k jakémukoli osobnímu pokusu o uchopení života dodat lze; „Teprve smrti budu moci věřit, jaký pokrok jsem udělal. Proto se bez bázně připravuji na onen den, kdy odložím stranou všechny vytáčky a přikrášlování a budu moci posoudit, zda statečně jen mluvím, nebo také cítím, zda všechna vzpurná slova, která jsem vmetl Štěstěně do tváře, nebyla jen přetvářkou a komedií. Nestarej se o mínění lidí, je vždy pochybné a obojetné. Nic nedej na studia, jimž ses věnoval celý život. Smrt o tobě vysloví soud.“
Úplným závěrem Pé eSka bych rád vyjádřil svůj dík za přifaření Dvořákova fundovaného doslovu, jenž dalece přesahuje rámec Dopisů a v němž stoicismus jako takový přehledně rozkládá na jeho prvočástice. Jak normálně doslovy nikdy dopředu nečtu, tak tady bych se za takový postup přimluvil; ona se totiž třeba v jednom z dopisů mihne nenápadná myšlenka, která ale odkazuje k mnohem širším principielním základům celé nauky...nu a jelikož si Seneca s Luciliem dopisoval jako stoik se stoikem, tak zjevně předpokládal jistou společnou řeč. O některých důležitých, v doslovu rozpracovaných námětech navíc v Dopisech nepadne zmínka vůbec. Zkrátka bych tady výjimečně doporučil si doslov přečíst jako první; i zpětně mi teď dochází kolik potenciálně důležitého jsem, stržen jiným, minul, aniž bych si uvědomil, že jde tu kterou „podružnost“ rozvinout a zobecnit. Amen.

17 05.08.2021

ČÁST1.
Předně, „Dopisy psané stoikem“ jsou kompletním vydáním Senecova údajně nejvyzrálejšího díla, jenž bylo až dosud v seznamech jeho prací vedeno pod hlavičkou, či variací na ni, „LISTY LUCILIOVI“. Jelikož datum jejich posledního, eponymního, vydaní pamatuje ještě Husáka, tak jsem se už už chystal smířit s pořízením druhé, nejnadějněji se jevící, v současnosti nabízené volby, „O duševním klidu“...no, duševní neklid mi nedal, já nezlomně surfoval éterem dalších pět minut a hle; Dopisy psané stoikem.
Stojí za to si je, jako asi jen máloco, přečíst...stejně jako stojí za tu námahu (jež se ale za běhu, už pro snahu samu, mění v odměnu) si je nějak důkladněji sám za sebe shrnout (neboť „Je třeba postupovat tak, aby to, co četbou nashromáždíš, uvedlo tvé pisátko v souhrn...a i když bude na tobě zřejmá podobnost se spisovatelem, přeji si, abys mu byl podoben jako syn, a ne jako odlitek; vždyť odlitek je cosi mrtvého.“); mnohé souvislosti vám jinak uniknou a zůstane dílčí, povšechně inspirativní dojem, jenž, bez nějaké pojivové tkáně (Ta Dopisům, vzhledem k poněkud nekoncepčnímu charakteru jejich vzniku, chybí. Zas ale nemějte strach; Někdo se tu sice v komentářích k Senecovi a jeho dílům dušuje, že nejde o „žádnou oddechovku“, jiný zas četl jedinou jeho knížku „přes dva roky“ a tak jsem měl trochu obavy stran přístupnosti textu...naprosto zbytečně, alespoň co se Dopisů týče; prošly mnou, a v žilách stále kolují, jako živá voda a naopak jsem se musel mírnit; když se vám mysl, takřka co dopis, rozutíká do všech stran, tak její cestičky nechcete hned utínat dopisem následujícím. To si pak fakt připadáte jak sériový vrah mentálních novorozeňat...mě se osvědčilo tempo cca desíti stránek/den + jejich rekapitulace) čas rozfouká. A to by byla věčná škoda.
Jelikož se mi vlastní resumé, co do objemu, poněkud vylilo z vany na asi deset normostran, tak se zde spokojím s kratičkým výňatkem. Vytržen z širšího kontextu bude asi znít banálně, ale ve své podstatě jde o nejvýstižnější zobecnění, jakého jsem schopen; Veškeré utrpení se váže s nedůležitým, to jest s vrtkavým, pomíjivým a neukojitelným (štěstěna, vášně, neřesti...potažmo s objekty tohoto tria, peníze, hmotné statky, moc) Jediná důležitá, nezcizitelná a stálá, protože vnitřní a ovladatelná, míru znající a tedy sytá, hodnota se váže k dobru, jež vyvěrá z rozumu a ctnosti (více viz. PS) které jsou mu průvodcem i vládcem. (Tato trojjedinost dobra, rozumu a ctnosti, z níž se sestává tvář moudrosti, má být zdrojem neochvějně stálého blaha) Toto mějte neustále a bděle, v činech i rozhodování, vždy na prvním místě...No jo no, v Dopisech není pro samý rozum, moudrost, dobro a ctnost moc kam šlápnout (vlastně je; do kouřících kobližků vrtkavé štěstěny, nezkrotných a věčně hladových vášní + neřestí a lpění na pomíjivém životě) a proto vězte, že vám bude ku prospěchu, a vaší moudrosti ke cti, když tato slova co nejdřív zbavíte kysele posměšného nánosu, jež s sebou obyčejně nesou; jsou totiž ústředním a zcela vážně míněným námětem úvah celého díla, pročež se jim z ryze prozaických důvodů (neexistence významově lépe zastřešujícího výraziva) dost dobře vyhnout nelze. Jako já už jsem masáží Dopisů zpracován tak, že na mě může zpoza ctnosti o půlnoci bafnout mudrců pět a struna jízlivosti ve mně ani necekne.
Ještě se ale na chvíli vraťme k onomu ústřednímu námětu; Jádrem stoicismu, jak ho alespoň na základě tohohle spisu vnímám, je učit se rozlišovat mezi zdánlivým a skutečným prospěchem/škodou, což vede k překopání hodnotového žebříčku, respektive podkopání důležitosti příčin nežádoucího žití/prožívání a naopak přisouzení vrcholné důležitosti osobně rozpoznanému dobru, rozumu a ctnosti, tedy moudrosti; neboť jen ta vládne sama sobě „...zbavuje mysl marnosti a dodává jí opravdovou velikost.“ Teprve až z takto nastavené, a skutečným konáním zvnitřněné, hitparády ne/důležitostí může vycházet onen klid, s nímž jsou stoici obecně spojováni a s nímž čelí „nedůležitostem“, jejichž jediný užitný význam spočívá v tom, že skýtají možnost jít příkladem moudru již dosaženému a cvičiště/posilovnu moudru se rýsujícímu. Seneca fakt netroškaří a v tomhle smyslu rozebírá nemoc, zmrzačení, mučení, smrt blízkých, i blížící se smrt vlastní...ale stejně tak i štěstí, zdraví a bohatství. Jup, tohle není žádný víkendový seminář, ale celkem hardcore program lidí, co radši shoří, než aby se vzdali svých zásad. Vím, zní to šíleně, ale není; šílení jste vy, jak Seneca taktně vysvětluje. (Tohle ovšem na ulici nevykřikujte; Moudrost „nechť odnímá nepravosti tobě, ale nevyčítá je jiným. Nechť se neliší od obecných mravů a nechť si vede tak, aby nevznikal dojem, že odsuzuje vše, co sama nedělá. Lze být moudrým bez okázalosti a bez zavdávání příčiny k nenávisti.“)
Tady bych se oslím můstkem mohl přemostit k asi nejcitlivějšímu bodu díla; jelikož téma sebevraždy nedílnou součástí Dopisů je, tak jsem fakt dost zvažoval, jestli se ho nějak výrazněji dotknout, nebo ne. Mě třeba Senecova neúprosnost pomohla si uvědomit jednu důležitou věc...ale zas bych jí, zvlášť když ani dost dobře není v úplné souhlasnoti s předlohou, nerad někomu ublížil...Co chci říct; buďte připraveni, že zde tohle ožehavé téma je a že za nijak zvlášť ožehavé považováno není.
Ale nebojte (strach je totiž neřest) tlumičem absolutna všeho toho výraziva je prostor mezi ním a snahou jej naplnit/potřít. Velká část zde udílených poučení se nachází právě v této přechodné, šedé zóně...jak by tomu ostatně mohlo být jinak; vždyť „Ke každému přistoupí zlo dříve nežli dobrá mysl, zlo se nás vesměs zmocňuje předem. Učit se ctnostem znamená odučovat se neřestem.“ Ovšem pozor, šedá zóna nechť je skutečně vnímána jako přechodná;„Lidé říkají, že my, stoikové, jim vytyčujeme vyšší cíle, než je schopna dosáhnout lidská přirozenost. Oč lepší však mám já mínění o nich! I oni mohou, jenom nechtějí. Ostatně, kdo kdy zůstal na holičkách při skutečném pokusu?“

17 05.08.2021

Tip: Toto i v antikvariátech prakticky nesehnatelné dílo vyšlo léta páně 2018 „novým“ nákladem (a navíc ve své kompletně kompletní podobě) pod hlavičkou „Dopisy psané stoikem“.

Tip: Toto i v antikvariátech prakticky nesehnatelné dílo vyšlo léta páně 2018 „novým“ nákladem (a navíc ve své kompletně kompletní podobě) pod hlavičkou „Dopisy psané stoikem“.

Roští nestvořil bůh dost, abych z něj Hrychovi kol makovice věnec splet; Hrych byl pán, co pán, Hrych byl hroch! Vždyť jak jinak moh, co pouhý žert, tlamou svou polknout chmur svět, oušky zavrtět, a zvrátit jej, co Slovanskou epopej, před nohy své nám na zem zpět?
Kapesní akumulátor jedinečně útulné a bezstarostně rozšafné nálady. Radost číst, i se jím nabíjet...jako fajn, je možná pravda, že proud jím skýtaný je poněkud kolísavý a nevypočitatelný, ale co naplat; mě je zkrátka celkový duch tohoto, z restaurací, divadel a obdobně věrohodných buňek partyzánsky vedeného odboje, v nichž se dějiny krhůtů kuly, pivem kalily a vůbec všelijak smýšlely, sympatický natolik, že jej jakožto správný Bujar, přispěchavše si ku pomoci bystrou kalkulací levé ruky, pod pět spadnout nenechám.

PS: „Dlouho šel Krhút s Mrzenou, kavka a havránek nad nimi kroužili, řeky je vedly a lesy mátly, byli šťastní za doušek vody, za úsměv druha, za malinu na stráni i za ptačí zpěv. To vše si brali s sebou, aby nepřišli s prázdnou a měli co odkázat národu, který založí.“

10 05.08.2021

(SPOILER) INTERPRETAČNÍ SPOILER.
Ti schopní moci, krom moci vzdát se moci, přes mrtvoly jdoucí, vyšlou pěšce ošetřit svou investici. Pěšec, v úslužném předklonu, poslušen rozkazu, couvá od masivu stolu, drán džunglí supí, sune se pod klenbou stromů k pochybnému cíli. Co shledá v jeho stínech? Pohlcenou zrůdu, na trůnu ohnutých hřbetů kreaturu, tak podobnou Těm, jež ho sem, namířeným prstem vyslali; leč bez kravaty, atributu; takto nahá, odhaleně pravá, se zanícenýma očima. Politování hodná...Jak jen doma takovým nasloucháme.

Působivě obrazný příběh o jhem tlumeném hladu, jenž pohltí nás když usednem k veslu moci (nelakujte se, že byste byli jiní...spíš ještě bídnější; tu nemusíme měnit sebe, tu svět mění se dle nás; Kurtzovu bludu alespoň nechyběla organizační struktura a jistá primitivní velikost) Tragédie, jež ve své nejednoznačné, s možností vykoupení, co kočka s myší si hrající, zraňuje jak má; tu zaútočí, tu se stáhne a na závěr nenápadnou, leč o to hlubší ranou tne; donutí vás s vyřknutím ortele váhat. Hypnoticky budovaná atmosféra rozpadu fasády je svým vyústěním, místo aby se ukázala samoúčelnou, náležitě podtrhnuta a společně utvářejí znepokojivý, betonové džungli zrcadlo nastavující celek, jenž si své místo na literárních výsostech zasluhuje.

Při vší chvále Srdce doporučuju „zkušenějším“ čtenářům; nad touhle povídkou bych možná před desíti, patnácti lety akorát tak pokrčil rameny a šel o dům dál...Dle Hvězdného kodexu, který jsem si zavedl, a taky proto, že jsem zmlsán vizuálně vymazlenou a exponenciálně hypnotičtější orgií onoho rozpadu v Coppolově adaptaci „Apocalypse now!“ zůstanu na čtyřech akurátních ****

21 05.08.2021

(RE-EDIT) Vím, že budu, a to ještě v lepším případě, za rozumbradu, co musí zkazit každou legraci, ale když mě teď nějak fakt praštilo do očí, jak chmurným čtením vlastně ve svém jádru Švejk je; vždyť i celá ta „ztracená“, poválečná generace, s Remarquem v čele, ještě něčemu věřila. Na kost cynický Hašek ne, on rezignuje na vše (láska, dobro, smysl...jasně, haha; zas úplně je ale taky zavrhnout nejde, ne? nebo jo?...a to je ono, ta slova jsou pro smích). V jeho vnímání neexistuje, krom bezprostřední, „z ruky do úst“, reality, nic. Přičemž pak marnost takového bytí, coby pískáním ve tmě, přebíjí halasným výsměchem a alkoholem. Nevykládejte si má slova zle; jeho trefný humor má co říct, jen mě zpětně zaskočilo, jak je ve své okázalé bodrosti zároveň...bezútěšný; můžete namítnout, že je to právě humor a smích, co skýtá útěchu, ale věřte mi, že bez víry (v nejširším smyslu slova) i ten časem zhořkne v ústech...jako jasně, furt lepší, než brečet, ale dlouhodobým „řešením“ není (a i když chovám filmovou sérii s Rudolfem Hrušínským v úctě, tak mám pocit, že celkové vyznění své předlohy posunula, hlavně hudbou a jakýmsi, vším prostupujícím, optimismem lehce jinam)
Možná i v tomhle smyslu jsou Haškovy Osudy opravdu velkým dílem, neboť ve svém (bezděčném?) proroctví odráží hlubší skutečnost (vnitřní společenské proměny) než by se na první pohled mohlo zdát. Jen si nejsem jist, zda o tom chci do třetice číst všechny čtyři díly, jejichž kvalita je, marná sláva, sestupná.

4 trochu posmutnělé ****

PS: ááh, zas víra bez smíchu je jak racek bez křiku nad, na pláži vyvalenou, hostinou ze zdechlé velryby, zkrátka pojde hlady :) Šmarjájosefe, kam jsem se to dostal...

25 06.04.2021

Z logiky samotné podstaty Nadace zákonitě vyplývá absence napětí (pokud by se tedy nakonec neukázalo {spoiler: neukáže}, že šlo od začátku o Seldonův monumentální podvrh {osobně mi myšlenka na kvantifikaci citů a dějin - tedy algebraicky vyjádřitelný koncept Asimovovy „psychohistorie“ - za účelem získání výpočetní formulky budoucnosti přijde úsměvná...a ve svém, do předu loženém, pojetí světa i bezbřeze smutná...což na druhou stranu vůbec nutně neznamená, že by nemohla být pravdou, jen že by taková pravda byla celkem depresivní} s jehož pomocí by na základě smyšlené, nikoli ovšem nutně zcela neopodstatněné, prognózy/hrozby, mobilizoval lidstvo k vytažení si palce z jednoho, či druhé konce a zachránil co se dá. To by byla vcelku vkusná pointa o hybné moci strategicky zaseté ideje/lži...čemuž by odpovídal i pěkný výňatek, kterému, s jistou rezervou ohledně „nikdy“ a „správné“, kvituji: „Nikdy nedopusťte, aby vám morální skrupule zabránily udělat to, co je správné!“) stran jejího osudu. Těžiště jsem tedy přirozeně hledal v její výpravnosti...jenomže ta se nekoná; Asimov nastíní nějaký problém, smázne ho nesrovnalostmi hýřícím „řešením“, načež jak politik s máslem na hlavě, a vševysvětlujícím „no commentem“, chvatně skočí mimo světla reflektorů. Ono žírné „jak“ kvalitního vyprávěčství zcela odpadá.

Skokovost, a z ní plynoucí nemožnost navázat s jakoukoli postavou vztah, bych i přešel; pokud by tato sloužila jako tvůrčí prostředek k zhmotnění rozmáchlého měřítka galaktického plynutí času a našeho mravenčího tikání v něm; nic takového z ní na mě ale nedýchlo (nuzně načrtnuté, na logiku příšerně kulhající světy, nabízené mezi oněmi skoky, totiž svou rušivou nedotažeností soustavně ubíjejí i hrstku potenciálně zajímavých úvah, jež nich plynou)...a jestli něco, tak spíš neodbytný pocit, že si chtěl jejím prostřednictvím Asimov zajistit stabilní příjem (intuice mě, zdá se, nezklamala; v jednapadesátém končí šňůru stěhování a stává se otcem - v tomhle světle nabývá název „Nadace“ značně potměšilého významu); platforma, na jejíž bázi mohl i bez valné snahy chrlit objemy prázdné literární pěny je lidsky-fiskálně pochopitelné východisko, čtenářsky už hůře. Je mi smutno, že něco takového píšu o Asimovovi, ale nemohu jinak. Jeho stěžejní dílo je pro mě zklamáním...nevím, možná mu křivdím a jde o důmyslně vyskládanou mozaiku, jež své kouzlo zjeví až ve svém celku; i kdybych si ale nemyslel opak, tak zkrátka po prvním dílu nemám na ty další sebemenší chuť. Což je problém.

Jediné, co v mých očích Nadaci zachraňuje, je poselství, jenž sice blahořečí užitečnost znalostí, zároveň jde ale proti strnulému, suchoprdnému akademismu a dodává, že ani sebelíp uchovaná informace nevzklíčí k užitku v jílu leklé, neorané mysli. Je po hříchu hanbou, že Asimov zrovna takovouhle myšlenku artikuluje prostřednitvím děravých, na smeč přihrávajících, zcela účelově a uměle fabrikovaných problémů, jejichž prostřednictvím pak, s až mučivou laciností, vzbuzuje zdání geniality hlavních postav, aniž by tyto s čímkoli pronikavým skutečně přicházely. Postup, kdy autor bezskrupulózně šije realitu (přičemž ta je, viz. už hned první modelová situace Anakreonského povstání a Čtyř království, vymaštěná prakticky ve všech ohledech svého dění) postavám na míru tak, aby v ní „vynikly“ (#umělá inteligence), mi pila krev už v Merleho Malevilu; ani v něm se to ale nedělal tak okatě.
Jen ze setrvačné úcty k autorovi (i když mě teď z případného znovuotevření „Já, Robot“ jímá upřímná hrůza) výše zmíněnému poselství a následujícímu dodatku v PSku dám s odřenýma ušima 4 shovívavé **** ale teda uf...

PS: S odstupem několika dní seznávám, že jsem možná byl, co se hlavních motivů týče, krutý. Ve své době mohlo nejspíš být i takto ploché zobrazení civilizace na pozadí kulis o rozměrech galaxie zjevením...jen už ho asi, coby zmlsaný scifista, nejsem sto plně docenit. Při tom je dost možná předobrazem žánru moderní space opery, což si, ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, jisté uznání zasluhuje. Stejně jako fakt, že Asimov „svým“ (dle yerryho, pro mě objevného, komentáře jde o číselný aspekt Kabaly) konceptem psychohistorie nenásilně vystavil otázce osudovosti a svobodné vůle i zapřísáhlé pohany a nefilozofy:) Četba dalších dílů mě ale stejně neláká; důležité bylo nadhozeno už zde a jako takové mi stačí.

19 27.03.2021

Doplněk; v souvislosti s Alchymistou mi ještě v mysli uvízl motiv Kamene mudrců, který jsem v prvním komentu z nepochopitelných důvodů, aniž bych se jej jen náznakem dotkl, obtekl jak rtuť a kteroužto chybu tímto napravuji. Kámen mudrců má být přímým přechodem mezi světem a alchymií, jde o šutr pokrytý zcela nesrozumitelnou symbolikou. Víc k němu Coelho neříká a víc vlastně ani není třeba... hned si vesele zaprotiřečím a rozvedu to. Představte si alchymistu, jak je neproniknutelným tajemstvím kamene drážděn, cele magnetizován se do něj vpíjí pohledem...načež pak v rozčarovaní odtrhne zrak, marně rozhodí rukama a spatří, že svět okolo mluví naprosto stejným jazykem; snad to je smyslem kamene; dívej se do sebe i kolem sebe se stejným zaujetím, jako na mne; vrať bytí rozměr tajemství a posvátna; v ten moment přestává být kamene třeba. Byl pouhým prostředníkem...jelikož si ale chci zaprotiřečit potřetí, musím opsat kružnici kompletní; kámen mudrců lze souběžně vnímat i jako symbol cíle, ke kterému své úsilí vztahuji, přičemž se ale právě skrze toto úsilí obohacuji; v tomto smyslu tedy kamene mudrců potřeba je - jako hnacího motoru onoho obohacujícího úsilí, jež v sobě implicitně nese i zaujetí pro svět.
No jo, na ty pohotovostní pytlíky sem zapomněl. Bluééé:)

Vau; z to, co jsem tu teď s vážnou tváří sesmolil, bych ještě před pár lety od samého studu skočil šipku do sudu s ledovou vodou a považoval to za triumf střízlivosti...ono asi fakt hodně záleží na rozpoložení, v jakém knížku otevřete. No, připravte si pohotovostní pytlík a bez dalších okolků jdem na věc.
Promni si oči, zjisti, co skutečně chceš a se srdcem do kořán pro to čiň vše, co je v tvých silách; nemůžeš (se) ztratit. Není divu, že takto skandálně banální návod na štěstí budí odpor a zděšení; ono to totiž takhle skoro vypadá, že si za nespokojenost můžem sami; vlastní zbabělostí, neochotou a polovičatostí; není lehké naplnit v zodpovědné pravdě už jen přikázání první (respektive, opravdu něco Chcete? nebo jsou to jen jakási mdlá, malá, náhlá chtění/snění...o tom, či onom...a kdesi, cosi?...mluvím o hrůze nejhorší; umíme si vůbec ještě pořádně přát?) natož se mu pak plně oddat (čas lze vždy strávit nějak pohodlněji a snáz...a koneckonců, stejně by to nevyšlo...a vůbec...) odměna je ale odpovídající; vždyť v takto závazném žití je i prohra ziskem; v pravém smyslu slova krásnou ztrátou, pokladem; už jen tím, že doopravdy uděláte to, co si spousta lidí z pozic strachu a pohodlí dovolí jen hýčkat. (koncept „osudu naruby“ - kdy se o příběh, který je vám napsán, musíte zasloužit, jinak se s jeho voláním minete a místo naplnění ve vás bude vždy hlodat ono „kdyby“ - mě dostal...a mimo jakékoli slovní pochopení ve mě hluboce zarezonoval.)

Citáty: „Co mám dělat? Zahořknu a už nebudu lidem věřit, protože mě jeden člověk zradil? Budu nenávidět ty, co najdou ukryté poklady, protože já svůj nenašel? A pořád se budu snažit schraňovat to málo, co mám, protože jsem příliš malý, než abych mohl obejmout celý svět?...Znenadání si uvědomil, že se může dívat na svět buď jako ubohá oběť nějakého zloděje, nebo jako dobrodruh, který hledá poklad...Musíte si víc všímat karavan, řekl chlapec Angličanovi, když velbloudář odešel. Jdou cestou plnou oklik, ale míří pořád k jednomu místu.“

Nebudu zastírat, že mi Alchymista jitří ránu, komu ostatně ne; má ale smysl tišit ji jedem výsměchu a přezíravosti?

...hmm, tak jsem si kvůli inflaci pětkování nově zavedl Hvězdný kodex a co hned neudělám, přečtu si Alchymistu; 5 až betlémsky prostozářných *****

PS: Hanu stran jazyka nechápu, naopak mě bavilo, jak šikovně Coelho na malém prostoru s literární zkratkou pracuje - „Stařena zavedla pastýře do zadní světnice, oddělené od přední místnosti závěsem z pestrých igelitových pruhů. Uvnitř byl stůl, obrázek Srdce Ježíšova a dvě židle....Už se stmívalo, když přivedl své stádo ke starému opuštěnému kostelu. Klenba se zbortila už dávno a na místě dřívější sakristie vyrostl veliký fíkovník.“ - Nádhera!

18 19.01.2021