józi.odkudkam komentáře u knih

Josef „Sepp“ Alterberg je fakt řízek; místo aby se jednu třetinu svých memoárů kál, tak prostě řekne, že zabíjení propadl, místo aby třetinu další rezervoval hanění režimu, tak jej prostě zmíní jako holý fakt. A tak mu zbylo dost místa na to, aby se mohl věnovat skutečně zevrubnému a syrovému popisu (alespoň tak soudím na základě svých expertních znalostí, nabytých při střelbě ze zákeřně sabotované vzduchovky na pouti) veškerých náležitostí (taktika, technika a celkový vhled do každodenní reality vojáka) svého „řemesla“. A to řemesla náramně řeznického; jasně, válečné paměti obecně lkají nad „hrůzami války“...přičemž se pak ale, co do formy a obsahu, od toho slovního úzu raději moc nevzdalují; pokud možno jenom čísla a hlavně se neumazat...no, u Josky tohle nehrozí; popisnost brutality zde, bez jakékoli nadsázky, dosahuje úrovně splatter-punku. Ovšem bez cool hlášek a umocněné bezútěšnou skutečností děje. Tahle olověná třešínka se vám postará o slušný průvan hlavy, a víte co? Když vám pak na konci strejda Sepp suše poví, že zabíjení lidí trvale zničilo i něco v něm samém a jak je pak bez této chybějící části sebe sama těžké, ne-li nemožné se vůbec k žití vrátit, tak je to pro mě ve své prosté nahotě silnější zjevení, než tuna jalového moralizování.
Původně jsem uvažoval o hvězdě dolů za jistý patos a „nedokumentární příběhovost“; mám ale pocit, že obojí, spíš, než aby by jí to uškodilo, její výpovědní hodnotu podtrhlo (jak říkám, většina válečných pamětí se nějaké osobní zainteresovanosti bojí jak čert kříže, což vede k výčtu faktů a čísel a ve výsledku i zcela kontraproduktivnímu dráždění masožravé zvídavosti; jak to doopravdy chutná?...no, tady se vám tataráku dostane vrchovatě). A hvězdu nesundám ani za oslavu „vojácké tvrdosti“, kterou mezi řádky nejde necítit; mám totiž pocit, že Sepp, a nejen on, takový funkční postoj, alespoň zčasti, zaujmout musel; když se není čeho chytit, protože se spolu s vámi třese i celá zem, tak se asi musíte zbláznit, aby jste se nezbláznili.

5 neomaleně krutých *****

20 08.01.2021

Malá, velká pohádka o moci slov a pravé, nitrotvárné magii; v přijetí chyb a odhození pýchy leží tajemství skutečné síly, neboť ta vyvěrá z úplnosti. Vždyť meč be šrámu je jak drahokam bez kazu; pouhou ozdobou.
Banální? Ano a vůbec mi to nevadí.

5 jak víno zrajících *****

19 22.12.2020

Co tu ve svém prastarém komentu nevidím; že Ztracený svět postrádá nosnější myšlenku? No fuj...jen jsem si na něj, po drahné době od přečtení, vzpomněl a hned slyším Thornea (přesné znění jsem si samosebou zpětně dohledal, jeho smysl ovšem slyším, jakoby tomu bylo dnes!): „Za sto let se budou lidi smát. Budou říkat: Víš, co si tenkrát lidi mysleli? Věřili na jakési fotony a elektrony. Umíš si představit něco tak pitomého? A s chutí se zasmějí, protože v té době už budou mít novější a lepší fantazie. Thorne zavrtěl hlavou. A zatím, cítíš, jak se houpe člun? To je moře. Moře je skutečné. Cítíš, jak se ti do kůže opírá slunce? Vidíš nás všechny sedět pohromadě? To je skutečný svět. Život je nádherný. Je to dar být naživu, vidět slunce a dýchat vzduch. A fakticky nic jiného ani neexistuje.“
Nevím čím to je, zda přízrakem korony, či svátky, ale leze na mě sentiment; Vánoce jsou časem pokoje a radosti, užijte je spolu v člunu!

22 20.12.2020

ČÁST 2.
Proč má smysl si tuhle knížku přečíst? Nuže, vyhrňme si rukávy; začnu, a abych naplnil smysl pořekadla o prázdném sudu, co nejvíc duní, tak si hned z kraje trochu zaduním; Ironií současné západní civilizace je, že sice cíle nastolení podmínek umožňujících nabytí osobní svobody dosáhla, jenomže se tím možná ocitla tváří v tvář něčemu hlubšímu. Totiž samotné povaze života, jenž byl po celou dobu svého vývoje spjat s útlakem a nedostatkem natolik úzce a natolik bytostně, že vlastně ani jiný plán, než se vůči něčemu reakčně vymezovat nemá (...naštěstí je tu ještě bič nudy a smrti; nebýt jich, tak namouduši nevím); dosažením cíle osobní svobody tak náhle život ztratil obří porci sebedefinujícího rámce, z čehož (najednou si má vytvářet obsah vlastní) se mu svírá žaludek zbrusunovým strachem (vyjma hrstky skutečně kreativních mutantů; lidi se, vzdor frázi každého druhého Cé Véčka, novým věcem rádi neučí, a když už výjimečně jo, tak v přiměřených dávkách a pokud možno v úzké výseči zájmu) a je dost možná pravou příčinou oné bezradné „vyprázdněnosti“....to vše v okamžiku, kdy může snad poprvé jíst a ochutnávat co jen hrdlo ráčí. Místo hledání si skutečných zájmů ale v spouladu s biologicky podmíněným, energeticky hospodárným principem minimálního vynaloženého úsilí měkneme pod peřinou snadno dostupné zábavy, která je spolehlivějším (protože dobrovolným) Matrixem, než tomu bylo ve vizi samotného filmu. V této souvislosti nabývá Nietzscheho výzva k překročení „vlastní historické časovosti“ ještě zažšího významu. Zas ale bacha; překročení starého nemusí znamenat jeho odvržení. Respektive, staré se „starým“, ve smyslu mrtvým a moudrosti prostým, stává až mezi ušima pasivního příjemce. Novou interpretací je staré omlazeno a znovuoživeno, čímž nabývá nejen na tvárnosti, a tedy skutečném smyslu, ale i, neboť si jej (se všemi klady a zápory) musíte obhájit sami před sebou, na pevnosti o kterou se lze doopravdy opřít...a trochu podobně, myslím, bych vlastně několika větami shrnul i hlavní poselství Zarathustry; nemilosrdně, ze všech myslitelných úhlů, napadněte, rozcupujte a v prach obraťte vše, co znáte, a zatímco ten prach dál vší silou drtíte patami, tak z něj hněťte; a jestli vzniklý novotvar bouři ustojí, pak je tento alespoň na chvíli, než bude nevyhnutelně smeten a nahrazen něčím lepším, hoden úsilí nadčlověka (tenhle princip se odráží i ve struktuře samotného díla, v němž autor, soustavně zjišťujíc, že žádné lidské tvrzení nemá jen svůj líc, zatvrzele boří vlastní argumentační věže - vždyť nejsou, než konstrukcí ze sirek planoucích prozření a inspirací - a poctivě se vrací k rýsovacímu prknu...takové sebemrskačství důsledné upřímnosti vůči své osobě, kdy sám sebe odmítal upokojit iluzí poznání, je stejnou měrou protivné, jako i obdivuhodné a určuje ráz celého díla, jež je amalgámem mystického vytržení a empirického přístupu)...otázkou zůstává, kdo by ve své celosti o takto extrémně turbulentní řeholi stál a komu by byla ku prospěchu; rozumějte, já chápu ideu, že pokud by takto se skutečností zacházel každý, tak bude asi tempo změn a společenského vývoje někde jinde, otázkou ale je kde; ve hře s jedním životem a bez možnosti save/load bude totiž taková strategie pro drtivou většinu jedinců v dané společnosti, možná i pro ni samu, naprosto sebezničující (opakuji, prospěšnosti změn a inovací jsem si vědom, jen si myslím, že v době, kdy balancujeme na samé hraně udržitelné rozvolněnosti a kdy má každý plná ústa rozkladných, v absurditu přerůstajících nároků a práv, může být stejně tak přínosné se na chvíli zastavit a ohlédnout zpátky {sám sobě můžu dost dobře namítnout, že co nabízím je v podstatě zastřená obhajoba zpátečnictví, strach z neznáma obrácený v útěk ke známému; beru, vše je ale otázka míry!}; pád stávající „západní“ společnosti by totiž klidně mohl být katastrofou nenapravitelnou, po níž zbude jen zašlá vzpomínka na zlatý věk, kdy jsme se dotýkli hvězd a přitom si, jakoby pokora bránila v rozletu, nikdo ničeho nevážil)...se zřetelem na míru ale asi lepší odpověď, než opačný extrém dogmatu, stagnace a odevzdanosti.
Buď jak buď, zametám si odpad před vlastním prahem, původní text coby výtku sobě (hlavně ale z palcové lakoty) nechávám, hvězdování mažu a hodnocení provedu slovně.
Se Zarathustrou se to má jako s lékem. Ve správně diagnostikovaných případech pomůže; k léčbě rohovatících tkání se jistě s úspěchem předepsat dá (zejména v kontextu Nietzscheho doby; ten by však pravděpodobně za současnou míru možné osobní svobody bez mrknutí oka ono oko obětoval...a kdyby pak viděl, jak s ní nakládáme, tak si to druhé vypíchne sám...a nebo ne, možná by si oholil knír, nechal se pohltit obrazovkou, občas zatrolil na netu a tak)...jen pozor na řídnutí kostí.

PS: „No vidíte, když svedete mrvu rozmetat si po pelechu, tak to jistě zvládnete i na poli, k užitku svému - Takovou moc nad sebou, v dobrém i ve zlém, máte! Nevzdávejte se jí.“ zimela

ČÁST 1. (omlouvám se za rozsah, ale jestli by byla věčná škoda připravit vás o zážitek u obdobně nakynutého komentu k Platformě, pak vězte, že zde by šlo o ochuzení přímo kriminální!)

Tak jsem opět sestoupil z hory a slyšte, neboť musím, sypaje si popel na hlavu, Zarathustru mateřsky poplivat a kapesníkem z něj setřít alespoň část smoly s pjéřím, v nichž jsem ho posledně vyválel. Ale hezky popořádku; stále si myslím, že za jeho tvůrčím impulzem stojí vnitřní, doruda rozpálené, nožkou dupající děcko (nic ve zlém; každý „dospělák“ je do značné míry definován převládající emocí svého mládí...ostatně, mě na svých ohnutých zádíčkách nese agresivní strašpytel, holt plazí mozek), co se nebohému rodiči vztekne v obchoďáku a ztropí parádní scénu, né nepodobnou stavu, který se skutečně až nápadně blíží pěsti zatínajícímu, nebesům spílajícímu a smyslů zbavenému tranzu projevu páně A.H. za pultíkem kazatelny libovolného srocení zoufalých obyvatel drakonickými reparacemi do mrtě vyždímaného a poníženého státu nově vzniknuvší Výmarské republiky. Že se na Zarathustrově hněvem silně poznamenaném díle svezl sám patron malířů pokojů, přičemž v divokém smyku návdavkem, coby nedobrovolného stopaře, nabral i Nadčlověka, je jistě jen do očí bijící náhoda (přece není možné, zvlášť když je předmětem našeho zkoumání samo nejintimnější hájemství duševního programování, totiž filozofie, že by tato, krom dobrého, mohla přinést i něco zlého, vyloučeno, nikdy, ne-e) Že se pak tento jeho koncept pokoušel naroubovat na podnož pseudogenetiky, čímž jej bez ohledu na osobní schopnosti jednotlivce paušalizoval a dílo korunoval radikálním činem je už však blud jeho, nikoli Nietzscheho; ten o Nadčlověku mluví spíš ve smyslu nové role, kterou se lidé mohou, půjde li z jejich strany touha ruku v ruce s odvahou a vůlí (taky si to umíte náramně pohnojit? jestli jo, tak viz. PS) naučit v měnícím se světě společenských pořádků přelomu 19. - 20. století žít....Mluví o roli svobodně a zodpovědně se rozhodujícího jedince, aktivně třímajícího vlastní osud ve svých rukou (a nemusíte být rovnou profesionálními zubaři, či majiteli autobazaru; ono bohatě stačí naučit se položit do činností zcela prozaických...odměna se dostaví sama) což mi o rok později (mlýnské kameny podvědomí melou možná pomalu, zato ale jistě) bezděčně došlo až dík provokující eutanázii jakéhokoli případného rezidua „nadčlověkovitosti“ Houellebecquova alterega v jeho Platformě. Paradoxně to tak byla až rybí leklost, co přinesla mi zjevení, že Zarathustra, krom afektů hněvu-opovržení (pravda, čteno převážně v alkoholickém delíriu), předal mi i něco víc; o na výsost pozitivním a veskrze prospěšném duševním kartáči ani nemluvě!

ČÁST 2.
Co se Islámu týče, tak mi, jak ho na základě svých kusých informací vnímám, ani za mák sympatický není, ale kupříkladu tvrdit, že „krajiny jím ovládané přinesly za celou historii jen a pouze tmářství“ je samo o sobě tmářstvím; byl to islámský orient, který zachoval učení starověkých egypťanů a řeků (z něj se pak po konsolidaci barbary smeteného Říma mohl do Evropy vůbec vrátit) přičemž se sám vyznamně zasloužil o rozvoj lékařství, astronomie, přišel se zcela novým číselným zápisem, který navíc obohatil o revoluční koncept nuly a vše korunoval algebraickou symbolikou; tedy rovnicemi, kterýžto aparát je naprostým základem abstraktně-matematického myšlení (pythagorova věta byla skutečně větou; notoricky známou rovnici nikdy nenapsal)...dále tvrzení, že se Islám „od samého zrodu vyznačuje nepřerušovaným sledem dobyvačných válek a masakrů“ stejně tak dobře sedí na řeky, římany, egypťany, aztéky, číňany, japonce...zkrátka mi jmenujte libovolnou civilizaci; ano, lidé jsou krvelační (brutálně romantizující zmínku o překolumbovsky mírumilovných indiánech čerpal nevím odkud)...nic z toho se ale asi do „edgy“ šablony prodejnosti nehodilo. Když už jsem ožehavé téma náboženství nakousl; myslíte, že obyčejný islámský věřící cítí radost, když se dozví o „podařeném“ teroristickém útoku? Myslím, že ne. Přesto se hrstce fanatiků povedlo to, o co usilovali; z islámu a terorismu se stalo synonymum. A čím podezíravěji se na sebe budeme dívat, tím bude nutnost smířlivé a obecně spíš lhostejné většiny přidat se k nějakému táboru naléhavější. Ideologická válka probíhá. Hrstce se v minimálním počtu a s omezenými prostředky zvolna daří v myslích mnoha materializovat přelud džina, hrozícího přerůst ve skutečnost. Vrhnout svůj stín na celou komunitu a současně proti ní zmobilizovat západ je pro radikální islám jediná šance, jak se udržet se při životě. Vyhrocení situace „je Nepřítel a jsme My“, tedy vytvoření a posílení předsudku nepřekročitelné bariéry, je pro jeho přežití zcela klíčové (vojenské potlačení tzv. islámského státu, což je mimochodem z hlediska propagandy geniální název, je bez diskuze zcela v pořádku, zde se vyjadřuji k válce myslí, tj. ovládání veřejného mínění jak doma, tak venku; v tomhle smyslu si nás celkem vodí). Chce to v nás jen vyvolat ještě o něco víc paušalizujícího strachu, odporu a nenávisti a tím zároveň „domácím“ muslimům ztížit, či úplně zamezit jiné hodnoty vůbec přijmout...zatím se jim daří tak napůl. (SPOILER) V tomhle ohledu mě Michele, když svého hrdinu, byť z jiných důvodů, nenávistí strávit nenechal (i když by to bylo zcela pochopitelné) mile překvapil. Ostatně souhlasím i s jeho myšlenkou, že když zůstaneme relativně v klidu, tak se radikalismus rozplyne v západním pokušení sám od sebe; ono už se tak ve vyspělejších arabských zemích prostřednictvím přirozené osmózy filmů, hudby a internetu děje. (KONEC SPOILERU) Každopádně; bůh žehnej sekularitě, kde náboženství, místo nutnosti, jen možností je. Amen.
Mno, jelikož mi Platforma rytmus přežvykování narušit svedla, tak jí kvůli tomu, čistému slohu, vtipné úvodní prolínačce vlastního početí na otcově pohřbu, několika pěkným zastavením a Houellebecquově stejným dílem osaměle smutné, jako i dojemné fantazii vtělené ve Valerii, 3 alibistické *** napálím. Přece nejsem „úzkoprsý“; jak autor své případné oponenty, ve variaci na dětinské „přece nejsi srab?; tak ze strachu, abych si o tobě nemyslel, že jsi srab, udělej co chci...“, označuje. Jo jo, takovéhle zákopy si v textu pečlivě buduje.

ČÁST 1. (omlouvám se za rozsah, ale připravit vás o tenhle zážitek by byla věčná škoda)
Snad jsem byl k Houellebecqovi a jeho Možnosti Ostrova příkrý, říkám si, dám mu šanci k reparaci; a nevím, no.
Knížka je stylisticky vytříbená, nechybí jí „je ne sais quoi“, místy ani pronikavý postřeh a čte se dobře. Vše sice opět podkresluje křivda, která je na nebohém autorovi od jeho zrození hanebně páchána a která je de facto ústředním, byť tlumeným, motivem knihy. Onen, zdá se charakteristický, motiv pokřivené a nepřející společnosti je zde tlumen tím, že si jeho obstarožní, depresivně-pesimisticko-letargické alterego osedlá o jedenapůl dekády mladší, průžná, chápající, nemenstruující, rozumná, finančně nezávislá (na jejích citech tak neleží stín pochybnosti) oddaná, něžná i smyslná, vždy ke všemu svolná a jeho tužby dokonale předvídající samička (nic proti, jen mi místy přišlo, že čtu samčí podobu červené knihovny - ta na opačné pohlaví taky klade zcela oprávněné a splnitelné nároky) Vše ale uzavřu smířlivě. Koneckonců „láska posvěcuje“, což v bleděmodrém tvrdí víceméně všichni a všude. Tak na tom asi něco bude.
Vraťme se ale ke kritice (západní) společnosti; v kostce jde o klasicky bezvýchodné lkaní nad její pokřivenou vyprázdněností, bránící člověku v jeho původní pravosti žití...téma ztraceného ráje atd. Čím se Michel spasil, je nenápadně zmíněný motiv relativizace, který sice v textu umě nastražil právě coby alibi svých negativních postojů, nicméně který je jako alibi naprosto přijatelný. Já si jej jen dovolím vyvážit a nazvu ho chůzí po laně; relativizací přílišnou můžu obhájit cokoli a bez ní zas naopak můžu ve svém hodnocení světa snadno sklouznout k všeobjímajícímu odsudku a nazvat to nepřikrášlovanou objektivitou (pokud ale ve své honbě za objektivitou vyškrtnu nehodící se okolnosti, protože koneckonců na pocitu z daného konkrétna stejně nic nemění, tak bude docházet ke zkreslením taky; je to asi jakobych řekl; „děti jsou v sirotčincích nešťastné“ a na základě toho zrušil sirotčince; ano, děti jsou možná v sirotčincích nešťastné, to nejspíš objektivní pravda bude, byly by ale šťastnější na ulici?....ups, už relativizuju). Je pravda, že já tu nejsem od toho, abych umělci říkal, co má vidět a cítit; když to tak cítí, tak ať tak taky píše. Jen si myslím, že Houellenbecq zabředává v tekutých píscích jednostranné a rádobyrebelské kritiky, pomocí níž si, aspoň to tak cítím, obhajuje vlastní odevzdanost, z níž viní okolí (v rámci korektnosti je třeba doplnit, že Houellebecq ze svého neštěstí, krom okolí, skromně viní i svůj intelekt, kdy je jeho citlivé vědomí sežehnuto množstvím a vyjímečností existenciálních krutopravd, o jejichž existenci se tupě přežvykujícímu stádu muže nechat zdát) a čtenáře žádá o souhlas; věřte mi, pohodlí za zřeknutí se osobní odpovědnosti, ve smyslu svalení viny na okolí, s sebou nese strašlivou cenu; ztrátu vlastní hodnoty, kterou pak, když jí nenacházíte v sobě, marně hledáte v onom okolí. Začarovaný kruh mizérie, depresí a recept na potenciálně doživotní neštěstí, kdy dotyčný onu daň vnímá jako oběť, kterou za ignorantství společnosti nezaslouženě platí...že jde o utrpení, které si na svou hlavu snáší sám, ale nevidí; tahle selektivní slepota je totiž funkční součástí smlouvy (svůj svého pozná; sám jsem si touhle, stejně jako asi někdy každý, slepou uličkou prošel) Přitom vlastně nedělá nic jiného, než že na okolí promítá vlastní mindráky, načež v dramatických obloucích bezradně rozhazuje rukama. Možná ale Houellebecquovi křivdím; možná bylo jeho záměrem čtenáře popíchnout k vytyčení si hranic vlastních. Já se třeba díky němu, skrz tajuplné sloje podvědomí, v úvahách nečekaně vrátil k Nietzscheho Zarathustrovi a provedl jeho revizi. Za což mu dík.

Hmm...tady už pomůže jen volné asociační pásmo; Vegas topí žetonama, hoří plastem, umělá palma, rychlo-svatba, Slunce pojídá lítající talíř, zlá znamení, den sen, noc nonstop, vydechuje neon, démon, fata morgána, škorpión, amíci na Měsíci, v džungli, ve Woodstocku, věk Vodnáře, boží hněv padá na hlavy všech..tam Steadmanova perokresba brousí hrotem hladinu vln hlubin Thompsonova maelströmu, co k dna kaňonům gramodesky doby přiléhá; fajn, Kerouack, Ginsberg, Leary i Burroughs své době, jako i ona jim, osobitý rukopis vtiskli, ale Thompson? Ten si její vyděšený obličejík surově přitáhl k svému a s obcénností hlemýždě jí vlepil francouzáka, na jehož sprostou pachuť eau de´ Champagne z popelníku zdobeného limetkou jistě jen tak nezapomněla, stejně jako na ni těžko zapomene ctihodný, znásilněný čtenář...a tak mi k několika dosavadně zvažovaným destinacím (pozdní Křída, Neanderthalské údolí 42 000 l.př.n.l., starověký Egypt, Řím, vrchol Incké říše, Praha Karla IV., Japonsko počátku 17.století, s kolíčkem na nose viktoriánský Londýn, bitva o Stalingrad a Praha 2002) výhledově spíchnutého časostroje útěšně přibyl i přelom 60/70. let v jú es ej.

Welcome to fabulous ***** Las Vegas!

PS: Ale upřímně, vybrat si mezi pobytem na hotelu s Thompsonem a co já vím, uvelebením se s dekou přes nohy v ušáku a následným zásobením příbuzenstva nevyžádanými svetry...dejte mi pletací jehlice.
Steadmanovy původní ilustrace ve vydání Kontrast Vintage (2020) jsou estetickou hodnotou samy o sobě.

15 10.10.2020

O Pánu much bylo napsáno mnoho a proto budu, když ne stručný, tak aspoň...hmm, duchaplnější, než třeba národa pastýř Soukup ve své zpravodajské stand up šou. (INTERPRETAČNÍ SPOILER) Zlo v nás je ustanovujícím východiskem Pána much, nikoli otázkou. Tou je spíš, vzhledem k zde obnažené člověčí přirozenosti, nanejvýš podivuhodný a pozorovatelný fakt vynoření se existence něčeho lepšího ve stávajícím světě kolem nás; respektive jak je vůbec možné, že jsme se už dávno nepožrali navzájem? Budu evolučním cynikem a i ve světle Goldingova názorného myšlenkového experimentu (kde v rámci pochybného teambuildingu vyklopí na opuštěný ostrov jednogenerační mužskou prototlupu né ještě tak docela hotových myslí {rozuměj těch neviňátek přezíravě okupujících schodiště druhého stupně základní školy} čímž vlastně simuluje počátky formování lidských společenstev vůbec) si odpovím, že společnosti nesoustředěné kolem etických hodnot a mechanismů jejich dodržování (jak jsem Nietzscheho nactiutrhal, tak si teď jeho z kontextu vytrženým, ovšem příhodně kousavým postřehem „...jsme opravdu dobří, nebo se jen bojíme trestu? {trest dle litery zákona si dovolím rozšířit o trest společenského odmítnutí, zavržení, zostuzení a hlavně pak o ten nejrafinovanější, a sice vlastní odsouzení se skrze vinu pomocí duševní praktiky svědomí....aneb co se stane, když je trest viny slabého svědomí nedostatečný, moci se chopí psychopat a nově ustanovená společenská norma trestá staré hodnoty vyloučením a smrtí}?“ po hříchu rád pomůžu) se ani společnostmi nestanou, neboť dají plný průchod svému nižšímu já, rozpadnou se, sítem dějin propadnou a výběrem projdou ty, co činí opak.

Goldingovi lze vyčítat leccos (přinejmenším by mě zajímalo, jestli ženský element eliminoval schválně - vždyť jak ohromný vliv by musela mít na podobu jeho experimentálně se rodícího/hroutícího kmene možnost biologicky podmíněných, trvalejších vztahů s nevyslovenou možností potomstva {a následným koloběhem zažehnutí/předávání jiskry rodičovské lásky se všemi důsledky této hybné síly/emoce pro všechny zúčastněné...nebo si to tak aspoň naivně maluju...ostatně o něco podobného šlo, myslím, Mc Carthymu v jeho naruby pojaté, námětem ale vlastně docela úzce spřízněné Cestě} rodiny, potažmo vize budoucnosti a z nich vyplývající potřeby stability?) Faktem ale zůstává, že svůj argument potřeby etického řádu ztělesnil natolik zřetelně a současně dostatečně otevřeně na to, aby řetězil otázky další. Ve zkratce se ale asi dá prostě říct, že Pán much ničemu nepanuje - svému základnímu určení se cele odevzdává, neboť jeho přemožení vyžaduje úsilí; tak ztrácí vládu nad sebou samým a sestupuje v područí otroctví vlastní divokosti a vnějších okolností. Ano, slupka civilizace možná tenká je. Možná ji ani nelze ztotožňovat s dobrem a jde stále „jen“ o volání instrukcí šému sobeckého genu, jenž si, bloudíc džunglí závitů našich myslí, našel rafinovanější a méně krátkozrakou cestu (což je vůči plus mínus čtyřem miliardám let fungující praxi života velkohubé tvrzení) k vlastnímu přežití. (Na druhou stranu, co už jiného považovat za dobro, než respekt k volání života... snad respekt nad rámec skupiny, národa, k životu jako takovému - co já vím, třeba se jednou, až budou mít lidi na větší televizi a dovolenku u moře, dostane iniciativám jako EU, OSN, BIO, či nedejbože EKO, konstruktivní pozornosti, kterou by, namísto exhibicí influencerských hlásných trub hrdinné nekorektnosti, či naopak popudlivého bečení fanatických aktivistů za čistší duhu, zasluhovaly) Buď jak buď, stejně je úžasné, že se nějakou slupkou vůbec šatíme a dobro, nedobro, filozofie nefilozofie, psychopat nepsychopat, na konci dne budu spolu s ostatními kolem ohínku radši dřepět oblečený. (KONEC SPOILERU) No, jestli jste dočetli až sem, tak si udělejte radost, zavřete hezky oči a v duchu poděkujte svým nejbližším za to, že do vás otiskli něco, od čeho se vůbec odpíchnout lze.
Pán much za pět prstů a pár minut strachu stojí...zvlášť když je umělecké zprasení obálky jeho jediného, v současnosti fyzicky dostupného vydání (Naše vojsko 2010) kriminálním přestupkem samo o sobě.

5 po dočtení (poprvé před mnoha lety a podruhé před pár týdny) zprvu možná zklamaných ***** které ve vás, v závislosti na vážnosti jakou se jim rozhodnete připsat, ale zůstanou...jo, a popisy přírody jsou naprosto uhrančivé: „Břeh byl porostlý palmami. Některé stály rovně, jiné se opíraly o sebe, nebo se přikláněly k světlu a jejich zelené péřovité listí se vznášelo třicet metrů nad zemí.Půda pod nimi, srázný násep, pokrytý hrubým drnem, byla rozervána kořenyvyvrácených stromů a poseta zahnívajícími kokosovými ořechy a palmovými výhonky. V pozadí se rozkládal temný prales a otvírala brázda polomu.

18 10.10.2020

Představit si nepředstavitelné je nepředstavitelné. Abbot však problém elegantně obešel, když nahlédl, že se lze nepředstavitelného letmo dotknout „jednoduchou“ analogií a my si tak dík ní můžeme spolu s „x,y“ vymezenými hrdiny tohoto strhujícího euklido-thrilleru tavit plošné spoje úvahami o ose „z“...nebo, když na to přijde, absencí osy „x“... to vše abychom nakonec seznali, že i zdánlivě jednodušší ubrání rozměru vlastně jenodušší není a že pokoušet se myslí lapit nekonečnou tenkost přímky, či v podstatě bezrozměrnou přesnost bodu je jak šlápnut z bláta na chybějící schod.
Fungující společensko-satirická linie je nejen příjemným bonusem, ale v momentech frustrace vyvěrající z marné snahy uchopit právě ty nejprostší abstrakce, i vítaným občerstvením.

5 plodných *****

PS: Když jen pomyslím jak se tou dobou, zavěšen pod horkovzdušným balónem, Verne ploužil pudinkem viktoriánských mentálních obzorů a jakých vavřínů se molochovi jeho těžkopádné imaginace v kostrastu k hanebně zapadlému dílku Abbotovu dostalo...

11 10.10.2020

Člověk by čekal, že když už se jednou jako druh povznesem nad piktogramy otisků dlaní a malůvek lovců, koní, turů a lvů po stěnách jeskyní, tak technologického skoku záznamu jednotlivých složek hlasu užijeme nějak chválihodně, třeba k přehlednému vedení daní. Chyba lávky!
Pamatujte, že se ocitáme v době, kdy ještě žhavá novinka písma znamenala v pravém smyslu slova magii klenoucí se nad řekou času zapomnění (v souvislosti s úvodní pasáží:„Nikdo na celé té velké ploché desce, jež pluje na vesmírném moři a jež se jmenuje Země, nebyl Gilgamešovi roven.“ mi dokonce napadá, že hliněné desky s vrypy klínového písma mohly pro sumeřany/akkaďany klidně představovat model světa s magií písma spoutaným dějem na svém povrchu) a starověké národy jejím prostřednictvím namísto dluhů (i když i na ně došlo, né, že ne) zaznamenaly doměnky o svém místě v řádu světa. Včetně smrti.
Nebudu se nijak zvlášť sáhodlouze vylévat z břehů a rovnou řeknu, že se Gilgameš svými otisky nade vší pochybnost usvědčil z držení rukojeti vidličky mnoha vyprávění dalších, a byť v něm nejde o kdovíjaký vzor literárního umu (I když přinejmenším jednou specifičností ve vyjadřování se vymyká; aspoň teda na základě tohohle, Luborem Matoušem z klínopisu přes anglo-německé slovníky do češtiny přeloženého, vzorku mi přijde, jakoby těžiště sumersko/akkadského jazyka, potažmo těžiště jejich myšlení, netkvělo v objektech, ale v ději, činu, změně, pohybu...díky čemuž působí strohý text eposu nesmírně tekutě a živě - a když ho srovnám třeba s obdobnou, byť elegantnější, strohostí Božské komedie {kterou shodou okolností už pár měsíců beze spěchu oprašuju a vypisuju si zní} jejímž jádrem je také zpytování věčného, tak na mě oproti Gilgamešovi a jeho skutkům {a to beru na zřetel i jeho posedlost vršením hliněné matérie městských hradeb!!!} působí...omlouvám se Dantovi, ale fakt mě to bije do očí... materialisticky a...ehm...no, staticky; ono mi vůbec přijde, že živočišného Gilgameše, na rozdíl od Danta, moc na rozjímání neužije; ten když se jednou rozjede, tak prostě hlava nehlava jede a hotovo {pravda, občas jsem ani pořádně nevěděl, co, a hlavně proč, se děje; je Chumbaba bůh, drak, sopka, noc, Libanon? nevím, to už se ale mstí odmítnutá Ištar, nebeský býk boří město, stínají se hlavy, sestupuje do podsvětí...zjevení stíhá šílené zjevení a čtenář na to vyvaleně zírá jak na hořící keře...podstatné je, že se něco děje!} - tato jeho ve své naivní prostotě mile přímočará energičnost a ráznost do mě četbou vsákla natolik, že jsem se udiveně přistihl, jak s účtenkou v ruce troufale vysvětluji prodavačce, že mi, nic dbajíc posvátných slibů akční nabídky letáku, naúčtovala plnou cenu!...jo, a taky že si Gilgamešovo jméno napůl nevědomky tlumočím zhruba ve smyslu Stlačené pružiny, či Napjatého luku) tak už jen skutečnost, že k vám z něj přes propast čtyř tisíciletí mluví člověčími (strach, obavy, odvaha, zármutek, přátelství, láska..) obsahy nějací ufoni, může nechat netečným jen vola; alespoň já se (a to volem jsem častěji a víc, než milo by mi bylo) po celou dobu nefalšovaně bavil - bez jakékoli nadsázky a legrace, fakt, že jo! Vážně; přečíst si tenhle padesátistránkový slepenec fragmentů eposu, který je zároveň nejstarším písemným (ve smyslu opravdového hláskového písma) pramenem kultury západní civilizace, je naprostý „no-brainer“...stejně jako jeho prachsprostě materialistická koupě za Baťovo bez koruny kilo (paperbekové vydání od Garmondu 2018 je hezky opoznámkované, obsahuje bonusové dodatky, seznam postav, jiné verze vyprávění, a nějaké to úvodní a závěrečné povídání) v Levných knihách...i když 400+ stránkové vydání od Lidovek může mít taky něco do sebe.

5 ▼▲ ►▲◄

PS: Představte si - Pergamonské muzeum v „cobykamenemdohodil“ Berlíně vystavuje skutečný, hliněný zlomek eposu...a Ištařinu bránu a...a mnoho dalšího. No a to Pergamonské muzeum se nachází na ostrově s mnoha jinými muzei...hmm...důkladně to ze všech stran rozeberu a určitě se tam možná asi někdy vydám, nebo taky ne, uvidím.

18 21.07.2020

Stephensonovi historie slušela a sluší; ať už šlo o batolení počítacích mašin minovými poli šifer informační války Kryptonomikonu, rozfoukání jiskry scholastického sporu o univerzálie v klášterních kulisách Anatému...nebo vzdání pocty, a to mi nikdo nevymluví, Jitru kouzelníků dua Pouwels-Bergier zmapováním fiktivní historie časo-výsadkářské agentury DODO.
A to pocty, která, strhávajíc za náležitého řinčení ubrus i s celou bohatě prostřenou tabulí, poťouchle škobrtá, jen aby z pádu přešla plynulým parakotoulem ve vyseknutí poklony, za jejíž exekuci by se nemusel stydět ani Mrakoplaš na audienci u svého tvůrce (z nějakého důvodu tu páně Pratchettovu klackovitou poťouchlost cítím: „ skutečnost, jestli projekt podléhá, nebo nepodléhá přísnému utajení, podléhá přísnému utajení“..... OPPRUZ - Oficiální pravidla pro racionální ustanovování zkratek...); právě dík svojskému humoru a kupodivu neodpudivě fungujícímu náboji mezi oběma hlavními protagonisty (kteréžto má patrně na svědomí spoluautorka Nicole Gallandová) a současně i mírnému odklonu od Stephensonovy hloubavé vážnosti, jde možná o „jeho“ nejpřístupnější dílo. Nebo jde spíš o její dílo, podepřené Stephensonovou hloubavostí?; ostatně, celý příběh je vyprávěn z ženského úhlu pohledu, takříkajíc po přeslici.
Buď jak buď, kdo hledá podnětnou zábavu (mě hecla si konečně udělat „pořádek v kvantech“ - neznalost však požitku z knihy nijak neubírá), jež jen coby zdobný vějíř nezakrývá zívající prázdno, DODem neprohloupí.
.
Malý exkurz do hájemství kvantové říše s fyzikálně-romantickou pointou najdete v recenzi.
.
Tak, a příště už si raděj vědomě naordinuju nějaký brak...přece nejde všechno pětkovat, ne? No, a jelikož jsem po zhltnutí téhle macaté, důsledně promyšlené (technický minispoiler; užití kvantové interpretace „mnoha světů“, resp. vedle sebe se „né tak docela“ odděleně košatících vesmírů, umožňuje jakýkoli potenciální časový paradox snadno odkázat do patřičných mezí) koláže deníků, @mailů, úředního šimlu a naturalistických výletů do minulosti s chutí oblíznul všech pět prstů, tak nemůžu jinak ani teď.
5 pohodových, oddechových *****

16 10.07.2020

Nedělní stínohru mariánské kolonády křižuje obyčejně vyhlížející rodinka, v rámě hlavy rodiny zaklesnutou choť obíhá všetečně skotačící plod jejich lásky; nic zvláštního, řekne si každý a jde dál...
...to ještě blahého času nikdo netušil, co se v olysalé hlavě oné hlavy rodiny rodí za myšlenku.
Ano, ona hlava nepatřila nikomu menšímu, než Eduardu Petiškovi; jméno to děsivější nad Brumlu, či Zbyňka. Jméno, jenž v budoucnu poznamená na tuny tuzemské plastelíny dětských myslí smilstvem, lstí, mstou, destrukcí, splácením dluhů, vraždou, tvořením a příčinami. Jméno, jenž se stane aviváží souboru příběhů (jejichž původní vyznění bylo na základě zběžné konzultace s wikiorákulem přecijen syrovější) vpravujích nic netušícího človíčka do protivenství života...jak ostatně s krutostí sobě vlastní činí všechny pohádky/báje/mýty toho označení hodné.
Pravdu vám dím. Nebýt Eduardovy osvěty, tak tuším, kolik zhruba procent našinců by něco o existenci jakýchsi řeckých bájí tušilo - navzdory ní i mě samému (!) z dětství v paměti utkvěly spíš příběhy..hmm..dětinštější; ty o kůzlátkách, trhání vlasů starcům apod...dík zbytkovému povědomí o existenci příběhů řeckých (o kteréžto se v součinnosti se školní docházkou zasadil právě Petiška) jsem si je na stará kolena, nyní z vlastní vůle, přeslabikoval znovu a jsem nefalšovaně nadšen; narozdíl od většiny sbírek tvorby dnešní je totiž již tato zkouškou času plev zbavená a tak se vám v ní vyprávění marné bude hledat špatně. Mými favority jsou Prométheus (Pandořina skříňka - Evino jablko / lidé uplácání z nutnosti, nudy, osamění a přijetí odpovědnosti za ně i vzdor utrpení - Ódin, Ježíš...) Potopa (není nad staré dobré smáznutí všeho pod čarou ponoru pravidel božského rozmaru) Heraklés (protože „půjdeš-li za rozkoší, budeš jíst bez hladu, pít bez žízně a nebudeš vědět, po čem bys měl toužit.“ a protože hrdinně necouvne ani před úkoly těžšími - chvíli nese za Atlase nebesa - a jen tak mimochodem osvobodí Prométhea!) Perseus (protože „...spal tvrdým spánkem hrdinů...“ a protože je výstrahou všem uchazečům o post Bondovského padoucha; když chceš někoho zabít, nespoléhej na metody typu zatlouct dotyčného do bedny, kterou následně odevzdáš moři...) Sisyfos a Meleagros (kde se ukazuje, že i nad Bohy někdo stojí; zde sudičky Moiry...a nad nimi, to už nejde za Petiškou, [https://en.wikipedia.org/wiki/Ananke] potomci rozkolu prázdna Chaosu; Nezbytná Omezenost Ananké a Čas Chronos) a tak bych pomalu mohl vyjmenovat všechno.

S udělením pěti archetypálních ***** ani chvíli neváhám.

PS: Ottovo vydání (2019) obsahuje krom antické malbě poplatných, a ve své jednoduché lince i docela hezkých obrázků Václava Fialy, také užitečný seznam postav a mapu zeměmoří s lokacemi popisovaných dějů.

29 27.05.2020

Áchjo, Bulgakove. Jeden asi musí mít na kahánku, aby psal pro život věčný, jak ty. Nevím jak vy, ale já po dočtení myslel, že jen coby vánek foukne a rozplynu se...co povídám, ještě teď mě, když se bříšky prstů, místo aby jimi jen prázdně prošly, dotýkám kláves, jímá mírná závrať.
U dobrých knih chvátáte, skvělé si vychutnáváte, šetříte, možná jim i trochu závidíte, no a pak je tu hrst těch, co se autorovi osudově vymknou z ruky a samy sebe překročí natolik, že se stanou klasikou. Mistr a Markétka, marné slávy absurdita, nesmrtelnou klasikou je.

5 jepic v jantaru *****

Tip: Knížku doporučuji spíše sečtělejším (určitě ne k maturitě). A když už se jednou rozhoupete, dočtěte! Mimo svou očesanou, stroze údernou obraznost je totiž i vypointovaná. Nemluvím o žádném kabaretně prchavém, šokujícím odhalení, ale o tom, s jak mimořádnou čistotou a ladností nabývají otáčením listů jednotlivé části téhle zdánlivé fantasmagorie na celistvosti, a skrz štafetovou předávku klíče soucitu-odpuštění-pokoje, i smyslu.

Dvě citace...plus jedna z fausta vystřižená: „Mystici tvrdili, že bývaly doby, kdy nenosil frak, ale byl opásán širokým koženým pásem, z něhož čouhaly rukojeti pistolí. Vlasy černé jako havraní křídla měl převázané pruhovaným hedvábným šátkem a velel v Karibském moři brigantině, která plula pod smutečně černou vlajkou s vyšitou umrlčí lebkou. Ale ne,ne! Mystičtí našeptávači lžou, na světě neexistují Karibská moře a v nich neplují odvážní piráti, ani se za nimi nežene korveta a nad hřebeny vln se nevznášejí oblaka střelného dýmu. Nic podobného není a nikdy nebylo! Existuje jen zchřadlá lípa, kovová ozdobná mříž a za ní široká třída...“

„Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla, uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nenávratnu. Těší mne, že vám mohu oznámit v přítomnosti svých hostí, kteří sami jsou důkazem zcela odlišné teorie, že vaše teorie je skutečně solidní a prozíravá. Ostatně všecky teorie platí stejně, a jedna z nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle jeho víry. A to se taky vyplní! Zmizte v nebytí a já s radostí připiju z číše vaší lebky na krásné bytí!“

„Nu dobrá, a kdos ty? - Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo vždy dobro vykoná.“

PS: Vydání od Rybky (2016) nemá, počínaje hmotností reflektující působivost obsahu, přes tloušťku a texturu papíru barvy slonovinové kosti, zhoubované ilustrace, až po příjemně divně „neknižní“ vůni, chybu (krom pár chyb tiskových, nemístné posloupnosti již zmíněných ilustrací a záměně, snad vlivem přemíry básnické snahy paní Morávkové, úplňku s novoluním) a já mohu jen s potěchou konstatovat, že tenhle dárek (dík alef za vemlouvavé doporučení ježíškovi) předběhl pod stromečkem o koňskou délku i osvědčený set ponožek, stolního minikalendáře a holících potřeb!

33 05.05.2020

Zatímco na gymplu pro mě Blade Runner ztělesňoval Olymp filozofického tázání, dnes převládá pocit mlácení prázdné slámy. Naštěstí jsem si četbu zpestřil objevem slámy nové....on to tak třeba autor myslel (nebo taky ne) hned od začátku a mě relé seplo až teď, ale co už; Dickovi možná vůbec nešlo o to, zda androidi disponují metafyzickým nárokem postnout si k selfíčku na f*c*booku status člověka (doufám, že jsem těch sociálně-síťových scifi termínů užil správně), jako spíš esli celá naše hýčkaná gloriola jedinečnosti lidství není jen přebubřelou laboratorní aparaturou na chemické bázi snících těl, co se k obrazu svému obklopuje eletrickými obvody měst, továrnami na stroje vyrábějící stroje a tak dále...

...no dobře, zas až takový kretén, abych bezvýhradně věřil všemu, co jsem výše zplodil, ještě nejsem...

...a je-li libo, můžu jet i extrém opačný, vytočit Mercerismus do krajnosti a doufat, že vírou v obnovu, světlo a v různosti nalézanou jednotu tuto víru kóduji ve svou hmotu a až se na konci času při velkém smrsku bude rozhodovat o znovuzažehnutí kosmu, převáží (i dík vaší trošce) ty struktury hmoty, co si jej přát budou...
Koneckonců: „Všechno je pravda, všechno, co si kdo kdy myslel.“
Jak říkám, Blade Runner je milé, neškodné duchovní cvičení, jenž svým transcendentním přesahem pudí ionty k formování úvah, čímž rozšiřuje škálu zábavy o jiný druh kvality, než třeba prdící vtip (proti prdícím vtipům nic nemám...třeba ten ze Švejka, jak potenciální ženich žádá potenciálního tchána o ruku jeho dcery a ten, že né, když tu si potenciální ženich hrozně...no nic). Takže asi tak.

5 sic dnes již stopami cynizmu lehce poťapkaných, stále ale nesmazatelně nostalgických *****

PS: Jedna z mála věcí, kde mi film (1982) svým celkově přízemnějším laděním a chemoemotivní pointou, chemosedl o chlup víc, než knížka. Vangelisova hudba pak vše jen krásně podtrhla. Soundtrack se mi ostatně postaral i o stylový doprovod k četbě.

18 01.04.2020

Klasicky čtivý bezceler bez ambicí na kdovíjaká moudra, jenž sám sebe nad slatě zapomnění vyzdvihuje především neutuchajícím gejzírem dobových reálií každodenního bytí v dýmu pozdně raného středověku. Ale jakože fakt pomalu co stránka, to nějaký fascinující detail (namátkou: „Na akrobata byl příliš starý, protože těm lámou klouby již v dětském věku, ale naučil se trochu žonglovat.“); neuvěřitelné! Mám skoro chuť jít za pět. Ale to zas nemůžu...
...a vlastně proč bych nemoh; Jasně, Ranhojič je po stránce literární zjevné béčko, nicméně Jeremiášovy proměny mi dělaly radost, jeho život se četl hezky/trpce a že jsou poselství knížky prostá a srozumitelná je v železech postmoderní pasti všemožně dušezpytných sofistik nadmíru osvěžující.
Říkají se teda, krom prvního jmenovaného, snáz, než reálně naplňují; 1.)vždy měj po ruce nezodpovězenou hádanku, 2.)vyvaruj se nestřídmosti, 3.)ordinuj si kázeň, 4.)otevř oči i...é, jak se to jen....no tak mozku...5.)srdce! srdce, vidíte, že sem si vzpomněl, a osud si tě už ze sudu hemžení tunelovým viděním stižených úhořů vyhmátne sám.
Když o tom tak přemýšlím, Ranhojič je svým způsobem skvělou alternativou ke Coelhovu snad až příliš zjednodušujícímu Alchymistovi.

5 slabších, zato ovšem sympaticky nevtíravě provázejících*****

PS: Rozepisovat se tu o krásách diktátu náboženské bigotnosti by vzhledem k obsahu cca 90% všech předchozích komentů bylo asi jako okázale lkát na Kim Čong-ilově rozlučce. https://www.youtube.com/watch?v=tZsVP2WoE9E
Jo, a filmovou adaptaci jsem po první, rádoby drsné, rádoby bodré, oproti předloze beznadějně přeslazené, třetině raději vzdal.

19 28.03.2020

Dialogů vesměs prostá, spletitá síť pavouka Feuchtwangera v jejíchž, často až absurdně malicherných, dějiny přepisujících intrikách se mimo jiné zmítá rozvážný, moudrý a vtipně pokrytecký Benjamin Franklin (vůbec jsem neměl tucha, že na stará kolena diplomatoval ve Francii) umíněná princeznička Marie Antoinetta (krátká epizodka s jejím bratrem, překvapivě drsně cílevědomým Josefem druhým, a telegraficky i jejich majestátní matrónou Marií Terezií potěšila) prchlivý, ale srdnatý Pierre Beaumarchais (na můj vkus se tu s jeho Figarovou svatbou šaší přes míru...resp. autor jí bezostyšně využívá coby alter ega svého díla, kterým ho nepřímo velebí, což po čase začne dost lízt na nervy) nespoutaný Voltair, či zbožný, poddajný, ale i prozíravý Ludvík XVI (co chci říct je, že žádná z postav tu není ani modlou, ani karikaturou, ale reálně působícím člověkem se svými chybami, ctnostmi, názory a motivacemi) je jako celek skutečně barvitou freskou preludia k jedné z nejvymknutějších etap moderní historie člověčího pinožení; jen musíte skousnout autorovu suchopárnost. Jedním dechem však dodávám, že nelze nesmeknout už jen před tou horou badatelské dřiny jež jejímu napsání musela předcházet.
Bez díry hlavně u hlavy bych se už ale do Lišek znovu nepustil.
4 důkladně proprané ****

PS: Doporučuju se mrknout na portréty všech výše jmenovaných - ta garderóba a ňuňukukuče co z ní vykukují za to stojí.
Jo, a samozřejmě „Ça Ira!“

10 24.03.2020

Dá se o knížce osobního rozvoje psát neosobně? Bezpochyby ano.

Jelikož jsem vcelku zdráv, žádné dítko na mě mýma očima nekouká a střechu nad hlavou mi bomby nekropí, tak měl můj život čas a luxus na to, aby moh dumat o všelijakých kravinách a někde při cestě nastoupit pohodlnou karjéru slabošské a ukřivděné (jak se na ňunaného chovance civilizace sluší a patří) hnidy. Víte jak, člověk může všechno vysmívat, ode všeho utíkat, ale sám před sebou neuteče. A jednou na té křižovatce, nemaje nic, chca nechca prostě nahý stojí; být, či nebýt, víc lít, nebo začít hledat kudy jít. No, a poněvač si myslím, že by nebytí bylo o ničem a chlast mi už jako fest, spolu se střevní mikroflórou, ničí zájem, tak jsem v onom magickém cca kristově věku zvolil možnost třetí a z dua populárních programovacích manuálů minulého století (Čtyři dohody a Vaše bludy) jsem kvůli neochotě hledat v kredenci svíčky s vonnou esencí sáhnul po Bludech. Teď už ale k věci.
Vaše bludy jsou v podstatě nepřiznanou KBTerapií Alberta Ellise. Sám Ellis za to Dayera, aniž by podnikl nějaké právní kroky, veřejně klepl přes prsty, zároveň ale prohlásil, že je za tuto knihu vlastně rád, neboť KBT dostala mezi širokou veřejnost a pomohla mnoha lidem.
Dyer ji pojal až lehce neuměle „obyčejným“, srozumitelným jazykem. Není povýšenecká, odstrašující ani vlezlá; ani guru, pedant s cvikrem za katedrou, či polobotka podomního prodejce vysavačů ve vašich dveřích. Což je plus.
Jinak si asi z knížky každý vezme, co jeho jest. U mě to bude (vlastními, nutně zkreslujícími slovy) že nitro je výsostně vaše hřiště a naučit se s ním vědomě zacházet (resp. pochopit, že ať je naše míra moci nad ním jakákoli, jde pořád o jedinou proměnnou se kterou pracovat můžeme) je tou nejdůležitější hrou-vírou (slůvko víra ke hře přiřazuji proto, že chovat se dle doporučení zde uvedených je výslednicí autorovy schopnosti přesvědčit a čtenářovy ochoty uvěřit, v konečném důsledku je tedy aktem víry...jako ostatně všechno) na světě, kterou vám, jak ji jednou zakusíte, už nikdo, krom vás samých, nesebere. Je to cesta soustavná, pomalá, vede skrz odpor, je ale asi jediná, co nese ovoce.
V mém věku je to smutně opožděné zjištění, ale tak jako vlezte mi na hrb.
Bludy vás důkladně připravují na obtíže s uvedením výše uvedeného do praxe. Téhle části vlastně věnují dobrou polovinu obsahu - ono přeprogramovat něco, co do vás bylo vtloukáno/co do sebe vtloukáte den po dni, rok po roce celý život (zas všechno bezhlavě neházejte za hlavu prostě proto, že Dayer řekl..) není otázka jakéhosi okamžitého, spásného prozření, ale postupné, uvědomělé práce.
Je usilovnou snahou udržovat si vědomí toho, že si v každý okamžik můžeme zvolit být nezatíženě jiný. Nejsme mrtvým, hotovým produktem. „Můžete se naučit být prakticky vším, co si usmyslíte.“Hlavně ze začátku možná budete zklamaní, jak málokdy se vám v průběhu dne povede ze zaběhnutých kolejí vykročit, jestli vůbec. Zřídkavostí takových momentů se ale nesmíte nechat odradit. Naopak si jich važte, posilujte je a zítra, pozítří, příští měsíc, se jich krůček po krůčku snažte zažít víc. Budu se opakovat opakovat, ale sebeprogramování se je dost možná nejdůležitější hra-víra jakou v životě hrát-věřit můžete. Odměnou vám bude vlastní pozorovatelná změna, větší spokojenost se stejnými, „jen“ jinak přijímanými skutečnostmi a nakonec, kdoví, třeba i vyrovnanost se sebou samým, potažmo okolím.
Aby jste snad nenabyli dojmu, že jsou Bludy jakousi obecnou záležitostí, pak vězte, že jsou tématicky členěné do jednotlivých kapitol, které se konkrétně věnují tomu danému bludu, jeho pochopení (kardinální výhoda žití v bludu je, že vám primárně skrze únikové mechanismy podceňování se a přenosu odpovědnosti na druhé, na vlastní nálepky o sobě, na minulost, úzkost a vinu skýtá omluvu nežít přítomností, nerůst) a následné práce s ním.
Knížku hvězdit nebudu, ale ještě pod vlivem působivě aktivizujícího a troufnu si říct né úplně blbého mytí mozku, jí doporučím.
Všeho ale hádám s mírou; ostatně Dyer měl na talíři taky dost - trojnásobný rozvod, děti na rozvrh a před ztělesněnou hypotékou nejspíš i zaparkované Porsche...„nezapomeňte, že přání, naděje a lítost, jsou nejběžnější způsoby, jak se vyhnout přítomnosti“...tak snad nelitoval. R.I.P.

PS: Otčenáš a Zdrávas mi momentálně přijdou, vzhledem k částem jejich obsahu neudržitelné. Tak jsem si vymyslel zaklínadlo vlastní. Poněkud sobecky se nese v první osobě jednotného čísla, ale prostě to tak cítím; „Bože, dej mi sílu měnit v lepší, co v lepší měnit lze, ostatní s důvěrou vkládám v ruce tvé. Budiž/Amen.“ Chválu nesvětější trojice v repertoáru nechávám - ta mi, jako zvědomění si díku za dar zázraku existence všeho, přijde patřičná pořád.

Liú Cíxīn nám v šedesátkových, lidově demokratických kulisách honu na gramotností postižené čarodějnice až do pravděpodobně nejryzejší formy kapitalismu současnosti (tedy pegingské korporátní vlády - nějak nechápu, proč si kapitalismus automaticky spojujeme s brzdou centralizace moci, s demokracií) servíruje čínskou variaci programu SETI. Právě atraktivní, dějinně místní prostředí a univerzální(?) jazyk vědy (jehož pravdivost si netroufám posuzovat- spíš jsem byl rád, když jsem místy rozuměl), zkrátka všechna ta obtěžující vata na kterou si někteří stěžují, tvoří páteř knihy. Bohužel na úkor estetiky - Liú pracuje s až násilně roubovanou, strojenou obrazností a herci - Wen ťie je lehká anomálie - na place, místo aby opravdu žili, jen šustí scénáři.
Nejsilnější motiv Tří těles však pro mě nepředstavuje samotný kontakt civilizací a jeho důsledky, ale způsob, jakým si autor pohrává s obecně uznávanou platností nejzákladnějších východisek podstaty bytí, totiž s předpokladem reálné existence pricipů; a ne, fakt není nutné si pěstovat rozcuchanou kštici a plazit jazyk na fotografy, aby jste po dočtení svedli ocenit enormní nesamozřejmost a požehnání kosmického řádu...je li tedy vůbec mimo naší mysl jaký. Škoda, že zrovna tenhle aspekt jen tak bokem smířlivě vyšumí do nikam a frčíme dál. O potenciálně zajímavé, žel totálně zazděné, příležitosti chopit se problematiky hledání styčných bodů s mimozemským „myšlením“ ani nemluvě; V ostrém kontrastu s počáteční, úvahově hutnou krmí tak o to víc zamrzí nedotažený konec, jenž sráží totální WTF moment SPOILER směšného využití znalostí a schopnosti manipulace s podstatou jinak krásného nápadu sofonů, kteréžto by samy o sobě byly levou zadní sto učinit celý děj zhola bezpředmětným! KONEC SPOILERU
S tím vším počítejte a dle vlastního naturelu si s žonglováním tří těles ne/zahrávejte. Mě ten exkurz za pár rozbitých vajec (jestli v něčem Tři tělesa vynikají, pak je to množství zcestí k bloudění) a hojné odbíhání k internetům asi stál a i když jsem byl v dílčím hodnocení výše příkrý, musím uznat, že mě epický příslib dílů dalších v houšť Temného lesa a Vzpomínku na Zemi láká. Uvidíme.

4 opatrné ****

19 31.12.2019

Život je v Durellově podání azurem obklopená skalka uzlovitých olivovníků, černých cypřišů, trsů barevných domečků, kamení, uliček, racků, sluncem rozpukaných lidiček, vrzání cikád, chodníčků a tajemných zákoutí, až by nejeden ukrajinec pod do běla načechraným mráčkem z ventilu unikající páry málem zapomněl, jak mu na radiátoru příšerně smrdí rozedrané ponožky...
...inu, laskavý humor není můj květináč rozmarýnu. Jenomže rodinka z téhle knížečky byla tak rozkošně hrozná, že jsem prostě dál číst musel a proti všem předsevzetím nakonec i seznal, že se usmívám.

Príma letní náladovka; 4 ze soli, půdy, vánku a slunce se radující ****...á co, za laskavou moudrost, která s odpovídající vážností a přesto odlehčeně neuhýbá ani před smrtí, jednu k dobru přičtu...a na třetí, citelně nastavovanou část prostě zapomenu.

18 19.12.2019