józi.odkudkam přečtené 350

Alchymista 2012, Paulo Coelho

Doplněk; v souvislosti s Alchymistou mi ještě v mysli uvízl motiv Kamene mudrců, který jsem v prvním komentu z nepochopitelných důvodů, aniž bych se jej jen náznakem dotkl, obtekl jak rtuť a kteroužto chybu tímto napravuji. Kámen mudrců má být přímým přechodem mezi světem a alchymií, jde o šutr pokrytý zcela nesrozumitelnou symbolikou. Víc k němu Coelho neříká a víc vlastně ani není třeba... hned si vesele zaprotiřečím a rozvedu to. Představte si alchymistu, jak je neproniknutelným tajemstvím kamene drážděn, cele magnetizován se do něj vpíjí pohledem...načež pak v rozčarovaní odtrhne zrak, marně rozhodí rukama a spatří, že svět okolo mluví naprosto stejným jazykem; snad to je smyslem kamene; dívej se do sebe i kolem sebe se stejným zaujetím, jako na mne; vrať bytí rozměr tajemství a posvátna; v ten moment přestává být kamene třeba. Byl pouhým prostředníkem...jelikož si ale chci zaprotiřečit potřetí, musím opsat kružnici kompletní; kámen mudrců lze souběžně vnímat i jako symbol cíle, ke kterému své úsilí vztahuji, přičemž se ale právě skrze toto úsilí obohacuji; v tomto smyslu tedy kamene mudrců potřeba je - jako hnacího motoru onoho obohacujícího úsilí, jež v sobě implicitně nese i zaujetí pro svět. No jo, na ty pohotovostní pytlíky sem zapomněl. Bluééé:)... celý text

Na mušce lovce 2013, Albrecht Wacker

Josef „Sepp“ Alterberg je fakt řízek; místo aby se jednu třetinu svých memoárů kál, tak prostě řekne, že zabíjení propadl, místo aby třetinu další rezervoval hanění režimu, tak jej prostě zmíní jako holý fakt. A tak mu zbylo dost místa na to, aby se mohl věnovat skutečně zevrubnému a syrovému popisu (alespoň tak soudím na základě svých expertních znalostí, nabytých při střelbě ze zákeřně sabotované vzduchovky na pouti) veškerých náležitostí (taktika, technika a celkový vhled do každodenní reality vojáka) svého „řemesla“. A to řemesla náramně řeznického; jasně, válečné paměti obecně lkají nad „hrůzami války“...přičemž se pak ale, co do formy a obsahu, od toho slovního úzu raději moc nevzdalují; pokud možno jenom čísla a hlavně se neumazat...no, u Josky tohle nehrozí; popisnost brutality zde, bez jakékoli nadsázky, dosahuje úrovně splatter-punku. Ovšem bez cool hlášek a umocněné bezútěšnou skutečností děje. Tahle olověná třešínka se vám postará o slušný průvan hlavy, a víte co? Když vám pak na konci strejda Sepp suše poví, že zabíjení lidí trvale zničilo i něco v něm samém a jak je pak bez této chybějící části sebe sama těžké, ne-li nemožné se vůbec k žití vrátit, tak je to pro mě ve své prosté nahotě silnější zjevení, než tuna jalového moralizování. Původně jsem uvažoval o hvězdě dolů za jistý patos a „nedokumentární příběhovost“; mám ale pocit, že obojí, spíš, než aby by jí to uškodilo, její výpovědní hodnotu podtrhlo (jak říkám, většina válečných pamětí se nějaké osobní zainteresovanosti bojí jak čert kříže, což vede k výčtu faktů a čísel a ve výsledku i zcela kontraproduktivnímu dráždění masožravé zvídavosti; jak to doopravdy chutná?...no, tady se vám tataráku dostane vrchovatě). A hvězdu nesundám ani za oslavu „vojácké tvrdosti“, kterou mezi řádky nejde necítit; mám totiž pocit, že Sepp, a nejen on, takový funkční postoj, alespoň zčasti, zaujmout musel; když se není čeho chytit, protože se spolu s vámi třese i celá zem, tak se asi musíte zbláznit, aby jste se nezbláznili. 5 neomaleně krutých *****... celý text

Platforma 2008, Michel Houellebecq

Napsat tenhle koment jsem vůbec neměl v plánu. Z čistajasna se mi ale jednoho rána (dnes) v hlavě rozleželo, proč mi Houellebeckq vadí. (a nejen on, ale i spousta jiných „realitních“ agentů; H. ale posloužil jako katalyzátor...za což vlastně dík) Nejde o „kontroverzní“ témata (ty jsou jen vějičkou), ale o všeprostupující leitmotiv existenciálního heroismu snášení prázdna, tedy světa „tak jak je“. Nevyřčená snaha dojít souhlasu právě na tomto, přesvědčit lidi, že nuznost, kterou každý průběžně pociťujeme, je to jediné skutečné. Vše ostatní je jen iluze, pomatení, sebeklam, zbožné přání. Per to černo do mě, pojď, to je pravá odvaha!...nevím, pod mostem už proteklo dost vody, co jsem H. četl (Platforma a Možnost ostrova) ale tohle z něj ve mě zůstalo a přetrvalo; mezi řádky nejmocněji doutná právě tahle zpráva. Jakoby vrcholem lidského snažení bylo učinit ze sebe kameru s připojeným záznamníkem...objektivní duši? Co je mi ale po objektivní duši, když je tato de facto vyhlazením duše, jejím vyloučením z celého procesu, terminální vírou přesvědčenou o své holé skutečnosti...kastrací všeho, co duši košatí, co smí a umí, přičemž Michel tento oštípaný pahýl své vnitřní reality, v rámci jakéhosi urputného a pravděpodobně upřímně míněného sdílení se svými čtenáři, staví na piedestal a bezděky zasévá do myslí druhých nikoli jako výstrahu (i když se tak možná na povrchu, v předžvýkaných anotacích určitě, děje) ale jako něco až romanticky obdivuhodného. „Neo-noirový“ hrdina, jehož kouzlu v podstatě i rozumím. Podlehnout mu ale pro mě ve výsledku znamená jen další krůček blíž k propasti. Nějak kolem sebe, i v sobě, zhoubnost tohohle jedu vnímám stále častěji...maskuje se intelektem, dospělostí. Ne. Nebo lépe řečeno; nechci. To si raděj ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu a budu z ní schraňovat každý uhlík, každou jiskru, co se dá. Nechci se připravit o jediné, co dává smysl, totiž dovolit si nechat se něčím nadchnout, prostoupit (a ne, nemluvím o bohu, ale o „banální“ schopnosti zájmu o něco, o zálibách, tvůrčí činnosti, v podstatě o čemkoli, co vás naplňuje, rozvíjí)...jak ztratíte tohle, je zle. Rozvzpomenout se je pak těžké. Ale je to tam a je to důležitější a živější, než celá holá „pravda“. Nehledě na to, že pravda prázdna je stejně jen další vírou - asi nejchudší možnou, ale pořád vírou - o jejíž pravdivosti sami sebe buď přesvědčíte, nebo ne. A to je vlastně dobrá zpráva.... celý text

Plochozemě 2013, Edwin A. Abbott

Představit si nepředstavitelné je nepředstavitelné. Abbot však problém elegantně obešel, když nahlédl, že se lze nepředstavitelného letmo dotknout „jednoduchou“ analogií a my si tak dík ní můžeme spolu s „x,y“ vymezenými hrdiny tohoto strhujícího euklido-thrilleru tavit plošné spoje úvahami o ose „z“...nebo, když na to přijde, absencí osy „x“... to vše abychom nakonec seznali, že i zdánlivě jednodušší ubrání rozměru vlastně jenodušší není a že pokoušet se myslí lapit nekonečnou tenkost přímky, či v podstatě bezrozměrnou přesnost bodu je jak šlápnut z bláta na chybějící schod. Fungující společensko-satirická linie je nejen příjemným bonusem, ale v momentech frustrace vyvěrající z marné snahy uchopit právě ty nejprostší abstrakce, i vítaným občerstvením. 5 plodných ***** PS: Když jen pomyslím jak se tou dobou, zavěšen pod horkovzdušným balónem, Verne ploužil pudinkem viktoriánských mentálních obzorů a jakých vavřínů se molochovi jeho těžkopádné imaginace v kostrastu k hanebně zapadlému dílku Abbotovu dostalo...... celý text

Strach a hnus v Las Vegas 2020, Hunter Stockton Thompson

Hmm...tady už pomůže jen volné asociační pásmo; Vegas topí žetonama, hoří plastem, umělá palma, rychlo-svatba, Slunce pojídá lítající talíř, zlá znamení, den sen, noc nonstop, vydechuje neon, démon, fata morgána, škorpión, amíci na Měsíci, v džungli, ve Woodstocku, věk Vodnáře, boží hněv padá na hlavy všech..tam Steadmanova perokresba brousí hrotem hladinu vln hlubin Thompsonova maelströmu, co k dna kaňonům gramodesky doby přiléhá; fajn, Kerouack, Ginsberg, Leary i Burroughs své době, jako i ona jim, osobitý rukopis vtiskli, ale Thompson? Ten si její vyděšený obličejík surově přitáhl k svému a s obcénností hlemýždě jí vlepil francouzáka, na jehož sprostou pachuť eau de´ Champagne z popelníku zdobeného limetkou jistě jen tak nezapomněla, stejně jako na ni těžko zapomene ctihodný, znásilněný čtenář...a tak mi k několika dosavadně zvažovaným destinacím (pozdní Křída, Neanderthalské údolí 42 000 l.př.n.l., starověký Egypt, Řím, vrchol Incké říše, Praha Karla IV., Japonsko počátku 17.století, s kolíčkem na nose viktoriánský Londýn, bitva o Stalingrad a Praha 2002) výhledově spíchnutého časostroje útěšně přibyl i přelom 60/70. let v jú es ej. Welcome to fabulous ***** Las Vegas! PS: Ale upřímně, vybrat si mezi pobytem na hotelu s Thompsonem a co já vím, uvelebením se s dekou přes nohy v ušáku a následným zásobením příbuzenstva nevyžádanými svetry...dejte mi pletací jehlice. Steadmanovy původní ilustrace ve vydání Kontrast Vintage (2020) jsou estetickou hodnotou samy o sobě.... celý text

Epos o Gilgamešovi 2018, neznámý - neuveden

Člověk by čekal, že když už se jednou jako druh povznesem nad piktogramy otisků dlaní a malůvek lovců, koní, turů a lvů po stěnách jeskyní, tak technologického skoku záznamu jednotlivých složek hlasu užijeme nějak chválihodně, třeba k přehlednému vedení daní. Chyba lávky! Pamatujte, že se ocitáme v době, kdy ještě žhavá novinka písma znamenala v pravém smyslu slova magii klenoucí se nad řekou času zapomnění (v souvislosti s úvodní pasáží:„Nikdo na celé té velké ploché desce, jež pluje na vesmírném moři a jež se jmenuje Země, nebyl Gilgamešovi roven.“ mi dokonce napadá, že hliněné desky s vrypy klínového písma mohly pro sumeřany/akkaďany klidně představovat model světa s magií písma spoutaným dějem na svém povrchu) a starověké národy jejím prostřednictvím namísto dluhů (i když i na ně došlo, né, že ne) zaznamenaly doměnky o svém místě v řádu světa. Včetně smrti. Nebudu se nijak zvlášť sáhodlouze vylévat z břehů a rovnou řeknu, že se Gilgameš svými otisky nade vší pochybnost usvědčil z držení rukojeti vidličky mnoha vyprávění dalších, a byť v něm nejde o kdovíjaký vzor literárního umu (I když přinejmenším jednou specifičností ve vyjadřování se vymyká; aspoň teda na základě tohohle, Luborem Matoušem z klínopisu přes anglo-německé slovníky do češtiny přeloženého, vzorku mi přijde, jakoby těžiště sumersko/akkadského jazyka, potažmo těžiště jejich myšlení, netkvělo v objektech, ale v ději, činu, změně, pohybu...díky čemuž působí strohý text eposu nesmírně tekutě a živě - a když ho srovnám třeba s obdobnou, byť elegantnější, strohostí Božské komedie {kterou shodou okolností už pár měsíců beze spěchu oprašuju a vypisuju si zní} jejímž jádrem je také zpytování věčného, tak na mě oproti Gilgamešovi a jeho skutkům {a to beru na zřetel i jeho posedlost vršením hliněné matérie městských hradeb!!!} působí...omlouvám se Dantovi, ale fakt mě to bije do očí... materialisticky a...ehm...no, staticky; ono mi vůbec přijde, že živočišného Gilgameše, na rozdíl od Danta, moc na rozjímání neužije; ten když se jednou rozjede, tak prostě hlava nehlava jede a hotovo {pravda, občas jsem ani pořádně nevěděl, co, a hlavně proč, se děje; je Chumbaba bůh, drak, sopka, noc, Libanon? nevím, to už se ale mstí odmítnutá Ištar, nebeský býk boří město, stínají se hlavy, sestupuje do podsvětí...zjevení stíhá šílené zjevení a čtenář na to vyvaleně zírá jak na hořící keře...podstatné je, že se něco děje!} - tato jeho ve své naivní prostotě mile přímočará energičnost a ráznost do mě četbou vsákla natolik, že jsem se udiveně přistihl, jak s účtenkou v ruce troufale vysvětluji prodavačce, že mi, nic dbajíc posvátných slibů akční nabídky letáku, naúčtovala plnou cenu!...jo, a taky že si Gilgamešovo jméno napůl nevědomky tlumočím zhruba ve smyslu Stlačené pružiny, či Napjatého luku) tak už jen skutečnost, že k vám z něj přes propast čtyř tisíciletí mluví člověčími (strach, obavy, odvaha, zármutek, přátelství, láska..) obsahy nějací ufoni, může nechat netečným jen vola; alespoň já se (a to volem jsem častěji a víc, než milo by mi bylo) po celou dobu nefalšovaně bavil - bez jakékoli nadsázky a legrace, fakt, že jo! Vážně; přečíst si tenhle padesátistránkový slepenec fragmentů eposu, který je zároveň nejstarším písemným (ve smyslu opravdového hláskového písma) pramenem kultury západní civilizace, je naprostý „no-brainer“...stejně jako jeho prachsprostě materialistická koupě za Baťovo bez koruny kilo (paperbekové vydání od Garmondu 2018 je hezky opoznámkované, obsahuje bonusové dodatky, seznam postav, jiné verze vyprávění, a nějaké to úvodní a závěrečné povídání) v Levných knihách...i když 400+ stránkové vydání od Lidovek může mít taky něco do sebe. 5 ▼▲ ►▲◄ PS: Představte si - Pergamonské muzeum v „cobykamenemdohodil“ Berlíně vystavuje skutečný, hliněný zlomek eposu...a Ištařinu bránu a...a mnoho dalšího. No a to Pergamonské muzeum se nachází na ostrově s mnoha jinými muzei...hmm...důkladně to ze všech stran rozeberu a určitě se tam možná asi někdy vydám, nebo taky ne, uvidím.... celý text

Vzestup a pád agentury DODO 2019, Neal Stephenson

Stephensonovi historie slušela a sluší; ať už šlo o batolení počítacích mašin minovými poli šifer informační války Kryptonomikonu, rozfoukání jiskry scholastického sporu o univerzálie v klášterních kulisách Anatému...nebo vzdání pocty, a to mi nikdo nevymluví, Jitru kouzelníků dua Pouwels-Bergier zmapováním fiktivní historie časo-výsadkářské agentury DODO. A to pocty, která, strhávajíc za náležitého řinčení ubrus i s celou bohatě prostřenou tabulí, poťouchle škobrtá, jen aby z pádu přešla plynulým parakotoulem ve vyseknutí poklony, za jejíž exekuci by se nemusel stydět ani Mrakoplaš na audienci u svého tvůrce (z nějakého důvodu tu páně Pratchettovu klackovitou poťouchlost cítím: „ skutečnost, jestli projekt podléhá, nebo nepodléhá přísnému utajení, podléhá přísnému utajení“..... OPPRUZ - Oficiální pravidla pro racionální ustanovování zkratek...); právě dík svojskému humoru a kupodivu neodpudivě fungujícímu náboji mezi oběma hlavními protagonisty (kteréžto má patrně na svědomí spoluautorka Nicole Gallandová) a současně i mírnému odklonu od Stephensonovy hloubavé vážnosti, jde možná o „jeho“ nejpřístupnější dílo. Nebo jde spíš o její dílo, podepřené Stephensonovou hloubavostí?; ostatně, celý příběh je vyprávěn z ženského úhlu pohledu, takříkajíc po přeslici. Buď jak buď, kdo hledá podnětnou zábavu (mě hecla si konečně udělat „pořádek v kvantech“ - neznalost však požitku z knihy nijak neubírá), jež jen coby zdobný vějíř nezakrývá zívající prázdno, DODem neprohloupí. . Malý exkurz do hájemství kvantové říše s fyzikálně-romantickou pointou najdete v recenzi. . Tak, a příště už si raděj vědomě naordinuju nějaký brak...přece nejde všechno pětkovat, ne? No, a jelikož jsem po zhltnutí téhle macaté, důsledně promyšlené (technický minispoiler; užití kvantové interpretace „mnoha světů“, resp. vedle sebe se „né tak docela“ odděleně košatících vesmírů, umožňuje jakýkoli potenciální časový paradox snadno odkázat do patřičných mezí) koláže deníků, @mailů, úředního šimlu a naturalistických výletů do minulosti s chutí oblíznul všech pět prstů, tak nemůžu jinak ani teď. 5 pohodových, oddechových *****... celý text

Staré řecké báje a pověsti 2018, Eduard Petiška

Nedělní stínohru mariánské kolonády křižuje obyčejně vyhlížející rodinka, v rámě hlavy rodiny zaklesnutou choť obíhá všetečně skotačící plod jejich lásky; nic zvláštního, řekne si každý a jde dál... ...to ještě blahého času nikdo netušil, co se v olysalé hlavě oné hlavy rodiny rodí za myšlenku. Ano, ona hlava nepatřila nikomu menšímu, než Eduardu Petiškovi; jméno to děsivější nad Brumlu, či Zbyňka. Jméno, jenž v budoucnu poznamená na tuny tuzemské plastelíny dětských myslí smilstvem, lstí, mstou, destrukcí, splácením dluhů, vraždou, tvořením a příčinami. Jméno, jenž se stane aviváží souboru příběhů (jejichž původní vyznění bylo na základě zběžné konzultace s wikiorákulem přecijen syrovější) vpravujích nic netušícího človíčka do protivenství života...jak ostatně s krutostí sobě vlastní činí všechny pohádky/báje/mýty toho označení hodné. Pravdu vám dím. Nebýt Eduardovy osvěty, tak tuším, kolik zhruba procent našinců by něco o existenci jakýchsi řeckých bájí tušilo - navzdory ní i mě samému (!) z dětství v paměti utkvěly spíš příběhy..hmm..dětinštější; ty o kůzlátkách, trhání vlasů starcům apod...dík zbytkovému povědomí o existenci příběhů řeckých (o kteréžto se v součinnosti se školní docházkou zasadil právě Petiška) jsem si je na stará kolena, nyní z vlastní vůle, přeslabikoval znovu a jsem nefalšovaně nadšen; narozdíl od většiny sbírek tvorby dnešní je totiž již tato zkouškou času plev zbavená a tak se vám v ní vyprávění marné bude hledat špatně. Mými favority jsou Prométheus (Pandořina skříňka - Evino jablko / lidé uplácání z nutnosti, nudy, osamění a přijetí odpovědnosti za ně i vzdor utrpení - Ódin, Ježíš...) Potopa (není nad staré dobré smáznutí všeho pod čarou ponoru pravidel božského rozmaru) Heraklés (protože „půjdeš-li za rozkoší, budeš jíst bez hladu, pít bez žízně a nebudeš vědět, po čem bys měl toužit.“ a protože hrdinně necouvne ani před úkoly těžšími - chvíli nese za Atlase nebesa - a jen tak mimochodem osvobodí Prométhea!) Perseus (protože „...spal tvrdým spánkem hrdinů...“ a protože je výstrahou všem uchazečům o post Bondovského padoucha; když chceš někoho zabít, nespoléhej na metody typu zatlouct dotyčného do bedny, kterou následně odevzdáš moři...) Sisyfos a Meleagros (kde se ukazuje, že i nad Bohy někdo stojí; zde sudičky Moiry...a nad nimi, to už nejde za Petiškou, [https://en.wikipedia.org/wiki/Ananke] potomci rozkolu prázdna Chaosu; Nezbytná Omezenost Ananké a Čas Chronos) a tak bych pomalu mohl vyjmenovat všechno. S udělením pěti archetypálních ***** ani chvíli neváhám. PS: Ottovo vydání (2019) obsahuje krom antické malbě poplatných, a ve své jednoduché lince i docela hezkých obrázků Václava Fialy, také užitečný seznam postav a mapu zeměmoří s lokacemi popisovaných dějů.... celý text

Mistr a Markétka 2016, Michail Bulgakov

Áchjo, Bulgakove. Jeden asi musí mít na kahánku, aby psal pro život věčný, jak ty. Nevím jak vy, ale já po dočtení myslel, že jen coby vánek foukne a rozplynu se...co povídám, ještě teď mě, když se bříšky prstů, místo aby jimi jen prázdně prošly, dotýkám kláves, jímá mírná závrať. U dobrých knih chvátáte, skvělé si vychutnáváte, šetříte, možná jim i trochu závidíte, no a pak je tu hrst těch, co se autorovi osudově vymknou z ruky a samy sebe překročí natolik, že se stanou klasikou. Mistr a Markétka, marné slávy absurdita, nesmrtelnou klasikou je. 5 jepic v jantaru ***** Tip: Knížku doporučuji spíše sečtělejším (určitě ne k maturitě). A když už se jednou rozhoupete, dočtěte! Mimo svou očesanou, stroze údernou obraznost je totiž i vypointovaná. Nemluvím o žádném kabaretně prchavém, šokujícím odhalení, ale o tom, s jak mimořádnou čistotou a ladností nabývají otáčením listů jednotlivé části téhle zdánlivé fantasmagorie na celistvosti, a skrz štafetovou předávku klíče soucitu-odpuštění-pokoje, i smyslu. Dvě citace...plus jedna z fausta vystřižená: „Mystici tvrdili, že bývaly doby, kdy nenosil frak, ale byl opásán širokým koženým pásem, z něhož čouhaly rukojeti pistolí. Vlasy černé jako havraní křídla měl převázané pruhovaným hedvábným šátkem a velel v Karibském moři brigantině, která plula pod smutečně černou vlajkou s vyšitou umrlčí lebkou. Ale ne,ne! Mystičtí našeptávači lžou, na světě neexistují Karibská moře a v nich neplují odvážní piráti, ani se za nimi nežene korveta a nad hřebeny vln se nevznášejí oblaka střelného dýmu. Nic podobného není a nikdy nebylo! Existuje jen zchřadlá lípa, kovová ozdobná mříž a za ní široká třída...“ „Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla, uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nenávratnu. Těší mne, že vám mohu oznámit v přítomnosti svých hostí, kteří sami jsou důkazem zcela odlišné teorie, že vaše teorie je skutečně solidní a prozíravá. Ostatně všecky teorie platí stejně, a jedna z nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle jeho víry. A to se taky vyplní! Zmizte v nebytí a já s radostí připiju z číše vaší lebky na krásné bytí!“ „Nu dobrá, a kdos ty? - Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo vždy dobro vykoná.“ PS: Vydání od Rybky (2016) nemá, počínaje hmotností reflektující působivost obsahu, přes tloušťku a texturu papíru barvy slonovinové kosti, zhoubované ilustrace, až po příjemně divně „neknižní“ vůni, chybu (krom pár chyb tiskových, nemístné posloupnosti již zmíněných ilustrací a záměně, snad vlivem přemíry básnické snahy paní Morávkové, úplňku s novoluním) a já mohu jen s potěchou konstatovat, že tenhle dárek (dík alef za vemlouvavé doporučení ježíškovi) předběhl pod stromečkem o koňskou délku i osvědčený set ponožek, stolního minikalendáře a holících potřeb!... celý text

Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

Zatímco na gymplu pro mě Blade Runner ztělesňoval Olymp filozofického tázání, dnes převládá pocit mlácení prázdné slámy. Naštěstí jsem si četbu zpestřil objevem slámy nové....on to tak třeba autor myslel (nebo taky ne) hned od začátku a mě relé seplo až teď, ale co už; Dickovi možná vůbec nešlo o to, zda androidi disponují metafyzickým nárokem postnout si k selfíčku na f*c*booku status člověka (doufám, že jsem těch sociálně-síťových scifi termínů užil správně), jako spíš esli celá naše hýčkaná gloriola jedinečnosti lidství není jen přebubřelou laboratorní aparaturou na chemické bázi snících těl, co se k obrazu svému obklopuje eletrickými obvody měst, továrnami na stroje vyrábějící stroje a tak dále... ...no dobře, zas až takový kretén, abych bezvýhradně věřil všemu, co jsem výše zplodil, ještě nejsem... ...a je-li libo, můžu jet i extrém opačný, vytočit Mercerismus do krajnosti a doufat, že vírou v obnovu, světlo a v různosti nalézanou jednotu tuto víru kóduji ve svou hmotu a až se na konci času při velkém smrsku bude rozhodovat o znovuzažehnutí kosmu, převáží (i dík vaší trošce) ty struktury hmoty, co si jej přát budou... Koneckonců: „Všechno je pravda, všechno, co si kdo kdy myslel.“ Jak říkám, Blade Runner je milé, neškodné duchovní cvičení, jenž svým transcendentním přesahem pudí ionty k formování úvah, čímž rozšiřuje škálu zábavy o jiný druh kvality, než třeba prdící vtip (proti prdícím vtipům nic nemám...třeba ten ze Švejka, jak potenciální ženich žádá potenciálního tchána o ruku jeho dcery a ten, že né, když tu si potenciální ženich hrozně...no nic). Takže asi tak. 5 sic dnes již stopami cynizmu lehce poťapkaných, stále ale nesmazatelně nostalgických ***** PS: Jedna z mála věcí, kde mi film (1982) svým celkově přízemnějším laděním a chemoemotivní pointou, chemosedl o chlup víc, než knížka. Vangelisova hudba pak vše jen krásně podtrhla. Soundtrack se mi ostatně postaral i o stylový doprovod k četbě.... celý text

Ranhojič 2004, Noah Gordon

Klasicky čtivý bezceler bez ambicí na kdovíjaká moudra, jenž sám sebe nad slatě zapomnění vyzdvihuje především neutuchajícím gejzírem dobových reálií každodenního bytí v dýmu pozdně raného středověku. Ale jakože fakt pomalu co stránka, to nějaký fascinující detail (namátkou: „Na akrobata byl příliš starý, protože těm lámou klouby již v dětském věku, ale naučil se trochu žonglovat.“); neuvěřitelné! Mám skoro chuť jít za pět. Ale to zas nemůžu... ...a vlastně proč bych nemoh; Jasně, Ranhojič je po stránce literární zjevné béčko, nicméně Jeremiášovy proměny mi dělaly radost, jeho život se četl hezky/trpce a že jsou poselství knížky prostá a srozumitelná je v železech postmoderní pasti všemožně dušezpytných sofistik nadmíru osvěžující. Říkají se teda, krom prvního jmenovaného, snáz, než reálně naplňují; 1.)vždy měj po ruce nezodpovězenou hádanku, 2.)vyvaruj se nestřídmosti, 3.)ordinuj si kázeň, 4.)otevř oči i...é, jak se to jen....no tak mozku...5.)srdce! srdce, vidíte, že sem si vzpomněl, a osud si tě už ze sudu hemžení tunelovým viděním stižených úhořů vyhmátne sám. Když o tom tak přemýšlím, Ranhojič je svým způsobem skvělou alternativou ke Coelhovu snad až příliš zjednodušujícímu Alchymistovi. 5 slabších, zato ovšem sympaticky nevtíravě provázejících***** PS: Rozepisovat se tu o krásách diktátu náboženské bigotnosti by vzhledem k obsahu cca 90% všech předchozích komentů bylo asi jako okázale lkát na Kim Čong-ilově rozlučce. https://www.youtube.com/watch?v=tZsVP2WoE9E Jo, a filmovou adaptaci jsem po první, rádoby drsné, rádoby bodré, oproti předloze beznadějně přeslazené, třetině raději vzdal.... celý text

Lišky na vinici 1980, Lion Feuchtwanger

Dialogů vesměs prostá, spletitá síť pavouka Feuchtwangera v jejíchž, často až absurdně malicherných, dějiny přepisujících intrikách se mimo jiné zmítá rozvážný, moudrý a vtipně pokrytecký Benjamin Franklin (vůbec jsem neměl tucha, že na stará kolena diplomatoval ve Francii) umíněná princeznička Marie Antoinetta (krátká epizodka s jejím bratrem, překvapivě drsně cílevědomým Josefem druhým, a telegraficky i jejich majestátní matrónou Marií Terezií potěšila) prchlivý, ale srdnatý Pierre Beaumarchais (na můj vkus se tu s jeho Figarovou svatbou šaší přes míru...resp. autor jí bezostyšně využívá coby alter ega svého díla, kterým ho nepřímo velebí, což po čase začne dost lízt na nervy) nespoutaný Voltair, či zbožný, poddajný, ale i prozíravý Ludvík XVI (co chci říct je, že žádná z postav tu není ani modlou, ani karikaturou, ale reálně působícím člověkem se svými chybami, ctnostmi, názory a motivacemi) je jako celek skutečně barvitou freskou preludia k jedné z nejvymknutějších etap moderní historie člověčího pinožení; jen musíte skousnout autorovu suchopárnost. Jedním dechem však dodávám, že nelze nesmeknout už jen před tou horou badatelské dřiny jež jejímu napsání musela předcházet. Bez díry hlavně u hlavy bych se už ale do Lišek znovu nepustil. 4 důkladně proprané **** PS: Doporučuju se mrknout na portréty všech výše jmenovaných - ta garderóba a ňuňukukuče co z ní vykukují za to stojí. Jo, a samozřejmě „Ça Ira!“... celý text

Problém tří těles 2017, Liou Cch'-sin

Liú Cíxīn nám v šedesátkových, lidově demokratických kulisách honu na gramotností postižené čarodějnice až do pravděpodobně nejryzejší formy kapitalismu současnosti (tedy pegingské korporátní vlády - nějak nechápu, proč si kapitalismus automaticky spojujeme s brzdou centralizace moci, s demokracií) servíruje čínskou variaci programu SETI. Právě atraktivní, dějinně místní prostředí a univerzální(?) jazyk vědy (jehož pravdivost si netroufám posuzovat- spíš jsem byl rád, když jsem místy rozuměl), zkrátka všechna ta obtěžující vata na kterou si někteří stěžují, tvoří páteř knihy. Bohužel na úkor estetiky - Liú pracuje s až násilně roubovanou, strojenou obrazností a herci - Wen ťie je lehká anomálie - na place, místo aby opravdu žili, jen šustí scénáři. Nejsilnější motiv Tří těles však pro mě nepředstavuje samotný kontakt civilizací a jeho důsledky, ale způsob, jakým si autor pohrává s obecně uznávanou platností nejzákladnějších východisek podstaty bytí, totiž s předpokladem reálné existence pricipů; a ne, fakt není nutné si pěstovat rozcuchanou kštici a plazit jazyk na fotografy, aby jste po dočtení svedli ocenit enormní nesamozřejmost a požehnání kosmického řádu...je li tedy vůbec mimo naší mysl jaký. Škoda, že zrovna tenhle aspekt jen tak bokem smířlivě vyšumí do nikam a frčíme dál. O potenciálně zajímavé, žel totálně zazděné, příležitosti chopit se problematiky hledání styčných bodů s mimozemským „myšlením“ ani nemluvě; V ostrém kontrastu s počáteční, úvahově hutnou krmí tak o to víc zamrzí nedotažený konec, jenž sráží totální WTF moment SPOILER směšného využití znalostí a schopnosti manipulace s podstatou jinak krásného nápadu sofonů, kteréžto by samy o sobě byly levou zadní sto učinit celý děj zhola bezpředmětným! KONEC SPOILERU S tím vším počítejte a dle vlastního naturelu si s žonglováním tří těles ne/zahrávejte. Mě ten exkurz za pár rozbitých vajec (jestli v něčem Tři tělesa vynikají, pak je to množství zcestí k bloudění) a hojné odbíhání k internetům asi stál a i když jsem byl v dílčím hodnocení výše příkrý, musím uznat, že mě epický příslib dílů dalších v houšť Temného lesa a Vzpomínku na Zemi láká. Uvidíme. 4 opatrné ****... celý text

O mé rodině a jiné zvířeně 2002, Gerald Durrell

Život je v Durellově podání azurem obklopená skalka uzlovitých olivovníků, černých cypřišů, trsů barevných domečků, kamení, uliček, racků, sluncem rozpukaných lidiček, vrzání cikád, chodníčků a tajemných zákoutí, až by nejeden ukrajinec pod do běla načechraným mráčkem z ventilu unikající páry málem zapomněl, jak mu na radiátoru příšerně smrdí rozedrané ponožky... ...inu, laskavý humor není můj květináč rozmarýnu. Jenomže rodinka z téhle knížečky byla tak rozkošně hrozná, že jsem prostě dál číst musel a proti všem předsevzetím nakonec i seznal, že se usmívám. Príma letní náladovka; 4 ze soli, půdy, vánku a slunce se radující ****...á co, za laskavou moudrost, která s odpovídající vážností a přesto odlehčeně neuhýbá ani před smrtí, jednu k dobru přičtu...a na třetí, citelně nastavovanou část prostě zapomenu.... celý text

Spící obři 2017, Sylvain Neuvel

Když jsem v anotaci hned pod titulkem Spících obrů uzřel lokaci Jižní Dakoty, tak mi hlavou mrkla vize pánského tahu oživlých rezidentů Mt. Rushmoru napříč kontinentem. Nic tak apokalypticky blanického se naštěstí nekonalo. Spící obři jsou prostou alegorií neandrtálců, co vyhrabou orloj a čumí na něj jak němec na orloj. Tenhle nepřímý kontakt s mimozemskou civilizací prostřednictvím artefaktu je mi sympatický už od Rámy, či Gatewaye; důkaz je, zároveň ale nechává místo představivosti. Co se formy záznamů z výslechů, experimentů a deníků týče, splnila účel; já se jako bezpečnostní prověrku splňující úředník pověřený analýzou sebraných akt X cítil. Akta X nezmiňuji náhodou; spolu s nosným motivem a panem tajemným s nimi totiž Spící obři žel sdílejí i závratnou naivitu a ve směru čtení klesající šipku zájmu. Další díly nebudu. 3 YA oddechové *** víc ale určitě né. PS: Obálka s proříznutým okénkem je sice trochu nepraktický, ale hezký designový kousek. Stejně jako, miniSPOILER, elegantní zápis čísla v onom okénku.... celý text

Vodní nůž 2016, Paolo Bacigalupi

Kdo si zkusil v uzavřené pětilitrové zavařovačce pěstovat vlastní mechový mikrokosmos (mě zplesnivěl, skončil v koši a někde možná plesniví dodnes) tak dobře ví, že je Země přerostlá zavařovačka s delikátně vybalacovanou eko-rovnováhou, kterou si ozlomvaz rozvracíme. Na takové blafy ale nemají nemytí obyvatelé již rozvrácené rovnováhy pomyšlení. Poněvač je ruku v ruce s hladem po vodě sužuje konstatní kocovina stíhaná deziluzí. Já spolu s nimi při čtení občas nemoh polknout taky; Bacigalupimu se do své mozaiky futurologických studií nedostatku (energie, jídla a teď i tekutin) povedlo zasadit další promyšlený a navýsost uvěřitelný kamínek, za což mu v mých očích 4 kvalitně zaprášené **** právem náleží. Motto: Naděje se nestane. PS: Argo se blýsklo hezkou grafickou úpravou - nemluvím jen o barevných obrázcích, ale i o detailech, jako jsou kapky u číslování stránek a vodních piktogramech na konci každé kapitoly. A provázková záložka je zkrátka provázková záložka.... celý text

Tak pravil Zarathustra 2009, Friedrich Nietzsche

ČÁST 2. Proč má smysl si tuhle knížku přečíst? Nuže, vyhrňme si rukávy; začnu, a abych naplnil smysl pořekadla o prázdném sudu, co nejvíc duní, tak si hned z kraje trochu zaduním; Ironií současné západní civilizace je, že sice cíle nastolení podmínek umožňujících nabytí osobní svobody dosáhla, jenomže se tím možná ocitla tváří v tvář něčemu hlubšímu. Totiž samotné povaze života, jenž byl po celou dobu svého vývoje spjat s útlakem a nedostatkem natolik úzce a natolik bytostně, že vlastně ani jiný plán, než se vůči něčemu reakčně vymezovat nemá (...naštěstí je tu ještě bič nudy a smrti; nebýt jich, tak namouduši nevím); dosažením cíle osobní svobody tak náhle život ztratil obří porci sebedefinujícího rámce, z čehož (najednou si má vytvářet obsah vlastní) se mu svírá žaludek zbrusunovým strachem (vyjma hrstky skutečně kreativních mutantů; lidi se, vzdor frázi každého druhého Cé Véčka, novým věcem rádi neučí, a když už výjimečně jo, tak v přiměřených dávkách a pokud možno v úzké výseči zájmu) a je dost možná pravou příčinou oné bezradné „vyprázdněnosti“....to vše v okamžiku, kdy může snad poprvé jíst a ochutnávat co jen hrdlo ráčí. Místo hledání si skutečných zájmů ale v spouladu s biologicky podmíněným, energeticky hospodárným principem minimálního vynaloženého úsilí měkneme pod peřinou snadno dostupné zábavy, která je spolehlivějším (protože dobrovolným) Matrixem, než tomu bylo ve vizi samotného filmu. V této souvislosti nabývá Nietzscheho výzva k překročení „vlastní historické časovosti“ ještě zažšího významu. Zas ale bacha; překročení starého nemusí znamenat jeho odvržení. Respektive, staré se „starým“, ve smyslu mrtvým a moudrosti prostým, stává až mezi ušima pasivního příjemce. Novou interpretací je staré omlazeno a znovuoživeno, čímž nabývá nejen na tvárnosti, a tedy skutečném smyslu, ale i, neboť si jej (se všemi klady a zápory) musíte obhájit sami před sebou, na pevnosti o kterou se lze doopravdy opřít...a trochu podobně, myslím, bych vlastně několika větami shrnul i hlavní poselství Zarathustry; nemilosrdně, ze všech myslitelných úhlů, napadněte, rozcupujte a v prach obraťte vše, co znáte, a zatímco ten prach dál vší silou drtíte patami, tak z něj hněťte; a jestli vzniklý novotvar bouři ustojí, pak je tento alespoň na chvíli, než bude nevyhnutelně smeten a nahrazen něčím lepším, hoden úsilí nadčlověka (tenhle princip se odráží i ve struktuře samotného díla, v němž autor, soustavně zjišťujíc, že žádné lidské tvrzení nemá jen svůj líc, zatvrzele boří vlastní argumentační věže - vždyť nejsou, než konstrukcí ze sirek planoucích prozření a inspirací - a poctivě se vrací k rýsovacímu prknu...takové sebemrskačství důsledné upřímnosti vůči své osobě, kdy sám sebe odmítal upokojit iluzí poznání, je stejnou měrou protivné, jako i obdivuhodné a určuje ráz celého díla, jež je amalgámem mystického vytržení a empirického přístupu)...otázkou zůstává, kdo by ve své celosti o takto extrémně turbulentní řeholi stál a komu by byla ku prospěchu; rozumějte, já chápu ideu, že pokud by takto se skutečností zacházel každý, tak bude asi tempo změn a společenského vývoje někde jinde, otázkou ale je kde; ve hře s jedním životem a bez možnosti save/load bude totiž taková strategie pro drtivou většinu jedinců v dané společnosti, možná i pro ni samu, naprosto sebezničující (opakuji, prospěšnosti změn a inovací jsem si vědom, jen si myslím, že v době, kdy balancujeme na samé hraně udržitelné rozvolněnosti a kdy má každý plná ústa rozkladných, v absurditu přerůstajících nároků a práv, může být stejně tak přínosné se na chvíli zastavit a ohlédnout zpátky {sám sobě můžu dost dobře namítnout, že co nabízím je v podstatě zastřená obhajoba zpátečnictví, strach z neznáma obrácený v útěk ke známému; beru, vše je ale otázka míry!}; pád stávající „západní“ společnosti by totiž klidně mohl být katastrofou nenapravitelnou, po níž zbude jen zašlá vzpomínka na zlatý věk, kdy jsme se dotýkli hvězd a přitom si, jakoby pokora bránila v rozletu, nikdo ničeho nevážil)...se zřetelem na míru ale asi lepší odpověď, než opačný extrém dogmatu, stagnace a odevzdanosti. Buď jak buď, zametám si odpad před vlastním prahem, původní text coby výtku sobě (hlavně ale z palcové lakoty) nechávám, hvězdování mažu a hodnocení provedu slovně. Se Zarathustrou se to má jako s lékem. Ve správně diagnostikovaných případech pomůže; k léčbě rohovatících tkání se jistě s úspěchem předepsat dá (zejména v kontextu Nietzscheho doby; ten by však pravděpodobně za současnou míru možné osobní svobody bez mrknutí oka ono oko obětoval...a kdyby pak viděl, jak s ní nakládáme, tak si to druhé vypíchne sám...a nebo ne, možná by si oholil knír, nechal se pohltit obrazovkou, občas zatrolil na netu a tak)...jen pozor na řídnutí kostí. PS: „No vidíte, když svedete mrvu rozmetat si po pelechu, tak to jistě zvládnete i na poli, k užitku svému - Takovou moc nad sebou, v dobrém i ve zlém, máte! Nevzdávejte se jí.“ zimela... celý text

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha I. 1982, Miguel de Cervantes y Saavedra

Don Quijot bojuje s větrnými mlýny, s rozličnými sudokopytníky i měchy vinnými a vše je trochu trpně úsměvné. Jenže pak začně Cervantez svou postavu ovíjet exempláři nejvybranějšího rytířstva a líbezných pannen, jejichž osudy jak zázrakem umně spletají se v hostinci, co od samé přepjatosti, šlechetnosti, slibů, cudné krásy a Bůh ví, čeho všeho ještě, jen z vůle nejmocnějších šamanů ještě drží ve švech. A tu stane se věc nevídaná; kde na začátku Quijotovo směšné, bláznivé a vůči svému okolí někdy i nebezpečné jednání působí jak politováhodná fraška, tam se na konci jeho bláznovství a pošetilost jeví jako jediné, co v románu fraškou není. Právě Quichotova trvdrdošíjnost s jakou se tváří v tvář vlastní ubohosti, všem svým dolámaným kostem, chybějícím zubům a výsměchu okolí domotaně drží vidiny mystéria svého grálu z něj činí podobu asi jediného skutečně možného rytíře. Aby nebylo patosu málo, dovolím si návdavkem vlastní, jenž snad ducha Cervantesova ne/šťastného divouse, poustevníka, kazatele a blouda postihuje ze všeho nejlépe. Ehm, takže.. Až v strouze hloubi žalu, krás, tam chvěj se o naděj, zda kousek svitu ještě v nás. Tak snadné v jasu dobrých časů, tak snadné házet cetky mdlé, z rozmaru. Ze dna zdvihni perlu. Tu kam patří, na noc samu, přibij bez příkras. Fakt nevim, nakonec snad i tu pátou * dam. PS: Eschenbachův Parzival a Píseň o Nibelunzích (kupodivu obtížné jí někde bez všemožných registrací apod. stáhnout...až tady http://gioblo.blogspot.com/2015/09/pisen-o-niebelunzich-pdf.html) mě pomalu začínaj lákat.... celý text

Muž, který sázel stromy 2006, Jean Giono

První světová? Druhá světová? Náš evropský Johnny Appleseed (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Chapman ) je má obě těžce na párku a tak si chodí po horách, dělá pasáka houfu ovcí a sází stromy. Kouzelně jednoduché podobenství o míru, jenž klíčí v duchu, co pýchy nezná, ni sváru.... celý text

Tatér z Osvětimi 2018, Heather Morris

I průměrný divák Ordinace v růžové zahradě ví, že rozdělaný špalek masa na operačním stole skýtá ideální platformu k šíření nejčerstvějších klepů a vtípků, rozebíraní plánů na víkend, domlouvání si směn a podobně. Stejně tak i v efektivně zaběhnuté čekárně na smrt, jakou se po doladění mušek stala Březinka (ó ano, Tatér z Osvětimi se odehrává převážně mimo Osvětim, a sice v jejím satelitu, Březince), musela obdobná místa, skýtající prostor různým neprofesionálním aktivitám, vztahům, kšeftíkům a protislužbám nutně vznikat taky. V jedné z takových skulin se uchytil i hrdina našeho románu a my díky němu můžeme být svědky poněkud méně tendenčního pohledu (za drzost, s jakou si přeživší Ludvík Eisenberg, aka Lale Sokolov, dovolil pilníčkem na nehty sotva co přejet hranu hýčkané modly striktně černobílého zla, by, soudě dle reakcí některých uživatelů, zasloužil prohnat komínem taky...přitom se do prkýnka jenom snažil přežít...což by mi, nehledě na to, že údajně pomáhal i druhým, jako motivace stačilo; sakra, dyť já skoro beru na milost i postavu Jakuba) na jednu z nejsmutnějších kapitol lidského ducha. Jak nepřístojné! Co je ale ještě horší; Morrisová nevyužila potenciál věcného a/nebo moralizujícího tónu (kterážto stylistická dvojice určuje etickou normu psaní o holokaustu; rozuměj, umožňuje nám pod záštitou společensky přijatelné masky historického bádání/pohoršení+varování ukájet svou fascinaci krutostí) k legitimnímu chrlení co pokud možno největšího množství šťavnatých popisností. Jako dobře, o mrtvolu se tu a tam zakopnout dá. Je jich ale „málo“ a jsou pohřbené tunou fakt festovně osolené romantiky. Jaké zklamání! Přesto jen 3*** Proč? Protože na ploskou levého chodidla tlapkaný (byť bych zde asi úplně literární kvality hodnotit neměl; o dodatečnou, fabulací kolorovanou, scénografii Laleovy strohé zpovědi autorce nešlo; naopak se, jak předmluva tvrdí, sama sebe snažila upozadit - chápu, ale...) děj mě neužije; na druhou stranu, jestli chcete nějakou náctiletou pipku citlivě seznámit s genocidou, bude Tatér vhodným dárkem pod stromeček. TIP na kérku: „Když se ráno probudíte, je to dobrý den.“... celý text