1. Domů
2. Autoři
3. Neal Stephenson
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 11
• Bazar 3
• Životopis
• Citáty 4
• Diskuze 1

Nová kniha Neal Stephenson

Systém světa

Píše se rok 1714. Daniel Waterhouse, přírodní filozof, který byl u všeho důležitého, když se rodily vědy, jak je známe dnes, se na naléhavou žádost z vysokých m... detail knihy

Populární knihy

/ všech 11 knih

Nové komentáře u knih Neal Stephenson

Rtuť

„Tak bez mučení přiznávám, že jsem to prostě nedal. Ten olbřímí balvan jsem dovalil, dotlačil, dostrkal skoro až do poloviny kopce, ale potom už jsem padl na ústa zcela zemdlen a šutrák se mi přes hlavu skutálel zpátky do údolí. Jen pro zdatné „valiče“, kteří mají svatou trpělivost, hodně času a v románových příbězích nepotřebují příliš děje… Nehodnotím…“... celý text
— marlowe

---

Sníh

„Na Sníh jsem se dlouho těšil, jelikož jsem o něm slyšel samá pozitiva. Zásadní knihy cyberpunku. Mistrovské dílo s obrovským přesahem apod. Na jednu stranu se dá souhlasit. Jsou tu myšlenky a koncepty, které jsou super a dokážou celou knihu udržet poměrně zajímavou. Pohled na Metaverzum optikou začátku devadesátých let, programátorský žargon, paralela náboženství/biologický virus/digitální virus. To jsou všechno pozitiva a přesně to, co jsem od knihy chtěl. Ale je tu také zbytečně mnoho popisů prostředí. Naprosto ploché postavy, nikam nevedoucí vedlejší linie a spousta totálních stupidit, které asi měly být humorné. Tahle kniha se dost špatně čte, je velmi nesoudržná, scény se mění nečekaně rychle a často zmatečně. Popisy prostředí jsou kolikrát příliš roztahané a zbytečně detailní. Na rozdíl od děje, kde ty detaily často chybí. Dlouhé pasáže o rozvážení pizzy, taxikářích nebo uzavřených rozličných komunitách jsou nejen nudné, ale vyloženě otravné a často dětinské. Jsou to asi obecné příznaky cyberpunku, ale pro mě kombinace těchto věcí činí knihu těžko přístupnou. Není to sice tak hrozné jako jina "stěžejní" díla žánru. Ale tohle pidle mého žádná pecka není. Přečtení ale nelituju. Ve chvílích, kdy byl příběh dostatečně koherentní a nezatížený snahou o pitomý humor mě to i místy bavilo. Slabší tři.“... celý text
— Slezadav

---

Anatém

„Error 404 – editor not found. To si ze mě snad uživatelé s tak vysokým hodnocením dělají srandu, ne? Četl jsem učebnice, které byly zajímavější než toto dílo. I když se povznesu nad naprosto neopodstatněnou délkou knihy, její obsah je stejně slabý jako potřetí louhovaný čaj. Prvních 100 stran celkem ušlo, ale pak jsem víc myslel na počet zbývajících stran než na cokoliv, co se mi autor snažil sdělit. Pořád jsem si říkal: „Teď už musí přijít ta zajímavá část, kvůli které je kniha tak oblíbená,“ ale nikdy jsem se jí nedočkal. Nakonec jsem knihu dočetl jen proto, abych se přesvědčil, že je to opravdu mizerné dílo. Postavy jsou jednorozměrné (dokážu jich rozeznat tak šest, jinak všechny splývají a jsou irelevantní), příběh je téměř neexistující, takže jediné, co zbývá, je rádoby osvětlení několika filozofických úvah a fyzikálních jevů. To má být všechno? Mohl by mi někdo vysvětlit, proč si raději nepřečíst akademické materiály k těmto tématům?“... celý text
— Nuzaq

---

---

Vzestup a pád agentury DODO

„Původně jsem myslel, že sekci recenzí obšťastním „Exkurzem do hájemství kvantové říše“. Jelikož se mi ale s přestávkami na jídlo, práci (hmm, vlastně i během ní) a spánek (hmm, vlastně i na jeho úkor) rozrostl po bezmála dvou týdnech v úctyhodný armagedon zacuchaných supersouvětí o ploše mnoha normostran (které se dál vrší a ruku v ruce s, doufám, hlubším porozuměním látce i bolestně škrtají, mažou a přepisují), tak se spokojím s romantickou, i ve světle nabývajících znalostí stále ještě udržitelnou minipointou, jež mi vysvitla kdesi zhruba v prostředku onoho exkurzu, a sice že konkrétno existence, jímž jsme my sami a jenž nás obklopuje, je funkcí vzájemnosti (ve smyslu soustavného kolapsu superpozic možných kvantových stavů ve stavy konkrétní, a to vlivem vzájemného působení, interakce) a že iracionální a kontraintuitivní východiska kvantové mechaniky (která popisují, a následně i vícero způsoby interpretují, několik hlavních zvláštností chování mikrosvěta, z nichž pro některé ani nemáme v makrosvětě odpovídající přirovnání; Tedy za 1. ostrou ohraničenost, nespojitost , tzv. kvantovanost energie, redukovatelnou na dál už nedělitelné, „minimální množství jakékoliv veličiny, která se podílí na interakci“ přičemž nárůst tohoto množství u „silnějších“ interakcí nevykazuje plynulou škálu, nýbrž roste „skokově“ a sice právě a jen v ostře ohraničených násobcích hodnoty onoho minimálního množství, nic mezi tím. Za 2. vlnově-částicovou dualitu některých jevů jako světla, proudu elektronů apod., kdy jsme tyto jevy v celku jejich vlastností schopni popsat jen jako souhrn obou principielně se lišících popisů jejich podstaty. Za 3. problém s „?rychlostí a přenosem?“ informace mezi částicemi u tzv. kvantové provázanosti. Za 4. princip neurčitosti, kde na mikroúrovni, v závislosti na přesnosti, měřením jedné veličiny přímo úměrně měníme jinou veličinu, která je s měřenou veličinou ve vztahu - jako např. hybnost a umístění částice. Za 5. tunelový jev, kdy je zaznamenávána částečná „průchodnost neprůchodným“ a „odrazivost od průchodného“, a hlavně pak za 6. pravděpodobnostní popis chování vybraných jevů, jako např. výskytu elektronu, kde pravděpodobnostní popis považujeme nikoli za naší „nechopnost“ přesněji určit chování těchto jevů, ale za reálnou a zcela fundamentální vlastnost těchto jevů) alespoň nezazdívají, když už by i nic jiného, možnost svobodné vůle. Narozdíl od zdánlivě lákavé představy na všech úrovních (mikro i makro) plně deterministického, příčinného kosmu, v němž by vše, i to, co zrovna píšu, bylo jen diktátem nezvratné nutnosti osudu. Taky se sluší dodat, že celý koncept kvantové mechaniky je vlastně vrcholným projevem oddanosti vědeckému přístupu, kdy jsme v reakci na výsledky mnoha různorodých a velmi přesných experimentů opustili útěšný přístav „konvenční“ logiky, aby nám logicky seděl zbytek. Jo, a ještě bych se rád podělil o úžasně názorný, hodnověrně působící (viz. credits) zdroj videovizualizací různých kvantových aspektů fungování mikrosvěta (i s popisky toho, na co že se vlastně díváte) o který jsem zakopl tady...vřele doporučuji https://toutestquantique.fr/en/“... celý text
— yozi.odkudkam

---

Anatém

„Smícháte-li Jméno růže Umberta Eca, Dunu Franka Herberta, Husitskou trilogii Andrzeje Sapkowského, hojně to proložíte filosofickou disputací a navrch přidáte jasnou logiku příběhu z pera Isaaca Asimova, dostanete naprosto úchvatnou podívanou jménem Anatém. Že je to moc zvučných jmen na jednu knihu? Že něco takového musí být naprostý guláš? Kdepak, opak je pravdou. Stephenson vybudoval svůj svět na velmi pevných základech. Na planetě Arbre existují dva systémy: matémový a saekulární. Matémový svět je jakousi obdobou světa středověkého, v němž žijí znávači – lidé, jež by se dali označit za filosofy či mnichy – hledající vyšší pravdy bez nároku na vlastní majetek. Naproti tomu se za zdmi matémového světa nachází saekulár, svět srovnatelný s naší současností. Znávači jsou tak od běžného světa zcela odtrženi a nesmí s ním přijít do styku. Dokonce ani jednotlivé matémy, které jsou spojeny v jakýchsi koloniích, zvané koncenty, nesmí mezi sebou komunikovat. Na člověka, který by pravidla matému porušil, je možné uvalit Anatém, tedy vykázání z matémového světa, což se v očích ostatních znávačů jeví jako by daný člověk zemřel, jelikož už pro něj není návratu zpět. Tato pravidla však mají jistou výjimku a to tehdy, slaví-li se apert. Je to svátek, kdy se na deset dnů otevřou brány matémů a znávači se mohou volně procházet vnějším světem. A právě v této době, kdy se blíží slavení apertu, se odehrává onen příběh. Mladý frát Erasmas žije s ostatními přáteli znávači v koncentu svante Edhara, kde rozjímá, jak o stavu vesmíru, tak o banálních věcech vlastního života a těší se na blížící se apert, který má být v několika ohledech výjimečný. Ve stejnou chvíli se totiž po stovce let otevřou současně unářské, decenářské a centenářské matémy. Znávači tak dostanou příležitost nejen komunikovat s vnějším světem, ale i s jinými znávači významnějších matémů. První věc, která vás při čtení knihy zcela jistě udeří do očí, je spousta cizích slov. Stephenson vyčaroval nejen vlastní svět, ale taky ohromující terminologii popisující jak zcela nové věci, tak věci odvozené z našeho světa. Slova jsou sice podobná tradičním výrazům, avšak se specifickými obměnami danými pro Arbre a nebál bych se tvrzení, že některá slova by mohla přejít do běžného slovníku, jako se to stalo s Čapkovým robotem. Ze začátku jsem se nových slov obával, protože prvních 50 stránek na mne působilo, že jsou ve větách namačkány jako sardinky v konzervě a zcela vytěsňují slova, kterým rozumím. Neustále jsem tak musel listovat slovníkem, který je umístěn na konci knihy, abych pochopil význam vět. Pak jsem ale prohlédl a pochopil smysl této přehustěnosti. Autor takto čtenáře přinutí chápat základní pojmy svého světa hned ze začátku příběhu a postupně tuto slovní náročnost zmírňuje. „Skoro celý apert jsem strávil v záhradbí,“ odpověděl Orolo s povzdechem, jako by byl nakonec dopaden. „Čekal jsem, že to bude pustina. Kulturní a intelektuální márnice. Ale to není zrovna to, co jsem našel. Chodil jsem na špízy. Bavil jsem se při nich! Chodil jsem do barů a zapředl jsem s lidmi několik poměrně zajímavých rozhovorů. Se standy. Líbili se mi. Někteří byli docela zajímaví. A nemyslím to ve smyslu brouka pod mikroskopem. Uvízli mi v hlavě – postavy, které si budu vždy pamatovat. Nějakou dobu mě to celkem lákalo. Pak jsem jednou večer měl obzvlášť živý rozhovor se standou, který byl stejně inteligentní jako kdokoli v koncentu. A ke konci nějakým způsobem vyšlo najevo, že věří, že slunce se otáčí kolem Arbre. Ohromilo mě to.“ Autor vykreslil naprosto kompaktní vesmír, ve kterém se nachází pořádné množství různých frakcí, ať filosofické, vědecké či náboženské povahy a láká čtenáře do jejich porovnávání: znávače se standy, lidi věřící v boha s lidmi věřícími v ideje a dokonalé geometrické formy. Příběh je čtenáři předkládán pomalu, jako líně bublající potůček až se zdá, že se vůbec nic neděje a sledujeme jeden z obyčejných životů na jedné zvláštní planetě. Od určitého místa se však něco zlomí a Erasmas začne o nastalém dění uvažovat v mezích konspiračních teorií. Autor pravidelně dávkuje příběh silnými zvraty, momenty osvětlení událostí a neustále tak ději dodává na síle. Nejsilnější okamžik se podle mne nachází zhruba asi sto stran před koncem, kde děj dosahuje akčního vrcholu a pak jakoby se opět zpomalil, nechá čtenáře trnout v hrůze bludů, které mu v myšlenkách vezmou jistotu, k níž se dopracoval. „Popiš obávání se,“ pokračoval. „Cože?“ „Předstírej, že jsem někdo, kdo se nikdy ničeho neobával. Nerozumím tomu. Nechápu to. Řekni mi, jak se mám obávat.“ „No… první krok je asi představit si sled událostí, které se mohou v budoucnu odehrát.“ „Ale to já dělám pořád. A přitom si nedělám obavy.“ „Je to sled událostí, které mají špatný konec.“ „Takže se obáváš, že nad koncent přiletí růžový drak a prdne na nás nervový plyn?“ Nervózně jsem se zasmál. „Ne,“ řekl jsem. „Já tomu nerozumím,“ prohlásil s tupým výrazem Orolo. „To je sled událostí, které mají špatný konec.“ „Ale je nesmyslný. Žádní růžoví draci, kteří prdí nervový plyn, neexistují.“ „Dobrá,“ řekl, „tak tedy modrý.“ Nejsilnější stránkou příběhu jsou filosofické úvahy a debaty, které autor staví jako základní pilíř příběhu. Debaty, ať už o každodenním životu nebo podstatě vesmíru fungují samostatně vyjmuty z kontextu. O to působivěji vypadají, když jako dílky skládačky zapadají do sebe a vytvářejí úžasný celek, který je rozhodně více než pouhý součet jeho částí. Dalším faktorem, působící převážně na lidi znalé filosofie, je to, že Stephenson sám musí být filosofem v jeho původním významu, neboť to, co nám předkládá, je vskutku úžasná podívaná. Do Arberské historie začleňuje pozemské dějiny, které přetváří k obrazu svému a dodává starým známým systémům punc novoty a zajímavosti. Můžeme se tak setkat se Sokratovským dialogem, Platonovými idejemi, sofistickými školami, Occamovou břitvou, Vídeňským kruhem a dalšími zajímavými myšlenkami. Za zmínku stojí určitě i autorův humor, kterým umí správně okořenit jakoukoliv pasáž, ale zachází s ním velmi obezřetně, takže se nemusíte bát, že byste se jim přecpali. „Potřebujete dopravu? Nástroje? Nějaké věci?“ „Naším protivníkem je mimoarberská kosmická loď plná atomových bomb,“ řekl jsem. „Máme úhloměr.“ „Dobrá, půjdu domů a podívám se, jestli bych nevyhrabala pravítko a kus provázku.“ Nakladatelství Talpress udělalo velmi dobře, že ponechalo originální obálku, která je naprosto úchvatná. Ač se většinou podle obálky nerozhoduji, tady se musím přiznat, že obálka byla jedním z faktorů, které mne přesvědčily k přečtení knihy. Co se však Talpressu nepodařilo a působí zcela rušivě, je to, že na každém obrázku v knize (jež osvětlují některé filosofické systémy) se nachází nápis FPO, který tak obrázky zcela znehodnocuje. Knihu bych rozhodně nedoporučoval pro čtenáře pouze oddychové četby, jelikož některé pasáže jsou dosti těžké k prokousání. Naproti tomu ji doporučuji všem milovníkům sci-fi, přemýšlivým jedincům, filosofům a vůbec lidem, kteří chtějí najít i něco víc pod povrchem. Anatém je rozhodně působivá kniha, která stojí za přečtení a dle mého se jedná o jednu z nejlepších knih vůbec, respektive nejlepší knihu vydanou za rok 2012. Na závěr nezbývá než vyzdvihnout okouzlující překlad pana Kotrleho, který dal českým čtenářům možnost vejít hlavní bránou do Stephensonova světa. Nejen při apertu.“... celý text
— Minas