Andulino přečtené 252

Volání Kukačky 2014, Robert Galbraith (p)

Pamatuji si, jak velký mediální humbuk ohledně této knihy před lety vzniknul. Samotné odhalení toho, kdo stojí za pseudonymem Robert Galbraith představovalo vzrušující novinu. Od začátku jsem věděla, že si knihu chci jednou přečíst, ale chtěla jsem se k ní dostat v ten pravý čas. JK miluji odmalička kvůli Harrymu, ostatně kdo ne! Obdivovala jsem ji však i při čtení Prázdného místa, doteď si pamatuji, jak mě bavily složité vztahy mezi jednotlivými postavami a komplexnost a rozsah knihy. U Volání kukačky jsem našla přesně to, co jsem si přála: úžasné dialogy, vyšetřování založené na rozhovorech, sympatické hlavní protagonisty (mimochodem, proč jsou všichni detektivové alkoholici, ztroskotanci, zranění či s traumatem?), zajímavou a poměrně zavádějící dějovou linku a taky Londýn. Tipovala jsem, kdo by mohl být vrahem, a moje odhady se průběžně měnily. Pátou hvězdičku opomíjím proto, že jsem nechápala, jak Cormoran přišel na to, kdo je vrah, ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela. Možná ale prostě jenom nejsem správný detektiv!... celý text

Než vystydne káva 2019, Tošikazu Kawaguči

Knihu jsem si vybrala v rámci Čtenářské výzvy 2022 (Kniha, jejíž hlavní hrdina pije kávu). Již dopředu jsem z hodnocení ostatních čtenářů věděla, že se v knize neustále dokola opakují jakási pravidla, a neměla jsem tak velká očekávání. Když jsem si knihu z knihovny donesla domů, byla jsem nadšená nádherným provedením obalu, kombinací barev a záložkou, tyto maličkosti mě dokáží potěšit. Zmíněné opakování pravidel cestování do minulosti mě zpočátku rovněž velmi iritovalo, říkala jsem si, že těch pravidel přece není až tolik a že si snad autor myslí, že jeho čtenáři jsou trošku omezení! Později už mi tento fakt tak nevadil, pravidla byla alespoň vztažena na konkrétního vypravěče příběhu a chápala jsem autorovu motivaci. Trochu se mi ze začátku rovněž pletla japonská jména, nicméně kombinace příběhů byla natolik zajímavá a osudy postav natolik jímavé, že mi ke konci některé postavy byly vlastně velmi sympatické. Příběhy dvou sester a matky a dcery (bez dalších spoilerů) se mě dotkly nejvíce. Tak jako tak věřím, že autor plně nevyužil skvělý potenciál tématu, ačkoliv samotný nápad návratu do minulosti či návštěvy budoucnosti, než vystydne káva, je dokonalý. Co si tedy odnáším z celého příběhu? Že ačkoliv minulost nezměníme a některé životní nástrahy budoucnosti také ne, náš život je v našich rukách a to, jak k němu přistupujeme, jak jej vnímáme a co cítíme, můžeme změnit a ovlivnit vždy.... celý text

Umění být zdráv 2020, Věra Keilová

Hodnocení této knihy pro mě není jednoduché, váhala jsem mezi dvěma a třemi hvězdičkami. Téma je mi velmi blízké, umění být dlouhodobě zdravým a spokojeným člověkem v posledních letech řeším poměrně intenzivně, se samotným tématem tedy souzním. Některé věty a části se mě hluboce dotkly, obzvlášť ty pasáže týkající se vztahu žen a mužů či odvahy v rozhodování: "Správná chvíle je důležitá a poznáte ji. Najednou je před vámi otevřená cesta, víte, že musíte vykročit, a nepochybujete o tom." Forma knihy se mi však nelíbí ani trochu, ačkoliv rozhovor může být skvělým způsobem, jak knihu postavit. Například u knihy "Mé cesty do hlubin mozku", kde je rozhovor veden s Vladimírem Benešem, jsou otázky pokládány Martinem Moravcem, uznávaným a oblíbeným novinářem. V této knize však rozhovor působil poněkud strojeně, jako by Věra Keilová dostala otázky předem a hrála vlastně jen roli formální tazatelky, z jejíž hlavy však žádná otázka nepochází. Co mě udivuje ještě víc, jsou vložené "články", které Jana Vojáčka citují, ačkoliv většinu těchto "článků" tvoří jeho odpovědi, vlastně úplně stejně jako v samotném rozhovoru. Za mě naprosto zbytečné, a ačkoliv jsou rámečky vždy tematicky podobné a vhodné, odvádí čtenářovu pozornost od textu a jeho plynulosti. Principy se často dokola opakují, chápu, že cílem Jana Vojáčka bylo, aby tyto pravdy a důležité body byly čtenáři pochopeny a zanechaly v nich hlubokou stopu, toto však na mě bylo trochu moc. Po pár kapitolách jsem se tak do čtení musela nutit, a to právě kvůli neustálému opakování zásadních myšlenek. S některými body nesouhlasím už vůbec, jako že u nemocí malých dětí musíme být v pokoře vůči vyššímu řádu a věřit, že existuje důvod, proč si duše vybrala toto tělo, rod, rodinu či brzkou nemoc. Nemoci u dětí prostě nejsou fér, bez ohledu na cokoliv, a tento postoj mi zavání téměř jakýmsi náboženským uznáváním řádu světa. Proč tedy knize i přes všechny výtky dávám tři hvězdičky? Panu Vojáčkovi se totiž opravdu povedlo to, co zamýšlel, a já jsem po přečtení přehodnotila svůj přístup k životu a zdraví. Otázkou je, zda jsem už na této cestě nebyla před čtením, a právě z tohoto důvodu knihu vyhledala. Tak jako tak si odnáším toto jako nejdůležitější: Pro klidný a spokojený život bez zbytečného stresu je extrémně důležité zbavit se napětí a pěstovat dlouhodobé zdraví.... celý text

Losos v kaluži 2017, Markéta Lukášková

Autorku znám z podcastu Příběh, který se opravdu stal, a mám ji moc ráda. Losos v kaluži byl mou první knihou Markéty Lukáškové, a jistě ne poslední. Cítila jsem se, jako když mi vypráví svoje životní trampoty kamarádka. Barbora by však nebyla mou nejlepší kamarádkou, jelikož osobnostně mi příliš nesedla. To však nic nemění na tom, že se mi četlo krásně. Téma smrti babičky je pro mě osobně noční můra, bojím se dne, kdy se s ní budu muset rozloučit. Tato verze života po životě mě tudíž velmi ukonejšila, vždyť kdo ví, co nás všechny jednou opravdu čeká? Velmi mě oslovila teorie, že nám naši blízcí dávají signály, a uvědomila jsem si, že se mi něco takového vlastně několikrát stalo! Kniha tak pro mě byla odpočinkem, ale i důvodem zamyslet se nad tím, co bylo a co (možná) bude.... celý text

Hornické vdovy 2019, Kamila Hladká

Jsem tak ráda, že se téma hornických tragédií otevírá, ať už v beletrii (můj milovaný Šikmý kostel) či v literatuře faktu. Ne že by to snad bylo snadné čtení, je však naprosto zásadní, aby tato část historie a tento region nezůstaly v zapomnění. Už první odstavec v podobě slov jedné ze vdov na přebalu knihy mě doslova rozsekal, no posuďte sami. "Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Představte si, že vám odejde do práce zdravý člověk, že už nikdy nepřijde, že vás nikdy nepohladí, že se nikdy nepomilujete, že vás nechytne za ruku... Nejde říct: chlapů je milion. Ten váš je jeden." Příběhy vdov, hrdinek a bojovnic, byly pro mě všechny zajímavé, a byla jsem dojata sdílenými (nejen svatebními) fotografiemi a dalšími dokumenty, tak intimními cennostmi. Některá žena mi byla sympatičtější, jiná méně. Vyprávění Květy, Jany a Táni pro mě byla nejzajímavější a zmíněné ženy mi byly jaksi bližší než ty ostatní. Oceňuji, že autorka knihy nezasahovala do vyprávění a zanechala příběhy bez cenzury, ač nemusela souhlasit se vším, co z úst hornických vdov zaznělo. Věřím, že muselo jít o psychicky i fyzicky náročnou práci při sbírání podkladů, rozhovorech s vdovami a dalšími osobami blízkými hornickému prostředí, a autorčiny práce si moc vážím. To nejdůležitější z knihy je však pro mě toto: Nemohla jsem přenést přes srdce, jak mladí tito muži zemřeli a jak se pak jejich ženám rozpadl celičký svět.... celý text

15 roků lásky 2021, Patrik Hartl

Knihy Patrika Hartla mám moc ráda, na každou novou se moc těším a vím, že si při čtení krásně odpočinu. Tato kniha mě bavila v tom, že popisuje život takový, jaký opravdu je, se všemi jeho komplikacemi, propletenými cestami a zvraty, ostatně jako všechny knihy autora. První část jsem četla dloho, později mi došlo, že to bylo kvůli postavě Jeleny, která mi byla extrémně nesympatická. Zvrat spojený s její osobou (ať opět nespoileruji) mě velmi překvapil a šokoval, nicméně někdy se věci prostě stanou tak, jak se stát mají. Hlavní hrdina Aleš prokazoval stále dokola velkou psychickou sílu a inspirovalo mě, jak si v jednotlivých fázích života poradil s tím, co mu bylo naloženo. Bavilo mě i zakomponování odkazů na skutečné události do vyprávění. Poslední řádky kvituji, krásné zakončení plné naděje a dalších roků lásky. Doporučuji jako skvělou oddychovku!... celý text

Sněžím! Deník bílé mafie 2020, Radek Kedroň

K Radkovi Kedroňovi jsem se dostala přes jeho první publikaci Operace Rath, která mě zaujala detaily příběhu Davida Ratha. I tato kniha dokazuje, jak perfektní novinář Radek Kedroň je, obdivuju jeho mravenčí a často jistě náročnou práci a energii, kterou do knihy vložil. Příběh Vladimíra Dbalého je do nebe volající arogancí. Poměry a pletichy v knize nastíněné jsou neskutečně složité, až si říkám, jak inteligentní zúčastnění tuneláři musí být. Nebo se spíše naučili v tomto prostředí orientovat a tyto podvody jim složité nepřipadaly? Tak jako tak se jednalo o unikátní případ, jelikož hlavní důkaz si Vladimír Dbalý proti sobě vytvořil sám. Je velmi směšné, jakou báchorku si pak vymyslel o tom, že psal fiktivní knihu, obzvlášť vzhledem k existenci fotografií, které i my čtenáři v knize vidíme. Všechna čest rovněž vyšetřovacímu týmu, jejich práce je zkrátka prodírání se balastem, bahnem a hnusem.... celý text

Úzkosti a jejich lidé 2020, Fredrik Backman

Nečekala jsem to, ale tato kniha mě dostala. Zábavná a rychle ubíhající od první stránky, plná absurdních momentů a vtipných vět, které mě rozesmály. Jenže! Do tohoto absurdního příběhu byla sem tam nahozena pasáž plná moudrosti, například perfektní popis toho, jaké je to být dospělý. Jednotlivá hodnocení a zamyšlení navíc byla často velmi pravdivá a překvapivě bolavá. A potom přišel příběh jednoho individua. Každý z nás má příběh, který z něj dělá jedinečného. A tak to, co mi nejdřív přišlo jako úplně stupidní přepadení, získalo najednou jiný nádech. Čím víc jsem totiž individuum poznávala, tím víc jsem soucítila a chápala ho. Nic není černobílé. Na konci knihy jsem si i trošku poplakala, což jsem nečekala už vůbec. Mimochodem, velmi silná věta z knihy, která v pár slovech přináší obrovskou pravdu (ti, kteří četli, vědí): "Na smrti je nejtěžší gramatika."... celý text

Nebe nezná vyvolených 2005, Erich Maria Remarque (p)

Remarque je sázka na jistotu, o tom není pochyb. I tento příběh, zasazený do tolika krásných zemí a míst, stál za to. Velmi ve mně rezonovala bolestivá pravda, že přijde onen konec a že ať chci nebo nechci, děj knihy k němu až příliš rychle směřuje. To umocnilo i uvědomění Clearfayta, že bez Lillian vlastně nechce žít. A takové přiznání je u hrdiny a borce jeho formátu tedy něco! Závod Targa Florio zakomponovaný do děje hodnotím velmi pozitivně. Při všech těch přípravách na tento legendární závod a vnitřním přemítání Lillian o tom, co bude dál, jsem čekala všechno, ovšem tohle ne. Smrt čeká na každého, ale často přijde tam, kde se s její návštěvou zatím nepočítá. Po přečtení ve mně zůstal sladkobolný pocit ironie života, který dává i bere naprosto bez varování a nepředvídatelně.... celý text

Honzíkova cesta 1998, Bohumil Říha

Dětství, to je pro mě tato kniha. Moc krásný a milý příběh připomínající mi mé dětství spojené s každou volnou chvílí u babičky a děděčka na vesnici. Měla jsem pocit, že si příběh nepamatuji, ale některé věty mi byly známé do posledního písmenka, a zvláštně melancholicky ve mně po jejich přečtení zatrnulo. "Puňtu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl." "Vypadal, jako by se byl pral alespoň s pěti veverkami." Ráda bych ještě vyzdvihla nádherné ilustrace paní Zmatlíkové. Obrázky si totiž pamatuji do posledního detailu a nepřestává mě uchvacovat, jak moc si dětská mysl pamatuje a jak vnímá.... celý text

Zuzanin dech 2020, Jakuba Katalpa (p)

Ach, jak moc mě tahle kniha dostala! Nejdřív jsem si myslela, že krátké, úsečné věty, v nichž je kniha z velké části psána, nebudou nic pro mě, přece jen nejsem na něco takového zvyklá. Po překonání nezvyku jsem však styl psaní už ani trochu nevnímala. Autorka má opravdu talent, dokáže jednou větou navodit atmosféru tehdejší doby a spojovat jednotlivé historické události krásnými slovy. První část knihy vypravuje, jak je hlavní hrdinka Zuzana jako dítě milovaná, kolik něhy a jak příjemný pocit bezpečí ve mně jenom první stránky knihy vyvolaly! Zuzanino dětství bylo prožito v blahobytu, a ne jen tak ledajakém. Už v části knihy popisující Zuzanino dětství jsem si povšimla, jak autorka dokonale pracuje s českým jazykem, například když se pozastavuje nad tím, jak snadné je při mluvení německy "jedním jazykem tišit i rozdírat", nebo celá věta "Přesto však pihu ukrytou mezi dvěma prsty ukáže jen jedinému z nich." Některé scény na mě byly až moc realistické, třeba topení koťat. Takové momenty nezvládám v žádné knize, v některých mých recenzích už ostatně výtky k podobným scénám zazněly. Smrt Liliany, po níž jsem malou Zuzanu tak litovala, jsem vnímala jako předěl, po němž začíná období zla. Ona vlastně celá první část knihy je očekáváním toho příšerného, co má přijít. I když vím, co historie přinesla, stále jsem doufala, že se něco stane jinak a následující stránky nebudou směřovat tam, kam jsem se obávala. Ony hrozivé scény byly tak živě popsány, že mi běhal mráz po zádech, když jsem si sama sebe v těchto kulisách představila. Velmi mě zaujal rozpor Hanušových myšlenek, autorka vytvořila opravdu komplikovanou osobnost, jíž jsem se již poměrně v brzkých fázích příběhu začala obávat. Přes to krásné dětství a tři nejlepší kamarády, se osudy dvou chlapců tak moc rozdělily, to bylo za mě velmi zajímavé. Rozhořčovala jsem se nad Hanušem, že vydává svoje chování a pocity za lásku, něco tak krásného a křehkého. Je snad tohle láska? "Protože když nemůže mít Zuzanu on, nebude ji mít nikdo." Jak jen mohl prozradit Zuzaninu skrýš? V průběhu čtení mi začalo docházet, že mi Zuzana přirostla k srdci, při sledování celého jejího životní příběhu to asi ani jinak není možné. O to víc mě bolelo číst si příběhy z Osvětimi, a při kontrastu Zuzanina dětství bylo až neuvěřitelné, jak se může život člověka proměnit, bez přičinění jeho samotného. Prováděné pokusy na lidech považuji vyloženě za zvěrstvo, nebylo mi z pouhého čtení dobře po těle. I přesto to Zuzana zvládne, ačkoliv za sebou nechává tolik mrtvých, blízkých více či méně. Kniha je unikátní i tím, že se soustředí na delší časový rámec - popisuje život před koncentračním táborem, ale i po něm. Věta "Liebeskindova dcera se vrací domů." mě dojala. Je v ní všechno, je úderná, je bolavá. Přála jsem si, aby se Zuzanin život obrátil k lepšímu, ať už s Janem nebo bez něj, a důrazně jsem nepodporovala to, kam se příběh ubíral s Hanušem. Při náznacích toxického vztahu, i při jeho projevech v plné síle, mi bylo tak teskno. Jako by snad chudák Zuzana po takovém tělesném i duševním utrpení potřebovala další! Samotný konec knihy, který zde neprozradím (i tak je moje recenze plná spoilerů), byl samotnou katarzí dramatu Zuzanina života. Obdivuji Zuzanu za její celoživotní sílu, odvahu, vytrvalost a nezlomnou touhu žít. Otevřený konec pro mě byl možností vysnít si pokračování příběhu, to nejkrásnější možné. Dnes, den po přečtení, mi Zuzana moc chybí. A to se mi často nestává. Samozřejmě ještě pár dnů zůstávám ve světě hlavních hrdinů všech možných knih. Ale u Zuzany vím jistě, že si na ni ve svém životě ještě několikrát vzpomenu. Moc děkuji autorce za několik krásných, děsivých, inspirujících dnů plných emocí, jsem nadšena.... celý text

Listopád 2021, Alena Mornštajnová

Úžasná kniha! Dlouho jsem se nemohla dostat přes brutalitu a hrůzu oné osudné listopadové noci. Strach a pocit děsu související s tím, že člověk nevěděl, kde jsou jeho příbuzní, musel být hrozný, ať už v rovině alternativních dějin příběhu či (o to hůře) těch skutečných. Tragickou představou je pro mě bolest matky, která nemohla vidět svoje děti a která ze dne na den vlastně přišla o manžela. Vždyť holčička Lenka nebude znát svoje rodiče a svou matku nebude vnímat jako svou matku, říkala jsem si během čtení. Jak tohle mohli ti odporní komunisti dopustit, rozvrátit tolik rodin? Nejhorší na tom všem je, že alternativní historie odehrávající se v knize je na spoustě míst ještě dnes skutečně realitou. Někdo řídí životy lidí a zasahuje do nich, přitom výsostné právo na život a způsob jeho prožívání je přece na jedinci samotném! A co je pro mě myšlenkou ještě tíživější? To, že vlastně stačilo málo a tento příběh se mohl odehrávat i ve skutečnosti. Děkuju vesmíru za šťastlivou kombinaci událostí (butterfly effect?), díky které k převratu došlo. Ještě pár slov k formě psaní Aleny Mornštajnové, kterou stále více obdivuji. Dopisy psané z vězení hlavní hrdinkou Majou její dceři Lence byly vždy datovány v listopadu a, jak to tak bohužel bylo i ve skutečnosti, cenzurované. Za mě je i takováto drobnost geniální tah. Začátek vyprávění Magdaleny z dětské ozdravovny budil zdání, že se jedná o úplně jiný příběh, a velmi mi připomněl můj oblíbený Příběh služebnice, v němž byly perspektivní děti rovněž separovány a jejich mozky vymývány. Rovněž jsem se nepřestávala divit, jak skvěle dokáže autorka podat myšlenky komunismu, jako by jim snad sama věřila a propagovala je, tak skvělá je Alena Mornštajnová. No a spoiler alerts na závěr: Poslední dopis byl pro mě neskutečně smutný, bylo mi do pláče, a to z celého těžkého života Maji, která chudák kvůli režimu zažila hrozné chvíle. O to víc mě dojala věta: "Jsem svobodná, pomyslela si." Tak moc mě bolelo, že se už Maja s Lenkou nesetkaly a tolik si toho neřekly. Velmi by mě zajímalo, co se stalo se Zbyškem a Klárkou. Zkrátka poslední stránky byly emočně extrémně výživné, ostatně autorka už tento svůj dar několikrát dokázala i v jejích dalších knihách. Pevně věřím a doufám, že i tento smyšlený příběh bude mít šťastný konec a že další události budou vypadat přesně tak, jak to u nás opravdu bylo v roce 1989.... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Na knihu jsem se tak dlouho těšila, a nebyla jsem zklamaná. Hned první stránky popisující solný pochod místních žen představoval nádherně živě vykreslenou událost, která mě navnadila na další stránky. Samotné neštěstí v roce 1894 bylo bezesporu strašnou tregédií, bylo mi až fyzicky nevolno, když jsem si představila sebe na Barbořině místě. V ten moment jsem si říkala, že Barbora je obrovsky silná, že zvládla jít dál. Očekávala jsem nejspíš trochu více popisu událostí a pocitů vdov po tragédii. Možná i v duchu pro mě významné věty z knihy "Bolest člověka utluče, když se nechá." však autorka nechala události plynout dál a její Barbora prožila další život jako zapšklá žena zklamaná životem a očekávajíc jen to špatné. Osudy Ludwika, Barbořiny dcery Barky i životní přítelkyně Julky nebyly jednoduché, avšak i přes trápení, starosti a bolestivé dějinné události byly popsány bez patosu (který tu narozdíl ode mě někteří uživatelé zmiňují). Bez dalšího prozrazování děje bych ještě ráda zmínila, jak moc nadšena jsem byla z komunity, místa blízkého mému rodišti i unikátnosti knihy jako celku. Soucítila jsem s hrdiny knihy, obzvlášť proto, že jejich životy byly postaveny na skutečných událostech a inspirovány životy pamětníků, s nimiž Lednická velmi dlouho mluvila. Opravdu se nenarodili v jednoduché době, s hornickým černým popílkem všude kolem, tragédií v roce 1894, první světovou válkou i nepokoji mezi Poláky a Čechy. Autorce děkuji a těším se na druhý díl.... celý text

Lady Fuckingham 2009, neznámý - neuveden

Jak bych tuto recenzi tak mohla začít? Tato kniha není klenotem literatury, znovu si ji už určitě nepřečtu, ale i přesto jsem ráda, že jsem se k této kultovní knize v rámci Čtenářské výzvy dostala, minimálně kvůli rozšíření obzorů. Použitá slovní zásoba je velmi široká, o tom žádná! Chápu, že dílo byla psáno pro účely pobavení, uspokojení fantazií, jistě i pobouření. Na svou dobu byla kniha extrémně provokativní, sex církevních hodnostářů v tehdejší Anglii překračoval veškeré hranice. Jenže ona je vlastně extrémně provokativní i dnes, jedná se podle mě o čisté porno bez příběhu. Na mě to už bylo moc zvrhlé, moc vulgární, zkrátka moc. A ačkoliv sex je nedílnou součástí společnosti a lidského života, popis zasvěcování dvanáctileté holčičky do intimních aktivit se ženou je prostě opravdu moc. Ať byla kniha myšlena s nadsázkou jakkoliv velkou.... celý text

Mé cesty do hlubin mozku 2019, Martin Moravec

Kniha ze zajímavého světa, kterou jsem si moc ráda přečetla vzhledem k mé zálibě v rozšiřování obzorů. Martin Moravec vede rozhovor úžasně a téma má dozajista nastudované, ani na moment není v knize nudné či hluché místo. Někteří uživatelé pana doktora Beneše hodnotí jako namyšleného či arogantního, mně takový nepřijde vůbec - je špičkou ve svém oboru a určitá sebedůvěra a sebevědomí jsou mi dokonce sympatické. Tato profese má totiž i druhou stranu mince, a to velkou zodpovědnost a z ní vyplývající pokoru. V knize dokonce pan doktor i ono lékařské ego přizná. Je však pravda, že s některými postoji nesouhlasím, například pokusy na zvířatech mi jsou proti srsti, ačkoliv samozřejmě vím, že jsou potřebné. Vnímám také posunuté hranice pana doktora: když třeba vyprávěl o nákupu hlav, nebylo mi úplně dobře. Vzhledem k jeho zkušenostem a každodennímu vystavení lékařskému prostředí je to však asi pochopitelné. Chladný, odosobněný pohled, kdy pan doktor Beneš mluví o nemocech, ne o lidských osudech, mi však nebyl milý ani trochu. Na druhou stranu i to z něj činí profesionála, který nepodléhá u svých pacientů emocím. Zajímavý pro mě byl rovněž kontrast s celostní medicínou, obzvlášť vzhledem k tomu, že právě čtu knihu Umění být zdráv. Pan doktor Beneš takový přístup vidí jako psychoterapii, ne medicínu.... celý text

Před pádem 2016, Noah Hawley

Tiché roky 2019, Alena Mornštajnová

Za mě úžasná kniha. Nejdříve jsem si všimla krásné třpytivě hnědé barvy na titulní stránce a notové osnově, která vlastně celým příběhem prostupovala. Jako geniální vidím to, že začátek věty je vždy stejný jako konec poslední věty v předchozí kapitole, velmi originální! Bez přehnaných spoilerů, moje poznatky ke knize jsou následující: Samotný název knihy, přesněji několik jeho významů, jsem pochopila až v průběhu čtení. Kniha je doslova přecpaná emocemi, z těžkých osudů jednotlivých postav až mrazí. Bohdany, jedné ze dvou vypravěčů příběhu, mi bylo neskutečně líto. Chování, které musela přijímat, ačkoliv mu nerozuměla, bylo tak nespravedlivé. Po celou dobu jsem si přála, aby maličkou holčičku její táta obejmul a aby věci nebyly tak, jak jsou. Knihy Aleny Mornštajnové se čtou úplně samy, i proto patří k mým nejoblíbenějším. Autorka je opravdu mistryně slova: "Léto pomalu umíralo a Jiří se rozhodl umřít s ním.". Jedním slovem dokonalé.... celý text

Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii 2017, Ladislav Zibura

Jsem opět nadšena. Ladislavovy knihy mám moc ráda, zúčastnila jsem se i jedné jeho přednášky. Zbožňuji laskavý humor prince Ládíka, proložený hlubšími pasážemi, které mě vždy dostanou, možná až dojmou. Vyzdvihuji i překrásné ilustrace, Tomski&Polanski odvedli opravdu skvělou práci. Tato konkrétní kniha o cestování Gruzií, Arménií a Náhorním Karabachem je novinkou minimálně ve způsobu cestování, kdy Ladislav zkombinoval pro něj typickou chůzi s jízdou na kole a stopem. Rovněž intermezza, zaměřená na historickou zajímavost či drobný příběh nebo vysvětlení, dotvořila krásně skladbu knihy. Konkrétně dějiny Arménie se mi četly těžko, úděl arménského národa se smutnými příběhy o pohřešovaných členech rodin, předcích vyvražděných v rámci genocidy a neustálém pnutí mezi sousedícími národy jistě život neusnadní. Schopnost Arménců se nade vše povznést a užívat si maličkostí a každodenního života mě osobně motivovaly k tomu být vděčná a pokorná. Někteří recenzenti kritizují Ladislavovy knihy kvůli opakujícímu se typu vtipů. Já jsem se však na každý další vtípek nesmírně těšila, takový humor je mou krevní skupinou a nepřijde mi laciný ani trošku. Zaujal mě koncept časové podvýživy v našich uspěchaných životech, trochu znechutilo, jak Láďa omylem snědl ježka, pobavily příběhy o tom, jak se pozval k jehovistům domů nebo jak si na něm matka zkoušela nalepování řas. Příběh o tom, jak zachraňoval štěňátka, mě odzbrojil, a proto si sem přepisuji pár vět: --- V případě, že na mě psi zaútočí, do nich zkusím kopat. A když spadnu na zem, jen si zakryji obličej a budu dělat mrtvého. Jak prosté. "Něco zkuste a uvidíte. Vypálím vám boudu, odvleču štěňata do útulku a posypu zahrady solí," představoval jsem si v duchu, abych si dodal odvahy. --- --- Namísto nich se v křoví schovávalo něco dokonale nepravděpodobného - dvě malá štěňátka. Jedno se mi zakouslo do tkaničky a odmítalo pustit. Jen zbabělec si vybíjí zlost na dětech svých nepřátel, proto jsem se rozhodl k situaci postavit jako muž. "Ježíši, pusinky maličký, kdo vás tu takhle nechal?" zeptal jsem se štěňat, která mi odpověděla jen dalším naříkáním. --- --- Mám s sebou tašku plnou štěňátek, která neopustím, dokud jim nenajdu novou rodinu. Hlavně jim nesmím dát jména. Kdybych jim dal jména a pak je musel opustit nebo nedejbože utopit, urvalo by mi to srdce. Když jsme o tři hodiny později odpočívali v lese, Bob a Sebastian pobíhali kolem igelitové tašky. --- Když si procházím naposledy knihu, koukám na ilustrace a připomínám si jednotlivé příběhy, vlastně mi dochází, že mi po dočtení knihy bylo smutno, že už je konec. Naštěstí nám všem Ladislav připravil ještě minimálně dvě další! A nakonec jedna věta pro připomenutí: "Když má člověk dobrou náladu, svět mu to vždycky oplatí."... celý text

Hezký, ale narovnej se! 2021, Johana Fundová

Z knihy jsem zpočátku byla nadšená, především kvůli pro mě nostalgickému tématu 90. let vyvolávajícímu vzpomínky. Jedna z hlavních hrdinek dokonce má moje jméno a žije ve stejném sousedství jako já. Část knihy z roku 2000 mi připadala, jako bych ji psala já sama. Odkazy na devadesátkové produkty, připomínka jazyka a uvažování mého desetiletého já, i upozornění na sociální i jiné nerovnosti mě vtáhly do děje. Druhá část knihy byla již méně zábavná, obecně to ale chápu, protože nic není tak zábavné jako dětství, jehož starosti a priority jsou naprosto odlišné od dospělosti. Konec byl na můj vkus až moc otevřený, možná si autorka nachystala prostor pro další knihu, možná jen dokončení nechala na čtenářské představivosti. Závěr vidím jako velice symbolický, kdy malý plamínek navázání starých přátelství byl opět uhašen.... celý text

Je mi třicet a jsem single 2016, Ilona Kleníková

Ideální kniha na dovolenou. Příběhy jsem jakožto dlouholetá single žena hltala, jelikož většina ze zážitků autorky mi byla vlastní. Některé příběhy byly čistě vtipné, některé trochu k zamyšlení. Konec knihy mě moc potěšil a autorce její štěstí přeji, poslední příběh mě vyloženě dojal. Doporučuji jako odpočinkovou četbu.... celý text