vnimat_Krasu
komentáře u knih
Sladká apokalypsa
Jérome Leroy
Sbírka několika povídek, které jako nit spojuje téma zániku světa a života. Jerome Leroy je očividně vtipálek a tak katastrofické náměty s jemným i silnějším sci-fi podtextem oživuje černým humorem či prvky ironického hororu. Sladká apokalypsa je tedy díky jeho citu pro překvapení nejsilnější třeba v drasticky děsivé povídce Sophiin přítel, z jejíž strohosti vás zamrazí anebo v netradičním vládním thrilleru Rub současné historie. Ideální jednohubka pro milovníky trpké, místy až hořké literatury.
Závěť Sherlocka Holmese
Bob Garcia
Bob Garcia sice kašle na typické Doylovské motivy a tasí cliffhangery jako na běžícím páse, ale Závěť Sherlocka Holmese je i přes jistou brakovitost zatraceně čtivou detektivkou. V relativně dlouhém příběhu se vraždí ostošest, v Londýně panuje nevídaná zima a Holmes s Lestradem se stávají pouhými přihlížejícími řádění sériového vraha. Nabízí se mi hromada důvodů, proč knihu ohodnotit jen třemi hvězdami, ale čtivost a autorova lehkost, která odjakživa patří k Holmesovým příběhům, řadí Závěť mezi ty nejlepší "postdoylovské" skazky. Ve výhodných edicích tedy po Garciovi hrábněte - je to jedna z těch detektivek, jejichž přečtení vám zabere nanejvýš tři dny příjemného napětí.
Město zlodějů
David Benioff
Dobrodružný příběh dvou ruských chlapců, kteří mají uprostřed Leningradské blokády nalézt pro příslušníka NKVD tucet vajec na svatební dort, je navzdory trpkému prostředí velmi lehkým čtením. Benioff (mimojiné autor scénáře k Troje, 25. hodině nebo Hře o trůny) má silný vypravěčský talent a u Města zlodějů je třeba ocenit, že se nenechal strhnout hrůzami prostředí bídy druhé světové války a komediální part postavil na roveň lince dramatické. Osvěžující jako grapefruit.
Zločiny
Ferdinand Von Schirach
Ivo Jahelka soudní případy přezpívává, německý právník Ferdinand von Schirach si z nich dělá povídky. A stejně jako si Jahelka své soudničky sem tam přibraví vtipem, zdálo se mi, že Schirach spíše své literární výmysly vydává za realitu. Píše pragmaticky, bez zbytečných kudrlinek a některé povídky (Nutná obrana, Trn) nepozbývají určitého tajemna. Přesto nevěřím tomu, že ty vypointované příběhy s géniem Schirachem coby ochráncem lidských práv jsou bezmezným přepisem reality.
Hypnotizér
Lars Kepler
Joona Linna je sympaťák, i když je to jen typická policejní kebule a v první čtvrtině stráví dobré čtyři strany charakteristikou svých spolupracovníků, o kterých se pak už zmíní leda v jedné nerozvité větě. Rodina Erika Marii Barka mě však od začátku do konce neuvěřitelně lezla na nervy. Hypnotizér Erik, který po celý příběh nevyvede alespoň jedinou racionální věc, Simona, příklad hysterky a prototypu ženy, jíž by muž nechtěl mít doma, a Benjamín trpící těžkou nemocí coby tou nejstarší thrillerovou berličkou všech dob. Zprvu zajímavá dějová linie se navíc během půlky knížky rozmělní do kávového lógru a je nahrazena nezáměrným sci-fi, to když Erik s Joonou vyvozují závěry fantastičtěji než Sherlock Holmes. Mě zkrátka Hypnotizér od prvopočátku stále něčím iritoval. Aby se kniha stala světovým bestsellerem, stačí, aby její autoři vdechli svému dílu čtivou formu (kterou Keplerovi neupírám), dodali všechna možná žánrová klišé a příběh zjednodušili i pro ty nejméně náročné čtenáře. Někomu to možná ke štěstí stačí, mně ne.
Jít krást koně
Per Petterson
Skrz naskrz ždímaný sentiment v rámci studeného příběhu jednoho samotářského muže. Ačkoliv jsem příznivcem norské kultury, tato Pettersonova stať mi přišla svým obsahem až příliš abstraktní. A zatímco v první půli jsem smutnou atmosféru ještě jakž takž akceptoval, v druhé polovině mi zkrátka chyběly ty správné grády a s nimi i tolik očekávaná katarze.
Cesta
Cormac McCarthy
Oceňuji délku, údernost, atmosféru a příběh, neřešící všechny ty otázky, které spisovatelé podobných příběhů řeší rádi. Půjdeme? Tak jo.
Cujo
Stephen King
Jazykově nejvulgárnější Kingova kniha, která tak pozoruhodně kombinuje čiré chlapáctví s povedeným dramatickým příběhem o Malinových bombách. Tady je všechno v pořádku.
Šibumi
Trevanian (p)
Z mého pohledu nejlepší špionážní román, který byl dosud napsán. Strhující hlavní linie i vedlejší linky, originální hlavní hrdina, tempo a vtip, díky němuž je mnohostránkové Šibumi románem na skutečně jen pár odpolední. Trevanianova nejlepší kniha a jedno z nejvýraznějších děl druhé poloviny dvacátého století. Přečtěte. A povinně!
Princezna a pytlák
Roald Dahl
Příliš krátké a nezajímavé na to, aby člověku ta stokoruna stála za útratu. Jistě, je to znovu ten starý, originální a čtivý Dahl, avšak tyhle dvě pohádky na pomezí dětské a dospělé literatury mají přeci jen charakter spíše přídavku.
Srdce v Atlantidě
Stephen King
Jako kdybyste poslouchali banální historky z mládí od člověka, kterého si nesmírně vážíte a který je zároveň i vynikající vypravěč. Knížka plná neuvěřitelného spisovatelského umu, tolik odlišného od běžných vyprávění Stephena Kinga. Můj nejoblíbenější, nejpozoruhodnější King.
O psaní: Memoáry o řemesle
Stephen King
Jakoby člověk konzultoval své slohové nedostatky s nějakým dobrým známým u piva a zároveň přitom poslouchal jeho poutavé historky ze života. To vše samozřejmě ve čtivém stylu mistra pera s úsměvem i zármutkem v ksichtě.
Šedé duše
Philippe Claudel
Cokoliv se o Šedých duších napíše, nikdy se nepodaří vystihnout neskutečně ponurou atmosféru, tajemné postavy a životní svízele, ze kterých mi bylo skrze stránky těžce na srdci. Claudel je skvělý vypravěč. Životní pravdy se mu do příběhu povedlo implementovat nenásilnou, čtivou, místy až psychicky nepříjemnou formou. Doporučuji obzvláště těm, kteří považují za nejjadrnější čtivo zabývající se negativními důsledky válek McEwanovo Pokání. Zde jakoby opravdu vše krásné a nevinné muselo v důsledku těžké doby ustoupit temnému a zvrácenému. Krásný nekrásný zážitek.
Očekávání
Šiniči Hoši
Prostým, takřka popisným jazykem psané povídky, které zvysoka kašlou na postavy, jejich mentalitu či bohatá vykreslování pocitů. Hoši zde jen hýří nápady, pointami a vtípky a baví čtenáře v kratičkých jednatřiceti povídkách. Bizarní, slohově netradiční, pro fanoušky či spisovatele povídek povinná četba.
Incident v Twenty-Mile
Trevanian (p)
V tomto Trevanianově díle se opět perou dva rozdílné romány, ačkoliv již ne tak výrazně jako v Létě s Káťou. Události v Twenty-Mile jsou z jedné strany poctou rodokapsovým klukovským westernům a z druhé krvákem s výrazným záporným hrdinou. Trevanian je mistrem charakterů, humorného literárního stylu a čtivosti. V této knize však forma utlačuje obsah a thrillerová ráznost ne a ne přijít. Nejslabší z Trevanianů.
Syn stínu
Sjón (p)
Sjón má bezesporu literární talent a Syn stínu je i díky délce soustem na polední přestávku. Pro příště bych uvítal větší prostor pro dialogy a méně nucené poetiky či snad bajkovství v závěru. Slohově ale rozhodně vytříbené k dokonalosti.
Strach v hrsti prachu
John Ives
Klasický survival, tentokráte v poušti. Ives má problematiku přežití v horku nastudovanou pečlivě a chování zoufalých postav je tak nesmírně věrohodné. Posledních třicet stránek je ale vzhledem ke zbytku možná až příliš polopatických. Přesto velmi jadrný psychologický horor, který by vám neměl chybět v knihovně.
Povídky
Zdeněk Svěrák
Pan Svěrák kdesi prohlásil, že jako mladý začal psát knížky pro děti, protože měl nad nimi zkušenostní převahu a nad dospělými nikoliv. Kdyby Zdeněk Svěrák napsal své Povídky dnes, možná by se staly úsměvnou a především vyrovnanou knihou plnou milého čtení. Rozpětí stáří autorových povídek je však příliš široké a s ním je široký i rozptyl kvality či zajímavosti jednotlivých segmentů. Pár sympatických kousků by se tu našlo, o tom žádná, převládá však jen šedá nuda nepromakaných nápadů, které Svěrák nevyužil do své filmové či divadelní tvorby. Maminky a tetičky budou spokojeni, čtenáři toužící po pointě a dravosti nikoliv.