Vakalik
komentáře u knih
Gump – pes, který naučil lidi žít
Filip Rožek
Příběh vyprávěný pejskem - jeho cesta životem, co zažije, veselé i smutné historky. Hezké, jednoduché čtení pro děti i dospělé. Přečteno za jedno odpoledne.
Sítě
Petra Dvořáková
Velice poutavě napsané příběhy 3 žen. Každá má nějaký reálný problém, řeší jej po svém. Člověk tak nějak při čtení pořád přemýšlí, jak by v dané věci postupoval sám. V prvním případě Kristýna a vyprávění psychologa o velice toxickém vztahu. Druhý příběh o víře ve zdravé a nezdravé podobě formou dopisů mezi hlavní postavou a knězem. Třetí příběh o nízkém sebevědomí a následcích. Sítě mi celou dobu evokovaly díla Delphine de Vigan, která se ve svých dílech rozebírá podobná témata.
Tajemství pokladu svatého Václava
Renata Šindelářová
Výborný nápad, horší provedení. Hodně nereálně a kostrbatě pojatý příběh, našla jsem i nějakou chybu ve zpracování. Škoda, že se autorka nedržela jen jedné doby (např. historie).
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Nemám ráda hodně zpopularizované knihy, vede to k tomu, že se jim vyhýbám. I na Žítkovské bohyně jsem se dostala až po letech a to mám jeden výtisk už asi 5 let doma. Kniha je zajímavá, odlišná. Autorka umí sugestivně popsat přírodu a prostředí i realisticky popsat tehdejší náladu mezi lidmi. Retrospektivní příběh Dory a bohyní. Postupné odhalování mnoha informací, které rozkrývají příběh.. Nevadily mi ani pasáže s dokumenty StB. Jediné mínus za mě, že jsem se nedokázala do žádné postavy vcítit. Za mě je škoda, že autorka vyprávění nepojala trochu jinak.
Komiksová Kytice
Karel Jaromír Erben
Ilustrovaná Kytice byla vydána ze dvou důvodu: 205. výročí narození K. J. Erbena a pro přiblížení díla mládeži. Já mám k tomuto ilustrovanému zpracování Kytice několik výhrad. Zaprvé se mi nelíbí většina ilustrací. Dnes je moderní všemu staršímu dávat moderní kabát, ale u Kytice se to dle mého názoru zrovna nehodí. Některé komiksy jsou tak špatně zpracované, že pointu vesměs pochopíte opravdu až při přečtení skladby. Druhá věc, která mi vadí (i když je to pro někoho detail) je dvojí uvádění názvů kapitol, a to před komiksem a pak před samotnou skladbou. Oceňuji uveřejnění nedokončené Svatojanské noci. Nicméně že by dílo bylo v tomto podání pro mládež srozumitelnější mi nepřijde, právě naopak.
Nejlepší víkend
Patrik Hartl
Není to zlé, je to taková klasická hatlovská oddychovka. Stále ten samý námět, podobné zvraty... Ale já mám Hartla ráda.
Spolubydlící
C. L. Pattison
Líbí se mi dvě dějové linie, jedna z minulosti a jedna ze současnosti. Do poslední chvíle jsem váhala, která z postav je vyprávějící. Sedělo to na obě. Rozuzlení se mi líbilo, i když při malém počtu hlavních postav nebylo těžké si někoho tipnout. Knihu bych ale určitě nenazvala thrillerem, jde spíš o lehčí čtení na dva večery.
Tatér z Osvětimi
Heather Morris
(SPOILER) Jelikož jsem četla eknihu a obal knihy jen přelétla, nevšimla jsem si, že jde o román podle skutečného příběhu. Celou dobu jsem tak žila v tom, že jde o nereálný, hodně přibarvený (a to do odstínů růžové) příběh, kde je realitou možná tak inspirována pozice tatéra. Když jsem na konci knihy zjistila, že dílo vzniklo opravdu podle vyprávění člověka, který to zažil, docela mě to šokovalo. Četla už jsem desítky knih na téma holocaustu. A tahle je snad nejpozitivnější z nich. Nejpozitivnější v tom smyslu, že se naprosto vzdaluje realitě v koncentračních táborech. 99% knih, které jsem o holocaustu četla bylo tak šokujících, že sem až občas musela knihu odložit. Proto se mi nelehko čte, když pak někdo líčí situaci tak, že se tam mohli volně procházet, držet za ruku, užívat si sluníčka a podobně. To, že se všichni, u kterých to zkusil nechali podplácet a všichni včetně vzdálených dozorčích věděli, když hlavní postavu potkali, že ON je tatér, je taky neuvěřitelné. Že se jemu i jeho družce podaří útěk a nikde je nechytne, nikdo po nich nestřílí? On naopak potká Rusy, kteří ho hned vezmou na své velitelství a svěří mu funkci a pomalu postel s nebesy? Nemohu říct, že se mi kniha nelíbila. Dočetla jsem ji, protože mě zajímalo, jak to s hlavním hrdinou dopadne. Jen je hodně těžko uvěřitelná. Nechci zpochybňovat paměť hlavní postavy, ale myslím, že po desítkách let měl už realitu hodně zastřenou. Pokud by to byla jedna z prvních, které bych o holocaustu četla, asi by moje recenze byla pozitivnější.
Osudy porodní báby
Sabine Ebert
Jsem ráda, že jsem se ke čtení druhého dílu dostala. Jak pro mě byl první díl spíš zklamáním, tak druhý je příjemným překvapením. Už to není jak vyprávění pro puberťačky a i se to lépe čte. Do třetího dílu se pustím určitě také.
Okamžiky štěstí
Patrik Hartl
Hartlovi knihy zásadně poslouchám jako audioknihy. Ani jednu jsem nečetla v tištěné podobě. Je to z jednoho prostého důvodu - jeho knihy jsou tak lidově napsané, že by mě zaprvé asi nebavilo je číst, a zadruhé se u nich dá dělat i něco jiného (uklízet, běhat). Dlouho jsem se Hartlovi vyhýbala, protože zásadně nečtu knihy, které jsou zrovna v módě. Raději počkám až přejde ta vlna a pak si na knihu udělám vlastní názor. A jelikož zároveň čtu autorovu tvorbu postupně tak, jak byly knihy napsány, abych viděla jeho literární vývoj a posun, tak jsem se k Okamžikům štěstí dostala až nedávno. A úplně nadšená nejsem. To, že se neustále opakuje ten samý námět (více hlavních postav, které mají cosi společného, propletení osudu, vylíčení běžných situací, absence hlubšího dramatu) mi ani nevadí, protože mi přijde, že takových knih na trhu až tolik není. Spíš mi vadí, že se v dějí stále neuvěřitelnější a nereálnější věci. Okamžiky štěstí jsou toho úkazem. Nechci rozebírat konkrétní situace, abych nespoilerovala, ale vrcholem pro mě byl konec knihy (myslím vyřešení vztahů hlavní hrdinky). Začínala jsem číst od Veroniky a zpětně bych to udělala stejně. Odpočinková kniha, nejlépe k moři na lehátko do ruky nebo do uší :)
Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
Na Petru Hůlovou mě přivedla učitelka literárního semináře. Paměť mojí babičce jsem tak četla poprvé před asi 10 lety. A nosila jsem ji v paměti jako knihu, ke které se chci jednou vrátit. Po těch letech jsem si už nepamatovala děj, jenom atmosféru, kterou mi kniha vykreslila. A i při druhém čtení se to opakovalo. Vůbec mi nevadila cizí slova, naopak mě vtáhla do děje. Trochu jsem se občas ztratila ve jménech vedlejších postav, které se vynoří jednou a znovu až za pár let (stránek). Některé situace jsou smutné, u některých člověk nevěří, že se to může ve světě posledních let dít. Za mě je to ale nádherně napsaná kniha o lidském životě a utrpení. Každopádně vím, že k téhle knize se vrátím zas a znovu.
Jeden z nás
Shari Lapena
Shari Lapenu mám moc ráda, ale tahle kniha mě popravdě trochu zklamala. Děj je předvídatelný a chybí mi tam hlubší analýza do myšlenek postav. Pro mě to byl takový tuctový knižní thriller, který mi v paměti zapadne mezi mnoho dalších momentálně vycházejících.
Nové povídky
Zdeněk Svěrák
Pro mě to byla odpočinková, nenáročná kniha. Líbí se mi vtipnost i reálnost povídek, to, jak malý detail na začátku je vlastně hrozně důležitý pro pointu celého příběhu.
Tajemství sídla Craven Manor
Darcy Coates
Osobně mi vůbec nevadí že má kniha stejný námět jako předchozí Dům rodu Ashburnů. Opuštěný strašidelný dům mimo civilizaci, je vděčné a bohaté téma, pokud se zpracuje dobře. Tady se to za mě tolik nepovedlo, ne tolik, jako v první knize. Líbí se mi hlavní hrdina, je mi sympatický. Líčení domu je právě tak podrobné, aby vylíčilo atmosféru, ale ne tolik, aby čtenáře nudilo. Autorka si většinu knihy hraje s odkrýváním charakteru hlavních postav, nechává čtenáře v nejistotě, která stránka osobnosti je pravdivá. Do poslední chvíle jsem tak nevěděla, jak děj vlastně skončí. Co se mi ale na knize nelíbí je ta nereálnost. Zpočátku se nad některé věci dá povznést, ale poté už jsou určité situace za hranou uvěřitelnosti. Bratranec, skrytá vesnice... Nechci prozrazovat víc. Ale Přijde mi, jak kdyby se autorka u tohoto tématu už vyčerpala, a nevěděla co vymyslet, aby děj odlišila od první knihy. I tak se ale ráda pustím do jejího dalšího díla.
Tango pod Hradem
Jan Pergler
Tango pod Hradem pro mě bylo příjemné překvapení. Mám ráda životopisy, kde se dílo věnuje hlavnímu tématu a přijde i nějaké vsuvka z dětství (oproti životopisům, kde se začne rozsáhlým vyprávěním, jak hlavní postava prožívala dětství a pubertu a pak se jde k hlavnímu tématu). Tango pod Hradem to splňuje. Drtivá většina knihy je věnovaná tomu, čemu se MH věnuje a proč je známý (kandidatura na prezidenta, senát, medicína). Decentně povypráví i o dětství, ale věnuje se tomu zajímavému, jako je život v cizině, který jeho policitcký směr ovlivnil, vynechává patetické historky o tom, jak stavěl bábovičky. Příběh o tom, jak s minimem finančních prostředků dokázal vytáhnout z lidu téměř 9% hlasů, jaký je jeho záměr, co chce dokázat. Knihu jsem přečetla za jeden večer.
Celý den se nic nestane
Bianca Bellová
Já mám Bellovou ráda. Je trefná, je krátká, věcná, přímá a hodně naturalistická. Celý den se nic nestane bylo trochu víc dějové než jiné knihy. Přelouskla jsem ji za jeden den.
Přes matný sklo
Petra Hůlová
Třetí kniha, kterou jsem od Petry Hůlové četla. Tak nějak jsem čekala, že rozlouskne můj rozporuplný názor na ni. Zatímco z Paměti mojí babičce jsem byla naprosto nadšená, Macocha mi přišla jako úlet. Přes matný sklo se mi líbilo, bylo to čtivé, bylo to psychologické a krátké - žádné umělé natahování.
Krvavý Bronx
Petra Soukupová
Já jsem z knihy totálně nadšená. Líbilo se mi pojetí - čeští autoři dostanou novinové články z historie a mají na to téma napsat povídku. Líbí se mi, že se mohu v jedné knize seznámit s tvorbou více českých autorů a vytipovat si ty, které neznám a líbí se mi. V Brně jsem žila 6 let, takže i pověst Cejlu je mi známá. Některé povídky se mi líbily, některé mi přišly hodně slabé, našli se i autoři, jejichž tvorbu znám a tady mě zklamali. Celkově ale hodnotím dílo velice pozitivně, jak nápadem, tak zpracováním. Krásná obálka už je jen třešinka.
Vděk
Delphine de Vigan
Aneb jak jde s minimem postav napsat dílo, které se z paměti jen tak nevymaže. Vyprávění o stáří, o tom, jak člověk schází, jak přichází smrt. Je to čtení na jeden večer, ale velice emotivní. I slza mi ukápla.
Paní smrt: Vzpomínky Stalinovy odstřelovačky
Ljudmila Michajlovna Pavličenkova
Vojenská literatura je mi velice blízká a Ljudmilu Pavličenko nesmírně obdivuji za to, jak dokázala obstát (a nejen to) v převážně mužské profesi. Ljudmila knihu pojala jako vyprávění o svém životě a líbí se mi, že většinu knihy věnovala svým vojenským zážitkům. Je až neuvěřitelné, co lidé, ať už vojáci nebo obyčejný lid museli zažívat. Životnost vojenského odstřelovače na frontě je průměrně 3 týdny. Tato žena dokázala mnohem víc. Kniha se čte lehce a je napínavá.