tsal komentáře u knih

Deník bláznivého starce je svým způsobem velmi odporné dílo. Románek-nerománek starého bláznivého dědka, jehož vrtochy mě nutily nevěřícně kroutit hlavou, a jeho mladé snachy ve mně s každou stránkou budil jen znechucení, ale přesto jsem musela číst dál, abych se dozvěděla, kam až to autor nechá zajít.
Tohle bravurné vyvolání negativních pocitů se musí Japoncům nechat. Nikdo další nedokáže napsat nic tak odporného a absurdního jako oni.

4 21.11.2012

Tuto knihu doporučuji všem, kteří se zajímají o japonský fenomén gejš.

Liza Dalbyová se kvůli své diplomové práci na oboru antropologie vydala do Japonska, aby zde studovala skupinu, o níž chtěla psát - japonské gejši. Nakonec se jí ale naskytla pro cizince až neuvěřitelná možnost stát se jednou z nich a poznat tak jejich svět, utajený i před samotnými Japonci, zevnitř. Byť zde autorka občas nechá vykouknout subjektivní názory, které si v diplomové práci nemohla dovolit, daří se jí podat nám komplexní obraz ze života světa květů a jív.

Dočtete se zde, jak vlastně živnost gejš vznikla, jak se proměňovala v průběhu let, jaký byl rozdíl v životě gejši před válkou a po válce, a jak jsou na tom gejši v současnosti (70. léta). Přestože se zaměřuje hlavně na kjótské gejši, mezi nimiž žila, dočtete se i ženách z Tokia nebo z lázní Atami a zjistíte, že není gejša jako gejša. Zjistíte, jak na ně nahlížejí Japonci, jejich manželky nebo jak na sebe nahlížejí ony samy.

Rozhodně zajímavá a velmi čtivá kniha.

2 21.11.2012

Murakami zde opět šokuje násilím, sexem a velkou spoustou drog. Avšak na rozdíl od dalších knih, které jsem od něj četla, za onou snahou šokovat nic dalšího není. Žádný příběh, žádné poselství, nic co by mě donutilo se zamyslet nad současnou společností. To, co jinde funguje jako kulisy, postavil v této knize autor do role herců a ono to překvapivě moc nefunguje.

2 21.11.2012

Kouzla na obzoru se mi zdaleka nelíbila tolik jako Město čarodějů. Zatímco slabou detektivní zápletku Města zachraňovala vtipná a příjemná hlavní hrdinka prožívající skvěle napsanou romanci, která rozechvívala mé naivní srdce, v Kouzlech nebylo nic, co by zastínilo všechny ty nedostatky, s nimiž se autorka předvedla. Cesta nabytá dobrodružstvím nebyla napínavá, Ziu jsem měla chuť každou chvíli proplesknout, aby se konečně probrala a začala se chovat na sedmnáct let, které jsem jí za celou knihu ani jednou neuvěřila, a klišé. Jedno klišé za druhým, přičemž na ně autorka ještě sama ukazovala a zdůrazňovala je. Snad doufala, že tak klišé změní v novátorství a bude působit vtipně, ale mě tím jen ubíjela. Co mi ale nejvíc vadilo bylo, že autorka svým způsobem sama shodila předešlou knihu, kterou jsem si velmi zamilovala. Pro tuto začínající autorku by možná bylo lepší, kdyby se ještě nějaký čas nepouštěla do na sebe navazujících příběhů. Jejich návaznost totiž naprosto nezvládá. A komu je vlastně kniha určena? Ráda bych ji doporučila dvanáctiletým děvčatům, jelikož styl psaní, způsob, jakým hrdinka ze všech nesnází vybruslí úplnou náhodou, a vlastně i charakter hrdinky samé by se jim velice líbil. Ale kvůli naprosto zbytečným a velmi rušivým narážkám na sex bych tuhle knihu dítěti do ruky nedala. Z celé knihy jsem tak měla dojem, jako kdyby se malé děvče vloupalo matce do šminek a pak si hrálo na zkušenou dámu v nejlepších letech. Komický a velmi rozpačitý výjev...

6 13.11.2012

Srovnávat knihu s filmem nemá moc cenu. Obé je od základů naprosto odlišné a proto se mi obé líbí z jiných důvodů. Kniha je vlastně filozofickým dílem. Než o boj s ošklivými brouky a krutopřísné hlášky, zde jde o přeměnu běžného člověka v občana, který zná své místo ve společnosti a ví, jakou cenu ono místo má. Je to příběh o povinnosti a obětování se vůči celku a o hrdosti z toho činu plynoucí. Ať už je čtenáři Heinleinova představa téměř ideální společnosti blízká nebo ne, rozhodně donutí k zamyšlení, jestli na jeho slovech není náhodou něco pravdy, a k porovnávání se současným stavem. Ano, byť je kniha již 60 let stará, je stále aktuální. Některé neduhy společnosti, které zde Heinlein kritizuje, v jeho době teprve začínaly, jiné byly již dlouho zakořeněné. Ať už to ale bylo jakkoliv, jsou zde stále a my si je skrze řádky připomeneme a uvědomíme. Budeme však mít dost odhodlání na jejich nápravu?

"Svrchované občanství bylo poskytováno podle všech možných pravidel - místa narození, rodiny, rasy, pohlaví, majetku, vzdělání, věku, náboženství a tak dále. Všechny tyto systémy fungovaly, a ani jeden dobře. Na všechny se mnoho lidí dívalo jako na tyranské, všechny se nakonec zhroutily nebo byly svrženy.
A nyní zde máme ještě jeden systém... a náš systém funguje docela dobře. Mnoho lidí si stěžuje, ale nikdo neprotestuje, osobní svoboda je největší v dějinách, zákonů je málo, daně nízké, životní úroveň je tak vysoká, jak dovoluje produktivita práce, zločinost je na nejnižším stupni. Proč? Ne proto, že naši voliči jsou chytřejší než ostatní lidé.... V našem systému je každý volič a úředník člověk, který prokázal dobrovolnou a těžkou službou, že klade dobro skupiny nad osobní výhody."
Str. 173-174

10 24.10.2012

Tuto knihu jsem dostala na základní škole jako odměnu za prospěch a nedokázala bych si představit nic, co by mi udělalo větší radost. Skrze stránky se mi otevřel magický svět prastarých kouzel, bytostí a tajemství, snových příběhů, které byly pohádkou a zároveň nebyly. Na krátký okamžik jsem se stala členkou nejpodivnější rodiny, jaká kdy spatřila světlo světa, a i teď, po tolika letech, k ní ráda každý rok jezdím na návštěvu. Je to kniha pro ty, co nezapomněli snít.

3 24.10.2012

Zelazny ve své obvyklé formě a podobě. Opět zde mísí prvky sci-fi a fantasy, tentokráte ve prospěch science fiction. Krom toho mě na knize ale zaujaly i další dvě věci - gradace, s níž se odvíjí a postupně propojuje několik dějových linek, točících se kolem skupiny různorodých charakterů, a její vyvrcholení v úžasně napsané scéně, kterou musíte přečíst jedním dechem. Dále pak dobré využití již známé postavy Sandowa (Ostrov mrtvých), na kterou se však tentokrát pohlíží z jiného úhlu.

3 04.09.2012

První polovina knihy mě naprosto strhla a připomněla mi, jaké to je číst opravdu skvělou knihu. V druhé polovině se příběh bohužel trochu změnil a byť byl stále zajímavý, přesun od psychických a emočních problémů hlavního hrdiny k problémům více materialistickým mě poněkud zklamal. Ben Belson je přesto velmi zajímavou literární postavou.

1 14.08.2012

Po přečtení knihy mi bylo jasné, že Tvorové jsou jedna z nejtěžších Zelaznyho knih, s nimiž se český překladatel doposud musel potýkat. Když jsem si však v doslovu přečetla, kolik lidí na těch slabých 216 stranách textu pracovalo, lehce se mi zatmělo před očima. Není to epický příběh, ale surrealistické umělecké dílo, v němž Zelazny nechal svobodně plynout svou představivost a na rozdíl od svých ostatních prací, ji nikterak neomezoval.
Tvorové se nesmějí číst jako příběh, ale musí se číst jako sen.

6 14.08.2012

Zásadní chybou této knihy pro mě byla naprosto nesympatická hlavní postava. Odysseus a jeho nadřazené chování mě rozčilovalo, až mi nakonec vůbec nezáleželo na tom, co se s ním stane. Vlastně jsem si i chvílemi přála, aby se mu něco ošklivě nepovedlo a někdo mu sesadil hřebínek.

10.07.2012

Po dočtení první knihy jsem byla nadšená a říkala jsem si, jak je skvělé, že k mé oblíbené herní sérii vycházejí i knihy, které doplňují prázdná místa v historii míst a postav, s nimiž jsem strávila tolik hodin. Volání ve mně však vyvolalo spíše pocit zklamání. Jeho děj je již o něco blíže ke hře a tak mi velmi vadila celá řada nesrovnalostí mezi knihou a hrou. Je to smutné, protože druhá výprava krále Marika do Hlubokých cest si zasloužila něco lepšího.

10.07.2012

Lidé z rodu Nire je v pravdě četba trochu těžšího rázu, avšak doporučuji ji každému, kdo se zajímá o dějiny Japonska. Na rozdíl od kratších románů, jimiž se literatura tohoto národa vyznačuje, nám totiž poskytuje ucelený obraz na vývoj japonské společnosti v první polovině minulého století. Skrze rodinu Nireových tak můžete sledovat jak jedno období přecházelo v druhé a jak se to podepisovalo na obyčejných lidech.
Nedá se říct, že bych si některou z mnoha postav, s nimiž se zde setkáte, oblíbila. Všichni na to byli příliš zvláštní, měli své podivnůstky a mnohé vady charakteru, které mi bránily v tom, abych s nimi cítila a stranila jim. Avšak právě tato ujetost pro mě byla důvodem, proč číst dál. Chtěla jsem totiž vědět, jak se jejich povahy budou vyvíjet dál, jak budou reagovat na změny, které měly nastat.

4 10.07.2012

Je těžké shrnout dojmy z této knihy a přitom ji neurazit nebo nezaslouženě nevychválit až do nebe. Ano, dala jsem tři hvězdy, ale jsou to naprosto odlišné tři hvězdy než jaké dostaly jiné knihy. Neuromancer není špatná kniha, není to ani kniha průměrná. Její nápad je skvělý, zpracování úžasné. Svět, který Gibson vytvořil, je fascinující, děsivý, i přitažlivý zároveň. Kolikrát jsem se přistihla, že bych se do toho světa drog, pouličních vražd a téměř neexistující spravedlnosti chtěla alespoň na chvíli podívat a zakusit jeho chuť, jeho odpornost a zvrácenost.
Přesto všechno jsem ale měla problém knihu dočíst. Těžko říct, čím to bylo? Možná tím, že je pro mě svět moderních technologií a programování nečím naprosto nesrozumitelným, něčím, co jde zcela mimo mě. Neorientovala jsem se, ztrácela jsem se, nechápala jsem...

4 27.06.2012

Byť se kniha ke hrám příliš neváže, takže by ji měl bez problémů pochopit i někdo, kdo Dragon Age nehrál, nevím, jak by ji takoví lidé hodnotili. Já sama jsem ji ohvězdičkovala čistě na základě mého vztahu ke hře, protože když nad něčím strávíte tolik hodin, je těžké nebýt sentimentální.

Ukradený trůn je poustavě a živě psaná fantasy. Hlavním tahákem pro mě byl Loghain, který bohužel ve hře nedostal tolik místa, kolik bych si přála, a proto jsem tuto nápravu ocenila. Nakonec nezklamal ani on, ani Marik. U obou došlo ke změnám v povaze, na obou se podepsalo vše, čím prošli během svého boje o Fereldenský trůn. Z naivního hrdiny se stal král, který dokázal činit i těžká rozhodnutí, a z poněkud sobeckého utečence s omezeným rozhledem, úctyhodný rytíř, který neváhal položit osobní štěstí na oltář království. Čtvrtou hvězdičku si kniha vysloužila čistě jen za ten konec.

1 27.06.2012

Erilian je prioritně určen tak pro dívky do patnácti let, ale jsem si jistá, že si získá každého, kdo rád příběhy o životě mladých dívek a magickou atmosféru. Hlavní hrdinka Kiara mi byla nesmírně sympatická, její smysl pro humor mě několikrát rozesmál a vztah s tajemným a šarmantním podivínem Lyrazem mě donutil se připitoměle usmívat ještě tak dvě hodiny pro dočtení. Kulisami tomu všemu pak byl poetický magický svět a skvělý styl psaní, který vás strhne. Většinu času jsem měla pocit, jako kdyby slečna autorka opravdu popisovala svůj život.
Jediné dvě vady, na které jsem narazila a které mě donutily snížit hodnocení o jednu hvězdičku, byla přílišná překotnost, s níž autorka nastínila začátek příběhu, a slabá detektivní zápletka. Přestože jsem ji nikdy nebrala jako nosnou část příběhu, spíše jen jako prostředek, jak příběh posunout o kus dál, její nepropracovanost na konci trochu zkazila dojem z celé knihy.

2 31.05.2012

Byť kniha zprvu vypadala velmi zajímavě, s postupujícím čtením jsem se nemohla ubránit pocitu, že kvalita klesá. Co mi ovšem nejvíce lezlo na nervy, bylo neustálé podsouvání Andrejovi dobroty, díky čemuž jsem za chvíli začala být na hlavní postavu alergická. A druhá hlavní postava ala fracek tomu tedy moc nepřidala.
V každém případě, kdo čeká klasické upíry, jak je známe ze současnosti (ne, teď nemluvím o světluškách), bude překvapen. Upíři jsou zde trochu jiní a hlavně se začnou opravdu řešit až ke konci knihy. Tedy žádná klasická upírárna.
(A jsem jediná, komu přijde, že autor anotace knihu nečetl, ale spíše jen v rychlosti prolétl?)

31.05.2012

Autor beze sporu vytvořil nádherný svět a neváhal ho popsat do podrobností, kolikrát až encyklopedických. To ale bylo tak vše, co mě na knize zaujalo. Postavy si mě nezískaly, rádoby filozofické pasáže jsem musela přeskakovat a děj se záhy změnil v jeden sáhodlouhý popis cesty a já si již v polovině říkala, kdy už to konečně skončí.

2 23.05.2012

Stejné dojmy jako z předchozích dvou dílů. Jedno se této trilogii nedá upřít. Ať už si na ni utvoříte jakýkoliv názor, příliš ho během čtení nezměníte.

20.05.2012

Série Corum je vlastně taková pohádka pro dospělé. Záporáci jsou zlí, odpudiví a zrádní, zatímco hrdinové chytří, odvážní a spravedliví. Corum ani ve druhém díle neztratil na své naivitě a i děj je stejně předvídatelný (a víceméně okopírovaný) jako v prvním díle.
Chápu, proč se mi tahle série líbila na základce, ale obávám se, že ji teď ze stejných důvodů shledávám nedostatečnou.

1 18.05.2012

První část příběhu o knížeti Corumovi mi přišla roztomile naivní. Jaký jiný také může příběh být, když je takový hlavní hrdina?

15.05.2012