triatlet komentáře u knih

Ač ateista, rád občas otevřu Bibli s věnováním babičky a přečtu si nějakou pasáž.
Znalost Otčenáše, Desatera, Listu apoštola Pavla Korintským, Písně písní, ale i podobenství by mělo patřit k všeobecnému přehledu.

Napsat o Bibli, že je blbost, je znak pózerství.

"Blaze člověku, jenž našel moudrost,
člověku, jenž došel rozumnosti.
Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra,
její výnos je nad ryzí zlato." (Př 3-4, 14-15)

„Jsou různé druhy ticha. Ticho útulné, ticho volající ke spánku, ticho těšící se na příchod blízkého člověka, ale i ticho tíživé, plné očekávání, že bude v příštím okamžiku přerušeno křikem nebo příkrou poznámkou. Ticho našeho domu bylo nervózní a křehké, naplněné nevyřčenými slovy. Hrozilo, že se protrhne a všechna zadržovaná slova se vyhrnou ven, zůstanou viset ve vzduchu a už nikdy se na ně nepodaří zapomenout.“ (s. 89)

Alena Mornštajnová v románu Tiché roky mapuje na pozadí československé historie osudy jedné rodiny. Díky zvoleným vypravěčům časové období zahrnuje víc než sedmdesát let (z pohledu otce), přibližně deset let z pohledu dcery.
Hlavní hrdinka – Bohdana – je podobně jako Hana (Hana), nebo Anežka (Slepá mapa) nezakořeněná. Podobně jako ve Slepé mapě autorka volí pro trojici ústředních ženských postav jména začínající stejným písmenem (Bohdana, Blanka, Běla; Eva promine…).
Autorka umí mistrně charakterizovat jednotlivé postavy, gradovat příběh. I když osud Blanky se začne odvíjet až na str. 93, tak její role ve vztahu k Bohdaně je patrná od začátku.
Líbí se mi naplnění názvu. Posledních cca 50 stran jsem dával pozor na slovesa označující Bohdanino vyjadřování…
Vztahy Bohdany k Zubovi, ale i k Běle mě oslovily nejvíc. Věřím, že díky očekávanému závěru Bohdana zakořenila… Osudy jednotlivých postav jsou uvěřitelné.
Mohla autorka zvolit lepší úvod než zachycení pocitů náctileté vypravěčky, která
v 90. letech ručně píše na dvacet dopisů, aby je rozeslala domnělým příbuzným a odhalila rodinné tajemství? Soucítil jsem s Bohdankou, když ji bolely ruce od psaní dopisů, s napětím jsem očekával, jaká přijde odpověď. A především jsem s napětím četl kapitolu za kapitolou…
Líbila se mi plynulost vypravování, návaznost jednotlivých kapitol (poslední/ první věta). Moc hezká je grafická úprava.

„Kdyby se Svatopluka někdo zeptal, co se mu na něm samém líbí nejvíc, chvíli by předstíral, že přemýšlí a pak by odpověděl – hlas. Opravdu, hlas měl mužný, zvučný a příjemný. Dokázal jím upoutat posluchače při veřejných projevech a na schůzích i okouzlit mnohé dívky tak, že spíš než obsahu slov podlehly jejich melodii.“ (s. 65)

69 30.04.2019

První věta románu zaujme. Co se stane? Mám být neposlušný čtenář? Nebo se mám držet rady - posledních vět z úvodní části první kapitoly?
"Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu nikdy nedávejte do rukou svým dětem." (s. 12)
Autorka příběh vykonstruovala dokonale - ve 3 částech pomocí dvou vypravěček sděluje na pozadí rodinné historie podstatné dějinné události. Vedle holokaustu je podstatou i epidemie tyfu, která postihla Valašské Meziříčí v r. 1954. A právě události kolem epidemie tvoří rámec románu.
Alena Mornštajnová umí maximálně využít detail, to dokazuje například opakující se motiv babiččiny postele, cukrářského věnečku, knížky (Vojna a mír) nebo sourozenecké vztahy (propracovaný je především vztah Miry a Idy).
Líbil se mi jazyk a styl - na jedné straně pestrý, na druhé straně jednoduchý, ale účelný.
"... neslyšela jsem zlo, které se narodilo pod městem a toho dne se vetřelo i do našeho domu. Uslzenýma očima jsem neviděla, jak po nás napíná chtivé prsty, rdousí naděje a rozsévá smrt." (s. 22)
"Sama jsem znala jediný způsob, jak přečkat další den. Minutu po minutě, krok za krokem. Vstát, obléct se, nasnídat se, uklidit. Jednotvárné činnosti mě uklidňovaly. Zaměstnávaly ruce, nevyvolávaly myšlenky, nevracely mě mezi ostnaté dráty a nepouštěly ke mně hlasy z druhého břehu." (s. 280)
Obě vypravěčky na mě zapůsobily tak, že jsem knížku přečetl na jeden zátah.

65 16.08.2018

"Krá krá krása"
Kuře melancholik z 21. století, z úplné rodiny.
Novela prostřednictvím pohledů matky a náctileté dcery zachycuje vnímání vzájemných vztahů.
Zarámování motivem vrány je plně funkční - od obrázku až po závěrečnou pointu.
Rozčlenění příběhu pomocí vraního komentáře je zajímavé.
Petra Dvořáková opět přesvědčila, že se jako vypravěčka dokáže vžít do různých postav.
Ilustrace Terezy Basařové navozují pocity dospívající hrdinky.
Na malém prostoru vykreslen silný příběh. Potřebná kniha.

ČV 2020 - 19. Kniha poprvé vydaná v roce 2020 (nová kniha)

61 08.02.2020

Autorka rozehrává rozkošatělý příběh obyčejných lidí na pozadí dějinných událostí.
Po cca 100 stránkách znovu připomene, kdo že rodinnou historii vypráví...
Alena Mornštajnová má dar charakterizovat postavy. Fridrichův osud mi připomněl Rudolfa Langa v knize Smrt je mým řemeslem.
Podobně jako v Haně se objevují motivy dopisu, holokaustu, kukaččího dítěte a viny.
Zaujalo mě, jak naložila Alžběta s židovským majetkem v drážním bytě, kam se stěhovala. Překvapilo/ nepřekvapilo (?) mě, jak autorka motiv rozvedla...

Autorka umně zakomponovala dobové detaily: "V roce, kdy můj syn oslavil desáté narozeniny, zemřel vládce rudé půlky světa a obyvatelé jeho kolonií očekáváním nadzvedli víčka, aby se nenápadně rozhlédli, jestli se neblýská na lepší časy. Když při pohřbu, slavnostně přenášeném v přímém přenosu po celém socialistickém světě, vyklouzla vojákům rakev z rukou a s rachotem se zřítila do hrobu, Jakub poznamenal: »Už se jim to začíná hroutit.«" (s. 372)
Podobně jako po dočtení Hany jsem se musel podívat na jednu (klíčovou?) větu (úvodní na straně 365).
Kdybych četl znovu, dělal bych si genealogický strom Dvořákovy rodiny.

"Alžběta měla zvyk, který mi vždycky připadal dost zvláštní. V obývacím pokoji sloužícím zároveň i jako ložnice shromažďovala na prádelníku se čtyřmi dlouhými zásuvkami fotografie lidí, kteří tu už nebyli. jejich dni se buď naplnily, nebo odjeli a dávali o sobě znát jen dopisy a fotografiemi." (s. 283)

58 28.12.2018

"To je nestydatost. To není otázka na diskuze, to je otázka pro policii." (Tomáš Radil, přeživší Osvětim)

Ta publikace je zlo. A označit zlo zlem není znak povýšenosti.
Jednoduché texty útočí na děti, které jsou velice snadno manipulovatelné.
Zaštiťovat se studijním materiálem? Máme očekávat, že nějaké nakladatelství ke studijním účelům vydá i Sekorova zlého brouka brambobrouka? Stačí ukázka...
Dobře, že média informovala o tomto zlu. Řešit by to měla policie.
Ni(á)ckové odkazující na nacistické ideje jen potvrzují, kam spěje databáze knih...

Michal Viewegh na vrcholu své tvorby. Právem za Báječná léta pod psa získal Ortenovu cenu.
Je náhoda, že se Michal Viewegh narodil 31. března, kdy má svátek Kvido?
Autobiografických prvků je v knize víc.
Název je naplněný 100% - nejen zachycením normalizační každodennosti, ale i motivem strachu ze psů.
Autor dokáže pobavit nejen vypointovanou historkou, ale i jazykově (Něha, Pako).
V příběhu je celá řada vtipných scének : Čekání na Godota, pátrání po andulkách, Kvidovo čtení pod peřinou...

52 08.04.2019

Autorka pomocí šestnáctileté Liny vypráví strhující dějinné drama. Nadaná malířka uprostřed války místo na malířský kurs "cestuje" kamsi na Sibiř...
Může mít příběh litevských zajatců šťastný konec?

"Zvykne na co? Na nezvladatelný vztek? Nebo na smutek tak hluboký, jako by vám
v srdci někdo vyhloubil díru a naplnil ji pomejemi ze špinavého kbelíku?" (s. 63)

Smrt je všudepřítomná a s každou další kapitolou ji čtenář očekává...
Nicméně Lina má vůli žít. A má pro co žít. Lina je красивaя, především na duši.
Líbilo se mi členění knížky - kapitoly jsou krátké. Často se objevují vzpomínky na šťastné chvíle z domova, z dětství. Během několikaměsíčního zajetí jak Lina, tak mladší bratr Jonas dospívají. A nejenom tím, že Jonas kouří cigarety.
Ačkoliv knížka neobsahuje ilustrace díky Linině lásce k malování jsem si často představoval prostředí, o kterém vypráví.
Za stěžejní považuji depeši se žalmem 102, která se objevuje přibližně v polovině knihy.
"Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách, probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo.
Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají, popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil.
Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina." (s. 156)

S blížícím se závěrem se děj zrychluje.
Epilog, na rozdíl od autorčiny poznámky, považuji za nadbytečný. Dovedl jsem si představit sám, jak pokračoval Linin osud.

Knížka mi připomněla filmový příběh Východ - Západ.

"Vzala jsem do ruky psací pouzdro. Sedla jsem si, že dokreslím Jonasův pokoj. Nejdřív jsem si byla ticha okolo vědoma. Bylo těžké, trapné. Ale čím déle jsem kreslila, tím hloub jsem byla ve skice ponořená. Nechala jsem se pohltit snahou dokonale, jemně zachytit záhyby na přikrývce. Stůl a knihy musely být přesné. Jonas své knihy a stůl miloval. Já taky milovala knihy. Tolik mi chyběly. (s. 162 - 163)

51 19.05.2019

Pro Mary Ann Shafferovou
……………………………..............

Vážená paní spisovatelko,
i když jste se nedožila vydání své knihy, patří Vám dík mnoha čtenářů, které příběh ostrovanů z Guernsey okouzlil.
Rád udržuji korespondenci s přáteli, v současnosti víc komunikujeme prostřednictvím e-mailové pošty, ale v minulém století jsem stihl napsat stovky dopisů a velké množství jsem jich taky obdržel. Některé mám schované. Dál utrácím za poštu alespoň posíláním pohledů :-)
Epistolární forma, kterou jste zvolila, se mi líbila. Připadalo mi, jako bych adresátem dopisu byl já. Stejně jako Vy jste si zamilovala Guersney, tak i já jsem ostrovní atmosférou nadšený. Normanské ostrovy řadím mezi své cestovatelské výzvy.
Zaujal mě odkaz na Charlese Lamba.
Poselství dobrých knih jste skryla na s. 14: „Stačí, aby Vám v knize padla do oka nějaká drobnost, a ta Vás zavede k jiné knize, ve které se zase najde něco, co Vás zaujme a přivede ke třetí knize, a tak to postupuje geometrickou řadou, konec toho procesu je v nedohlednu a smyslem jeho pokračování je požitek, nic víc.“
Opakovaně se přesvědčuji, že i s odstupem desítek let vznikají zajímavé příběhy, které popisují smutné období 2. světové války. I když ne všechno se dá popsat, jak říká Seneca (s. 145): „Malá bolest vybízí k výmluvnosti, velká nutí k němotě.“
Rád jsem poznal postavy z Vaší knihy. Upřímně jsem se zasmál při charakteristice malé Kit (s.182): „Při setkání s někým, koho nechce vidět, se umí podívat tak, že by se i Médea lekla.“

***************************************************************************

Pro Annie Barrowsovou
……………………………........

Děkuji za finální podobu příběhu. Zajímalo by mě, jestli existují příběhy O. Wilda o kočičím mušketýrovi.
***************************************************************************

Pro Martinu Káňovou
…………………….............
Děkuji za pěkný překlad. Užití protetického v [von] se mi líbilo, ale občas mi přišly dopisy od méně vzdělaných členů Spolku psané jako od soustředěného gymnazisty :-)
***************************************************************************

Všem členům Spolku přátel krásné literatury a bramborových koláčů
………………………………………………………………………....................................

Přeju Vám, ať pokračujete v tradici zakladatelů Spolku a s laskavým nadhledem rozebíráte knížky, které Vás zaujaly.
Pokud byste stáli o nějakou zajímavou knihu od českého autora, nebo o zajímavý recept, neváhejte mě kontaktovat.
***************************************************************************
S úctou
vděčný čtenář
..................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 9. kniha, odehrávající se na ostrově

51 04.03.2017

Od Agathy Christie mám nejradši příběhy, ve kterých se vraždí podle básniček, nebo návodu.
Deset malých černoušků je klasika.

Myslím, že by slečna Marphlová hravě odhalila i tajemství "uživatelů s nejlepšími komentáři" ...

47 23.12.2018

„Ráda bych věřila, že je to příběh, který jsem si vymyslela. Potřebuju tomu věřit. Musím tomu věřit. Ti, kdo dokážou věřit, že podobné věci jsou pouhé příběhy, mají větší šanci.“ (s. 59)

Ke knížce mě přivedl seriál. První sérii jsem na jaře s napětím, ale odporem sledoval. V půlce druhé série jsem nenašel sílu dál koukat na totalitní praktiky Gileádu. Jsem ale rád, že jsem dal šanci knižní předloze. Především v první sérii se jí autoři drží.
Styl vypravování má spád. Knížka mnohem lépe vysvětluje vztah mezi vypravěčkou příběhu a manželkou velitele, lépe charakterizuje postavy tet a mart.

„Snažím se moc nepřemýšlet. Stejně jako všechno ostatní musejí být teď i myšlenky na příděl. Je hodně věcí, na které bude lepší nemyslet.“ (s. 23)

Násilí, které je dávkuje televizní obraz, nevystupuje v knižním příběhu tak naturalisticky jako v televizi.
Líbilo se mi uspořádání knihy – nejen členění do částí a kapitol, ale i předmluva a závěr v podobě historických poznámek.
Zaujaly mě informace týkající se jména vypravěčky. Doporučuji přečíst předmluvu až na závěr.

„Nolite Te Bastardes Carborundorum“

Mám motivaci dokoukat seriál a hlavně si od autorky přečíst i jinou knihu.

„Ještě nějaké dotazy?“

46 19.08.2019

Odpad Babičce může udělit pouze sociální analfabet neznalý souvislostí.
I když můžu mít k textu výhrady, tak z hlediska popisů a charakteristik postav autorka vytvořila plastické dílo. Navíc v dobách, kdy české země byly sužovány nepřízní osudu, Babička dávala obyčejným lidem naději.
Proč asi filmové adaptace vznikly v r. 1940, respektive v r. 1971?

44 05.01.2016

⚕"Poprvý v životě mně dojde, co doopravdy leží za těma máminejma zbožnejmařečma, že člověk si svoje peklo připravuje sám. Zčistajasna mi dochází, že tím peklem není nic jinýho než to, co člověk ze sebe za svůj život udělá." (s. 235)

⚕Petra Dvořáková opět prokazuje, jak mistrně dokáže vyprávět obyčejný příběh. Obdivuji, že zvolila pohled mužského vypravěče. Čtenář s Hynkem prožívá každodenní strasti.
⚕Vzhledem k Hynkově jednání se asi u řady čtenářů bude proměňovat vztah k vypravěči.
⚕Taky jsem si chvílemi představoval, jak by příběh fungoval v seriálové podobě (která by měla omezený počet dílů).
⚕Líbilo se mi, jak autorka vykreslila vztahy mezi Hynkem a dalšími postavami, ať už to byli rodinní příslušníci, nebo kolegové v práci.
Nejvýraznější je linka zakořeněná ve vztahu Hynek - otec - Hynek - děti. Zajímal by mě pohled Hynkovy sestry a o pár let starší Hynkovy dcery.

⚕Výborná je grafická úprava knihy ⚕.

⚕"Musím se spolehnout jen na to, že celá ztracená minulost je ve mně zapsaná a vždycky bude určovat, kým jsem a kým se stanu. Nezbývá než jen dál hrát na tom svým malým pódiu plujícím ve vlnách a věřit, že se nepotopím na úplný dno."

42 26.12.2019

Kniha, která chytne za srdce, jde na dřeň. Autorka ve čtyřech příbězích zachycuje vesnický život. Zvolená forma vypravování - v nářečí - je nápaditá a příběhu dodává realističtější rysy.
I když osudy jednotlivých postav působí úsměvně, skrývají problémy, na které upozorňuje obálka knihy: "pole, závist, chtíč a otčina".
Motiv talíře je nápaditý - na vesnici si sousedé vidí do talíře, přitom nevnímají vlastní problémy.
Úvodní i závěrečné autorčino slovo pobavilo aneb tu jitrnici tam vidím :-)
Obdivuhodné, jak autorka udržela střídání vypravěčů a jak se vcítila do mužských postav.
Podobně jako u Bohumila Hrabala jsem měl při popisu zabíjačky pocit, že ze stránky kape mastný.

"»Co mají na voběd?« zeptám se, aby řeč nestála. Střechová se podivá na jídelníček na nástěnce.
»Kuskus se zeleniou,« přečte.
Takovou šlichtu bych do huby nedala, pomyslim si, ale nahlas to neřeknu. To je taky to jejich pořád zdravý. To nemuže chutnat nikomu. dyť vidim, jak to jedno děcko vedle druhyho nese zpátky a sype se to do kybla se zbytky. Voni pořád tady ty městský učitelky dělají, jak my jíme nezdravě, a v televizi taky. A ty naše báby moc dobře věděly, co zdravý je. A hlavně - co zasytí."

42 31.10.2019

Bible je pestrá jako knihovna. Rád z ní vybírám ty skvostné části jako je třeba Píseň písní.

První knížka od Josefa Formánka se ke mně dostala náhodou.
(Děkuji, 1C4 2022.)
Když jsem si přečetl, že autor vydával Koktejl, tak jsem se přenesl do 90. let, kdy jsem Koktejl čítával.
Příběhy o prsatém muži mě zaujaly názvem, ale nedostal jsem se k nim.
V knihovně jsem sáhl po Úsměvech smutných mužů...
... a úsměv mě přešel hned při čtení 1. kapitoly. V příběhu Václava K. jsem poznal triatlonistu, se kterým jsem se seznámil v roce 2001 na Ironmanu v Rothu...
Jakkoli občas probleskne nějaká úsměvná historka ("Tak dlouho jsme spolu konzultovali, až jsem si jednou všiml, že souložíme."), příběhy z protialkoholní léčebny jsou hlavně smutné...
Čtení má spád i díky deníkovým vsuvkám.
Líbily se mi ilustrace Dalibora Nesnídala.
Mám motivaci začíst se do dalšího Formánka a oprášit Pecháčkovy Dobré holuby (https://www.databazeknih.cz/knihy/dobri-holubi-se-vraceji-35532) a Hubačovy Tažné ptáky (https://www.databazeknih.cz/knihy/vladimir-mensik-pocta-vladimiru-mensikovi-62473).

"Brát věci, co život přináší, jaké jsou, jako nažloutlý list, který mi připomíná, že pomíjivost je dokonalá. Zbavit se toho, proč jsem musel pít. Zbavit se spousty nesmyslných představ a soudů, které jsem vynesl nad sebou. A proti sobě." (s. 53)

"Projel jsem asi čtyřicet států světa, ale nevím o žádné jiné zemi, včetně rozvojových, kde je alkoholický nápoj levnější než nealkoholický jako je to u nás s pivem nebo krabicovým vínem. (...) Alkohol je prostě droga chráněná českým státem, který z něj má obrovské peníze, tudíž vysílá jednoznačnou zprávu: Jen si dál palte chlast, zásobujte národ, dokud ho úplně nezhuntujete." (s. 65)

40 06.04.2019

"Ve druháku na gymplu mě naši přistihli, jak se snažím sníst jogurt hůlkama. Pochopili, že na tohle už jsou krátcí (otec mi doporučil všechny japonský filmy, co znal, a dál už si nevěděl rady), a tak mě svěřili do laskavé péče jednoho postaršího japanologa." (s. 27)

Myslím, že knížka nadchne i příznivce Murakáče.

Autorčin styl mě bavil - je patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu:
"Táta mi říkal, že nemám psát dlouhý romány, protože je těžký uhlídat všechny postavy a uzavřít řádně všechny dějové linie. Táta učí tvůrčí psaní, a tak o tom něco ví." (s. 50)

Historky podané téměř šabachovsky jsem si užíval: "Z okna obchodu s mangou jsem si nedávno všimla holky (...). Obličej měla natřenej na oranžovo, oči obmalovaný bílou tužkou a na hlavu si narazila růžovou paruku ve francouzskym stylu z období vlády Ludvíka šestnáctýho. Vypadala jako hlavní cena v tombole, kterou si doopravdy nepřejete vyhrát." (s. 100/101)

I když může příběh působit spletitě, všechno do sebe zapadá. Bavilo mě střídání pasáží překladu povídky fiktivního japonského autora s reálným i nereálným příběhem Jany.

Nepatrně může rušit hovorová podoba češtiny, ne vždy ji autorka prostřednictvím vypravěčky dodrží 100% - mezi všemi krátkými podobami (vidim - oznámim - otočim - držim) mezi str. 211 až 218 úpí nevím i nevim.
Jedno vím jistě: těšim se na další román Anny Cima :-)

39 25.11.2019

Pro některé přeceňovaná kniha (?). Spíš nepochopená, nebo čtená v nesprávný čas...
Pro vnímavé čtenáře skvost, který má svůj význam. Díky za ty ideologické důvody, které přinesly během Protektorátu Čechy a Morava čtenářům aspoň trochu potěšení...
Jsem rád, že v naší rodině tradici Babičky uchováváme.

39 24.02.2019

"Posměšný zázrak v nitru našich lebek, který nám dovoluje odhalovat taje univerza, ale který úplně kašle na to, že nedokážeme odhalit taje skryté v nás samých." (s. 10)

Text, který neměl existovat v knižní podobě. A to by byla škoda.

Laskavé a láskyplné myšlenky o matematice i umění, o učení (se),
o partnerství, o smrti i životě...
Autor své poselství napsal v próze, ale slova působí jako verše. Občas se nějaké moudro opakuje.
Forma závěrečného refrénovitého shrnutí mě překvapila i potěšila.

Moje první knížka od Fredrika Backmana a hrozně
se těším na další. Opravuji - moc se těším na další. Hrůzu jeho myšlenky nenahánějí. Škoda, že překladatelka Helena Matocha některé pasáže devalvuje právě spojením "hrozně tě mám rád".

Ilustrace Elly Laytham odrážejí atmosféru příběhu.

"Skoro každý dospělý chodí po světě plný lítosti z nějakého loučení a přál by si, aby se mohl vrátit v čase a rozloučit se líp. Naše loučení takové nebude, budeš ho moct opakovat zas a znova, dokud nebude perfektní." (s. 40)

PS: Potěšilo by mě, kdyby na náměstíčko databáze knih ještě přispěla svým pohledem evelýny... Symbolicky je její poslední příspěvek právě k této knížečce.

39 17.02.2019

Autorka promyslela do posledního detailu celý příběh – kompoziční dělení je zcela funkční, jednotlivé části na sebe navazují. Střídání protokolů s úvahami vypravěčky Dory děj posouvá dopředu, čtenář je v napětí, jak se vyvíjely osudy postav. Postavy vystupují z kopaničářských osad, případně z vyšetřoven a čtenář si dovede představit jejich životní osudy.
Autorka používá pestrý jazyk; podrobně popisuje postavy a líčí prostředí (např. kapitola Zaklínání bouřky). Doplnění textu novinovými články zvyšuje autenticitu příběhu. Kapitoly Bílý hádek a především Červený náramek předurčují Dořin osud, přesto mě závěrečný epilog překvapil… Místy se mi vybavily postavy z fiktivních Želar.

39 14.07.2013