tomasblazek komentáře u knih

To je přesně ta útlá a hutná kniha, ke které se vyplatí vypít sedmičku vína a u svíčky číst... dopisy delší i telegrafické, kde lze někdy i číst víc mezi řádky než v řádcích samotných.

1 05.10.2020

Tak pokud jsem zde psal před chvílí, že nejslabší, co jsem od Čapka četl, je Hordubal, tak Obyčejný život to stran té slabosti ještě předčí. Nezáživný příběh, až kýčovitě dojemný. Nebyl jsem schopen dočíst. Čapek se pokusil do jedné knihy - vlastně do celé své "noetické trilogie" - dostat všecko, celou svou filosofii "velkého dobrého" a dupání bot dějin v životech malých lidí, a tak nějak s vaničkou docela vylil i dítě. Nedivím se, že se to tolik čte a líbí - je v tom přece tolik skromné vznešenosti a moudrosti prostých věcí - - - ;), pro mě to ale není. A to jsem milovník Čapka. Obyčejný život je rozplizlé moralizující nic.

22.09.2020

Povětroň je z Čapkovy noetické trilogie jednoznačně nejlepší. Začíná jako psychologické temné romanetto a la Hostovský, náhle střih a text pokračuje jiným vypravěčem ve zběsilém nervním tempu, které mi připomínalo Conradovo Srdce temnoty nebo Joyceova Odyssea. A konec je jak horečka Dostojevského. Tož - toto ano, to bych četl klidně i v podstatně mohutnějším rozsahu. Originální dílo to tím střídáním vypravěčů a úhlů pohledu příliš není, ale je to velmi dobře zpracováno. Za tu neoriginalitu bych dal 4,5 hvězdy, ale mám Čapka rád, nějak asi nostalgicky.

22.09.2020

Suverénně to nejslabší, co jsem od Karla Čapka četl. Příšerný pseudolidový "československý" jazyk, vyprávění, slepené ze dvou nesourodých částí, kdy si v první připadáte jako v psychedelickém pastorále a ve druhém najednou mezi případy Povídek z jedné a druhé kapsy. A didaktický patos. Prostě ne.

22.09.2020

Jednoznačně doporučuji. Ačkoli je kniha převážně o myšlení německých vojáků za 2. sv. války, s jistými generalizacemi se věnuje mentalitě vojáků ve válce obecně. Některé pasáže jsou čtením velmi drsným, pochopitelně.

5 12.09.2020

Jakožto vcelku fanatický milovník knih Milana Kundery jsem si začerstva koupil a hned přečetl jeho Slavnost bezvýznamnosti. Možná mi skoro nešťastné přišlo , že s román(k)em vychází v knize i naučný a poněkud příliš nadšený doslov Sylvie Richterové, který původně vznikl v roce 2016, tedy tři roky po prvním vydání Slavnosti bezvýznamnosti; knihy tohoto typu by neměly být myslím takto vysvětlovány, ne v jednom svazku. - Vlastně to nedokážu zhodnotit. Jen ocituji jednu větu z knížky: "...děti, které se smějí, aniž vědí proč, není to krásné?" Leží mi ten symboly přeplněný krátký Kunderův text v hlavě. Pokud se rozloučit (?), tak takto, krásně... zatím nehodnotím, musím nechat odležet.

Je zvláštní číst ve středním věku Foglara, no. Ale jednou jsem to chtěl podniknout, tak nějak ho kompletně dočíst a někam si v sobě zařadit. Tak jsem si nedávno dal premiérově také jeho knížku Pod junáckou vlajkou. Není to špatné, snad takový lehký podprůměr z JF děl, znovu už to nikdy asi číst nebudu. Co mě zaujalo, je několik částí - odstavců, z nichž plyne, jak Foglar zřejmě v zásadě vůbec nechápal, co je to dospívání; snažil ho pochopit, ale nepodařilo se mu to a tak jej prostě odmítl jako něco z podstaty špatného, mrzkého; něco, co by nemělo být. Tím se jeho uvažování dostalo do bizarní polohy a až lehce šoufl filosofování, které se z pozice mysli "plochy" pokouší vysvětlit mysl "prostoru"; zastavit plynutí času, o kterém jsme přesvědčeni, že je jednoznačným únikem ze Zlatého věku; ve výchovné apelaci na mládež (samozřejmě rozuměj pouze chlapce) pokusit se o kvadraturu kruhu.
Dále už nechám v několika úryvcích hovořit samotného Jaroslava Foglara:
"Nikdo nevěděl, co se s Jiřím děje. Jen Tapin mu rozuměl. Byl to převrat v chlapecké duši, která se měnila v jinošskou. Dospívala. Na každého hocha ty chvíle přijdou. ((a teď: )) Na některého dříve, na jiného později, někdy se projeví slabě, jindy bouřlivě, ale vždy mají jednu společnou linii: neuznávat toho, kdo dává příkazy, kdo je výše postavený. A Jiří v tom byl oběma nohama. Málokterý chlapec ten nápor přečká beze změn vůči svému okolí."
"Nediv se tomu, Mirku!" vysvětloval Tapin, když Mirek pronesl svůj údiv nahlas. "Nikdo nemůže být chlapcem do smrti! Každý chlapec jednou své chlapectví dožije! (sic!!) Některý dříve, některý později. Ti, kteří mají zálibu v práci, zůstanou zde pak (v oddíle) ještě jako moji pomocníci, zástupci. Věnují se mladším hochům, tak jako se věnovali jejich předchůdci jim. A hoši, kteří ztrátou chlapectví (sic!!) ztratí i zájem o oddíl a o práci v něm, odcházejí. Nevyčítáme jim to. Je to docela přirozené. (!!) Junácký oddíl je jenom pro hochy!
Kdo je starší, může v něm být jen tehdy, když pro hochy pracuje."
"Ale Jiří je mírně odstrčil, jako kdyby tím chtěl říci, že již nikdy - nikdy nechce s nimi ani slůvko promluvit, a odešel do stanu. Mirek neměl odvahu jít za ním. A ten večer uslyšel Jiřího podruhé vzlykat. (!?!) Marně Mirek na Jiřího volal šeptem přes uličku stanu, která dělila jejich lůžka, Jiří neodpovídal. Ve stanu pak bylo již ticho, jen peřeje tam nahoře hučely a les šuměl své zelené písně."
((Nyní Jiří opouští příběh i celou knihu a více o něm neuslyšíme. Pro autora Jiří zmizel, de facto zemřel, protože mu začala puberta.))
"...a zas noví a noví hoši budou přicházet, aby Vydří říčku rozjásali novými písněmi. A ona je bude pořád přijímat, protože hoši nevymřou nikdy (!!!), bude k nim trpělivá a odpouštějící, vlídná a usměvavá, neboť ona zůstane věčně mladá a krásná, krásná a mladá - věčně - věčně - věčně! (...)
"Ano, pravil Mirek pevně, "I kdyby všichni dnešní hoši z Devadesátky odešli, já zůstanu. Navždy! Pořád! Do smrti!"

3 03.09.2020

Tak syrový a strhující popis chaotičnosti a nekonečných hrůz zákopové války jsem ještě nečetl. Pátou hvězdu zde nedávám jen pro proklamativní a skoro k neučtení plochý závěr, kdy jakoby autor přestal sepisovat neobyčejně živou a/ačkoli klipovitou válečnou reportáž a začal psát politické provolání "lidu proti mocným světa". To se dá sice pochopit vzhledem k námětu knihy a tomu co autor prožíval, ale románu samotnému to strhává z hodnoty. Tam Barbusse už nabádá, co "byste si jako čtenáři o tom měli myslet a jak jako lid jednat", zbytečně. Není divu, že jeho Oheň, jak samozřejmě neopomněl zmínit klasicky trapného dobového doslovu Vladimír Brett (vydání 1965) nadšeně četl V. I. Lenin a podle Bretta je Oheň "jedním z prvních děl stranického umění", což je asi přesně to, co jsme potřebovali vědět. - Ale i přesto Barbussův Oheň je legendární román, čí spíš povídková sbírka, a oprávněně. Čtěte.

03.09.2020

Texty rozervané, chmurné, drásavé, senzitvní... výborná poezie; kdyby se dělal nějaký top ten tzv. trampské poezie, myslím že tato sbírka, první Včeličkova, by se tam musela dostat - a právě proto, že rank svého žánru přesahuje a proto, že nestárne.

21.08.2020

Kniha, kterou by si měl přečíst každý gramotný a soudný obyvatel planetky naší. No a dodávám, že se to i velmi dobře čte. Bez ropy by byl náš svět zcela jiný a od toho se odvíjí zásadní věci.

1 27.07.2020

Dovolenou jsem zahájil střevní chřipkou a tak jsem si chtěl navečer přečíst něco milého, klidného. Sáhl jsem po foglarovce Poklad černého delfína, kterou jsem zatím před očima nikdy neměl. Knížka je to dost slabá, no ale navnadila mne k dalším a nakonec jsem strávil ve společnosti Jaroslava Foglara tři červencové večery - přečetl jsem premiérově ještě Tajemnou Řásnovku a Když Duben přichází. Poklad černého delfína ke čtení nedoporučím, je to odvar už předtím pětkrát vyvařený, knížka víc didaktická než zábavná či napínavá. Celý děj je vlastně především až úmorným popisem jedné táborové hry. Dobře. Přečteno, odloženo.

2 11.07.2020

Dovolenou jsem zahájil střevní chřipkou a tak jsem si chtěl navečer přečíst něco milého, klidného. Sáhl jsem po foglarovce Poklad černého delfína, kterou jsem zatím před očima nikdy neměl. Knížka je to dost slabá, no ale navnadila mne k dalším a nakonec jsem strávil ve společnosti Jaroslava Foglara tři červencové večery - přečetl jsem premiérově ještě Tajemnou Řásnovku a Když Duben přichází. Poklad černého delfína ke čtení nedoporučím, je to odvar už předtím pětkrát vyvařený, knížka víc didaktická než zábavná či napínavá. Celý děj je vlastně především až úmorným popisem jedné táborové hry. Dobře. Přečteno, odloženo. - Ovšem Tajemná Řásnovka! Ta je v nejlepší tradici Záhady hlavolamu a dalších Foglarových perel typu Chata v jezerní kotlině či Boj o první místo. Setmělé spletité uličky, intriky, záhady, temná tragédie, beznaděj i uvolnění, napětí i patologické lidské zlo... Bezvadné. Je tam všechno, co od foglarovek čekáme. Velkým a skvělým překvapením pro mě byla třetí knížka Když Duben přichází. Z mého pohledu velice netypická pro autora, cele se odehrávající ve školním prostředí, zabývající se šikanou. Příběh místy až depresivní, děsivý a beznadějný, neztrácející ale dynamiku a snad v nejhlubší intimitě odhalující Foglarovu duši. Nechybí samozřejmě vítězný boj za mravnost, krátké a co nejkratší chlapecké kalhotky (!), svalnaté paže, chmýří pod nosem a krásné (samozřejmě klukovské) tváře... ale to už prostě k Foglarovi se vší svou bizarností patří a tak to bereme. - Takže po x-leté čtenářské přestávce - Dík, dík, pane Foglar! Kouzlo stále funguje.

3 11.07.2020

Dovolenou jsem zahájil střevní chřipkou a tak jsem si chtěl navečer přečíst něco milého, klidného. Sáhl jsem po foglarovce Poklad černého delfína, kterou jsem zatím před očima nikdy neměl. Knížka je to dost slabá, no ale navnadila mne k dalším a nakonec jsem strávil ve společnosti Jaroslava Foglara tři červencové večery - přečetl jsem premiérově ještě Tajemnou Řásnovku a Když Duben přichází. Poklad černého delfína ke čtení nedoporučím, je to odvar už předtím pětkrát vyvařený, knížka víc didaktická než zábavná či napínavá. Celý děj je vlastně především až úmorným popisem jedné táborové hry. Dobře. Přečteno, odloženo. - Ovšem Tajemná Řásnovka! Ta je v nejlepší tradici Záhady hlavolamu a dalších Foglarových perel typu Chata v jezerní kotlině či Boj o první místo. Setmělé spletité uličky, intriky, záhady, temná tragédie, beznaděj i uvolnění, napětí i patologické lidské zlo... Bezvadné. Je tam všechno, co od foglarovek čekáme. Velkým a skvělým překvapením pro mě byla třetí knížka Když Duben přichází. Z mého pohledu velice netypická pro autora, cele se odehrávající ve školním prostředí, zabývající se šikanou. Příběh místy až depresivní, děsivý a beznadějný, neztrácející ale dynamiku a snad v nejhlubší intimitě odhalující Foglarovu duši. Nechybí samozřejmě vítězný boj za mravnost, krátké a co nejkratší chlapecké kalhotky (!), svalnaté paže, chmýří pod nosem a krásné (samozřejmě klukovské) tváře... ale to už prostě k Foglarovi se vší svou bizarností patří a tak to bereme. - Takže po x-leté čtenářské přestávce - Dík, dík, pane Foglar! Kouzlo stále funguje. PS. Nestává se asi příliš často, aby vydavatel knížku přímo na záložce před čtenářem poněkud pohaněl, aby se mu asi náhodu nezačala nějak podezřele líbit - jako je tomu v případě mnou čteného 1. vydání Tajemné Řásnovky z roku 1965 v Bloku. Hnus, velebnosti.

4 11.07.2020

Nemám této knize co vytknout, snad jen absenci obrázků a jednu vypadlou stránku ve vydání Levných knih. Jeden z mých velkých zážitků z četby, i díky velkému množství citací původních staroegyptských textů.

11.07.2020

Téma čtivé a dobře popsané, místy člověk neví, zda se má nad "novou sovětskou vědou" smát, nebo komusi imaginárnímu nadávat vzteky. V češtině prozatím ojedinělá publikace na tento námět, pokud vím, četl bych si rád i víc.

03.07.2020

Část druhoválečnou a poválečnou jsem četl jedním dechem a zvláště o letech socialismu bych si četl ještě mnohem mnohem více... zjistil jsem naopak, že mě nějak dvakrát moc nazaujalo líčení knižního trhu na Slovensku, inu, bratia, kde ty dávné časy společného státu jsou... což není žádná výtka ke knize.

30.06.2020

Skvělé proti nostalgii po první republice. Skvělé proti nostalgii krás prvorepublikového trampingu. Skvělé proti optimismu, že svět je přese všechno lepší než býval. Kromě toho je to literatura par excellence. Sociální a cestopisné reportáže, strhující syrovou barvitostí, i kousky nerudovsky úsměvné. Vydání z roku 1941, řada pozdějších vydání je prý údajně poznamená tím, že se z autora stal režimem protežovaný tramp-předvoj socialistické avantgardy a Géza Včelička, aby se ještě více zavděčil, své starší práce přepisoval v duchu uvědomělého boje s kapitalismem. Nevím, nesrovnával jsem, toto vydání mohu ale doporučit stoprocentně. A jen se ptám, jaktože třeba tento krystalický soubor povídek ještě nevyšel v reedici? Kdo milujete Včeličkovy písně, těm doporučuji Poutníkův návrat ke čtení o to více.

1 21.06.2020

Pokud bych zpětně dal Palánově knize Raději zešílet v divočině řekněme čtyři hvězdy, tak této druhé bych dal nejméně šest. :) Metoda i u druhé knihy rozhovorů ze setkání s podivíny a samotáři zůstala stejná, ale v té druhé jsou prostě mnohem zajímavější, hlubší lidé, takže už nemáte pocit, že je na nich zajímavější to, že jsou "divní", než že jsou samotáři. Hluboké, místy velmi hluboké čtení. Aleši, skvěle, a velký dík!

14 10.06.2020

Knížka, která na mě čekala v knihovně přes dvacet let a její čas přišel. Trošku symbolické, protože pan Pernes píše o tom dlouhém a zatím neúspěšném čekání, až opět přijde čas Moravy, země, která zanikla po 1200 letech svého trvání při územní reformě v roce 1949 a její rozbití bylo ještě stvrzeno a znásobeno nehistorickým rozbitím její hranice v roce 1999 - tedy vznikem současných krajů. Ke knize: je střízlivá, věcná, na svou dobu úplná. I když autor netají své sympatie k moravské myšlence, nedopustil, aby se z knížky stal politický pamflet. Pro mne osobně dnes v době krize evropských struktur (nikoli ideí!) a stále bytnějícím aparátu krajů další téma navýsost aktuální, minimálně k přemýšlení. Negativem je sice poměrně vzhledná, ale volbou horní fotky nešťastná obálka, která spíše odradí, než přiláká zájemce o problematiku.

02.06.2020

Doba KORONAvirová, vydalo nakladatelství Zeď, teď. Sborník příspěvků, zřejmě vůbec první seriozní práce k tématu. Odhaduju, že knížka, která rychle zestárne, což je daň rychlosti jejího vzniku - de facto pouhý měsíc po začátku CZ nouzového stavu - ale jsou tam části, ke kterým se bude dát vracet i na podzim, na jaře 2021, atd. Z mého pohledu nejslabší příspěvek je od komentátora Jana Lipolda, který je typem vlezlé "fresh" publicistiky, jež mně stále víc leze na nervy: velice krásně se to čte, úroda nehledaných metafor, ale na konci víte totéž, co na začátku - ne mnoho, vlastně nic. Nejsilnější: italský deník Martiny Leierové. Tradičně mě bavil můj oblíbený Stanislav Komárek. Václav Cílek s obvyklou elegancí žongluje s jabky a hruškami, ale nějak mu vždycky rozumím. Humorná vložka - top věta knihy - z úvahy filosofky Anny Hogenové: "... (Planetu nemůže řídit...) ...technik, protože ten není schopen zahlédnout apeiron (kurzivou - pozn. tb), jenž je nevyhnutelnou podmínkou pro platnost jeho systémů a matematických jistot, už vůbec to nemůže být IT pracovník, který žije výhradně z koherence jeho předem daných systémů, v sukcesivitě časové, v subjekt-objektovém rozvrhu jsoucen a pravdou jako certitudo (opět kurzivou- pozn. tb)" Já k tomu nedodávám nic, škol nemaje. - Knížka solidní, doporučuju ke čtení. Dávám pět hvězd, za tu rychlost, jinak bych dal 3,5, přece jenom je to hodně rychlokvašené. Ale pro tu rychlost jsem si to koupila a okamžitě přečetl a jsem jako čtenář spokojen. - Jinak souhlas s první větou předkritizujícího laepus.

5 30.05.2020