tomasblazek komentáře u knih

Zápisky čtenáře. :: :: :: Otrantský zámek, Starý anglický baron, Vathek, Sicilský román. Ty názvy vzbuzují očekávání, že? - Úhledný malý svazek s retro obálkou a čtyřmi prvními díly žánru, který byl později nazván černým či gotickým románem - předchůdcem pozdějšího horroru, vydal česky Odeon v roce 1970. Když to shrnu - četl jsem ze studijního zájmu, nejzajímavější a i dnes dobře čtivý je dnes především ďábelský Vathek od Williama Beckforda a pro propracovaná líčení krajiny i architektury též Sicilský román Ann Radcliffové. - Popořádku. Otrantský zámek Horace Walpola (poprvé vydáno 1764) je považován za zakladatelské dílo žánru a tak se vyznačuje znaky průkopnického díla, která teprve klestí cestu. A tak jsme na počátku vrženi do příběhu plného až pohádkově fantastických zvratů, kde autor neváhá prošpikovat děj úkazy z arzenálu dětských pohádek, které nijak nevysvětluje a jimž se ani autor ani postavy nijak obzvláště nepodivují a tudíž se ničemu nediví ani čtenář; naopak, je tou bezelstnou naivitou fanouškovsky potěšen. Manfred, kníže Otrantský, jest zloduchem, ale osud jej ztrestá. "První, co padlo Manfrédovi do oka, byl hlouček sluhů snažících se zvednout cosi, co se mu jevilo jako hora černých chocholů. Upíral na to zrak a nevěřil vlastním očím. "Co to děláte?" zvolal Manfréd zlostně. "Kde je můj syn?" Odpověděla mu litanie hlasitých výkřiků. "Ach Milosti! Princ! Princ! Ta helma! Ta helma!" Zaražen tímto kvílivým nářkem a boje se nevěda čeho, vykročil rychle kupředu - leč ký to pohled pro otcovy oči! Spatřil své dítě napadrť rozmačkané a téměř pohřbené pod obrovskou helmou, pod helmou stokrát větší, než kterákoli přilba, která kdy byla zhotovena pro lidského tvora, a ozdobenou úměrným množstvím černých per." Doplňme, že v zámku zřícená obrovská helma byla navlas podobná té, která se ztratila z hlavy černé mramorové sochy bývalého majitele zámku Alfonsa Dobrého v nedalekém kostele. A tak podobně... "Sto zemanů nesoucích obrovský meč a téměř klesající pod jeho váhou." (...) "Manfréd nařídil, aby průvod cizinců odvedli do přilehlého hospice, založeného kněžnou Hypolitou jako útulek pro poutníky. Když obcházeli nádvoří, aby se čelem otočili k bráně, obrovský meč se nosičům vymrštil, a dopadnuv na zem před přilbou zůstal nehybně ležet. Manfréd, téměř otrlý k nadpřirozeným zjevům, přemohl údiv nad tímto novým zázrakem a když se vrátil do síně, kde zatím byla již připravena hostina, a vybídl své mlčenlivé hosty, aby zasedli k jídlu." Snad by se dalo říci, že atributy žánru Walpole zvolil jasnozřivě, ale jeho styl byl dosud tak naivní, až dnes jeho dílo působí komicky; jakoby psáno školákem. Ponurý hrad, škrobení a směšní sluhové (ti se mi opravdu příliš nepovedli, přiznal sám Walpole v pozdější předmluvě) sklepení, tajné chodby, přízraky vystupující z obrazů, zapuzený dědic, úskočný a zvrácený kníže, který je nakonec poprávu potrestán a odchází na pokání... Nakonec i to napětí je už samozřejmě přítomno, jakkoli nemá velkou gradaci a nakonec vyznívá všeobecným happyendem do ztracena. Ale ingredience už byly nalezeny, nyní již jen namíchat je ve správném poměru. - Clara Reevová ve Starém anglickém baronovi navázala zcela vědomě na Walpola a pokusila se žánr posunout dál. Podařilo se jí to zčásti - její příběh převzal z Walpola základní zápletku o zapuzeném dědici, který se vrací na své panství, aby napravil starou křivdu. Reevová sice zbavila černý román Walpolovy naivní neumělosti, ale nijak mu nepřidala na napětí. Děj řádně zašmodrchala, ale její líčení nemá spád, vyprávění je dosud strohé, takřka bez atmosféry, vše se soustředí na čtenářsky dost úmorné popisování proplétajících se vztahů a intrik hlavních postav. - Pokročilou atmosféru dobrého (skoro) brakového příběhu vytvořil Beckford ve Vathekovi (1786), do Orientu položeného příběhu zhýralého chalífy, který ve spolčení se svou matkou-čarodějnicí Karathis se vydává na faustovskou cestu za získáním nadpřirozených vlastností, při kterého páchá ohavné skutky. Je nakonec ale poprávu přemožen a oba propadají peklu. "Tak se chalífa Vathek pro lichý lesk a zakázanou moc poskvrnil tisícerými zločiny a propadl nekonečnému žalu a neutišitelnému hryzení svědomí: kdežto skromný opomíjený Golšanrůz prožil celé věky v nerušeném klidu a v ryzím dětinném štěstí." Vathek je sice dílem archaického jazyka, ale dodnes nijak nezestárnul a nepochybně sloužil jako přímá inspirace pro plejády dalších tvůrců okultního a strašidelného románu. Beckfordův jazyk je velmi vizuální, děj je intenzivní a halucinogenní jako dlouhý let na tripu. Sám Beckford údajně Vatheka napsal za tři dny a noci po jakémsi orientálním večírku na svém bizarním zámku Fonthill Abbey. Čtěte. - Sicilský román Ann Radcliffové je svým žánrem opět spíše červenou knihovnou, ale zaujme když ne nesmírně komplikovaným dějem, vyzdobeným atraktivními úkazy (záhadný nářek a tajemné světlo v oknech neobývaného křídla sicilského hradu Mazzini, opuštěné zříceniny, tlupa vražedných banditů, která těla svých obětí vhazuje do starého sklepení), tak bohatým jazykem prozrazujícím autorčinu senzitivitu ke krajinomalbě, přírodě, k líčení statické atmosféry místa - zpravidla místa buď idylického, nebo naopak pochmurného, jak jinak. Zde neexistují odstíny šedi, je buď černá, nebo bílá. - V souvislosti s odeonským vydáním z roku 1970 by mě zajímalo, jak vůbec k realizaci edice gotických románů (Odeon jich tehdy v této skvostné úpravě vydal pět) ještě dva roky po srpnové okupaci došlo? Možná se jednalo o dokončení rozjeté práce? Černý román absolutně není žánr, který snad mohlo jít sladit s normalizační vydavatelskou politikou. - Poslední poznámka: knížka má úžasnou plátěnou vazbu v podmanivém odstínu starorůžovo-stříbrné se zlatým ražením. Pastva pro oči i hmat. Pokleslá četba jako krásné dílo. (Čtyři hvězdy pro Vatheka, tři pro Sicilský román, zbylé dva po dvou.)

2 21.03.2021

Kolují teď různé ankety na téma deset knih, které změnily váš život, a tak podobně. Nevím jestli nějaká knížka změnila můj život, to by byla velká nadsázka, náš život by snad neměl být kamsi vychylován potištěným papírem. Nicméně můj vztah k literatuře se přece jen odvíjí výrazně od toho, co jsem četl už v dětství, kdy zrnka i ryze intelektuálních prožitků padala do úrodné půdy, nerozrušené ještě orbou školy a výchovy (ke správnému umění). Takže jsem tehdy horečnatě schramstnul několik doma dostupných předválečných brakových příběhů světového detektiva Toma Sharka, gangsterské dobrodružství Pekelná navštívenka, jakousi kovbojku s krásnými ilustracemi Jiřího Wowka, horrorové antologie Lupiči mrtvol a Rej upírů, vyděsil mě k smrti Zelený děs Sheridana le Fanu, nadchnul mě v mých očích nikdy nepřekonaný krystalický předobraz jakéhokoli dobrodružného braku Černý šíp od R. L. Stevensona. A pak samozřejmě z braku nepřiznaně odvozená stínadelská trilogie Jaroslava Foglara. - Ačkoli jsem si později jako asi leckdo namlouval, že se chci četbou kultivovat, nebo že dokonce četbou určitých (mystických) autorů mohu přispět k záchraně světa, podstatnou částí pravdy je, že jsem se chtěl a chci četbou literatury především bavit. Po nějakých 35 letech se tedy nyní k braku (předválečnému, dobrodružnému, tedy určenému pro pánské čtenáře) vracím a znovu a teprve nyní se jej pokouším poznat. Loni vydaná antologie braku Fialoví ďábli od Martina Jirouška (zdravím kolegu do Ostravy!) je skvělým rozcestníkem pro začátečníka mého typu. Dvanáct textů představuje víceméně ucelené segmenty pelmelu tak či onak horrorové či temné literatury, jejímž pojítkem je region Ostravska, ať už tam původní díla vznikala či tam byla vydávána. Martin Jiroušek nezapře obrovské fandovství k oboru, které ho přimělo, aby do antologie zařadil též otisky dobové reklamy na dosud zřejmě sběrateli nenalezený a možná ani nikdy nevydaný brakový román Rudy Jánského V bludišti života. Reklama slibovala ostatně velmi poutavé vyprávění, v němž měla figurovat i "živá uříznuta hlava" napojená na zvláštním skleněném přístroji se spletí zkroucených trubic, kterou spatřil malý chlapec, když nahlédl oknem do tajemného sanatoria dr. Landy... - - - a jak to bylo dál? - A v tom to vězí. O tom je brak: v neustálém naplňování palčivé a nikdy neukojené touhy vědět, jak bude příběh pokračovat... což se dalo dozvědět jenom zakoupením dalších zpravidla sešitových pokračování nových fantastických dobrodružství osvědčeného hrdiny či z pera dobře zavedeného autora. Martin Jiroušek dal této své sběratelské a badatelské vášni krásný ventil ve Fialových ďáblech. Jak Jiroušek - erudovaný znalec a sběratel - krásně někde v rozhovoru řekl: "K těmhle věcem nelze mít vztah, jinak jedete rovnou do pekla." - - - Z antologie mě suverénně nejvíce zaujaly dvě ukázky z pera stále kultovnějšího mistra tuzemského braku Slávy Jelínka alias V. Ludikara z románů Oči, jež neumí lhat (geniálně zavádějící název navozuje mylný dojem, že se jedná o červenou knihovnu) a "upírský" Farář z Hochglockneru. Dokonalým stylem žánru líčené děje s dramatickými zvraty, jimž není dáno velké či žádné logiky, ale kde události a jejich atmosféra ubíjí veškeré protesty čtenářova rozumu a přináší jeho duši prostou slast z díla svým způsobem dokonalého. Zcela chápu, proč byl a je Jelínek milovníky braku tak oblíben; řemeslo literatury, jejímž cílem bylo, aby se od ní čtenář nedokázal odtrhnout, ovládl beze zbytku. - Sugestivní zážitkem je apokalyptická povídka Povodeň od Jana Havlasy, kterou bych snad ani mezi čistokrevný brak nezařadil; myslím, že to je literatura přece jen s vyšší uměleckou ambicí. - Určitě bych si chtěl sehnat a přečíst celý sci-fi román Gumová pevnost autora Freda Stolského či postmoderní horrorové filmy předjímající Tajemství laboratoře od Lea Urbanese. - K Jirouškovu výběru a interpretaci právě zvolených ukázek a autorů znalec určitě může mít výhrady, já však věru znalcem nejsem a proto zde již umlkám. Více takových fialových ďáblů! Special thanks za obálku knihy, díky které bude Jirouškova antologie i mementem koronavirové doby, jež svými výjevy brak překonává a kterou četba krásného braku může usnadnit přežít. Čtěte. Pozor ale, schody do tohoto temného sklepení jsou kluzké a jen zdánlivě je drží země pod vašima nohama. Pak náhle svítilna zhasne a železná vrata nad vámi se zabouchnou s dutým úderem... Ano, místy je svět braku tak dokonalý, až se nad tím blaženě usmíváte.

2 13.03.2021

Téměř pětisetstránkový emigrantský román Vulkán Klause Manna má skutečně strukturu sopky před výbuchem. Poměrně dlouho dobu se zdánlivě nic neděje, ač všichni tuší, že se blíží katastrofa - a ta skutečně přijde: vulkán nacismu už chrlí nejen statisíce lidí do emigrace, ale plive krev a dští oheň. Tomu odpovídá i románové tempo: zprvu klidné, místy nudné až ospalé nabírá rychlost; teprve padesát stran před koncem bez konce jakoby dostává i spisovatel do formy. Tam jeho kniha začíná hořet vášní a explodovat vroucím benzinem, jak je pro její poslání protiválečného románu nezbytné. Neboť Vulkán končí apelem k boji, nikoli patetickým, ale opravdovým nemilosrdným apelem: vstaň, člověče, vezmi si svou zbraň, a bojuj! Toto přítomné zlo lze vymýtit jen ohněm a mečem, z něhož vzešlo. - Děj začíná rokem 1933, kdy se nad Německem definitivně zatáhly mraky po uchopení moci Hitlerem. Autor sleduje osudy komunity emigrantských rodin i jednotlivců, kteří opouštějí Německo. Soustředí se přitom výhradně na postavy společenské smetánky a umělce, v každém případě osoby materiálně dobře situované, které se před hnědou totalitou a stupňujícím se státním terorem uchylují do Francie, Švýcarska, Československa či Spojených států. Dění v Německu k nim doléhá zprvu jen ze vzdálených ozvěn, o nástupu nacistů diskutují v komunitě, setkávají se i s provokatéry, sympatizanty Hitlera či nasazenými špicly, kteří některé z nich pod pláštíkem historek o zapojení se do odboje přivedou ke zkáze. V první fází jsou povídání z emigrace přitažlivé, i když je nespojuje žádná výrazná společná linie. Klaus Mann - sám homosexuál - se kupříkladu výrazně soustředí na intimní vztah mladíků Martina a Kikjoua. Ten posléze přeruší podrobně vylíčená heroinová závislost obou chlapců, která nakonec Martina připraví o život. Tato pasáž se dobře čte, ale přesto mám pocit, že jak se Klaus Mann soustředil na jednotlivé příběhy postav - byť se lehce navzájem ty story dotýkají - unikalo mu hlavní téma románu. - Klidné vyprávění, kdy se vcelku marně emigranti snaží prosadit v nových prostředích a podmínkách, jsou vplynutím do velmi klidné vody a pro mě byl tento mohutný střed knihy k neučtení. Newyorská milostná story herečky Marion a italského emigranta a umývače oken Tullia - story trpká a přetržená, jak jinak - mě stejně jako řada dalších vylíčených osudů a diskusí v emigrantských kruzích prostě nebavila. Ale já dočtu většinou nakonec všechno a i zde se to vyplatilo. Kniha se - postrádaje bohužel onen silný příběh - posunuje v čase. Emigranti stále ještě v relativním klidu opouští Německu či se do něj i vrací, aby se pak po nich slehla zem. Do ohlušujícího staccata však rytmus vyprávění přejde ve chvíli, kdy romanticky založený David Deutsch uvažuje o totální válce jako způsobu, jak ukončit to všechno - jak ukončit civilizaci. "Kdo už nemá co ztratit, ničeho se nebojí; otrok se těší na konec světa..." Jenže filosofování o totální válce se od její reality brutálně liší: Mann líčí hřmot bomb, dopadajících v březnu 1938 na Barcelonu, a zabíjejících zcela neesteticky nefilosoficky i malé děti... - Střih - a Hitlerovo válečné bubnování pokračuje: sledujeme osud bankéře Siegfrida Bernheima, který do poslední chvíle věřil, že Hitlera zbrzdí Mussolini - Bernheim se náhle rozhoduje a i on chce také ještě opustit Rakousko a okamžitě odjet do Londýna. Je krátce po anšlusu. Bernheim věří v moc svých peněz, ale z těch už v té chvíli nezbyly než potištěné papírky. Odcestovat se mu nepodaří. Před francouzským konzulátem z okna své limuziny vidí zástup vyděšených lidí, čekajících stejně jako on na vizum k vycestování... Dav vytáhne Bernheima z vozu, ten je stržen na zem a tlučen. "Uvadlá ženština s hašteřivým hlasem pobaveně žádala: "Ať čistí! Ať čistí zem, ať odstraňuje ze zdí plakáty Vlastenecké fronty. Na Okružní třídě museli ti prašiví židé taky čistit!" Zdála se být okouzlena svým roztomilým nápadem; její hlas krákoral nadšením. "Dost dlouho jsem utírala podlahy!" prohlásila ještě. "U žida - ano, tak se musela ponižovat poctivá nacionalistka! Teď jsou na řadě oni! Ať čistí - ať čistí - ať čistí!" Starce Bernheima opouštíme, zkrvaveného a zbitého až k smrti, ležícího na podlaze záchodu, který má čistit malým kartáčkem, když na něj předtím tvorové ze zdivočelé lůzy vylili fekálie... cesta k absolutnímu ponížení a zašlapání člověka člověkem právě tady začíná. Mann píše: "Velké obrazy lidství se znovu obracejí, situace velkého bolu se opakují: budeš se bít v prsa, ponižovat a běsnit: proč jsi mi to učinil, můj Pane a Bože?" - Homosexuálovi Kikjouvi se před jeho cestou do jižní Ameriky zjeví zvláštní anděl - anděl bezdomovců, emigrantů - snad jde o živý sen, snad o náboženské vidění... anděl s Kikjouem probírá hlavní postavy románu, vysvětluje mu jejich životy - a oba disputují o povaze biblického Boha. "Na vás vše záleží, vše záleží na vás - praví Nejvyšší instance. Ničeho nebudete ušetřeni, žádný anděl vám nepomůže. (...) Buďte energičtí, buďte realističtí, buďte i dobří. Přičiňte se! Bojujte! (...) Zachovejte si naději! Stůjte na vlastních nohou!" tlumočí anděl Kikjouvi vůli Otce. - A jsme u epilogu. Z Dietera Deutsche se stává emigrant a zběh a píše v dopise: "...nad námi bezdomovci stojí snad nějaký anděl..." Loučíme se s ním v romantické póze: Dieter stojí na útesu nad mořem, hledí na zapadající slunce a přemítá: "Tyto lámající se paprsky, které se něžně a zároveň přísně dotýkají jeho čela - znamená jejich poselství začátek či konec? Jsou žhnoucím zánikem nádhery, která se opotřebovala a teď si chce odpočinout? Anebo přinášejí tvrdé požehnání ranních červánků, milost a příkaz nového dne?" Velmi nietzscheovské. Velký začátek - nebo je to začátek velké smrti světa? Co je před námi? - Pro nesmírně intenzivních závěrečných padesát stran stojí za to Vulkán číst. Připomínám, že kniha vyšla v roce 1939 - většinu nadcházejícího válečného inferna Mann teprve předjímal. Vlastní válečnou zkušenost měl však za sebou už z roku 1938 ze Španělska.

09.03.2021

Ve svazku Ukřižovaná jsem si přečetl kromě titulního romaneta také příběh Poslední škamna - příběh svou ireálností až cimrmanovsky komický, ale velmi čtivý; svazek dále doplňují vynikající drobnokresebné povídky v souboru Ze Staré Prahy a Smíchova. Arbes, žák Nerudův, zde nezapřel dobrý vzor svého učitele, kterého však nekopíroval. - Ukřižovaná i Škamna obsahují už víše zmíněné Arbesovy figury: vyšinutá a mýlící se lidská psychika, přírodní živly - bouře - které ji ochromují a mění, série podivných fatálních setkání, defilé postav, které jsou vylíčeny zprvu jako takřka lidští ďábli, ale pak se jejich osvícení blesky běsnící bouře mění a mění se i ony samy - až se čtenář nestačí divit. Já se ovšem takto divím rád (píšu to a směju se, netuše, kým já sám budu zítra). - "A přece každý z nás ví, že dřevěné tělo Kristovo na kříži necítí, jako jest bez citu tento nůž zde na stole. Poté uchopil (páter) Schneider nůž na stole ležící a přistoupiv kvapně až ku kříži na stěně dodal: "Kdyby tomu bylo jinak, musila by vystříknout krev!!" A prudce jednou ranou zarazil nůž do prsou Kristových... Po ráně následoval dutý zvuk jako temné, přidušené zaúpění. Nůž trčel z prsou Kristových a škaredý páter stál bez pohnutí vedle kříže dívaje se na mne upřeně a přísně jako člověk, jenž byl právě provedl nezvratný důkaz. "Nuže, proč nevystřikla krev?" pravil po malé chvíli a obrátiv se ku stěně, uchopil nůž a několikrát jím prudce zalomcoval, jakoby jej ještě prudčeji vrážel do prsou Kristových. Nemohl jsem odvrátiti zraků svých z kříže. Nůž trčel v prsou Kristových dosud; ale zdálo se mi - buď to byl klam smyslů nebo skutečnost - jako bych pod nožem na Kristově zažloutlém těle pozoroval několik kapek čerstvé krve." - Ještě postřeh: Arbes se opakovaně vrací ke svému prožitku událostí roku 1848, především k požáru staropražských mlýnů po Windischgrätzově ostřelování, který byl zřejmě velmi traumatizujícím zážitkem, který nejen on nikdy nedokázal vymazat z mysli. Bouřlivý rok osmačtyřicátý vůbec nelíčí Arbes jako nijakou selanku, jak by se nám dnes mohl snad zdát, ale jako čas, kdy se svět (za jeho dětství) prvně otřásl ve svých základech.

06.03.2021

Romaneto Sivooký démon začíná - jak jinak - v nočním příšeří malostranských uliček staré Prahy a příšerném výjevu podivného nočního pohřbu zesnulého dítěte. Mám skoro sklon nazvat tento příběh brakovým thrillerem - v dobrém slova smyslu. Všechny nejasné a šeré události jsou postupně vysvětleny - klíčové postavy romaneta se zcela nepravděpodobně potkávají v zásadních okamžicích, jejich osudy se prolínají a zapadají do sebe jak rzí sežraná ozubená kola - rodinné tajemství je odhaleno a jako prohlédnutá kletba se rozpadá v prach. Arbesa snad k této povídce inspiroval E. A. Poe. Velmi dobré, pokud vám nevadí nepravděpodobné duchařské stories. No a - čtenáři chlapci: ženu, která jest sivookým démonem, si zamilujete. Což na tom, že její duše je skryta v hlubinách psychické noci... - Svazek, která jsem měl v ruce - vydání 1956 - doplňuje skvělý soubor soudniček a vězeňských příběhů Z pražského paláce spravedlnosti. Nejen že se skvěle čte, ale je zajímavý i syrovým líčením poměrů v rakouském vězeňství kolem roku 1875.

2 06.03.2021

Poslední dnové lidstva nejsou vzdor názvu žádné apokalyptikum, i když se zánikem světa jejich příběh souvisí. Při vášnivém eschatologickém kázání kněze v Kajetánském chrámu upadne před oltářem do záchvatu šílenství záhadná mladá žena, která vzápětí osloví překvapeného kněze (nebo snad kněz překvapení jen předstíral?) jménem - jeho bratra. Pak už se rozvíjí dramatický a působivě vystavěný příběh, který zde nebudu líčit. Této klíčové scéně však Arbes předchází dlouhým sugestivním líčením atmosféry v chrámu, z níž přepíšu kratičký úryvek: "S místa, kde jsem se zastavil, bylo lze rozeznati každou podrobnost. Stál jsem skoro těsně u rohu pilíře, a zpovědnice nebyla než asi čtyři nebo pět kroků vzdálena. Nahodilá tato okolnost byla příčinou, že jsem vyčnívající ruce a bezprostřednímu okolí jejímu věnoval větší pozornost, než by se bylo asi stalo, kdybych ji byl postřehl z větší vzdálenosti nebo v osvětlení méně příznivém. Na první pohled jsem rozeznal kostnatou, nerozpracovanou pravou ruku mužskou s nápadně jemnou kůží, ruku člověka dobře živeného a ruční prací se nezabývajícího. (...) Byla zažloutle bílá jako z vosku - se zarůžovělými, čistými a pečlivě ostříhanými nehty a nápadnými svraštěninami kůže nad ohyby prstů - zřejmý to důkaz ruky energické, která by v případě potřeba dovedla ráznost ducha provázeti gesty a snad i skutkem. (...) Vše to postřehl jsem v několika okamžicích a již jsem se chtěl obrátiti k odchodu, když ruka náhle skoro křečovitě zaťala se v pěst, ale hned zase zaujala skoro úplně původní posici - toliko s tím rozdílem, že prsty, vyjímaje palec a ukazováček, pohybovaly se nyní v rychlém tempu, jakoby vlastník ruky projevoval nedočkavost, nebo z dlouhé chvíle prsty pobubnovával." Líčení ruky - doplňme, že jde o ruku zpovědníka, která vyčnívá zpoza záclonky zpovědnice - věnuje Arbes deset stran, kde čtenáře dostane přesně tam, kam jako spisovatel chce - do velkého očekávání, že bude odhalen člověk za rukou a tajemství za tímto člověkem. Předběhnu děj a jen poznamenám, že ačkoli celý román zrychlující se dramatický děj, v jeho závěru Arbes jako by konkrétnímu příběhu "urval" pointu, a bezradnému čtenáře předkládá krátký proslov ve stylu sci-fi. No, jak to tedy celé bylo, jaké byly okolnosti šílenství ženy v chrámu, jakou skutečnou roli hrál kněz i jeho bratr, to se čtenář s pevnou jistotou nedozví. Ta nedořečenost mi nevadí, mám rád příběhy s naléhavým otazníkem, ale tady se mi trochu zdá, že se Arbesovi vyprávění vymknulo lehce z ruky. Přesto stoprocentně doporučuji ke čtení.

06.03.2021

:: :: :: Vrátil jsem se ke knížce, kterou jsem četl v dětství: sovětskému sci-fi románu Borise Fradkina Zajatci hlubin. Tehdy v dětství mi ta knížka přišla chmurná a skličující. Při druhém čtení jsem si přece jenom nemohl nevšimnout, že nezbytný heroismus sovětského člověka v ní je též obsažen, ale i tak je to velmi dobré čtení. Zajatci hlubin jsou futuristickým příběhem týmu vědců, který se vydává pomocí geoskafu zkoumat hlubiny Země. Geoskaf je fikcí autora - jedná se obdobu batyskafu, jenomže geoskaf má podobu rakety, která se spouští do Země, již provrtává vrtákem na termonukleární pohon. Původně se mají výzkumníci s geoskafem zavrtat pouze do hloubky 40 kilometrů pod povrch, provést měření a vrátit se zpět; cesta jim neměla zabrat více než několik dnů. Jenže mezi vědci v geoskafu převládne badatelská vášeň a i přes neshody ve svém týmu se rozhodnou porušit původní plán a svévolně pokračovat v cestě do nitra planety. Protože proč ne? Geoskaf zjevně skvěle funguje, jeho bezpečnostní limity a ochranný plášť mají ještě zdánlivě tisícinásobnou rezervu... tedy vzhůru dolů! V hloubce 290 kilometrů geoskaf narazí na pásmo vibrací, které posádku málem usmrtí. Po překonání tohoto pásma vědci zhodnocují riziko, rozhodují se stroj zastavit a vrátit se zpět. Jenže ouha... Geoskaf vzdor předpokladům není schopen změnit svůj směr a místo pozvolného otáčení dál směřuje do středu Země. Vědců se zmocní panika... Začnou kontrolovat části stroje, zda fungují správně. Přichází však první katastrofa. Jeden z vědců pro kontrole sběrače výfukových plynů jaderného motoru umírá na nemoc z ozáření. "Michejev zemřel, aniž ještě přišel k sobě. Tělo zabalili do prostěradla. Ponechat je v kabině bylo nemožné. Po krátké době se rozhodli pro zvláštní kremaci. Andrej otevřel dveře do prostoru vrtačky. Tělo vložili do sací roury a na okamžik spustili motor..." Vědci však konečně zjišťují, proč geoskaf nelze otočit zpět na cestu k povrchu Země. Je to však hrůzné zjištění. "Jak, to ještě nevím, ale fakt je naprosto zřejmý. A teď - co z toho - na jedné straně tu je nesmírně mohutné magneticko-plazmové pole s neobyčejnou hustotou silokřivek a na druhé straně ještě mohutnějí záření. Záření má směrovou orientaci, jeho paprsky jsou naprosto přímé jako paprsky světla a vycházejí ze středu Země. Nevím, k čemu bych to přirovnal... No, dejme tomu, že se náš geoskaf podobá ocelové tyči, spuštěné do cívkového magnetu. Prostě se nám nepodaří odbočit ze svislého směru, na to bychom potřebovali tisíckrát výkonnější motor! Rozumíte mi?" "Ano," vymáčkl ze sebe Vadim, "zdá se mi, že už rozumím..." Valentin Makarovič znovu klesl do křesla a svěsil zdrceně hlavu. - Magnetický střed Země přitahuje geoskaf dál k sobě... Jedinou možností tedy je probít se skrznaskrz celou Zemí, jiná možnost neexistuje. Posádka opět startuje geoskaf... Vědci o několik dnů dochází k paradoxnímu zjištění: diskutovaná teorie přechlazení (autorova fikce) je potvrzena: v jádru Země panuje mráz mnohonásobně nižší, než je konvečně známá teplota absolutní nuly. Uklidním vás, tahle knížka nemá výrazný happyend, ale to si případně už přečtěte sami. "Konečně byl u stěny. Nyní bylo zapotřebí se dostat zpět. Nikolaj Nikolajevič dlouho pozoroval slábnoucím zrakem křeslo a vybíral si patřičný směr. Posléze se odhodlal a odrazil se hlavou Třebaže vynaložil jen nepatrné úsilí a rána byla velmi slabá, rozlila se mu hlavou nesnesitelná bolest. Geolog se zakuckal, jakoby si lokl nezředěné kyseliny octové. Stálo ho nesmírnou námahu zůstat při vědomí, třebaže k tomu potřeboval jen sebrat poslední zbytky sil vůle a soustředit se na jedno jediné přání - totiž jak se dostat k pultu." Knížku doprovázejí krásné ilustrace Jana Javorského. Vydalo česky SNDK v roce 1961, rusky vyšlo v roce 1959. Ano, je to oficiálně vydaný sovětský román, tím jsou dané jeho limity, dokonce byl určen pro děti od 13 let (!), ale příběh je to poměrně dost ponurý. Stylově lze porovnat s verneovkami, tedy bez jejich všeobjímajících konců. Slušný thriller z budoucnosti, který se dobře čte i dnes. :: :: ::

1 27.02.2021

dokončení mé recenze: - Ještě snad drobný postřeh, který začnu opět úryvkem z úvodu třetího románu Ganymedes. "Jest mu osmnáct let a je po maturitě. Po prázdninách se nevrátí již na na gymnasium v tiché malostranské ulici, půjde na universitu, na filosofii. Radovanovi se zdá, že již není hochem, ale že dospěl - v muže? Náhle se směje, odkopává peřinu a nahýma nohama skáče na koberec před postelí. Všechno jest, jenom ne - mužem. A mužem nikdy nebude. Je vůbec podivným tvorem. Cítí, že na celé zemi není nikoho, kdo by mu byl podoben. Ví také, že nikomu nesmí říci, co s ním vlastně jest. Zůstane hochem po celý svůj život. A až mu bude šedesát let, bude stále pro sebe hochem, neboť to, čemu říká svět mužství, je něčím, co jej láká a přitahuje, ale čeho sám nemá a nikdy míti nebude." Nepřipomínají vám tyto věty i jejich formulace stále se opakující obraty a myšlenky z knih českého klasika Jaroslava Foglara? - - - "Rozevřel jsem zraky prudce a široce, jako bych chtěl z nich vyslati blesk nenávisti do samého nebe: náhle však pochopil jsem marnost všeho a tajemnost síly, jež všechno zdrcuje, a heroické rouhání, jež jsem chtěl vznésti do výšin - změnilo se v posunek šílenství, jímž jsem zalkal naposledy za fantomem, za fikcí, jež byla mým přítelem: - Manfrede! Manfrede! - - -" Čtěte. Je to morbidní, je to zčernalé časem a pokryté prachem jakobystředověku, je to někomu krásné - a existuje to jen v našich myšlenkách a v této knize. Když je smrt vzdálená a život mladý a perlivý, i hra na zánik je krásná.

26.02.2021

Edice klasických horrorů či temných literárních děl v nakladatelství Volvox Globator vychází v elegantní černé vazbě, doplněné specificky barevnou nálepkou s titulem. Pokud vydavatelství zvolila v roce 2012 pro vydání Románů tří mágů od Jiřího Karáska ze Lvovic nálepku růžovou, je to dokonalá volba. Kontrast černé a růžové je pro toto Karáskovo opus magnum dokonale vystihující. Otevřená homosexualita a submisivita versus podmanění je tmelem a činidlem všech tří románů. Svazek se skládá z knih Román Manfreda Mcmillena (vydán poprvé 1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925). Neměl by se nikdo nechat odradit, kdo - jako třeba já - není nijakým konzumentem kultury s tzv. queer tematikou. Už proto, že v případě Karáskových románů se jednalo o dílo v české literatuře průkopnické, v němž je jaksi "tvrdá" homosexualita postavena jako prostě jako danost a hrdý životní styl, o kterém se nediskutuje, který nepolitizuje, ale který je osobou autora stvrzen (Jiří Karásek psal o homoerotice a potřebě sexuální reformy už do jím spoluzaložené Moderní revue a pak do dalších novin podobného zaměření) jako základní prostředí, v němž se tato literatura odehrává. Ber, nebo nech být. Nuže: Romány tří mágů jsou skvělé dílo, které není pro každého. Dekadence. Okouzlující - byt umělý - archaický jazyk. Podivné rituály, na jejichž konci nepovstává nový život, ale velkolepý požár tragédie a zmaru, který vznícený vášní po nedosažitelném - milovaný a nedostupný muž a symbolika alchymické svatby anděla s Luciferem (nebo dvou ďáblů?) zde splývají v jedno; opakuje se motiv vědomého otočení se bokem k životu městských bulvárů a lidské společnosti vůbec, protože jen v rozpadajícím se kamení gotických chrámů mohou osamělé postavy z Karáskových románů najít útěchu ve svých pocitech, ve své na odiv stavěné tragičnosti a životního zmaru. Neboť: "...proto pohrdám lidmi a jejich malým uměním. Proto neuznávám nikoho, kdo se mi blíží, za rovného sobě. Jest pošetilé věřiti v rovnost lidí: jako bych měl se spokojiti, abych měl svou nepravděpodobnost míti společnou s kýmkoli! Raději chci mít hrdé srdce plné hořkosti. Raději se odlomím docela od života jako mrtvý květ od živého stvolu. Rozumíte nyní mému posměchu? Není to póza. Vidíte, jak jde z nitra to, co jiní lidé pokládají za povrchní dandysmus. Nemiluji lidí. Dávám jim přecházeti jako oblakům. Když zmizejí, nemyslím na ně. Všichni jsou mně lhostejní." Tak hovoří hrabě Manfred k Francisovi, který je jím samozřejmě fascinován a - jak to dopadne, si přečtěte; červená knihovna to není, toto je dokonale černá knihovna na růžovém papíře. Samozřejmě: je to literární hra, je to póza, narcistní tanec v kruhu, ale je to tanec dokonalé formy. Karásek odehrává své tři příběhy v zásadě podobně: jejich hlavním oživovatelem je vždy šlechtic ze starého a poněkud záhadného rodu, žijící osaměle a mimo starosti všedního světa a dokonce i mimo jeho stěny a ulice; muž-magnet, který se zabývá velkým magickým úkolem, nebo se na něm podílí. Tento úkol se jeho rukám vždy vymyká, extáze - propletená zcela s extází lásky muže k muži - jej pohltí a zničí. Zničí? Může mrtvé zemřít? - Dokonce i "obyčejní" lidé jsou v románech vždy jen v rolích statistů, přes něž coby mátohy všednosti je jak reflektorem teprve kontrastně nasvícena tvář šílených a šílejících milenců téhož pohlaví - ať už je to Manfred a Francis, Gaston a Oreste, či Radovan a Adrian. Pozor, nikdy však nejde o románek lásky, neboť na konci této lásky - zvrácené, ale nikoli proto zvrácené, že homoerotické - nikdy není cesta vpřed k blankytu, ale cesta do černého světla půlnoci... - U Karáska je jazyk a forma totalitou - být jeho romány psány češtinou bez příkras, věty zbaveny přívlastků, děj přenesen třeba ze staré pražské čtvrti na sídliště paneláků, ztratil by svou krásu a možná i smysl - právě pro tu krásu břečťanem porostlého zrušeného hřbitova kdesi ve starém ghettu... "Vejdětež na Bílou horu a cítíte, že jste nebyli nikde blíže smrti, než zde. Zdáli vidíte umírající město, tragickou královnu, Prahu. Hyne vysílením, a agonie, jež ji po tři věky tíží, jest ranou, jež nemůže nikdy býti vyléčena. Když zde na Bílé hoře melancholicky a dlouze krvácejí šarlatové západy, a dole, v modré, v soumračné hloubi Praha se rozezvučí všemi svými zvony, je to, jako byste byli přítomni grandiosnímu rekviem. Pohleďte jen: noc se zvolna rozkládá, temnota se vzmáhá, ale západ, jenž hoří, osvětluje ještě linii stromořadí, vrhá rudé odlesky do ambitů bělohorského kostela a zachycuje se na vrchole šestihranného letohrádku ve Hvězdě. Neprýští krví zase klášterní studánka Vojtěška? A nepotřísňují se zdi obory a letohrádku krví Moravanů, posledních, kteří se tu bili pod Šlikem proti hordám Neapolských? Kraj krve, pole krve... Hakeldama... Ale již vyplývá houstnoucí soumrak, obora je tmavší a cesty bělejší. Všechna tratoliště pohasla, veliký, mlčící smutek padá v pustou silnici. Tichnou osamělé dvorce, jen sem tam zavyje pes, jemuž je teskno. Poutní kapličky se rysují v polích jako přízraky, opuštěny, truchlící, jako by k nim byla připoutána marnost modliteb, jež se skláněly před nimi." - - - Jeden z příběhů se odehrává zčásti v Benátkách, nemohl mi nepřipomenout povídku Thomase Manna (a geniální film stejného názvu) Smrt v Benátkách, nevím, zda tam mohla být inspirace jednoho druhým?

1 26.02.2021

Kdy jindy si přečíst novelu s názvem Hrůza, než právě v únoru druhého roku Korony, v této době pádu do propasti, kdy jsme ještě nedopadli na dno, ale už tušíme, že pod nohama nemáme pevnou zemi. Nevím, zda jde o vývěr mého podvědomí, ale čím dále jsem se nořil do tohoto příběhu z pera Arthura Machena (1863-1947), velšského spisovatele a okultisty, tím více mě jímala závrať z toho, že Machen psal - ano, pokolikáté už mě to v posledním roce u četby napadlo! - že Machen psal příběh o naší době. Hrůza z titulu příběhu (poprvé v českém překladu vyšel ve Volvox Globator roku 2017 - tedy přesně sto let po svém vzniku), je jevem, který, jak se zprvu zdá, vyvěrá z něčeho nepostižitelného, či snad z různých příčin. Nakonec se ale ukáže, že příčinou dotčené série hrůzných úmrtí ve venkovské krajině Walesu v době první světové války je vlastně něco možná velmi přirozeného, tedy pokud se jen trochu uvolíme pokládat postavení člověka v přírodě za dosud nepříliš jasné a zřetelně popsatelné. Machenem důmyslně vyfabulovaný princip oné hrůzy zde nelze popsat, aby nedošlo k vyzrazení toho podstatného pro budoucí čtenáře. Na začátku figuruje podezření, že německá armáda podkopala pobřeží a útočí na Velšany z podzemí a vraždí je... a zdá se, že noviny záměrně o událostech neinformují. Jenže ve skutečnosti šlo sice o válku, ale o válku zcela jiného druhu, než by kdokoli očekával. Čím méně informací bylo možné zjistit, tím šílenější spekulace se však šířily mezi lidmi, když mrtvých přibývalo a jakékoli pokusy o objasnění vražd či zabití stále tonuly někde v mokřadech. Můžeme navnadit úryvkem. "Noc ztemněla, mraky zakryly bledý měsíc a mlhavé hvězdy. Lewis vstal a rukou naznačil mírně varovné gesto Remnantovi, který na něho užasle zíral. Vyšel ven otevřeným francouzským oknem, pustil se po venkovní pěšině a upřeně sledoval temný tvar stromu v dolní části svažující se zahrady nad šumícími vlnami. Přiložil si obě dlaně ze strany k očím, aby zastínil zezadu dopadající světlo lampy. Masa stromu - toho, který zde nemohl být - vystupovala proti obloze, ale nijak jasně, protože nebe se zatáhlo mraky. Obrys stromu a okraje koruny listoví nebyly nijak zřetelné. Lewis měl pocit, že si uvědomuje v koruně jakýsi chvějivý pohyb, i když vzduch byl naprosto nehybný. Byla to noc, kdy bylo možné zapálit sirku a sledovat její ubývání bez jediného zakolísání plamene." - Novela Hrůza působí jako svým způsobem proroctví do našeho času - objevují se zde odkazy na černý plášť moru, který opakovaně zahaloval svět, rdousil jej a pak povolil stisk a nechal lidstvo na chvíli vydechnout. Vrátil se snad mor? A co to vlastně byl ten dávný mor? Ne, tato Machenova knížka naprosto nezestárla a je v ní poměrně dost explicitně obsaženo i vážné varování - nikoli čtenáři, ale lidstvu. - Arthur Machen byl členem okultistického řádu Zlatý úsvit. - Četl jsem od něj už před drahnými lety cca tři knížky, ale nepamatuji se z nich už na nic jiného, než že se mi líbily, takže srovnávat příliš nemohu. Hrůza je špičkové dílo environmentálního horroru, pokud takový žánr existuje. Čtěte. (Pro jazykově zdatné: na anglické wikipedii je celý román k dispozici.)

3 22.02.2021

Četl jsem toto. :: :: :: Dne 27. září 1712 se vypravil italský jezuita Ippolito Desideri na svou cestu do Tibetu. Jeho úkolem bylo obnovit tamní katolickou misi. Putování do místa "zaměstnání" trvalo Desideridemu tři a půl roku. Po devíti letech pro kompetenční spory mezi jezuity a kapucíny musel Desideri svou jinak úspěšnou misi ukončit a Tibet opustit. Zpátky do Říma se po strastiplné cestě dostal 23. ledna 1728. Záznamy o jeho odysseji se dochovaly pod názvem Cesta do Tibetu. "Konečně jsem po třech letech, pěti měsících a dvaceti dvou dnech od mého odjezdu z Říma, dva roky po odjezdu z Góy, jeden rok a šest měsíců od našeho odjezdu z Dillí a deset celých měsíců po odchodu z Kašmíru, 18. března roku 1716, den před svátkem slavného patrona sv. Josefa dorazil s boží pomocí do města Lhasy, hlavního města Třetího a největšího Tibetu, cíle naší dlouhé cesty a místa, které jsem zvolil za začátek své misie v tomto království," rekapituluje Desideri svou cestu Tam. Stěží je možné si představit, jakou vůli musel mít. V Tibetu je v té době jediným evropským křesťanem - jeho představený Freyre (zničený zřejmě místním klimatem) Desideriho během cesty opouští a vrací se do Indie. Desideri se ve Lhase dostává se na audienci k tibetskému "králi" Lhabzang Chánovi, jehož velkou náklonnost se mu podařilo rychle si získat. "...velmi poníženě jsem krále požádal o laskavé svolení k volnému, ničím neomezenému veřejnému i soukromému kázání pravd naší víry a k vykonávání úřadu, kvůli němuž jsem do těchto do těchto končin přišel." Jaká důvěra! A jaké přesvědčení. - Náklonnost krále ještě vzrostla, když jemu a jeho ministrovi - oba byli předtím otráveni politickými nepřáteli jedem - podává Desideri "římský lektvar", který hlavu Tibetu zbaví zdravotních potíží. - Desideri líčí obyvatele Tibetu, jejich zvyky, odívání, stravu a především jejich náboženství. Ačkoli neopomene podotknout, že jsou Tibeťané ke svým kněžím "důvěřiví a podvedení", nedává najevo povýšený odstup, vše líčí s upřímným zájmem badatele. Obdivuje tvrdost víry Tibeťanů, kteří by se dali raději zabít, než než by se vzdali předmětu svého uctívání a zavrhli kult svého světce. "Přiznám se, že při pohledu na takové projevy jsem si zmaten vyčítal, že mám srdce tvrdé jako kámen a že nedostatečně miluji a chválím skutečného Mistra Ježíše Krista, jediného Spasitele, zatímco oni tak něhyplně milují zrádce a chválí a vzývají vlastního škůdce a podvodníka." - Desideri popisuje, jak válčí Nepálci: "Před bitvou se obě armády častují velkými hrubostmi a nadávkami, a dojde-li pak ke střelbě z několika mušket, výstřely jsou zcela neškodné a nikoho neohrozí. Napadení se stáhnou do několika pevností, kterých je tam velké množství a které se podobají našim venkovským holubníkům. Stane-li se, že někdo z kterékoli armády padne a je raněn, musí armáda, v níž byla prolita krev, ustoupit druhé a žádat ji o mír následujícím způsobem: prostovlasá a nahá žena z jejího středu předstoupí před armádu a s pláčem, bijíc se v hruď, prosí, aby byl uzavřen mír, aby se upustilo od dalšího krveprolití a masakru. Poté vítězná armáda přednese své podmínky poraženým a válka skončí." - Cesta do Tibetu je velmi svěží vyprávění. Líčení mystických zážitků tam není. Natolik poutavě a s vášní však Desideri líčí aspekty tibetského lamaismu, že je zřejmo, že se musel do něj opravdově ponořit. Už po osmi měsících svého pobytu ve Lhase předkládá tamnímu králi vlastnoručně tibetsky psané dílo o základech křesťanství. - V kronice své tibetské cesty pro představené svého řádu se Desideri nedá zmást a ví, kudy čtenáře při popisech lamaismu vést: "...duše, která už překonala všechny vášně, postoupí dále, a proniknuvší k jejich kořenům, vyvrátí je a zcela zruší. Na tomto tak pěkném základě jejich pekelný zákonodárce pod záminkou vykořenění všech vášní s ďábelskou lstivostí vyvrací z jejich myslí skutečný, pravý a prvotní kořen poznání Boha." Až se vtírá myšlenka, o kolik Desideri věděl víc (a víc jistě věděl), než napsal... Ale konvertovat jej nenapadlo, jinak by se nevydával na cestu z Lhasy. Jeho misie mohla pokračovat v Dillí, kde Desideri mj. tamním křesťanům nechává vystavět nový kostel a zasvěcuje jej Nejsvětejší Panně... - P.S. Měl na konci své mise po letech zpátky v Římě Desideri pocit, že naplnil svůj úkol, proměnila jej jeho cesta, nebo se cítil úspěšně právě přesně v rámci, vytyčeném řádovou povinností? Víra, pro kterou se umírá... Pět let po svém návratu do Říma Desideri zemřel ve věku 48 let, s podlomeným zdravím a deprivovaný patrně i tím, že jeho tibetská cesta byla zbytečná - jezuité ve sporu s kapucíny prohráli a mise už neměla být obnovena. Čtěte.

18.02.2021

a zde ještě II. část mé pozdní recenze:
Dvě z jisker z první části: "... strávil celý týden, čekaje na návrat té chvíle před sedmi dny; a čekat znamená předbíhat, nepociťovat čas a přítomnost jako dar, nýbrž jako překážku, popírat a ničit její vlastní hodnotu, v duchu ji přeskočit." A o několik stránek dále: "Co je tedy život? (...) Je to jsoucno čehosi, co vlastně nemůže existovat, a co v tomto zkříženém horečnatém procesu rozkladu a obnovy v slastně-bolestně-přesné tísni na bodu bytí pouze balancuje. Není hmotný a není to duch. Je to něco mezi tím, jen nesený hmotou, jako duha na vodopádu." - První vrchol románu pro mne přichází ve chvíli, kdy se Castorp účastní s přítelem Settembrinim filosofické diskuse s geniálním cynikem jezuitou Naphtou. Tam tuhne krev v žilách. "Dualismus dobra a zla, onoho a tohoto světa , ducha a moci musí být, má-li tato říše (boží stá) přijít, na čas zrušen a přejít v jediný princip, který spojí askesi a moc. A tady je to, čemu říkám nutnost teroru." dí Naphta. Jeho fascinující, podmanivým zlem přitahující osoba se postará ještě jednou, před závěrem, o naprostý hrot románu Kouzelný vrch. Ten však nebudu čtenáři vyzrazovat. - Ke skvělým částem románu patří kapitola Sníh, která líčí již zmíněný boj Castorpa s horskou vánicí, kdy se v poblouznění dotýká hranic svého bytí, kdy už je blízek protnout závoj svého času. Ale ještě se vrací zpět. - Výtečnou postavou je "podivný rytíř" Pieter Peeperkorn, směšný ve své kráse a krásný ve ve směšnosti. Muž bizarní řeči, který tou řečí neříkal vlastně vůbec nic, ale říkal to tak významně a vážně a tak vážně a upřímně to myslel, že byl za to milován. I mnou. Ten člověk, s nímž byste se chtěli setkat v zapadlé krčmě a popít vína i pochybné kvality - pohovořit krkolomně a směšnovážně o významném ničem... - Sedmi roky života Hanse Castorpa v sanatoriu Berghof prochází i odchází lidé, lékaři a ošetřovatelky, pacienti a venkované, někteří se uzdravují, jiní umírají - a Hans Castorp si náhle uvědomuje, že svět dole pod horami už pro něj neexistuje, jeho život je zde v horách, kam se přišel posílit a kde se paradoxně teprve projevila - a byla diagnostikována - jeho nemoc. Už se odtud nechtěl vrátit. Jeho čas se na Berghofu zastavil a jeho touha odumřela. "Nechali ho na pokoji - tak trochu jako školáka, který požívá té podivuhodné a komické výsady. že se ho nikdo už na nic neptá, že nemusí nic dělat, neboť je nabíledni, že zůstane sedět, a už s ním nikdo nepočítá - je to vlastně orgaistická forma svobody, dodáváme a ptáme se sami, může-li mít svoboda vůbec jinou formu než tuto." Leč - tu zahřmělo, píše Mann - "...historický úder hromu, který otřásl samými základy země, pro nás však úder hromu, který rozmetá kouzelný vrch a našeho spáče nemilosrdně vysadí před jeho brány." - Každý řádek píšu jako svůj řádek poslední a každou knížku jako tu poslední čtu - Kouzelný vrch by si však nezasloužil být čten jen jednou.; zaslouží si svůj čas. A tak jsem jej naposledy nečetl - a to mě napadlo hned, když jsem obrátil jeho poslední stránku. - Vjem snad editorský: člověk logicky srovnává své nedávné prožitky do jedné řady. Pokud mohu porovnat s nedávným čtením, podobně situovaný Solženicynův román Rakovina (z prostředí onkologické kliniky) je sevřenější a čtenářsky přívětivější, bez odboček, z nichž se některé u Manna nejeví jako nezbytné. - Jděte na Kouzelný vrch! Možná se vám nebude chtít zpět, ale stejní se do nížiny určitě nevrátíte. Je vám v těchto dnech zima? Na pokojích sanatoria Berghof je běžná teplota pět stupňů Celsia... léčba chladem, chtělo by se říct. Ale Kouzelný vrch hoří vášní. Vášní myslet.

1 17.02.2021

Každý řádek píšu s tím, že může být můj poslední (a čtenáři prominou, že trochu přeháním). Můj čas vyprší. Jenže co je to vlastně můj čas? Existuje vůbec čas, když se můj čas vnitřní a čas vnější tak stěží postižitelně jen někdy protínají? A konečně - jsem schopen se času dotknout - zachytit jej či popsat? - Téma času se prolíná jak výšivka románem Thomase Manna Kouzelný vrch (1924). Ačkoli: "(náš příběh)...za vysoký stupeň své minulosti nevděčí vlastně času, což je výrok, kterým mimoděk upozorňujeme na závažnou a podivnou obojakost tohoto tajemného elementu." To píše Thomas Mann hned v úvodu. Tou minulostí je čas před první světovou válkou; čas, který definitivně pominul; čas, kdy byl čas na filosofii; čas, kdy bylo možno ještě z času vystoupit a hledět na něj jako na projíždějící parní vlak... Vystoupit z času třeba vystoupáním do hor ke krátkému ozdravnému pobytu v sanatoriu v alpském Berghofu, kam přichází hlavní postava románu Hans Castorp. Do Alp přijíždí Castorp původně na tři týdny, ale jeho pobyt v léčebně se nakonec prodlouží na celých sedm let - a vlastně by mohl trvat až do - - - Castorpovy smrti. Ale jeho příběh nekončí nijak, Mann jej po osmi stovkách stránek textu nakrátko vrhá do válečné vřavy a opouští jej, aby mu popřál: "Měj se - žiješ-li, nebo přežiješ-li. Vyhlídky nemáš valné. (...) Dobrodružství ducha a těla, která umocnila tvou prostotu, dala ti přežít duchem, co tělem sotva přežiješ." Průměrný, ničím nevynikající Hans Castorp je dr. Watsonem Kouzelného vrchu: přichází oděn do románu, aby jako svědek, posluchač a neobratný milovník provedl čtenáře filosofií, požárem lásky, přehlídkou poznatků z biologie, hraničním zážitkem (výše v horách, kam se Castorp neuváženě vydá na lyžích a málem zemře ve sněhové vánici), ale také empatií k spolutrpícím, nebo groteskou, kdy Castor dostává teploměr a s náruživou posedlostí neustále měří svou teplotu, aby dokázal, že je opravdu nemocen. - Původně jsem chtěl napsat, že ony osnovní Mannovy úvahy o čase jsou v Kouzelném času jaksi jalové, ale nenapíšu. Protože jsem knížku dočetl, věnoval jsem jí čas a nechci ten čas vrátit zpět. Spíš se mi zdá, že od počátku zdůrazňované téma času se nějak z románu autorovi vytratilo, až docela zmizelo a bylo nahrazeno tématy jinými, přesvědčivějšími - ale možná to byl záměr, čas zmizel, když zmizely úvahy o něm - a tyto úvahy se uzavřely, když Castorp v závěru opouští sanatorium a prudkým střihem se ocitá ve šrapnely ostřelovaném zákopu první války. Snad chtěl Mann dostat do jednoho románu všechno a snad se mu to podařilo. Musím říct, že prvních 400 stránek jsem při čtení nebyl o tom přesvědčen. Ale - překonat ten šedivý čas! -

2 17.02.2021

Každý řádek píšu s tím, že může být můj poslední (a čtenáři prominou, že trochu přeháním). Můj čas vyprší. Jenže co je to vlastně můj čas? Existuje vůbec čas, když se můj čas vnitřní a čas vnější tak stěží postižitelně jen někdy protínají? A konečně - jsem schopen se času dotknout - zachytit jej či popsat? - Téma času se prolíná jak výšivka románem Thomase Manna Kouzelný vrch (1924). Ačkoli: "(náš příběh)...za vysoký stupeň své minulosti nevděčí vlastně času, což je výrok, kterým mimoděk upozorňujeme na závažnou a podivnou obojakost tohoto tajemného elementu." To píše Thomas Mann hned v úvodu. Tou minulostí je čas před první světovou válkou; čas, který definitivně pominul; čas, kdy byl čas na filosofii; čas, kdy bylo možno ještě z času vystoupit a hledět na něj jako na projíždějící parní vlak... Vystoupit z času třeba vystoupáním do hor ke krátkému ozdravnému pobytu v sanatoriu v alpském Berghofu, kam přichází hlavní postava románu Hans Castorp. Do Alp přijíždí Castorp původně na tři týdny, ale jeho pobyt v léčebně se nakonec prodlouží na celých sedm let - a vlastně by mohl trvat až do - - - Castorpovy smrti. Ale jeho příběh nekončí nijak, Mann jej po osmi stovkách stránek textu nakrátko vrhá do válečné vřavy a opouští jej, aby mu popřál: "Měj se - žiješ-li, nebo přežiješ-li. Vyhlídky nemáš valné. (...) Dobrodružství ducha a těla, která umocnila tvou prostotu, dala ti přežít duchem, co tělem sotva přežiješ." Průměrný, ničím nevynikající Hans Castorp je dr. Watsonem Kouzelného vrchu: přichází oděn do románu, aby jako svědek, posluchač a neobratný milovník provedl čtenáře filosofií, požárem lásky, přehlídkou poznatků z biologie, hraničním zážitkem (výše v horách, kam se Castorp neuváženě vydá na lyžích a málem zemře ve sněhové vánici), ale také empatií k spolutrpícím, nebo groteskou, kdy Castor dostává teploměr a s náruživou posedlostí neustále měří svou teplotu, aby dokázal, že je opravdu nemocen. - Původně jsem chtěl napsat, že ony osnovní Mannovy úvahy o čase jsou v Kouzelném času jaksi jalové, ale nenapíšu tu. Protože jsem knížku dočetl, věnoval jsem jí čas a nechci ten čas vrátit zpět. Spíš se mi zdá, že od počátku zdůrazňované téma času se nějak z románu autorovi vytratilo, až docela zmizelo a bylo nahrazeno tématy jinými, přesvědčivějšími - ale možná to byl záměr, čas zmizel, když zmizely úvahy o něm - a tyto úvahy se uzavřely tím, když Castorp v závěru opouští sanatorium a prudkým střihem se ocitá ve šrapnely ostřelovaném zákopu první války. Snad chtěl Mann dostat do jednoho románu všechno a snad se mu to podařilo. To je možná určitý nedostatek románu. Musím říct, že prvních 400 stránek jsem při čtení nebyl přesvědčen, že se Kouzelný vrch dá bez nudy učíst. Ale... vydržet, překonat ten šedivý čas! - Dvě z jisker z první části: "... strávil celý týden, čekaje na návrat té chvíle před sedmi dny; a čekat znamená předbíhat, nepociťovat čas a přítomnost jako dar, nýbrž jako překážku, popírat a ničit její vlastní hodnotu, v duchu ji přeskočit." A o několik stránek dále: "Co je tedy život? (...) Je to jsoucno čehosi, co vlastně nemůže existovat, a co v tomto zkříženém horečnatém procesu rozkladu a obnovy v slastně-bolestně-přesné tísni na bodu bytí pouze balancuje. Není hmotný a není to duch. Je to něco mezi tím, jen nesený hmotou, jako duha na vodopádu." - První vrchol románu pro mne přichází ve chvíli, kdy se Castorp účastní s přítelem Settembrinim filosofické diskuse s geniálním cynikem jezuitou Naphtou. Tam tuhne krev v žilách. "Dualismus dobra a zla, onoho a tohoto světa , ducha a moci musí být, má-li tato říše (boží stá) přijít, na čas zrušen a přejít v jediný princip, který spojí askesi a moc. A tady je to, čemu říkám nutnost teroru." dí Naphta. Jeho fascinující, jakýmsi podmanivým zlem přitahující osoba se postará ještě jednou, před závěrem, o naprostý hrot románu Kouzelný vrch. Ten však nebudu čtenáři vyzrazovat. - Ke skvělým částem románu patří kapitola Sníh, která líčí již zmíněný boj Castorpa s horskou vánicí, kdy se v poblouznění dotýká
hranic svého bytí, kdy už je blízek protnout závoj svého času. Ale ještě se vrací zpět.

17.02.2021

Se sdílené temnoty snad může vysvitnout bledý proužek světla. A protože život tvoří překvapení a život čtenářův nejinak, mé další překvapení je zde. Snad dvacet let mám ve své polici s nečtenými starými knihami též jeden svazek v bytelné kožené vazbě béžové barvy. Používám tu knihu - ale neprozraďte to dětem! - každoročně coby knihu hříchů, když v roli sv. Mikuláše obcházím se svatou družinou domovy blízkých a známých. Tak jsem tedy po letech konečně otevřel román Kašpar Hauser od Jakoba Wassermanna a za tři večery jej přečetl. Mohu rovnou sdělit, že lepší beletristický román jsem za poslední měsíce nečetl. - Příběh vychází ze skutečné události, kdy byl 26. května 1828 v Norimberku nalezen záhadný chlapec ve věku asi sedmnácti let; jinoch s bledou pletí, pokrytou modrými žilkami a se zkrvácenými chodidly; hoch, který neuměl takřka mluvit a chodil nemotorně jako dítě; který kromě chleba a vody odmítal jíst a u sebe měl záhadný zapečetěný dopis - snad mystifikační podvrh - to se však s jistotou v knize nedozvíme. - Chlapec neví, kdo je ani kde je, nikoho nezná a nikdo nezná jeho. Tím se započíná temný kafkovský příběh nalezence, vrženého do světa, kde nikdo neví, co si počít s neuchopitelnou chlapcovou bytostí, kterou nelze popsat ani vychovat, nelze jí lhát a ani předstírat, že neexistuje - tím spíše, že se s nalezencem stále zjevněji pojí a zhmotňuje jakési hrůzné mystérium, které zasahuje celou společnost. - Kašpar Hauser je svěřen do péče gymnasiálnímu profesorovi Daumerovi, pro mne nejkrásnější osobě románu. Daumer je Hauserem fascinován. "Jeho duše se podobá vzácnému drahokamu, jehož se ještě nedotkla chtivá ruka; já však po něm sáhnu, mne opravňuje k tomu vznešený účel. Anebo nejsem toho hoden? Myslíte, že nejsem toho hoden?" ptá se Daumer své matky a sestry, ve skutečnosti ale sám sebe. A po třech dnech, kdy Kašpara u sebe doma ubytuje, má jasno. "Vždyť děláš, jakobys sám vyvázl z vězení," mínila sestra, která se nemohla než radovati s ním (když se Kašpar poprvé po probuzení ráno usmál). "Ano, a dostal jsem celý svět darem," odpověděl Daumer. "Podívej se na něho! Je to lidské jaro!" - Zde jsme svědky zázraku: v Kašparovi Hauserovi se zjevuje člověk jiné, nepostižitelné kategorie. Přecitlivělý, učenlivý hoch, který poznává svět a lidi v něm jako něco, čemu nerozumí, protože je ve svém adolescentním věku duševně malým dítětem. Nebo byl Kristem své doby? Dnes bychom ale spíše řekli - nebyl autistou? Nebo snad vězněm dobového Fritzla z Amstettenu, který byl - ale proč? a proč s dopisem? - propuštěn na svobodu ze svého vězení bez denního světla, kde trávil roky pouze v občasné společnosti věznitele... Proč se Kašpara Hausera někdo pokouší zavraždit? Nebo se o to nikdo nepokouší a pokus o zločin jen jako zločin vypadá? "Vůbec je to krásné, když tak čteme: slunce!" pokračoval Kašpar. "Slunce! To tak krásně zní!"- Kdyby se takový člověk znovu objevil, rozpoznali bychom ho, dokázali bychom mu porozumět, vzít jeho ruku a přijmout jeho do vesmíru vrženou existenci mimo středoevropské společenské normy, mimo naučené strategie, prostého tenat všech mezilidských vztahů? Všechny tyto otázky román neodpovídá doslovně, v šeru zůstává zahalen původ i možné směrování Kašpara Hausera - tak jako v jeho reálném příběhu ani zde není naznačeno, co by bylo dál, kdyby... dál musíte však číst sami. - Kašpar Hauser putuje společností jako nechtěné dítě od dobrého ale nevlivného Daumera k paní Beholdové, o jeho osvojení se vzápětí hlásí obskurní lord Stanhope, nakonec Kašpar Hauser skončí v domově učitele Quandta, postavy tragického charakteru. Kašparem Hauserem se zabývají politici v nejvyšší úrovni, střeží jej zkorumpovaná policie, salonní společnost se Kašpara dílem štítí a dílem si ho předchází, Hauser je i milován, nikomu však není lhostejný... kolem něj se dějí věci, kterým on sám nerozumí, přesto cítí, že se ocitl v proudu, kterým mu byl předurčen a jehož destruktivní síla ho unáší. - Wassermann napsal vynikající román o střetu člověka s roztopeným kotlem davu, o společnosti jako lidožravém monstru, které nechápe, které se děsí, které neodpouští a které vyvrhuje vně sebe - anebo ledově mlčí a umrtvuje chladem. - J. W. napsal příběh chlapce Hausera v roce 1908, o šest let později píše Franz Kafka svůj Proces. - Kdo sakra byl ten bledý mladík? Jsem snad já Kašpar Hauser?? Proboha, čtěte, protože on je stále živ...! "Věříš, že svět bude stále a věčně mlčeti, jako mlčí nyní?" - - - (Četl jsem vydání z roku 1923 z Družstevní práce.)

7 05.02.2021

"Od těch pavouků nebylo možno očistit žádnou stáj, v níž se vyskytli, vypadalo to, jako by vyrůstali ze země, nebylo možno před nimi chránit stáj, v níž dosud nebyli. Nepozorovaně se soukali ze všech stěn, houfně vylézali z podlahy. Když rolníci vyhnali dobytek na pastvu, poslali ho jen do spárů smrti. Neboť sotva nějaká kráva postavila nohu na pastvinu, začala půda oživovat; černí dlouhonozí pavouci vyklíčili, strašlivé alpské květiny, lezli na dobytek, a úděsně bolestivý nářek zněl z hor dolů do údolí." Delirický sen? Podobenství o moru? Nezní ty věty nějak znepokojivě aktuálně? Švýcarský prozaik Jeremias Gotthelf (1797–1854) napsal dílo z podstatné části velmi vizionářské, byť vyrůstající z půdy venkovské křesťanské víry, z níž vše dobré pochází a vše dobré se do ní vrací. Smlouva s ďáblem, kterou uzavřou nic netušící venkované z hor, aby si pomohli proti krutému komturovi von Stoffelnovi, se jim řádně vymstí. Příběh se trochu vymyká logice sváru dobra a zla, protože jsou morem v podobě "tekutého zla" černých pavouků potrestáni zoufalí lidé. Zachrání je nakonec čistá víra v Ježíše Krista. Líčení hrůzy se Gotthelfovi v jeho nabádavé próze podařilo velmi dobře. Ale dědeček - vypravěč - uzavírá: "...ani já ani é děti a děti dětí se nemusíme obávat pavouka, dokud se bojíme Boha." Kdyby to bylo tak jednoduché! Evangelický farář Gotthelf končí svůj hrůzostrašný apel na zbožný život mrazivou výstrahou: černý pavouk je stále přítomen, uzavřen v dřevěném rámu starého okna, kam byl kdysi venkovany ze Stoffelnových časů uvězněn, a už nikdy nesmí být vypuštěn ven... Kdyby to bylo tak jednoduché... Líčení sotva stostránkové novely se začíná idylkou jako z Babičky Boženy Němcové, kterou nakonec příběh po vítězném zápase s ďáblem "zelenáčem" i končí. "Pokojně se tu leželo, čistě a krásně se to třpytilo v měsíčním svitu po údolí, starostlivě a laskavě chránilo řádné lidi v tichém spánku, jakým spí ti, kteří nosí v prsou bázeň před Bohem a dobré svědomí, které nikdy nevzbudí za spánku černý pavouk, nýbrž jen přátelské slunce." - Tam mi vyvstal podobný blok, jako při četbě Karafiátových Broučků: je to krásné, ale musíte tomu alespoň trochu věřit. Ostatně Gotthelf byl autorův pseudonym, původně se jmenoval Albert Bitzius. - Tedy: s pomocí Boží... "Ať je na tom pravdy co chce, můžeme se z toho hodně poučit," komentuje dědečkovo vyprávění - odehrává se při slavnosti křtin - jeden z kmotrů rodiny. - Pokud není, kde by nebylo Boha, kde je v v Bohu trvalé místo pro ďábla? Buď si jak chceš dobrý, nebudeš-li dobrým křesťanem, čertův spár tě škrábne... Je to pohádka pro mnohé útěšlivá. Já mám pohádky rád.

2 31.01.2021

Hledám Arkádii. Bájnou starořeckou zemi lesů a pastvin, krajinu pastýřů, kde na píšťalu hrává zarostlý bůh Pan, kde tančí nymfy, kde se bílými skalisky a svěží trávou prodírají potoky s průzračnou vodou, jejíž vlnky hrají píseň, která se neomrzí. - Traduje se, že nejznámějším básníkem veršů Arkádie je Vergilius, ale Vergiliovým předchůdcem a zakladatelelem idylické pouzie byl Theokritos (asi 300-260 př. n .l.). Hledal jsem tedy Arkádii ve výboru Řečtí idylikové, kde jsou kromě veršů Theokritových také zlomky básní jeho následovníků Moscha a Biona. Hledal jsem Arkádii... ale Arkádie v těch starých verších není. Kdo porozumí? - Proniknout do Theokritových bukolik se mi - přiznávám - na první čtení nepodařilo. Bez bohatého poznámkového aparátu je ta poezie laikovi prakticky neproniknutelná; přeplněná antickými symboly, slavnými místy, postavy Bohů a odkazů na události. Lze se jen nechat unášet krásným jazykem - zde v překladu Rudolfa Kuthana - a pozorovat, jak ta Arkádie opět uniká mezi písmeny jak zurčivý proud arkádských říček, jako vůně věčného léta jejích luk, té vůně, která je vždy současně tak prchavá... "...dcera Bereničina, svou krásou Heleně rovná, Arsinoa, jak mohla, ti zkrášlila Adonida. U něho leží plody, dar ovocných stromů všech druhů, u něho stříbrné koše jsou plné něžného kvítí, z pozlacených pak váz se šíří líbezná vůně. Všude pečivo kolem, jež na plátech dělaly ženy z bílé pšeničné mouky a s příměsky rostlinné šťávy, aby je upekly na čistém oleji, slazeném medem - všude je tady pro něj: má podoby ptáků a zvířat." - Rozsahově menší ukázky z Moscha a Biona mi snad pro svou větší jednoduchost byly bližší; měl jsem vlastně pocit, že v té křehké kráse, podobné snášejícím se vločkám sněhu, čtu staré čínské básně. - Zajímavost: sborník obsahuje také Moschovu báseň Europa, mytologickém příběhu o únosu dcery týrského krále Agénora; motiv přeneseně použil mj. i Milan Kundera ve svém slavném eseji Únos Západu aneb tragédie střední Evropy. - Výbor řečtí idylikové vyšel v nakladatelství Toužimský a Morvec v roce 1946 s krásnými ilustracemi Prokopa Laichtera; pokud vím, nikdy nedošlo k jeho dalšímu vydání. Získal jsem exemplář nikdy nečtený s nerozřezanými stránkami; zvláštní osudy knih, bezprizorných sirotků. Čtěte. - "Pastýři, buď tak laskav, a nauč mi Erota zpívat!" Hledal jsem Arkádii a hledám dál... kdo porozumí? - - -

1 30.01.2021

Soubor krátkých próz Františka Gellnera Povídky a satiry - vydání Garamond 2014 - mě překvapil tím, že v textech není stopy po autorovu biřičství nebo anarchismu, které bych tam očekával podobně jako v jeho podstatně známější poezii. Výbor představuje - možná autorem postupně hledané a testované - polohy coby humoristy, mírného sociálního kritika, portrétisty i filosofa. Povídky jsou však většinou spíše matné. Za všechny ty dobré zmíním příběh Sport a zdraví, který je skvěle vybroušeným kouskem suchého humoru a přinutil mě vyprsknout smíchy. Jde o báječnou karikaturu kultu zdravého těla - co by asi Gellner psal dnes, za koronaviru, či lépe loni, ještě před... , že? - Kde se pouští do realismu, příběhy vyznívají ve finále poněkud hluše, mdle, jakoby jim scházel hlubší vryp, nebo byly psány příliš narychlo a pravidelně vždy jen z toho, co přinesl čas psaní od uzávěrky k uzávěrce prvního novinového nebo časopiseckého vydání. Pozoruhodné jsou sociální sondy do života "nezajímavých" lidí, neviditelných občanů statistického průměru. "Paničky, slečinky s nosíky zarudlými mrazem, výrostci zastavující se každých pět kroků a dívající se do žlutých vln, vpřed a zpět chodili lidé a míjeli a mizeli v davu bez počtu a jména." Skvěle mu jdou ty podobizny marných lidí, kterých je v knize většina. Nabyl jsem dojmu, že jej snad až děsila možnost stát se dalším ze zbytečných, které tak ostře vnímal... Tato jeho možná obava se v každém případě ale ani nemohla uskutečnit, protože zemřel už ve svých cca 33 letech. Po narukování na haličskou frontu první světové války byl od 13. září 1914 nezvěstný, přičemž povídky z tohoto svazku psal 1911 až 1913. Mladý talent, který nevydal ze sebe za svůj krátký život určitě vše, co by vydat byl mohl - -

29.01.2021

Lumírovec Julius Zeyer (1841-1901), dramatik, prozaik a básník napsal své Fantastické povídky v roce 1882. V úvodním příběhu Z papíru na kornoiuty mě pobavil použitý postup vnořeného vyprávění, a to vnořeného hned třikrát, jak jej známe z Járy Cimrmana. Nechci ale povídce křivdit, humorně se tato vyprávěcí technologie jeví zřejmě až dnes, v době dávno již postmoderní, z jejího zdánlivého nadhledu. Vypravěč v podkrkonošské hospodě, kam jej zavála nepohoda, nalézá záhadný rukopis, který začíná číst. V rukopisu se líčí příběh obrazu, na němž ožívá postava mnicha, který začíná následně vypravěči číst ze staré kroniky temný příběh o staré křivdě a bezpráví, které se událo jeho rodině... následně se ukáže, že možná šlo jenom o vypravěčův sen, ve kterém se mu však dostalo osudového zjevení... a tak dále. Ale právě pro ten poněkud už prachem času zapadaný způsob autorova líčení je to velmi milé čtení o světě záhrobním. - Nejbizarnějším příběhem z knihy je Opálová miska, kde se poněkud komicky v jednom jaksi březinovsky eklektickém a naučněmystickém příběhu setkají Buddha Siddhartha, Sokrates, Ježíš Kristus, Jan Hus a Johanka z Arku... Poněkud chuťově přeplněná fašírka, ale nějak si to celé umím představovat na jediném obraze, třeba z Muchovy Epopeje. - Třetí v pořadí je Vánoční povídka. Vánoční? Hahaha. Hrůzný příběh lásky, rozleptané rejdy čarodějnice, se setkáním s přízrakem z horbu a kázáním kněze s důlky místo očí a obličejem bez masa... ale nakonec vše dopadne dobře, stará kletba je zlomena a krajinou se nese pokojná stará píseň vánoční... - Vrcholem knihy je její neobsáhlejší povídka Na pomezí cizích světů. Je příběhem muže, v jehož rodině se záhadným magnetismem z generace na generace vrací dábelská příchylnost k okultismu. Nejprve rozvrátí manaželství, jež je však nakonec v horečnatém finále souboje hlavního hrdiny Lazara Lošany s pekelnou kněžkou Chiomárou silou čisté lásky obnoveno a síly zla poraženy. Infernální souboj Lazara a Chiomáry je nesmírně sugestivní - zažil to snad autor sám? Tohle si snad člověk nemůže jen tak vymyslet... - - - Jsou tam ovšem báječné věty, za něž by měl být Julius Zeyer zavražděn rukou neznámého nepříčetného čtenáře: "V požehnaném čase tom zdál se celý náš kraj jako stůl slunečních hodů Etiopů, pokrytý blahými dary velebné Demétry, která již zastrčila do pochvy zlatý meč, jímž byla na jaře hluboké brázdy do lůna země vryla, aby světlo kouzelné a život rodící vniklo do chladného jejího srdce; stálať nyní zlatovlasá Deméter na vrcholku našich hor a mávala blýskavým srpem nad posvátnou hlavou, a jantarová pole se vlnila pod neviditelnými nohami vzdušných ořů, na kterých neúnavný jezdec - letní vítr - od růžového rána do modré, jasné noci se proháněl, a zralé klasy se chvěly, tajuplně tušíce, že přišel čas, kdy odervány budou od drahé půdy roditelky, která je věrně byla kojila vlahou svou, když vedro nebes žhavě pálilo." Rozuměj: touto větou se líčí idylka, do které samozřejmě vzápětí dopadne diabolický stín Pekla... To ale jen tak pro pobavení a dokreslení koloritu. - Fantastické povídky jsou bez zásadnější ironie fantastické, čtěte. (Rád si nechám od Zeyera něco dalšího doporučit, poradí někdo?) Dávám za celek pět hvězd, za povídku Opálová miska bych ale dal stěží tři.

28.01.2021

Čtenářský deníček. Historickou fresku Salambo od Gustave Flauberta zařadila katolická církev spolu s jeho Paní Bovaryovou na index zakázených knih. Román z roku 1862 pojednává o dobývání Kartága za punské války, kdy Kartágo žoldnéřům odmítlo zaplatit za válku proti Římu a žoldnéři se vzbouřili. V prvním plánu příběhu se však nachází story zvrácené, dekadentní lásky barbara Mathona k Salambo, dceři kartaginského vojevůdce Hamilkara; lásky, která končí umučením jednoho a smrtí druhé, té, která předtím přihlížela jeho bestiální popravě. Romantika žádná. Logičnost ani světlo v příběhu, zrozeném z Flaubertova nihilismu, nelze hledat. - Popisy mučení, brutálního zabíjení, destrukce a zla v přízračném světle hlavního náboženského kultu Kartága s nejvyšším bohem Baʿal Hammonem zůstanou v paměti. Když jsem to četl, uvědomoval jsem si, že scény vidím jakoby kamerou, která natáčela osmihodinový Griffithův film Intolerance, v němž jsou v jedné části nesmírně působivé scény ze starověkého Babylonu - vznik filmu v roce 1916 byl v čase mnohem blíž vzniku Flaubertova Salamba než jsme dnes my a snad proto mohla ta křiklavá a (před)expresivní vizualita románu být i podobná. - Salambo je jeden příšerný sen ze světa, v němž pochopitelně neexistují hodnoty, které nám přijdou samozřejmé - obětování vlastních dětí za zdar války v pekelnému chřtánu Baala je tam v běžném řádu věcí - a v němž neexistují lidé, jen jejich šílené grimasy; bytosti, které jsou napůl samy ještě démony a jejichž druhou půli démoni zcela ovládají. - Tímto prismatem hrůzné podívané, kde neexistuje šipka k morálnímu lepšímu, kde je jen jedno zlo jako klín vyráženo zlem ještě větším, je nutno část Salambo. Odtud lze pochopit jak se sugestivní kniha dostala na církevní index - ano, je to rozběsněná emanace Zla, protože Bůh Dobra se ještě nezrodil - a pro Flauberta se nezrodil nikdy. - Pro mě zůstávají Flaubertovým vrcholem Paní Bovaryová, následována nedokončenou hořkou fraškou Bouvard a Pécuchet. Román Salambo ale vůbec není špatný. Možná se k němu ještě vrátím, nesrazí-li mě hněv Baalův. :: "Pojď! Hamilkar zapaluje Autharitův tábor!" Jedním skokem byl na nohou. Salambo osaměla. :: - Čtěte.