tomasblazek komentáře u knih

:: :: :: Pseudo-autobiografický román Samson kouzelník od francouzského romanopisce, esejisty a literárního kritika Frédérica Lefèvre (1889 Izé - 1949 Paříž) mě příliš nezaujal. A to vzdor atraktivnímu námětu: autor v krátkém úvodním slovu nastiňuje, že v románu zachytil v ich-formě život "jednoho z posledních kouzelníků" totiž léčitele Alfreda Samsona z kraje Vas-Main. :: Líčení Samsonova života se široce obírá především jeho dětstvím a mládím, jeho citovými vzlety a pády, přičemž se hned v úvodu dozvídáme, že tradice ranhojičství a mastičkářství v rodu Samsonů trvá již 800 let. :: Alfredovi brzy umírají oba rodiče a on na své pouti životem zprvu nijak necítí vazbu k podivuhodnému povolání, které tak či onak zdědil po svém otci. Dospělí při skonu jeho otce však zaznamenají, že otec mu před smrtí "předal tajemství" - stiskem ruky, která přitom malého Alfreda brněla - mu předal jakousi psychickou energii. Tu bude Alfred později sám používat při originálním způsobu léčení pacientů, kteří se k němu budou přirozeně obracet tak jako předtím k jeho otci a dědovi. :: Podstatnou část knihy se ale "vzpomínající" Alfred zabývá svým dětstvím, prvními láskami, klukovskými dobrodružstvími - vyprávěnky jsou to zajisté půvabné, jako všechny vzpomínky na dětství, ale zase ne natolik, aby dokázaly strhnout - zkrátka vějíř osobních, ale z odstupu spíše banálních pamětí na vcelku obyčejný život na venkově. :: Zajímavý a poněkud obskurní moment se objevuje, když do bytu Alfredova opatrovníka strýce Fidériho přijdou dva kněží a pokusí se spálit "pekelné knihy" po Alfredovu otci. Jenže když za přispění Alfredovy zrádné tety Marie faráři zapálí oheň v krbu a knihy do něj vhodí, před zraky hocha jsou tři z knih za slabého výbuchu vymrštěny zpět do světnice. Pak se do světnici vřítí navrátivší se strýc Fidéri a knihy, byť ohořelé, zachrání a faráře víceméně vyhodí se slovy: "...hořící kniha, toť dohasínající světlo!") :: Alfred dospívá a postupně v sobě objeví schopnosti po předcích, k nimž je jaksi magneticky puzen. Koketuje se sociálně-katolickým reformním hnutím Le Sillon. Jednoho dne přiložením dlaní uklidní epileptický záchvat dítěte zahradnického pomocníka, kterého u Afredova domu zaměstnávali. Tím začíná jeho probuzení do nového života - do života léčitele, kouzelníka. Nakonec odjede do Paříže, aby léčebné metody svého rodu nahlížel jinou optikou - odborně je studoval. V poslední epizodě románu Alfred silou vůle v hostinci přeruší násilné řádění duševně nemocného muže a navodí mu kataleptický spánek. "Radoval jsem se ze své dobrodějné moci, radoval jsem se z toho, že stojím nad malichernými starostmi hmotnými a z toho že jsem hluboce připoután k půdě, stromům, polím, zvířatům, i obyvatelům této mayennské země, kterou již nikdy neopustím, ani ve smrti." (...) "Přešla léta; a ještě mnoho jich přejde. Ale já se už nezměním a můj život také ne. Vím dobře, že mě čas ušetří až k hranicím možnosti, abych mohl pokračovat v práci, protože jsme spolu spojeni. Po mě povstane můj syn a potom ještě jiní, rovněž poznamenaní osudem, třeba někde jinde nebo i zde, a budou vykonávat posvátný úkol: zabraňovat lidem v umírání. Údělem těchto zasvěcenců i přes jejich zdánlivou osamocenost, je mír. Ten, kdo očekává štěstí od někoho jiného, umírá jako po otráveném ovoci, avšak ten, kdo rozdává štěstí ostatním, ten dojde blaženství." :: To jsou poslední slova knihy, krásné, chtělo by se napsat březinovské poselství na závěr, ale bohužel knihy jako celek vzdor úžasnému motivu mi přišla mdlá, nedodestilovaná, jako psaná pohledem z rychlíku a v rychlíku, jako digestiv, nebo je v ní příliš mnoho suché a zkratkovité novinařiny - ostatně Lefévre, jak jsem se dočetl, si získal proslulost jako interviewer osobností zvaných Jedna hodina s... , kterých v novinách publikoval celkem 300. Všechna možná mystéria jsou v Samsonu kouzelníku předkládána jako zákusky ke kávě, jako cosi samozřejmého - opravdu to tak Lefévre vnímal? Jako každodennost, jako zapálení sporáku, jako průchod turniketem? Tak nevím. Kniha, z níž mám rozpaky. I když jsem přečetl za jeden večer, tak dočetl s mírným zklamáním. Třeba ji také znáte a napíšete mi k ní něco svého. :: :: :: P.S. Kniha prý po svém vydání roku 1930 ve Francii v katolických kruzích vyvolala skandál. Otec Frederica Lefévra podle fr. wikipedie prý skutečně byl lidovým léčitelem. To ale neodpovídá nijak na otázku nakolik je román Samson kouzelník fabulací. :: :: ::

27.08.2023

Bludná hvězda francouzského spisovatele Jean Marie Gustave Le Clézia (*1940 Nice) je věnována "Dětem, které ztratily svobodu". Le Clézio se ve svém románu z roku 1992 zhostil se ctí a také čtivostí těžkého a křehkého tématu běženství z pohledu dětí či dospívajících. Nejprve na příběhu třináctileté židovské dívky Heleny, které její otec říká Ester, sledujeme ztrátu domova v jižní Francii po nacistickém honu na Židy v roce 1943. Italští okupanti opouští scénu a blíží se Němci, s nimiž přichází nové útoky a zatýkání s dosud jen mlhavě tušenými konci vyhlazovacích táborů. Úvodní scény idylického dětství s do vědomí se propalujícími scénami prožitků a vztahů, které zůstávají v paměti, ale nakonec už jen v paměti žijí... a pak vzrůstající neklid, úzkost, zmítání se v pocitech lpění na lidech, vůních, hlasech a místech - a nový útěk, série útěků před novými pronásledováními. Když nakonec utečenecká cesta Ester a dalších přeživších po útrapách skončí v idealizovaném Jeruzalémě, příběh pokračuje počínaje rokem 1948 novou linií a novým útěkem: kraj, který se pro jedny měl stát spásným domovem a znovunalezeným zaslíbeným rájem, se pro jiné stává zapovězeným peklem. Do palestinského uprchlického tábora Núr Šams se dostává arabská dívka Nadžma - útěk pokračuje, jde o sérii útěků, kdy stále někdo prchá před někým, kdo zabírá jeho minulý domov. Vše se pořád mění, nikde nelze ulpět, protože domov je jen slovo; jedné, co trvá, je cesta, bloudění, neklidný úzkostný pohyb z místa na místa. Do tábora přichází štědrá dárkyně smrt, není voda, umírají děti, toulaví psi, utečenecké ležení opouští už i krysy, které také umírají, protože nemají co jíst - těla tisíců hlodavců se v horku rozkládají a lidé nemají kam je odklidit, nemají ani benzín na jejich spálení. Smrt je tak blízko, že lidská masa se dává na další pochod, jak z biblických scén mátožného putování věčných ahasverů. :: Ester i Nadžma jsou jména odvozená od hvězdy, dvě bludné hvězdy - myriády bludných hvězd víří, aby našly klid jen vyprázdněním od vlastních zmrzačených citů, smířením se s naprostou ztrátou všeho blízkého a všech blízkých. :: Je to drásavá, věcná, intenzivní kniha a vzdor tématu a mé neumělé reflexi je i čtenářsky velmi vstřícná. Bludná hvězda by si zasloužila být čtena, právě v této době, v Česku.

2 26.08.2023

Ačkoli je Kálmán Mikszáth (1847 Sklabiná  1910 Budapešť) údajně nejpřekládanějším maďarským spisovatelem, jeho útlý dvousetstránkový román Deštník svatého Petra (1895) byl první knihou, co jsem od něj četl. Vzdor tradičně dobově politicky deformované předmluvě v českém vydání z roku 1959 se jedná o velmi čtivé, dodnes svěží a vtipné dílo. - Zápletka se točí kolem údajně zázračného deštníku, jehož majitelem údajně byl sám svatý Petr, který se jednoho dne objeví na faře ve fiktivní podhorské slovenské vesnici Hlohové kdesi mezi Banskou Štiavnicou a Bystricou, kam spisovatel příběh situoval. Na chudobnou hlohovskou faru přijíždí nový farář, mladý János, sympatický, chudý jak příslovečná kostelní myš a také řádně vyjukaný duchovní, jehož majetkem není než dřevěná truhla, peřiny, dvě holě a několik troubelí od dýmek. Farnost má být jeho živností, ale János odhaduje že valné živobytí to nebude. - Jenže brzy po jeho příjezdu na faru kočí na voze přiveze jeho nedávnou narozenou sestřičkou Veroniku, jejichž společná matka právě zemřela. János se ocitá ve zmatku: sám bude žít z ruky do huby a ještě se má starat o miminko svou sestřičku! Koš se sestřičkou nechá u fary a odchází poradit se s Bohem na modlitby do kostela. Pak se to stane. Během farářových jeho modliteb se přižene bouře. Tu si farář vzpomene, že nechal svého bezmocného sourozence v koši venku před farou. Vyběhne tedy spěšně do deště z kostela ale stal se zázrak nad dítětem v koši je rozprostřený starodávný vyrudlý deštník, takže dítě vůbec nepromoklo, je docela suché kde se tam to velké paraple vzalo? - Farář pátrá a místní lidé ie ponenáhlu začínají vybavovat, že během bouřky k faře přišel shrbený stařec s šedivou kšticí, který měl v ruce zvláštní zatočenou hůl. Ať se na místě propadnu, napadne jako prvního kostelníka, jestli nevypadal jako svatý Petr na obrázku v kostele. Byl navlas takový, jen měl mít ještě klíče v ruce. Ve venkovském prostředí podhorských dědin se mezi prostými obyvateli jeho slova šíří od ucha k ucha a rodí se legenda o zázraku: svatý Petr navštívil Hlohovou, aby zachránil dítě. Množí se další svědectví, ve které vsi kdo viděl podobného muže a je již skoro jisté, že Hlohovsko navštívil světec divostrůjce, aby tam konal zázraky. - Život faráře Jánose i jeho sestřičky Veroniky se tím velmi rychle převrací naruby, z fary se stává poutní místo, z deštníku je svatá relikvie, fara se vzmáhá, přibývá věřících i jejich darů. A postupně roste a dospívá Veronika a stává se velmi žádanou nevěstou. - Jak to dopadlo a jak to vlastně bylo se zázračným deštníkem, to si případně přečtěte sami. Kniha neobsahuje mystéria, spíše zdařilý jemný humor; když si tropí šprýmy z venkovské víry lidí zapadlých osad, činí tak laskavým, inteligentním a také dynamickým stylem. Krom toho nabízí přitažlivý a nikoli výrazně štiplavý či satirický vhled do dob, kdy Slovensko bylo dosud pevnou součástí Uher, a také drobnohled štiavnického kraje, který autor nižší šlechtic - sám důvěrně poznal. - A já jsem se tedy navnadil, abych si od dosud mně neznámého Mikszátha sehnal a přečetl další kousek...

1 04.07.2023

:: Román Jana Havlasy Hledání neznámých veličin vydalo nakladatelství Sfinx v roce 1934 a bezelstně přiznám, že jsem po něm sáhl z důvodů prozaicky nízkých: zlákala mě totiž překrásná (v mém exempláři vevázaná) obálka od Jindřicha Štýrského. :: Od Havlasy jsem dosud četl jen dva cestopisy. Prvním je svazek Touha do dálky, obsahující solidní juvenilní Jižní perspektivy z cest po Itálii a skutečně skvělá a strhující Tatranská dobrodružství. Druhým svazkem bylo Malajské léto, které mě příliš nebavilo, byl to spíš takový záznam o delší hotelové dovolené, byť z exotické krajiny, tudíž i tak celkem atraktivní. :: Havlasa jako autor mě každopádně zaujal, takže se s ním chci postupně seznamovat. Jan Havlasa se jmenoval vlastním jménem Jan Klecanda (1883 Teplice 1964 Los Angeles). Byl bezesporu velmi zajímavou osobností. Psal cestopisy i dobrodružné a fantastické příběhy. Čerpal ze svých četných dlouhých pobytů v zahraničí. Jeho první zahraniční cesta - vyjma Slovenska - vedla v roce 1902 do zmíněné Itálie, o dva roky později byl v USA, kde poté i dlouhodobě žil. Rok pobýval v Japonsku, byl na Tahiti, v Číně, Singapuru či Indii. Stal se prvním velvyslancem Československa v Brazílii. Po návratu do Čech byl vyslán pod záštitou Společnosti národů do východní Asie, aby tam mapoval obchod s opiem. Pak žil se svou americkou ženou dlouhodobě ve Francii a nato v Monaku. Ještě během druhé světové války se stal velvyslancem v Chile. Dožil - po smrti manželky sám a bezdětný - v Kalifornii. Už tento výčet dává tušit, že Havlasův život byl bohatý a on sám by mohl být námětem na román. :: Nicméně román Hledání neznámých veličin mě vcelku zklamal. Začátek se ovšem jevil slibným. Román - či spíše sled příhod, který bohužel nespojuje silný příběh - je vyprávěn v ich-formě bohatým a dynamickým jazykem, prozrazujícím zručného spisovatele, leč slabšího konstruktéra jakési nosné fabule. Vypravěčem je po celou dobu americký Čech dr. Václav Malfous, obchodník s nemovitostmi. K vyprávění dochází při jeho návštěvě Staré vlasti. Zpočátku se zdá, že půjde o sympatickou duchařinu trochu snad stylem vyprávění v nejlepším duchu např. Karla Čapka, nebo o psychologický román. Malfous zpočátku líčí zejména své veselé i neveselé příhody s předtuchou, sugescí a jasnovidectvím. Jenže vyprávění nijak negraduje, jsou to spíše korále drobných epizod, které světácký Malfous při svém byznysu s pozemky a domy zažívá. Vypravuje drobné trampoty se ženami, příhody z návštěv u klientů, nevyhýbá se ale ani skutečně poutavým exkursům do oblastí vědy atd. Cenné jsou v knize líčení kalifornských reálií, které autor bezesporu důvěrně znal, pěkné je například s nadsázkou ale respektem pojaté vyprávění i o spiritistické senaci, která se vymkla aktérům z rukou. Autor prozrazuje znalosti filosofie i umění - skvěle rozvíjí například karikaturní vyprávění o fiktivním výtvarném směru vertiginism; rozuměj takovém pojetí malířské reality, které v divákovi vyvolává závrať. :: Celé by to vydalo na solidní soubor povídek, stačilo by je jen rozstříhat. Jako román nedrží však dílo pohromadě. Je to škoda, protože Havlasův jazyk je strhující, velmi živý, autor prozrazuje vysokou inteligenci. Leč v tomto případě byl text použit spíše jako pole pro uvolnění jakési (jakkoli sympatické) autorovy grafomanie. :: Havlasa byl autorem velmi plodným, seznam jeho děl má cca 60 položek, přičemž nepočítám nově uspořádané soubory starších děl. Pokud se nemýlím, tak poslední jeho kniha však vyšla v roce 1938 a pak už nebyl vůbec vydáván. Po roce 1945 zřejmě proto, že v Československu už nežil. Dnes patří k autorům vcelku pozapomenutým a já chci věřit, že neprávem. :: Štýrského obálka s dějem románu Hledání neznámých veličin souvisí jen okrajově, jde jen o jednu z jeho příhod, odehrávajících se navíc ve snu vypravěče a zmíněnou jen letmo. :: Přesto bych Hledání neznámých veličin doporučil ke čtení a osobně doufám, že v prozaickém díle Jana Havlasy se najdou i lepší kousky. Tak. :: :: ::

08.04.2023

Velmi poctivě napsaný životopis, který neznechutí Gorbačova těm, kteří ho mněli rádi, ani jej nepřinutí milovat jeho odpůrce. Taubman vykreslil jeho osobnost maximálně zblízka, důsledně a detailně, jako člověka rozporuplného, průbojného stranického kariéristu s vizí, ale též takového, který uvolnil stavidla změnám v Sojuzu a ve světě natolik, že byl sám překvapen, jak je jimi unášen až k vlastnímu pádu, který stěží mohl ještě se svým naturelem odvrátit. Svým způsobem tragédie člověk a politika, jehož dílo bylo větší než on sám. Čte se jako napínavá detektivka. Pro poznání Gorbačova - jsem jeho dlouholetý příznivec - asi nejlepší dostupné dílo.

5 01.02.2023

(SPOILER) Prokousal jsem se 670 stranami slavného románu Medojedky od Roberta Ruarka (1915-1965), na který jsem byl řadu let zvědavý. Jsem upřímně rád, že to mám za sebou. Knihou o životní cesta novináře a spisovatele Aleca Barra přiznaně prosakuje Hemingwayův vliv (neustálé popíjení alkoholu, neutuchající vášeň a potřeba milovat nové a nové ženy, "co by na to asi řekl můj přítel Ernest?", posedlost lovem, válečná zkušenost a koneckonců o silně akcentovaná Barrova reflexe Hemingwayovy smrti), přičemž jsem se nemohl zbavit dojmu, že svůj vlastní příběh tento román vlastně nemá. Barr opouští svou ženu Amelii, protože s ní nemůže vydržet stereotyp jejich společného života (zde je to rychlým tempem a líčením hysterické atmosféry domácnosti Barrových ještě zajímavé), ale s tímto stereotypem válčí až do konce románu, kdy SPOILER lékařská prohlídka hlavnímu hrdinovi odhalí rakovinu prostaty, která Barra zbavuje libida, takže Alec se na posledních stránkách vrací k Amelii, neboť už nemá důvod, proč od ní utíkat - jiné ženy už ho nikdy nebudou zajímat a on si chce už jenom mít s kým povídat a vzpomínat na minulost a v klidu pracovat na svých dalších publikačních záměrech. KONEC SPOLIERU. Na tak mohutný rozsah mi to přijde poněkud málo. :: Román je zajímavou sondou do (Ruarkova) pohledu na duše nejen amerických žen. Hlavní hrdina mi byl od začátku až do konce protivný a nezajímavý. Jak se z něj stal úspěšný, by slavný spisovatel, o tom se v románu nedozvíme skoro nic, jaký byl ten magický amalgám jeho literární práce, Ruark neprozrazuje. Kde nic není, tam ani...? - to zde však očividně neplatí. Medojedky jsou pro mne až k uzoufání nudnou přehlídkou Barrových milostných avantýr, zajímavé pro mne byly více v pasážích, kdy se popisuje Barrovo novinářské působení v právě se emancipující koloniální Africe. Pozoruhodný a z dnešního pohledu vlastně poněkud trapný je Barrův (ale spíše autorův?) pohled na ženy obecně jako sobecky uvažující živočichy, které neomylně loví muže jako objekty svého sexuálního nebo materiálního zájmu a poté je takřka bez výjimky odvrhují - to jsou ony medojedky, nekompromisně kráčící za "krádeží medu". Pokud tedy netvoří poklidné zázemí pro tvořícího Mistra pera Aleca, podlahu pod jeho nohama. Vždy vlastně poněkud hloupé medojedky, a pokud zrovna nejsou hloupé, a jsou i krásné, jsou zase nestálé a neukotvitelné, takže s nimi stejně nelze žít. Alec Barr se nikdy v románu nedívá do morálního zrcadla na svůj vlastní profil, o minulosti takřka nepřemýšlí, takže čtenář má pocit, že jsou to stránky života, které po přečtení shořely v ohni a již neexistují; existuje jen věčný playboy a lovec Alec Barr. :: Velmi dobrý, leč osamělý moment je, když SPOILER v Africe je po velmi krátké epizodě působení v roli Barrova asistenta mladý a nadějný novinář Larry Orde zavražděn vojáky - čtenář očekává v tomto šokujícím momentu bod obratu, nějaký zvrat, třeba v Barrově myšlení a životě, ale stává se jen to, že se ze stárnoucího Barra stává ještě větší individualista, který si pořádně chlapácky užívá sám sebe. KONEC SPOILERU. Nedozvíme se, v čem je Barrovo kouzlo pro ženy, které mu vždy zcela neomylně padají do postelí, náručí, usínají na jeho gauči v baru, vždy přitom hraje gtramofon a Barr mumlá, že si nepřeje nic než poslouchat při milování oblebenou hudbu svého mládí - americký jazz 30. let. :: K asi nejsilnější pasáži - a řekl bych zde v dobrém smyslu hemingwayovské - patří, když stárnoucí Alec Barr uvažuje o starém umírajícím slonovi, kterého kdysi v Africe zabil. Uvažuje o něm poté, co se sám v roli starého nemocného lva - "krále kontinentu" ocitá a netouží už po ničem jiném, než aby jeho život dál pokračoval v koleji rutiny a klidu a on nebyl sám. Ruark čtenáře častuje Barrovými ústy tak často výpady či komplimemty k různým spisovatelům své doby, až jsem měl dojem, že potřeboval stavbu románu těmi jmény podepřít jako konstrukcí, aby to celé mělo na čem držet. :: Román byl ovšem zřejmě velice úspěšný ve své době (vydán 1965) v USA, ale měl být úspěšný i po roce 1989 v Československu, kde byl vydán roku 1990 euforickým nákladem 167 000 výtisků. Od Ruarka bych si přece jen rád ještě něco přečetl, například jeho romány, čerpající ze zřejmě velmi barvité autorovy africké zkušenosti, z jejíž (byť celkem matné) ozvěny v knize je patrná autenticita a síla. Mohu-li srovnat Medojedky s díly mých oblíbených Sinclaira Lewise, Irwina Shawa, Johna Updike - tedy autory důsledně a bravurně pitvajících severoamerický sen, přičemž čtenářovy vize brilatně nahrazují svými vlastní -, tak právě toto se Ruarkovi v jeho posledním za života vydaném románu vůbec nepovedlo. Přišel mi plochý, neustále jak poškrábaná gramofonová deska opakující stejné prožitky, stejné vjemy a postupy, popíjení ginu či skotské, vždy neodvratného sexu, kyvadlovitě se vracejících Barrových útěků... :: Tak doufám, že existují i lepší Ruarkovy romány. Medojedky netřeba doporučovat ke čtení, tento román je ostatně jistě hojně čten. Já jej odkládám do knihobudky. :: :: ::

2 28.11.2022

Musím konstatovat, že jak jsem měl spisovatele Ernesta Hemingwaye dosud dosti rád, po přečtení jeho funerálního cestopisu či pseudoreportáže Smrt odpoledne (1932, česky v Odeonu 1982) se mi celkem efektivně zhnusil a vlastně teď sám v sobě nevím, jak si k němu zase najít cestu. Smrt odpoledne pojednává o tauromachii, čili o "vznešeném umění, jak čestně zabíjet (býky)", krátce o býčích zápasech. Pokud jsem někdy třeba jen malinko toužil býčí zápasy jednou vidět, Hemingway mě vyléčil a pokud literárně oslovuje potenciální čtenáře: pokud vás býčí zápasy nepohoršují, ale bavily vás, je tohle kniha pro vás, tak tedy musím sobě sám přiznat, že Smrt odpoledne knihou pro mne není. Koho býčí zápasy ovšem opravdu zajímají jako čistě technicky vybroušené umění estetické smrti, nuže: zde najde, co hledá. Podezírám slavného Ernesta, že v hloubi duše byl nekrofilem, že jej fascinovala smrt; jistěže ne smrt vlastní, ale fascinovalo jej smrt sledovat - obšírné pasáže v knize (podpříběh s názvem Přírodopisná studie o umírání) věnuje popisům umírání nejen býků, ale i lidí, jenže - rozumějte, nikoli z hlediska romanopisce, ale z hlediska patologa. Během deseti let příprav románové reportáže Smrt odpoledne shlédl Hemingway 1500 corrid, čiliže viděl nějakoui corridu obden (!) po dobu deseti let! Na býčích zápasech ho máloco zajímá více, než technikálie způsobu, jakým je v zápase s matadorem a banderilleros býk nakonec zabit. Součástí knihy je 40tistránkový slovníček základních pojmů, medailonky vynikajících matadorů Hemingwayovy doby či kalendárium kdy, kam a za kolik na býčí zápasy zajít ve Španělsku, Francii, Mexiku a ve střední a jižní Americe... Hemingway tímto svým baedekrem corridy praví: zabíjení býků je skvělá zábava, kterou byste neměli ignorovat. Ne zcela jsem pochopil Hemingwayovy vsuvky formou bozarních rozhovorů se chimérickou pseudopostavou Staré paní (sic!), kde autor řádně chlapácky obhajuje sám sebe na poli literatury,vyřizuje si různé drobné účty s jinými spisovateli, žádá pochopení pro býčí zápasy jako způsob kvalitní zábavy. Pořádná smrt je lepší než mizerný život, praví ten drsnej deviantní požitkář Hemingway, a já mu to sice věřím, ale nějak těch salonních drsňáků mám již dosti, ale tak spíš mám chuť jeho knížky v rámci vlastní psychoanalýzy rituálně spálit na hranici. "Lék na život neexistuje, madam. Nejúčinnější lék na všechna trápení je smrt a tak uděláme nejlíp, když těch řečí necháme a půjdeme ke stolu. Třeba se ještě dožijeme toho, že vědci všechny ty staré choroby sprovodí ze světa a dočkáme se zániku veškeré morálky. Ale mezitím bych si dal u Botina k večeři selátko a neseděl a nepřemýšlel o ranách, co postihly mé přátele." Když se vyslovil ke všemu, k čemu chtěl, v dalších dialozích se Starou paní v knize EH nepokračoval, prostě ji vyhodil z knížky, aniž to čtenáři nějak vysvětlil. Autorova licence, proč ne. :: Sebevědomí z Hemingwaye ve Smrti odpoledne stříká jak býčí krev, což samo o sobě nepřekvapí a jistě není na škodu, nicméně jsem se nějak nemohl při četbě ubránit zvrácené chuti vrazit Hemingwayovi, pokud by samozřejmě ještě žil, například dýku pěkně v duchu umění corridy mezi 3. a 4. obratel páteře, aby si té krásy umírání užil doopravdy. Ano, kniha, z níž se vám chce místy takřka zvracet. Na druhou stranu je napsaná dobře, čtivě, provokativně, podněcuje k úvahám, které autor možná ani nezamýšlel. K úvahám o literatuře vůbec - zda do ní lze implantovat jakousi morální šipku a pakliže ne, jaký by mohl být rozdíl mezi záznamy takového dr. Mengele a odlidštěným popisy krásné smrti v aréně od literárního boha Ernesta. :: Tyto úvahy ovšem nastiňuje v doslovu i Jan Zábrana. Jeden ze superlativů prý označuje Smrt odpoledne za nejkepší knihu o Španělsku, to nakoenc může být nahá pravda, netroufnu si soudit. Překladateli knihy byli Luba a Rudolf Pellarovi, další veličiny. :: Ano, knihy by měly čtenáře změnit, jinak jsou slabé, zbytečné. Smrt odpoledne změnila můj pohled na Hemingwaye, možná je to dobře. Snad byl opravdu statečný tváří v tvář nebezpečí - snažil se například při zákopové válce na italské frotně za první světové války zachránit zraněného spoluvojáka (nepodařilo se mu to) - ale každopádně miloval pohled na zabíjení, lhostejno už, zda lidí nebo zvířat; při corridě, nebo při běžném lovu. A uměl psát podmanivým stylem (kde jsou ty největší miny, vždy pod povrchem země), byť Nobelovu cenu za novelu Stařec a moře získal až 22 let po Smrti odpoledne. Pane Hemingway, musím si před Smrtí odpoledne odplivnout, ale přečetl jsem a byl jsem přitom dost rozčílen. Možná tento efekt u čtenáře pro dobrý román stačí, to právě nevím.

1 06.11.2022

V roce 1923 podnikl spisovatel a překladatel Jan Čep (1902- 1974) spolu se třemi kamarády z Mathesiova anglického semináře dvouměsíční stipendijní cestu do Anglie, ke strávil léto převážně ve stanovém táboře mládeže YMCA na ostrůvku Shepp při ústí Temže. Z této cesty vytěžil jednu ze svých literárních prvotin Dojmy z Anglie, publikovanou původně jako fejetony na pokračování během dubna a květnu roku 1924 v Moravskoslezském deníku. Poprvé knižně tuto zajímavou Čepovou knížku vydalo až nakladatelství Sternberg v roce 2007. Svou cestou neznámý literární začátečník Čep o rok předešel tehdy už slavného Karla Čapka, který v Anglii cestoval v roce 1924 a své nesporně známější Anglické listy publikoval poprvé vzápětí po cestopisných črtách Jana Čepa, tedy od června do srpna 1924. - U Čepa, jehož spisovatelským tématem bylo převážně literární zobrazení lidské existenciální úzkosti, nepřekvapí, jaký prostor a důraz ve svých zápiscích věnuje například pocitům smutku a tísně, který se jednadvacetiletého studenta zmocňoval přitom, když poprvé opouštěl na několik týdnů svou vlast. "S otcem a matkou se rozloučil v kuchyni. Otec mu podal ruku. 'Tak buď s Pánem Bohem a nezapomeň, co ti vždy říkám. Na Pána Boha a na nás nezapomínej!' - Matka se rozloučila mlčky, se slzami v očích, a vyšla za synem za humna, nepouštějíc jeho ruky. Ostatní sourozenci zůstali na záspí a nejmladší sestřička usedla na práh, zakryla si umouněným rukávem oči a rozplakala se." - Už v této knížce je to minimálně po stylové stránce celý Jan Čep, který se zabýval vytržeností člověka z jeho víry, země, z náruče Boha - a který z mnohdy marné snahy po návratu do této prvotní náruče dospíval až nihilismu; velmi bolavému, smutnému, ale pro mne osobně jako čtenáře velmi lidsky blízkému a pochopitelnému. Člověče Boží, podej mi ruku, jsem pod nebem tak sám, volá smutkem zanícený Jan Čep a toto volání je slyšet už z této jeho knihy, která je i při svém rozsahu pouhých sto stránek vyjma románu Hranice stínu (který jsem zatím nečetl) jeho nejobsáhlejším dílem. Cestopisek Dojmy z Anglie se při své stručnosti vlastní Anglií zabývá jenom ze tří pětin svého rozsahu; i to svědčí, jak přeplněn dojmy byl Jan Čep z celé této své první velké cesty k moři a za moře. - Kromě vjemů z vlastní cesty, z návštěv památek a londýnských prostranství Čep samozřejmě líčí pobyt v táboře Ymky, kde mu táborový zpěv anglických nábožných písní připomněl pochodování Armády spásy po Václavském náměstí. "Vždycky se mi zdálo, že těmhle Angličanům stačí dosti slabé argumenty, aby se dali přesvědčit o nejtěžších otázkách životních, že jsou nějak uděláni z jednoho kusu, že je v jejich nejhlubší povaze pracovat a věřit, jít za určitým cílem a nemeditovat, zejména ne o otázkách týkajících se Absolutna. Meditovat jen potud pokud jest to třeba k činu a dělat jen to, co může člověku přinést bezprostřední užitek. Pragmatismus (...)" - Dojmy z Anglie se mi četly velice dobře, snad pro jakousi nestylizovanost, naturálnost, studentskou bezelstnost - neboť tehdy se Jan Čep jako spisovatel teprve rodil. Mojmír Trávníček ostatně v doslovu uvažuje, že pravděpodobně právě Čepova svým způsobem deziluzivní anglická cesta byla předzvěstí pozdějšího spisovatelova náboženského probuzení a obratu. Moc rád jsem četl a vy to taky zkuste, když budete mít chuť.

2 07.10.2022

Útlý román Gastona Lerouxe Chemikovo tajemství (1909 - Le Fauteuil hanté) je podivuhodnou a dobře fungující směsicí černé grotesky a solidního horroru. Do děje vstupujeme překotně: obchodník se starožitnostmi Gaspard Lalouette je vtažen do davu lidí, kteří spěchají do budovy francouzské Akademie, aby byli svědky jmenování jejího nového člena na uvolněné křeslo po akademikovi, který předtím záhadně zemřel přímo během svého zvolení. I tento nástupce zesnulého - či zavražděného? - během ceremoniálu umírá. Byla to shoda náhod? :: Pan Lalouette také vskrytu touží po tom, stát se členem Akademie, má to ovšem jeden bizarní háček, který nebudeme budoucímu čtenáři prozrazovat. Záhy však umírá i třetí muž, který chce usednout na volné křeslo důstojníka Akademie. Pan Lalouette se však své kandidatury nevzdává. Už jenom naivní blázen by však pochyboval, že nejde o sérii vražd. Jakou roli v řadě úmrtí hraje kolovrátkář, který v ulicích vždy před skonem skonu akademiků hraje "melodii zločinu" - melancholický ritornel. Ulici Paříže šílí nervozitou a strachem. Babeta, služka třetího mrtvého kandidáta Akademie Martina Latouche, sběratele starých hudebních nástrojů, si vybavuje, že její teta jí kdysi říkávala: "Babeto, chraň se kolovrátkářů...!" :: Lalouette se rozhodne požádat o radu význačného chemika, osaměle žijícího Velkého Loustalota; z návštěvy se však vrací zděšen a rozčarován. Loustalot ho sice vyslechne, ale pak jej častuje urážkami a z jeho usedlosti Lalouette nakonec prchá, protože se odkudsi ozývá nelidský jekot... děsí se snad vlastního strachu? Kdo zde začíná šílet? :: Autor slavného Fantoma opery Gaston Leroux na rozsahu necelých 200 stran v českém vydání nakladatele Jana Kotíka z roku 1920 v Chemikově tajemství rozehrál úžasné, strhující dílo lehkého dobrodružného žánru. Uměl to, pan mistr!

07.10.2022

Útlý román Michaila Jevgrafoviče Saltykova-Ščedrina (1826- 1889) Golovlevské panstvo v mém exempláři vyšel česky v nakladatelství Mír - Družstevní práce Praha v roce 1952, takže zcela logicky musel v předmluvě románu Julius Dolanský dojít k nevyhnutelnému verdiktu: „Neboť golovlevská historie se ještě neskončila. Má tisíce obměn a pokračování v Upírech a Jidášcích angloamerického imperialistického světa.“ Naštěstí lze Dolanského stalinisticky vyšinuté blábolení zcela pominout a soustředit se raději na román samý. Na menší ploše cca 230 stran textu Saltykov-Ščedrin vykreslil formou rodinné kroniky nemilosrdný a silně sugestivní portrét zdegenerovaného šlechtického rodu Golovlevových. Román vznikl nepravidelným spisováním jednotlivých epizod v letech 1872 až 1880. Celek proto působí formálně trochu nesourodě, ale pokud netrváme na jedné od počátku črtané dané dějové linii a ctěné časové linearitě, nijak to nevadí. Román se velmi dobře čte, je vytvořen značnou měrou z vybroušených dialogů, respektive monologů. Narozdíl od Dolanského si nemyslím, že v Golovlevském panstvu Saltykov podal „zralé jádro svých názorů na ruské statkářstvo a na jeho reakční úlohu ve společnosti“, ale zapsal převážně psychologickou historii rodiny, která prostě už neodvratně dohrála svou společenskou a sociální roli v systému nevolnického Ruska. Ale proč? Protože a právě jen proto, že šlo o statkáře? Takto prostoduše přímočarý Saltykov rozhodně. Lze věřit, že podobných typů jako Golovlevovi mohl sociální demokrat Saltykov vidět kolem sebe velmi mnoho a logicky vnímat jejich zhoubné působení na celkový obraz a stav Ruska po reformách cara Alexandra II. v době ještě před zrušením nevolnictví. :: Geniálně je vykreslen „Upír“ aneb „Jidášek“ Porfirij Vladimirovič Golovlev, poslední z rodinného „panstva“, cynický a mravně plochý muž bez legitimních potomků, přesto nesmyslně shromažďující majetek i přes mrtvoly v řadách vlastní rodiny a ubírající se cestou postupného duševního rozkladu. Na jeho postavě mě fascinuje jeho - a to zcela uvěřitelná! - schopnost po dalším dokonaném drobném zločinu na svém příbuzném/služce/dítěti postát před svícemi ozářenými zčernalými ikonami a vždy přesvědčit svého osobního „Boha“ jako bezvýhradně služebný instrument, že takto konáno je správně, ba velmi správně konáno. Slovy jednoho z aktérů: Co může být lepšího než (vlastní, zcela privátní) ráj v duši? - Takto hovoří Porfirij ku služce Ulitě, když ji vysvětluje, jak naložit s jeho právě narozeným nemanželským synem Vladimírem, kterého mu porodila druhá služka Eupraxejuša: „My dva to, má milá, uděláme takhle. Vezmi uličníka Voloďku, zaviň ho teplounce a pěkňoučce a odvez ho rychle do Moskvy. Saně vám dám připravit kryté, zapřáhnou vám párek koníků a cestu máme teď hladkou a rovnou, žádné výmoly ani díry, pěkně si pojedete! Jenže si dej pozor, aby bylo všechno, jak se patří. Podle mého způsobu, po golovlevsku… jak já to mám rád! Aby byl čisťounký cucáček, lahvička… košilky, prostěradélka, povijánky, plenky, přikrývečky - aby bylo všeho dost! Ber si! Poroučej! A když ti nedají, jdi na mne, na starého, a stěžuj si u mne. Až přijedeš do Moskvy, ubytuj se v zájezdním hostinci. Stravu, samovar, čaj – všechno si objednej! Ach Voloďo, Voloďko! Takovéhle neštěstí! Je mi líto, rozloučit se s tebou, ale nedá se hochu nic dělat! Později sám uvidíš, že to bylo prospěšné, sám mi budeš děkovat!“ Voloďka odjíždí z Golovleva a více již o něm prakticky neslyšíme. Zmizel, jakoby nikdy nebyl. Porfirij jej odstranil ze svého zorného pole a sám sebe přesvědčil, že udělal nejlépe, jak mohl. Služka Eupraxejuša se nijak zblášt nebrání, její omezenýn intelekt jí až s notným časovým odstupem dovolí produkovat úvahy na téma opatrné vzpoury proti svému pánovi, který ji není dobrým druhem (!), uvažuje tupá Eupraxejuša, a protože jinde by se možná měla lépe. Stejně jako Euraxejuša nechápe, kde se v ní takové zvláštní myšlenky vzaly, Porufirij zase nerozumí tomu, jak je možné, že jej po desetiletí věrné služebnictvo na sklonku jeho života přestává respektovat, tak jako se přestáváme bát psa, který umírá. Porfirij se však nijak proti těm podivným změnám nebrání a stále více se uzavírá ve svém statku do dokonalé duševní izolace od okolního světa. Hledí z okna na pracující mužiky, pozoruje střídání ročních období v krajině, a jak tiše postupuje jeho šílenství, zapisuje do svých účtů nekonečné sloupce vybájených čísel, třeba předpokládané výnosy, když bude pokutovat každého svého nevolníka za každý protiprávně pokácený strom ve svých lesích a za každý pošlapaný klas ovsa. - „Musíš mi odpustit!“ pokračoval. „Za všechny… Za sebe... i za ty, kdo už nejsou… Co to je? Co se to stalo?“ téměř zmateně volal, rozhlížeje se kolem sebe. „Kde jsou… všichni...?“ :: Samozřejmě – román nekončí dobře. Ani nemůže, Golovlevské panstvo neobsahuje ani jedinou trvale výrazně pozitivní postavu, vychytralá podlost se zde utkává s tupostí, jakýkoli náznak bujného života končí v nihilistické bažině. Je to čtení truchlivé, ale čtenářsky, mohu-li soudit, naopak velice přívětivé; postavy románu trpí, jsou trýzněny a samy duševně mučí a rdousí, ale čtenář může plesat, protože textem mučen není. Subjektivně mohu říct, že Golovlevské panstvo je po čase ze starší ruské klasiky nejlepším dílem, co jsem četl a obecně bych ho zařadil vysoko do čela své soukromé hitparády klasiků. Saltykov-Ščedrin je v této době méně známý, čtený a vydávaný než Tolstoj, Dostojevskij, Gogol, Čechov, ale neprávem. Zatím jsem četl od něj tři knihy a je mi milý věcností, autenticitou a schopností kombinovat jakýsi až brutální naturalismus s nečekaným a místy notně černým humorem – možná tato kombinace spisovatelských darů byla nezbytná pro zachycení obrazu starého Ruska… starého? Čtěte. :: Mé vydání Golovlevského panstva doplňují ilustrace Františka Tichého. Nevím, co bych o nich napsal, přijdou mi jako poněkud mechanicky vytvořená obrazová výplň.

4 25.08.2022

(SPOILER) Romantický rytířský román Waltera Scotta (1771-1832) Ivanhoe (1820) jsem měl asi spíše chroustat v dětství, než teď na prahu padesátky. Ale kdybych začal číst v dětství, patrně bych ho pro jeho archaický, didaktický a „pomalý“ styl vůbec nedočetl. Dnes jsem si ho díky tomu naštěstí dokázal – a je to má vůbec první četba Waltera Scotta - částečně i vychutnat. Dlužno však říct, že spíše než pro příběh románu samotný je tomu tak pro jeho námět a místa dějů, ušlechtilý autorův jazyk a pro skutečně překrásné doprovodné ilustrace; zde ve vydání v Albatrosu z roku 1989 jde o pérovky od výtvarníků jmen Lix, Narie, Scott a Riou. :: Ivanhoe je vyprávěním z Anglie sklonku 12. století, kdy za vlády krále Richarda Lví srdce snaží se zmocnit vlády jeho bratr Jan a podmanění Sasové bojují proti nadvládě normanské šlechty. Klíčové události se začínají odvíjet na rytířském turnaji v Ashby, kam se sjíždí aktéři příběhu: saský šlechtic Cedrik, normanský templář Brian de Bois Guilbert, lakomý žid Izák, či maskovaný Wilfred z Ivanhoe i samotný král Richard. Krvavý boj může začít… :: Pokud je však v něčem síla Ivanhoeova románu, není to rozhodně v dobrodružnosti a akčnosti, tu nechť v něm dnešní čtenář nehledá. Všechny očekávané napínavé zápletky Scott pojímá velmi zběžně nebo ve vzdálených ohlasech, někdy dokonce formou dialogů, kdy si např. dvě postavy líčí v rozhovoru ničivou válečnou vřavu – dobývání hradu, jejíž krvavý děj právě probíhá nedaleko od nich. SPOILER Jednou z výjimek je například zdařilá klíčová scéna ze závěru románu, kdy domněle v bitvě zabitý poslední potomek saských králů lord Athelstane se zjevuje mezi svými druhy v pohřebním rubáši – byl totiž jen zraněn, omráčen a poté uvězněn svými odpůrci templáři v kryptě kostela, odkud se mu podařilo uprchnout. KONEC SPOILERU Děj Ivanhoea je samozřejmě zcela dostatečně popsán na jiných místech, já zde jen zmíním aspekty, které mě zaujaly. Je to pěkné líčení lidských charakterů – byť samozřejmě poměrně statických, postavy neprodělávají vývoj, spíše mění strany odpůrců bratrovražedného zápasu o moc nad rodící se Anglií. Malebné jsou postavy pasáka sviní Gurtha a potulného šaška Wamba hned z úvodní expozice románu, unikavý je charakter ikonického typu lichvářského, ale současně věčně týraného žida Izáka, dějem se jenom mihne populární zbojník Robin Hood, dramatický vnitřní zápas prodělává padouch a hrdina v jedné osobě Bois Guilbert. Dostatečně si užijeme líčení detailů drsného rytířského života, do detailů až podšívek Scott popisuje dobové odívání, zbroje a erby či podoby hradů, v nichž se děj odehrává. Až takřka úmorně dlouhá jsou líčení neustálých rytířských klání, která však na druhou stranu přibližují možná lépe než co jiného charakter doby a tehdejší sociální a kulturní život. :: Pro mě je krásnou scénou pobyt Černého rytíře (je jím samotný král Richard v přestrojení) v lesní poustevně s malou kapličkou, kde ho nerad ale přece pohostí podivný nevlídný a nápadně ramenatý poustevník, jímž není nikdo jiný než veselý bratr Tuck, jeden ze zbojníků Robina Hooda. Tuck ani král Richard svému protějšku nevěří ani nevyzradí své přestrojení, ale přesto spolu valně popijí víno a svorně si zapějí při harfě staroanglické písně. :: Scottův Ivanhoe se dá i dnes dobře číst, avšak čtenář ať určitě neočekává thriller, ale spíše rozmáchlé vyprávění protkané naučnými výlety do anglické historie a jejích obyčejů v časech raného středověku a bojích mezi Sasy a Normany, z nichž se teprve rodil budoucí anglický národ. :: Četl jsem, jak již zmíněno, vydání z roku 1989, kde pobaví i rozčílí nezbytný politicky uvědomělý doslov Radoslava Nenadála. Tam se dočteme, že Walter Scott se ve svých názorech dopustil řady omylů, jakože například stranil velkostatkářské šlechtě a nikoli nastupující třídě dělníků, a že jeho literatura byla typem únikářského umění, které se bohužel nevěnovalo popisování bojů chudých proti kapitalistické společnosti Scottovy doby. Ale naštěstí správně, píše dál Nenadál, psal Scott většinou proto, aby mohli jeho krajané v rozborech minulých společenských dějů nacházet „odpověď na ony nepochopitelné problémy, které se vynořovaly (ve Scottově době – pozn. tb) z řady hospodářských a společenských novot. Umělec, zvláště historický romanopisec, je totiž schopen postihnout uměleckým rozborem minulosti alespoň v hrubých rysech jistou zákonitost, s níž se vývoj společnosti odehrává. (…)“ A už je vymalováno, jsme doma u marxistické dialektiky a její dějinné nevyhnutelnosti třídních bojů. Nenadál vykonal ukázkový filosofický kotoul. Skoro je s podivem, že tyto extrakty musely (?) být v Československu vydávané jako přílepek klasické beletrie ještě v roce 1989. :: Milí staromilí, čtěte Ivanhoea, ale nepředstavujte si, že konzumujete napínavý román, ale spíše text starobylé divadelní hry. Alespoň mně se za použití tohoto malého podvodu na vlastní mysl přece jen příběh toho starého čackého rytíře strávil lépe.

5 07.08.2022

Románu amerického spisovatele Richarda Howella Watkinse (1895-1980) Muž hledající zločince (česky 1929) dobře začíná: nedaleko dartmoorské věznice přistává letadlo s podivným posláním. Nakládá totiž v krajině muže, s nímž odlétá a posléze jej vysazuje na loď, kotvící nedaleko odtud na západním pobřeží. Letadlo je však kýmsi sledováno. Vychází pak najevo, že pilot letadla Alan Clarke se zabývá osvobozováním neprávem odsouzených vězňů. Jenže tentokrát se spletl a osvobodil skutečného zločince... To by sice zdánlivě slibovalo napínavý příběh, jenže ten je natolik kostrbatý a neuměle a až s dětskou naivitou pitvorně nepravděpodobně poskládaný, likvidující už předem všechny napínavé situace, že knihu nelze označit než za podřadný brak a to dosti nepovedený. Vina možná padá na špatnou práci překladatele, protože Watkins toho napsal obrovskou hromadu a v češtině zřejmě vyšlo jen toto jediné a - v tomto vydání - zcela pominutelné Watkinsovo dílo. Možná byl Watkins spíše spisovatelem pro mládež, což českým vydavatelem Jiřím Novákem nebylo přesně pochopeno, kdoví.

27.05.2022

Skotský spisovatel John Buchan ( 1875 - 1940) v mysteriozním thrilleru Tři rukojmí píše o pátrání vysloužilého tajného agenta Richarda Hannaye po třech unesených osobách a důkladně a zdařile děj prošpikoval popisy parapsychologie, hypnozy, atmosféry anglických klubů, tajných společností i (údajného) vlivu východních nauk na kruhy, toužících totalitně ovládnout svět. Kniha je je rozehrána v pomalém tempu, postupně se zrychlujícím, se stupňováním napětí, kdy se Hannay posléze analýzou dostupných stop po unesených dostává k muži jménem Medina, který platí za charismatického člena vyšší společnosti, aniž kdo tuší, že se jedná o hlavu celosvětového spiknutí s velkým charizmatem a hypnotizérskými schopnostmi. Románu bohužel škodí jakýsi podivný dvojí závěr, kdy pátrání po padouchovi je nastavováno o neústrojně přilepený finální boj hlavních postav v horách na život a na smrt - bohužel nepříliš zdařile podaným a v samém závěru knihy nečekaně nudným. České vydání doplňují krásné ilustrace Františka Horníka, velmi korespondující s charakterem textu. Tři rukojmí bezesporu stojí ze přečtení.

27.05.2022

Druhý román Sappera, který jsem teď přečetl, byl Negativ smrti (orig. Tiny Carteret, 1930). Zde není hlavním hrdinou Drummond, ale "Drobeček" Carteret. Vzdor opět krásnému motivu na ražené vazbě (smajlík) a lákavému názvu nelze doporučit ke čtení. Slibně se rozvíjející příběh o sérii zločinů, které se točí kolem kompromitujícího negativu, a o záhadných vraždách, kdy všechny mrtvoly na sobě mají podezřelé malé škrábance, je román sice solidně obskurní, ale velice brzy trácí tempo. Autor sice nechává děj cestovat po zeměkouli (do fiktivní země Besonie, které hrozí státní převrat) a zase zpět, postavy měnit převleky, používat neobvyklé zbraně či bojovat v kobkách kláštera, ale je to nepovedené, neohrabané, skoro k neučtení. Je to sice současně i dostatečně blbé, ale ne tak dostatečně blbé, aby to bylo fascinující.

27.05.2022

Britský armádní důstojník a spisovatel Herman Cyril McNeile (1888 – 1937), psal své dobrodružné romány pod přezdívkou Sapper, stejně tak i svůj první a zřejmě nejúspěšnější román Bull-Dog Drummond (anglicky 1920), v němž přivedl na svět postavu vysloužilého důstojníka Hugha Drummonda, veterána první světové války. Drummond je postavou fyzicky velmi zdatného britského patriota, neúnavného svůdce žen a pronásledovatele zločinců se svébytným typem inteligence, vcelku asi ideálním typem pro poválečné unavené a vyhladovělé čtenářstvo. Aby se Drummond zbavil nudy v poválečném Londýně, zadává si inzeráty, hledající dobrodružství. Ozve se mu žena, jejíhož otce mají v moci podezřelí zloduši Henry Lakington a Carl Peterson, z nichž se posléze vyvinou zločinci mezinárodního formátu, usilující o nadvládu nad světem. Drummonda případ zaujme a ujme se pátrání. Nemůžeme si nepovšimnout občasného vypravěčova antisemitismu a rasismu, zřejmě součást dobového koloritu, který nicméně svobodomyslného čtenáře nepotěší. Kromě toho Sapper nezapře antikomunismus a jen slabě skrývanou zášť k Němcům a k dalším národům. To jsou však víceméně jen kosmetické přísady, které nemají žádný zvláštní (natož pozitivní) vliv na jinak dobře vybudovaný napínavý příběh. Sapper Drummondovi věnoval celkem deset románů, které byly dramatizovány i filmovány, později v sérii pokračoval další autor Gerard Fairlie. Zlosyn Carl Peterson se stále znovu do románů vrací, zda byl někdy opravdu dopaden, není mi zatím známo. Je pozoruhodné, že na anglické wikipedii jsou jak o McNeillovi, tak o jím stvořeném Drummondovi velmi obsáhlá hesla, kde si lze dovodit, jak velké popularity se autor a jeho hrdinové v Anglii po roce 1920 těšili. Onoho času byl McNeill - podle této wikipedie - dokonce jedním z nejúspěšnějších a nejlépe placených spisovatelů Velké Británie meziválečné doby. Román Bull-Dog Drummond lze doporučit ke čtení. A kromě toho má krásné ražené desky. Drummond vznikl pod vlivem Sherlocka Holmese a sám se stal vzorem pro postavu Bigglese a - podle samotného Iana Fleminga - také pro Jamese Bonda.

27.05.2022

Takřka šestisetstránkový román Cestou za štěstím (1939) od slovutného brakopisce Slávy Václava Jelínka (1905 - 1967), je zcela plnokrevným a vysoce kvalitním zástupcem svého žánru. Dvacetiletou Marii Mikovcovou zastíháme v prvních řádcích románu na hřbitově, kde oplakává svou pochovanou zesnulou maminku. Osiřelé zoufalé dívky se ujme nejprve dobrý farář, pak se Marie vydává za svým dalším živobytím. Nechává se najmout do rodiny Kvasnicových jako služka. Předtím je však varována mladým hezkým mladíkem, ať se u Kvasniců najímat nedává, protože to jsou zlí a intrikánští lidé. Marie však nedbá varování... a jak se to všechno dramaticky dále vyvíjelo, o tom je román. Vdova Adéla Kvasnicová a její syn Bedřich a ničemný sluha Leopold jsou totiž ukázkovými démony, kteří se neštítí žádného zločinu. Správcem domu je Julius Tonar, jehož matku Kvasnicovi přivedli do hrobu a Tonara připravili o zděděné jmění. Právě on je mladíkem, který se zahleděl do očí sirotka Marie. Záhy se ukáže, že Marie by se mohla stát majitelkou velkého jmění, je totiž jedinou dědičkou pěti milionů korun po bohaté Adelaidě Perštýnové, která zemřela v Buenos Aires. Julius s Marií se zbožňují. Kvasnicovi se však rozhodnou, že floutek Bedřich Marii svede a o dědictví ji připraví. Julius je z místa správce domu propuštěn. Protože je pak svědkem domnělé nevěry své milované Marie, propadne beznaději, Marie je obviněna z domácí krádeže šperků a aby se zachránila před uvězněním, je donucena k podpisu smlouvy, kterou se vzdává veškerého svého majetku ve prospěch Kvasniců. Díky zkorumpovanému notáři netuší, že je v té době již milionářkou. Zoufalý Julius se nechává naverbovat do cizineckých legií, aby zapomněl na svůj předchozí zmarněný život. V marockých legiích se seznamuje s vojákem Adrienem, ukáže se však, že se jedná ve skutečnosti o Adrienu, která se nechala najmout jako muž-legionář, aby pomstila smrt svého milého a zabila jeho vraha - nekorunovaného krále Maroka Abu Hamara. Mezitím zničené Marii dobrý farář z úvodních epizod příběhu navrhne, ať se stane misionářskou v Maroku. Marie svoluje a vše je tedy rozehráno, aby se milenci Julius a Marie mohli opět setkat... Z nesčetných barvitých dobrodružných peripetií - samozřejmě takřka vždy úžasně nesmyslných, což však patří k věci - lze zmínit nesnáze v osadě chlípných malomocných v Guayaně, kde jsou Julius s Marií uvězněni na nekonečném útěku z legií, i z moci Abu Hamara, který se zamiloval do Marie a pak byl zavražděn. Přichází konečně návrat do Evropy, kde je třeba ještě nastolit právo a zbavit Kvasnicovy jejich nezákonně nabytého bohatství. Mezitím je Julius ještě křivě obviněn z penězokazectví... Zasáhne však vrtkavá štěstěna a Tonar je osvobozen díky doznání skutečného penězokazce rytce Ledviny, donuceného k falšování bankovek bandou Kvasnicových. U dobrého a vydíraného Ledviny našla mezitím útulek Marie a kruh se může konečně uzavřít. Tedy asi by mohl... Bohužel můj exemplář končí na straně 592, takže nevím, jak to dál pak všechno dopadlo. Román doprovází pěkné, ale poněkud statické ilustrace Viléma Wünsche ze Šenova, jinak respektovaného malíře syrových maleb s hornickými náměty ze Slezska. Cestou za štěstím je nabito dobrodružným i srdcervoucím dějem, překvapivými zvraty, cestováním a nenudí vůbec ani při svém rozsahu. Patří po mém soudu k nejlepším dobrodružným brakovým dílům neúnavného krále "bé" literatury Slávy Jelínka.

27.05.2022

Román Naše hra nepatří k nejznámějším, ani nejlépe hodnoceným dílům slavného britského spisovatele převážně špionážních románů Johna Le Carré (1931-2020). Pokud ale mohu soudit, nepatří sice k nejlepším, ale určitě k jeho nadprůměrným. Nejeví známky uspěchanosti ani nadprodukce, natož podbízivosti. Jednou z často používaných figur Le Carrého příběhů je vývoj postojů zúčastněných postav, do jejichž psychiky a motivů je čtenář postupně uváděn, maten a znovu zaváděn jinam, jak je u autora obvyklé, ale zde ta proměna postoje byla dohnán v případě hlavního hrdiny veterána tajné služby Tina Cranmera až do krajnosti; to právě je možná slabina knihy, ale slabina jediná. Cranmerův přítel a dvojitý agent Larry Petifer svede Cranmerovu mladou milenku Emmu a jednoho dne zmizí. Ztratí se také Emma; Cranmera navštěvují vyšetřovatelé v civilu a chtějí vědět všechny okolnosti Larryho zmizení. Cranmer tuší, že Larryho zmizení má háček a protože chce chránit Emmu, aniž ví před čím, začne po milencích pátrat na vlastní pěst. Zjišťuje, že Larry je podezřelý ze zpronevěry stamilionové částky a zdá se, že britská tajná služba mu posloužila jako pračka peněz. Cranmer brzy seznává, že on sám je takřka nepřetržitě sledován, při svém pátrání po Petiferovi nachází stopy brutálního vraždění a nakonec jej stopy Larryho zavedou až na severní Kavkaz. Jenže tam dochází k překvapivému obratu a Cranmer ví, že ze své cesty už se nevrátí. :: Aniž bych prozrazoval závěr napínavého a přitom nikoli samoúčelně povrchního příběhu, tak jenom napíšu, že tam na konci mě tentokrát Le Carré zklamal, až na samém závěru - pointou. Nechal jakoby svého hrdinu utéci z obrazu, proměnil jej v ideál - jenže v jiných Le Carrého románech naplněné ideály ani ideální lidé neexistují. Což je to, co mám na jeho psnaí velmi rád. Jakoby byl autor natolik okouzlen svým vlastním hrdinou, až mu sám podlehl a udělil mu milost. Le Carré zde vytvořil jaksi happy end, vyústění v podobě alchymické proměny pronásledovaného v následovaného; samo o sobě by to bylo možným motivem pro celý román, ale tím že Le Carré takto učiní tečku za knihou, mi to přišlo přece jenom málo. :: Ke čtení však mohu román Naše hra jednoznančně doporučit, čtenáři se dostane napětí ze hry (tajných) inteligencí i typické tísnivé atmosféry z prostředí zpravodajců, z dkzvuků staré studené války a rodící se studené války nového střihu; perspektivy pohledu toho, kde se kdysi rozhodl z této "naší hry" vystoupit, ale zjišťuje, že to nejen není možné, ale že ve skutečnosti i nevědomky na divadle špionů dál hrál roli - prospěšného idiota. :: Obálka tohoto českého vydání v Knižním klubu z roku 1997 je klasicky devadesátkově odpudivá a v duchu svého grafického stylu je v naprosto nulovém vztahu k charakteru románu. :: Pro první seznámení s Le Carrém sice Naše hra není zcela ideální román, ale jinak bez obav čtěte. Takřka velmi dobré.

12.01.2022

Muž, kterého nemohli zatknout (1927, česky 1931) je story, jejíž ústřední děj se točí podle ďábelského systému tajných a dokonalých telefonních odposlechů, díky které Valmon Dain - muž z polosvěta mezi zločinem a zákonem - posílá policii tipy na dopadení jednoho hledaného zločince za druhým. Dokáže se totiž napojit vzduchem na jakýkoli telefon ve Spojeném království. Dain používá také fotopasti, audiozáznamy, pasti na bázi zvláštních rozvodů elektřiny. Tyhle Seamarkovy technické literární vynálezy mě čtenářsky velmi blaží. Dain má svou odposlechovou laboratoř v nejvyšším patře budovy nad Kingsway. "Místnosti již nebyly kanceláří s malou komůrkou. Byly sítí lesknoucích se drátů a malých leštěných kotoučků, upevněných řada nad řadou kolem stěn. Mezi kotouči přeskakovala a mrkala světélka jako špendlíkové hlavičky a občas, když světélka pohasla, na některých drátech zacinkaly tlumené zvonky. V každém koutě dlouhé místnosti hučelo dynamo." Dain chce předat policii i krále zločinců hraběte Lazarda, muže, který hraje dvojí hru - navenek je totiž váženým a ctihodným šlechticem. Nikdo neví o jeho napojení na zločineckou organizaci Skupina Stříbrný šíp. Jenom Dain. Zvídavý čtenář se ani neptá, zda se Dainovi jeho dílo podaří, a knihu si raději sežene a přečte.

1 01.01.2022

Od četby románu Peggy (1925, česky 1931) musím bohužel spíše odradit - je to dobrodružná romance, která se sice velice slibně rozvíjí, ale zhruba od polovina se mění na nepovedenou rádoby dobrodružnou nudu. Zde Seamark použil další svou oblíbenou rekvizitu: záměnu zavazadel, která do děje vtáhne nic netušící postavu a změním tím její život. Mladá kráska Peggy Lenwayová jede na setkání s přítelkyní na londýnské nádraží Waterloo, jenže taxi má zpoždění a Peggy ujede vlak. Na nádraží si při čekání všimne muže, kerého si pojmenuje Zálesák - tato pasáž líčení Peggyina okouzlení je velmi vtipná, přímo jsem ty situace viděl před očima ve stařičkém černobílém filmu s poskakujícím obrazem. Peggy si představuje, že Zálesák: "...ví, jak najíti svěží vodu v solné půdě a hodinky jsou mu odporné, dokud je slunce na obloze. Dovede obejíti celý svět s méně zavazadly, než jich potřebuje člověk z města na nedělní výlet, ale vždy dokáže vytáhnout právě tu věc, kterou je v náhlé krisi zapotřebí, od kompasu, když se hvězdy skryjí, do šicích potřeb k opravě psích postrojů. Jeho celý život je jediným velkolepým vzrušením, pohybujícím se neustále ve skvělých branách Pravé Romantiky. To všechno věděla. Četla o tom." Nu, tento Zálesák jeví velký zájem o Peggyin kufřík; stejný živý zájem o něj projevuje taky další člověk, který se najednou objevuje vedle Peggy na nádraží. Ten se představuje jako generál Allonz da Villares, ministr zahraničních věcí státu San Rapallo a svěřuje překvapené Peggy obálku s půl milionem liber. San Rapallo je však banánovou republikou a Peggy není domnělou kurýrkou Pamellou Lynchovou, jak se podivný generál Villares domníval. Zálesák do těchto okolností Peggy zasvětí a vyzve jí, aby se naoko stala onou Pamelou. Zálesák má totiž v San Rapallu nevyřízené účty. Peggy, doprovázena svou komickou autoritativní tetičkou Primulou, tedy záhy nastupuje na loď do San Rapalla a dobrodružství začíná... na lodi jsou totiž i nepřátelé a Peggy čelí nejen pokusům o krádež kufříku... zde se doposud stále daří Seamarkovi držet napětí a švih - jenže, jak psáno výše, připlutím hrdinů do přístavu San Rapallo náhle příběh ztrácí tempo i vtip a stává se už tuctovou a nudnou variací na téma dobrodružného osvobozeneckého boje místních obyvatel proti diktátorovi. Peggy je v pořadí třetím románem Seamarka a autor se v něm zřejmě ještě hledal - a nenašel.

01.01.2022

Román Pavouk (The Web of Destiny - 1929, v témže roce vyšel česky) začal Seamark svým oblíbeným způsobem: nic netušící chodec je zničehonic zapleten do hrůzných, absurdních a nevysvětlitelných událostí. Dobrodruh Forrest Ord, který se právě vrátil z Afriky, se za pobytu v Londýně v noci vrací z návštěvy od přátel. Na ulici uslyší děsivý ryk, poslední výkřik vražděného člověka. Spatří muže s revolverem, který prchá - prchá však Ordovým směrem. Po potyčce a tvrdých ranách muž není omráčen, jak Ord očekává, ale běží tak nějak dál. V domě, ze kterého vyšel výkřik, Ord potkává hluchoněmou ženu a uvnitř v domě nachází místnost, která jeví řádění šílence: nábytek rozbitý na třísky a v té spoušti tělo muže roztrhané na kusy jako po výbuchu, na stěnách krev a kusy svalů... Z domu náhle v zmatku utíká mladá žena, vyděšená k smrti... solidní kulisy "noir story" jsou tedy rozestavěny a ani v dalším uzlení a rozuzlování příběhu Seamark nezklame.

2 01.01.2022