tomasblazek komentáře u knih

Nazvali jej románovou obrozeneckou kronikou, vějířem vzpomínek, "křemešnickou idylou": román Na krásné samotě od spisovatele a kněze Františka Bernarda Vaňka (1872 Stádlec u Tábora – 1943 Dachau) už záhy po svém prvním vydání v roce 1938 byl oceněn literární cenou České akademie věd a umění; čten a vydávám je dodnes. Neumím posoudit, zda má taková kniha v současnosti hodnotu i pro toho, kde pověstmi opředený vrch Křemešník u Pelhřimova nezná, nebo takového čtenáře třeba Vaňkova nejznámější kniha dokáže navnadit, aby se na poutní horu Křemešník zajel podívat - a pak dost možná podlehl jejímu zvláštnímu kouzlu, jako se to děje už po staletí. Nicméně já Křemešník (trochu) znám a miluji, a právě proto jsem Vaňkovu knihu četl a tak mohu konstatovat klidně, že mě Vaňkovo zvěčnění Křemešníku do podoby "krásné samoty" coby regionálního patriota velmi hřálo u srdce. - Zatímco by nás coby čtenáře jistě velice zajímala osoba autora, Vaněk svá vyprávění a pozornost takřka cele věnoval - kromě vyznání samotnému Křemešníku - nikoli osobě své, ale tamnímu řídícímu učiteli Josefu Zahálkovi. Zahálka jako temperamentní a neúnavný učitel a vlastenec je Vaňkovi tím pravým srdcem Křemešníku; bez Zahálky se nic neobejde, to je člověk, který vždy všem dodává energii, který nikdy neztrácí vtip, je neustálým iniciátorem všeho místního dění a Křemešník by bez něj nebyl úplný a živý. A tak, když oba muži ve stáří a vlivem dalších okolností - jak nenápadný vypravěč v podobě faráře Vlčka (tedy alter ego autora, děkana Vaňka), tak i Zahálka - musí coby životní přátelé opustit nejen sebe navzájem a ale také odejít z Křemešníku, tak právě v těch momentech vytvořil Vaněk nejsilnější fázi své knihy. - "Teď se mu kněz zadíval tak upřímně do očí, jak se jen může dívat ženich nevěstě v den svatby, a povídá mu: "Pane řídící, až se budete loučit s Křemešníkem, kdyby tak v ten den přišli všichni, které jste tu potěšil, to by se tu hemžilo ještě víc lidí než o velké pouti..." Ticho. "Příteli, měli jsme se tu rádi..." zašeptal kněz. Ticho. Dlouho se žádný neodvažoval je přerušit, aby mohl dosyta vychutnat líbeznost těch prostých slov. "Chtěli jsme tu na samotě mít ráj, ne peklo" - přisvědčoval řídící; "to je celá naše vina!" "Rádi" - opakoval pan farář to slovo z jiného světa. "Člověk nežije tam, kde bydlí, ale kde miluje. (...)" - V závěru knihy se ještě jednou vrací zestárlý Zahálka na Křemešník ze svého pražského "exilu" - a ti, kteří se těší na setkání s legendárním řídícím, s dobrou duší zázračného vrchu Křemešník, toho vrchu, pod nímž u staré poustevny pramení pověstná léčivá voda - jsou rozčarováni: kdysi nezničitelný Vaněk vyhasl, zpopelavěl, jeho životní jiskra vyhasla. Odloučení od milovaného Křemenšíku uhasilo jiskry jeho vtipu a energie. Starý strom, přesazen, umíral. - Co mě těšilo při čtení velice, byly takřka dokumentární zápisy slavností roku, jak je křemešničtí prožívali - Vánoce, příchod Mikuláše včetně řady starobylých říkadel a zvyků, koledování, obšírná líčení až reportáže ze slavných křemešnických poutí. - Co naopak zarazilo, je občasný, ale tak nějak všudypřítomný antisemitismus, probublávání českého nacionalismu (kdy autor třeba líčí, jak vtipálek Zahálka z poněkud trapného žertu pragmaticky donutil hrou příslušné písně na varhany početnou výpravu německých poutníků jít třikrát po sobě k "ofěře" - offertoriu, kdy věřící dávají dary kostelu. Proč? Aby farnost více vydělala, a na kom nejlépe, než na nenáviděných Němcích... O Němcích obecně se Vaněk zmiňuje velmi zdrženlivě, v lepším případě neutrálně. - Kniha se skládá z řetězu vzájemně jen málo souvisejících epizod, jejímiž pojítky jsou Křemešník a samozřejmě nezkrotný a neodolatelný živel řídícího Zahálky, třeba jak žertovně před významnými návštěvami na nádvoří u kostelíka natahuje obrovským klíčem sluneční hodiny (dodnes tam jsou), aby "šly". Velmi pěkná jsou líčení návštěv sochaře Františka Bílka či básníka Otokara Březiny. Vtipné je vyprávění, jak se Zahálkovi - který krom jiného snil o tom, že bude postilionem - splnil sen a na Křemešníku byla slavnostně zřízena C. k. poštovna, jenže málem brzy vzala za své, když se stalo neštěstí. Poštovní posel - byl jím kalkant, který jinak varhaníkovi Zahálkovi šlapal měchy u varhan - přiložil do brašny k poštovním zásilkám balíček tuku, který se při cestě roztekl a dopisy i drahá brašna jím zcela nasákly. Když dopisy a zásilky následně vyděšený vedoucí pošty Zahálka sušil na šnůrách, aby se zbavily tuku, sežral je kompletně místní pes Husar. - Někdy bylo Zahálkovo žertování bez přívlastků kruté: vynervovanému novému varhaníkovi křemešnického kostela namluvil, že toho dne bude doprovázet na varhany pěvkyni Emu Destinovou, ve skutečnosti však byla v ten den první pěvkyní místní žena z nedalekého Nového Rychnova... - Při svých líčeních Vaněk často cituje z antických klasiků, dokonce Julese Verna či Saavedrova Dona Quijota, s vlasteneckým zápalem zmiňuje Boženou Němcovou, Mikoláše Alše, Bedřicha Smetanu, v přirovnáních se dotýká světových událostí - třeba výbuchu sopky Vesuv. To aby dostal do své knihy o ideálním mikrokosmu svého světa - čili vrchu Křemešníku - komplexní moudrost a ozvěnu celého vnějšího světa tak, aby z Křemešníku opačně mohl být zase (ponejvíce místním) čtenářem celý svět shlédnut. - Četl jsem vydání z roku 1958 Krajského nakladatelství Havlíčkův Brod s krásnými ilustraci Aloise Moravce a velmi pěkným doslovem Jaroslava Holubáře.

2 22.08.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Výbor povídek Fantom smíchu a jiné grotesky od Jana Weisse (1892-1972) byl pro mě prvním setkáním s tímto autorem, myslím, že možná ne setkáním úplně ideálním, ale zato věřím, že nikoli posledním. Autorka úvodního Weissova medailonku Lenka Ščerbaničová píše, že povídky předvádí spektákl "často bizarních až pitvorných situací, v nichž se hrdina ocitá pro přemíru své bujné představivosti, anebo je do nich vmanipulován "osudem" - této charakteristiky se podržím, protože lépe a víc bych k ní mnoho nepřidal. Snad jen přiblížím více ducha Weissových příběhů v tomto svazku, které nejsou řekněme horrorové, spíše tragikomické, je to jakýsi směšný magický realismus, místy snad podobný ranému Hrabalovi, kde je všechno možné a kde se sen zcela a záměrně prolíná s denní realitou a spíše ji určuje a proměňuje jak v křivém zrcadle, než že by jí byl určován. To by byl vcelku lákavý půdorys, ale musím přiznat, že jsem se s Weissovým pojetím snové grotesky ve všech povídkách ne zcela protnul. To platí především o titulní delší próza Fantom smíchu o tom, jak se pak Růžička zvaný Třasořitka snažil zbavit své přezdívky - vůbec mě to nebavilo, vůbec nejméně z celé knihy, ale třeba si to ještě přečtu a přijdu více této povídce na kloub. Je to Weissova prvotina, možná to s tím souvisí. Pokud bych mohl porovnávat s poněkud spřízněnou fantastikou (značně ovšem dobou vzniku starší) arbesovskou, pak ta je mi bližší; tam, kde Arbes spřádá příběhy, v nichž na domnělé fantasmagorii staví podivné dění v realitě, pak Weiss pole potutelných halucinací vůbec neopouští a pohybuje se v něm cele. Tohoto arbesovského - a mně blízkého - ducha najdeme především v závěrečné Weissově povídce Milý František, vycházející z legendy o uschlé paži dávného zloděje, visící v koutě chrámu u Svatého Jakuba ve Štupartské ulici, kde je pomyslný pisklavý smích jak z kabinetu vycpanin nahrazen příběhem lehce mrazivým. - Velmi pěkná je úvodní povídka Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami o ženě, jejíž každá ze dvou hlav jinak cítí a jinak miluje. Jsou však ty hlavy opravdu dvě? Která z nich je skutečnou Biankou Braselli? Výtečný je kousek Zrcadlo, která se opožďuje, jeho děj je založen na autorově nápadu zrcadlového odrazu, který se nepochopitelně zjevuje o několik minut později než existoval jeho předobraz. V povídce Obrázek se ministerský vrchní rada Kiliján dostane do snového světa, když vzdor svým zásadám jednou přejede v budově svého zaměstnání výtahem paternoster sklepem i půdou... - Stylisticky, slohově nahlíženo je Weissova proza vynikající, jenom jeho svět mě napoprvé úplně stoprocentně neoslovil a vlastně jsem byl rád, když jsem jej opět po dočtení opustil - to ovšem není kritika, jenom osobní konstatování. K Weissovi se vrátím, určitě je to zajímavý a též literárně velmi plodný autor.

21.08.2021

Soubor deseti povídek, který česky vyšel v roce 1988 v edici Smaragd pod názvem Žádné stopy (No comebacks, 1982), je první povídkovou knihou a v pořadí osmým literárním dílem klasika špionážního žánru Fredericka Forsytha (*1938). U toho autora se mi zatím nepodařilo sáhnout vedle a ani Žádné stopy nezklamaly. Mnoho nelze o povídkách napsat, Forsyth je totiž mistr napětí, náhlých zvratů a silných point, příběhů s mnohdy tragickým vyústěním. Žádné stopy nejsou ovšem povídkami ze špionážního ani válečného prostředí. V souboru jsou obsaženy příběhy jak temně groteskní (titulní Žádné stopy o nešťastném nedopatření nájemného vraha, Někdy přijdou dny - jak se lupiči při notné smůle někdy dostanou z louže doslova pod - šibenici), tak hemingwayovské (Císař - o iniciačním souboji stárnoucího bankéře s obrovskou mořskou rybou). Povídka Profíci varuje předtím pouštět se do hraní pokeru ve vlaku s neznámým člověkem, story V Irsku přece nejsou hadi je naopak čistým horrorem o křehké povaze jinak skvěle vymyšlené vražedné pomsty. Průměrná mi přišla povídka Peníze pod pohrůžkou o jednom nepodařeném vydírání a nejslabším kouskem je už dnes poněkud vyčichlá Výsada, kde se podnikatel svérázně brání proti lživému nařečení v novinách. Úplně mě nezaujala poněkud moralizující Povinnost o nečekaném setkání dosud si neznámých lidí, mezi které se, jak posléze zjišťuje jeden z nich, v minulosti osudně vložila první světová válka. Tento příběh je podle autora podle skutečné události a jako jediný je vyprávěn v ich-formě. Tam se možná projevila Forsythova slabina: není silný realista, tedy především od-pozorovatel, ale je skvělým vypravěčem příběhů. Pečlivý člověk pojednává ve variaci na oblíbené téma, jak bohatý nebožtík rafinovaně zmotal hlavy dědicům - tam mi zase na mysl přišel Graham Greene se svými romány o hledání hlubin lidského. Jako poslední zbývá krátká temná detektivní črta Jako důkazu proti vám - skvělá. Když shrnu - žánrově velmi pestrý soubor vyprávění, z nich ale ani jedno není pro Forsytha typické, či přesněji není z toho šálku, kterým se tento stále spisovatelsky činný bývalý britský špion Forsyth proslavil, tedy thrillery s dokonalými a až chirurgicky řezanými reáliemi, kde se prolíná práce tajných služeb (studená) válka a politika. Z valné většiny skvělé, čtěte. (Pro seznámení s typickým Forsythem v jediné knize přinesu ale přece jen aspoň jednu větev do lesa: number one je jeho v pořadí druhá, megaslavná kniha Den pro šakala (1971).

3 14.08.2021

Kvalitní vražda (1962) je v pořadí druhým románem klasika špionážního žánru Johna le Carré 1931-2020) a současně též druhým románem z finálních devíti, do kterého spisovatel obsadil klíčovou postavu (vysloužilého) špiona George Smileyho. Ačkoli jsem ještě nečetl všechno od Le Carrého, tak bych tuto pro něj netypickou knihu - jedná se totiž o ryzí napínavou detektivku se strašidelnými prvky - zařadil k jeho nejlepším dílům. Smiley se nachomýtne k brutální vraždě ženy profesora soukromé vysoké školy v britském Carne. Ta je údajně založena mnichy snad už v desátém století po Kristu a je prodchnuta zatuchlinou a oživována kromě studentů z bohatých rodin mnohdy poněkud podivínskými vyučujícími. Smiley má z minula osobní vazby k některým členům profesorského sboru a to mu usnadňuje pátrání. Rozpitvaná psychologie postav, která vede Smileyho až k odhalení zločince a též k vrahovu využití společenských bariér v aristokraticko-měšťanské společnosti. Jak už někdo napsal: čtenář pachatele odhalí až ve chvíli, kdy si to autor příběhu přeje. Strhující tempo, místy trochu zlověstna, dusivá atmosféra školy, kam byste asi nechtěli dát studovat své potomky - leda byste předtím vůbec nečetli Kvalitní vraždu. Za mně stoprocentní thriller. Pro fanoušky nenápadného obtloustlého podivína George Smileyho může být ovšem knížka trochu zklamáním, protože zde jeho špionážní minulost hraje naprosto podružnou roli - kdo však Smileyho zná už z jiných knih, může se zde potěšeně popásat na tom, jak se z autorovy fantazie rodily kontury postavy, která se už o rok později - v roce 1963 - po vydání snad le Carrého nejslavnějšího díla Špion, který se vrátil z chladu - o dva roky později zfilmovaného; důležitou roli tam měl mj. Jiří Voskovec - stala jednou z ikon žánru. Zde - v Kvalitní vraždě - ovšem Smiley vešel teprve do předpokoje své slávy a vystoupil v roli soukromého detektiva. Skvělé. Kvalitní vražda má nějakých 176 stran a vydrží vám bohužel jenom na jeden večer. Nebo noc. Noc, ve které třeba trochu sněží a fičí vítr, a vy se bojíte něčeho reálného, o čem víte, že je venku v té zasněžené krajině.

2 31.07.2021

(SPOILER) Jediný román Zikmunda Wintera (1846 - 1912) Mistr Kampanus beletrizuje osudy Jana Campana Vodňanského (1572-1622), spisovatele, básníka a především rektora pražské univerzity. Winter používá bohatě archaizující jazyk, ale román se mi četl dobře. Dovolím si odbočku. Pokud bych mohl srovnat s podobně uměle jazyk zdobícím pozdějším Jaroslavem Durychem - který mohl být ve svém díle i z náboženského hlediska jistým protipólem Winterova Mistra Kampana - tak Winter se čte krásně: používá sice mnohdy výrazy, které bych neuměl přeložit bez slovníku staré češtiny, ale sdělení každé věty či odstavce vždy jasně září nad její formu i bez znalosti detailu - když třeba hned nevíte, kdo je "plkoš". Narozdíl od katolíka Durycha, kterému v beletrii (viz Bloudění) já zpravidla nerozumím - vůbec nerozumím! - ač bych chtěl - a opájím se jen jeho krásným a barokně těžce zdobeným nesrozumitelným jazykem, vyprávění Winterovo v Mistru Kampanovi je na druhé straně: autor v příběhu z období Bílé hory na světlé návrší mučednictví a náboženské pravdy vynáší (převážně české) evangelíky, a jeho jazyk, ač starodávným bejlím se hemžící, je vlastně prostý a srozumitelný, je to jazyk, který přese všechno chce, aby byl chápán a který se nevyvyšuje nad - čtenáře z fabriky (rozuměj třeba mne).
Velmi poutavý byl pro mne hned úvod - živě a uvěřitelně líčící rozjařené řádění studentů den před zkouškami, tak prožité, až čtenáře napadá, jak žil své studentské roky adept teologie a historie Zikmund Winter, a jaká je relativita času: události zasazené nedlouho před rok 1620 se mohly odehrávat stejně tak i v současnosti jako v letech sepsání Winterova románu, tedy v letech 1907 a 1908.
Ve druhé části knihy se účastníme bitvy na Bílé hoře a pak sledujeme její dopady - postupné uzavírání a kleštění pražské univerzity na úkor koleje jezuitské, Klementina.
Více než příběhy z historických dějů vnímal jsem Mistra Kampana jako román o stáří, stupňující se opuštěnosti a marném vzdoru, bláhovém světě intelektuála, válcovaném v jeho údělu kolesem, kterým otáčí vítězové - zde tedy ti, kteří stáli na straně katolických sil proti povstání českých stavů. Většinu událostí vnímáme prismatem Mistra Kampana - ten shledává, že přestává rozumět dění kolem sebe a pokud se valí k němu a jeho univerzitě pohroma, nevěří jejímu příchodu do poslední chvíle. Z beznaděje uniká básněním - slušno říci, že z dnešního pohledu básněním smutnotragickým, vlastně přímo směšným - neboť věří, že múzy a ideál zmohou více než tvrdá bota vojáka.
(SPOILER) Nakonec Kampanus, v zoufalé snaze zachovat univerzitu volí konverzi ke katolicismu, posléze však vnímá, že tento pragmatický krok nedokáže jednak obhájit ani sám před sebou a jednak že tento krok byl zbytečný - jeho univerzita - rozuměj univerzita evangelická - zaniká, vnímá Kampanus, protože jí přebírají jezuité. Kampanus se ovitá na dušovním dně a rozhodne se po jistém zmítání a úvahách pro sebevraždu. Polyká jed i u vědomí toho, jaký osud může jeho duši podle tehdejší víry coby samovraha očekávat. (KONEC SPOILERU)
Co je pro mě jako příjemce Winterova románu obtížné přijmout, je ta od počátku do konce předkládaná věrouka románu, že stojí vždy (české) evangelictví výše nad (především německým) katolictvím - tak ovšem nemluví autor, ale jeho postavy - nemám na tuto věc zatím nijaký originální vlastní názor, jsa mj. oficiálně nijak nepraktikujícím a nepřesvědčeným katolíkem, ale Winterův román mě v ničem nepřesvědčil, že by staletý evangelicko-katolický spor měl být ještě dnes - nebo, řekněme, ve Winterově době - ohněm nevyhaslým. Či, ještě jinak řečeno, že by Winter dokázal ve mě, čtenáři, vzbudit sympatie s jakoukoli ze stran toho dějinného tření, které bylo ukončeno a přidušeno Bílou horu. To ovšem pro mě nijak nesnižuje kvality a čtivost románu, spíš mi vyvolalo úvahy o tom, které tradiční rozpory v (mé) lidské duši jsou nyní - 400 let pobělohorských - úplně ztichlé a které se tam nachází aktuálně a já je patrně teď nijak jasně nevidím.
Populární spisovatel a Winterův generační souputník Alois Jirásek svému o pět let staršímu kolegovi vytýkal, že v jeho románu chybí "vševědoucí" vypravěč nebo postava, která by čtenáři věci správně (ovšemže - v jaké verzi pravdy?) vyložil - ale právě tato unikavost a nedořečenost mi přijde nejsilnější, nadčasovou - a myslím i nad Jiráskovým ideologickým pojetím čnící - kvalitou Mistra Kampana.
Když to shrnu: pětisetstránkový Mistr Kampanus je románem místy pomalého běhu, snad někomu obtížnější na čtení, vyvolává více otázek než na kolik odpovídá, ale mně nabídl na tři večery požitek z robustního, poctivého díla s krásným jazykem. Myslím, že mu vydatně pomohlo i Winterovo vybavení poctivého a pracovitého dějepisce a kulturního historika.

3 25.07.2021

Žena v bílém (1860) je první román od anglického spisovatele Williama Wilkie Collinse (1824 - 1889), který jsem přečetl. Collins je považován za jednoho ze zakladatelů detektivního žánru, to jsem se ale dopídil až po přečtení. Bál jsem se vcelku, že půjde o variaci na stylu o něco starších anglických a pro dnešního čtenáře už přece jen poněkud utahaných gotických románů. Nicméně není tomu tak a mohu jen konstatovat, že Žena v bílém je vynikající detektivní thriller - ovšem paradoxně bez postavy detektiva - s důmyslně spředenou zápletkou a napětím, které čtenáři nedá oddech ani nudu. Ostatně - můj mylný předpoklad vycházel z poněkud zavádějícího textu na záložce - a současně úvodních slov románu - kde Collins píše: "Náš příběh líčí, jakou moc má trpělivost ženy a čeho může dosáhnout odhodlanost muže." Ne, čtenář nemusí mít s touto knihou trpělivost, protože se od ní - pokud má asoň poněkud v lásce žánr černých příběhů z 19. století - nebude moci odtrhnout.
Zajímavý je styl vyprávění, kdy se vypravěči postupně a napřeskáčku stává sedm postav knihy a vypravěčem se dokonce v nejděsivějších pasáží stáne sám jeden za strůjců série dokonale vykombinovaných úkladů a zločinů, o kterých román pojednává. Já vlastně nemám tenhle styl literatury "několikerých pohledů" moc rád, ale tady zanfungoval perfektně.
Učitel kreslení Walter Hartight za dusné noci na cestě do Londýna potkává zvláštní zjev. "... když tu náhle mi ztuhla každá kapka krve v těle - někdo mi zezadu znenadání položil lehce ruku na rameno. Prudce jsem se otočil a pevně sevřel v ruce hůl. Uprostřed široké a měsíčním svitem zalité silnice stála, jako by se vynořila z podzemí nebo spadla z nebe, jakási bíle oděná žena, která na mne hleděla s vážnou tváří a pravicí ukazovala k temným stínům, pod nimiž se rozprostíral Londýn. "Je to cesta do Londýna?" zeptala se." Kolem záhadné ženy v bílém se začne roztáčet kolotoč mysteriozních udílostí, na jehož pozadí je boj o velký rodový majetek. Záměna dvojníků, tajemné komnaty starých zámků, únosy, vydírání, dusivá atmosféra a celé panoptikum postav, z nichž některé skvěle klamou čtenářova očekávání, když mezi nimi chvílemi hledá pro oběti zločinců zastánce, o kterých se dlouho zdá, že snad ani nevystoupí na světlo a scény úzkosti a beznaděje budou nekonečné a bezedně truchlivé...
Místy vynikající horror, místy příběh spíše kriminální, ovšem ještě bez postavy jakéhosi Sherlocka Holmese, protože řešitel problémů zde rozhodně není detektivem, natož profesionálním či proslulým; takový literární typ v době sepsání Collinsova románu měl teprve přijít na scénu. Skvělé dílo, čtěte.

4 18.07.2021

Skvrna na skráni (vydáno 1934) je další z dobrodružných románů Jaro Fryčera (*1905). Rozečetl jsem ho zkraje noci, domnívaje se dle úvodních odstavců, že půjde o dramatický, leč poklidný román z venkovského prostředí. Leč mýlil jsem se velice. Během následujících tří hodin jsem se nemohl od toho skvělého Fryčerova díla odtrhnout a dočetl jej takřka už nad ránem až do konce.
Zatímco Fryčerovi "špionážní" Muži noci, které jsem četl před několika dny, mě poměrně zklamali coby dílo nadějně se rozvíjející, leč vcelku nakonec nevýrazné a tak nějak nepovedené, Skvrnu na skráni můžu bez rozpaků označit za skvost. Až do konce stupňující se napětí, překvapivé zápletky, přiměřená dávka brutálních zločinů, hojné cestování a obecně čtenářem u tohoto žánru tak nějak očekávaná vytříbená "slátaninovitost" plus nekulhající sloh, který nese až do samého finále.
Nástin děje? V pohraničním lese je nalezena ubitá mrtvola Eriky Kostrcké, nejstarší ze tří dcer pražského bankéře. U těla je nalezen záhadný vzkaz se slovy Mount Aulwake I. Co znamená? Hora toho názvu nikde na světě neexistuje. Římská jednička však nasvědčuje, že vražda Eriky není patrně vraždou poslední. Do pátrání se vměšuje Ruda Karden, přítel Dagmar Kostrcké, jedné sestry zavražděné Eriky. Dagmar se mu svěřuje, že za oknem svého domu viděla nahlížet dovnitř jazzového zpěváka Jerry Younga, bývalého milence Eriky. Je snad on vrahem? Je skutečně jazzovým zpěvákem?
Karden Jerryho vyhledá a ten při rozhovoru s Kardenem posílá vzkaz rodině Kostrckých:
"Ať obě miss se bojí muže s krvavou jizvou na pravé skráni. - Ať se ho obávají více než všeho jiného, neboť onen muž je - smrt. Je rychlejší než zmije a dravější, nežli nejhorší zvíře. - Ach," Jerry svěsil hlavu, "kdybych věděl, kde je, kdybych jen našel nejmenší stopu po něm, bylo by všechno jinak." Karden zapochyboval, zahlédnuv jeho vážný obličej. "Poslyšte, nejste vy policista?" Suchý smích byl odpovědí. "Policista? Já? Jsem vyobrazen v několika policejních albech v Londýně, myslím, že by mne leckterý strážník u nás nazval křestním jménem, aniž by dal před ně slůvko "pane". Ale to všechno je již dávno pryč. Nyní jsem hudebníkem v tomto městě..."
Posléze Jerry své informace doplňuje: tvrdí, že vrahem Eriky je v neznámu se skrývající uprchlý bratr Harry, který údajně vraždil na příkaz zločince; démona, známého v Anglii pod přezdívkou "Zjizvený Tex" - na spánku má totiž stopy po krvavé ráně, která jde sice zamaskovat, ale nikdy trvale nemizí. - Za několik dní je zavražděna nejmladší z dcer Kostrckých Soňa. Na policejní ředitelství je následující den doručen dopis, složenách z vystříhaných písmen, jehož úvodní slova: Mount Aulwake II. Je více než pravděpodobné, že vraždění Zjizveného Texe bude pokračovat. A mrtvých skutečně přibývá jak na běžícím páse. Jaké tajemství skrývá bankéř Kostrcký a jak zastavit vražedného Texe, který po celém světě už celé roky páchá své brutální zločiny, které podepisuje záhadnými vzkazy, přičemž neustále úspěšně uniká policii celého světa?
Skvěle vystavěný příběh má i své geniální momenty nečekaných zvratů v podobě úniků z nebezpečí či třeba geniálních převleků a záměn osob, které na čtenářově tváři vyloudí blažený úsměv, neboť mu dávají zřetelně tušit, na jakém poli pokleslé literatury se pohybuje. Jaro Fryčer ve Skvrně na skráni odvedl skvělou práci a vytvořil krystalické dílo kvalitního dobrodružného braku. - Vyšlo jako románová příloha Českého slova v roce 1934.

11.07.2021

(SPOILER) Zápisky čtenáře. :: :: :: V Anglii se odehrávající dobrodružný román Jaro Fryčera (*1905) Muži tmy slibuje od první stránky napínavý příběh: Muži tmy jsou nebezpečnou globálně působící podvratnou organizací, kterou má pomoci zničit Vivian, dcera státního rady Drobbse, když se stane milenkou klíčové osoby Mužů tmy Alonza Coprtese, španělského elegána a milovníka žen, vydávajícího se generálního zástupce aeroprůmyslu z Madridu. Příběh má od počátku slušný spád: Vivian přístoupí na žádost svého otce, stane se agentkou proti Mužům tmy a okamžitě se jí podaří kontaktovat Alonza a vzbudit jeho zájem. Co se však nestane a je to přesně v duchu žánru: zloduch Alonzo se do Vivian zamiluje a záhy se rozhodne opustit organizaci Muži tmy, což samozřejmě všechny zúčastněné přivede do životního rizika. Muži tmy mají svou pevnou strukturu: jejich hlavním osnovatelem je záhadné číslo 1 - kdo je oním číslem 1? Alonzo jím patrně není, co když byl však jeho morální obrat jenom zdánlivý? Není ostatně číslo 1 jenom blamáží a nebo se naopak nachází tam, kde by je nikdo nehledal - například uvnitř policie? Brakový Fryčerův román ale nemá dostatečný spád a nepřináší mnoho překvapení a napětí, aby jej bylo možné nazvat kvalitním béčkovým čtivem. Děje jsou předvídatelné a schematické, pravdu napínavý začne být 220stránkový román asi až v polovině, kdy Alonzo na útěku společně s podivně se chovajícím policistou objeví v úkrytu patrně strachem zešílevšího Muže tmy číslo 2. Co se děje? Unikající číslo 1 se obrátil už i proti svým nejbližším spolupracovníkům z Mužů tmy? Jenže i tato pěkná zápletka vyznívá tak nějak do ztracena a také závěrečné drama s uvězněním Vivian v budově naplněné smrtícím plynem je nějaké nepodařené, jakoby se zde autorovi nedařilo dobře rozehrané scény dovést k uspokojivému konci. Čtenář ještě čeká, zda nedojde ke zvratu na konci románu, ale nečeká jej už jen nejvíce pravděpodobný tklivý závěr jak z červené knihovny. Muži tmy jsou jen velmi průměrný brak, čili nic moc. - Jako románová příloha Českého slova vyšlo v roce 1936 nákladem Melantrichu.

10.07.2021

Výborné reportážní Sevastopolské povídky jsou zřejmě jedním z prvním děl moderně pojaté světové protiválečné literatury. Realistické a syrové záznamy z krymské války, kterou jako důstojník Tolstoj sám zažil. Naturalistické obrazy ostřelování z dalekonosných děl, umírání v lazaretech, záznamy hovorů ruských a francouzských vojáků ve chvílích klidu zbraní, amputace končetin - a závěrečný obraz, kdy po jedenáctiměsíční bezvýchodné poziční válce Rusové po rozkaze s hořkostí opouštějí své bašty a stahují se do týla. Výborné.

2 04.07.2021

Text je prakticky celý tvořen vyprávěním muže, jenž byl odsouzen za plánovanou vraždu své manželky a který se vmísí do hovoru svých spolucestujících ve vlaku, když diskutují o povaze a smyslu tělesné lásky mezi mužem a ženou. Je to závažný text, protože nechává takřka všechny otázky bez odpovědí: vrah ze žárlivosti se nehájí, jen vysvětluje, co ho dovedlo k tomu, že vraždil. "Každý okamžik jsem věděl, co dělám. Nemohu říci, že bych byl věděl předem, co budu dělat. Ale v tom okamžiku, kdy jsem něco dělal, a snad i o něco dříve, jsem věděl, co dělám, snad proto, aby bylo možno dát se na pokání, abych si mohl říci, že jsem se mohl zastavit. Věděl jsem, že bodám pod žebra a že kinžál vnikne. Věděl jsem v té chvíli, kdy jsem to dělal, že dělám něco hrozného, něco takového, co jsem ještě nikdy nedělal a co bude mít hrozné následky. Ale to vědomí se mihlo jako blesk a hned za ním následoval čin. Čin se mi vtiskl do vědomí neobyčejně jasně. Cítil jsem a pamatuji se, jak se na okamžik postavila na odpor šněrovačka a ještě cosi, a jak se potom nůž pohroužil do měkkého. Uchopila kinžal rukama, pořezala se, ale marně. Dlouho potom ve vězení, když už se ve mně vykonal mravní převrat, myslil jsem na tu chvíli, vzpomínal, nač mohl a vybavoval si představy. Vzpomínám si na okamžik, pouze na okamžik těsně před činem, na strašné vědomí toho, že vraždím, že jsem zavraždil ženu, bezbrannou ženou, svou ženu. Pomatuji se na hrůzu toho vědomí, a proto soudím a dokonce si nejasně vzpomínám, že jsem kinžal ihned vytáhl, jakmile jsem jej zabodl, abych napravil svůj čin a zastavil. Okamžik jsem stál nepohnutě, očekávaje, co bude, je-li ještě možné věc napravit.
Žena vyskočila na nohy a zvolala: "Chůvo, on mě zabil." Chůva uslyšela hluk a vešla do dveří. Já jsem ještě stál v očekávání a v pochybách. Ale v tom pod její šněrovačkou vytryskla krev. Teprve tehdy jsem pochopil, že už to nelze napravit a hned jsme poznal, že ani není třeba, že to právě já chci a musel jsem to též udělat." Povídka není o vině a trestu, je výhradně o pohnutkách a psychologickém vývoji, které k činu vedly, přičemž dění nahlížíme pouze z pohledu vraha o jehož motivaci máme pochyby - Kreutzerova sonáta je ovšem současně implicitní obžalobou instituce manželství pro forma, zatracením sexuálního vztahu, jehož cílem není zplození potomstva. To je ovšem věčné a ani dnes samozřejmě neoddiskutované a nevyřešené téma, na němž stojí pilíře nejen křesťanského náboženství. Potud vlastní text Kreutzerovy sonáty. Na něj však navazuje nesnesitelný Tolstého pozdní doslov k povídce, kde už autor doříkává v pěti víceméně direktivních punktech, jak je správné žít - rozuměj podle Tolstého/Kristova zákona: v mravní čistotě a to i v manželství, souložit pouze, chceme-li se množit. Je to poměrně nechutné citově-náboženské inženýrství. Ženy se nesmí podbízet mužům, a muži nesmí pomyslet na jiné ženy, ale ani na svou vlastní ženu pouze z tělesné žádostivosti. Samozřejmě je to zdánlivě krásný ideál platonického ráje, ale tady se Tolstoj myslím velmi rozešel s animálním instinktem, který mohl pozorováním přírody vniknout do jeho rozumu. Bez tohoto závěrečného ideologického paskvilu je ovšem Kreutzerova sonáta velmi dobrým textem.

Poslední knihou o Sherlocku Holmesovi od A. C. Doyla, kterou jsem až dosud nečetl, bylo Údolí strachu (1915). Nevím, jestli mě odrazovala negativní šeptanda, že je to dost divná knížka, každopádně jde o román ve stínu snad všech dalších holmesovek a je paradoxní, že jej v roce 1974 vydala Mladá fronta (v obřím nákladu 143 500 výtisků!) ve svazku společně s nejslavnějším Doylovým příběhem Pes baskervillský (1901) a soubor obou knih byl nazván právě po tom méně známém bratříčkovi - tedy Údolí strachu. - Struktura příběhu o vyšetřování vraždy pana Johna Douglase, kterému na zámku Birlstone kdosi ustřelil obličej upilovanou brokovnicí má dvě části, přičemž v té druhé už vůbec nevystupuje Sherlock Holmes, ale je líčena stará historie z amerického Údolí strachu, ovládaného zločinným klanem Brakýřů což je místní řádně zparchantělá odnož svobodných zednářů. Zatímco v první části Holmes ukázkově pátrá po vrahovi a jeho pátrání samozřejmě zločin záhy postaví zcela do jiného světla, ve druhém už dr. Watson vypráví to, co předcházelo události na Birlstonu. Holmes se pak už jen mihne v kratičkém epilogu. První část je krystalickou napínavou detektivkou, druhá je však možná ještě zajímavější svým zneklidňujícím líčením brutality Brakýřů a mechanismu jejich fungování coby smrtící smyčky, která obyvatele celé hornické Vermisské údolí, jak se Údolí strachu ve skutečnosti jmenuje, netakrytým terorem systematicky zotročuje. Pod jediného pána: Lóži 341 ve Vermisse. Píseň Karavana mraků od karla Kryla mohla být docela dobře inspirována právě tou druhou částí románů Údolí strachu, zatímco motiv první částí převzal - nevím ovšem, zda záměrně - Ed McBain do své novodobější kriminálky Brokovnice, která se vyznačuje jednou z nejgeniálnějších úvodních vět románu, jaké jsem kdy četl. "Detektiv Bert Kling šel ven zvracet." - Podle J. D. Carra je prý Údolí strachu dokonce nejlepším Doylovým detektivním románem. Ha! Jsou tam dvě nesourodé části, vlastně dvě knihy, z nich každá by mohla dobře obstát i samostatně. Ale to je asi jediný možný handicap, který jsem našel v Údolí strachu. - Četl jsem vydání z Mladé fronty se správně ponurými ilustracemi Josefa Hochmanna.

9 04.07.2021

Dalibor Maňas (*1966 v Opavě) a Karel Škrabal (*1969 Jihlava) jsou dva trvanliví spoluzakladatelé a protagonisté undergroundového projektu Vítrholc, který v posledních letech po jisté pauze opět hojně oblažuje tuzemské háje a bary svou pouťovou šou ostrých básní, tanců a ryčného elektrického kvapíku. Oba kluky znám přes dvacet let od doby, kdy jsme se stali na delší čas pracovními kolegy v novinách. Troufnu si je od té doby považovat za své kamarády, pokud mi to oni odsouhlasí. Kytarista Dalibor hrál v úspěšné kapele Valerians Future, spíše píšícího Karla jsem znal coby brněnského autora jeho revolučního debutu: básnické sbírky Zapalte Prahu. Teď žije Karel v Praze. Dalibor byl tišší, skromnější, přátelštější, Karel hlasitý, neskromný a někdy pozoruhodně arogantní. Čas zbrousil hrany a co bylo pod povrchem, prohloubil. Dokonce jsem si dlouho myslel, že oba hoši jsou si navzájem bratranci, což se po letech ukázalo nebýt pravdou. Dalibor mě zásoboval aktuální bigbítovou hudbou, kterou si od něj půjčoval též Karel. Píšu to, že Dalibora a Karla mám trvale přátelsky rád – ale vůbec mám nepokrytě rád celý ten jejich Vítrholc, který místy zraje, místy přezrává, ale celkově má trend, kterému rozumím a se kterým dlouhodobě souzním. Kromě toho Karel založil a udržuje webový projekt Nedělní chvilka poezie, který považuju za tu nejlepší službu pro to, aby nám českomoravské poezie nechcípla ožralá ze svých vlastních sladkých výparů. - Skorobratranci Dalibor a Karel si loni vydali ("protože co, když covid, a protože jsme starý") s finanční pomocí svých příznivců siamskou básnickou sbírku - ta Daliborova se jmenuje Tynošita a Karlův sběr má název Nikoho nečekám. Knížky mají stylově stejnou a vzájemně částečně inverzní grafickou úpravu, btw skvělý nápad je vytisknout je na smradlavém hnědém recyklovaném papíru – hoši, děkujem! Též obsah knížky mají. Dalibor obecně publikuje, pokud já vím, méně, Karel více: Nikoho nečekám je jeho sedmá vydaná sbírka. (Oba však účinkovali též coby členové Vítrholce v řadě jeho velmi pozoruhodných sborníků - tuším jich bylo kolem deseti.) Daliborovy texty jsou křehké, intimní, existenciální, doslova se odrážející od dna duše i těla. „Mezi svými každý mesiáš / ale bez svíčky a elektřiny / ve vypnutém koutě / teprve každý / silný příběh začíná //“ (báseň * * ) Syrovost se střídá s filosofickou nebo malebnou drobnokresbou, podobnou nekonvenčnímu haiku („Cítí lásku / když přichází / smrt“), nebo básnicky zvukomalebným nesmyslem („Smrk / prd“), optimistickou aktualitou („Na zahradě / přistály marťanské koráby // Vypadaly / že je někdo koupil! // Jsou menší / než si všichni mysleli… // (***)“ . Geniální jsou zkratky, které ovšem čtenář docení, pokud je schopen přimyslet si kontext – ten ovšem vyplyne při čtení celé sbírky Tynošita: „//Pes / Procházky // (* * *)“ „//Její oči / Její srst / všude kolem kopyt// ( * * *)“. Mystika a úporně hledané rozřešení i boj o další den. Básně s krví pod rozpíchanými nehty, texty, které mají smysl, a kterých nikdx nebude málo ani dost. - Karel našel ve svých básních, jak se mi zdá, svůj osobitý tvar už od první sbírky Zapalte Prahu. Je tam dost účinných sprostot, nekorekce, sexismů, zrcadlení současného světa, hodně se tam odráží i realita života v médiích, v nichž K. trvale pracuje. Specialitou je roznětka závěrečných veršů, které předchozí text odpálí do glosy, ironie, anebo ctěnému čtenáři do ksichtu. Někde KŠ byl nazván básníkem novinářských sloganů a „zprávařem“, po tom je ale, Karle, hovno. „Utábořil jsem se u jihočeského rybníka / Místní říkají, že na tomto místě žijí čtyři lišky / Nečekám nikoho // (Nečekám nikoho)“. Nad vykalkulované snění v poezii já sám kladu výš deník, ať už třeba trochu přimalovaný – nikdo to ostatně nerozsoudí a nesoudí. „Dost leju / Už třetí den nemám chleba / a taky to jde / Chuť na prázdninovej románek / tu pořád je / Co tak sleduju / tak zatím jsem nepřišel / o nic důležitýho / Pomalu mi roste sebevědomí / Dokonce občas přijdou i dny / kdy si vůbec nevzpomenu / na ty dvě kundy / co mě vyhodily z práce // (Prázdniny po padesátce)“. Přibylo pokory, hledání půdy pod nohama, reakcí na přibývající věk - ale o tom se mi tady nechce zmiňovat, protože jsou to tak citlivé a vždypřítomné věci, že nemá smysl o nich psát banálně. Od toho jsou básně.- Laťka nešla dolů, drží tam pevně. Díky za to, mladí chlapci. - Vydaly loni Větrné mlýny.

03.07.2021

Dalibor Maňas (*1966 v Opavě) a Karel Škrabal (*1969 Jihlava) jsou dva trvanliví spoluzakladatelé a protagonisté undergroundového projektu Vítrholc, který v posledních letech po jisté pauze opět hojně oblažuje tuzemské háje a bary svou pouťovou šou ostrých básní, tanců a ryčného elektrického kvapíku. Oba kluky znám přes dvacet let od doby, kdy jsme se stali na delší čas pracovními kolegy v novinách. Troufnu si je od té doby považovat za své kamarády, pokud mi to oni odsouhlasí. Kytarista Dalibor hrál v úspěšné kapele Valerians Future, spíše píšícího Karla jsem znal coby brněnského autora jeho revolučního debutu: básnické sbírky Zapalte Prahu. Teď žije Karel v Praze. Dalibor byl tišší, skromnější, přátelštější, Karel hlasitý, neskromný a někdy pozoruhodně arogantní. Čas zbrousil hrany a co bylo pod povrchem, prohloubil. Dokonce jsem si dlouho myslel, že oba hoši jsou si navzájem bratranci, což se po letech ukázalo nebýt pravdou. Dalibor mě zásoboval aktuální bigbítovou hudbou, kterou si od něj půjčoval též Karel. Píšu to, že Dalibora a Karla mám trvale přátelsky rád – ale vůbec mám nepokrytě rád celý ten jejich Vítrholc, který místy zraje, místy přezrává, ale celkově má trend, kterému rozumím a se kterým dlouhodobě souzním. Kromě toho Karel založil a udržuje webový projekt Nedělní chvilka poezie, který považuju za tu nejlepší službu pro to, aby nám českomoravské poezie nechcípla ožralá ze svých vlastních sladkých výparů. - Skorobratranci Dalibor a Karel si loni vydali ("protože co, když covid, a protože jsme starý") s finanční pomocí svých příznivců siamskou básnickou sbírku - ta Daliborova se jmenuje Tynošita a Karlův sběr má název Nikoho nečekám. Knížky mají stylově stejnou a vzájemně částečně inverzní grafickou úpravu, btw skvělý nápad je vytisknout je na smradlavém hnědém recyklovaném papíru – hoši, děkujem! Též obsah knížky mají. Dalibor obecně publikuje, pokud já vím, méně, Karel více: Nikoho nečekám je jeho sedmá vydaná sbírka. (Oba však účinkovali též coby členové Vítrholce v řadě jeho velmi pozoruhodných sborníků - tuším jich bylo kolem deseti.) Daliborovy texty jsou křehké, intimní, existenciální, doslova se odrážející od dna duše i těla. „Mezi svými každý mesiáš / ale bez svíčky a elektřiny / ve vypnutém koutě / teprve každý / silný příběh začíná //“ (báseň * * ) Syrovost se střídá s filosofickou nebo malebnou drobnokresbou, podobnou nekonvenčnímu haiku („Cítí lásku / když přichází / smrt“), nebo básnicky zvukomalebným nesmyslem („Smrk / prd“), optimistickou aktualitou („Na zahradě / přistály marťanské koráby // Vypadaly / že je někdo koupil! // Jsou menší / než si všichni mysleli… // (***)“ . Geniální jsou zkratky, které ovšem čtenář docení, pokud je schopen přimyslet si kontext – ten ovšem vyplyne při čtení celé sbírky Tynošita: „//Pes / Procházky // (* * *)“ „//Její oči / Její srst / všude kolem kopyt// ( * * *)“. Mystika a úporně hledané rozřešení i boj o další den. Básně s krví pod rozpíchanými nehty, texty, které mají smysl, a kterých nikdx nebude málo ani dost. - Karel našel ve svých básních, jak se mi zdá, svůj osobitý tvar už od první sbírky Zapalte Prahu. Je tam dost účinných sprostot, nekorekce, sexismů, zrcadlení současného světa, hodně se tam odráží i realita života v médiích, v nichž K. trvale pracuje. Specialitou je roznětka závěrečných veršů, které předchozí text odpálí do glosy, ironie, anebo ctěnému čtenáři do ksichtu. Někde KŠ byl nazván básníkem novinářských sloganů a „zprávařem“, po tom je ale, Karle, hovno. „Utábořil jsem se u jihočeského rybníka / Místní říkají, že na tomto místě žijí čtyři lišky / Nečekám nikoho // (Nečekám nikoho)“. Nad vykalkulované snění v poezii já sám kladu výš deník, ať už třeba trochu přimalovaný – nikdo to ostatně nerozsoudí a nesoudí. „Dost leju / Už třetí den nemám chleba / a taky to jde / Chuť na prázdninovej románek / tu pořád je / Co tak sleduju / tak zatím jsem nepřišel / o nic důležitýho / Pomalu mi roste sebevědomí / Dokonce občas přijdou i dny / kdy si vůbec nevzpomenu / na ty dvě kundy / co mě vyhodily z práce // (Prázdniny po padesátce)“. Přibylo pokory, hledání půdy pod nohama, reakcí na přibývající věk - ale o tom se mi tady nechce zmiňovat, protože jsou to tak citlivě a vždypřítomné věci, že nemá smysl o nich psát banálně. Od toho jsou básně. - Laťka nešla dolů, drží tam pevně. Díky za to, mladí chlapci. - Vydaly loni Větrné mlýny.

03.07.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Do 840 stran dvousvazkového vydání Novell Julia Zeyera (1841-1901) z roku 1927 bylo zahrnuto osm povídek z celého období jeho tvorby. Poprvé jsem se začetl do Zeyera letos v lednu a ani tento soubor jeho děl mě nezklamal, i když ne všechny povídka jsem nějak pobral. V pořadí druhé povídce Miss Olympia - zvláštního průniku romantického příběhu ze Zeyerovy současnosti s antickým mýtem - se pro mě stal rychle dost nepřehledným a už mě nevtáhl. Ale jinak jsem byl opět čtenářsky spokojen. Zdá se mi, že Zeyer měl větší sílu, pokud neopouštěl ve svých krvavě roztoužených příbězích půdu křesťanství či aspoň Evropy - například v "chinoisserii" (ve staré Číně se odehrávající) povídce Blaho v zahradě kvetoucích broskví sice příběh končí po zeyerovsku (tedy černokrásně) v tragické nenaplněnosti hlubokého citu, ale přesto vyznívá jeho situování do končin, které Zeyer samozřejmě znal především z literatury, nějak dost uměle, naroubovaně, a dnes už omšele - čas zapracoval. "...chtěla, aby bílé hvězdy jejich květů co rok pršely na její rov. Stalo se, jak si byla přála, a lid útrpností jat věnčil tak dlouho drn, pod kterým spala, pod kterým našla klid. ,V hrobě je klid a klid je blaho´, říkalo se, a proto nazvali ono místo Blahem v zahradě kvetoucích broskví... Ó nešťastný mladíku, miloval jsi příšeru. Poznáním tvé pravdy rozplyne se v nivec a pokoj tvé duše zmizí s ní!..." - Velmi se mi líbila úvodní povídka Jeho svět a její o nerovném sňatku milionáře s chudou a nějakým specifickým způsobem (protože jsem nepochopil v čem vlastně byla nehezká) nehezkou Gabrielou, dcerou opileckého učitele hudby. Ta je ponižována ve společnosti zámožných přátel svého muže, v níž se neumí pohybovat, až se rozhodne přestat hrát komedii. Nebude se už snažit předstírat vkus a duchaplnou konverzaci mezi duchaplnou, ale přiznává: jsem dcerou, ale potulného herce. Posléze se Gabriela zapojuje so divadelního představení, kde může rozehrát svůj skutečný talent: cituplné přesvědčivé herectví. Příběh překypující lyrikou a sentimentem končí romantickou tragédií - výstřely na divadelním jevišti. - Přímo horrorový námět přináší Donato a Sismonda. Florentiská dívka Sismonda umírá na mor a její milenec se před sokem ukrývá do "svatební" skříně, kterou Sismonda zamyká. Smrt ji však dostihne náhle a ona zašeptá ještě přání být pohřbena s touto skříní. Donatovi se nepodaří v hrobce ze skříně osvobodit, zláme přitom svou dýku, jenže vzápětí skříň odemyká jeho sok, který přišel hnán nenávistí a ještě u hrobu s ním podstupuje zápas na život a smrt, když vražedně útočí na pološíleného a zesláblého soka jeho vlastní zlomenou zbraní. - Skvělá je povídka o dvou přátelích, kteří milují náměsíčnou Terézu Manfredi, jež po nejasné a možná násilné epizodě v ateliéru posléze odejde do kláštera, kde po noviciátu umírá v den svého vstupu do řehole... - Netroufám si Zeyerovy prózy interpretovat, nějaký jasný výklad by ostatně byl vždy zpochybnitelný - odkážu zde jenom na skvělou analytickou studii o Juliu Zeyerovi z pera Františka Václava Krejčího, sepsanou v roce Zeyerovy smrti a dostupnou ke čtení na webu Národní knihovny. Krejčí hodnotí Zeyera velmi vysoko, jako osamělý a dosud nikým nenásledovaný meteor českého literárního nebe a nabízí cestu k vnímání Zeyera vizuálně přes preraffaelity a přes příběhovost skrze Richarda Wagnera. Ocituju zde tedy ještě závěrečné věty z Krejčího studie, protože bych to lépe ani stejně dobře napsat sám nebyl schopen. "...tak stojí před námi Julius Zeyer jako básnická hlava s dvěma tvářema (!): jedna obzírá veliké dálky času a prostoru a druhá v bolestném zadumání zachvívá se bolestmi dneška. Ale obě nyjí, touží. Dílo Zeyerovo jest veliké, slavné dílo touhy, skutečné živoucí touhy, nám všem dnešním drahé a blízce cítěné, a tato touha jako proud teplé červené krve dává vzruch života, působnosti a rostoucí slávy tomuto dílu, které jinak téměř celé bylo stvořeno z práchně hrobové." - Zeyer je velmi zvláštní autor, jeho příběhy nejsou jednáními z toho našeho, ale ani ze světa Zeyerovy doby; snad jsou to všechno hluboké, mytologické sny podvědomí, které pádí na koni nezkrotitelného a neuhasitelného citu. Budu tedy dál číst Zeyera. - Četl jsem vydání České grafické unie z roku 1927; tohle jsou prostě překrásně udělané knížky, na kterých po stránce designu není co měnit a přidat. A tištěno na krásném žilkovaném papíře. Možná jsou to žilky a tepny Zeyerova povždy roztrženého srdce, které by nedokázalo žít v žádném z dosud poznaných časů.

27.06.2021

Veniamin Kaverin (1902-1989), ruský sovětský spisovatel a dramatik byl krom jiného laureátem Stalinovy ceny, což by nebylo samo o sobě asi nejlepší reklamou, ale jeho syrová "gangsterská" povídka Konec zapadáku (1925) o zločineckém podsvětí Petrohradu v období Leninovy Nové ekonomické politiky NEP je velmi solidní. Nepoznamenána dosud porevoluční rudou ideologií je drsnou sondou do polosvěta petrohradských lupičů, prostitutek, židovských lichvářů, milicionářů, krátkých lásek a stejně rychlého umírání. Lupičská banda se dopustí omylu, když nevědomky unese nepravého člověka. Od uneseného si lupiči slibují, že jim pomůže otevřít bankovní sejf. To se ale nepodaří. "V domě barona Frederikse je mnoho chodeb a každá chodba má svého zástupce. V mezích své chodby je zástupce chodby nejvyšší mocí. Za práci, kterou vykonává nejvyšší moc, požívá kromě úcty nějaké značné výhody - samostatné půdy se zámkem, nebo klíče od domu. Když jede izvoščik na Staro-něvský prospekt, třeba je jakkoli opilý, tu kola jeho drožky se nikdy netočí směrem k Admirálskému paláci. Světový řád nedovolí nikomu zmizeti z pokoje, domu, z ulice a z města, aby to nikdo nezpozoroval. Proto zástupce chodby, ve které žila stenografistka Molotova, oznámil tento podivný případ správci domu. Správce domu, kterého všichni v domě nazývali Kuzmič - člověk prosáklý kořalkou - si zapálil dýmku." ... "Zvláštním nařízením byly všechny domy znovu zaznamenány a přečíslovány. (...) Avšak úřední záznam se vyhnul zříceninám a polozbořeným domům. A tak vypadly zříceniny z registrace, z číslování, z města. Proměnily se v samostatné republikánské státy, nepodřízené městské správě. Za polorozbořeným průčelím se skrývala vzpoura proti registraci a pořádku. Není možno se usnášeti na nějaké velké záležitosti bez věcné rozmluvy. Malá parta se smlouvá na Vasiljevském ostrově, "u Jelena" v Svěčné uličce a v putykách, roztroušených po celém městě. Avšak mistři svého cechu se skrývají v zapadáku, jediném místě, kde čestný lupič může hovořiti o podnicích, pít, spát a dokonce milovat bez revolveru pod polštářem." - Psáno svěžím, drsným až cynickým jazykem s hojným využitím zločineckého argotu, rychlé tempo s nervními akcemi. Krátká kriminálnická balada - 142 stran - u které bych uvítal i podstatně větší rozsah. - To je zajímavé: krátké dílo oficiálně publikujícího autora sovětské éry, člověk tam tedy už podvědomě čeká bolševickou nalejvárnu a ona tam není. Svým způsobem je to důmyslný zločin na literatuře, když si někoho předem škatulkuji proto, že byl spisovatelem sovětským.

13.06.2021

Americký spisovatel a investigativní novinář Samuel Hopkins Adams (1871 - 1958) spojil síly s jiným publicistou, dobrodruhem a spiritistou Stewartem Edwardem Whitem (1873 - 1946) a spolu napsali mysteriozní sci-fi thriller Rádiová sopka (v originále The Mystery, vydáno 1907). Nějak mi není, co na této dobré knížce podrobiti kritice, snad jenom místy ledabylou práci sazeče české verze, kdy často jsou uvozovky na místech, kde být nemají a naopak, což občas čtenáře znejišťuje, a taktéž upoutá roztomilý rys knižního vydání u Lidové knihtiskárny A. Němec (cca 1925), kde jsou skoro všechny ilustrace zpřeházené, takže se čtenář z obrázku dozví podobu děje, o kterém bude číst třeba za padesát stran. Ale to tak nějak patří k žánru a této tiskové produkci zvláště. - Posádka amerického křižníku Wolverine - lovce vraků - je v opuštěné oblasti Tichého oceánu svědkem zvláštního světelného a magnetického úkazu. Posléze se k místu tajemného jevu loď přiblíží a v oblasti nachází nepoškozený, ale zcela opuštěný škuner. Posléze lodníci zjištují, že se jedná o loď Laughing Lass, která záhadně zmizela před dvěma lety. Na její palubě se plavil se svým asistentem a podezřelou posádkou do neznáma doktor Schmermerhorn, experimentátor v oblasti elektromagnetismu a telepatie. Co se stalo s Lauging Lass a kde je její posádka? kapitán Wolverine na opuštěnou loď vysílá menší průzkumné mužstvo, aby záhadě přišlo na kloub. Jenže první výprava se z lodi nevrací. Druhá výprava na Laughing Lass nachází deník svých předchůdců s krátkým zápisem o nálezu železné bedny v kajutách, kterou se první posádka marně pokouší otevřít. Pak Wolverine zachraňuje z moře pološíleného trosečníka. Ten po zotavení vypráví o podivné lodi Laughing Lass, jejíž neobvyklí lodníci po večerech diskutovali o alchymii a četli si v magické knize od Edvarda Duvalla... A z podpalubí zní zpěv námořnického hymnu: "Loď byla jim rakví a hrobem moře - severní vítr - jižní vítr - nám vše jedno jest! Nedali jsme jim pardonu a pohřbili je dobře tam na pobřeží Berberů!" (Bystrý čtenář si vybaví, že tato krásná ponurá píseň je už po dlouhé roky největším hitem české skupiny Asonance, která ji zpívá pod názvem Barbarské pobřeží.) - "Po dlouhé hodiny šuměl déšť a kvílel vichor (!). Tím náhle očistilo se nebe od mraků a současně zazněl výkřik úděsu od přídi až po záď "Wolverine". V dálce na západním obzoru zjevilo se to jedinečné, co oči mužů na lodi kdy v životě spatřily. Z báječného zlatem planoucího kruhu stoupaly oslňující spirálovité proudy světla k temnému nebi. Hrály všemi barvami spektra: plamennou oranží, drahocennou průhlednou modří a sytou rudostí. Dole svítil široký pruh bledší barvy jako zkadeřená masa ztrnulých blesků. Kdyby se veškerá krása všech polárních září vtělila v jednu, před tímto osňujícím leskem a vznešenou nádherou tohoto bájného a přece strach nahánějícího nebeského úkazu by byla podlehla. Ztrnulé ticho panovalo na lodi, vše jako by zkamenělo v mlčenlivém ztrnutí. Zpředu lodi zazněl náhle nový výkřik úleku. Kormidelní poddůstojník, který stál právě u kola, řítil se dolů po žebříčku, prsty ztuhlé křečí úděsu a řítě se po palubě, neustále křičel: "Jehla! Kompas!" Barnett, Trendon a druzí spěchali ke kormidelní budce. Jehla běhala z leva na pravo a z prava na levo. Pak vířila kolem, sršíc jiskrami, zastavila se, třásla se a ohnula se vzhůru tak, že klepala na kryjící sklo. Barnett pohlédl polekaně na Trendona. "Mé oči zřely pána přicházeti v jeho plné slávě!" mluvil lékař, upíraje pohled na nebe, koupající se v záři paprsků. "Nedá se to s ničím jiným srovnati..." - Pilný spisovatel S. E. White byl opakovaně průvodcem prezidenta USA Theodora Roosevelta na jeho dobrodružných výpravách po americkém Západě i v Africe. Whiteův kolega Adams zase na námět Theodorova bratrance F. D. Roosevelta spolu s dalšími pěti kolegy a jednou kolegyní napsal detektivní román Muž, který zmizel ze světa (zatím jsem nečetl). Nejslavnější Whiteovou knihou jsou Westerners z roku 1901. Pokračováním Rádiové sopky je Whiteův román Radiový ďábel. - Mé očekávání báječná Rádiová sopka splnila na 90 procent, všechny atributy takřka dokonalé. Napínavé, podmanivé, atmosférické; postupně budovaná tíseň, načrtnutá psychologie postav, velmi dobře napsané. Čtěte.

12.06.2021

Velmi příjemným překvapením pro mne byl lidový společenský román Eugenie (1885) od Václava Kosmáka (1843-1898), rodáka z Martínkova u Moravských Budějovic, kněze, buditele a písmáka. Ačkoli je dnes Kosmák valnou měrou zapomenut, ještě 25 let po své smrti (v Prosiměřicích na Znojemsku) byl tak populární, že tehdy během čtyř let vyšly v jednadvaceti svazcích jeho sebrané spisy. Proslulý byl hlavně svými "kukátky" - fejetony o situacích, lidech a místech, které Kosmák za svého vcelku krátkého, ale na tvůrčí činnost bohatého života zpravidla sám poznal a zažil. - Eugenie je příběhem setrvalého morálního pádu ženy ze středních vrstev; měšťanky nadané, hezké, chytré, ale také citové oploštěné s notorickým sklonem k manipulátorství s lidmi svého okolí. Někde jsem četl chrakteristiku románu Eugenie jako milostného románu pro ženy, ale téhle charakteristice bych se příkře bránil: Kosmák nikdy nesklouzává k prostoduchému kýči, tam, kde čtenář očekává jakýsi předpokladatelný a tím vlastně nezajímavý vývoj, autor rázně vstoupí a vyrávění utne. "Koncipient přitiskl kytici k ústům a zašeptal: "Má jsi, Eugenie, má jsi!" To ostatní si čtenáři snadno mohou domysliti a proto končím své vypravování o slečně Eugenii." Eugenie je kritickým dramatem, kterému onu lidovost dodává snad pouze jakási jednoduchost a prostota autorova vyprávění; věděl, že píše především pro svého venkovského čtenáře jižní a jihozápadní Moravy, ale nepředložil mu žádný levný cukrkandl. Slečna a později paní Eugenie si dovedně ochočila své rodiče, své přítelkyně, zotročuje nápadníky, všude probouzí pozornost pánského publika; osoby, které nechává jako vyšlapané schody za sebou, umírají, jsou špiněny manipulativní lží, ve zraněné bezbrannosti se topí v depresi, nebo tonou v apatii; to si Eugenie ani neuvědomuje, protože až do konce sleduje jak v zrcadle jediný cíl: sebe. Topografie: děj Eugenie se zřejmě odehrává zpočátku v Moravských Budějovicích, pokračuje v Jihlavě a pak snad v Lesonicích, což byla místa, která Kosmák během života dobře poznal. Umístění děje ale není v románu nijak podstatné a vycítit se dá jen z nepřímých narážek. - Pokud mohu subjektivně vyjádřit slabinu románu, byl by jím charakter hlavní postavy - činy a pohnutky Eugenie jsou víceméně přímočaře sestupné, bez zádrhele a kotrmelců, pád od nevinného počátku až k destrukci. Dobré je, že pozitivní postavy románu nevystupují do popředí, ale zůstávají matné. Jednou z úhelných je nenápadný dr. Hudec, který je, jak se uvádí, inspirován reálným Kosmákovým spolupracovníkem advokátem Špatinkou. - Přečetl jsem za tři večery, stěží jsem se od knížky vždy odtrhl. Dobré, pane pátere, děkuji s úctou. Zdánlivě lidový román, který překvapí. Moravský Zola, rozvrat po venkovsku.

1 10.06.2021

Pilná americká spisovatelka a básnířka Carolyn Wells (1862 - 1942) mě navnadila svou vtipnou naivní detektivkou Zločin v hrobce. Nezklamala mě ani její jiná práce s názvem Muž, jenž propadl zemí, kterou napsala v roce 1919. Já soudobé detektivky vlastně vůbec nečtu, ale u této v tuzemsku pozapomenuté americké autorky cca 170 knih neodolávám: co v jejích kriminálních konstrukcích a dedukcích snad chybí stran technických detailů, je bohatě nahrazeno pěknou atmosférou dob, kdy byl řidič ještě chauffeurem a výtah se nazýval česky vytahovadlo, kde jsou ploché, ale okouzlující charaktery postav, kde příběh sice trochu skřípe, ale je tím víc promazáván jemným vtipem a svižným stylem. Nástin story: právní zástupce Tom Brice je v budově své úřadovny v newyorské čtvrti Madison svědkem zločinu. Skrze mléčné sklo dveří kanceláře Puritánské kreditní společnosti vidí obrysy zápasících postav, slyší třesknout výstřel. Jenže když se podaří do místnosti vniknout, na místě není žádné mrtvé tělo, nejsou tam ani stopy po krvi, není tam vůbec nikdo. Do děje se později vmísí záhadná postava člověka, který propadl zemí (viz titul knihy); muže, který se vrátil od bran smrti, neboť jeho svlečené, ztuhlé a zdánlivě již neživé tělo bylo vyloveno z řeky River. Muže se však podaří zachránit. Jeho doklady se ztratily a on si nepamatuje nic ze svého předchozího života, jen si je jist, že se kamsi propadl - a protože jeho jméno není známo, je úřady pojmenován jako River Případ. A samozřejmě sehraje klíčovou úlohu při pátrání po záhadné vraždě v budově ve čtvrti Madison. Je to trochu krkolomné, ale napínavé až do konce. Detektivovi, který se zásadní pomocí své zdánlivě prostinké, ale ve skutečnosti geniální pomocnice Cici případ vyřeší, český překladatel dal jméno Pírko. Nemůže nezaujmout, že především všechny ženské postavy jsou podány jako duchaplné a šarmem jiskřící dámy, které byste chtěli sledovat na stříbrném plátně starého černobílého filmu s poskakujícím obrazem. A ještě napíšu: klíčem k případu jsou překvapivě - sněhové vločky! "Ano, ano, jsem sice hloupé stvoření," smála se radostně Cici, "ale dovedu nalézti směrnici, která jest správná a jasná jako krystal." - Česky vydal Obelisk Praha v roce 1925. Přečtěte si.

1 30.05.2021

Na knížku Josefa Adlera Královna ostrova Ugu jsem se velmi těšil, nabuzen autorovými pěknými předchozími díly Krásná vyzvědačka (1925) a navazující Hraběnkou Takácsovou; napínavými béčkovými romány na pomezí naivního špionážního thrilleru, mysteriozního horroru, braku a červené knihovny. Podle dostupných zmínek byly tyto dva romány velmi úspěšné - první z nich byl dokonce zfilmován - a to Adlera nepochybně povzbudilo do dalšího psaní. Obálku Královny ostrova Ugu vydavatel dokonce sebevědomě vyzdobil Adlerovou fotografií. No. Knížka Královna ostrova Ugu, jejíž název mnoho slibuje, je však hodně špatná. Nazval bych ji přímo komerčním literárním odpadem, i když jistou roztomilost jí nelze upřít. Adler se zde už vymanil z naivity stylu a slohu, patrné v Krásné vyzvědačce, co se však naprosto nepovedlo, je příběh; tak hloupý, předvídatelný a nesmyslný, až to bolí. Pohleďte však nejprve na první řádky knihy, na ten pěkný ostrý úvod v mile archaickém a přitom sexy drsném americkém stylu předválečné doby: "Víš, co je nového, miloušku?" řekla Lili. Její otázkou nebyl jsem ani v nejmenším překvapen. Ostatně jsem této věty nepokládal vůbec za otázku. Byl to způsob její řeči, jímž prostě začínala rozhovor, do něhož se jí příliš nechtělo. Bylo to jakési delikátní upozornění s její strany, že mi chce říci cosi, co nebude pro mně valně příjemné." - A o kus dál: "Když jsem onoho jitra po příšerné noční bouři a zuřivé vichřici, kdy mě vítr srážel stovky metrů a opět mě prudce vynášel, kdy mě klikaté nespočetné blesky oslepovaly a hustý liják zalepoval mi oči, když jsem onoho jitra s porouchaným aparátem (rozuměj: letadlem) zcela vysílen, nadobro mrtev a takřka v bezvědomí jakoby po paměti přistál na pařížském letišti, byl bych býval málem ušlapán a rozmačkán pařížskými krasavicemi, které mě chtěly hned na letišti odměniti polibky za moji šílenou a nesmyslnou odvahu." - Potud dobré, říkáte si, vyvíjí se to - v rámci lehkého dobrodružného žánru - dobře, má to šmrnc, co bude dál? Dál nic moc. Příběh jen tento: mladý inženýr Jiří Kondor je opuštěn svou snoubenkou, krásnou herečkou Lili. Aby zapomněl, utápí svůj život v dobrodružstvích. Protože se chová nezdárně, rozhodne se jeho otec továrník, že synovi vnutí sňatek s nevěstou, kterou mu sám vybral: Nelly Šeborovou, dcerou miliardáře, který zbohatl na jihoafrických diamantových polích. Jiří však sňatek rázně odmítá, aniž Nelly Šeborovou kdy spatřil; je to přece dravý emancipovaný muž moderního střihu. Nestojí o žádnou Nelly! Sám si určí svůj budoucí život. Nechává se však zaměstnat v otcově firmě. Posléze je vyslán vyřizovat firemní záležitosti do Bristolu. Když se nalodí, parníku jménem Nelly (mrk, mrk, můj drahý čtenáři) se záhadně porouchá kormidlo. Kapitán však naplno pouští motory a neřiditelná loď uhání oceánem do neznáma. Takřka ztroskotává u ostrova Ugu, který obývají sice černoši, ale jeho královnou je kupodivu krásná běloška - a ona, pro Kristovy rány, se jmenuje Nelly... Ďábelské náhody, že? Nebudu tě, milý čtenáři, dále zatěžovat líčením děje a nesmyslných pseudodobrodružství, které Jiří Kondor na ostrově Ugu prožívá, aby se v závěru dozvěděl to, co trýzněný konzument knihy už tuší cca od strany 29: tedy že to celé je rafinovaný inscenovaný komplot a sehrané divadlo (nikoli v tomto nepodobný jinak velmi dobrému filmu Hra od Davida Finchera) ušitý z výchovných důvodů na Jiřího Kondora, že ruka skončí v rukávě, nezkrotný floutek Jiří dojde k pokání a polibek a opona. "Umlčel jsem ji novým polibkem a zašeptal jí do růžového ouška. "Promiň, Nelly, ale byl jsem tehdy velký hlupák!" - No, jako hlupák si připadá čtenář, který tu slátaninu dočetl od konce, tedy já. Pravda, moc blbých knih jsem v živote nečetl a nedočetl, ale tato je extrémně blbá. Kromě prostoduchého děje je ovšem text prošpikován - nevím proč - sáhodlouhými vysvětlujícími proslovy a k neučtení rozsáhlými prohlášeními jednotlivých postav. Umím si ovšem představit, že by mohl podle jejího syžetu vzniknout film typu naivní prvorepublikové limonády. Coby text se to strávit nedá ani pod vlivem alkoholu. Místy je to opravdu roztomilé, ale mozek ku psaní přizván zjevně nebyl. Adlere, Adlere, cos mi to udělal. - Jedinou hvězdu dávám za styl.

29.05.2021

Autorka mysteriozní kriminálky Tajemný zámek kingsclerský (1924) Murray Dalton (1881-1963) je osobou přinejmenším podobně tajemnou, jakou je tato její knížka. Pokud se mi podařilo dohledat, jmenovala se ve skutečnosti Katherine Mary Deville Dalton Renoir a její pseudonym zněl na rozdíl od výše uvedeného jména Moray Dalton - malou záhadou je, proč překladatelé jejího zřejmě jediného v češtině vydaného románu jméno autorky uvedli odlišně. Děj Tajemného zámku kingsclerského - který je v ranku kriminálek prvotinou Moray Dalton - plyne pomalu a hutně, veliká pozornost je věnována vztahům postav, líčením atmosféry a dějům předcházejícím vraždě, k níž dojde na odlehlém zámku na severním pobřeží Cornwallu, nepožívajícím v širokém okolí dobré pověsti pro zádumčivost a zvláštní povahu svých majitelů. Román Moray Dalton není však žádnou duchařinou, i když by snadno mohl být. Ačkoli se v úvodu zúčastníme návštěvy u věštkyně, jejíž neblahý verdikt pro služku Rosamundu - jednu z hlavních postav - nabudí naši zvědavost, jinak se knížka nese v duchu spíše tradiční anglické detektivky stylu Agathy Christie. Není však prostou detektivkou v pravém slova smyslu, protože zde chybí nalezení konkrétního a definitivního pachatele spáchaných zločinů. To mně osobně vyhovuje. Pokud bych mohl něco knize vytknout, je to trochu surově a zbytečně uspěchaný závěr. Ale dá se to snést; četba nenudí, nemá hluchá místa a nejde se od ní dobře odtrhnout. "Pokoj byl velký, tříoknový, a opatřený těžkým starodávným mahagonovým nábytkem. Na jedné straně nebylo pozorovati žádné poškození, ačkoli skleněné dvéře toaletního pokojíku byly zakaleny a popraskány, avšak parketová podlaha na jednom místě u lože byla úplně propálená a lůžko samo - na čtyřech nohách s nebesy - bylo zčernalou zuhelnatělou troskou, ložní prádlo a žíněnka byly proměněny v hromadu popele, jenž se při doteku rozpadal." - Moray Dalton je autorkou zapomenutou nejen v Čechách, ale i v rodné Anglii, kde její knihy vyšly naposledy začátkem padesátých let a v reedicích začaly být znovu vydávány až předloni. Spisovatelčin děd Alfred Back vlastnil mlýn na řece Stour, jehož stavbu - v její starší podobě před modernizací - opakovaně maloval slavný anglický krajinář John Constable. Moray Dalton celkem sepsala 29 kriminálek. Jak vypadala její tvář? Nevím. Nikde na internetu se mi nepodařilo najít žádnou její fotografickou podobenku. Její styl sice přece jen není zcela stoprocentně můj šálek kávy, ale i tak pokládám Tajemný zámek kingsclerský za dobré, napínavé, inteligentní čtení.

1 17.05.2021