tomasblazek komentáře u knih

Detektivní román amerického spisovatele Clyde B. Clasona Muž z Tibetu (The Man From Tibet, 1938) se mi do rukou a ke čtení primárně vnutil svým názvem a především efektní obálkou v tónech stříbrné, rudé, žluté a černé, na kterou vydavatel použil filmovou fotografii od společnosti Moldavia Film, půjčovny monopolových snímků (mimochodem firmy se židovským kapitálem, arizované v lednu roku 1940, tedy právě v roce vydání české verze Clasonova románu u pražského nakladatele V. Pavlíka). Clyde B. Clason (1903-1987) byl tvůrce detektivek z jejich zlaté éry, přirovnávaný vybroušeným stylem a konstrukcí zápletek i charaktery svých postav k o půl generace staršímu S. S. van Dinovi. V češtině, pokud vím, vyšla jenom tato jediná Clasonova kniha, ale jinak byl spisovatelem plodnějším, web gadetection.pbworks.com uvádí na jeho kontě deset románů. - Již z výše uvedeného plyne, že Muž z Tibetu není dílem brakové produkce, ale seriózní detektivkou. Děj se točí kolem posvátného tibetského rukopisu, který se dostává do rukou amerického sběratele. Jenže prodejce rukopisu - americkojaponský míšenec Jack Reffner je po prodeji nalezen zavražděný v hotelovém pokoji. Do Spojených států současně přijíždí tibetský láma Tsong Pun Bombo, jehož cílem je vzácný rukopis získat a dopravit zpátky do Tibetu. I on se stává podezřelým z Reffnerovy smrti. Do vyšetřování případu se - stejně jako i v ostatních Clasonových románech - zapojuje kriminolog a znalec umění Theocritus Lucius Westborough, který je pomocníkem policie vy vyšetřování spletitých zočinů - čili je to takový Clasonův Sherlock Holmes či Hercule Poirot. Muž z Tibetu je napínavou, seriozní a dobře vykonstruovanou detektivkou, ve které přes suchý "britský" sloh nechybí silné líčení atmsoféry a náznak mystiky, kterou ale autor kočíruje jako technicky nadaný a racionalistický dirigent: pozadím příběhu je tibetský lamaismus a jeho poněkud temné posvátno, na druhé straně geniálně promyšlený zločin, který zneužívá tibetských symbolů a který je třeba vyšetřit. Velmi sympatické je - jak upozorňuje autor Clasonova medailonku na webu gadetection.pbworks.com - že Clasonovo psaní je výrazně antirasistické: Američané zde nevystupují jako bytosti jakkoli nadřazené Tibeťanům, jejich konfrontaci autor popisuje jako setkání dvou výrazně odlišných, ale stejně hodnotných kultur. Muž z Tibetu obsahuje časté a nikoli naivní exkursy do historie Tibetu a jeho náboženství, což může být dalším důvodem brát tuto knihu jako zdařilou zábavnou beletrii nikoli obskurního typu. Velmi solidní.

29.12.2021

Pro nás Čechy (Moravany) velmi užitečná kniha - a kromě toho je její čtení potěšením. Vlastně je celá o pochopení té česko-slovenské pomlčky. Neslavné pomlčky, trapné pomlčky, trapné a neslavné proto, že my Češi jsme roku 1990, v roce pomlčkového sporu o nic menšího než o budoucí název postČeskoslovenska vůbec nechápali, oč jde a proč těm nacionalistickým Slovákům tolik záleží na názvu, když přece je dost pěkný tak jak je - prostě Československo navždy. Jenže to byl velký, trestuhodný omyl a nedostatečnost, která se v českém vnímání Slováků a jejich postavení ve společném státě táhl již od jeho vzniku v roce 1918 či ještě předtím. A především o tom je Kosatíkova knížka; je to návod a apel nevnímat Slovensko jako potížistickou marginálii vedle Česka, jak jsem si za ono "slovenské století" zvykli a jak nám, bohužel, vešlo do krve, do kolektivní paměti. - Vybavuji si, jak jsme v létě 1993 vandrovali po slovenské Muránské planine a někde nahoře na těch kopcích potkali skupinu slovenských lesních dělníků a dělnic, byli mezi nimi i poměrně staří dřevorubci, až mě udivilo, jak mohou ti šlachovití zvrásnění stařečci tu dřinu dělat. (Žánrový obraz stereotypního vnímání Slovenska, chcete-li.) Jedna z těch bábinek se se mnou dala do řeči: "Tak nás rozdělili, však? Kto to chcel? K čemu je to dobré? Veď sme bratia, Česi, Slováci, čo sa zmení? Len hranice vytvorili." Jako ta stařenka tak ani já, jsem samozřejmě netušil, PROČ. Celé ono rozdělení jsme tehdy my v Čechách davově pokládali za nesmysl, bezdůvodnou politickou absurditu. Ale měli jsme aspoň tušit, nebo chtít vědět víc. - A Slovenské století je chvályhodným krokem pochopit, že právě ono trestuhodné stoleté české nevědění o Slovácích bylo vlastně jednou z příčin jejich odchodu, protože na reálnou rovnoprávnost v jednom státě neviděli možnost. Zda čas prokázal správnost toho rozhodnutí, dopečeného ve finále duem Klaus - Mečiar ve vile Tugendhat, to je otázka; já si myslím, že ano. - Mně knížka přinesla i záplavu nových informací o česko-slovenském stýkání a potýkání, to dodávám jen pro forma; Slovenské století není papouškováním již důvěrněji známých kapitol. Ale ani příliš nekomentuje, je stejně kritické ke Slovákům jako k Čechům - přiznám, že jsem od Slovenského století čekal cosi jako obhajobu až adoraci Slováků, nostalgické střípky z dějin, ale není tomu tak a je to pro Kosatíkovu knihu a její trvanlivost dobře. Kosatíkovo psaní a myšlení (a ano, stylistiku) mám obecně rád, ale touto knížkou jsem byl nad plán velmi pozitivně překvapen, tou zlatou žílou, kterou vynesla na povrch. Ovšem zlatou žílu, kterou jsme měli mít všichni dávno před očima - totiž ony naše tolik neznámé bratry a sestry ze Slovače. Příliš mnohé bylo jinak, než jsme z české kotliny v samolibé slepotě vnímali. Čtěte.

13 28.12.2021

Řekl bych hodně pečlivě vyzdrojovaný a názorově vyfedrovaný postoj k revoluční ekologii. Čekám, že se se snad rozvine odborná debata, která Lomborgovu knihu a jeho hlavní teze podrobí kritice. Ty teze jsou tři: , věřme schopnosti k adaptacím, zaveďme tvrdou globální uhlíkovou daň, neodklánějme se však od fosilních paliv a tím vsaďme na přínos prosperity chudých - to vše ovšem s tím, že i dle Lomborga je klimatická změna tvrdým faktem, který musíme prostě jako fakt brát. Doporučuji číst.

7 26.12.2021

Nečekaně silný zážitek mi přinesl stylově stěží zařaditelný text Normana Mailera (1923 - 2007) Oheň na Měsíci, filosofující poetická románová reportáž o slavném letu Apolla 11 a přistání prvních kosmonautů na Měsíci. Hutný text (v českém vydání 414 stran drobným písmem) velmi čtivý a přitom zatížený závažným obsahem, mohu-li to takto vyjádřit, od kterého jsem se po několik večerů nemohl odtrhnout. Detailní líčení technické stránky věci, psychologie kosmonautů, situací z jejich komunikace s řídícím střediskem, úvahy o politice, mystice, postavení USA a jejich politickém řádu a reprezentantech. Kniha, kterou má stejně jako tehdy velký smysl číst i dnes, 51 let po jejím sepsání. Autor nepíše nikdy kýčovitě, filosoficky promýšlí i nečekané aspekty kolem podniku Apollo 11 - jako třeba převrácení vztahu člověk - Bůh, či bláhové možnosti, které by mohla přinést kolonizace Měsíce, o které dnes už víme, že je pro svět vzdálenější než byla v roce 1969, tedy v roce vzletu a přistání Apolla 11. Mailer si klade nezodpověditelné otázky: byla cesta na Měsíc vrcholným vzestupem lidského umu a ducha 20. století, nebo jeho vrcholným šílenstvím? "Je-li však hloubání nad nezodpovězenými otázkami kořenem šílenství a spočívá-li zdravý rozum v řešení dilemat, s kolika otázkami pak člověk dokáže žít? Odpověděl by, že raději s příliš mnoha, než s příliš málo. Blouznit dál..." Když si jde do muzea prohlédnout vzorek měsíční horniny, ptá se vyprávěč Vodnář - tedy Mailer - sám sebe: kdo vlastně zvítězil? My nad Měsícem, nebo Měsíc nad námi, tím, že nás uhranul a přinutil k nemyslitelnému? - Co se týče Mailerova stylu v Ohni na Měsíci, překladatel Michal Žantovský věnuje meditaci na toto téma celý svůj doslov. - Teprve po přečtení této knihy jsme si uvědomil, jak neuvěřitelným zázrakem a anomálií v pravém slova smyslu byly lety mise Apollo, svým způsobem fantasmagorie, z určitého náhledu krásné šílenství, které nemohlo trvat dlouho, protože to prostě nebylo technicky, společensky ani ekonomicky únosné. Mailer je vypravěčem stejně okouzleným jako nemilosrdně kritickým k misi Apollo, nezapomíná vždy reflektovat ani svou vlastní roli coby pozorujícího novináře. Nevyhýbá se popisu trapných momentů, jako jsou pokusy popsat nepopsatelné, či žert s projekcí ženské vagíny na obličej prezidenta Nixona na televizní obrazovce při slavnostním projevu. Či detailů tak intimních a přitom zásadních jako je řešení vyměšování kosmonautů během celé kosmické mise. Skvělá kniha. Není to přímo filozofie, ani pouhý soupis čistých faktů, ale literatura vynikající: společenský román, jak Amerika letěla vzhůru a opilá tím létem a letem nevěděla, jakou katarzí může skončit ten mejdan století. Česky vyšlo v roce 1981. Čtěte. Kdybych mohl dát šest hvězd, tak bych dal.

2 18.12.2021

Jsem nucen konstatovat, že se jedná o spekulativní pseudookultní slátaninu. Sebestředný autor, kterého po přečtení tohoto šálivého a jarmarečního díla, podezírám nyní ještě více z autorství knih tzv. Fulcanelliho; v Alchymii nic neprozradil, protože ani neměl co prozradit.

19.11.2021

Kdybych měl číst Nemocnou Ameriku (vydáno v originále 2020, stejného roku v češtině vydal Prostor a Paseka) od aktivistického amerického historika Timothy Snydera jako jeho knihu erbovní, tak už bych od něj nikdy nic dalšího číst nechtěl. Tento jeho 160tistránkový vztekem a žlučí naplněný šrapnel namířený do amerického zdravotnického systému Spojených států amerických nemá atributy reportážní sondy (žádné konkrétní zdroje, žádní nezávislí experti, převážně jenom Snyderovy osobní pocity a zážitky), a už vůbec neobstojí jako esej: je sice správně zacílen (nepochybuji, že zdravotní péče v USA potřebuje radikální reformu), ale neobsahuje žádné progresivní a elegantní myšlení, žádný návod, jak by měla změna vypadat, jaké jsou hlubší příčiny stávajícího stavu; čtenáři se dostane pouze obecných proklamací ("Zasloužíme si svobodu a potřebujeme zdravotnictví, které funguje" "Když je demokracie omezována, občané umírají", "důležitou práci nahradilo účtování", atd. atd.) a litanií stále opakovaně líčených totožných prožitků v nemocnicích, obsahujících zavádějící generalizace ("ve Vídni jsou všichni empatičtí, v USA jsme nikoho nezajímali", jeho dojem, že v jisté nemocnicí je málo lékařů, mu potvrdil tam sloužící dobrovolník na oddělení s tím, že "totéž říkají všichni"). Snyder propojuje požadavek nedělitelné svobody s právem každého občana na levné a solidní zdravotnictví, toto právo v USA podle něj neexistuje a může za to momentálně Trump a jeho administrativa. Snyderova teze: v USA ztravotníci nemoci neléčí, podávají převážně pouze tišící prostředky, a tam, kde těch tišících prostředků - konkrétně opioidů, píše Snyder - bylo podáváno nejvíce, tam voliči nejvíce volili Trumpa. Nemístně a dle mého soudu přímo rouhačně Snyder porovnává americké zdravotnictví s nacistickými a stalinskými koncentračními tábory - podobné je podle něj ze strany systému dělení lidí na zdravé a nemocné - nemocní jsou bezcenní, protože již nejsou prospěšní, a proto jsou obětováni, zvláště pak, nelze-li na nich už nijak náležitě vydělat peníze.
:: Pozoruhodné jsou také Snyderovy soudy coby pacienta nad tím, jak je zdravotníky léčen, zpochybňuje jejich postupy, protože "sám nahlížel do své zdravotnické dokumentace" - to sice lze třeba pochopit jako podklad pro podání žaloby autorem na nemocnice, v nichž se Snyder se svým zánětem jater léčil, ale nelze z toho uplést knížku, byť útlou jako Nemocná Amerika. Snyderovi se nelíbí, že zdravotníci v nemocnicích u sebe nosí mobily, které jim zvoní a tím je vyrušují od vyšetřování pacienta, že stále hledí do monitorů počítačů a nedívají se na pacienta, Snyder má dojem, že v Rakousku všichni vychovávají už malé děti ke svobodě, ale v USA se jim naopak dostane pouze dozoru a ony pak svobodu už nepoznají a netouží po ní. Snůška demagogií. Další Snyderova teze: USA nechaly padnout a zaniknout nezávislá média, jejichž roli a jejichž inzerenty převzaly sociální sítě, jejichž cílem není nezávislá žurnalistika, ale byznys - a díky tomu si mohl Trump dovolit krutě nezvládnout první vlnu pandemie koronaviru, protože ho žádná hlídací pes demokracie nekontroloval. Velmi zkratkovité - Trump to nepochybně (vedle jiných politiků) nezvládal, ale dnes je velmi obtížné konstatovat, kdo jiný kde a jak konkrétně pandemii úspěšně zvládl (Izrael? Na jak dlouho?). Lze úspěšně pochybovat o tom, že pandemií pomáhají společnosti lépe zvládat nezávislí novináři, než ryze komerční média či autoritářské vlády.
:: V kontextu jednoho roku od vydání Snyderovy knihy lze pohledem z Česka konstatovat, že ani nárok na bezplatné zdravotnictví (samozřejmě v návaznosti na všeobecné zdravotní pojištění) není samospasitelný zvláště v situaci těchto dnů, kdy tuzemský masivní zdravotnický systém začíná bezprecedentně praskat ve švech, protože kvůli explozivnímu šíření kovidu a jeho těžkých případů už přestává být schopen svým pojištěncům zajištovat neakutní péči. Snyderova knihy má nepochybně jako politický pamflet svůj smysl v USA, kde snad může někoho ovlivnit ke změně myšlení a třeba posunu od zdravotnictví komerčního k všeobecně zaručenému a dostupnému z - bez pardonu povinného - zdravotního pojištění. České vydání této knihy upřímně řečeno nechápu. Pochopit se dá, že Snyder ji psal opravdu naštvaný a vyčerpaný po nemoci a psal ji zřejmě velmi rychle. Ani s ohledem na závažnost tématu a jeho nepochybně dobrou volbu tenhle Snyderův politický plivanec nemá smysl číst. Doufám, že - jak někdo jiný jinde napsal - Nemocná Amerika je opravdu tou nejhorší Snyderovou knihou a všechny ostatní jsou výrazně lepší.

4 17.11.2021

Solidní napínavý brak, jedna z variací na uloupený strašlivý vynález typu (třeba) krajatitu a co se potom všechno seběhlo. Líbilo se mi to poměrně dost.

15.11.2021

Složitě vykonstruovaný špionážní román, v němž hlavní hrdina, tajný agent č. 3 John Stayne – snad opravdu, jak se píše i jinde, je to jakýsi předchůdce Jamese Bonda - řeší rafinovaný útok na světové finančnictví. Případ ovšem začíná jaksi podivně nepovedenou krádeží diamantů a smaragdů. Stayne (který ve své kanceláři se svým asistentem komunikuje pomocí tajného hlasového aparátu, umístěného v hlavě sochy ohyzdné zlaté modly) musí celý případ rozmotat a zůstat přitom nepoznán – vydává se tedy na fingovanou dráhu zločince, takže zmate i nižší patra Scotland Yardu, který po něm mylně a marně pátrá. Jenže hra musí být dohrána až do konce, padouši tiše zneškodněni a Stayneovo inkognito zůstat zachováno pro jeho nasazení do dalšího napínavého případu. Který však zřejmě už bohužel Seamark nikdy nenapsal.
Seamark si libuje v chemii, omamných látkách, převlecích a také v řešením problémů hlavního hrdiny, obklíčeného v bezvýchodném postavení zločinci, tím, že tento hrdina v nestřeženém okamžiku zapálí dům se zločinci i se sebou, načež oni zpanikaří a on uteče. Každý má holt své oblíbené hračky. Jeho styl má drive, je sexy, nikdy nenudí, i když hrdinové a hrdinky jsou příliš krásní a všeobecně dokonalí a padouši jsou vždy geniální, odporní a zákeřní až do svého strašného konce.

15.11.2021

Výrobce mýdla Henry Dimble je při chůzi po rušné ulici svědkem havárie – autodrožka srazí muže, který je mu velmi podobný. Přitom Dimble ztrácí svůj kufřík s novými vzorky mýdla. Kufřík je mu vrácen, jenže... Vzápětí Dimbla kontaktuje mladý řidič nedaleko zastavivšího automobilu. Představuje se jako Chris Cartery a šokovaného Dimblea informuje, že v jeho kufříku se nachází diamanty za milion liber. Dimble nevěří, ale Cartery aktovku otevírá šperhákem – a užaslý Dimble hledí na záři šperků posázených – falešnými drahokamy. Jenže v aktovce je ještě jedna schránka a v ní jsou pravé diamanty. Dimble se vzpamatuje a prohlásí, že chce zpět svou aktovku s mýdlem. Kdo Cartery? Dimble netuší, že jim oběma hrozí smrt. Vtipný, důmyslně prokonstruovaný zpola brakový thriller, v němž autorovi rádi odpustíme drobné nesmysly, jako když zabijáci tajemného Carteryho zavřou do sklepení, ale humánně mu ponechají nůž, tabák a sirky, což se jim samozřejmě stane osudným.

15.11.2021

Dobrodružný horror se sci-fi prvky. V hlavní roli opět psychopatický zločinec, jenž chce neskromně zničit svět pomocí svého vynálezu: energie, rozkládající a likvidující jakoukoli hmotu, kterou chce tento démon vypustit po Zemi pomocí stávající sítě elektrovodičů. Na úvod dobrodruh a přeborník v boxu Gerry Windermaine při chůzi Devonskou alejí uvidí v krajině, něco, co si nedokáže vysvětlit a co v něm probudí okamžitou hrůzu. „Vypadalo to, jako by těmito místy proběhla strnule rovná čára ohně, spalujícího a sžíhajícího vše, co mu stálo v cestě, v matnou drobivou měď, strhávajícího na své pouti každý trs vřesu, každé stéblo trávy. Vyoral čáru tak přímou a přesnou, jako nový, pískem posypaný chodník . Čáru smrti, běžící tak jistě, jak zeměpisná rovnoběžka po celém povrchu planiny.“ Následně dojde k nevysvětlitelným událostem v Deepavelském zámku, kde Windermaine ubytován. „---Hola, co se to děje se světly! Jeho hlas zesílil ve výkřik a bylo z něho cítit náhlý nepokoj. Světla pod červenými stínidly se počala nevysvětlitelně chovati, Velmi pomalu počala ochabovati, trácela jasnost tak stejnoměrně a vytrvale, jako by to byl svítiplyn, který byl zvolna zarážen v plynárně. Velkými okny bylo možno viděti východní křídlo budovy, v několika místnostech byla viditelna světla a všechna si počínala tímtéž způsobem. „V elektrárně dochází proud,“ prohodil klidně Windermaine. Jakoby jej chtěla usvědčiti ze lži, světla ihned vzplála prudším jasem a počala zářiti podivným světlem, které bylo daleko silnější než normální jasnost žárovek. „Hlavní pojistka vypovídá službu – za chvilku zhasnou všechna světla,“ prohlásil Windermaine. Ale hlavní pojistka odolávala napětí, jak se zdálo. Několik vteřin světlo sílilo víc a více, pak počalo nabývati nepřirozeně fialového zabarvení. Rozhořelo se podivným jasem ultrafialových paprsků. A Windermanine počal pociťovat, že ho mrazí pokožka. Nikoli snad strachem nebo nepokojem, nýbrž čistě od přímým účinkem tajemných paprsků, vycházejících z lamp. „To je divné!“ zamručel a pohlédl na ruce. Zdály se mu rozpálené a suché – jako kůže, která byla vydělána příliš prudkým draslem. Byly drsné a nehty vypadaly podlité krví. Pohlédl na Harrigana. Jeho hostitel vyskočil a stál pod hroznem žárovek, upíraje na ně zraky, snaže se přijít na kloub příčině toho záhadného úkazu. Nevědomky si počal tříti hřbety rukou. Jeho tvář vypadala zeschlá jako těsto - mrtvá, neživá a dostala podivný odstín horečné barvy jako u člověka, který byl stižen srdečním záchvatem za mrazivě chladného jitra.“ Výtečná pasáž, pro mne nejlepší z knihy. - O několik dní později zmizí rybník Černá tůně – voda z něj se vypařila. Windermaine má o čem přemýšlet - a též jeho pěstí bude třeba.

15.11.2021

Velmi pěkný napínavý noir příběh, jeho hlavním démonem ve světě zločinu je čínsko-holandský míšenec Grosman, kapitán lodi Yangtse a jeden ze dvou londýnských králů pašeráků kokainu. Jeho cíl je nemalý (zde si už povšimneme Seamarkova oblíbeného megalomanského motivu): Grosman se chce stát hlavou drogové mafie (namísto výrazu droga je ovšem v českém překladu důsledně používán výraz „draždidlo“) vyvolat teror a zaplavit Londýn kokainem a rozvrátit Anglii, protože Grosman jakožto poloviční Číňan nenávidí zýápadní civilizaci. Příběh začíná ve chvíli, kdy dvojice milenců sleduje, jak říční policie vytahuje z Temže mrtvolu muže. V zádech zavražděného je úlomek dýky s čínskými znaky… Román je pozoruhodný vynikajícím nervním a obšírným líčením účinků kokainu – Seamark je patrně důvěrně znal, na rozdíl od autora těchto poznámek. Zaujme i speciální zbraň v rukou, zločinců – pistole, zabíjející zvláštním typem světla. Dokonalých převleků, maskování (vrcholem je když se v jeden den celé desítky policistů dokonale přemaskují do podoby svého inspektora, aby zmátli gangstery), sklepení a požárů požehnaně. Výtečné.

1 15.11.2021

Anglický novinář James Austin Small (1894 - 1929) psal své detektivní, sci-fi (!) a romantické romány pod pseudonymem Seamark. Jeho dílo je hodnoceno poměrně pozitivně až velmi pozitivně a protože většina jeho knih za první republiky vyšla též česky, náhodou jsem na něj narazil i já. Hned první setkání bylo šťastné - Záhada záhad (1928, The Master Mystery) je strhující strašidelná kriminálka s prvky mystérií, odehrávající se kolem loupeže rubínů z ponurého anglického zámku Gairlie. "...záhada se kupila na záhadu, až původní krádež se stala pouhou tajemnou složkou ve změti nerozluštitelných hádanek, které se kol ní nahromadily, a když se prostornými síněmi zámku gairlijského počala procházeti Neslyšná Smrt, stín hrozného děsu se snesl jako černý mrak na tento dům." Gairlijské rubíny, drahokamy nedostižné ceny, byly uloupeny z pancéřových skříní, které se otevíraly sedmi klíči. Trezory byly nepoškozeny. Přijíždí policie. Jeden z rubínů byl pak nalezen nedaleko zapadlé části ohradní zdi zámku, jenže vychází najevo, že je falešný, stejně jako byly falešné všechny rubíny v trezorech. Přesto majitel lord Gairlie trvá na vyšetření této loupeže, která mu z nějakého důvodu nahnala smrtelný strach. Další záhadou je, že ze zámku se ztrácí různé předměty, které jsou vždy červené barvy. Pak je nalezeno mrtvé tělo služebné Betty Halkstonové. Zřejmě je zavražděna, ale na jejím těle nejsou stopy násilí. Je zde zarážející okolnost - mrtvá má oblečeny červené šaty. Na zámek Gairlie se snáší děs a vražd přibývá... jakou roli v nich hraje červená barva? Proč všichni zemřeli náhle, v uzavřených místnostech? SPOILER: Významnou roli v příběhu hraje "kretin" - vraždící lilipután, obratná opice a skleněné ampule s kyanovodíkem, čímž Záhada záhad upomíná na pravděpodobný inspirační zdroj v podobě Poeových Vražd v ulici Morgue a současně možná inspirovala slovutného českého brakopisce Slávu Václava Jelínka k jeho románu Ostrov hrůzy, který vyšel ve stejném roce, jako anglické i české vydání Záhady záhad, tedy roku 1928.) KONEC SPOILERU - Inspirační zdroje však nejsou nejpodstatnější, žádný oheň nevzplanul bez svého křesadla. Důležitý je výsledek a Seamarkovi se podařilo vytvořit skvělý thriller staromódního střihu, který je solidně vypointovaný. I když konstrukce je místy přitažená za vlasy, tak nikoli nad míru, aby to kazilo čtenářský zážitek z knihy, která nevznikla s vyšší ambicí, než pobavit, ale je psána velmi zručně a s grácii. - Osoba autora je pro mě zatím vlastně záhadou, protože jediné cizojazyčné informace k jeho osobě jsem našel nikoli na anglickém, ale na německém webu www.krimi-couch.de, kde též píší, že dostupných dat k osobě Seamarka je velmi málo. Nikde jsem zatím neobjevil ani jeho fotografii. Zdá se však, ža původním jméno tohoto autora znělo Austin Small Major, možná autor volil svůj první pseudonym coby osvobození od jména snad poněkud komického. Dokonce mě napadla kacířská myšlenka, zda se vůbec jednalo o autora anglického a nešlo třeba o alias některého z českých detektivkářů solidního ražení, vzhledem k rychlosti a četnosti, s jakou vycházely jeho české překlady. Je to ale jenom spekulace. EDIT: Skutečně se jednalo o britského autora. Díky za doplnění Helmut Sternenhoch - "Nad cimbuřím se objevila hlava, černá silhueta proti mlhavé černi oblohy, v schliplém klobouku. Naprosto nic netuše a patrně neočekávaje ani zdaleka nějaké nebezpečí, neučinil nejmenšího pokusu utajiti své pochyby. Přehodil nohu přes cimbuří a přelezl je. Na zádech se k němu tiskl bezbožný malý tvor, kterého viděl Stanforth. Zlostně a zuřivě s ním mluvil, vytýkaje mu nějaký skutečný nebo domnělý přečin a malá příšera odpovídala hlubokým hrdelním hlasem, zuřivějším než hlas jejího pána!" -Záhada záhad je výtečné dílo, díky. Už se těším na další Seamarkovy romány.

15.11.2021

Chemik Ferrers Hollis potkává při procházce po londýnském nábřeží starého známého: muže jménem Kellarda Maine. Maine se však chová podivně a Hollisovi sdělí, že hledá muže, kterého prý sám zavraždil a za jehož vraždu byl proto 15 let ve vězení. Tento zavražděný, který kupodivu stále žije se jmenuje Jaan Vorts, je „mužem s mozkem nestvůry“ a dokonalým znalcem jedů. Ukáže se, že geniální zločinec Vorts pomocí vlastnoručně vynalezeného jedu, mizícího z těla beze stopy, zavraždil jiného muže, aby mohl zmizet ze světa a současně se zbavil Mainea, který byl za údajné spáchání vraždy odsouzen. Vorts se chce pomocí svých jedů zmocnit vlády nad světem - a svým obětem, které plánuje zavraždit rozdává symbol černého trojúhelníku (zde si možná Seamark vypůjčil kousek od R. L. Stevensona, a proč ne). „Na nic nezapomínám. Proto jsem hlavou tohoto tažení. Vy, ani sir Everard mne nemůžete zastavit. V Kantonu mne nazývají Fantomem. V obchodních přístavech jsem Stínem. Jakmile uznám za vhodné, zmizím z toho domu. A kdyby Scotland Yard poštval na mou stopu všechny své ohaře, nenajdou mne. Myslíte, že Jaan Vorst je jediná totožnost, kterou jsem si přichystal? V Londýně mám tucet útulků, do nich se mohu přizpůsobit v desíti minutách - zařízených a připravených právě pro takovou to nutnou příležitost, jako je tato.“ Z úryvku je patrné, že jde o stylovou literaturu poblíž území braku, mající nezpochybnitelné kouzlo. Maine je rozhodnut pomstít se a Vorstovy plány překazit…

15.11.2021

Braková variace na pomezí "londonovského" severského dobrodružství a sociální kritiky, poznamenáno však výrazně autorovým neblahým souputnictvím s okupačním režimem - čili pozitivní jsou postavy Němců, Američané jsou samozřejmě záporáci. Mezi Jelínkovými kusy slabší výtvor, ovšem zajímavé pasáže tam jsou také, například solidně přízračné scény, kdy indiánský kmen vymírá na alkoholismus a hladomor, obecně je tam pěkně zpracovaný alkoholismus. Ke čtení spíše však jako studijní materiál k Jelínkovi, moc mě to nebavilo.

10.10.2021

Mysteriozní thriller Podivné sanatorium dra Sarka (Carteret's Cure, první vydání 1926, česky 1929) je podle mého soudu velmi podařenou prvotinou od Richarda Keverne, vlastním jménem Clifforda Jamese Wheelera Hoskena (1882-1950), jinak též novináře z Daily Mirror. Toto dílo řadí znalci anglické detektivky do zlatého období žánru, vedle nejlepších děl Agathy Christie a současně do stylu románů, odvozených od děl Edgara Wallace. Právník Michal Carteret je na vlastní přání pod tíhou domnělé duševní choroby umístěn do psychiatrického sanatoria, vedeného neurologem Robertem Sarkem. Léčebna se nachází v krajině solných bažin v pobřežní vesnici Salthithe v suffolkském hrabství. Carteret se ubytuje a po seznámení s klienty sanatoria se vydává na procházku do okolních močálů. Na břehu se rozhodne projet v nalezené pramici, jenže na zpáteční cestě ho chytne soumrak a odliv a on uvízne na neznámém místě v bažinách. Mrzne v ledovém vichru, ale když vystřelí z pistole, aby si přivolal pomoc, objeví se po chvíli poblíž dívka, která bažinou prochází na chůdách. Dívka ho zachrání, ukáže se, že bažinu velice dobře zná. Když se později Carteret v sanatoriu doptává, zda někdo dívku zná, nedostává se mu odpovědi: všichni tvrdí, že znají její jméno Peggy, ale nikdo neví, kde dívka bydlí. O pár dnů později se Carteret náhle setkává s mladou dámou, která má podobný hlas jako Peggy, jenže všichni tvrdí, že se jmenuje Molly. Hrubě oblečené drsné venkovské děvče Peggy a honosně oblečená dáma Moly, žena z vyšších kruhů - jsou snad jednou a touž osobou, nebo nikoli? Carteret nenachází odpověď a navíc po vyslechnutém rozhovoru v bažinách dochází k názoru, že dcera ctihodného majora Seymoura Molly je zapletena do podloudnictví. V každém případě Peggy nebo snad Molly cosi skrývá. Carteret je navíc do dívky - do které z těch dvou ale? - zamilován... Co dělat? Právník Carteret se zmítá ve zmatcích a jako kýžené uklidnění přichází seznámení se svérázným spolupacientem Pellem, vášnivým ornitologem, nenápadným a trochu komickým mužíkem, který se po okolí ve volných chvílích toulá s dalekohledem. Je jeho vášní skutečně pozorování ptactva? Jak vlastně léčí neosobní doktor Sark své pacienty v sanatoriu? Autor drží napětí příběhu až do konce, takřka nepřítomné či jen naznačené akční scény jsou zde nahrazeny skvěle vykreslenou atmosférou kraje s opuštěnými statky, močály v mlhách a podivínskými lidmi, první světovou válkou zchudlými aristokraty i detektivy z toho starého dobrého Albionu. Stařičké a moc dobré čtení.

1 02.10.2021

Jedovatý pás je útlým, v českém vydání 139-stránkovým příběhem ze série dobrodružství profesorů Challengera a Summerleho, lorda Roxtona a žurnalisty Malonea, z nich je nejznámější Doylova "cesta do pravěku" Ztracený svět. Vědeckofantastický Jedovatý pás za oním slavným a vlivným románem nezaostává. Profesor Challenger oznamuje svou hypotézu o vysvětlení záhadných onemocnění a nevysvětlitelných událostí na Sumatře posunem spektrálních čar světla, které mění éter v ovzduší na jedovatý plyn. Vzápětí žádá Challenger novináře, aby k němu do bytu Malone okamžitě přijel s lahví kyslíku. Zmínění hrdinové románu se pak u Challengera setkávají - k přežití jim pomáhají lahve s kyslíkem - a společně sledují, kterak smrtící jedovatý pás přechází přes zeměkouli a prochází Anglií. Okny hermeticky uzavřeného bytu sledují postupující zkázu na ulicích: umírající chodce, požáry vzdálených měst... Předpokládají ovšem, že sami také zemřou, jenom o několik hodin později než ostatní... Jsou tam půvabné pasáže, kterým nelze odolat. "Statečná ta malá dáma (Challengerova choť) se pak rychle vzdálila a záhy jsme slyšeli sykot samovaru. Velmi brzy se vrátila s pěti kouřícími se koflíky kakaa na podnosu. "Vypijte tohle," pravila. "Bude vám ihned lépe!" Učinili jsme to. Summerlee se tázal, zdali si smí zapáliti dýmku a my ostatní jsme si rozžehli cigarety. Myslím, že to posílilo naše nervy, ale byl to omyl, neboť způsobili jsme v dusném a těsném pokoji hrozné ovzduší. Challenger pak musil otevříti ventilátor. "Jak dlouho ještě, Challengere?" tázal se lord John. "Bezpochyby tři hodiny," odpověděl, krče rameny. "Dříve jsem se bála," pravila jeho choť. "Ale čím jsme tomu blíže, tím se to zdá býti snadnější. Nemyslíte, že bychom se měli pomodliti, Georgi?" - Hrdinové čekají na smrt - ale všechno nakonec dopadne jinak. Jedovatý pás je skvělé, hutné, napínavé dílo vědecké fantastiky, blízké sci-fi příběhům Herberta George Wellse.

4 24.09.2021

Dobrodružství plukovníka Gerada mě skoro vůbec nebavilo a lze jenom blahořečit šťastnému Doylovu kroku, když se rozhodl po svém dobovém úspěchu s anekdotickými příběhy žvanivého plukovníka Gerarda opět vrátit ke spisování případů Sherlocka Holmese, kterého pro ten účel coby jeho tvůrce nechal vstát z mrtvých a tak se stát bezpečně pro naše časy nejslavnějším detektivem světa. - K druhé knize: brigadista a později plukovník Etienne Gerard má v sobě píkarovské rysy vlasti poslušného francouzského vojáka poloviny předminulého století; srovnejž si jej čtenáři případně s příběhy dona Quijotem, k němuž se zde Doyle přiblížil svým slohem i formou - hned v první epizodě brigádník Gerard přichází o ucho, které je mu uťato, když v setmělé vězeňské cele statečně nastoupí na místo své milenky, krásné Lucie, vnučky benátského dožete, která má být za své provinění znetvořena. Sympatické je, že autor nechává záměrně Gerarda opakovaně až do nebes s fungující komikou vynášet vlastní odvahu, popisovat své avantýry a hrdinské kousky, třeba když zachránil Napoleona Bonaparta tím, že si během pronásledování nasadí na hlavu jeho generálskou čapku. ("Nemám ve zvyku býti nepřítomen, když se stateční mužové se scházejí." "Moje smrt bude zcela nepochybně hroznou ranou pro ty, kdož mne milovali, pro mé husary, i pro ty ostatní, kteří zůstanou nejmenováni." "Kdybych byl zemřel této noci, mé jméno by nebylo zapomenuto. Moji noví i staří kamarádi, roztroušení po různých místech, měli by konec konců společný bod ve své lásce a obdivování Etienna Gerarda.") V plukovníkovi Gerardovi se mi vyjevil zcela jiný Doyle, než jakého jsem dosud znal. Knihu v českém vydání z roku 1925 doprovází ne zcela stoprocentně povedené a tím poněkud legrační ilustrace F. Schenka.

24.09.2021

Tajemství zámku Cloomberu lze označit za napínavou metafyzickou - slátaninu. Zmíním, že tento román Doyle napsal pouhý rok po sepsání svého prvního příběhu Sherlocka Holmese, tedy Studie v šarlatové; tehdy už za sebou ale měl řadu jiných románů, které jsem já ale zatím nečetl. "Okultní román" Tajemství zámku Cloomberu se přes svou vysokou blábolovitost ovšem velice dobře čte. Doyle zčásti román skládá z výpovědí účastníků příběhu, čímž mu dodává živost různých úhlů pohledu, to ale není podstatné. Vypravěč, student práv John Forthergill West, líčí tajuplné události související s dávnou "mystickou kletbou" (nenapadá mě pro tu bizarnost teď lepší pojmenování) hned od počátku jako "případ", který se cítí být povinen pro jeho závažnost zaznamenat co nejvěcněji a nejvěrněji. Události se odvíjí do chvíle, kdy se West s otcem a svou sestrou nenadále stěhují do náhle opuštěného domu na panství Branksome. Do jejich sousedství na domněle neobývaný zámek Cloomber (kde se jako první signál něčeho podivného v noci rozsvěcí světlo ve věži, v níž by podle předpokladů vypravěče Westa nikdo neměl bydlet) se brzy přistěhují noví sousedé: vysloužilý generál Heatherstone, veterán z Indie, a jeho rodina. Heatherstone se však straní jakýchkoli styků se svým okolím, zabraňuje také komukoli v návštěvách na Cloomberu. Vychází najevo, že starý generál se na Cloomber uchýlil ve strachu před záhadným prokletím, které jej a jeho rodinu pronásleduje, a které jej děsí natolik, že jej vždy určitý den roku přivádí takřka k šílenství. Provází jej zvláštní zvuky, jakési "astrální" cinkání, které jakoby nemělo žádný zdroj. Později do příběhu vstupují tři "budhisté" (!), kteří se nedaleko Cloomberu zachránili ze ztroskotavší lodi a uchýlí se načas do nedaleké do chatrče, kde se živí chlebem, nalezenými bylinami a pránou. Rozuzlení příběhu, poměrně dosti ujeté, vyzrazovat nebudu, jen pro dokreslení kvalit tohoto slátaného příběhu zmíním některé momenty: generál Heatherstone v deníku líčí své bojové setkání se skupinou budhistů (!) v thullském údolí, kde se to hemžilo odvážnými lupiči a náboženskými fantiky, takto povstalci v Afghánistánu: "Dobyli jsme jejich prapor - byl to zelený pruh látky, na němž byla napsána nějaká průpověď z Koránu.", buddhističtí jogini (?) používají "zvláštní kabbalistické značky" atd. Roztomilé jsou dialogy s "budhisty", kde se Doyle (nepadá-li vina ovšem na překlad Karla Weinfurtera ), se srdnatě vydává do bažin obskurnosti, když nechává tyto záhadné stále meditující Indy vyslovovat třeba tyto úchvatné věty (k Westovi): "Váš otec je sotva tak hlubokým vědcem, jako sir William Jones, nebo tak všestranným jako baron z Hammer-Purgstallu. (...) Avšak můžete mu ode mne vyříditi, že se mýlí ve svém porovnávání, které stopuje mezi slovními kořeny Samojedů a jazykem Tamilců." Nebo: "Chatrč, ve které obýváme, jest opuštěna a zčásti zřícena, ale my Orientálci jsme se vycvičili spokojiti se bez většiny oněch věcí, na které se v Evropě pohlíží jako na nutnosti." To ale píšu jenom pro pobavení, protože právě pro tento dobový svéráz ostatně já tyto knížky vyhledávám. Není to čtivo příliš seriozní, ale toho, kdo tuší, co na této všesnesoucí pevnině okultního románu (ostatně vydáno jako první svazek "Románové okultní knihovny šťastných lidí") může očekávat, ten nebude zklamán; co se stylu týče, příběh má solidní atmosféru i napětí a nikterak nezklame čtenáře, vybaveného nezbytným nadhledem.

24.09.2021

Tajemství zámku Cloomberu lze označit za napínavou metafyzickou - slátaninu. Zmíním, že tento román Doyle napsal pouhý rok po sepsání svého prvního příběhu Sherlocka Holmese, tedy Studie v šarlatové; tehdy už za sebou ale měl řadu jiných románů, které jsem já ale zatím nečetl. "Okultní román" Tajemství zámku Cloomberu se přes svou vysokou blábolovitost ovšem velice dobře čte. Doyle zčásti román skládá z výpovědí účastníků příběhu, čímž mu dodává živost různých úhlů pohledu, to ale není podstatné. Vypravěč, student práv John Forthergill West, líčí tajuplné události související s dávnou "mystickou kletbou" (nenapadá mě pro tu bizarnost teď lepší pojmenování) hned od počátku jako "případ", který se cítí být povinen pro jeho závažnost zaznamenat co nejvěcněji a nejvěrněji. Události se odvíjí do chvíle, kdy se West s otcem a svou sestrou nenadále stěhují do náhle opuštěného domu na panství Branksome. Do jejich sousedství na domněle neobývaný zámek Cloomber (kde se jako první signál něčeho podivného v noci rozsvěcí světlo ve věži, v níž by podle předpokladů vypravěče Westa nikdo neměl bydlet) se brzy přistěhují noví sousedé: vysloužilý generál Heatherstone, veterán z Indie, a jeho rodina. Heatherstone se však straní jakýchkoli styků se svým okolím, zabraňuje také komukoli v návštěvách na Cloomberu. Vychází najevo, že starý generál se na Cloomber uchýlil ve strachu před záhadným prokletím, které jej a jeho rodinu pronásleduje, a které jej děsí natolik, že jej vždy určitý den roku přivádí takřka k šílenství. Provází jej zvláštní zvuky, jakési "astrální" cinkání, které jakoby nemělo žádný zdroj. Později do příběhu vstupují tři "budhisté" (!), kteří se nedaleko Cloomberu zachránili ze ztroskotavší lodi a uchýlí se načas do nedaleké do chatrče, kde se živí chlebem, nalezenými bylinami a pránou. Rozuzlení příběhu, poměrně dosti ujeté, vyzrazovat nebudu, jen pro dokreslení kvalit tohoto slátaného příběhu zmíním některé momenty: generál Heatherstone v deníku líčí své bojové setkání se skupinou budhistů (!) v thullském údolí, kde se to hemžilo odvážnými lupiči a náboženskými fantiky, takto povstalci v Afghánistánu: "Dobyli jsme jejich prapor - byl to zelený pruh látky, na němž byla napsána nějaká průpověď z Koránu.", buddhističtí jogini (?) používají "zvláštní kabbalistické značky" atd. Roztomilé jsou dialogy s "budhisty", kde se Doyle (nepadá-li vina ovšem na překlad Karla Weinfurtera ), se srdnatě vydává do bažin obskurnosti, když nechává tyto záhadné stále meditující Indy vyslovovat třeba tyto úchvatné věty (k Westovi): "Váš otec je sotva tak hlubokým vědcem, jako sir William Jones, nebo tak všestranným jako baron z Hammer-Purgstallu. (...) Avšak můžete mu ode mne vyříditi, že se mýlí ve svém porovnávání, které stopuje mezi slovními kořeny Samojedů a jazykem Tamilců." Nebo: "Chatrč, ve které obýváme, jest opuštěna a zčásti zřícena, ale my Orientálci jsme se vycvičili spokojiti se bez většiny oněch věcí, na které se v Evropě pohlíží jako na nutnosti." To ale píšu jenom pro pobavení, protože právě pro tento dobový svéráz ostatně já tyto knížky vyhledávám. Není to čtivo příliš seriozní, ale toho, kdo tuší, co na této všesnesoucí pevnině okultního románu (ostatně vydáno jako první svazek "Románové okultní knihovny šťastných lidí") může očekávat, ten nebude zklamán; co se stylu týče, příběh má solidní atmosféru i napětí a nikterak nezklame čtenáře, vybaveného nezbytným nadhledem.

24.09.2021

(SPOILER) Obálka brakového románu Paprsky smrti, aneb film neskonalé lásky a podivných dobrodružství (1928), je pěkná, ale poněkud zavádějící. Silueta muže, zahaleného v arabském oděvu a kráčícího kamsi kolem kaktusu naznačenou pouštní krajinou za bledým sluncem implikuje zcela jiný příběh, něž jakým jsou Paprsky smrti. Nejedná se o žádný příběh karavany - možná zde jen ilustrátor pracoval naslepo, čistě podle názvu. - Nejprve však krátce k autorovi: Jaroslav Velšovský je pseudonymem brněnského právníka Jaroslava Gregora (1901-1968), který byl nejen činným literátem, vězněným za sklonku války v koncentračním táboře, ale také předsedou Napoleonské společnosti v Brně a po válce vicepresidentem Zemského finančního ředitelství (a více čtěte na wikipedii). Psaním se Gregor zřejmě částečně i bavil: psal historická pojednání, odborné finančnické práce i memoáry z doby vězení, ale vedle toho vytvořil pod pseudonymem Velšovský vedle dalších děl lehkého žánru charakteru dobrodružného i erotického také Paprsky smrti, výtečný kriminální brak, možná jediné dílo tohoto žánru, které napsal. (?) Velšovský zde dokopnbale nasál ducha pokleslého dobrodružného románu a nešetřil na překotném ději, ani příslušnými rekvizitami a lze jen, jak bylo řečeno, litovat, že - podle wikipedického seznamu jeho děl a jejich charkteristik - zřejmě zůstalo u tohoto jediného počinu a Velšovský netvořil v tomto ranku více. - K ději: Ferik, starý sluha šéfa chemické továrny Viktora Germaina, je svědkem, jak je jeho pán úkladně zavražděn - kdosi přeřezal lano výtahové kabiny, v níž Germain sjížděl dolů. Shodou okoností Germain právě v té době objevil paprsky omlazení jako dosud neznámý produkt vyzařování radia. Poblíž vraždy se nachomýtá potměšilý Číňan Tsi-Tsi s výsměšně staženou tváří, muž, kterého nedávno Germain přijal do svých služeb. Dalším poblíž je inženýr Koldín, Germainův spolupracovník. Čtenář okamžitě začíná tušiti, že přítomnost podezřelého Čínana u vraždy není náhodná. Další do hry vstupuje syn továrníka Karel Germain, který si chce přisvojit otcův vynález, ale tento floutek se vyznačuje se především schopností padělat otcův podpis na směnkách, které si na vysoké sumy vystavuje u bakéřů. Mezi policisty se dostavuje i král detektivů Pierre Moreau. Karel Germain ozančuje detektivovi jako pravděpodobného pachatele vraždy Koldína, na kterého žárlí pro jeho blízkost ke svému otci i podílu na vynálezu - a do toho Číňan Tsi-Tsi oznamuje, že vynález omlazujících paprsků zmizel. "Jsou zámky porušeny?" tázal se Moraeau. "V tom právě tkví vrcholná sensace," odpovídal Tsi-Tsi. "Skříň byla prostě klíčem otevřena a nikde není nejmenší stopy násilí." - Detektiv Moreau pak zachycuje šifrovaný dopis, který z okna vyhodil pravděpodobně Kodlín pro svou milou Libuši Lebonovou, která čeká dole na chodníku. Co obsahuje tato tajemná depeše? Záhy je dalším zavražděným notář Storck, který krátce před smrtí nečekaně upravil závěť chemika Germaina v neprospěch Koldína, spolutvůrce vynálezu, který může změnit svět. Koldín je zatčen, ale Moreau už ví, kde jsou skuteční vrahové. Paprsky smrti jsou prošpikovány erotickými scénami - ovšem v duchu decentních třicátých let - když sledujeme osamělou Libuši, jak se svléká před ulehnutím ke spánku - a vzápětí je přepadena ve svém bytě Germainem. Zatímco se Germain pokouší Libuši znásilnit - a pochopitelně nezvíme, zda úspěšně -, dává znamení maskovanému muži s fotoaparátem, který se skrývá za záclonou... A pak je Libuše neznámými únosci v čele s Germaninem a Tsi-Tsim odvlečena do Číny. Germain Libuši miluje a doufá, že ji - třeba násilím - přiměje k témuž. A opět, sledujeme do detailů. "Omdlévala, obrana její stávala se unavenější, její polonanhé tělo objímal Germain, ovíjeje ruce kolem boku a dráždě rty dotykem na rudých malinách sněžných ňader." - Jenže: do místnosti neohlášen vstupuje sluha a oznamuje, že Germanin komplic Tsi-Tsi zmizel... Dál už nebudeme sledovat děj detailně, natož vyzrazovat rozuzlení, které je samozřejmě nabíledni. Do Číny přilétá Moreau na aeroplánu, přežije pád letadla, naštěstí má u sebe poklad nejdražší: aluminiovou láhev s výborným koňakem. Stává se svědkem, jak dělníci skládají na hromady desítky rakví - co se tu děje? Moreau je vzápětí poplapen Tsi-Tsiem a vzápětí je svědkem vhazování desítek mrtvol do hromadného hrobu a také zavraždění dělniků, kteří tam mrtvoly shazovali. Je očividné, že z ukradených paprsků na omlazení vyvíjí Tsi-Tsi pravý opak - paprsky smrti! Moreau naštěstí nachází nečekaného spojence - do slavného detektiva se zamiluje krásná Tsi-Tsiova otrokyně Čia, která mu dopomůže k útěku. Naprosto rozkošné je Velšovského následné líčení Moreauova pátrání v emblematickém prostředí zločinu: baru Červený kruh ve čtvrti lásky, kgetýá je souičasně tančírnou i kuřárnou opia. "Majitel baru, záhadný míšenec těžko zjistitelných plemen, poslal za ním několik děvčat, čínskou uličnici, ještě dítě téměř, obstárlou gejšu, která byla asi tak atrakcí ensemblu, černošku překypělých forem a vytáhlou Angličanku, kterou zde zapomněl evropský sňatkový podvodnbík na svatební cestě, připraviv ji o poslední libru šterlinků." Na scénu vstupují propoadliště, vzduchové pistole, dábelská mučidla v podzemní řece, železná panna s vražednými mečíky, automobilová honička, odpojené vagony vlaku a přímo bondovské činy Moreauvy, díky kterým nakonec zásah spravedlnosti přijde v pravé a té zcela poslední chvíli... Nádherný brak v rozsahu 134 stran s výtečným stylem a neutuchajícím spádem. Kdo nechtěl by čísti tento strhující "film neskonalé lásky a podivných dobrodružství"?

07.09.2021