Konec zapadáku

13.06.2021

Veniamin Kaverin (1902-1989), ruský sovětský spisovatel a dramatik byl krom jiného laureátem Stalinovy ceny, což by nebylo samo o sobě asi nejlepší reklamou, ale jeho syrová "gangsterská" povídka Konec zapadáku (1925) o zločineckém podsvětí Petrohradu v období Leninovy Nové ekonomické politiky NEP je velmi solidní. Nepoznamenána dosud porevoluční rudou ideologií je drsnou sondou do polosvěta petrohradských lupičů, prostitutek, židovských lichvářů, milicionářů, krátkých lásek a stejně rychlého umírání. Lupičská banda se dopustí omylu, když nevědomky unese nepravého člověka. Od uneseného si lupiči slibují, že jim pomůže otevřít bankovní sejf. To se ale nepodaří. "V domě barona Frederikse je mnoho chodeb a každá chodba má svého zástupce. V mezích své chodby je zástupce chodby nejvyšší mocí. Za práci, kterou vykonává nejvyšší moc, požívá kromě úcty nějaké značné výhody - samostatné půdy se zámkem, nebo klíče od domu. Když jede izvoščik na Staro-něvský prospekt, třeba je jakkoli opilý, tu kola jeho drožky se nikdy netočí směrem k Admirálskému paláci. Světový řád nedovolí nikomu zmizeti z pokoje, domu, z ulice a z města, aby to nikdo nezpozoroval. Proto zástupce chodby, ve které žila stenografistka Molotova, oznámil tento podivný případ správci domu. Správce domu, kterého všichni v domě nazývali Kuzmič - člověk prosáklý kořalkou - si zapálil dýmku." ... "Zvláštním nařízením byly všechny domy znovu zaznamenány a přečíslovány. (...) Avšak úřední záznam se vyhnul zříceninám a polozbořeným domům. A tak vypadly zříceniny z registrace, z číslování, z města. Proměnily se v samostatné republikánské státy, nepodřízené městské správě. Za polorozbořeným průčelím se skrývala vzpoura proti registraci a pořádku. Není možno se usnášeti na nějaké velké záležitosti bez věcné rozmluvy. Malá parta se smlouvá na Vasiljevském ostrově, "u Jelena" v Svěčné uličce a v putykách, roztroušených po celém městě. Avšak mistři svého cechu se skrývají v zapadáku, jediném místě, kde čestný lupič může hovořiti o podnicích, pít, spát a dokonce milovat bez revolveru pod polštářem." - Psáno svěžím, drsným až cynickým jazykem s hojným využitím zločineckého argotu, rychlé tempo s nervními akcemi. Krátká kriminálnická balada - 142 stran - u které bych uvítal i podstatně větší rozsah. - To je zajímavé: krátké dílo oficiálně publikujícího autora sovětské éry, člověk tam tedy už podvědomě čeká bolševickou nalejvárnu a ona tam není. Svým způsobem je to důmyslný zločin na literatuře, když si někoho předem škatulkuji proto, že byl spisovatelem sovětským.