Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román

kniha od:


Koupit

Soubor prvních gotických románů, jimž dominuje Walpolův Otrantský zámek (1764). Příběh zasazený do středověké Itálie, v němž se ve zdech gotického hradu, v jeho podzemí i blízkém okolí naplňuje za pomoci nadpřirozených jevů záhadná věštba, že vláda v otrantském knížectví, až dozraje čas, přejde z moci nezákonného uchvatitele do rukou právoplatného dědice... Známé je též filmové zpracování J. Švankmajera. Uspořádal a předmluvu („Romány, ve kterých straší“) a doslov („Průkopníci gotického románu“) napsal Jaroslav Hornát....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/34607/big_anglicky-goticky-roman-otrantsky-za-wQ9-34607.jpg 3.942
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

The Castle of Otranto / The Old English Baron / Vathek / A Sicilian Romance


více info...
Nahrávám...

Komentáře (12)

Kniha Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román

mariva
13. března

Předcházející komentáře knihu podrobně rozebírají, takže jen stručný pohled. Po knize jsem sáhla ze zvědavosti a pro doplnění vzdělání, protože pojem gotický román je mi známý od školních let a kdysi z četby knihy Záhady Udolfa. Ta se mi líbila moc a i z tohoto výběru se mi Sicilský román autorky líbil nejvíc. Vše je na dnešní dobu už hodně zastaralé a působí naivně, ale byl to zajímavý čtenářský zážitek.

lampernaqui
13.10.2021

V první knize z edice Anglický gotický román najdeme hned čtyři kousky najednou - a ten první je dílem, který položil základ celého žánru. Bohužel je to také ten nejstarší a tudíž pro moderního čtenáře nejhůř čitelný. Velice stroze a bez jakýchkoliv zbytečných popisů okolo sledujeme výjevy z Otrantského zámku. Následují však díla záživnější - z nich nejoriginálnější je Vathek, který do sbírky přinesl orientální prvky. Jinak je to taková jednoduchá romantika, plná tmavých chodeb, lesů a rodinných tajemství. Po přečtení je fajn si ještě pustit Otrantský zámek od Švankmajera.


666Jitka
08.05.2020

Tento soubor gotických románů se mi moc líbil - 4 autoři/4 příběhy a každý měl něco do sebe.

Kozel
21.04.2020

"Prostý půvab okouzluje víc než všechna vyumělkovaná nádhera". Ta slova napsala Ann Radcliffe a svým způsobem skvěle pasují na tento nádherný soubor obsahující základy gotického románu, potažmo následného romantismu a rytířských příběhů typu Waltera Scotta. Nutno zmínit, že k věcem jako tyto, musí být čtenář nastaven, což obzvlášť platí pro toho současného. Což já - troufám si říct - naštěstí jsem, a tak jsem se nechal uchvátit příběhy plných intrik, nádechu tajemna, rodinných tragédií, klasického konfliktu dobra se zlem i skrytých mravních poučení zabalené do anglického stylu.

Walpole, píšící spíš pro vlastní potěšení, patrně netušil, co svým anonymním Otrantským zámkem způsobil. Jeho černobílé postavy Manfréda a Hypolity mě okouzlili stejně jako tajemno přiváděné až do absurdna bez jakéhokoli vysvětlení. Celý ten koncept madame Reeve prohloubila a skutečně vyšperkovala Starým anglickým baronem, který zavání spíš romantismem než gotikou. Čteno jedním dechem neodolal jsem myšlenkám na Waltera Scotta a jeho knihy jako Klášter či Opat.

Naprostým skvostem je však faustovský Vathek od Williama Beckforda. Největší diamant tohoto šperku vybroušený kouzlem Tisíce a jedné noci, podtržený fantasticky temnou Karathinou a naopak dobrotou Bababaluka, ale i vcelku "promakanou" zápletkou, kdy se čtenář nenudí. Mimochodem, kontrastní postavy jsou typickou stránkou gotického románu, těžko by jeden hledal postavy s šedavými odstíny. Jen ten závěr je možná poněkud úsměvný až puritánský.

A pak je tu slovutná Ann Radcliffová, která mi paradoxně dala nejvíce zabrat. Ale jak to tak bývá, po tom záběru přišla odměna. Sicilský román přes podobný rozsah jako ostatní nabízí mnoho nahuštěných propracovanějších prvků. Několik prolínajících se dějových linek, ještě vyhrocenější postavy i situace, zasazené do brilantního popisu prostředí, ať už přírodního nebo interiérového. A tak zamotaného, že se v prostorách hradu Mazziny lze velmi snadno ztratit. Ale to duševní, emoční napětí. Tomu se nevyrovnal nikdo v předchozích novelách.

kolacky
19.04.2020

Pro zvědavce, kteří chtějí poznat gotický román, jenž nemá s gotikou zhola nic společného, je tahle kniha bonbónkem s výtečným likérem uvnitř.
A protože je Manfréd, tragický hrdina Otrantského zámku, zjevně duševně narušený, troufám si knihu zařadit do Výzvy.

Marek_SK
14.04.2020

Štyri gotické romány sú si veľmi podobné, až na Vathek ktorý vyniká svojou originalitou. Knihu som prečítal celú aj keď miestami bola zdĺhavá a nudná, no chcel som spoznať začiatky hororu a preto gotický román, aj keď nieje vôbec strašidelný, je skôr naivný a milý.

Šárkaxx
20.01.2019

Četla jsem první román, abych si udělala obrázek, poslední kvůli autorce (Radcliffe), která je často zmiňovaná u postav J. Austenové. Už po té první mi bylo jasné, že to nebudu určitě číst celé – je to hrozně naivní. Postavy neprokreslené, většinou viděné hodně negativně nebo hodně pozitivně – pozitivní postavy většinou nemají žádné negativní vlastnosti, negativní mají aspoň strach třeba z Boha, což často vede k tomu, že příběh skončí "happy-endem". Základní zápletka je velmi jednoduchá: zlý mocný/bohatý apod. muž, si chce vzít/provdat nějakou zbožnou dívku. Ta je většinou už zamilovaná do nějakého jiného muže, který je ovšem přesným opakem toho prvního. Na konci se vyjeví nějaká velmi důležitá pravda, která všechno vyřeší k dobrému.

tomasblazek
21.03.2021

Zápisky čtenáře. :: :: :: Otrantský zámek, Starý anglický baron, Vathek, Sicilský román. Ty názvy vzbuzují očekávání, že? - Úhledný malý svazek s retro obálkou a čtyřmi prvními díly žánru, který byl později nazván černým či gotickým románem - předchůdcem pozdějšího horroru, vydal česky Odeon v roce 1970. Když to shrnu - četl jsem ze studijního zájmu, nejzajímavější a i dnes dobře čtivý je dnes především ďábelský Vathek od Williama Beckforda a pro propracovaná líčení krajiny i architektury též Sicilský román Ann Radcliffové. - Popořádku. Otrantský zámek Horace Walpola (poprvé vydáno 1764) je považován za zakladatelské dílo žánru a tak se vyznačuje znaky průkopnického díla, která teprve klestí cestu. A tak jsme na počátku vrženi do příběhu plného až pohádkově fantastických zvratů, kde autor neváhá prošpikovat děj úkazy z arzenálu dětských pohádek, které nijak nevysvětluje a jimž se ani autor ani postavy nijak obzvláště nepodivují a tudíž se ničemu nediví ani čtenář; naopak, je tou bezelstnou naivitou fanouškovsky potěšen. Manfred, kníže Otrantský, jest zloduchem, ale osud jej ztrestá. "První, co padlo Manfrédovi do oka, byl hlouček sluhů snažících se zvednout cosi, co se mu jevilo jako hora černých chocholů. Upíral na to zrak a nevěřil vlastním očím. "Co to děláte?" zvolal Manfréd zlostně. "Kde je můj syn?" Odpověděla mu litanie hlasitých výkřiků. "Ach Milosti! Princ! Princ! Ta helma! Ta helma!" Zaražen tímto kvílivým nářkem a boje se nevěda čeho, vykročil rychle kupředu - leč ký to pohled pro otcovy oči! Spatřil své dítě napadrť rozmačkané a téměř pohřbené pod obrovskou helmou, pod helmou stokrát větší, než kterákoli přilba, která kdy byla zhotovena pro lidského tvora, a ozdobenou úměrným množstvím černých per." Doplňme, že v zámku zřícená obrovská helma byla navlas podobná té, která se ztratila z hlavy černé mramorové sochy bývalého majitele zámku Alfonsa Dobrého v nedalekém kostele. A tak podobně... "Sto zemanů nesoucích obrovský meč a téměř klesající pod jeho váhou." (...) "Manfréd nařídil, aby průvod cizinců odvedli do přilehlého hospice, založeného kněžnou Hypolitou jako útulek pro poutníky. Když obcházeli nádvoří, aby se čelem otočili k bráně, obrovský meč se nosičům vymrštil, a dopadnuv na zem před přilbou zůstal nehybně ležet. Manfréd, téměř otrlý k nadpřirozeným zjevům, přemohl údiv nad tímto novým zázrakem a když se vrátil do síně, kde zatím byla již připravena hostina, a vybídl své mlčenlivé hosty, aby zasedli k jídlu." Snad by se dalo říci, že atributy žánru Walpole zvolil jasnozřivě, ale jeho styl byl dosud tak naivní, až dnes jeho dílo působí komicky; jakoby psáno školákem. Ponurý hrad, škrobení a směšní sluhové (ti se mi opravdu příliš nepovedli, přiznal sám Walpole v pozdější předmluvě) sklepení, tajné chodby, přízraky vystupující z obrazů, zapuzený dědic, úskočný a zvrácený kníže, který je nakonec poprávu potrestán a odchází na pokání... Nakonec i to napětí je už samozřejmě přítomno, jakkoli nemá velkou gradaci a nakonec vyznívá všeobecným happyendem do ztracena. Ale ingredience už byly nalezeny, nyní již jen namíchat je ve správném poměru. - Clara Reevová ve Starém anglickém baronovi navázala zcela vědomě na Walpola a pokusila se žánr posunout dál. Podařilo se jí to zčásti - její příběh převzal z Walpola základní zápletku o zapuzeném dědici, který se vrací na své panství, aby napravil starou křivdu. Reevová sice zbavila černý román Walpolovy naivní neumělosti, ale nijak mu nepřidala na napětí. Děj řádně zašmodrchala, ale její líčení nemá spád, vyprávění je dosud strohé, takřka bez atmosféry, vše se soustředí na čtenářsky dost úmorné popisování proplétajících se vztahů a intrik hlavních postav. - Pokročilou atmosféru dobrého (skoro) brakového příběhu vytvořil Beckford ve Vathekovi (1786), do Orientu položeného příběhu zhýralého chalífy, který ve spolčení se svou matkou-čarodějnicí Karathis se vydává na faustovskou cestu za získáním nadpřirozených vlastností, při kterého páchá ohavné skutky. Je nakonec ale poprávu přemožen a oba propadají peklu. "Tak se chalífa Vathek pro lichý lesk a zakázanou moc poskvrnil tisícerými zločiny a propadl nekonečnému žalu a neutišitelnému hryzení svědomí: kdežto skromný opomíjený Golšanrůz prožil celé věky v nerušeném klidu a v ryzím dětinném štěstí." Vathek je sice dílem archaického jazyka, ale dodnes nijak nezestárnul a nepochybně sloužil jako přímá inspirace pro plejády dalších tvůrců okultního a strašidelného románu. Beckfordův jazyk je velmi vizuální, děj je intenzivní a halucinogenní jako dlouhý let na tripu. Sám Beckford údajně Vatheka napsal za tři dny a noci po jakémsi orientálním večírku na svém bizarním zámku Fonthill Abbey. Čtěte. - Sicilský román Ann Radcliffové je svým žánrem opět spíše červenou knihovnou, ale zaujme když ne nesmírně komplikovaným dějem, vyzdobeným atraktivními úkazy (záhadný nářek a tajemné světlo v oknech neobývaného křídla sicilského hradu Mazzini, opuštěné zříceniny, tlupa vražedných banditů, která těla svých obětí vhazuje do starého sklepení), tak bohatým jazykem prozrazujícím autorčinu senzitivitu ke krajinomalbě, přírodě, k líčení statické atmosféry místa - zpravidla místa buď idylického, nebo naopak pochmurného, jak jinak. Zde neexistují odstíny šedi, je buď černá, nebo bílá. - V souvislosti s odeonským vydáním z roku 1970 by mě zajímalo, jak vůbec k realizaci edice gotických románů (Odeon jich tehdy v této skvostné úpravě vydal pět) ještě dva roky po srpnové okupaci došlo? Možná se jednalo o dokončení rozjeté práce? Černý román absolutně není žánr, který snad mohlo jít sladit s normalizační vydavatelskou politikou. - Poslední poznámka: knížka má úžasnou plátěnou vazbu v podmanivém odstínu starorůžovo-stříbrné se zlatým ražením. Pastva pro oči i hmat. Pokleslá četba jako krásné dílo. (Čtyři hvězdy pro Vatheka, tři pro Sicilský román, zbylé dva po dvou.)

1