Romány tří mágů

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Symbolicky dekadentní trilogii Romány tří mágů, kterou napsal Jiří Karásek ze Lvovic, tvoří Román Manfreda Mcmillena (1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925). Podle samotného Karáska se inspirací pro postavu mága v těchto knihách stal jeho tajemný vídeňský přítel, který také ovlivnil autorův postoj k dandysmu. Román Manfreda Mcmillana se odehrává v Praze, kde se vypravěč sbližuje s démonickým hrabětem Manfredem. Ten ve starobylém městě hledá stopy po chráněnci svého dědečka, zemřelém mágu Cagliostrovi, protože se cítí být jeho současným vtělelním, a svému příteli o životě tohoto čaroděje a okultisty vypravuje. Manfreda ale jako přízrak pronásleduje tajemný Walter More, jehož magickým praktikám se nakonec Manfred neubrání a beze stopy mizí. Scarabeus je příběh z Benátek. Mladý Gaston se zamiluje do Oresta, jenž se tak na čas vymaní z nerovného vztahu s cynickým a krutým Marcelem. Když Oreste zmizí, pátrání přivádí Gastona do Marcelova zpustlého dóžecího paláce. Postupně se dozvídá o jeho rodovém tajemství – o dávné příbuzné, která se dokonale vyznala v travičství a je pohřbena v sarkofágu právě zde, i o mocné síle jejího skarabea. Kultu zla, jemuž Marcel slouží a jehož svatyní je podzemí paláce, nakonec padne za oběť i Gaston. Ganymedes, poslední z trilogie, vypravuje o Radovanovi, jehož velmi přitahuje charismatický Adrian Morris patřící do okruhu matčiny společnosti. Adrian, zajímající se o taje rudolfinské Prahy, poznává sochaře Jörna Mollera, který rozluštil záhadu, jak s pomocí kabaly oživit golema, pro kterého je modelem okouzlený Radovan. Umírající Moller pověřil Morrise, aby navždy uspal i sochu. Adrian však bezděky golema znovu oživil a ten ho jako orel bájného Ganymeda odnesl do své říše....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123456/big_romany-tri-magu-mAK-123456.jpeg 4.321
Nahrávám...

Komentáře (5)

Kniha Romány tří mágů

tomasblazek
26.02.2021

dokončení mé recenze: - Ještě snad drobný postřeh, který začnu opět úryvkem z úvodu třetího románu Ganymedes. "Jest mu osmnáct let a je po maturitě. Po prázdninách se nevrátí již na na gymnasium v tiché malostranské ulici, půjde na universitu, na filosofii. Radovanovi se zdá, že již není hochem, ale že dospěl - v muže? Náhle se směje, odkopává peřinu a nahýma nohama skáče na koberec před postelí. Všechno jest, jenom ne - mužem. A mužem nikdy nebude. Je vůbec podivným tvorem. Cítí, že na celé zemi není nikoho, kdo by mu byl podoben. Ví také, že nikomu nesmí říci, co s ním vlastně jest. Zůstane hochem po celý svůj život. A až mu bude šedesát let, bude stále pro sebe hochem, neboť to, čemu říká svět mužství, je něčím, co jej láká a přitahuje, ale čeho sám nemá a nikdy míti nebude." Nepřipomínají vám tyto věty i jejich formulace stále se opakující obraty a myšlenky z knih českého klasika Jaroslava Foglara? - - - "Rozevřel jsem zraky prudce a široce, jako bych chtěl z nich vyslati blesk nenávisti do samého nebe: náhle však pochopil jsem marnost všeho a tajemnost síly, jež všechno zdrcuje, a heroické rouhání, jež jsem chtěl vznésti do výšin - změnilo se v posunek šílenství, jímž jsem zalkal naposledy za fantomem, za fikcí, jež byla mým přítelem: - Manfrede! Manfrede! - - -" Čtěte. Je to morbidní, je to zčernalé časem a pokryté prachem jakobystředověku, je to někomu krásné - a existuje to jen v našich myšlenkách a v této knize. Když je smrt vzdálená a život mladý a perlivý, i hra na zánik je krásná.

zanetkov77
28.08.2019

Romány tří mágů jsou prodchnuty dekadencí až do morku kostí. Všechny příběhy protíná několik leitmotivů, které činí všechny příběhy něčím společné, a přitom každý z nich zůstává originální. Obětní, nešťastná láska mladého, neobyčejně krásného hocha ke staršímu, okouzlujícímu muži-mágovi, odpor k ženám a k soudobé společnosti, útěk do dob minulých, s čímž souvisí fascinace magičnem a alchymií, život spíše v představách a fantasii, než v obyčejném, přízemním a povrchním životě, jaký ho dekadenti vidí. To vše na vlnách úžasně tajemné, záhadné, místy až hrůzné atmosféry, brilantního popisu prostředí i postav... a vůbec popis celkově Karáskovi opravdu jde. V celé knize je nespočet krásných myšlenek a popsaných situací, vytříbená gradace děje a způsob autorova vyjadřování je opravdu efektní. Jsem okouzlena a moje dekadentní část duše byla tímto kouskem vrní blahem.

Co je zlé, je vydání, které je sice krásně graficky zpracované, ale ruka korektorova jím zjevně neprošla. Nechci to promítat do hodnocení knihy, ale rozhodně je to nepřehlédnutelné vzhledem k množství chyb a zjevných překlepů.


los
18.04.2018

esence dekadentní poetiky

překvapuje mne, že Karáskovy romány mají tak málo čtenářů, vždyť jsou to proto-klenoty dnes tak populárního queer žánru

jako naprosto katastrofální hodnotím edici!!! v dnešní době vydat přetisk bez moderní ediční úpravy, snad dokonce i bez korektury (ano, text - zvláště v Ganymedovi - je plný chyb) - a nezachrání to ani Drtinova grafika = ani když vložíte prošlý salám do luxusního papíru, čerstvý z něj nebude

LIBO.R
01.09.2017

Zajímavá kniha se zajímavou grafikou.

tomasblazek
26.02.2021

Edice klasických horrorů či temných literárních děl v nakladatelství Volvox Globator vychází v elegantní černé vazbě, doplněné specificky barevnou nálepkou s titulem. Pokud vydavatelství zvolila v roce 2012 pro vydání Románů tří mágů od Jiřího Karáska ze Lvovic nálepku růžovou, je to dokonalá volba. Kontrast černé a růžové je pro toto Karáskovo opus magnum dokonale vystihující. Otevřená homosexualita a submisivita versus podmanění je tmelem a činidlem všech tří románů. Svazek se skládá z knih Román Manfreda Mcmillena (vydán poprvé 1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925). Neměl by se nikdo nechat odradit, kdo - jako třeba já - není nijakým konzumentem kultury s tzv. queer tematikou. Už proto, že v případě Karáskových románů se jednalo o dílo v české literatuře průkopnické, v němž je jaksi "tvrdá" homosexualita postavena jako prostě jako danost a hrdý životní styl, o kterém se nediskutuje, který nepolitizuje, ale který je osobou autora stvrzen (Jiří Karásek psal o homoerotice a potřebě sexuální reformy už do jím spoluzaložené Moderní revue a pak do dalších novin podobného zaměření) jako základní prostředí, v němž se tato literatura odehrává. Ber, nebo nech být. Nuže: Romány tří mágů jsou skvělé dílo, které není pro každého. Dekadence. Okouzlující - byt umělý - archaický jazyk. Podivné rituály, na jejichž konci nepovstává nový život, ale velkolepý požár tragédie a zmaru, který vznícený vášní po nedosažitelném - milovaný a nedostupný muž a symbolika alchymické svatby anděla s Luciferem (nebo dvou ďáblů?) zde splývají v jedno; opakuje se motiv vědomého otočení se bokem k životu městských bulvárů a lidské společnosti vůbec, protože jen v rozpadajícím se kamení gotických chrámů mohou osamělé postavy z Karáskových románů najít útěchu ve svých pocitech, ve své na odiv stavěné tragičnosti a životního zmaru. Neboť: "...proto pohrdám lidmi a jejich malým uměním. Proto neuznávám nikoho, kdo se mi blíží, za rovného sobě. Jest pošetilé věřiti v rovnost lidí: jako bych měl se spokojiti, abych měl svou nepravděpodobnost míti společnou s kýmkoli! Raději chci mít hrdé srdce plné hořkosti. Raději se odlomím docela od života jako mrtvý květ od živého stvolu. Rozumíte nyní mému posměchu? Není to póza. Vidíte, jak jde z nitra to, co jiní lidé pokládají za povrchní dandysmus. Nemiluji lidí. Dávám jim přecházeti jako oblakům. Když zmizejí, nemyslím na ně. Všichni jsou mně lhostejní." Tak hovoří hrabě Manfred k Francisovi, který je jím samozřejmě fascinován a - jak to dopadne, si přečtěte; červená knihovna to není, toto je dokonale černá knihovna na růžovém papíře. Samozřejmě: je to literární hra, je to póza, narcistní tanec v kruhu, ale je to tanec dokonalé formy. Karásek odehrává své tři příběhy v zásadě podobně: jejich hlavním oživovatelem je vždy šlechtic ze starého a poněkud záhadného rodu, žijící osaměle a mimo starosti všedního světa a dokonce i mimo jeho stěny a ulice; muž-magnet, který se zabývá velkým magickým úkolem, nebo se na něm podílí. Tento úkol se jeho rukám vždy vymyká, extáze - propletená zcela s extází lásky muže k muži - jej pohltí a zničí. Zničí? Může mrtvé zemřít? - Dokonce i "obyčejní" lidé jsou v románech vždy jen v rolích statistů, přes něž coby mátohy všednosti je jak reflektorem teprve kontrastně nasvícena tvář šílených a šílejících milenců téhož pohlaví - ať už je to Manfred a Francis, Gaston a Oreste, či Radovan a Adrian. Pozor, nikdy však nejde o románek lásky, neboť na konci této lásky - zvrácené, ale nikoli proto zvrácené, že homoerotické - nikdy není cesta vpřed k blankytu, ale cesta do černého světla půlnoci... - U Karáska je jazyk a forma totalitou - být jeho romány psány češtinou bez příkras, věty zbaveny přívlastků, děj přenesen třeba ze staré pražské čtvrti na sídliště paneláků, ztratil by svou krásu a možná i smysl - právě pro tu krásu břečťanem porostlého zrušeného hřbitova kdesi ve starém ghettu... "Vejdětež na Bílou horu a cítíte, že jste nebyli nikde blíže smrti, než zde. Zdáli vidíte umírající město, tragickou královnu, Prahu. Hyne vysílením, a agonie, jež ji po tři věky tíží, jest ranou, jež nemůže nikdy býti vyléčena. Když zde na Bílé hoře melancholicky a dlouze krvácejí šarlatové západy, a dole, v modré, v soumračné hloubi Praha se rozezvučí všemi svými zvony, je to, jako byste byli přítomni grandiosnímu rekviem. Pohleďte jen: noc se zvolna rozkládá, temnota se vzmáhá, ale západ, jenž hoří, osvětluje ještě linii stromořadí, vrhá rudé odlesky do ambitů bělohorského kostela a zachycuje se na vrchole šestihranného letohrádku ve Hvězdě. Neprýští krví zase klášterní studánka Vojtěška? A nepotřísňují se zdi obory a letohrádku krví Moravanů, posledních, kteří se tu bili pod Šlikem proti hordám Neapolských? Kraj krve, pole krve... Hakeldama... Ale již vyplývá houstnoucí soumrak, obora je tmavší a cesty bělejší. Všechna tratoliště pohasla, veliký, mlčící smutek padá v pustou silnici. Tichnou osamělé dvorce, jen sem tam zavyje pes, jemuž je teskno. Poutní kapličky se rysují v polích jako přízraky, opuštěny, truchlící, jako by k nim byla připoutána marnost modliteb, jež se skláněly před nimi." - - - Jeden z příběhů se odehrává zčásti v Benátkách, nemohl mi nepřipomenout povídku Thomase Manna (a geniální film stejného názvu) Smrt v Benátkách, nevím, zda tam mohla být inspirace jednoho druhým?