Thanyss komentáře u knih

Cosmopolis rozhodně není čtení pro každého. Navzdory nevelkému rozsahu knihy, jsem měla místy problémy se začíst a chápat souvislosti. Je to snové, místy bláznivé a absurdní. Depresivní a sebedestruktivní. Namačkané do jednoho jediného dne. Ráno tu máme úspěšného muže v plné síle, na konci dne ožebračenou trosku a budoucí mrtvolu. Celý den sakum prdum se vším všudy, aniž byste byli nuceni se příliš vzdálit od hi-tech limuzíny.
Zřejmě mi zrovna tohle DeLillovo dílo tak úplně nesedlo, nebo jednoduše nejsem schopná jej plně docenit.

28.06.2015

Má zhmotnělá a sepsaná noční můra...
Pokud bys se mě někdy někdo ptal, co bych opravdu, ale opravdu, nechtěla zažít, byl by to výlet zpátky v čase a zavření do kláštera. Zcela upřímně a s rukou na srdci doznávám, že bych se oběsila na vlastních punčochách do čtrnácti dní od přijetí mezi ty studené zdi. Hnus velebnosti.
Jeptiška je sice fiktivní příběh nebohé mladé ženy, jež byla proti své vůli doslova uvězněna mezi chrámové zdi, přesto je v ní podle mého spousta pravdy.
Kolik nešťastných duší našlo svůj osud právě zde? Kolik nevyslyšených modliteb se vzneslo k nebi? Nikdo neví. Zůstává nám však kniha od pana Diderota, která dokáže i po tolika letech chytit za srdce, ohromit a dojmout.

12 28.06.2015

Naprosto netradiční sci-fi dílo, které si jde svou svéráznou cestou, zcela postrádající jakoukoli větší akci, potoky krve a nesmiřitelné mimozemšťany. Solaris není kniha, která by vám tep vystřelila do infarktových výšin, míří spíše na vaše intelektuální schopnosti a především vás nutí se zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdybychom jednoho krásného dne narazili na inteligentní formu života. A to na takovou, jež se zcela abnormálně vymyká jakýmkoli našim představám do takové míry, že bychom nebyli schopni jí porozumět. A vlastně ani ona nám.
Zapeklitý oříšek s hloubkovou sondou do lidské duše, odehrávající se na vzdálené planetě, obydlené "živým" a vnímajícím oceánem, který vlastně ani oceánem není.
Pokud čekáte plasmová děla, skoky červí dírou, warpový pohon, tak se na Solaris raději vybodněte. Nic z toho tady nenajdete a příběh by pro vás byl nejspíše zklamáním.
Pro ty ostatní je to skvělé knižní pochutnání.

19 28.06.2015

Proti Maxi Havelaarovi by se toho dalo namluvit mnoho. Že je to zmatená a neucelená směs stylů, že příběh drží pohromadě značně vachrlatě, že postavy jsou buď černé nebo bílé...

Ale vem to čert, ono to prostě dohromady funguje více než dobře. Je mi jedno, že se střídají vypravěči, že prózu střídá poezie, satiru romantika a naivitu bezpáteřnost. Výsledek je totiž přesně takový, v jaký ve své době autor doufal - pobuřuje, otevírá oči, křičí o nelidském zacházení s koloniálním domorodým obyvatelstvem a k tomu používá prosté a jednoduché výrazy, které však přesně tnou do živého.

Vraťte se do časů, kdy Holandsko spravovalo Jávu a okolní ostrovy a pod svou nadvládou utlačovalo místní obyvatelstvo otrockou prací pro vyšší produkci kávy a dalších exotických komodit. To vše pod zdánlivým dohledem nizozemských úředníků, kteří se zavázali, že budou Javánce chránit. Ve skutečnosti však jen mhouřili oči a skládali dohromady nic neříkající hlášení o klidu v kolonii. Zprávy o hladomorech a povstáních se měnila v optimistické noticky o spokojenosti obyvatel.

A do tohoto prostředí přijde naivní Max Havelaar, který si svou přísahu o ochraně a spravedlnosti pro Javánce vezme cele k srdci a chce proti útlaku bojovat svými skrovnými silami. S důvěrou ve vyšší úředníky, kteří představují holandskou vládu.

Don Quijote svlékl brnění a přestěhoval se na Jávu, kde našel další větrné mlýny, s nimiž se rozhodl utkat do posledních sil...

2 12.05.2015

Inu, nejspíš jsem čekala něco víc nebo trochu něco jiného. Metro není špatná knížka, jen mi přišlo, že toho autor zkombinoval už trochu moc, minimálně tu účast nadpřirozena si mohl odpustit. Pro mě by děj působil trošku uhlazenějším dojmem a nejspíš bych neměla dojem určité kostrbatosti. A také se nemohu zbavit dojmu, že konec knihy je jednoduše upravený závěr Enderovy hry. Ta podobnost mě jednoduše ťala mezi oči...
Na druhou stranu bych ráda vyzvedla celkovou tajemnou a depresivní atmosféru metra, pestrost jednotlivých stanic i zmutovaných "potvůrek" v tunelech i na zdevastovaném povrchu.

5 06.05.2015

Ohó, slečno Eyrová, vy jste ale svérázná osůbka! A zcela nepokrytě přiznávám, že vaše vyřídilka, bystrý rozum i pevné zásady si mě okamžitě získaly. Co na tom, že neoplýváte fyzickou krásou, pro mě nejste ani ošklivá a nehledě na svůj mírný půvab jste si dokázala získat srdce tvrdého a podivínského Edwarda Rochestera, v němž jste i vy nalezla krásu, která byla pro okolí ukrytá hluboko pod neprostupným krunýřem odtažitosti.
Jana Eyrová není ten typ ženy, z jejíž sladkosti a životních osudů by se vám rozbolely zuby. Jedná se spíše o střízlivější příběh neobyčejné lásky dvou lidí, které dělí propast společenského postavení a mravních zásad okolního světa. Charlotte Brontë stvořila neotřelou hrdinku, která se nebojí jednat podle svého srdce, vědomí a svědomí, nemá problém říct člověku do očí, co si o něm myslí a jde si cílevědomě za svým.
Na Větrnou hůrku to o chloupek nemá, přesto na mě Jana Eyrová neuvěřitelně zapůsobila, ať už popisem nepřátelského prostředí, kde je nebohý sirotek trpěn, přehlížen a trestán za své domnělé charakterové vady nebo studenými síněmi sirotčince, kam se Jana nakonec dostává, aby se od kamenné podlahy mohla odrazit jako vychovatelka v domě bohatého šlechtice.
V knize najdete okamžiky smutné, mrazivé, depresivní, místy skoro děsivě hrůzné. Na druhé straně budete odměněni chvílemi čirého a nesobeckého štěstí a silných citů překlenujících nepřízeň osudu i času.

15 27.04.2015

Neuvěřitelná knižní lahůdka, kterou jsem slupla takovým fofrem, až byl můj literární žaludek ohrožen značným břichabolem. Normálně takhle knížky nehltám, ale tentokrát to nešlo jinak.
Příběh napsaný podle skutečné události vyniká, jak už název napovídá, svou chladnokrevností, brutalitou a výslednou zbytečností vyvraždění čtyř členů všemi oblíbené farmářské rodiny.
Díky autorovi, a jeho citlivému dokumentaristickému zpracování, můžeme nahlédnout na tento čin, který ve své době vzbudil značný rozruch, z několika stran - rodinou počínaje, přes vyšetřovatele a známé až k samotným vrahům.
Je to smutné, ale takto brutální a nesmyslné příběhy dokáže vytvořit souhra náhod a lidská mysl bez emocí.
Říkám si, že mé nadšení z knihy a nemožnost se od stránek odtrhnout, bylo možná až chorobné a někomu by se možná mohla zdát má fascinace tímto zločinem nemístná, ale osobně si nic takového doopravdy nemyslím. Příběh mě kromě jiného vyděsil, provedení vražd znechutilo a obětí mi bylo líto.
Co mi přišlo nejšílenější, to je cena lidského života. V tomto případě byly životy čtyř členů rodiny vyčísleny na 50 dolarů, jeden dalekohled a jedno malé tranzistorové rádio. Jestli tohle není smutný vrchol bestiální zvrácenosti, potom už nevím.

13 05.04.2015

Sám pan Dickens považoval Nadějné vyhlídky za to nejlepší, co napsal. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nepřečetla celé jeho dílo - nemohu soudit v tak širokém měřítku. Přesto si dovolím tvrdit, že se jedná o úžasné dílo, v němž pan Dickens mistrovsky využívá svůj vypravěčský talent.

Pip je krásně vykreslená postava; zpočátku je chlapec naivní a beznadějně zamilovaný do chladné a pyšné Estelly, později okouzlen leskem přepychu zapomíná na své staré známé z chudých poměrů a straní se jich, aby se kolotočem osudu opět ocitl na známé cestě, kterou v dětství opustil.

Nadějné vyhlídky jsou příběh o ctižádosti a snech, o síle přátelství i lidské vypočítavosti a omylech. Je to příběh o tom, že štěstí můžete najít i mezi chudšími obyvateli, že peníze nejsou vše, co je k lidské spokojenosti potřeba a že ne všechny sny se mohou splnit a proto bychom se k nim neměli příliš upínat, aby nám skutečný život neutekl mezi prsty.

7 28.03.2015

Ach, vy trhovnické drbny! Nikdy nemáte dost, po všem slídíte, žádné soukromí ani tajemství vám není svaté. Musíte vědět všechno a o všech. Strkáte nos do každých dveří, hrabete se ve vztazích jako prasata v pomyjích a tvrdě odsuzujete podle svých nesmlouvavých a rádoby mravných zákonů.
Jak proti vám může obstát naivní a idealistický mladík, který si prošel trýzněmi vyhnanství a jenž se pod rouškou anonymity vrací do své vytoužené Paříže, aby znovu nalezl svůj život. Kéž by nikdy nevkročil mezi ovoce, zeleninu a ryby tržnice Les Halles!
Zola opět mistrně tká předivo lidské arogance, lhostejnosti a mravních předsudků. Hubený človíček nemůže obstát proti plným a nenasytným břichům, přestože jim statečně jistou dobu vzdoruje. Ovšem proti sukním a ostrým jazykům je stejně bezmocný.

6 13.03.2015

Pan Zola promine, ale kromě něj mám slabost ještě pro ruské autory. Totalita a onkologická klinika. To už je slušný šálek deprese, který je navíc říznutý osobními autorovými zkušenostmi a dostává tak punc ledové reality.
Místo, kde se může setkat vyhnanec, politický pohlavár i ideologický zaslepenec a kde si jsou náhle všichni na určité úrovni rovni. Každého z nich totiž rozežírá rakovina a svým způsobem jsou pokusnými králíky při nových způsobech léčby, o jejíchž účincích je zatím pramálo známo z dlouhodobého hlediska a tak jsou pacienti vesele bombardování ozařováním a pumpování hormonálními injekcemi.
Místo, kde propuštění domů může mít dva důvody - buď jste dostatečně vyléčeni, že už nepotřebujete akutní lékařskou péči anebo vás pouští umřít mimo nemocnici, jelikož jste beznadějný případ a jen zabíráte lůžko dalším.
Surové, komunistické, depresivní, šedé, neuvěřitelně čtivé a těžko zapomenutelné.

5 13.03.2015

Jo, tak tohle si nechám líbit. Po dlouhé době kniha, která mě dokázala napnout jako dědečkovy kšandy a přitom nahlas rozesmát. Že je tam dost technických "termitů", výpočtů zarytého matfyzáka a všude samý rezavý marsovský prach? No a co? Neměla jsem pocit, že bych něčemu z toho nerozuměla, bylo to srozumitelně popsáno a kdo má aspoň základní ponětí o technice a vesmíru, neměl by mít problém a může si tuhle meziplanetární robinsonádu užít naplno.
A hlavního hrdinu prostě miluju. I když tvrdí, že o botaniky se ženský neperou, hned bych ho pozvala na kafe! A to kávu prakticky nepiju...

43 12.03.2015

Nevím, jak je to možné, ale každá další kniha od pana Zoly mě nepřestane překvapovat. Ať už se ten člověk pustil do čehokoli, vyšlo mu z toho opravdu mistrovské dílo.
Protentokrát se autor rozhodl nechat nás nahlédnout do svého života, jelikož román obsahuje značné množství autobiografických prvků a vlastně se vůbec nedivím, že Zolův přítel z dětství na něj po vydání této knihy zanevřel.
Ovšem mně Claude Lantier doslova vzal dech. Ten neuvěřitelně sugestivní výlet do hlubin malířovy duše a jeho pozvolna se rozvíjejícího šílenství je jednoduše bravurně napsaný. Úžasná kresba posedlosti, která člověka postupně objímá silněji a silněji ve svém smrtícím stisku a stahuje do temnoty nejenom nešťastného malíře, ale i osoby jemu nejbližší.
A jako vždy se dočkáte i krásných popisů tehdejší Paříže se spoustou jejích malebných zátiší.
Díky, pane Zolo, zase jste mě dostal.

5 16.02.2015

Přivažte mě ke kůlu a upalte, protože se budu rouhat!

Emma je bezesporu tou nejnudnější knihou, jakou jsem do této doby měla tu smůlu číst. Naprosto nezáživný děj v kombinaci s protivnými postavami mi velmi často připravoval nepříjemnou četbu. Dočetla jsem to jen proto, že nemám ve zvyku nechávat knížky nedočtené.

Emma měla být na tehdejší dobu revoluční hlavní hrdinka, ale vyšla z ní do sebe zahleděná, arogantní slečinka s hromadou předsudků a přesvědčením o vlastní neomylnosti, která ráda strká noc do lidských vztahů. Horší už snad byl jen její hypochondrický otec se svým neustálým fňukáním, jež mi místy vážně lezl na nervy. Mít takového otce, vyhlídnu si v Hartfieldu nějaký pěkný dub a oběsím se na něm.

Pokud pominu nesympatické postavy v čele s Emmou, jejím otcem, arogantní a omezenou paní Eltonovou, stejně jako upovídanou slečnou Batesovou, potom děj je velmi snadno předvídatelný a nezáživný. Už po několika stranách mi bylo naprosto jasné, koho si drahá Emma na konci vezme.

Jedna hvězda za to, že si i tak paní Austen udržela hezký styl psaní. Druhá hvězda z čistého soucitu. Jdu se polít benzínem, abych vám to upalování usnadnila...

5 20.01.2015

Ach pane Browne a já vás měla tak ráda. Nevadí mi, když mě trošku pohoupete na vlnách fantazie, ale když mě začnete zběsile otáčet o 360°, přičemž ještě několikrát škodolibě změníte směr toho otáčení, tak to už se mi začíná dělat mírně šoufl. A za ty vlasy jste mě tedy tentokrát potahal docela dost.
Inferno se pro mě stalo zatím pravděpodobně nejslabším výtvorem od tohoto autora, který vyniká snad jen svou zběsilou překombinovaností děje a nepravděpodobnými situacemi, do nichž pan Brown vesele žene své hlavní hrdiny.
A přitom ta hlavní myšlenka knížky vážně stojí za zamyšlení, ale sakra by si zasloužila sofistikovanější zpracování, aby se chudinka netopila v balastu nesmyslů.
Takže, drahý Dane, piš rozhodně dál, ale snažně tě prosím, vrať se opět trošku nohama na zem a naservíruj mi něco lepšího, protože ty to umíš. Já to VÍM!

11 08.01.2015

Eh, jako je to klasika a vlastně ve výsledku dobře napsaná klasika, ale jak já u některých pasáží trpěla a prokousávala se jimi jen silou vůle. Nemám nic proti obsáhlým románům, vlastně si v nich převážně rochňám blahem, ale tohle už bylo místy i přes mou míru.
Moby Dickovi rozhodně nelze upřít neotřelý vhled do života velrybářů a pronásledovaných velikánů, jen to prostě sem tam nudí svou rozvleklostí a poskakováním mezi vyprávěním a "naučnými" pasážemi.
Každopádně šílený kapitán Achab má své neopakovatelné kouzlo, stejně jako harpunář Kvíkveg a proto jsem se nakonec úspěšně doplavila do domovského přístavu, přestože tuhle výpravu už si se vší pravděpodobností nikdy nezopakuji.

4 08.01.2015

Sama občas nepohrdnu užitím sprostých slov a vulgarismů a jsou dny, kdy by se za mě nemusel stydět ani dlaždič s tím nejvytříbenějším slovníkem, každopádně Palahniuk povýšil buranskou a invektivní mluvu na nové náboženství. Jak zajímavá vize světa, kde je každý urážen a přesto se nikdo necítí dotčen, protože všichni před sebou mají vidinu ráje.

Mladá vyslankyně pekel Madison mi byla sympatická a její blogové příspěvky, kterými je kniha psána, mě kolikrát pobavily. I když si myslím, že svět by o nic nepřišel, kdyby zůstal ušetřen nechutné kastrační scény, jež je ve výsledku vlastně celkem nudná a málem jsem Zatracené odložila na stolek.

I přes vysokou koncentraci sprosťáren a situací, při nichž se vám v žaludku zatřepe kompletní denní menu, si v knize dokážete najít zajímavé myšlenky a vtipné postřehy.

Takže sakra, do prdele, takový terno to zase nebylo, ale ani jsem si samým utrpením nechtěla urvat palici.

5 26.11.2014

A klidně na mě házejte hlínu, ale prvotina paní Austen mě toliko neuchvátila. Rozhodně to není tím, že by byla knížka špatně napsaná, chraň bůh, to ne, čte se sama a více než dobře. Co mi poněkud vadilo, byly přímo hlavní hrdinky. Mám dojem, že se autorka snažila tolik dostát názvu knihy, až ze slečen vlastně udělala karikaturky na dané ctnosti.

Zatímco mladší sestra se zmítá ve vírů vášní, podléhá silnému nervovému vypětí lásky, prolévá moře slz, její starší sestřička je tak rozumná, že by svým vnějším zdánlivým chladem zmrazila Marianiny slz v ledové rampouchy.

Každopádně i přesto jsem si Rozum a cit vychutnala, což je z valné většiny zásluha vypravěčského talentu paní Austen. Její popisy, charakteristiky i zvolené prostředí je téměř bezchybné. Samotný děj je sice celkem zamotaný, ale neměla jsem pocit, že bych se v něm ztrácela.

Nepřeslazená romantika, z níž mě netrnuly zuby.

5 11.11.2014

Neředěný Eriksonův černý humor, naštvaní bohové, jejich nebezpeční přisluhovači, všemožní démoni a k tomu všemu párek vykutálených nekromantů s věčně zdrogovaným sluhou, jehož předchozí zaměstnavatelé jsou po smrti. Všichni.

Oproti Knize Padlých jsou Potoky krve vlastně odpočinkovým čtením, které však neztrácí nic z kvalitního psaní, na které jsem od autora zvyklá. Mrtvol je tu na rozdávání a vlastně to, že je někdo po smrti ještě neznamená, že se nemůže do děje vrátit. I když mu sem tam upadne nějaká končetina. A občas někdo ztratí hlavu. Doslovně...

Svižné, psané s nadsázkou, s nezapomenutelnými hláškami a s nezvyklým minimem postav (na Eriksona) a jednolitou linkou děje. A musím pochválit i český překlad, líbí se mi způsob, jak se překladatelka poprala se jmény, protože někdy to musel být skutečně oříšek.

Povedený výlet zpátky do Malazu. Pane Eriksone, pište dál!

4 05.11.2014

Každou knihu od pana Zoly otevírám jako křehkou krabičku a s napětím očekávám, čím mě tentokrát překvapí. A nezklamal ani tentokrát. Tedy, že se ve svém obsáhlém díle dostane i k velkým obchodním domům, to jsem opravdu nečekala. A nemůžu se jednoduše vyhnout srovnání s dnešní dobou. Zolovo U štěstí dam působí jako palác přepychu a nádhery, chladnokrevně útočící na domácí rozpočty nákupuchtivých dam, přičemž si ovšem počíná více než rafinovaně. Jaký rozdíl oproti dnešním strohým pastičkám na peněženky.
Čím je kniha zvláštní, je absence autorova experimentálního dokazování, že člověk je obětí své genetické výbavy. Pan Mouret jako takový je vlastně lehce upozaděný na úkor rozmachu nového způsobu obchodování a rozvoje průmyslu. Při čtení jsem se doslova ztrácela v uličkách rozmáhajícího se obchodního domu, zvědavě jsem šmejdila jednotlivými odděleními a měla jsem pocit, že mi dav roztoužených žen doslova dýchá na záda.
V kulisách perfektního a novátorského (na tehdejší dobu) marketingu můžeme sledovat různé osudy, ať už se jedná o nelehké postavení prodavačů a jejich vzájemná rivalita, postupné ruinování domácího rozpočtu a psychického zdraví nebohého učitele, jehož manželka musí neustále něco nakupovat až po postupné vymírání malých specializovaných obchůdků v okolí, jež jsou nemilosrdně drceny rozrůstajícím se gigantem, který polyká jedno průmyslové odvětví za druhým.
Jako vždy se jedná o strhující příběh, který mě prostě dostal. Opět...

14 03.11.2014

Nebudu si nic nalhávat, ke knížce jsem přistupovala s mírným skepticismem, ale řekla jsem si, že když už je to taková klasika, nemůže mi uniknout. A jak bylo ve finále dobře, že se mi dostala do spárů.
Tohle totiž není typický sladký romantický příběh. Ne, to vůbec ne. Tolik nenávisti, zákeřnosti a intrik na jednom místě a potažmo v jedné osobě, to se jen tak nevidí. Ano, je tu i láska, ale ta je sobecká, kouska romantiky v ní není - je to posedlost.
Fanatismus a pomsta jdoucí přes generace, skvělá psychologická kresba postav a dobrý styl vyprávění mi zaručili výborné počtení, v němž jsem se místy doslova ztrácela a těžko opět navazovala kontakt s realitou.
A zřejmě už navždy, když někde zaslechnu spojení Větrná hůrka, hned mi naskočí husí kůže. To prostředí, nešlo to jinak, při čtení mi byla zima i přesto, že v ději zrovna svítilo slunce a byl krásný srpnový den.

18 22.10.2014