Thanyss komentáře u knih

Krásný důkaz toho, že i ženy mohou napsat příběhy, které vás pošimrají ledovou ručkou na zádech. Kvalitní a poctivá duchařina v podání zástupkyň něžného pohlaví z viktoriánské doby. Dámy dokazují, že i když jsou už dávno také na onom světě, ještě stále nám mají co říct a trošku nám zabrnkat na naše nervy. Takhle nějak si představuji čtení na deštivé dny a osamělé večery, tedy samozřejmě pouze v případě, že se stejně jako já občas rádi bojíte.

4 16.04.2014

Tedy, pane Zolo, vy jste byl skutečně génius. S každou přečtenou knihou vám propadám víc a víc. Dokážete mě uchvátit psychologickou hloubkou postav i neuvěřitelně živým popisem světa železnic. Popisy prostředí ve vašem podání jsou vše, jen ne nudné. Nikdy bych nevěřila, že někdo dokáže popsat lokomotivu takovým způsobem, že jsem ji téměř začala mít ráda jako strojvůdce Jakub Lantier. Dokázal jste mě držet celou dobu v napětí, ať už se jednalo o nebezpečnou cestu vlakem skrz vánici a zasněžené koleje nebo hluboký vnitřní boj nebohého mladíka, lačnícího ukojit svou touhu po vraždě. Co je zajímavé, je morální rozpor, který Jakub prožívá - vražda v afektu, v momentálním podlehnutí pudů, mu připadá naprosto v pořádku a zcela ospravedlnitelná pro jeho svědomí. Naopak proti vraždě plánované, vypočítané, má morální zábrany, které mu byly dány výchovou.
Dychtivě jsem otáčela stránky, abych se dozvěděla, jak to vše dopadne. Je až neuvěřitelné, do jakých krajností může člověka zahnat žárlivost a vražedné pudy. Na jedné straně vášnivá láska, na straně druhé, touha zabít.
Naturalismus v této podobě, to je vskutku můj šálek čaje.

8 10.04.2014

Mám dojem, že vlastně ještě ani nevymysleli slova, kterými bych dokázala výstižně popsat svoje dojmy z Malazské knihy padlých. Zkrátka a jednoduše mám pocit, že hodně dlouho nebudu číst nic tak výborného. Minimálně do doby, než bude pan Erikson pokračovat v dalších příbězích. A na to se moc těším. Chromý bůh naprosto splnil veškerá má očekávání, ba je dokonce možná i předčil. Naprosto epický a dechberoucí závěr, kdy mi ukáplo i několik slz. A nestydím se to přiznat. Za tu dobu, co jsem ságu četla, mi stihli hlavní hrdinové prostě přirůst k srdci. Ta investice času do tohoto náročného čtení se mi vyplatila.
Klaním se autorovi za jeho bezbřehou fantazii i výborný vypravěčský talent a oceňuji jeho černý humor, který mě opravdu hodně baví.
No, zkrátka díky Rychlýmu Benovi, Kalamovi, Kotilionovi, Šumařovi a všem Paličům mostů, Anomanderovi, Tavore, Ganoesi Paranovi, Brysi, Aranikt i Teholovi a Buggovi a nesčetnému množství dalších osob, že jsem měla tu čest kráčet po jejich boku na této neskutečné cestě až do neuvěřitelného konce.

15 04.04.2014

Kdyby si starej Lemke otevřel dietologickou poradnu, hromada lidí by mu za jeho služby utrhla ruce. Přeci jen mít tu moc, kdy pouhým dotekem a jedním jediným slůvkem "zhubni", dokážete odpálit takovou metabolickou reakci, že sebevětší megakalorické bomby s vámi ani nehnou a vy naopak hubnete bez jakéhokoli úsilí... Hmmm, to zní dobře. Jenže to zní dobře jen do té doby, než si uvědomíte, že hubnete pořád dál a dál, takže zatímco na start jste se postavili jako slušná hora tuku, postupně jste se prodrali dopředu jako dobře udržovaný sportovec, ve finiši jste začali lapat po dechu jako rezident koncentračního tábora, cílovou pásku jste protrhli jako hromádka pěkně chrastících kostí.
Pro bachmanovky mám slabost (snad jen s výjimkou Srovnáno se zemí), přestože už na začátku je mi jasné, že to s hlavními protagonisty nedopadne dobře. Bránila bych se označením jako "slabší kingovka", tohle přeci nepsal pan King, ale jeho alter ego, ta temnější a cyničtější část jeho já. Proto pana Bachmana se Štěpánem neporovnávám.
Zhubni v sobě nese jednoduché poselství, kdy se zhýčkaný jedinec, který má spoustu vlivných přátel, vykašle na morálku a odmítá uznat svůj díl viny i přesto, že zcela průkazně zabil jinou lidskou bytost. Ovšem spravedlnost může mít mnoho podob, například v podobě naštvaného romského kmeta s rakovinou kůže a s nadáním na kletby.

19 25.02.2014

Krásný, silný a emotivní příběh, psaný nevšední formou, který mě jednoduše chytil za srdce. Po dlouhé době kniha, jíž jsem nemohla odložit dříve než po úplném dočtení. Což vzhledem k tomu, že nemá ani dvě stě stran, trvalo jedno odpoledne.
Ach Mary, v tvém podání vypadají najednou obyčejná písmena tak kouzelně, četba působí jako umění. A tvůj životní příběh zasáhne snad každého. Tvé vyprávění sice není tak dlouhé, ale říká toho velmi mnoho a já se nad tvým osudem budu zamýšlet zřejmě ještě dlouho.

12 16.02.2014

Mám pocit, že pan Schulz nám místo knihy k přečtení servíruje obraz plný nečekaných tahů štětcem, zářivých barev a směsicí všedních motivů, které svým stylem mění v nevšední. Obyčejné věci a běžné denní činnosti se v autorově podání mění v zajímavé a za chvíli zjistíte, že se na svět kolem sebe díváte úplně novým pohledem. Plamen svíčky je najednou kouzelnější, tma tajemnější, sluneční světlo zářivější, stíny hravější.
Někdy se vám při čtení může stát, že se začnete ztrácet mezi realitou a fantazií, přesto tento knižní obraz stojí za přečtení, má své neopakovatelné kouzlo. A ruku na srdce, kdo z nás se občas neztrácí ve svém snovém světě, i když má oči otevřené dokořán?

10 27.01.2014

Jeden z nejkouzelnějších a dechberoucích čtenářských zážitků, které se mi dostali do rukou. Úžasná směs reality, legend a pohádek, jež vás uchvátí hned na začátku a věřte mi, že tuhle knížku nebudete chtít jen tak odložit. Je to nevšední, je to magické, je to poutavé, je to nezapomenutelné. Více mých dojmů v sekci Recenze.

12 27.01.2014

Nebudu si nic nalhávat, než jsem se do Satanských veršů začetla a začala je chápat, připadala jsem si jako při procházce očistcem. Bylo to bláznivé a vířivé, ale postupně se mi odkryla úžasná freska několika příběhů, které se nenásilně prolínají. Ano, je to rouhačské, Rushdie se koránu nepokrytě vysmívá, předkládá čtenáři svou verzi vzniku kontroverzního náboženství, jež je pro zrozence západního světa dodnes plně nepochopitelné, ale že by to byl příběh hodný trestu smrti, to si nemyslím. Spíše mi přijde, že v roce 1989 potřeboval Chomejní nějakého obětního beránka, na kterého by se zaměřil vztek islamistů a Rushdie se svými Satanskými verši mu nahrál do karet.
Dost ale politiky, tu hoďte za hlavu, raději se soustřeďte na dvě lidské bytosti, které se po letecké katastrofě stávají živoucími obrazy anděla a ďábla a pak pochopíte, že dobro a zlo není jednoznačně dané a definované, jedno nemůže být bez druhého – i ďábel může mít ušlechtilé myšlenky a anděl se může ocitnout na pokraji nervového zhroucení.

12 11.12.2013

Tleskám pane Stevensone, tleskám. Podařilo se vám na svou dobu napsat neuvěřitelně čtivý a poutavý příběh, který mě chytil ihned při prvních větách. Literární fikce beroucí si na paškál svár dobra a zla v každém člověku, o snaze stát se lepším, o tom, jak je snadné podlehnout zlu i o nejvyšší oběti v podobě lidského života, chceme-li v sobě netvora potlačit nadobro.
Podivuhodný případ je sice poměrně krátký, zážitek a dojmy jsou tím ovšem silně koncentrovány a ve mě zanechal hluboký dojem.

5 11.12.2013

Ideální četba pro chřipkového období. Více v sekci "Recenze".

24.11.2013

Ó, vy smetanový květe potulného rytířstva done Quijote, věrný zbrojnoši Sancho a neporovnatelná Dulcineo z Tobosa. Naše společné putování bylo dlouhé a plné nejneuvěřitelnějších dobrodružství, ale vše jednou končí a tak se i my musíme rozloučit. Nicméně vzpomínky zůstanou.
Myslím, že se nenajde nikdo, kdo by alepoň jednou v životě neslyšel o zvláštním a bláznivém rytíři a jeho boji s větrnými mlýny. Kniha je však podobnými událostmi doslova napěchovaná a přes všechny absurdní situace si nemůže čtenář nevšimnout vlastností, jež příběh vyzdvihuje, jako například čest, odvaha, věrnost, oddanost a kavalírství. Co mi přesto postupně začalo vadit, byla přílišná rozvláčnost děje, počínající mě nudit někdy v polovině knihy, proto jsem musela na hodnocení ubrat.
V souhrnu je to však krásný rytířský příběh o cestě za svými sny, který mě pobavil a místy i zaskočil (a to především chováním ostatních lidí, tropících si z nebohého dona Quijota, a neméně z jeho prostého zbrojnoše, chvílemi až kruté žerty).
Mějte se, mí hrdinové, krásně v tom svém knižním světě a děkuji za čas s vámi strávený, i když se našly i chvíle, kdy jsem vás musela na čas opustit a odpočinout si, abych se pak mohla vrátit plná sil k dalším pokračování v nespočetných příhodách.

16 21.11.2013

Hned na začátku přiznám, že k téhle tenké knížce mě jednoduše přitáhl název. Přemýšlela jsem, co se skrývá na stránkách, o jakou nevolnost a hnus tu běží.
Nejsem existencionalista, přesto jsem byla mnohdy udivena, jak mi Sartre mluví z duše. Jeho hlavní hrdina prožívá neurčité pocity, jež si sám pro sebe zve nevolností, pocity marnosti lidského života a ztráty smyslu bytí. Nechci paušalizovat, ale mám dojem, že podobnými stavy (v menší či větší míře) si projde nejspíše většina z nás.
Možná to bude vypadat, že se ráda plácám v depresích, mám morbidní nálady a oblékám se jedině do černé barvy, avšak poslední kniha, která mi takhle hezky zabrnkala na mou vnitřní podivnou strunu, byly Květy zla od Baudelaira.
Nevolnost není pro každého, nicméně pokud nějaká vaše část občas pochybuje o tom, jaký má život smysl, proč tu vlastně jsme a proč máme, sakra, dělat to, co se snažíme dělat, bude pro vás ztotožnění s Antoinem otázkou několika prvních stran. A pak si možná řeknete: „Jo, ten Sartre ví, o čem píše…“

11 18.11.2013

Marně si snažím vybavit knihu, která by ve mně vyvolala takovou salvu pocitů a emocí jako právě Hlava XXII. Smála jsem se, když major Major Major opouštěl svou úřadovnu stylově oknem nebo když Washington Irving vyhlásil válku přídavným jménům v dopisech (nebo to byl Irving Washington?). Popadala jsem se za hlavu při absurdních situacích a při dalším zvýšení počtu absolvovaných letů se mi na tváři počínal objevovat lehce šílený úsměv. Mrazilo mě v zádech, když jsem s Yossarianem nalétávala na Boloňu a kolem se to jen hemžilo smrtícím flakem, toužícím strhnout ta okřídlená monstra zpět na zem. Obdivovala jsem i nenáviděla provianťáka (jeho egyptská bavlna obalená v čokoládě je prostě nezapomenutelná), soucítila a litovala kaplana (jenž bohužel nikdy nepřišel na kloub záhadnému zjevení naháče na stromě za hřbitovem), prožívala jsem poslední chvíle nešťastného bláznivého pilota McWatta a radovala se ze znovuobjevení podivného Orra, který si vycpával tváře pláňaty (protože vždycky chtěl mít ducaté tvářičky).
Kniha o válce trochu jinak. Zábavně i smutně, absurdně i ledově. Zkrátka koktejl všeho možného, který ve výsledku chutná prostě skvěle.

21 04.11.2013

Představte si svět, kde se lidé nerodí, ale jsou dekantováni. Svět, kde lidské bytosti nejsou vychovávány, ale predestinovány a adaptovány. Rodinné vazby neexistují, slova otec a matka jsou vulgárními výrazy, při jejichž vyslovení lidé rudnou až po kořínky vlasů, sex a promiskuita jsou na denním pořádku; city jako vášeň, láska, nenávist jsou neznámými stavy mysli, většinová ženská populace je cíleně neplodná. Věda je cenzurována, pokrok má jasně vytyčený směr. Smrt se stala lhostejnou součástí života. Civilizace je stabilizovaná a šťastná. Každý má své místo, své zaměstnání, ve volném čase se věnuje zábavě a nikdo si ani nevzpomene, že to dříve mohlo být jinak.
Přesto se najde několik jedinců, kteří nejsou tak úplně spokojeni. Nadčasové dílo, ukazující, jak člověk smýšlející „postaru“, uvízl ve víru šťastné pokrokové civilizace. Divoch nakonec požaduje právo na to být nešťastný, právo být nemocný, právo být sám. Být svobodný. Vězení má mnoho podob. Nejhorší jsou ta, jejichž mříže kolem sebe nevidíme.
Těžko věřit, že vizionářský Konec civilizace vznikl v první polovině 20. století.

25 30.10.2013

Velevážení, račte vytáhnout a oprášit balíčky karet. Ale ne, nebudeme hrát mariáš ani prší, chystáme se hledat příběhy v kartách ukryté. Pan Calvino se totiž rozhodl vystavět své vyprávění zcela netradičně za pomoci tarotových karet. A vlastně jim to společně nejde zase tak špatně, jak by se mohlo zpočátku zdát. Čtenář sice potřebuje fantazii, aby ve vyobrazených karetních řadách spatřil psané, na pomoc má však veškeré potřebné taroty zobrazeny na kraji příslušné stránky.
Hrad a Hospoda zkřížených osudů je netradiční čtení, kde skupina náhodně se potkavších lidí, sdílí své životní osudy nikoli pomocí slov, ale prostřednictvím pomalovaných kusů papíru, jichž je navíc omezené množství. Příběhy jsou vesměs jednoduché a krátké, ale postupně musíte čím dál více oceňovat autorův talent, protože ty příběhy se z těch karet opravdu dají vyčíst a kromě neznámých, lze v nich spatřit i postavy proslulé jako je Hamlet, král Lear apod.
Pokud chcete zkusit něco nového, dejte Calvinovi šanci.

3 25.10.2013

Jediná věc, kterou nechápu, je, jak je možné, že se mi Nadace dostala do rukou až teď? Není to mé první setkání s Asimovem, ale herdek, tahle kniha mě bavila od prvních stránek až do konce. Naprosto zbytečné se vyjadřovat, prostě si Nadaci přečtěte a posuďte sami, zda vás sledování postupného úpadku Galaktické říše, jejíž obnova záleží na dvou izolovaných společenstvích, bude držet stejně pevně jako mě. Zkrátka srdeční záležitost.

6 25.10.2013

Dámy a pánové, představuje se nám Bond, James Bond. Předně zapomeňte na Aston Martiny a BMW, James jezdí v Bentley. Dále není od Q zásobován všemožnými technickými vychytávkami, vrchol špionážní techniky představuje odposlech namontovaný v pokoji našeho 007. A předně, britský agent je chodící reklamou na rakovinu plic, protože nevykouří za den méně než 70 cigaret.
Ačkoli by se dalo podle mého úvodu usuzovat, že mě kniha zklamala, není tomu tak. Jistě, film je zajímavější, efektnější a Bond má „jen“ ztvrdlá játra od alkoholu, ale plíce v pořádku, nicméně kniha má také své kouzlo. Nechybí krásná agentka Vesper a vzhledem k době vzniku, Bondův nepřítel není odjinud než ze samotné matičky Rusi.
Jen ten závěr mi k drsnému agentovi nesedl. Zbytečně moc přeslazené a to nezachránila ani Bondova poslední nesmlouvavá slova na účet Vesper.

7 23.10.2013

Šla takhle jednou Absurdita na procházku a po cestě potkal Witolda. Ti dva si tak rozuměli, že společně vytvořili dílo Ferdydurke. Pokud se rádi bavíte nesmyslnými situacemi, je tahle kniha určená právě vám.
Zákeřný profesor nasazuje nic netušícímu dospělému „zadničku“ a odvádí ho studovat na gymnázium, kde je náš hlavní hrdina nucen účastnit se takových děsivých situací, jako je zcela nevyzpytatelný souboj na držky, ubytován je v rodině, kde je vystaven svodům moderní gymnazistky a odkud nakonec prchá pryč, aby se dostal do domu svých příbuzných na venkově.
Svěží a vtipné čtení, které vybočuje z řady svým originálním námětem a přestože je zde nepřeberné množství absurdit, děj dává smysl natolik, nakolik je to vůbec možné.

4 23.10.2013

Nepropadejte panice! Trápí vás duchové mrtvých šéfů nebo mimozemských entit? Hraje si někdo se strojem času? Zaklínil se vám na schodišti gauč a nejde vyprostit? Spatřili jste ve své blízkosti podivného muže, který věří snad všemu a svého koně parkuje v koupelně? Tak s tím vám pomůže Dirk Gently. Člověk, který rozhodně nemá žádné jasnovidecké ani parapsychologické schopnosti, jak o sobě zarytě tvrdí (to, že uhodl ty zatracené testové otázky byla politováníhodná náhoda).
Tentokrát sice nebudeme stopovat Vogony ani jiné podobné existence, nicméně Dirkovi a jeho přátelům nezbývá nic menšího, než zachránit svět.
Svižná a vtipná jízda ve stylu pana Adamse. Ručníky pro tentokrát můžete nechat ležet v koupelně... I když, pokud je budete mít pro jistotu u sebe, také to nemůže vadit.

8 10.10.2013

Kerouacův styl mi zpočátku velmi dobře sedl, čtení byla jedna radost a stránky pěkně ubíhaly... A ubíhaly pořád ve stejném duchu i tempu dál. Bohužel. Všeho moc škodí, Na cestě bych rozhodně o něco zkrátila, mám dojem, že by to mohlo o něco zvednout kvalitu a vyhnout se postupně narůstající nudě, která mě drapla přibližně někde za polovinou zběsilého výletování.
I tak ale hodnotím lehkým nadprůměrem, protože tady rozhodně děj nehraje prim. Jde spíše o pocit svobody, bezstarostnosti a radosti ze života, který si prostě vychutnáváte se vším všudy.

3 10.10.2013