Thanyss komentáře u knih

Garpe, Garpe, ty mi zůstaneš v hlavě asi hodně dlouho.

Vzhledem k velké chvále, která se na knížku pěla a já jsem na ní jednoho dne náhodou narazila v knihovně, jsem si řekla, že to taky zkusím, i když to není úplně přesně to, co čtu.

Přiznávám, že jsem se zpočátku u knížky nudila, měla jsem pocit, že mě u čtení pořádně nic nedrží. Přesto jsem vytrvale dál sledovala osudy Garpa a jeho rodiny. A pak mi došlo, proč pořád čtu. Ten příběh, abych použila slova Jillsy Sloapové, působí pravdivě. O to víc na vás dokáže zapůsobit ve své druhé části, kde hromada malých a v danou chvíli nepodstatných detailů zapadne do sebe s tragickými následky. Potom jsem se na knihu dokázala dívat z Garpova pohledu - život je legrační a absurdní.

Celý příběh je jedna velká tragická komedie a já vím, že Garp by byl velmi spokojen s osudem všech lidí kolem něj. Stejně jako ocenil svůj vlastní konec.
Mám pocit, že po přečtení Světa podle Garpa, začnu brát svůj život trochu víc s nadhledem a budu si ho užívat o něco víc. Nikdy totiž nevím, jestli nás následující den nepřejede auto nebo nám nezaskočí oliva zrovna ve chvíli, kdy se budeme smát nějakému vtipu.

12 17.06.2013

Teda já nevím, ale mně kdyby chtěla nějaká cizí ženská odvést mého chlapa, tak ji asi na místě vyškrábu oči :) No vzhledem k tomu, že toto nebezpečí mi momentálně nehrozí, tak se můžu uklidnit a zkonstatovat, že ani další díl Meče pravdy neztrácí tempo ani dech. Což je jedině dobře, protože čtenář se dočká kvalitní zábavy, na kterou už si v předchozích dílech stihl zvyknout. Takže jen tak dál...

1 17.06.2013

Podle mě jedna z nejkouzelnějších knížek, jaké jsem kdy četla. Moc jsem neočekávala a nakonec dostala nepopsatelně více než jsem si dokázala představit. Nádherný, pohádkově laděný příběh, který vás nevtíravě osloví na každé stránce, abyste mohli ten magický hlas následovat hlouběji do Elfie a spolu s hlavním hrdinou hledali padlou Hvězdu. Jedním slovem krása... Mám pocit, že až příště uvidím padat hvězdu, nebudu si přát nic, jen se pokusím vybavit, jak asi zrovna tahle Hvězda vypadá. Má dlouhé stříbřité vlasy a ve tmě září? Mluví? Je milá nebo protivná? Po přečtení mám pocit, že by stačilo natáhnout ruku a dotknout se toho snového světa, který provází člověka s fantazií na každém kroku.
Přesně takový příběh jsem si teď chtěla přečíst a budu si ho chtít přečíst znovu a znovu.

15 17.06.2013

Vezmeme Stmívání, vyškrtneme upíry, přidáme anděly, přičemž některým utrhneme křídla a máme tu Zavrženého.
Hlavní atributy příběhu jsou stejné jako u mnohých podobných knih - hlavní hrdinka je šedá myška, která se nezajímá o opačné pohlaví, má nejlepší kamarádku, která je ztřeštěnější, odvážnější a s liberálním přístupem k pravidlům a zákonům a matku, která věčně nebývá doma. A mužský (chlapecký hrdina) je opět ukázkový příklad krásného, tajemného, nebezpečného a drzého idola s nezjistitelnou minulostí, který vtrhne naší hrdince do života.
Oceňuji inovaci v použití "příšerek", přeci jen těch špičáků bylo v poslední době moc.
Děj je jednoduchý, průhledný a předvídatelný, ale to jsem koneckonců čekala. Na druhou stranu, taky mi kdysi bylo 17 a měla jsem představu o "svém princi" (i když rozhodně ne Patchova typu) a proto jsem si u knížky odpočinula.
Pokud přimhouříte očko nad několika nejasnostmi, máte zábavu na několik odpolední, příběh odsýpá zvláště ve druhé polovině docela svižně.

2 17.06.2013

Panebože, co na tohle říct? Mám dojem, že ještě žádná kniha ve mně nezanechala tak silný dojem jako tato. Příběh Christiany jsem hltala slovo za slovem a neustále jsem nevěřícně kroutila hlavou. Od 13 na heroinu? Když si uvědomím, že já jsem si v tomhle věku v podstatě ještě hrála s panenkama, tak mě opravdu mrazí. Asi jako každý jsem měla ponětí o drogách a o tom, že není zrovna zdraví prospěšné se do jejich konzumace pouštět, ale teprve příběh mladé němky mi otevřel oči a ukázal veškerý ten hnus, zoufalství a beznaděj, jež narkomany provází a nemilosrdně tak poznamenávají i jejich okolí.
Takže drogy? Děkuji, nechci. A pevně doufám, že se drogy širokým obloukem vyhnou i mým nejbližším a známým.

9 17.06.2013

Nějak nemůžu najít slova, kterými bych popsala tento příběh. Prach snů mi doslova vzal dech. Na jednu stranu bylo těžké se po několika měsíční pauze vrátit ke čtení Malazské Knihy padlých - dobře, bylo to HODNĚ těžké, měla jsem z toho ze začátku v hlavě pořádný zmatek než jsem si vzpomněla, kdo je kdo, proč je tam, kde je, co je vede k jejich jednání, atd. Na straně druhé mě kniha (opět) naprosto pohltila. Mistrovsky psaný a vyprávěný příběh o sbíhání sil, o konečné bitvě, do které se zapojují živí i mrtví, ascendenti, bohové, smrtelníci i údajně vyhynulé druhy, které znovu kráčí po zemi.
Možná budete mít při čtení pocit, že nedochází k žádným zásadním událostem, možná budete místy zmatení při změně prostředí a budete chvíli tápat, které hlavní hrdiny právě sledujete, ale nevzdávejte to a vydržte. Protože finále za to stojí. Prach snů je korunován epickým závěrem, během něhož prostě nedokážete knihu odložit z rukou. I když je to již devátá kniha, kterou jsem přečetla, stále mě udivuje, jak autor naprosto dokonale zvládá popis děje. Vždycky mám pocit, že spíš sleduji film, tak dobře si dokážu vybavit veškeré psané scény.
Máte tedy odvahu stát se mlčenlivými svědky děsivé bitvy? Potom opět vstupte do Eriksonova světa. A vážení, tohle ještě není konec.

--- V ráji jsme stáli zpříma. A pak nás povolali bohové války, abychom sami sobě přivodili zkázu, svému světu, samotné zemi, jejímu vzduchu, vodě a nesčetným formám života. Ne, neukazuj mi žádná překvapení, žádný nevinný údiv. Teď se dívám očima Propasti. Teď se dívám očima svého nepřítele, a tak promluvím jeho hlasem.
Pohleďte, přátelé, neboť já jsem spravedlnost.
A až se nakonec setkáme, nebude se vám to líbit.
A pokud se ve vás nakonec probudí ironie, uvidíte mne ronit tyto nefritové slzy a odpovíte na ně úsměvem.
Budete-li mít tolik odvahy.
Máte odvahu, přátelé? ---

4 17.06.2013

A to jsem si myslela, že pan King mě svou hororovou tvorbou připravil na všechno... Nepřipravil... Protože Eriksonovi kanibalističtí tenescowri jsou opravdovým ztělesněním šílenství a hrůzy.
Třetí díl Malazské knihy padlých nese svůj název oprávněně, protože při každé vzpomínce na tuhle knížku vás bude mrazit do hloubi duše.
Už dlouho jsem nečetla knihu, ve které by se tak bravurně snoubilo napětí, dokonale zpracované bojové scény a silné emoce.
I když se rozhodně nejedná o lehké čtení a to nejen díky většímu množství postav, jedná se o příběh, který by rozhodně neměl uniknout.

3 17.06.2013

"Rissar měla nůž," upozornil ho Bugg, "zastrčený v rukávu."
"Vážně? Zastrčený?"
"Ano, pane."
Tehol zamířil k žebříku. "Ty jsi jistě měl po ruce svoje nože."
"Já žádný nože nemám, pane."
"Ne? A měli jsme je někdy?"
"Ne. Dřevěný lžíce..."
"Umíš s nima zacházet?"
"Velmi dobře."
"Tak to je všechno v pořádku."

Tehol a jeho sluha Bugg, v těchto dvou postavách se skrývá mnohem víc než se na první pohled zdá. A já jsem si je ihned oblíbila, protože jejich humor a věčné dohadování je v tak ostrém kontrastu k okolnímu dění, že to ani jinak nejde.
Půlnoční vlny se ihned po přečtení staly mou nejoblíbenější knihou. V jednu chvíli se smějete, abyste hned vzápětí pocítili chlad na zádech. Malazská kniha je prostě geniální a to nijak nepřeháním, skutečně se jedná o to nejlepší, co bylo kdy v žánru fantasy napsáno.
Takže ať už si oblíbíte jako já nesourodou dvojici pána a jeho sluhy, nebo prokletého tisteedurského císaře, jemuž je odepřena smrt a tak se pokaždé vrací do života šílenější a nebo akvizitor Seren Pedak, která se nedala zlomit, Půlnoční vlny vás zcela pohltí.

8 17.06.2013

Naprosto skvělá fantasy ve své temnější podobě. Čtenář je ihned vrhnut doprostřed zuřící bitvy, aniž by se stihnul pořádně nadechnout. A pak už to jede. Co mi utkvělo nejvíce v hlavě a asi hodně dlouho to bude příčinou mého mrazení v zádech, je šílená marioneta Pačes. Duše šíleného mága uvězněná v těle dřevěné loutky, pohybující se v chodbách chaosu. Není co řešit, pokračuji ve čtení Malazské Knihy padlých!

4 17.06.2013

"Nemám hlad," zabručel Lutes a odhodil chleba. Přiběhl táborový pes, popadl skývu a utekl. "Je mi špatně," pokračoval voják.
"Nejsi sám," sdělil mu Snad. "Já tam budu první, víš. My sapéři. Vy ostatní to máte snadný. My musíme rozmístit nálože, což znamená běžet se svítivkama a bořičema, šplhat přes hromady kamení a nejspíš pod palbou z hradeb. A potom k hradbě, a mistr Kápě ví, co na nás budou házet. Vřelou vodu, olej, horkej písek, cihly, vnitřnosti a hovna. Takže to padá dolů. Nastavit munici. Kyselinu na vosk - dáš ho moc a vyletíš sám. Desítky sapérů, a stačí, aby jedinej udělal chybu nebo aby na nálož něco spadlo. Bum! Jako bychom už byli mrtví. Kusy masa. Zítra ráno přiletí vrány a konec. Dáš vědět rodině, viď? Snada to u Y´Ghatan roztrhalo na kousky, to stačí. Nemá smysl zacházet do krvavejch podrobností - hej, kam to jdeš? Bohové pod náma, Lutesi, běž zvracet někam, kde tě nevidím! Mistr Kápě nás vem, to je nechutný. Hej, Balgride! Hele! Náš oddílovej léčitel se vyblejvá z podoby!"

Sapéři. Nejšílenější sorta vojáků malazské armády vybavená nebezpečnou moranthskou municí. Pobočnice Tavore pronásleduje poslední zbytky povstalců, které vede přeživší ochránce vůdkyně Apokalypsy.

Vzhledem k tomu, že se jedná již o šesté pokračování, na drsný průběh příběhu i jeho barvité líčení, které místy rozvíří obsah vašeho žaludku, jsem si již zvykla. Což ovšem neznamená, že by Erikson začal nudit. To rozhodně ne, protože neustále zamotává příběh a dostává čtenáře do tak nepředstavitelných situací, že se vám jen tají dech.

Malazská kniha padlých je dokonalý koktejl složité magie, říšských intrik, bezcitných bohů, hrajících své vlastní hry, za které platí krví smrtelníci, nebezpečných assasínů, kteří vám vrazí dýku do srdce (nebo oka či jiné tělesné části) aniž byste si jich všimli.

Velcí hrdinové umírají, aby na jejich místo byli dosazeni noví hráči. A hra pokračuje...

--- Na bohy mám jen tento názor: jsou zcela lhostejní k mému utrpení. ---
Tomlos, Fenerův válečný jezdec

2 17.06.2013

Svatá poušť Raraku se chystá povstat, Smršť se blíží...
Kdo čeká plynulé navázání na první díl, bude asi poněkud vyveden z konceptu, protože Dům mrtvých nás vezme úplně někam jinam a seznámí nás s další hromadou skvěle propracovaných postav. Zmiňovat zde, že se jedná o složitější čtení už asi nemá cenu, ale vyplatí se nevzdat to a číst dál.
Dark fantasy ve své nejryzejší podobě vás prostě vtáhne do děje...

2 17.06.2013

Tak se zase vracíme na poušť Raraku, kde zuří Smršť, jež ovládá bývalá otrokyně z otataralových dolů - Felisín. A proti ní netáhne nikdo jiný, než její sestra Tavore, která ji do dolů poslala a nyní netuší, proti komu bude bojovat. Boj smrtelníků, ascendentů a bohů se postupně vyhrocuje, v sázce totiž není nic menšího než existence lidstva.
Jinými slovy - adrenalinová fantasy jízda pokračuje, připoutejte se, prosím! :)

1 17.06.2013

Na Malazskou Knihu padlých už jsem tu napěla chvály více než dost a osmý díl nijak nevybočuje ze zajetého standartu vysoké kvality. Takže knížka ve mně opět zanechala silný dojem a hluboké emoce. Nemluvě o naprosto dechberoucím závěrečném sbíhání sil. Anomander Dlouhý vlas mi bude chybět...

1 17.06.2013

Dostojevskij jednoznačně patří mezi mé oblíbené autory a Idiotem si toto místo jen obhájil. Mám ráda jeho skvělou charakteristiku postav, vykreslení děje i vybraný námět. Knížete Myškina jsem si prostě musela zamilovat i navzdory jeho obrovské naivitě. Na druhou stranu, jeho "dětské" nazírání na svět a lidské povahy, to jak se vyrovnává s epilepsií, ho činí krásným. Ukazuje nám, že nádheru můžeme vidět každý den kolem sebe, stačí jen pořádně otevřít oči.
Autor si s čtenářem hraje, nechává ho v napětí, jak vše nakonec dopadne, děj postupně zamotává a rozmotává, aby došel k dojemnému závěru, který musí snad každému utkvět v paměti.

9 17.06.2013

Stále si pamatuji mrazení v zádech, když jsem jako dítě četla Čarodějnice. A četla jsem tu knížku stále znovu a znovu. Dodneška zaujímá čestné místo v mojí knihovně!

4 17.06.2013

Dům spánku mě velmi mile překvapil. Příběh je natolik odlišný od toho, co jsem doposud četla a přesto si získal mé sympatie. I když tu netečou potoky krve, autor buduje napětí velmi dobře, přesto jemně. To, co vás nutí číst dál je vše prostupující tajemství, kterému prostě chcete přijít na kloub.

Ukázka toho, co je člověk ochotný udělat pro svou životní lásku navzdory na první pohled nepřekonatelným překážkám. Příjemný a osvěžující čtenářský zážitek!

3 17.06.2013

Pane Clavelle, smekám před vámi klobouk a klaním se až k podlaze za toto neuvěřitelné dílo. Exotické Japonsko 17. století je už samo o sobě lákavý námět pro knihu, zvláště pro čtenáře, jejichž mentalita je tolik odlišná od této kultury. Příběh Johna Blackthorna, neboli Andžin-sana, se mi nesmazatelně vryl do paměti. Tuhle knihu jsem nečetla, tu jsem žila. A kdo mi nevěří, ať to zkusí sám, protože kniha ho přes veškerou jeho snahu naprosto pohltí a pro vás přestane existovat současné 21. století, ale jedné větrné noci ztroskotáte na neznámém pobřeží v zemi samurajů, v zemi, kde čest a povinnost jsou na prvním místě a kde smrt je přirozeným pokračováním života. A propó, už máte báseň na svou smrt?

14 17.06.2013

Naprosto strhující román se zajímavou a neotřelou myšlenkou, při které rozeným knihomolům a milovníkům knih vstávají vlasy hrůzou. Představa duchovně zcela prázdného lidstva, kde kniha a čtení představují něco naprosto nepřípustného, je prostě mrazivá.

7 17.06.2013