Půlnoční vlny

Pád říše římské...

Znáte cimrmanovského hospodského z Hospody Na mýtince, který chtěl vždy mít hospodu, ale neměl rád lidi? Tak Erikson je totéž; je autorem, který vždy chtěl psát, ale nemá rád čtenáře. A tak jim hází klacky (v jeho případě spíše klády) pod nohy skrze nepřístupnost svých děl. A Půlnoční vlny nejsou výjimkou. Ba naopak, novým prostředím, obdobím i postavami se toto ještě akcentuje.

A přesto, jakkoli je to paradoxní, právě proto je tato pátá kniha série nejlepším (nemyšleno nutně kvalitou) nástupním bodem do jeho tvorby/ságy; respektive nejlepší možnou knihou, na které si vyzkoušet, zda vám Eriksonův značně (a to jakože skutečně značně) svébytný styl sedne či ne a to i díky tomu, že je do značné míry samostatně stojící a uzavřená.

Na více jak sedmi set stranách se totiž v plné síle projeví silné i slabé stránky jeho stylu. Mezi ty zápory patří především to, že než jeho mnoha set stránkové molochy naberou tempo, tak se velmi pomalu rozjíždějí. Tomu nepomáhá s tím ruku v ruce jdoucí výše zmíněná nepřístupnost jeho díla, kdy nikdy a nic nevysvětluje. Na každé stránce vychrlí tunu nového názvosloví, titulů, jmen… A nesporně by ke každému mohl přidat jednu větu, která by to vysvětlila. Ale to on ne. Jeden příklad za všechny. Je zde titul jedné z postav, nijak se neobtěžuje osvětlit co je to za titul, k čemu opravňuje apod. Přesto je to od počátku psáno tak „jakože vy stejně jako postavy v tom světě víte co to znamená“. Nakonec sice mezi řádky v průběhu následujících několika desítek/stovek stran vyčtete jak se věci mají, ale v ten moment si to budete muset zpětně promítnout do konání té postavy, protože ji to určuje. A takto se to tu má se vším.

Důsledkem je naprosto nevídaná a fascinující komplexnost toho všeho; od charakterů, dějin, kultur, náboženství, intrik, konání, zápletky a vůbec všeho. To jsme však již přešli ke kladům. Mezi ně dále patří talent na živoucí postavy (byť jeho ženské hrdinky jsou variace na "drsňačky"; vyloženě ženskou postavu neumí), antipatie k čemukoli co zavání byť jen náznakem černobílosti (ať již postav, konání či cílů), neskutečný tah na branku v závěrečných třetinách jeho děl i nebývalý um skloubit zdánlivě neslučitelné styly (je tu intrikářská politická linka, hrdinská, válečná, odlehčená obchodní atd.) jednotlivých dějových linií do jednoho funkčního celku.

Půlnoční vlny nejsou ani zdaleka nejlepší knihou v sérii, ale jsou tou, kterou lze nováčkovi bez váhání doporučit. Je více než pravděpodobné, že Eriksona nezkousne, ale pokud mu podlehne a pronikne do jeho stylu, tak má rázem před sebou temnou fantasy ságu, která je právem považována za jednu z těch vůbec nejosobitějších, nejpropracovanějších i nejlepších.

Tento díl je takový flashback, nicméně mne (ve srovnání) tolik nezaujal. Sice tu opět byly zajímavé dějové linky a postavy, ale ve srovnání s předchozími díly to za mne mělo malinko slabší náboj. Ale těším se na další pokračování.

Moc pěkný díl

Tak předně se přiznám, že ještě po dočtení knihy nemám úplně jasno o všech postavách, kdo to vlastně byl. A oproti předchozím knihám jsem zde měl trochu opačné pocity, dříve mě bavila četba a vše směřovalo k velkému finále, které ve výsledku nebylo úplně tak velké, jak jsem očekával. Zde mi trvalo asi 300 stran, než mě děj začal zajímat a konec pro mě byl opravdu vrchol knihy. Těším se na další.

Opět další výborný příběh z téhle série. Obě dějové linky jsou výtečné, slovní přestřelky mezi Teholem a Buggem mi připomínaly Terryho Pratchetta v jeho vrcholné formě.Druha linka je temnější, drsnější a já se vlastně nemůžu rozhodnout, která mě bavila víc. Opět výborné, Erikson nezklamal!

Uff, další špalek ze série za mnou. Opět další 2 tábory a celý kotel nových jmen a vztahů. Opět bitva mezi 2 tábory které autor prostě nedokázal na prostoru 1 knihy dostatečně vykreslit. Ovšem závěrečný zvrat má jistý tah na branku. Doufám, že jistý záporák dostane hned na začátku další knihy těžce na budku...

1-2/5
Do Půlnočních vln jsem se poprvé pustil asi týden před vypuknutím ruské invaze na Ukrajinu. Během června 2022 jsem zjistil, že jsem někde na stránce 200 a už si nepamatuju, jak to vlastně začínalo. Takže jsem se do toho někdy na přelomu září a října pustil znova, tentokrát úspěšně, dočteno během letošního února.

Jak a kde se bude odehrávat finále je poměrně nabíledni. Tedy vzhledem k anotaci a k tomu, že u Eriksona moc diplomatických řešení nehrozí a prakticky každá kniha je tak jen souběhem linií k nějaké závěrečné řeži. No surprise there. Tragikomický je v tomhle ohledu taky to, že Erikson píše hrozně tajemně a krypticky, ale vývoj dalších událostí jasně ukazuje anotace dalších dílů a seznamy postav.

Terry Pratchett kdysi prohlásil že "V prvním draftu vyprávíte příběh jako autor jen sami sobe." Pak ovšem přichází fáze, kdy je potřeba tuto perspektivu opustit a přepsat ho pro čtenáře. Půlnoční vlny mě opět utvrdily v tom, že Erikson nikdy nepřekročil hranici právě onoho prvního draftu. A že celý Malaz je vlastně vedlejší produkt jeho ujetosti na popisy kultur, pseudofilosofování, detailní popisy zranění a soubojů a taky podivné posedlosti členy rodiny v různých pozicích (tady bratři Beddiktové, v rámci Malazu pak sourozenci Paranovi). Jenže ty další revize jsou nejen o tom, co autor psát chce, ale také o tom, co je potřeba napsat.

Stále tak trvá lhostejnost k tomu, co se komu stane a kdo zemře. X událostí mí mít asi hrozný význam a mají mi vyrazit dech. Jenže já prostě nevim, proč bych si z nich měl sednout na prdel. Těch pár vynikajících pasáží se dá spočítat na prstech jedné ruky, třeba Trullovy interakce se Šeříkem, případně Šurk a nemrtví.

Zde se ještě navíc přidala skutečnost, že autor vytváří dějové linie, pro které neexistuje předchozí základ. Vývoj se tak sice odkazuje na předchozí části, ve kterých pro něj ale nejsou žádné informace. Krom toho nevěřím, že reálná totožnost některých aktérů byla záměrem od počátku, spíš si Erikson tak 200 stran před koncem usmyslel, že by tam mohl prdnout zase nějakýho Deus Exe, protože mu to vyřeší pár problémů při vepsání se do kouta.

Mimochodem zrovna bohové mi u Malazu přijdou čím dám tím trapnější. Při nástupu někoho takovýho na scénu ve mě má hrknout, ale tihle joudové ve mě už vyvolávaj jen pokrčení rameny.

U Tehola a Bugga se mi docela líbil základní koncept, jeho podání vypadalo ovšem jako snaha o výběr toho největšího bizáru a hrozný tlačení na pilu. Několikrát jsem si u těhle scén vzpomněl na starý estrády s Luďkem Sobotou, který se musel sám po vtipu zasmát, aby publikum pochopilo, že to měl být vtip a má se smát taky. Pravda, několik pasáží bylo fakt výborných, většina ale hrozně nucená.

...ach ta jména,trochu jsem se na nich zasekával.Něco jako Čkyně nebo Lčovice...

Po druhém přečtení musím říct, že je to opravdu dobře napsané. Příběh je o dvou odlišných kulturách, které proti sobě stojí, s hloubkou názorů a charakterů. Zatím mým oblíbeným Malazem by byly Vzpomínky Ledu Na obou stranách konfliktu jsou fajn postavy, přičemž Tehol a Bugg zaujímají nejvyšší postavení. Kniha neobsahuje tolik bitev, asi nějaké hluboké myšlenky se objeví, ale střet kultur jako hlavní nosné téma mi stačí

Jeden monumentálny flashback, s novými postavami, na novom kontinente, s novými národmi, dejom, a len s jednou ukotvujúcou postavou známou z minulého diela. A možno aj vďaka tomu mi Polnočné vlny prišli ako doposiaľ najlepšou knihou zo série. Dej je do istej miery tradičnou high fantasy, s jasne definovanými súperiacimi národmi a "hrdinami" na každej strane, no tento recept je okorenený o tradičné Eriksonove mlženie, nepredvídateľný dejový vývoj, hutné postavy a kruté zvraty. Dynamika Trull/Rhulad/Strach a ich počiatočná výprava a to, akým smerom sa začnú ich životy uberať od tohto bodu je jedna veľká chuťovka, a to spolu s otrokom Udinaasom a jeho charakterovým prerodom. Piata kniha v sérii však priniesla vo veľkej miere aj niečo, čo by som od tejto krutej a chaotickej série v najmenšom nečakal, a to značnú dávku humoru v podobe dua Tehol a Bugg, ktorí sa po pár stranách vyšvihli na najvyššie priečky obľúbenosti v mojom rebríčku postáv. Erikson postavy vie, to nie je novinka, ale že mu takto ľahko a prirodzene ide aj humor, ktorý nepôsobí lacno alebo nevyčnieva ako päsť na oko, to ma naozaj prekvapilo. Rozuzlenie skrýva opäť nejedno prekvapenie, autor prichádza s ďalšími a ďalšími neúprosnými a nechutnými popismi smrti milovaných postáv a ja len bažím nad tým, že som konečne dočítal diel, ktorému môžem vytknúť len pramálo a ktorému môžem napáliť plné hodnotenie.

Nejdřív mínusy.
Zdlouhavé popisy místů děje,postav a jejich psychologie.Pro mě trochu zmatená a nesrozumitelná mytologie a magie.Žádná pomocná berlička čtenáři aby se v tom vyznal.Jen nějaké přehledy na začátku a konci knihy.
Plusy.
Humor,akce,nespoutaná fantazie,ironie a překvapení.
Pokud udržíte při čteni byť jen trochu pozornosti(a to je námaha)budete odměněni velmi silným čtenářským zážitkem ,na který jen tak nezapomenete.
Tenhle díl mě přesvědčil ,abych ve čtení Malazké knihy padlých pokračoval dál.

Týmto dielom som zatiaľ skončil. Uznávam kvality tejto knihy, ale mne sa čítala ztuha. Z nejakého dôvodu mi nesadla atmosféra. Možno som bol len ja vtedy blbě našteluvaný a potreboval som skôr niečo oddychovejšie. Asi. Erikson si ide svojim štýlom ako to vie len on, preklad je fantastický. Vlastne, nemám čo vytknúť. Zmena prostredia prospela. Ibaže, potreboval som ju aj ja. Tak som si dal od Malazu na dlhé roky pauzu. Žeby...

Stejně jako předchozí díl, i tenhle se odvíjí v jiné době a na jiném místě, než hlavní události týkající se Malazské říše. Minulý díl se týkal zejména Karsy Orlonga, z rasy Teblerů, potomků Toblakai, který pak v závěru knihy propojil svůj osud s osudy Malazské říše.

Podobným propojením je v Půlnočních vlnách Trull Sengar, který měl v předchozím díle krátkou roli, kdy jsme se o něm dozvěděli pouze to, že je svým národem považován za zrádce. Na rozdíl od Karsy Orlonga od začátku knihy víme, že se jedná o tu samou osobu (pokud si v té přehršli postav vzpomenete, že jste se s touto osobou už setkali), kdy je vyprávěn (nejen) jeho příběh předtím, než byl označen za zrádce Tiste Edur. K propojení s událostmi z Malazu tu však ještě nedojde.

Kromě Trulla Sengara tu pak nevystupují žádné další postavy, které bychom znali z předchozích dílů, pokud tedy pomineme Chromého boha. Sledujeme zde události nového kontinentu, kde žijí kmeny Tiste Edur, které se dostanou do sporu s lidským Lederským královstvím, arogantní zemí považující se za nadřazenou všem ostatním a tím způsobem také jednající.

Z pohledu Trulla Sengara a jeho bratří můžeme sledovat události z pohledu Tiste Edur, což je dlouhověká rasa žijící v kmenovém společenství. Naopak z pohledu Tehola a jeho bratří, zase sledujeme události z pohledu Lederu.

Tehol je na jednu stranu důležitá postava, přestože z počátku to tak nevypadá, na druhou stranu zde slouží i jako komická figurka, podobně jako byl Kruppe z Darúdžistánu. Přestože mi tyhle pokusy o humor k Malazské kronice padlých moc nesedí, byl mi Tehol se svým humorem daleko bližší, než Kruppe, který mi spíš než vtipný přišel trapný. U Tehola jsem se i párkrát upřímně zasmál.

Stejně jako v ostatních dílech je tu spousta nových postav, více či méně zajímavých, kdy také můžete odhadovat, které budou pro další pokračování podstatné. Je zřejmé, že členové Rudé gardy se brzy stanou další významnou silou tohoto světa.

Nejvíce nového se dozvíme o Tiste Edur, a to i o důvodech, proč jsou nesmiřitelnými nepřáteli Tiste Andi. Díky tomu se i dozvíme další střípek o Anomanderovi. V této knize dojde i k setkání s legendárními rasami jako jsou K'Chain Che'Malle, Jaghuti, Toblakai, Forkrul Assail, diversové a v neposlední řadě i bohové. Někteří se zde objeví pouze jako vzpomínka z minulosti, jiní však zasáhnou i přímo do běhu současných událostí.

Přestože si po tak tlusté knize musím dát zase na chvíli oddech, moc se těším na další pokračování.

Pro mě zatím nejlepší díl série. Uvidíme jak si povedou Lovci kostí.

Jak překvapit čtenáře předchozích čtyř dílů? Třeba tak, že přesunete děj na zcela nový kontinent, obývaný desítkami postav, o nichž jste nikdy neslyšeli, se systémem magie odlišného od toho stávajícího, s panteonem bohů, kteří dosud neměli žádný význam. Je to problém? Nikoliv! Lederas si zamilujete.

Erikson je naprostej šílenec. Utnout děj předchozích dílů a rozehrát další partii na jinym světadíle. Tam, kde magie je odporná, syrová síla mrzačící její uživatele. Skvělé protipóly jako vtipní Bugg a Tehol (groteskní dvojka) na jedné straně, a po moci prahnoucí Tiste Edur, pro které není žádná oběť příliš vysoká. Konec knížky jsem docela dlouho rozdejchával.

(SPOILER) Autor se rozhodl opustit hlavní vytyčenou linku a vrhnout se na "boční" příběh, který chce odvyprávět. Trochu škoda, že z Dómu řetězů už se s Trullem Sengarem známe a víme, kde a jak nakonec skončí. Akorát nám autor na některé otázky odpovídá, proč. Taky je nám paradoxně odpovězeno na původ podivného "zaplaveného" světa, kam se dostane Karsa Orlong. Každá odpověď dobrá, ale tíží mě malinko jiné otázky.
Zaprvé je zde opět velmi evidentní propracovanost všech národů. Tiste Edur i Leder mají své zcela unikátní tradice, charakter, názvosloví a rituály. Některým může připadat zbytečné naučit se další specifická slova pro vojenské hodnosti, mně se to ovšem líbí. Každý národ se stává jedinečným.
Zadruhé je zde perfektní linie Tehola Beddikta a jeho sluhy Bugga. Obecně melancholický a temný příběh je skvěle odlehčen, nenásilně prodchnut humorem a ještě se místo věčného válčení soustředí na ekonomii.
Zatřetí a na závěr musím bohužel říct, že jsem malinko zklamaný z celé té války s Lederem. Proto taky ubírám hvězdu. Je to celé klasický scénář - podceňovaný protivník objeví novou temnou magii a zničí nepřipraveného favorita. Od Eriksona jsem asi čekal něco víc.

Pěkná vsuvka ve světě ????

Ze začátku jsme se do pátého dílu nemohl vůbec začíst, ale pak se povedlo a knihu sem dočetl během pár dní.
Věřím, že spoustě lidí bude dělat problém další změna prostředí a nové postavy/pravidla světa/systém magie atd.

Závěr knihy opět epický, jak to umí jen Erikson.
Rudá garda, a jejich Kalený meč si okamžitě získali moje sympatie, a doufám, že o nich ještě uslyším.