Jeptiška
Děj se odehrává ve Francii v 18. století a je zasazen do prostředí klášterů. Hlavní postavou je dívka Zuzana Simoninová, kterou matka umístila na výchovu do kláštera. Zuzana píše o svém utrpení v klášteře v dopisech adresovaných markýzi Croismarovi.
Originální název: La Religieuse, 1780
více info...
Komentáře knihy Jeptiška
Přidat komentář
Z hlediska vyprávěného světa jedna z nejzajímavějších knih, co znám (doslov, zahrnutí reálných osob, nestálost v tom, co je realita v díle a co je realita v realitě). Sloh většinu času příznačný osmnáctému století, takže ne až tak strhující (told, not shown), což se vztahuje i na důraz na morálnost a podobně, ale přesto jsem se dokázala začíst. V závěru je nádherně vidět, jak dobrý spisovatel Diderot je (to rozbití stavby); vlastně i předtím se střídá čisté vyprávění popisem událostí/úvahami s čistě dialogickými scénami! A konec Zuzanina vyprávění je v rozporu s tím, co jsem psala výše, velmi, velmi strhující.
Taky vyvolává dobré otázky, například věčnou ohledně chránění nevinnosti vs připravenost na nebezpečí nebo ohledně fungování klášterů a církve. Zuzanin přístup k nespravedlnosti a odpouštění může působit divně, ale když se člověk zamyslí, DÁVÁ SMYSL, a je to tak zajímavý pohled na svět..!
Hodně cool kniha.
Tak úplně nevím, jak toto dílo pojmout. Je to překvapivě čtivé a určitě zajímavě popsané, ale cítím v tom jistou zaujatost a nedá se říci, že by pohled autora byl nestranný... hlavní postava mi přijde naivní až hloupá a vykreslená podle mě dost nereálně, nevím, a ten doslov kazí dojem z celého díla.
ČV 13/19. Z domácej knižnice som si ju vybrala počas horúčok ešte na vysokej škole a naozaj ma príjemne prekvapila plynulosť a nadčasovosť deja. Nemala som od klasického autora veľké očakávania a nakoniec som sa do čítania úplne ponorila a nemohla odtrhnúť. Jedna z tých skvelých náhod, kde je tzv. z núdze cnosť. Za mňa veľmi pekné dielo!
Kritika náboženských a spoločenských noriem 18. storočia.
Kniha opisuje bezmocnosť mladej ženy donútenej k rehoľnému životu.
To, čo mi vadilo:
1./ Opisované stavy bezvedomia a amnézie, ktoré pôsobili nepresvedčivo a narúšali plynulosť deja.
2./ Náznak lezbických scén a naivita hlavnej postavy s nimi spojena.
Z čítania knihy som prešiel na audioknihu, veľmi kvalitne nahovorenú. Celkový dojem: dobrý.
Náhodně vybraná tato akniha, která vypovídá o životě nemanželské dcery dané vlastní matkou do kláštera. Děj je vyprávěn hlavní hrdinkou Zuzanou, která po celou dobu vypráví o nelehkém životě v klášteře snažící se soudně vymáhat zrušení svého slibu - souhlasu s umístěním do ženského kláštera, jenž musela stvrdit pod velmi silným psychickým a fyzickým tlakem. Velmi hezký a hluboký zážitek, při kterém i sám autor při psaní tohoto smyšleného příběhu plakal, neboť vychází ze skutečných událostí, které se staly na jiném místě v jiné době. Kniha mi poodkryla svět, který je nám většinou zahalen pod růžovou rouškou.
No, trošku jsem si poopravila mínění o tom, že všechny jeptišky jsou milé, hodné a poctivé... teď si myslím, že jsou to ženské jako všechny ostatní a když je chytí davová psychóza, dokážou být zlé a falešné. Kniha je obrazem doby a místa, syrová, odzbrojující. Psaná na základě skutečných událostí, ale přitom do puntíku vymyšlená, díky za tu informaci na konci příběhu, aspoň trochu se mi ulevilo.
Hledat nějaká pozitiva je marné.
Námět ze životní prohry vlastní sestry s řeholním řádem je tím středobodem impulsu pro dílo na nějž církevní tabu tvrdě dopadla.
Příběh v němž marně čekat osvobozující se odpor, neboť v této době byly stanoveny zásady pro mladé ženy striktně, bez majetku, jména a postavení je budoucnost nezajištěná, krutá - na ulici nebo v klášteře.
Vězení nebo klášter - omezená svoboda a pro lidské vjemy neomezený "děs".
Obraz z předrevoluční Francie.
Audiokniha.
Velmi nelichotivý obraz života jeptišek. Příběh plný bezmoci, beznaděje a lidské zloby, ale i naděje, přátelství a lásky. Čtivé a zajímavé. Překvapivý konec.
Audiokniha - příběh mladé dívky, která byla polapena církevním systémem, který byl mnohdy zlý a krutý. Z některých pasáží se mi dělalo opravdu zle. Konec - doslov knihy byl absolutně nepředvídatelný a zkazil mi celý dojem z knihy.
Knihu jsem si přečetl na základě doporučení od naší učitelky na češtinu.
Musím říct, že kniha odkáže velice oslovit. Poukazuje na celkovou problematiku církve a na nedobrovolnost a brutální utrpení za to.
Z druhé části se mi dělalo víc blbě a cítil jsem potřebu přestat číst.
Body strhávám především, protože se nejedná o můj žánr a nenadchlo mě to jako jiná literatura.
Tohle jsme četli ve škole a teď jsem si to po letech přečetla v jiném jazyce a musím říct, je mě text stále oslovuje, je plný zajímavých myšlenek a poukazuje na problematičnost církve. Mám tu knihu ráda.
Přečteno kdysi dávno a teď znovu, krátce a rychle z nedostatku jiného čtiva. Už klasiky neobdivuju jako v mládí, tady mi vadila bigotnost všech lidí i hlavní hrdinky. Jiná doba jiné mravy, ale zlo a dobro je pořád stejné.
(SPOILER) Na tuto recenzi jsem si nechala trochu času...Téma knihy mě velmi bavilo, život v klášteře byl tenkrát drsný a zákeřnosti sester mě udivovaly. Navzdory tomu jsem se ale do čtení trochu nutila. Hlavní hrdinka byla rozhodně silná (dokázala unést všechna muka od ostatních sester, v klášteře byla vlastně nedobrovolně, bojovala za sebe apod.), ale zároveň jaksi nerozhodná (prvně do kláštera nechtěla, ztropila povyk, odešla zpět domů, pak se rozhodla, že půjde do kláštera zase atd...), což mi trochu vadilo. Na konci byly zobrazeny dopisy nejspíše původní sestry, jejíž příběh kniha vyprávěla (právě tuto část jsem moc nechápala, hodně se mi to pletlo). Myslím si, že knize ještě dám šanci, pokud nastane vhodná chvíle.
Říkala jsem si, že "tak stará kniha, to bude nuda." A ona je poměrně čtivá. Formou dopisů jistému šlechtici je líčen příběh nedobrovolné jeptišky Zuzany. Ale tááák zajímavě.
Holka má úplně běžné dnešní problémy. Je vidět, že ve společnosti se fakt nic nezměnilo. Jen pokrytectví se už neobaluje pozlátkem víry. Nebo alespoň ne všude. A některá témata jsou doma probírána zcela jinak než před čtvrt tisíciletím. Ale Zuzanu lituji. Její úděl jí nezávidím a vše, co musela snášet, už vůbec ne.
Autor nezapomněl ani na problémek jistý, choulostivý aneb co se stane, když se na jednom místě zkoncentruje až moc tělesně neukojeného chtíče.
Vždy mě dokáže zaujmout, jak daný spisovatel uměl pomocí krátkého smyšleného příběhu zkritizovat svou dobu a přesto skrze nějakou maličkost ukázat i to dobré, co jeho časy mohly nabídnout. A zde tomu nebylo jinak. Jako jedna z mála maturitních knih se mi Jeptiška četla hezky, vše bylo srozumitelné a dokázala jsem se v příběhu správně orientovat. Zkrátka a dobře, nelituji toho, že jsem si ji vybrala.
Jeptišku jsem si vybrala jako jednu z knih do letošní čtenářské výzvy. Konkrétně se jedná o knihu, kterou nečtu poprvé. Jeptišku jsem četla před pár lety ve třetím ročníku střední školy v rámci povinné četby a byla to snad jediná povinná četba, která mě bavila. Tehdy šlo ale o čas a neměla jsem moc prostoru na čtení, takže jsem knihu spíše "proběhla". Až teď jsem si ji mohla vychutnat. Kniha se mi zezačátku hůře četla v obou případech, ale třeba od 50 strany to jde samo. Děj dokáže udržet moji pozornost a vyvolat ve mně živé (častěji negativně laděné) emoce.
Drsná kniha o svobodě, respektive její ztrátě, bezmoci, ponížení, zneužití moci a pokrytecké společnosti. Čte se dobře, příběh je ale vzato do důsledků hodně smutný a v podstatě bezvýchodný - únik existuje leda do smrti.
Kniha mě velmi překvapila. Čekal jsem nudnou klasiku, ale dostal jsem velmi zajímavý příběh, který mě pohltil a četl jsem jedním dechem.
Román z roku 1780, kdy se Francie ocitla v obrovském úpadku zejména v důsledku rozmařilé, absolutistické vlády Ludvíka XVI. z rodu Bourbonů. Diderot se v románu nicméně nebouří proti rozhazovačnosti svého panovníka, ale proti tehdejšímu kléru, za jehož zdi se dala odložit kdekterá nechtěná lidská bytost, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. A kritikou Diderot nešetří. Na paškál si bere falešnou morálku společnosti, nemravnosti a násilí v útrobách klášterů, a zejména člověku upírané právo na svobodný život. Závěr pak pro mne byl poněkud nečekaný a dle mého jde i trochu proti vlastnímu smyslu románu, když z kritizovaných nešvarů a případu nešťastné (i když až třeskutě naivní) řeholnice Marie Zuzany, kterou zapudila její vlastní matka, aby se očistila z hříchu, udělal kvázi burlesku pro zpestření života markýze, jedné z fiktivních postav románu. Tak či onak, ve své době to byly stránky psané třaskavou municí. I dnes to vyznívá jako děsivé poselství z našich křesťanských dějin, nadto podané nečekaně vysoce čtivou literární formou. Hodnotit však literární kvality, věrohodnost románových postav a stavět na tom historickou věrnost není právě snadné. Možná měl Diderot veškerou pravdu na své straně při kritice tehdejší katolické církve. Možná ale taky ne, soudě dle charakteru a pitoresknímu chování postav. Četba to rozhodně byla zajímavá.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Štítky knihy
náboženství satira 18. století Francie francouzská literatura pokrytectví kláštery, opatství společenské romány jeptiškyDenis Diderot také napsal(a)
| 2015 | Jeptiška |
| 2018 | Jakub Fatalista |
| 1977 | Jeptiška / Rameauův synovec / Jakub fatalista a jeho pán |
| 1997 | Herecký paradox |
| 1947 | Rameauův synovec |

84 %
77 %


Další kniha, kterou jsem si vybrala do maturitní četby a rozhodně toho nelituji. Věděla jsem, že to nebude příliš radostné čtení, což opravdu nebylo, ale dozvěděla jsem se spoustu informací o fungování klášterů, které jsem dříve nechápala nebo mě nenapadlo se na ně ptát. Zároveň to byl i můj první epistulární román a musím říct, že i když jsem byla ze začátku lehce zmatená, po pár stránkách jsem si tento styl psaní oblíbila (bavilo mě občasné přerušení děje Zuzaninými poznámkami pro markýze). Příběhu dodává hodnotu také to, že je založen na životě skutečné jeptišky Margarity.
Na Zuzaně mě zaujala především její neochvějná víra v Boha, kterou si uchovala i přes svou nenávist k řeholnímu stavu.
Na dnešní dobu nejvíce nepochopitelná myšlenka pro mě bylo uvažování Zuzaniné matky. Tím, že nechá svou dceru trpět v klášteře, ke kterému má odpor, opravdu neodčiní svůj hřích, za který Zuzana vůbec nemůže.
V samotném závěru knihy se dozvídáme, že to celé byl jen žert Diderota a jeho přátel, kteří dopis skutečně odeslali a Zuzaniným jménem si dopisovali s markýzem de Croismare. Příběhu to dodává na autenticitě a jedinečnosti.