Jeptiška

Jakub fatalista byl skvělý, vtip, nadhled, obecná platnost a aktuálnost v každé době mě dostaly. U jeptišky ale bohužel nic podobného nenacházím, jde o produkt své (osvícenské) doby. Překvapil mě tabák pro matku představenou, jestlipak ho měla na kouření, nebo na šňupání?

01.06.2020

Je obdivuhodné, že knížka je z roku 1780 a je tak čtivá. Je o trápení mladé Zuzany, kterou jako nemanželské dítě umístili do kláštera.
S dovětkem a dopisy na závěr je to celé hodně zajímavé.

21.05.2020

Hltal jsem každou další stránku líčení strastí mladé nedobrovolné jeptišky. Kniha je plná emocí, které vás pohltí. Budete s hlavní hrdinkou soucítit, doufat v její lepší budoucnost a nenávidět její nepřátele. Krutost jeptišek, matky představené, ale i vlastní matky a sester se na životě Zuzany opravdu nemilosrdně podepsaly, přesto ona po celou dobu vyprávění zůstává morálně čistým vzorem.

Příběh vás chytne i díky tomu, že je psán v dopisech. Zuzana v nich líčí život v klášterech a svou nešťastnou situaci markýzi de Croismarovi, kterého prosí o záchranu. O to živěji a autentičtěji to celé působí. A vy můžete doufat, že Zuzaně také odpoví a nakonec pomůže. To se ovšem dozvíte až v dodatku ke knize, který vás asi také překvapí.

19.05.2020

U knížky psané v 18. století jsem nečekala, že se bude dobře číst, navíc když ústy mlaďounké dívky mluví dospělý muž, ale ono jo. Je to poměrně sugestivně podané a věřím, že ve své době to muselo být dost skandální. Nepřejícnost, pokrytectví, faleš, krutost a potlačovaná sexualita jeptišek. Nemanželské dítě pykající za prohřešky rodičů. Zjevně toho bylo ke kritice tehdy dost. Možná by to chtělo napsat něco takového i teď, katolická církev pořád není úplně ok, hlasuju pro téma kněžského celibátu...

17.05.2020

Velmi zajímavá a smutná, knížka. Četba mě mě bavila a rozhodně všem doporučuji přečíst.

Kniha velmi zajímavě popisuje tvrdou realitu klášterů.

Píši to nerad, ale toto pro mě bylo jedno z největších literárních zklamání za poslední dobu. Nejsem si v pravdě jist, jak začít… Inu, tak třeba forma. Za normálních okolností proti ich-formě nic nemám, ale tady jsem se nějak nedokázal do děje vůbec vcítit. A proč? Kvůli slečně Zuzaně.

Je mi skoro stydno to psát sem, kde většina lidí Zuzanu vychvaluje, ale mě byla hrozně, ale hrozně nesympatická. To její: jsem odlišná, jsem krásná, jsem inteligentní, jsem mimořádně shovívavá, jsem pečlivá a své úkoly plním lépe než kdo jiný…. No, jestli toto vykládala i svým řádovým sestrám, nedivím se, že měly tendence ji šikanovat. Já bych ji v určitém bodě asi také začal šikanovat… Celá kniha jaksi nafukuje a přehání v zásadě drobnosti (po většinou) a tak nějak se mi prostě celé to dílo zdá býti takové ufňukané.

Panu Diderotovi se podařilo napodobit myšlenkové
pochody dvacetileté prosté dívky z 18. století, asi jako se mě daří vydávat se za vlídného člověka. Tak nějak tomu nikdo nemůže věřit.

Ona sžíravá kritika církve – tedy pokud tím byl někdo doopravdy překvapen – se mi zdála opět poněkud nafouknutá. Dovoluji si tvrdit, že kritizovat systém na vzorku dvou vyfabulovaných klášterů, nemá potřebnou sílu a je třeba si navíc uvědomit, že církev – stejně jako politika – je odrazem společnosti a pokud tedy kritizujeme církev, kritizujeme celou společnost. Nelze kritizovat jedno bez druhého. To ovšem neznamená, že je Katolická církev čistá jako "slovo boží", to rozhodně ne a já odjakživa patřím k jejím kritikům, ale tato kniha prostě není jako kritika vhodná.

Na knize jsem našel tři pozitivní věci. 1, literární styl je čtivý a celkem rychle to ubíhá. 2, Je to krátké, čímž to utíká ještě rychleji. 3, Diderot byl myslitel a v knize lze najít mnoho zajímavých?, no spíše již zastaralých, ale pokud nic jiného, tak alespoň dobrých myšlenek.

30.04.2020

Zajímavě pojatý příběh mladé holčiny,která bojuje s osudem a zjistí zajímavé věci o svých rodičích.

13.04.2020

Zajímavá knížka, i když já se osobně nemohla začíst.

18.03.2020

Za mě určitě zajímavá knížka, jejíž konec mi pořádně zamotal hlavu.

09.03.2020

Člověk by neřekl, že něco tak krátkého dokáže být tak repetitivní, ale pak... Diderot byl Francouz... croissant, Fanfan la Tulipe, omelette du fromage - a jsme doma. Schopnost obkecávat a okecávat totéž dokola je neodmyslitelná od stereotypu smyslných a požitkářských kapitulantů. Ale ke knize, Jeptiška je o mladé děvočce, kterou její máti měla bokem při jednom z víkendovejch dámskejch jízd a jako bastard, i když je pohledná, tak nemohla soutěžit v oblíbenosti se svejma ošklivějšíma sestrama (který jsou ale 100% originál krev svejch rodičů, ale jediný, co se jim podařilo bylo rozházet věno-prachy a neumět nic... trochu pohádkovej motiv - všechny krásky jsou vzorem ctností a dějou se jim nekalosti) a tak protože ji rodiče nechtěli dát věno, provdat ji, rozhodli se ji jebnout do kláštera, kde se naše Marie Zuzana, nebo Zuzana Marie snaží bojovat se systémem, nechce být jeptiškou, všem to říká, ale Velká sestra (tím narážím na Orwellovo 1984, nemyslím nějakou sestru, co vypadá jako Hulk Hogan) ji všemožně šikanuje a tlačí do pozice, církev ohýbá lžíci jako buddha-kluk z Matrixu, podle toho, jak se jim chce a jak se to pro ně hodí. Je to obstojná ukázka toho, jakým způsobem církve znásilňovali lidi dřív a že k tomu měli daleko lepší dildo (kdepak, dnešní feministky, přečtěte si tohle a buďte rády, na jaké jsme, kolektivně, cestě)... měli větší moc, vládli zemím, takže nějaká vzpupná čajina je nerozházela, řekli za ni, co měla říct ona a co ona říct nechtěla a dali ji pod zámek, protože se pořád cukala. Ale myslím si, že kdyby Denis změnil (svoje křestní jméno) svůj přístup k látce a napsal něco přeci jen kratšího, fungovalo by to jako dobrá povídka, ale vzhledem k tomu, že jde o dílo z roku 1780, musím k tomu přihlížet a v tomhle ohledu co do psychologie postavy to není špatně napsané, jen jsem tak nějak po první třetině absolutně ztratil zájem o vývoj děje, protože mi to připomnělo ty momenty, kdy čumím do sušičky, jak se tam prádlo točí dokola... ta myšlenka vás brzo přestane bavit.

05.03.2020

Vybrala jsem si ji jako četbu k maturitě a jsem velmi ráda! Knížka byla skvělá a postupně zjišťuji, že maturitní četba nemusí být nuda.

02.03.2020

Tato knížka byla pro mě jedno velké překvapení. Často jsem slýchávala o tomto dílu v kontextu se slovy jako "složité", "těžké", či "nezáživné". Když jsem ale vybírala knížky do maturitního kánonu, několik kladných recenzí mě přesvědčilo, ať dám knize šanci.
A jsem za to ráda!
Knížka se četla sama. Kolikrát jsem se od ní nedokázala odtrhnout, zejména pak na konci (před dodatkem).
Knížka ve mě dokázala vyvolat spoustu emocí. Od začátku jsem se Zuzanou soucítila a přála jí, aby se vše zlepšilo k lepšímu. Některé postavy ve mne vyvolávali vztek. Zprvu matka Zuzany (ač jsem přece její důvod po nějaké době překousla) a její sestry.
Kniha nám krásně okazuje život v klášteře. A to zejména ty temné stránky. Zabývá se psychikou člověka, který sem vstoupil nedobrovolně. Ukazuje jakou krutost v sobě dokáží skrývat jeptišky, a jak lehké je nechat se zmanipulovat.
Vyskytují se zde i dva extrémy, a to matka představená ve druhém a následně ve třetím klášteře. Dílo na mne dokázalo zapracovat tak, že se mi obě výše zmíněné postavy hnusili.
Konec knížky s dopisy byl zajímavý. Možná bych ocenila otevřený konec, abych si ho mohla domyslet dle svého.
Tuto knihu bych doporučila všem, ať už na klasické čtení či jako výběr maturitní četby.

29.02.2020

Velice ctiva kniha. Hlavni hrdinka formou dopisu odkrývá tajemství spojena s jejím osudem. Vřele doporucuji.

06.02.2020

A ať si někdo po téhle knize zkusí tvrdit, že maturitní četba není záživná...

12.01.2020

Brilantní! Dokonalé! Útlá knížečka, famózní čtení. Příběh jeptišky by snesl, troufám si říct, i nároky na námět současných thrillerů, byť je trošku poznamenán dobou vzniku. O kontroverzi a napětí však naprosto není pochyb. Osud Zuzany Simoninové je velmi dramatický, politováníhodný, krutý a těžko v něm nacházet světlé chvíle, jsou-li vůbec nějaké. Od bránění vlastní osobnosti, přes šikanu nejhrubšího zrna až k nepříjemným něžnostem a souboji s vlastním svědomím i povahou. Silné představení toho, co znamená osamění.

Netroufám si hádat, do jaké míry se Diderot opřel do skutečnosti své současnosti, případně reálného přesahu k dnešku. Nezdráhám se však zmínit jiný přesah Jeptišky. Totiž okolnosti jejího vzniku. Je důkazem, že inspirace ke skvělému dílu číhá všude. Například tehdy, když se s kumpány dohodnete a vystřelíte si pomocí dopisů ze společného přítele. Stačí využít přítelovi dobroty, v tomto případě markýze de Croismare, a skutečného příběhu, v tomto případě Marguerite Delamarre. Dokladem budiž druhá část vydání z roku 2018 obsahující dopisy mezi Diderotem a Croismarem. Ovšem stejně zůstává otázka "do jaké míry je to pravdivé?"=o) Přeji příjemné, lehce mrazivé, pohoršující a dojemné počtení.

01.12.2019

Docela zajímavé čtení, mnohdy bylo až k nevíře, čeho byly jeptišky schopné. Naštěstí (tedy velmi doufám), že dneska už žádné utrpení v klášterech nehrozí a většina lidí do něj vstupuje dobrovolně.

Není divu, že knížka byla vydána po autorově smrti. Ty detailní, realistické popisy a ještě k tomu lesbické sklony jedné z postav byly zkrátka na tehdejší společnost až moc.

20.11.2019

Čteno jako povinná četba k maturitě a neuvěřitelně mě to překvapilo, příběh krásný, ale smutný. Klasika, která by neměla chybět v seznamu přečtených knih nikomu. Rozhodně doporučuji.

17.11.2019

Literární osvícenství s prvky postmoderní literatury a psychologického moderního románu. Kam jen Jeptišku zařadit? No, to nechám na literární vědě. Zde stačí asi pouze napsat ti, milý potencionální čtenáři, že Jeptiška jest dílo prosazující rozum, svobodu a nadhled, ten často humorný, když už má člověk vzdorovat hlouposti, tak ať radši s vtipem než s hořkostí. U velkým románů nezáleží zda-li byly napsány tento rok, před 10 lety či před 250 lety, ony totiž sdílejí něco, co přetrvává a je nezávislé na čase. Samozřejmě Jeptiška je dílo kritizující určitou historickou epochu a její smýšlení, a sice osvícenství jsme jaksi snad prodělali, ale lidská hloupost si vždy najde cestičky, usazuje se a je dobré si občas proto přečíst něco od Diderota tu od Melvilla či jiného autora, který si nepřivlastňuje patent na pravdu, ale spíše jejich romány vedou k metodám hledání pravdy, k Sokratovskému přístupu kladení otázek na něž si musíte nakonec být schopni odpovědět sami.