Teron komentáře u knih

Zatím asi nejlepší hackerská kriminálka, jakou jsem měl v ruce. Jako člověk počítači celkem odkojený oceňuji využití principů a zároveň vysvětlení, které plynule prochází celým svazkem, aniž by rušilo přednáškovým stylem.

1 15.06.2017

Moje hodnocení je ovlivněno zvoleným žánrem a přístupem k němu, který bohužel v několika ohledech hapruje po technické stránce a to, co mohlo být výborným zášlehem na české scéně, zatím sráží do vod celkem generického průměru, který neurazí ani nenadchne a tím pádem může být v hlavě za chvíli přeražen něčím dalším.

Abych ale nezačal hned dštít oheň a síru, musím pochválit obálku, která je příjemným minimalistickým oživením v záplavě všech možných obrázků rytířů, mágů a dalších vykuků, kteří z fantasy regálu vykukují jeden přes druhého. Čistá kombinace černé a stříbrné rozhodně zaujme.

Ydris není psán úplně špatně, bohužel ale dojíždí na to, že na malé ploše představuje spoustu prvků. Za prvé si člověk nevytvoří vztah téměř k ničemu a nikomu kromě pár hlavních postav, za druhé dosti chybí dynamika textu a všechno teče tak nějak stejným tempem, bez ohledu na to, jestli jde o popis nebo souboj. Jak už tu bylo řečeno, všechno se tak nějak jednou mihne a nezůstane to v paměti.

To je hodně problém u postav, které jsou sice popsány, nikoli ale charakterizovány. Dostane se nám pravidelně seznamu oblečení, obličeje a možná vlastností, ale je to jako vybalit na pracovní stůl suroviny na dobrou polévku - všechny tam jsou, ale nejsou spojeny dohromady. Výsledek tak splyne s dalšími popisy nebo ho čtenář jednoduše vypustí. Podobně ze začátku ohromná přemíra popisů prakticky všeho včetně věcí, které pak nehrají žádnou roli. Hodně to ruší plynulost textu, kdy se čtenář musí vracet, aby si připomněl, že mezi tím popisem taky někdo někam jde nebo něco dělá.

Zatím nevybočení z bezbarvého průměru má podle mě dost na svědomí zvolený žánr. Epická fantasy není rozhodně mrtvá, ale je potřeba něco víc než jen poskládat vedle sebe její složky bez větší hry a práce s nimi. Kdo někdy hrál první Diablo, asi si vzpomene, že tam byly jen tři hratelné postavy - bojovník, čaroděj, zlodějka. Tyhle tři složky (fight, magic, stealth) jsou základními stranami trojúhelníku fantasy, ale pokud k nim člověk nepřidá nebo dalšího nebo s žánrem vědomě více nepracuje, nevybočí z řady desítek dalších sérií nebo samostatných knih, které postupují stejným způsobem.
Autoři tohle mohli v mých očích elegantně zvládnout tím, že by propracovanost světa demonstrovali na webu. Tam bohužel není kromě mapy a pár obrázků prakticky nic, co by svazek doplňovalo či rozšiřovalo - popisy frakcí, střípky historie, slovník pojmů apod.. Jakkoli propracované univerzum takhle vychází dost naprázdno, protože mapa ho nedělá. Naopak je škoda, že zrovna mapa, respektive část, v knize není.

Vzhledem k tomu, že mám rád propracované rozsáhlejší projekty a vlastní universa, oceňuji úmysl ságy, protože v našem prostředí cítím přemíru povídek a samostatných knih a rozsáhlejší ambice vítám.
Celkově někde mezi 2 - 3

5 12.06.2017

Naprostá nutnost pro kohokoli, kdo chce hlouběji proniknout do fantastiky ať už jako čtenář, nebo autor pokročilý, publikující či zcela začínající. Není to kniha ani tak o řemesle a i životě také příliš ne. Je to výborná studie přístupu a myšlení stvořitele nejen Zeměplochy, ale mnoha dalších textů, které nejsou tolik známé, ale tvoří neméně podstatnou část Terryho díla. Kromě toho jde o obrovskou zásobárnu dalších knih a či filmů, do kterých se zavrtat;-)

2 04.06.2017

Jak se objevil kozel, který umí počítat...
Jak si Tonička vybrala svou cestu...
Jak se vyrovnal jeden magický pramen, který Terry nakousl v počátcích Zeměplochy...
Jak bylo ve vzduchu hrozně, hrozně moc železných pilin a jak Magráta s ostatními čarodějkami oblékla zbroj a natáhla samostříly...
A jak sama Země pod vlnami dala elfům nádherně na prdel...

4 26.05.2017

Kniha, která v rámci svého žánru ještě patří k tomu slušnějšímu, ač samotné myšlenkové jádro vystačí na pár stránek a zbytek je esoterický balast. Samotné Čtyři dohody hodnotím pozitivně a i když nejde vlastně o nic převratného, jsou dobrým základem, pokud člověk s motivační literaturou začíná.
Problémem je balast s modlitbami, Stvořitelem a další nánosy kráčející z jednoduché a fungující osobní psychologie do esoteriky. Ta má totiž jeden obrovský problém, který zaručuje sice oblíbenost u čtenářů, ale likviduje její možné "poselství" při jakémkoli podrobnějším zkoumání. Je to vágnost definic a postojů, které je možné vyložit jednou tak, jednou onak, prostě jak se to komu zrovna hodí do krámu. Plus samozřejmě odvolávání se na Boží plán, Stvořitele a podobné entity. Takže základ dobrý, ale obalený snůškou zcela zbytečného balastu - který se ale přirozeně chytnul a udělal z toho dobrej byznys.

Nehodnotím hvězdičkami z prostého důvodu, že svazek není svou povahou určen mé maličkosti, na což autorka upozornila poměrně rychle. Obecně bych ale viděl první problém ve strohosti jazyka, který je skutečně učebnicový a řekl bych, že kniha o tvůrčím psaní se dá napsat trochu živěji.

Naprosto mě konsternovala a lehce znechutila idea autorského deníku v podání Dočekalové. Považuju za zcela legitimní, když si autor dělá zápisky o svém přístupu k psaní, pokud z toho třeba pak mají nebo mohou vzniknout třeba jeho memoáry shrnující právě jeho přístup k tématu nebo obdobná publikace. Ovšem deník o všech splínech, náladách a dalších blbinách mi přijde naprosto ujetý. Tohle všechno nosím v hlavě ve velmi dobré paměti a to mi zcela stačí.

Velmi se ztotožňuji s konstatováním o vlastním názoru a postoji - "Pokud člověk nemá vlastní postoj, nenapíše nikdy nic."
Oceňuji varování před podléhání módním vlnám, tedy radu "pište to, čemu sami rozumíte, ne to, co teď táhne, protože jde o strategii s velmi krátkou účinnosti".
Stejně tak to, že bravurní znalost teorie není podmínkou pro dobrého autora, pokud nemá "odžito", odzkoušeno a pokud ho život sám trochu nevybrousil.

Dalším plusem je kapitola o cílové skupince a vhledu do myšlení nakladatele, obecně zdůraznění toho, že autor potřebuje vnímat obchodní stránku celé věci. Pokud tak neučiní, je to handicap, čím více do této oblasti nahlédne, tím lépe ji může využít, aniž by zrazoval své tvůrčí plány, úmysly a ideje.

Asi posledním prvkem, který se mi líbil, bylo prohlášení u Homo Fictus "Člověk si chce přečíst o někom zvláštním, nikoli obyčejném".

Tady jsem vlastně skončil s podrobnějším čtením a zbytek jen prolétl. Vzato kol a kolem beru svazek oproti původnímu náhledu celkem na milost, ačkoli není určen mě. Neodpustím si ale připojení lehkého varování vzhledem k tomu, jak často je tato učebnice v radách pro autory zmiňovaná: pokud čtete jen to, co ostatní, jste odsouzeni myslet si jen to, co ostatní. Louskejte hlavně svůj žánr/y a nebraňte se žádné odborné literatuře neučebnicového typu. A samozřejmě pište:-)

Pffff....tak jsem to zrovna dorazil a přiznám se, že se mi potvrdila některá podezření, která trvala už cca od stránky 50.
Ta věc je řemeslně o několik úrovní výš než například Perunovka, i když mi furt lezou hrozně na nervy ty zvuky dávané jako přímá řeč ("Prásk", "Vzunk"). Co ale Kotleta vylepšil formou, to ztratil na nápadu. Hrdinové prochází zcela rutinně prostředím, potká je všechno, co je v takových knihách potkat má a to je všechno. Žádný strach o postavy nebo něco navíc. Někde kolem stránky 100 mi bylo prakticky jedno, co dalšího se stane, na postavách mi nezáleželo, ani jsem nebyl schopen je pořádně rozeznat od sebe kromě Crashe jako nadšeného nováčka a Alice jako sexy vražedkyně. Bordel v Brně byl ještě větší. Jo, pobavila narážka na film "Jak jsem rozpoutal druhou světovou válku" a pár dalších momentů, ale u většiny knihy jsem skoro usínal a jen skenoval odstavce. Chápu, že to má být totální oddechovka, ale i ta se dá napsat tak, že si ji člověk pamatuje déle než pár dní a nesteče po něm jako voda po deštníku.
PS: Poznámka pro autora nebo editory "strava" a "jídlo" je to samé...;-)

10 22.04.2017

Sorry, asi to nebudu mít sílu dočíst, protože cca v půlce usínám, zasmál jsem se asi třikrát (dvakrát pozvednutý koutek a jednou záchvat u naprosto nenápadné, ale výborně sestavené věty) a je mi totálně volný, co se tam bude dít dál. Osobně si myslím, že srovnání s Pratchettem nebo Adamsem je dost mimo. Oba tito autoři používali vrstevnaté narážky na obrovské spektrum kulturních, vědeckých a dalších prvků. Tady jsou celkem prvoplánově použity klasické narážky na české prostředí, občas na nácky (proč musej bejt sakra všude??), které už tak nějak zfádněly a obecně nepřekvapí. Češi mají v humoru obecně tendenci hrozně tlačit na pilu tak, aby nějakej vtípek byl v každý věte a v každým odstavci, což často vyjde dost naprázdno.
Jo, hodně se mi líbí obálka i některý vnitřní ilustrace - být to komiks, mohlo by to být o pár levelů vejš. Ještě jedna hvězdička za konstrukci konfliktu Nebe, Pekla a mytologií mezi nima.

2 12.04.2017

S autorkou se rozcházím v základním přístupu a jak jsem na stránce 29 zjistil, jsem typ autora, kterému kniha není určena. Z toho pramenila moje původní averze k jejím postupům, která se na základě podrobnějšího pročtení změnila v pouhý nezájem.
Popisovaná idea autorského deníku mi přijde naprosto ujetá, zbytečná a svádějící k vrtání se v každém bobku a každé drobnosti. Vzhledem k propagovanému postupu je to ale pochopitelné, protože systematičtí autoři se budou vrtat asi v každé větě. Nic proti tomuto postupu, pouze mě osobně nezajímá.
Oceňuji následující:
Zdůraznění nutnosti vlastního postoje, tedy "Pokud nemáte vlastní postoj a názor, nenapíšete asi nikdy nic." Stejně tak v případě, že se budete u každé drobnosti ptát deseti dalších lidí, jak to mají oni.
Zdůraznění skutečnosti, že znalost teorie samotné je sice hezká, ale že autor musí mít "odžito", musí si něčím projít a něco zažit, tedy že ho musí obrousit sám život a realita.
Plus za kapitolu o cílové skupině a upozornění na to, že autor má mít nějaký náhled do obchodního modelu a myšlení nakladatele. Pokud ho nemá, je to pro něj handicap, pokud ano, může to skloubit se svými cíli, aniž by se musel vzdalovat tomu, o co mu vlastně jde.
Poslední prvek, který zaujal, je konstatování u "Homo fictus", že "čtenář chce číst o někom zvláštním, ne obyčejném". Zde autorka naráží (zřejmě mimoděk) na to, co asi způsobuje, že naše literární scéna je hlavně importní a téměř vůbec ne exportní - píšeme obyčejně, nebo k tomu máme minimálně silné sklony. Většina zdejší literatury je tzv. udržovací, tedy reprodukuje už zažité a zavedené principy, aniž by nabízela něco vlastního či nového a nabízí sice útěk od naší vlastní všednosti, ale jen v podobě všednosti cizí.
Osobně nejsem příliš schopen posoudit, co může tato kniha psavce naučit, protože jsem se o ní poprvé dověděl až 15 let poté, co jsem začal psát. Stejně tak mnoho postupů najdete na literárních webech a jinde, protože nejde o nic převratného. Autorka rozhodně Ameriku neobjevila. Kdo už má něco za sebou, asi najde pár drobností, které ho mohou inspirovat nebo pomoci lépe formulovat vlastní myšlenky apod. Jinak si myslím, že naučí psát sice řemeslně dobře, ale obsahově průměrně - pokud nepřidáte něco vlastního, co už ale nebude mít na svědomí tato kniha:-)

Zrodila se čarodějka...a oblékla si půlnoc. Čarodějky tak nějak vždycky vystihují jednu či více podstat Zeměplochy. Tady je to z několika důvodů ještě silnější. Postavy, které by samostatně utáhly celý svazek, se setkávají najednou a přidávají se další, aniž by některá měla menší úlohu. Potkává se nově příchozí i staré a vždy přítomné, i to hodně, hodně staré, co už jsme vypustili dávno z hlavy. Tady bych měl jedinou výtku, protože Terry mohl tahle rozsáhlejší sáhnutí do minula použít i u dřívějších knih. Ale možná tam jsou, jen mi vypadla z hlavy. Obecně jedna z nejsilnějších Zeměploch vůbec, symfonie tažená bylonebyliem, psychologií davu, drobným pomrkáváním jak čarodějek, tak městské hlídky a samozřejmě Fígly.

2 02.04.2017

Další prakticko magická sonda do života a myšlení čarodějek...
Kurz maskování
Praktické útrapy letu na koštěti
Jak zacházet s artefaktem - lekce pro začátečníky
Teritoriální souboj mezi kocourem jedné čarodějky a kotětem druhé
Nac Mac Fíglové v Podsvětí (a převozník je z nich na prášky)
A samozřejmě, co se stane, když zaujmete elementála...

Jen ten Roland mi tam přišel trošinku vnucenej nebo co

1 12.03.2017

Hmm....ne, na popud okolí jsem tomu dal ještě jednu šanci, ale odkládám na stránce 173 ad acta. Ta kniha je sice hezky napsaná a má některý zajímavý vlastnosti, ale pro mě selhává z několika čistě konstrukčních důvodů. Podrobně v recenzi.

4 19.02.2017

Zatím první Zeměplocha, kterou jsem neměl sílu dočíst. Vědecké pasáže mi nenabízejí nic nového, ačkoli začátek s bylonebyliem je fakt povedený, a příběhové vsuvky nevystačí zase na pořádný děj. Spojení dvou linií, které by samostatně fungovaly asi dobře, ale takhle polovičatě...

Vetinari cvičí Temné úředníky...
Skřeti jsou součástí Morporku....
Po klasických golemech přichází koně-golemové...
Važuzel a Patricij objevují kouzlo vláčkových modelů a jednu trať mají přímo v Paláci
Trpaslík a trollka si dávají rande
A hlavní město Zeměplochy se ocitá Pod Parou, protože přichází geniální inženýr Mandlík Štědrovka, vybavený dostatkem kolomazi, špinavých hadrů a všudypřítomným logaritmickým pravítkem. A stojí na řídící plošině lesknoucí se Železné vrtilky, královny lokomotiv...která navždy změní tvář Plochy

Kdybyste si všechny přechozí díly Zeměplochy představili jako jednotlivé hudební nástroje a tedy součástky orchestru, pak je Pod Parou koncertem, kde je tento orchestr zapojen prakticky celý. Protože je to příběh o železnici, projel se Terry jak hodně velkou částí Plochy, tak i skrze velkou část své tvorby. Pod Parou je vlastně taková malá Zeměplocha v Zeměploše.
Nejen volbou postav, ale tím, že nádherně pomrkává asi opravdu na všechno, co se na téhle placce kdy událo, od mágů až po Cori Celesti. A ten svět se vyvíjí, pracuje, žije a Terry nás ve střípkách zásobuje informacemi o tom, kdo se jak změnil a kam se od posledně dostal. Je jedno, jestli je to tam jako jeden z motivů, jeden odstavec nebo jediná věta, ale je to tam...a já jsem s touhle poslední návštěvou Ankh-Morporku i jiných částí absolutně spokojen;-)

3 26.01.2017

Je to někde mezi dvě a tři...
Inferno není mizerné závěrečným poselstvím a pointou, ale celkově jde o nejslabšího Browna. Proč? Za prvé proto, že znatelně kopíruje mnohé mechanismy z Andělů a démonů, což se týká hlavně rozestavení postav a jejich rolí. Pokud je tohle první Brown ve vašich rukách, budete asi nadšeni. Pokud jste četli předchozí věci, je zoufale průhledný.
Jakmile si je člověk zařadí (hlavní padouch, miliardář, člověk s kontakty, průvodce, policejní či vojenský velitel apod.), je velmi jednoduché odhadnout vývoj, který Brown používá téměř vždycky. Je sice potěšující odvodit ne zcela očekávatelnou závěrečnou pointu asi dvě stránky předtím, než je vyslovena, ale jasně odvodit budoucího zrádce asi 120 stran předtím, než se skutečně projeví, to už je nuda. Několik twistů mi přišlo naprosto zbytečných a kniha by IMO fungovala i bez nich a možná i lépe.
Krom toho i popisy uměleckých děl, budov a dalších prvků málokdy slouží příběhu a nesou přínosné informace, ale vytváří často jen vatu typu "teď jsme dorazili k hustý budově, tak si ji děti celou popíšeme, ano?", aby nám autor předvedl, jak to má zmáknutý. Tuto vatu je možné s klidem jen projet, protože potřebné informace jsou v dialozích a kurzívě, která popisuje myšlenky hrdinů či cizojazyčné pasáže. Stejně tak pasáže z Danta jsou jasně oddělené od okolnho textu.
Osobně mi ještě chyběl jakýsi časový most spojující dávnověk a současnost. V Šifře a Andělech pracoval Langdon s poselstvím neseným nějakou organizací a předávaným po dlouhá staletí, které mělo být vyjeveno nebo provedeno v rámci pevné události (konkláve, vstup lidstva do věku Vodnáře), tedy nevycházelo jen z rozmaru člověka, že za určitý čas něco provede. Tenhle kontakt s něčím, co se táhne od dávnověku a nyní jen vrcholí, ať chceme nebo ne, jsem v Infernu postrádal. Ano, pracuje s myšlenkou, která lidstvo pronásleduje, ale rozhodně mi nepřišla tak nosná jako u předchozích knih a svazek mohl mít klidně dvoutřetinový rozsah (hmm...lehká paralela s obsahem...)

5 19.01.2017

Nedočteno, odkládám znuděně někde na stránce 200. Rozestavení postav zajímavé (tým dělající babysitting hypergeniálnímu vědci), ale stylem nijak výrazné a hrozně se to táhne. Stejně jako mě začínají lehce unavovat prolínačky emzáků či zombíků a Prahy, začíná mě unavovat šablona náhodného vhodného jedince, který zachrání zvláštního jedince, nebo mu pomůže a dostane se tak do společnosti skryté před běžnou populací.

2 04.01.2017

Tak jsem dorazil druhý díl a musím říct, že autor se přece jen postupně zlepšuje, aspoň v některých ohledech, respektive vypisuje se a na rozdíl od totálně pubertální jedničky zde míra nucenosti trochu poklesla.

Úvod s padajícím andělem je dokonce hodně dobrý, stejně tak jsem si celkem užil závěr s božstvy v centru Prahy včetně skutečnosti, že nezůstalo u jednoho náboženství, ale útočila směska všeho možného. Pokud to takhle půjde dál, bude Soudný den slušně napsanou věcí, takže celá série splní podobný účel, jako když začínající autor píše soutěžní povídky a postupně piluje svůj styl, nachází vlastní hlas a poučuje se z vlastních chyb. Příběhové twisty očekávatelné, respektive v momentě nejistoty existuje jen několik možností toho, co se může nebo mohlo stát. Takže v rámci nenáročné oddechovky splňuje podmínky pro oblíbenost.

Zjišťuju taky, že trvajícím problémem je aspoň pro mě postava Vyvyana. Ať to vnímám jakkoli, je v něm hrozně cítit zastydlá pubertálnost, kterou průběžně ventiluje neustálými sexuálními narážkami, popisováním buchtiček, broskviček, kůzlátek a dalšího bordelu, případně neustálými zmínkami, kdy by koho přefikl nebo kdy si půjde kam přeleštit tyčku. Je to opravdu vtipné jenom několikrát (zajedlo se to už v prvním díle) a strhává to řadu scén, které by jinak vyzněly mnohem líp a hravěji. Oba cliffhangery během posledních pár stránek přijdou dost nuceně a stylem "kdyby se to teďka podařilo, tak nebude možná dostatek matroše na další knížky..."
Celkově mezi 2-3

1 03.11.2016

Ani ty čtyři nejsou nakonec úplně stoprocentní. Za prvé kvůli využití skoro stejného motivu, jako později ve Šnupci o dvě knihy později, který jsem ale četl dříve a to včetně dost podobné závěrečné šablony vyrovnání sil.
Za druhé proto, že díky rozsahu je hodně pasáží slabších a člověk si pamatuje těch několik spíše kratších, které jsou zase naprosto fenomenální (Vetinari, mágský trénink, Sráž). Akademikové mohli mít klidně o sto i více stran méně a nic by se nestalo. Finále je parádní, jen ty nitky se k němu sbíhají trochu dlouho a dost líně.

1 20.10.2016

Hrozně sympatickou a velmi příjemně střelenou verzi Mefistofela kazí rozvláčnost a zmatenost zbytku, kde jsem hrozně dlouho tápal, co se vlastně děje nebo má dít. Básnický jazyk se poměrně často zamotává sám do sebe, což ději nepřispívá. A na konci vyplyne sice zajímavá pointa, ale postavená tak, že člověk celou dobu čtení netuší, že něco takového by mu mělo docvaknout. Nebylo to vyloženě špatné, ale mám pocit, že autorovi přerostly odbočky, narážky a reference přes srozumitelnost celku.

15.09.2016

Ne nemůžu dát víc jak tři z několika prostých důvodů a tím prvním je složení z povídek či novely a povídek. Svět, i když jen letmo načrtnutý, je dobře podaný a je z něj cítit prohnilost, špína a všudypřítomná zvrhlost. Je to vlastně takové fantasy Sin City.
Wolrich jako takový je hodně zajímavě vystavěná postava, ale zasloužil by ucelenější pohled. Buď román, nebo více kratších útvarů, které ho více přiblíží. Takhle je to takové ťuknutí na začátek, do středu a pak nakonec, bez spojnic a kontextu. Kopřivův styl mám hodně rád, ve výsledku mi ale tohle celé přišlo jako možná trénink na něco většího ze stejného světa. Samostatně životaschopný, ale furt cvik. Navíc mi přijde, že autor trochu skákal mezi rebelií proti pravidlům a jejich slepým následováním, díky čemuž hlavně závěry vyznivají trochu do ztracena a nepřichází u nich onen kýžený "wooohoooo" moment, ke kterému text graduje. Ostatně závěr mě zklamal i u Asfaltu. Bonusové povídky Holomráze jsem nedočetl, naprosto mne neoslovily.

31.08.2016