tanuki komentáře u knih

Na počátku byla nedůvěra. Je možné napsat poměrně rozsáhlý román, který nepřekročí hranice jednoho moskevského hotelu, a přitom udržet čtenářovu pozornost a zvědavost v neustálé pohotovosti? Odpověď zní: ano. Je to možné. Hrabě Rostov je sice spoustu let nedobrovolným hostem hotelu Metropol, nicméně nežije ve vzduchoprázdnu. Hotel Metropol je pevným bodem, kolem kterého běží dějiny jako oblaka kolem nehybné hory. Mění se hosté, mění se vybavení pokojů, mění se ředitelé, skladba menu v restauracích, obsah vinotéky ve sklepení, zvyky stolovníků, požadavky na správné rozsazení hostů při slavnostních tabulích. Hrabě však stále zůstává. I pár ostatních zaměstnanců. Hrabě si dokáže i ve své situaci většinou zachovávat pozitivní mysl a od jednotvárnosti ho zachraňují v průběhu let idvě děti, které mu dávají smysl života, asi jako nám všem. :o) Někdy je těžké nepropadat trudomyslnosti a nenechat se ušlapat bezvýchodností své situace. Jak to tak v životě bývá, vždy existuje nějaká cestička, kterou se dá jít mimo vyznačený směr. Ne každý má ale odvahu se po ní vydat. Někomu to trvá pořádně dlouho, než se odhodlá, někomu celý život a jiný třeba nesebere odvahu nikdy. Hrabě je ovšem nezdolný a vytrvalý.

"Protože jestli se pozornost měří v minutách a disciplína v hodinách, nezdolnost lze měřit jedině v letech."

49 16.09.2019

Někdy se může stát, že chcete pro všechny to nejlepší, jste dobrý člověk, máte veskrze upřímné úmysly a přesto se všechno zvrtne nesprávným směrem. Hana chce jen jedinou věc. Zůstat s člověkem, kterého miluje. Je ochotna svému snu obětovat mnoho, ale nakonec je obětováno ještě mnohem více. Láska je stav, který člověku může zpřeházet hodnoty. Bohužel ne vždy žádoucím způsobem. Protože Love is blindness, jak jsem často slýchal od U2. A kdo je slepý, ten nevidí, nebo vidět nechce. Když Hana oči konečně zase otevře, tak se jen zoufale rozhlédne kolem a zjistí, že co se pokazilo, už nejde spravit. Ba naopak, když se něco začne začne hroutit, tak to nakonec nemusí brát konce.

Musím strhnout jednu hvězdu za to, že na jednu mladou dívku autorka naložila těch katastrof až příliš. Naštěstí zůstává naděje, že i v naprosto rozpadlých troskách může přece jen zůstat něco stát. Že někdy člověku stačí i úplné minimum, které mu pomůže se zvednout zpět na nohy a najít ve svém životě nějaký smysl. To pověstné stéblo, kterého se lze zachytit, a které navzdory všem očekáváním může lidskou bytost zachránit od temnoty vlastních vin, bolesti výčitek svědomí i nepředpokládaných důsledků vlastních činů nebo i jen nešťastných shod okolností.

49 10.03.2018

Jedna rodina, která sice může na první pohled vypadat jako každá jiná, ale ukrývá své vlastní tragédie, smutky a křivdy. Jeden člověk je způsobí a jiný za ně celý život platí, i když vlastně "nezná důvody, prostě se jednou narodí". Bohdana už od dětství cítí, že něco v její rodině není v pořádku a nakonec i ona sama je vlastně jiná, než ostatní děti. Nikdo jí však pravdu neřekne. Táta je chladný a uzavřený, nevlastní maminka o minulosti mlčí a babička se jen jednou nechtěně prořekne. A tak Bohdana musí pátrat na vlastní pěst, pomalu a trpělivě. Příběh vyprávěný z pohledu otce i dcery, takže můžete oběma porozumět, i když Vám jejich chování mnohdy leze na nervy. Kdyby spolu lidé více mluvili, byl by svět mnohem lepším místem k žití. Někdy si ale vybudují bariéry, které lze jen těžko překonat. Může být obtížné tu zeď zbourat, ale určitě se to vyplatí.

48 01.09.2020

Dědina. Podle komentářů nás odtud pochází pěkná řádka. Nářečí se asi u každého mírně liší, ale postavy a charaktery jsou univerzální. Pro nás byl pojem dědina vyhrazený jen pro samotné centrum vesnice. Ostatní části měly své vlastní názvy. Čtvrtí jako v Praze, přitom slabých 200 domů.

Zpočátku to vypadá, že budeme po krátkých kapitolách podrobněji sledovat jednotlivé obyvatele dědiny, ale většina příběhu je nakonec věnována jen jedné rodině. Autorka dokonale vystihla myšlení a naturel lidí, střet starších obyvatel stále ještě připoutaných ke generacemi děděné půdě a jejich dětí, pro které je dřina na poli jen otravou. I když ne pro všechny. Vždycky se najde někdo, kdo sedlácké geny zdědí, kdo tento styl života přijme za svůj, komu vyhovuje a netouží po pozlátku rádoby jednoduchého života ve městě. Staří se bezhlavě drží toho, co se naučili od svých rodičů, kteří to zase měli od těch svých. Poučky a životní filosofie, které jsou pro jejich děti už naprosto nepochopitelné a neadekvátní dnešní době. Knížka se dotkne všech generací. Od dětí chodícíh do školky, čerstvě dospělých, lidí na prahu důchodového věku až po ty na sklonku života. Každý z těchto pohledů je věrně vykreslený a výrazný.

Byl jsem překvapený, jak autorka vidí do duší mužů, jak umí popsat jejich myšlenky a pocity. Velká poklona. :o)

Škoda jen mírné nepřehlednosti v množství postav. Udržet si povědomí o tom, kdo s kým sousedí, kdo je čí dcera, snacha, vnučka, zeťák, teta, dědeček, strýc...není jednoduché. :o)

45 25.03.2020

Většina lidí má nějakého koníčka. Existují ale lidé, kteří jdou ještě o krok dál, nebo o dva, nebo o pořádný kus. Jsou ovládáni svými vášněmi a nehledí moc napravo ani nalevo. Je jim jedno, co si o nich kdo myslí a neřídí se obvyklými očekáváními svých spoluobčanů o tom, jak by se měl běžný a slušný člověk chovat. Mnoha takovýmto lidem jejich vášeň nedovolí prožívat uspokojivý sociální či rodinný život. Jsou pro své okolí příliš podivínští a nepochopitelní. Nepřizpůsobiví. Anna je právě taková. Musí sbírat. Všechno co roste a jde odevzdat ve výkupně. Nežene ji touha po penězích. Je to mnohem prostší. Když něco roste, je třeba to posbírat. Za každou cenu. Jinak by to přece byla škoda.

Sběr je její život. Je to ta nejzákladnější podstata jejího bytí. Nic jiného není tak důležité, nic jiného pro ni nemá smysl. Lidé si na ni ukazují, báby hrozí či klevetí a těch pár přátel z dětství pomalu ztrácí trpělivost. Anna je nejen posedlá, ale také nemocná, a my ji sledujeme s rostoucím znepokojením, protože čím dále čteme, tím víc Anně rozumíme a tím jasněji tušíme, kam její osud směřuje. Do tmy.

PS: proč jen čtyři hvězdy? Většinou je dávám proto, že je v knize více věcí, než je nezbytně nutné. Toto je ale výjimka. Chtěl bych o všech těch lidech kolem Anny vědět více. O jejím dětství, o jejím manželství, o Marcele a Milušce, o babičce, která to v Anně celé zažehla. A že modrá je dobrá? Kdeže.

45 27.12.2016

Mráz takový, že ho běžný teploměr nezměří. Nevlídná krajina plná ledu, který se neustále mění. Tlakové hřebeny vysoké několik metrů, trhliny, kry. Tma. Spoustu dní slunce vůbec nevyjde nad obzor, takže ztrácíte pojem o času. Stísněné prostory lodi, které nejdou vytopit více než na pár stupňů pod nulou. Smrad ze spousty nemytých těl. Jídla je málo a ještě k tomu se zásoby čím dál víc začínají kazit. A do toho všeho se venku pohybuje něco velkého, dravého a nemilosrdného. Posádky dvou lodí se snaží přežít, jak se dá. Ale nejde jen o přežití. Jde taky o to se nezbláznit, zachovat si základní míru lidskosti a morálky. Někdo tyto hodnoty staví nade vše, pro jiného jsou jen přítěží.

Pro mě osobně se neuchopitelné monstrum do příběhu nehodilo, bylo přebytečné a vykonstruované. Klidně by stačily samotné vztahy mezi členy posádky, aby to bylo dost velké drama. Nicméně když konečně dostali více prostoru i eskymáci a jejich způsob života, tak se mnohé objasnilo a vzal jsem ho na milost.

Navíc bylo zajímavé sledovat, jakými způsoby se s extrémní zimou dokážou vypořádat primitnivní národy, pro které se jedná o přirozené prostředí a moderní civilizace, která však žije v mnohem mírnějších pásmech. Projel jsem si o této expedici dostupné články na internetu a jsem rád, že v mnoha ohledech se autor držel skutečností a celé téma měl zřejmě velmi pečlivě nastudované. Jsem rád, že právě začíná jaro. :o)

44 15.02.2020

Kdo by snad čekal, že Murphyho zákony platí jen na Zemi, bude překvapen. Platí i na Marsu. Platí všude tam, kde se vyskytuje člověk. I kdyby snad byl jediným člověkem na celé nehostinné planetě. Naštěstí jsou u takového člověka předpoklady, že se s nimi pořádně popere (na cizí planetu se přece nedostane hned tak nějaký nýmand, ne?). A když má navíc osobitý a odzbrojující smysl pro humor, tak máte postaráno jak o skvělé napětí, tak o prvotřídní zábavu.
Škoda jen, že velký kus příběhu zabírá popis Markových úžasných vynálezů, jak přežít a jak se postavit nepřízni osudu. Velmi detailní popis, který může zaujmout technicky vzdělaného člověka, ale laik se za chvíli ztrácí, protože dostane tolik lekcí z chemie, elektrotechniky, biologie i vesmírných technologií, až se mu zatočí hlava. Ale aspoň si doma můžete zkusit, jak z vlastního biologického odpadu získat vodík pro palivo vesmírné lodi. :o)
Každopádně, už dlouho jsem nikomu palce tak moc nedržel. Je to vesmírné psychické vypětí s neopakovatelnou atmosférou kombinující nekonečné pláně červené planety s klaustrofobickým pocitem minimálního prostoru k přežití, kdy vše závisí na technice, která už značně přesluhuje. Udržet se při životě lze jen s pomocí neobyčejného odhodlání, optimismu a humoru. Mark Watney má naštěstí všech těchto ingrediencí na rozdávání.

44 15.04.2016

Podmanivě napsané vyprávění z prostředí americké farmy, kdy je na několika málo stranách rozehráno drama, které neodvratně spěje k jedinému možnému konci. Je obdivuhodné, jak lze na malém prostoru přesně vystihnout charaktery zúčastněných postav, popsat lidské sny, tužby, obavy a přátelství, které se ostatním může jevit nepochopitelné v době, kdy se každý stará jen sám o sebe.

43 15.07.2020

Je to setsakramentsky napínavé, i když se tam vlastně půl knížky pořádně nic světoborného neděje. Hrdina není nijak zvlášť sympatický, ale to mu dodává na opravdovosti, protože tvrdí, že se mu vyprávěný příběh skutečně stal. Samozřejmě neexistuje žádný důkaz. Všechny se nějakou nešťastnou náhodou zničily či ztratily, skuteční lidé z příběhu jsou nedohledatelní, tvrzení neověřitelná a důvěryhodnost vypravěče je navíc zpochybněna jeho náklonností ke šňupání. Nápad využít existující internetové články a naroubovat na ně příběh na pomezí skutečnosti a mystifikace, je dokonalý. Psané je to mírně neliterárně, což atmosféru skvěle dotváří.

Myslím, že Karika dostal dotace od EU na to, aby rozdmýchal cestovní ruch v nepříliš zajímavé a turisticky opomíjené oblasti Tribeče, což se mu touto knihou určitě povede. Sám bych se tam hned vydal. Pro jistotu ale jen v létě. :o)

42 02.05.2018

Nemůžu se ubránit dojmu, že Světla jsou přeceňovanou knihou. Velmi americkou. Příběh sám o sobě není špatný, ale i když se odehrává v době válečného běsnění, tak mu chybí větší hloubka a naléhavost. Je příliš líbivý a podbízivý. Všechny postavy jsou něčím zvláštní, ale tak nějak prvoplánově. Slepá dívka, chlapec s bílými vlasy, německý praporčík stižený nevyléčitelnou nemocí, neuvěřitelně zručný otec, strýc s vnitřními běsy. A k tomu všemu Moře plamenů. Děj je vyprávěn na přeskáčku. V některých knihách to má své opodstatnění, zde mi to ale připadalo jen jako manýra, jako snaha vyhovět současné módní vlně. Jako by autor připravil polévku ze všech ingrediencí, které jsou nyní v kurzu a spoléhal na to, že nemůže uvařit nic špatného. Ne, špatné to opravdu není. Ale cítím tam trochu moc glutamátu, umělých barviv a přidaných aromat. Další talíř už bych si nepřidal.

39 11.04.2016

Soudné sestry jsou, jak asi každý tuší, tři. Tento počet je z literárního hlediska ideální, což potvrzuje i sám génius národa českého ve chvíli, kdy potkává Antona Pavloviče při tvorbě jeho slavného díla a nezištně mu poskytne cennou radu:
"Na čem pracujete doktore Čechove?"
"Píši dvě sestry."
"A není to málo Antone Pavloviči?"

Terry Pratchett je s tímto okřídleným výrokem samozřejmě pečlivě seznámen, takže se již jednou vyzkoušeného a úspěšně ověřeného modelu drží. Máme tu tedy tři čarodějky. Bábi Zlopočasná je tradicionalista ze staré školy, Stařenka Oggová s ní sice je věkově spřízněná, ale její přístup k životu je více bohémský a hédonistický. Mladičká Magráta se řemeslu zatím teprve učí a občas se ocitne mezi mlýnskými kameny těchto dvou umanutých povah a je pro ni obtížné si v jejich přítomnosti prosadit svou vlastní cestu, což ale samozřejmě vytrvale zkouší.

V knize jsou opět stovky skvělých postřehů o světě, životě a tak vůbec, obalené do hávu legrace a nadsázky. Seznámíte se s nejsmutnějším a nejdepresivnějším místem na celé Zeměploše - Akademií pro šašky, poznáte herecký talent samotného Smrtě, dostane se Vám zamyšlení nad mocí slov v životech lidí a celou knihou Vás bude provázet rozverná Ježčí píseň, kterou si Stařenka Oggová ve chvílích rozjaření vždy s gustem notuje, ale jejíž slova bohužel nikdy pořádně nezazní, takže si ji musíte domýšlet jen z občasných úryvků. Podle mě to je skvělá spisovatelská taktika, která podporuje čtenářovu představivost, i když bych na druhou stranu tento popěvek někdy opravdu rád slyšel celý. :o)

PS: v Divadle v Dlouhé je údajně použita cenzurovaná verze písně, jelikož ta původní by posunula představení do kategorie nad 18 let, což samozřejmě v divadle nechtěli. Bohužel se mi text ve verzi pro dospělé nepovedlo nikde vypátrat...a možná vlastně ani nikdy nevznikl, jak mi tu říkal jeden znalec Zeměplochy.

38 11.11.2019

Sugar. Ach. Nezní to jméno sladce? Přitom na první pohled Vás nijak nezaujme. Vysoká, kostnatá, prsa žádná, nezkrotné kadeře, šupinatá suchá kůže. Může po takové ženě vůbec někdo toužit? Překvapení. Tato žena dá svým mužským protějškům poznat takové slasti, jako žádná jiná. Dokáže jim splnit jakékoliv přání. JAKÉKOLIV. A že mezi muži není nouze o všemožné chlípné myšlenky, se kterými je každá jiná počestná prostitutka pošle ihned do háje. Nebo k Sugar. A tak se k ní jednou dostane i ctihodný William, floutek bez zodpovědnosti s finančním zázemím, které je mu odpíráno, protože odmítá převzít rodinný podnik. Když William potká Sugar, rozhodne se mít ji jen pro sebe. Na to ale potřebuje kapitál. Vzplanutím této touhy pro něj začíná nový život. A pro Sugar také.

Londýnský život na konci 19. století je plný špíny, smradu a chudoby. Většina obyvatel žije z ruky do úst a jsou schopní pro svou obživu udělat všelicos. Zloději, násilníci, podvodníci, prostitutky - ti všichni se slétají jak mouchy k lejnu, když se v jejich čtvrti objeví někdo s cinkající kapsou. Na druhou stranu je zde i společenská vrstva, která žije rozmařile a rozhazovačně. Stará se jen o plesy, bály, večírky a nejdůležitější pro ni je dodržovat složitá společenská pravidla a ukazovat se na veřejnosti v zářivých róbách a oblecích.

Oba tyto světy v knize navštívíte a detailně poznáte. Postav je na těch 900 stran vlastně jen pár, ale jsou vykresleny velmi živě a uvěřitelně. Stáváte se součástí příběhu a když otáčíte hlavou, můžete sledovat všechno do nejmenších detailů. Hnusné, smradlavé a nevětrané pokoje v bordelech, ulice plné splašků a koňských koblih, pochybná divadelní vystoupení i luxusní obydlí zaplněná koberci, barevnými tapetami a třpytivými lustry. Ten svět vás obklopí a pohltí. Přitom příběh samotný plyne snadno a zároveň nevyznívá nijak plytce. Nesetkáte se tu s žádnými vypravěčskými výstřelky ani experimenty. Není to potřeba. Stačí jen vyprávět. A poslouchat.

PS: jsem rád, že Viktor Janiš po mnohaletém úsilí tuto knihu přeložil. Díky. :o)

38 14.12.2017

Asi bys tomu jen těžko uvěřil, ale napsali o tobě knihu. Nejde říct, nakolik je z pohledu skutečných událostí přesná, je to přece jen beletrie, fikce na základě faktů, vymodelovaná představivostí spisovatele, který si spoustu věcí domýšlí či úplně vymýšlí. Nemá se proto cenu detailně šťourat v tom, jak to bylo s různými sny, představami či postavami na pomezí reality. Příběh nám poskytuje bezprostřední pohled do tvého života, myšlenek, tvorby, lásek, tužeb i zklamání. Vidíme tě jako malého chlapce v hornické Příbrami i jako studenta v Mnichově, hledíme na tvé umělecké zrání i usilovné a vyčerpávající hledání lásky tam, kde nikdy žádná nebyla. Sledujeme tvé počáteční neúspěchy i pozdější slávu. Fotí se u tebe všechny známé osobnosti první republiky. Každý musí mít portrét od Drtikola. Taháš se s křížem do ateliéru, vzrušují tě dost divné věci, fotíš jako jeden z prvních umělecké akty, jsi známý po celém světě, ale nakonec stejně hledáš smysl života především uvnitř sebe. Snad jsi ho nalezl.

37 06.06.2019

Byl by to moc hezký příběh, kdyby mě pořád neotravovala myšlenka, že velmi podobné téma už dříve popsala Anna Bolavá ve svém románu Do tmy. Obě hrdinky jsou podivínky a asociálky, obě se zabývají sběračstvím, obě mají problémy se svou rodinou. Dějové linky se samozřejmě v jednotlivých knihách rozchází, ale jsou postaveny na téměř identických základech.
Houbařka se zabývá především motivem rodinných temných tajemství a i když to samo o sobě je téma smutné a odstrašující, tak mi jeho vykreslení nepřišlo úplně reálné. Nedokázal jsem uvěřit, že se popsané události mohly přihodit...jak byly postavy popsány, tak mi vůbec nebyly jasné jejich pohnutky, příčiny, následky, diagnózy. Člověk se přece jen tak zničehonic nezachová úchylně - něco ho k tomu musí přivést, nějak k tomu musí dospět, musí se v něm probudit nějaká porucha, něco zlého a ošklivého, a právě takové vysvětlení mi zde velmi chybělo.
Na druhou stranu autorka hezky popsala sbližování dvou podivínů, hledání cest zraněných bytostí, které vedou od jedné ke druhé, nejdřív malé chodníčky, pak prošlapané pěšinky, po kterých je možné se pohybovat bezpečně, přirozeně a beze strachu. Poetické a ke konci i nadějeplné.

37 11.09.2018

Nevím, proč vlastně čtu tyhle knihy, které jsou plné bezpráví, útisku, zlovolných dozorců a týraných vězňů. Možná proto, že je důležité nezapomenout, že se tyto události opravdu staly. Ne tak dávno, vlastně jen před pár lety. A jsou země, kde se dějí dodnes. Tato kniha má výstižnou obálku. Zelená ratolest vyrážející na sněhové pláni orámované ostnatým drátem. Přesně o tom je tato kniha. O naději, která dokáže prorazit i ledovou krustu, ujmout se ve zmrzlé půdě, zapustit kořeny a vyrůst. Čteme příběh o lidech, kteří se nevzdávají, i když jsou skřípnutí mezi dvěma mlýnskými kameny a jejich situace je prakticky bezvýchodná. V době války, kdy obě bojující strany jsou nepřátelské. Pokud se ale lidé nevzdají, když vytrvají, tak i ta nejhorší situace se jednou může otočit k lepšímu...

37 10.10.2017

Kniha, která se Vám do krve dostává pozvolna. Tři postavy - babička, máma, syn. Zpočátku je těžké si k nim najít cestu, protože všichni tři mají daleko ke kladným románovým hrdinům. Tak je to ale u Petry Soukupové vždy. Časem si čtenář uvědomí, že jsou to prostě úplně obyčejní lidé, jako kdokoliv z nás, a jsou vykresleni reálně, bez příkras, téměř dokumentárně. Tři postavy, tři styly vyprávění, tři úhly pohledu. Příběh o nuceném přestěhování dítěte na vesnici má spoustu předvídatelných pasáží (obtížné hledání nových kamarádů, kteří namachrovaného Pražáka nemůžou ani vystát, zvykání si na vesnické prostředí, soužití vnuka s babičkou), ale jsou zde velmi přesně vykreslené právě ty obyčejné věci, především rodinné vztahy, které zná ze svého života snad každý. Zapůsobilo na mě potýkání se člověka a jeho okolí se stářím i popis nešťastného milostného vztahu, či nesměle vznikající dětské náklonnosti. Směs věcí hezkých, nepříjemných i obtížných, tak jak se dějí každému z nás. Kniha mohla skončit otevřeným koncem a nevím, jestli jsem rád za ten epilog v posledních pár odstavcích. Jelikož jsem ve věku, kdy přesně takový epilog svého dětství prožívám, kdy se člověk ohlédne a dokáže říct, jak to s kým dopadlo, tak proto mi asi nevadí. :o)

36 25.08.2018

Nepřísluší se mi hodnotit dílo nesmrtelného klasika, ale pár poznámek přece jen s pokorou učiním. Naposledy jsem Kytici četl ve školním věku, kdy o internetu vědělo jen pár zasvěcených (alespoň v ČSSR) a dnešní děti ve stejném věku již zápisky do čtenářských deníků skenují a posílají do Google učebny. Co jsem tím chtěl říct: svět se mění, Kytice zůstává.

Jednotlivé balady mám rozdělené přibližně na dvě poloviny. Tu první hltám zas a znova se zatajeným dechem, kdežto tu druhou konzumuju vlažně a bez valného nadšení. U první poloviny mám pocit, že verše samovolně tryskají do výšky jako gejzíry na Islandu, v druhé jen líně pobublávají a zvláštní skupinu tvoří těžkopádné Záhořovo lože a obrozenecká Věštkyně, které si dokážu úplně odpustit bez pocitu, že jsem o něco přišel.

Kytice patří k našemu základnímu kulturnímu dědictví a kdo nečetl Kytici, není Čech. Dobře, mohl ji taky poslouchat na Spotify nebo vidět na YouTube. Svět se mění, Kytice zůstává. Ale to jsem už asi říkal.

35 23.12.2020

Příběh o tom, co znamená adopce jak pro náhradní rodiče, tak pro adoptované dítě a jejich okolí. Rodiče se sice snaží dělat jen to nejlepší, Malka si ale stejně pořád myslí, jak je na tom špatně, když není se svou opravdovou mámou. Samozřejmě ví, jak pochybná existence to byla, ale stejně jí to nezabrání v tom, aby si stavěla vzdušné známky, aby se neustále necítila ukřivděná a odstrkovaná, aby ze sebe záměrně nedělal větší chudinku, než skutečně je, aby se sama nevmanipulovávala do role oběti, které všichni ubližují a kterou nikdo nemá rád. Přitom má skvělé milující rodiče, ale to záměrně odmítá vidět. Malka kolem sebe celý život vztekle kope a její rány bolí čím dál víc a někoho zraní už napořád. Po Roku kohouta další frustrující kniha o nevydařené adopci. Cožpak to nikdy nedopadne dobře?

35 27.01.2020

Sci-fi, která je starší než já sám. V té době byly sci-fi ještě trochu jiné. Méně technické, více společenské a sociální. Zde se setkáváme s velmi uzavřeným světem. V něm žijí lidé, kteří tuší, že něco s jejich životy není tak úplně v pořádku, ale neví co přesně. Využívají techniku, kterou vyrobil kdysi dávno někdo jiný, mají k dispozici útržkovité informace, matné vzpomínky, ústně předávané legendy, podivné náboženství, které samozřejmě vzniká samo od sebe v jakékoliv lidské společnosti. Jednou se objeví člověk, který disponuje správnou informací, kterou umí dobře interpretovat, a rozhodne se všemu přijít na kloub. Je však někdy těžké uvěřit vlastním očím, vlastním myšlenkám, vlastním úvahám a závěrům, když zbourají člověku celý jeho dosavadní model života a světa. Je to jako Matrix, prozření, děsivé a bolestivé.

Možná škoda té příliš doslovné obálky.

35 12.05.2019

Zulejka otevírá oči na několika místech románu a pokaždé do úplně jiného světa. Nejdřív jako manželka Murtazy žijící v zapadlé vesnici někde v Tatarstánu, převážně islámské republice náležející k Sovětskému svazu. Vede těžký bezútěšný život v úplném podřízení manželovi, tchyni, tradicím a místním zvykům. Pak na ni znenadání dopadne rudé kladivo dějin a už sedí v přeplněném vlaku směrem na Sibiř, kde se stane jedním ze zakládajících členů nové vyhnanecké osady, ve které stráví spoustu let. Setkává se se zástupci ruské inteligence i s rolníky a kriminálníky. Společnost je to pestrá a i když Zulejka strádá a trpí, tak je jednou z mála, která v tomto vězení získává osobní svobodu a nezávislost, které by v minulém životě nikdy nedosáhla.
Kniha získala v Rusku několik literárních cen, takže snad tato země spěje k nějaké historické sebereflexi. Příběh obsahuje pečlivě vykreslené lidské charaktery, popisy drsné sibiřské tajgy, výborný vhled do života v zapomenuté ruské provinční vesnici i ukázku toho, jak revoluce nemilosrdně požírá své vlastní děti. Velitel lágru Ignatov je skvěle nejednoznačný. Snaživý a charakterově pokřivený Gorelov je zase dokonale popsaným padouchem - slizký, odporný, za všech okolností přizpůsobivý a nezničitelný.
Obyčejným lidem zbývá jen touha žít dál, nenechat se zlomit nepřízní osudu a najít si i v těžkých podmínkách malé radosti, které činí život snesitelnějším. Mít kolem sebe spolehlivé přátele je nenahraditelné.

34 04.09.2019