stju komentáře u knih

Navzdory tomu, že byl osud členů rodiny Bronteových z dnešního pohledu většinou smutný, až tragický a jejich životní příběh probíhal v pochmurných kulisách studených vřesovišť a neméně studeného vikářství, mám po přečtení knihy takový milý nebo spíš hřejivý pocit. Nejspíš to bude tím, že jsem se díky této knize setkala s mnoha předobrazy budoucích postav, míst a situací, které tak důvěrně znám z románů sester B.. Připadalo mi, jako bych se probírala stránkami jejich knih, které mám opravdu ráda. Je obdivuhodné, jak svou znalostí známých, ale i nedávno objevených pramenů o životě rodiny B. a také osobní návštěvou míst, kde rodina žila, tento pocit autorka dokázala do své knihy vtisknout.

12 03.04.2021

Ráda jsem se vrátila k příběhu Jitky, kterou jako mnozí, znám z televize, kdy jsem byla přibližně v jejím věku. Takže i dnes jsem jí fandila při statečném "boji" s mindráky, se starostmi s láskou i dalšími holčičími problémy. Za mne tedy pohodový, nostalgický návrat ke známému příběhu a dodatečně i pozitivní hodnocení těm, kteří nás s Jitkou a jejím osudem seznámili v televizi. Povedlo se Stanislavu Rudolfovi, ale i jim, což není vždy pravidlem.

12 28.10.2020

Nerada bych psala komentář jen proto, abych ho napsala, ale opomenout zrovna tuto knihu vážně úplně nemohu. Spousta komentujících se k ní krásně vyjádřila a vše, co bych chtěla napsat tu již "zaznělo". Tak jen: Nejvíc mi asi mluví z duše Elea, cedos a Pampalini - takže i za mne "Ano, ano, ano."

12 20.06.2020

Kniha, kterou musíte číst dál a dál, navzdory tomu, že první část stále "jen" popisuje běžný život v "pokoji". Ale vy musíte vědět, jak to s matkou a synem v jejich beznadějné situaci dopadne.
Velmi mne zasáhl způsob vyprávění jazykem malého chlapce, protože mám vnuka v jeho věku a on mluví, přemýšlí, používá vlastní logiku, osvojuje a hraje si s novými výrazy a pojmy, považuje mámu za to nejbezpečnější na světě (i když je světem "pokoj") úplně stejně. V této autentičnosti a vcítění do dětské duše autorku velmi obdivuji. Dojímá i síla mateřské lásky, která dokáže pro dítě i v takové situaci vytvořit milující, rozvíjející, smysluplné prostředí a "přepych" vlastniho zhroucení si dovolí až když je o syna postaráno.
Znepokojující, smutný příběh o lidské krutosti, ale i schopnosti neztratit naději i ve zdánlivě bezvýchodné situaci.

12 04.07.2019

Kdo neprožil - nepochopí. Já jsem zažila vydávání časopisu "Voják"(román v něm vycházel na pokračování), který byl pro mladé lidi ve věku 15 a víc na svou dobu velmi atraktivní. Stejně tak byl pro mnoho dívek (chlapců nevím) přitažlivý román Jiřiny Trojanové "Jana a Jan". Pro mne tím víc, že jsem se provdala za vojáka z povolání a mnohé z popisovaných situací jsem prožívala na vlastní kůži.Takže pro mne je z celé knihy to nejautentičnější věčné čekání na manžela, samota při výchově dítěte, bezmoc a starost o nemocné dítě, když rodina je daleko a manžel ve službě a stálé stěhování. Myslím, že pro nás "důstojnické paničky" to opravdu není jen červená knihovna.

12 14.09.2017

Moje první kniha od této autorky a přestože ve mně po přečtení zůstává hodně smutný dojem, určitě se k jejím knihám vrátím. V první části "Syn" jsem ještě nerozuměla spoustě situací, vztahů mezi hlavními postavami, jejich chování. A právě rozdělení knihy na další dvě části (Matka a Otec) se mnohé dalo pochopit nebo alespoň vysvětlit. Celkově mi připadá kniha velmi čtivá, opravdu jsem se těšila na každé další pokračování životního příběhu "speciálního" Tea a jeho rodičů. Hlavně jsem si ale uvědomila, jak osud všem těm dětem s SPU, ADHD, Aspergrem, autismem nebo právě i s " jen" kosmetickou vadou, naložil, včetně jejich rodin.

11 18.02.2023

Trapné povídky... proč trapné? Nahlédla jsem do slovníku synonym:
trapný = nepříjemný, zahanbující, tristní, ostudný, zastarale - trápící, působící trápení
A přesně tak na mne, tyto jinak také velmi smutné, plné beznaděje a pesimisticky laděné příběhy působily.
Další, co podle mne, povídky spojuje, jsou charaktery mužů a žen v jednotlivých příbězích:
muži - slabí, nerozhodní, rozkolísaní, apatičtí, nejistí, v podstatě závislí na ženách
ženy - chamtivé, nevěrné, podlé, ziskuchtivé, nezodpovědné
Takže jsem znovu zapátrala (zatím jsem Čapkův život znala z běžných zdrojů a Českého románu) a dost mě překvapil jeho vztah k ženám, včetně matky. Napadlo mne, jestli i vlastní autorovy prožitky se nemohou odrážet v osudech a charakteristikách jednotlivých postav povídek. Jejich život a problémy nejsou vlastně ničím výjimečné, ale jako červená nit je provází neschopnost cokoliv razantně řešit, setrvávání na stereotypech, pasivita, zkrátka bezmocné oběti osudu...
Já jsem knihu četla v současné, ne zrovna veselé době, takže dalším čtenářům doporučuji období dobré psychické pohody, protože samotné povídky za přečtení a zamyšlení určitě stojí.

11 15.05.2020

Na dobu, kdy nemohu do knihovny jsem se pustila do Hrabalových knih. Je to ostuda, ale přiznám se, že zatím jsem většinu znala pouze z televize. A to se týká právě i této knihy.
"Dávejte pozor, co vám teďka řeknu":
1. Měla jsem diametrálně rozdílné výsledné pocity z televizního zpracování a ze čtení knihy. Kniha mi připadala daleko syrovější, tvrdší, v televizi jsem měla celkově takový až pohodový dojem.
2. V knize jsem se dočkala vysvětlení, proč ta dlouhá souvětí a častá absence interpunkce. (Krásně to zachoval i Oldřich Kaiser.) Cituji: " ...co jsem psal, psal jsem tedy ve světelném opojení automatickou metodou, ...a doufal, že jednou budu mít čas a odvahu text znovu a znovu smolit a přepracovávat k jisté klasičnosti, vzít na text nůžky a vystříhat z něj ty obrazy, které postupem času budou mít ještě svěžest."
3. Kniha mi dala zneklidňující uvědomění si toho, jak moc se člověk za svého života změní vlivem setkání, prožitků, úspěchů, chyb a všeho, co ho na té cestě životem potká. Jan Dítě na začátku příběhu a Jan Dítě na jeho konci je toho příkladem.
"Stačí vám to? Tím ale opravdu končím."

11 28.04.2020

Cíleně jsem si hned na začátku současného nuceného pobytu doma připravila k opakovanému přečtení celou Neffovu pentalogii. Věděla jsem do čeho jdu a dobře jsem udělala. Krásně jsem se alespoň na část dne oprostila od starostí, problémů a obav, které se na nás valí ze všech současných médií a užívala jsem si barvitě a přesvědčivě vylíčených příběhů ze života postav celého cyklu. Ne, nechci zlehčovat váhu jejich problémů, strachů, hezkých nebo těžkých období jejich života, ale knihy splnily to, co jsem od nich očekávala - příjemně jsem se odpoutala od "teď" a zcela ponořila do "tenkrát". A to je přesně jeden z důvodů, proč mám tak ráda knihy a vážím si těch, které mi tento zážitek dokážou dát. Takže, děkuji, pane Neffe.
Jen na závěr, moc se mi líbil i televizní seriál, který vychází z prvních knih pentalogie. Opravdu skvělé obsazení i celkové ztvárnění osudů hlavních hrdinů.

11 06.04.2020

"Neděle odpoledne" bylo moje první setkání s knihami paní Hanišové. Díky vlastnímu dojmu z této knihy a také komentářům zde, jsem si hned půjčila další knihu od této autorky - "Anežku". Nechci opakovat to, co zde již bylo napsáno, proto se jen podělím o dojmy, jak mě kniha přivedla k zamyšlení nad tím, jak problematická je otázka adopce dítěte.
Když žena přijde o očekávané vymodlené dítě a pořídí si vlastně "náhradníka" - je správným řešením adopce? Nejde mi ani o způsob, jak v příběhu proces adopce vlastně tak nějak pokoutně proběhl. Tady věřím, že ve skutečnosti vše probíhá jinak, protože právě Juliina osobnost a její pohnutky k adopci už byly i pro laika, předpokladem, že adopce bude pro obě strany neštěstím. Pro Julii měla být Agnes vlastně cvičená opička, která splní všechna očekávání o ideálním náhradním dítěti a ještě jí bude za vytržení ze života, který by ji, jako biologickou matkou opuštěnou cikánku čekal, vděčná. Jenže místo bezvýhradného láskyplného přijetí nové dcery náhradní matkou má fungovat metoda cukru a biče. Takže ve skutečnosti je nešťastná matka i dcera. Matce se nedostává splnění jejího očekávání z náhradního mateřství a dceři adopce přinese smutné a velmi problematické dětství.
Závěr příběhu sice autorka podává trochu nejasně, ale snad dává naději pro Agnes i Julii...

10 04.05.2023

Původně jsem si myslela, že v knize budou izolované povídky, ale ono ne, šlo o postupné poznávání života jedné rodiny, takže vlastně - moje oblíbená rodinná kronika/sága :-).
Také dobře znám Terezín, proto jsem si v povídce "Skrz slzy se usmívám" leccos dokázala lépe představit. Navíc mě tato kapitola, která byla v podstatě deníkem Hilde Schillerové, opravdu hodně zaujala. Co ale na knize nejvíc obdivuji je to, jak autorka dokázala přizpůsobit svůj styl podle doby, kterou rodina aktuálně prožívala. Za mne to bylo nejvíc patrné u kapitoly "Rodina" a "Nový svět".
Trochu mi tato kniha tím, jak čtenářům přibližuje téma holocaustu, připomíná "Hanu" Aleny Mornštajnové, tedy opravdu konkrétní příběh jedné rodiny.
Podle mého názoru, knize na působivosti určitě přidaly i fotografie - koláže u jednotlivých kapitol, opravdu mě zaujaly.

10 16.10.2022

Jakmile na mne na pultě v knihovně vykoukl zrovna vrácený "Hotýlek", po již přečtené "Haně" a "Slepé mapě", jsem pochopitelně neváhala. Hned po přečtení prvních stránek jsem věděla, že se mohu opět těšit na příjemný zážitek ze setkání se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, především s jejím úžasným vypravěčským umem.
Zase jsem se začetla do příběhu, odvíjejícího se na pozadí konkrétní historické události, zase jsem se cítila jedním z účastníků tohoto příběhu. Sice mi oproti výše jmenovaným knihám připadal "Hotýlek" takový lehčí, nemíním to jako kritiku, nic to nemění na jeho čtivosti a poutavosti - Mornštajnová opět nezklamala.

10 04.07.2019

Kniha patří už dlouho k mým nejoblíbenějším, stejně jako další Levinovy knihy. Obdivuji samozřejmě krásně postavený příběh, který Vás nenechá se od knihy odtrhnout, ale především mistrný styl autorova psaní.
Film s Miou Farrow jsem viděla až po přečtení knihy a musím říci, že mě nezklamal. Jen jsem měla problém, který nezavinil režisér Polanski, ale patrně překladatel do češtiny, pořád jsem nechápala jakou "myš" Minnie Rosemary v té skleničce dává-to přeci byl v knize ten její lektvar z tanisového kořene. A úplně náhodou mi došlo: mousse není mouse.

9 29.10.2017

Už jako malá jsem měla ráda knihy pro dívky od Heleny Šmahelové, ale "Žena roku 1900" se stala mojí nej... knihou nejen od této autorky. Přestože všechno už tu bylo napsáno, musím za sebe dodat: moje nejvíckrát čtená kniha, moje nejlepší odreagování, když mi není dobře, a Růžena-moje nejmilejší a nejopravdovější hrdinka.
(pro 5219- Opakovaně jsem četla, že tento román je inspirovaný deníkovými zápisky autorčiny matky. Dále jsem zjistila, že by místopisné údaje v knize měly odpovídat Chrudimi-ačkoliv nikde není název města zmíněn- kde po smrti obou rodičů Šmahelová žila u své babičky. Takže se mi nabízí inspirace babiččiným osudem... )

9 19.07.2017

Nechci opakovat to, co už tu zaznělo, takže souhlasím s komentujícími, které kniha zaujala. Mně osobně se zpočátku zdála moc zdlouhavá, ale postupně jsem se nemohla od čtení odtrhnout, jen abych už konečně věděla, jak vše dopadne. Pachatele jsem sice od počátku tipovala, ale rozhodně jsem neodhalila motiv.
Trochu problém jsem měla, jako mám já téměř vždy u severských autorů, se jmény, která se mi pletla :-).
A když jsem u těch jmen... Všichni tu samozřejmě znáte původ pseudonymu, který si autorská dvojice zvolila, ale jako perličku mám otázku. Všimli jste si, že právě příjmení "Larsson" se v knize objevuje hned třikrát?
1. Anja Larssonová - kolegyně
2. Emilie Larssonová - oběť
3. a také nápis "Larssonova masna a uzenářství"
A pro úplnost, jedna z účastnic spiritistických večerů se jmenuje Violet Larsenová. Pokud někdo našel ještě někoho, budu ráda, když dá vědět :-)!

8 18.10.2021

Tak z Helenky je Helena a život ji semlel jako většinu z nás...
Myslím, že ten, kdo čekal stejné pocity, které i u škarohlída samovolně zvedají koutky úst a automaticky zlepšují náladu, jako při čtení Budžese, a nedočkal se, nemůže to autorce vyčítat. Podle mne kniha nepostrádá vtip, svěžest, čtivost a příjemnou míru ironie, ale už tam není ta dětská bezprostřednost a naivita, často i kouzlo nechtěného humoru. A ani vlastně být nemůže. Jak jsem řekla, Helenka je dospělá, prožila život s Dardou i dardy od života a takovou nám ji autorka ukázala. Zkrátka, tak to v životě chodí a to se paní Douskové do knihy vložit podařilo.

8 18.06.2020

Nejprve jsem viděla film, opravdu mě zaujal, tak jsem si chtěla přečíst i knihu, která byla předlohou. A musím říct, že z ní mám opravdu rozporuplné dojmy.
1. Velmi na mne zapůsobila předmluva, ve které režisér Juraj Herz vysvětluje důvod, proč film natočil. On, jako příslušník židovské rodiny, ze které mnoho členů Němci zlikvidovali, píše : "Natočení filmu je pro mne mým osobním poděkováním a splněním dluhu těm, kteří pomáhali nejen nám." A rozumí se poděkování Němcům, protože zdaleka ne všichni byli fašisty.
2. Zaujal mě i prolog spisovatele Josefa Urbana, cituji: "Tenkrát mne poprvé napadlo, jak je všechno v životě relativní. Jak se dá historie manipulovat..." A především jeho upozornění na aktuálnost této myšlenky nutí opravdu k zamyšlení, jak budeme řešit současné problémy - "když jsme si ji (republiku) nechali rozkrást, nedopustme, abychom si nechali vzít to poslední a jedinečné, co nám ještě zbývá, totiž ono vědomí, že jsme tady doma."
3. Přesto váhám, kolik hvězdiček knize udělit...
Samotný příběh je silný, drsný, tím spíše, že je z velké části skutečný. Přátelství, které neovlivní příslušnost k jinému národu a v protikladu vraždy, násilí, krádeže páchané ve jménu pomsty, nenavisti, chamtivosti a závisti. Problematika kolektivní viny...
Bohužel nemohu ocenit autorův styl psaní, souhlasím s mnoha názory předešlých komentujících. Také si myslím, že tento příběh by si zasloužil něco jiného.
4. Přesto končím pochvalou, která, podle mne, patří i doslovu "V zemi duchů". Smysluplně příběh uzavírá a i my bychom měli mít dnes na paměti, že "jen viníci jsou jiní, nejsou to ani Češi ani Němci, jsou to konkrétní lidé..."

8 26.05.2019

Příběh manželství Yejide a Akina začíná idylicky velkou láskou a zpočátku se nijak zvlášť neliší od vztahu v našich podmínkách. Jenže brzy přichází problém způsobený lží, se kterou Akin do vztahu vědomě vstupoval. Určitě se na jeho prožívání i řešení velkou měrou projevuje odlišná mentalita a kulturní zvyklosti všech zúčastněných, ale ani tak nedokážu pochopit Akinovu bezcitnost, lhaní a manipulaci. Naopak dost rozumím Yejidině touze po dítěti, i tomu, co všechno je ochotna pro její splnění podstoupit.
Hlavně však se mi strašně těžko četly pasáže, které popisují Yejidin smutek a beznaděj při ztrátě vymodlených dětí. Nedokážu si představit pocity matky, které pojmenuje rodina další dítě "Rotimi"-Zůstaň se mnou...
Autorka knihu napsala až tak působivě a přesvědčivě, že i po přečtení ve mně zůstávají pocity lítostí, smutku a nespravedlnosti.

8 12.03.2019

Souhlasím se všemi komentáři, které byly k této knize zveřejněny. Jen bych za sebe doplnila, že na mne nejvíc zapůsobilo střídání kapitol s Rosiinými vzpomínkami na idylické dětství v Crasně v židovské komunitě se všemi rituály a tradicemi v kontrastu s kapitolami, kde prožívá (spíše přežívá) pobyt v koncentračních táborech, práci v muniční továrně i pochod smrti. Nelze než obdivovat statečnost, sílu a urputnost, třeba i způsobenou Rosiinou zrzkovskou tvrdohlavostí, která dokáže zachránit život nejen jí, ale i blízkým. A to nejdůležitější - je to příběh pravdivý, takže o to víc nutí k zamyšlení.

7 17.03.2023

Už se tu objevil názor, že při čtení této knihy se automaticky začne nabízet podobnost s knihami Mornštajnové a Lednické a to je, podle mne, možná docela kámen úrazu...
Ano, autorka také vypráví příběh, který se odehrává na pozadí skutečných historických událostí, příběh, který prožívají skutečné, ale také fiktivní postavy, příběh, který ovlivňuje život rodiny, se kterou ho prožíváme, ale... Podle mého názoru však knize paní Chlupové chybí něco, čím jsou knihy těchto dvou autorek tak přitažlivé. Alespoň já jsem postrádala tu úžasnou stavbu příběhu, kvůli které jsem se nemohla od knih odtrhnout, chybí mi také ta uvěřitelnost jednání, myšlení, názorů a osudů jednotlivých postav, kvůli které jsem s nimi vše až tak silně prožívala, že mi všichni připadali jako živí lidé, které dobře znám.
Nemyslím, že kniha "Jizva" si nenašla své příznivce, také mě zaujala a nelituji, že jsem ji přečetla, ale možná jí právě ta podobnost s knihami obou úspěšných autorek spíš škodí.

7 28.11.2022