Stammel komentáře u knih

Když se v předmluvě Zweig vyznával z obdivu k Fouchému, myslel jsem si, že mu kape na karbid. Josef Fouché? Muž, který neměl charakter? Chlapík označený v pozdějším Kunderově zpracování přiléhavě za "chameleona"? Ten, že by měl imponovat někomu se zdravým nefašistickým rozumem?

Během čtení mi ale došlo, co tím autor míní. Virtuozita zkrátka fascinuje, a to i v případě, že předkládaným hrdinou jest virtuózní svině. Josef Fouché je literární životopis člověka, který právě toto umění dovedl takřka k dokonalosti. Zweig jeho politické a charakterové veletoče popisuje s velkým nadšením, šťavnatě, s kořením důmyslných bonmotů, ale (k mému uklidnění) také s říznou ironií. Fouchého kousky jsou sice nehorázné a děsivé, ale je v nich také velká porce humoru, převážně absurdního.

Knihu rozhodně doporučuji jako pohled do kuchyně francouzské revoluce. A ještě víc jako nadčasovou studii toho, co znamená pojem "technolog moci". Ono se totiž dá docela dobře předpokládat, že takoví napůl neviditelní pánové loutek, schovaní v pozadí dějin, řídí i dnes ledacos kolem nás.

11 27.05.2011

Tahle knížka trochu prošuměla, což je velká škoda. Pro mě to byl jeden z nejhezčích zážitků ze současné literatury. Přitom kulisy jsou narosto hrůzostrašné, což pro mě jako ne-právě-milovníka cynismu obvykle nepatří mezi klady. Tady ovšem nejde o manýru literární ani intelektuální. Post-apokalypticky vypadající Indické město zničené ekologickou katastrofou, hlavní hrdina v podstatě mutant, jazyk je zde stejně vulgární jako život drsný: to je silná nálož. Jenže Sinha za prvé vychází ze skutečnosti a za druhé té situaci nepodléhá. Naopak vytrvale hledá, kde by mohla i ze zničené země vyklíčit láska. Nedělá z příběhu jednotvárnou uplakanou nudu, ale rozehrává drama takřka antických rozměrů, v němž se váží na jedné misce ta nejubožejší lidská marnost a bezvýchodné utrpení, na misce druhé pak nezničitelná vůle k dobru, vzájemnosti, citu. Je to zkrátka o tom, jak si na osudu kurva urvat kus lidskosti, i když všechno kolem je v troskách. Bez falešného sentimentu, bez planého optimismu, nevtíravě, takříkajíc pravdivě se vší krutostí.

Novela má navíc díky hlavnímu hrdinovi Zvířetovi velký spád. Je sice tak trochu hajzlík, ale v zásadě dobrák. A je s ním pekelná sranda!

Samé skvělé předpoklady pro bestseller. Co se pokazilo?

10 12.05.2011

Byl jsem pořádně natěšený na velký román od velkého autora. Na to, jak se zaryju do postav a jejich osudů až po uši. Pustil jsem se do toho s velkou pozorností vůči každé nuanci, každému zákrutu. A pak po sto stranách skoro všichni umřeli, což mě šokovalo. Na koho se mám jako čtenář duševně navázat, když mi Mann každého hned zkosí?

Jemnokresba vztahů a příběhů se skutečně nekoná a nějakou dobu to pro mě bylo silné zklamání. Pochopil jsem totiž, co znamená Mannovská ironie: chladný odstup, se kterým je zachycována doba a její souvislosti. Neuvěřitelně bystře (např. skrze precizní jazykové charakteristiky), mnohdy až třeskutě vtipně, ale s velkou mrazivou distancí, bez větší lidské angažovanosti.

Naštěstí se to postupně začalo proměňovat s příchodem posledních generací, jejichž členové se obrací více do sebe. Tomáš a jeho hořké reflexe vlastního obchodnického údělu, který plní technicky dokonale, ale ve který vlastně nevěří, byl konečně silnou vtahující postavou. Jeho originální úvahy byly také filosoficky nejdráždivějšími momenty. S příchodem jeho syna Hanna pak jako bychom se dostali do úplně jiného, naprosto subjektivního typu knihy. Ta stylová proměna dává smysl, poněvadž odráží proměny společenské, a to se šťavnatou kousavostí a rozporuplností (Hanno je sice citlivý génius, ale přitom strašlivý nekňuba). Především ale uzavírá gigantický vypravěčský oblouk, který zde Mann vyklenul.

Nakonec se tedy k suché úctě vůči jedinečné ostrosti Mannova zraku a rozumu přidal i emotivní rozměr čtenářského zážitku. Náročného, místy únavného, ale nakonec velkého. Spadl mi kámen ze srdce, že nemusím hodnotit zle. Čtenářům tlustých knih bych ale přeci jen doporučil třeba Steinbecka nebo Křížovu Pravdu o zkáze Sodomy.

Jo a lidi, Mann tuhle analýzu společenských proměn napsal v pětadvaceti. Nad tím mi zůstává rozum stát.

9 12.05.2011

No vida, konečně jsem od Langera našel také dobrou komedii. Ty známější, například Obrácení Ferdyše Pištory, se mi nezdají překračovat dobový průměr. Jiskra v popelu má ale velkou výhodu v tom, že je jakousi Langerovou divadelní zpovědí. Empaticky a s přirozeným humorem vylíčený svět zestárlých herců potýkajících se svojí sešlostí a zapoměnutostí, je v Langerově podání okouzlující. Postavy jsou skvěle vykreslené, dialogy tradičně šťavnaté a jazykově bohaté. Všudypřítomná ironie, dělající si přátelskou srandu z divadla jako takového, též patří mezi velké klady.

Jde o další Langerovu hru, u níž je k nepochopení, že se nehraje. Troufám si tvrdit, že je divadelně zcela funkční a navíc inteligentnější než většina současného "lehčího" repertoáru.

15.04.2011

Není to tak hladké, přirozené a vitální jako Ondina. Což je zřejmě dáno hlavně tím, že touto hrou Giraudoux reagoval na tíživou světovou situaci. Pořád je to ale jeden velký magický rej básnických obrazů, metafor, důvtipných postřehů, duchaplných dialogů, ironických šlehanců a postaviček, které jsou výsostně originální, i když je dobře známe z trojského mýtu (tato apokryfní rovina také dodává na svěžesti). A zase se pod těmi výtrysky básnické inspirace odehrává složitá disputace, tentokrát o lidech a válce. Snad jen intelektuálně až trochu moc překombinovaná...

15.04.2011

Zmínky o naivitě Boženy Němcové mi přijdou, promiňte, jako ignorantství. Vzhledem k tomu, že autorčiny životní zkušenosti jsou mnohem bohatší a mnohem brutálnější (hlad, opuštěnost, buzerace tajnou policií, smrt na každém kroku...) než kohokoli z nás, je vcelku nesmyslné chápat její dílo za projev naivity. Nechť se ta kniha nelíbí, budiž, ale ať to není z hloupých důvodů, ty nadělají leda neplechu.

Němcová idealizuje děj, postavy, cokoli. Ale to je jednoduše záměr, literární metoda, autorská licence. Stejně jako dnešní autoři s chutí tlačí na pilu z opačné strany rozkladu, dekadence, násilí, hnusu - aniž by to odpovídalo skutečnosti. Ono to nemá skutečnosti odpovídat, ale uměleckým způsobem (jehož součástí je stylizace) se to o ní vyjadřovat.

Kdo neprohlédne toto, stěží asi prohlédne to nejhlavnější: že příběh Babičky není schematickou moralitou - tuhle metu hladce přesahuje. Je to naopak příběh subtilní, plný živoucích, mistrně vykreslených postav. Plný jemných postřehů o tom, jak se nám to na tom světě hýbe. Velmi nenápadně, ale z mého pohledu přesvědčivě buduje v něm Němcová propracované sdělení.

Může si to dovolit "jednoduše" díky tomu, že zná život a rozumí mu mnohem víc než většina jejich čtenářů. Včetně mě, který se od ní rád a s vděčností přiučím.

72 15.04.2011

Pro mě docela zklamání. Mawer se mi podle této knihy jako valný autor nejeví. Postavy jsou nerozpracované a ploché (byť v závěru se alespoň Hana začínala jevit zajímavě), dějové motivy jakbysmet. I ty české dějiny, v jejichž kulisách se román odehrává, nejsou o mnoho více než kulisami; žádného postřehu o nich se nedočkáme (kromě klišovité postavy kovaného oportunisty Laníka). Neschopnost vymyslet, o čem román bude, Mawer nahrazuje čím jiným než motivy sexuálními, nejvděčnější obezličkou současných umělců. Pořádné zavrtání se něčemu pod kůži v jiném než doslovném významu chybí. Zkrátka působí to jako začátečnická práce (i když, porovnávat to s tím, co psal Thomas Mann ve svých pětadvaceti, nedosáhne se Mawer ani na toto označení).

Silné momenty to ale přeci jen mělo. Obzvláště vylíčení atmosféry vily a magie jejích prostor bylo podané sugestivně a přinejmenším nalákalo k ověření na vlastní oči.

14 15.04.2011

Staré dámě na čtivosti trochu ubírá Dürrenmattův styl intelektuálního hračičkovství. Konstruuje absurditou lízlý příběh, na kterém vtipně a přiléhavě glosuje spoustu společenských jevů, ale ve kterém pak pod lavinou postav a symbolů tak trochu chybí život.

Nicméně D. byl chytrý autor, který věděl, co píše, a proto je hra i tak hodně zajímavá. Obraz blahobytné ekonomiky vytvářené jaksi z ničeho, jen s vědomím, že bude jednou muset být zplacena neštěstím, nemá chybu. Otázka po tom, do jak extrémních poloh může vystoupat spravedlnost, aby stále ještě byla spravedlností, dopadá též s nemalou razancí (byť třeba František Langer umí toto téma zpracovat o dost subtilněji). A ze stupňující se stísněnosti mrazí.

Ke čtení vhodné spíše pro přemýšlivé rýpaly a milovníky žánrovek v jednom.

4 15.04.2011

Řekl bych, že Coelho nemá moc kontrolu nad tím, co vlastně píše. Jeho intuice někdy trefí téma hezky, někdy naprosto příšerně. Tak je tomu u Záhiru, při jehož čtení jsem se nestačil divit, s jakou samozřejmostí Coelho oslavuje lidské sobectví, egoismus a do sebe zahleděný individualismus. Což zcela absurdně balí do podbízivého obalu duchovnosti, lásky, vesmíru a vůbec. V tomto případě se mu obal trhá a ven z něj padá... radioaktivní smetí.

7 17.03.2011

Zprvu jsem byl na vážkách, když Vonnegut rovnou přiznal, že jeho pokus o zpracování tématu selhal. Jenže vzhledem k výsledku bylo takové selhání asi na místě. Ve stylu slavné vlny amerických protiválečných filmů (týkajících se ovšem spíše Vietnamu) ukazuje roztříštěným vvyprávěním zběsilou absurditu a zvrácenost války, která z lidí vysává veškerou lidskost a dělá z nich naprosté trosky. Ukazuje válku jako místo, kde není prostor pro žádné ctnosti: hrdinství, odvahu, idealismus a podobně. Je tu místo jen pro šílenství, ponížení a smrt.

Dobrá je při takovém vhledu příměs humoru, nacházející se na každé stránce. Konec konců ta absurdita válečných úskalí je vlastně podivuhodným způsobem směšná, což se projevuje u různých groteskních postaviček, které hrdina ve válce potkává. Ta komika krutosti asi vychází více z podstaty věci než z Vonnegutovy invence, byť i té je zde hojně.

Vynikající je sci-fi linie o putování v čase. Ukazuje se díky ní válka v kontextu celého života, nebo alespoň různých jeho částí. Právě ten kontext, díky kterému postavy, které pozorujeme, nejsou vojáci, ale obyčejní lidé obyčejných životů, dodává celé knize největší vypovídající hodnotu a podtrhává vše o čem zde píši.

Ne nadarmo zní podtitul "křížová výprava dětí".

Netradiční a dobré psaní o válce a proti válce.

8 17.03.2011

Hledání styčných míst v paralele mezi Hamletem a banální lovestory z předměstské zahrádkářské kolonie. Aneb jak moc je svět a jeho význam záležitostí interpretace.

I když by bylo možno najít asi sto důvodů, proč Exnera nařknout z intelektuálské exhibice a manýrismu, je na něm cosi upřímného a uvěřitelného, co tomu brání a motivuje mě k tomu, abych se jeho myšlenkovými výlety zabýval. Snad za to může to, jak si rozumí s jazykem: používá ho sebejistě a trefně, má spoustu přiléhavých nazvání a metafor, dokáže načrtnout příběh tak, že pro něj zaujme. Je dokonce myšlenkově zajímavý, neomezuje se jen na líbivá klišé či rychlokvasné fráze jako 100% současných spisovatelů, ale jeho postřehy, byť visí ve vzduchu a nejsou nijak ukotvené, působí i přes občasnou unáhlenost poctivě.

Kapitolou pro sebe jsou také rozbory Shakespearova Hamleta, velmi hloubkové a zajímavé.

Všechna důvěra ale postupně vyprchává kvůli zvolenému stylu. Ten je tříštivý, chaotický, asociativní, upadající k otravné Becketovské absurditě. Motivy, příběhy i myšlenky se postupně rozpadají a rozbředají. Začíná výrazně převládat zmatek a nechuť slepovat si ty střepy dohromady (včetně ztráty důvěry v možnost to seskládat v ucelený obraz).

Takže ten manýrismus na konec možná zase tak nepřiléhavý nebude.

Každopádně by mě zajímalo, jak by vypadalo, kdyby napsal něco celistvého; vzhledem k ne právě průměrnému talentu autora myslím, že by to mohla být velká pecka.

21.02.2011

Životní příběh Jana Amose Komenského, stíhaného neuvěřitelně brutálními pohromami a přece stále a stále bojujícího, je jeden z nejsilnějších mě známých příběhů vůbec.

Bédard z něj vytěžil naprosté minimum.

Nešikovně splétá příběh, který působí jako slepený z náhodně vybraných kapitol, a který nemá vnitřní linku ani tah. Komenského myšlení podává v neohrabaných formulacích bez hlavy a bez paty a dělá tak z učitele národů pouhého frázistu a moralistu. Nedovede prokreslit žádnou postavu, takže čtenáře provázejí dějem neživotné siluety. Klišé se na ně lepí už ve vizuální charakterizaci: zdeformovaný záporák s umělou rukou, obtloustlý růžolící pivovarník apod.

Plochoploché zůstávají i emoce a vnitřní stavy postav vůbec, které jen popisuje velkými slovy, ale nedovede je prokreslit do živé plastičnosti. Buď se někdo směje nebo brečí, popřípadě (nejčastěji) propadá zoufalství. Víc možností Bédard nezná. O to víc ale tlačí na pilu sentimentu a používá co možná nejpatetičtější a emocionálně nejdotěrnější formulace. Kde je umění schopné velké city přirozeně ukázat v ději či zachytit literární zkratkou, ne je rvát čtenáři vidlemi?

Na druhé straně když už se o "umění" snaží, jsou z toho úmorné metaforické popisů, které jsou kostrbaté, zamotané, nepřesné a pouze matoucí.

Zkrátka v ničem není ani špetka řemesla, které by svoji látku dovedlo živě tlumočilo čtenáři. Je tu jen klopotnost a křeč na úrovni nepříliš talentovaného gymnazisty poprvé zkoušejícího napsat velké vážné dílo. O to hůř se mi chápe, jak mohl vydat Bédard už osm knih, když je to tak jednoznačný diletant.

1 11.02.2011

Drama formálne rýsuje hlavní témata: konfontaci reality se sférou snů a vzpomínek. Duševně vyčerpanému cesťákovi Willymu začínají do života pronikat postavy z jeho idealizujícího a idealizovaného mládí a konfrontují ho s životní pravdou. Ta je ve Willyho případě velmi smutná a tematizuje tak nelehký úděl obyčejných lidí, odsouzených k neproražení ve světě. Jenže spíše než obviňováním systému z nedostatečného zabezpečení všech společenských vrstev, je obviněním z všudypřítomného tlaku na povrchní ekonomickou úspěšnost. Tlaku, pod nímž průměrný chlapík Willy Loman upadne do tragické životní lži.

Protikladem k Willymu je jeho syn Biff, který se nechce nechat strhnout konformním kariérismem, a kterého intuice táhne k životu skromnému, pokornému, nicméně s velkou pravděpodobností šťastnějšímu.

Nejsilnější postavou je ale Willyho žena Linda, která jednoznačně vidí absurditu Willyho počínání i rodinných sporů. Jejím zcela oprávněným imperativem je láska a soucit: ona je nejhumánnější silou ve hře s několika nesmírně silnými momenty, při kterých její vnitřní síla strhává (například při apelu na soucit svých synů).

Je to hra plná skvěle vykreslených postav, která jako jedna z mála dokázala zachytit, jaké drama může prožívat člověk 20. století. Rozhodně bych ji nenazval levicovou, to je pojem hodně netrefený a příliš omezený na postižení její atmosféry a sdělení. Je to spíše hra humanistická. A je nádherná.

8 02.02.2011

Čekal jsem trochu nudnou pohádkovou selanku.

A dostal strhující drama!

Giraudoux je totiž úžasný básník, který se nezabývá nípáním v ději, ale který díky svému stříbrem trykajícímu jazyku a jemným metaforám úchvatně prokresluje scény a postavy. Drží tak celý děj v okouzlující nadsázce křehce magické atmosféry.
Zároveň je opět jemně, ale zároveň třeskutě vtipný. Po pečlivě odměřených kapkách do celé hry přimíchává šikovnou ironii.
Je to zkrátka virtuozní básník. Včetně schopnosti protknout hru nevtíravými, přirozenými postřehy a úvahami (tedy žádná křečovitá intelektuálská manýra, mnohem obvyklejší).

Vše, nad čím se tu rozplývám, do jisté míry ilustruje kratičký dialog:

Ondina:
"Vy jste básník, že?"
Básník:
"Aspoň se to říká."
Ondina:
"Nejste příliš krásný..."
Básník:
"To se taky říká... ovšem ne tak nahlas... Ale protože ucho básníka vnímá jen šepot, slyším to tím lépe."
Ondina:
"Ale když někdo píše, tím přece zkrásní, ne?"
Básník:
"Býval jsem mnohem ošklivější!"

8 01.02.2011

Kritika toho, že Shakespeare opakuje různé náměty (nehledě na to, že obvykle velmi podrobně "vykrádá" hlavně náměty cizí), mi připadá netrefená. Za prvé je to standardní postup literatury té doby (je to legální a samozřejmé), za druhé (a to především!) nejde tolik o to co se stane, ale jak se to stane. Příběh není samoúčelné vzrůšo, ale nosník na prokreslování charakterů, lidských kolizí, životních křižovatek. Převyprávějte stručně fabuli Hamleta a řeknete banální detektivní krvák. To podstatné je jakým způsobem ten krvák prožívají jeho účastníci: a ti Shakespearovi ho obvykle prožívají nanejvýš vzrušujícím a inspirativním způsobem.

Kupec benátský je pro mne silně provokující hrou plnou nejednoznačnosti. Namydlená šlechta se tváří na všechny strany jako parta svatoušků a přitom systematicky a bez špetky citu šikanuje židovského kupce. Ten je na jednu stranu nerudným lichvářem, neštítícím se velké krutosti, na stranu druhou je jeho krutost projevem člověka zahnaného do kouta, člověka ponižovaného a vystavovaného krajní nespravedlnosti.
Porcie převlečená za právníka nádherně mluví o povaze a smyslu milosti, aby obměkčila Shylockovo srdce. Vzápětí se ale vůči němu ona a celá parta zachovají zcela nemilosrdně a de facto ho jako člověka zničí (schválně se podívejte, jak dechberoucím způsobem to zahrál Al Pacino!). Citlivé srdce nemůže neskřípak rozhořčeným dojetím!

Kupec benátský přináší komplikovaný a vpravdě bezútěšný zážitek. V tom je Shakespearova síla.

Tato kniha má spoustu úžasných vlastností.

Jednou může být Čapkův geniální cit pro jazyk, se kterým dovede věrně i v nadsázce, vtipně i mrazivě vystihnout snad jakýkoli jazykový styl. Od originální čechoangličtiny kapitána Van Tocha, přes parodie novinářského či vědeckého stylu, po chlad striktní úředničiny (právníci profesionálně obhajující právo mloků zničit svět jsou neskutečně děsivou scénou). Díky jazykovým hrám je také kniha nadupaná spoustou prvotřídních hlášek.

Druhou, související vlastností, může být Čapkova formální originalita. To, o co se samoúčelně snaží lecjaký postmodernista, tedy o kloubení stylů a formální barvitost, to se povedlo Čapkovi už tehdy. Navíc naprosto přirozeně, nehledaně; tak, že to nekazí obsah, ale naopak krásně ho to podtrhuje. Kdyby měla postmoderna trochu soudnosti, tak uzná, že byla Čapkem završena a ukončena;-)

Třetí, nejkrásnější vlastností, je Čapkova schopnost vidět. Vidět jakým způsobem se civilizace chová, jak je to pitomé a kam to může vést. Ona ta kniha vlastně není o mlocích, ti jsou pouze spouštěcím mechanismem, díky kterému se ukazuje především to, co jsou zač lidé. Je možná jedinečné v dějinách sci-fi, co všechno dokáže Čapek díky vcelku prostému nápadu o mločí rase ukázat, zachytit, zkarikovat.
Bylo by totiž velmi nefér omezovat Válku s mloky na román navážející se jen do nacistického Německa. To je jen jedna z bravurních kritik zde obsažených, byť možná ta nejšťavnatější. Podobně fungují navážky do jiných zemí (krásné parodování do sebe zahleděných Angličanů například) i jiných ideologií, včetně rasismu, vyšinutého akademismu, povrchního katolictví i omezeneckého čecháčkovství.

Neznám výstižnější a ironičtější pointu, než je tato: "Co dělat, svět se snad propadne a potopí; ale
aspoň se to stane z obecně uznávaných důvodů politických a hospodářských, aspoň se to provede za pomoci vědy, techniky a veřejného mínění, s vynaložením veškerého lidského důmyslu!"

Troufám si tvrdit, že válka s mloky patří mezi nejcennější knihy světové literatury. Vracím se k ní často a vždy se vzrušením.

49 31.01.2011

Plešatá zpěvačka je lahůdka. Neskutečný gejzír absurdního humoru a slovních hrátek! S vrcholem ve famózní básni o ohni.

Nejvíc srandy dělá Ionesco tím, že i když nic na této hře nedává smysl a ani ho dávat nemá, přesto v mnoha ohledech velmi přiléhavě odráží realitu. A to je jeho trefa do černého.

6 30.01.2011

Z této knihy nemám asi žádné originální dojmy. Byl jsem její výpovědí o osudu drogově závislé mládeže zasažen jako většina ostatních. Oceňuji především to, že se zdaleka nezaměřuje jen na popis hnusu. Ukazuje tragédii hlavní "hrdinky" v souvislostech jejího vzniku. to se týká především kulis všeobjímající šedi městského sídliště, v němž mladému člověku nikdo a nic nedokáže nabídnou nějakou hezkou, pozitivní životní náplň.

Ono ani tolik nemrazí to, na jaké dno se ti mladí dostanou, a že z něj takřka není úniku, ale že se tam dostanou ze zoufalství. Kvůli tomu, že na ně svět (tj. náš slavný civilizovaný, kultivovaný a všelijak vyspělý svět rozumných a takzvaně svobodných jedinců) jaksi zapomněl.

Redaktorská práce na takovém díle může být docela nenápadná, poněvadž jeho příběh píše život, nikoli spisovatelův mozek. Ale podat ten příběh tak, aby z něj nic nebylo ztraceno, ba naopak aby jeho důležité momenty vyvstaly a promluvily s maximální silou, to je obdivuhodné umění.

26 30.01.2011

Nijak zvlášť mě nebaví, když mladí spisovatelé nemají o čem psát a píší proto hlavně o perverzitách, násilí a lidské ubohosti. Čím houšť (a šokantněji) tím lépe. Z takové knihy se možná dozvím, jak můžu sofistikovaně masakrovat sebe, případně své bližní. Nic zajímavějšího ale nenabízí, protože pod líbivou kulisou brutality se skrývá už jen banální unavená lovestory, o nic promyšlenější než v telenovele (to je ale případ většiny podobných děl).

Jistě lze říci, že zobrazením lidského dna to zachycuje něco ze života. Ale to by novela o veřejných záchodcích na maloměstském nádraží zachyovala taky. A bylo by k jejímu stvoření potřeba asi stejné množství pozorovacích a fabulačních schopností.

6 30.01.2011

Allenův absurdní humor mě dost nekompromisně sráží do kolen.

Tedy až do chvíle, než si všimnu, že své vtipy dost recykluje (tj. tak ve třech čtvrtinách knihy).