Josef Fouché, šarlatán Evropy přehled

25.01.2021

„Tak vznikají války. Ze hry s nebezpečnými slovy, s předráždění nacionálních vášní. Tak vznikají politické zločiny. Žádná neřest a žádná brutalita nezpůsobila tolik krveprolití jako lidská zbabělost.“

Strhující vyprávění, které mě tentokrát příliš nestrhlo. Zweig je sice opět výborný stylisticky i jazykově, i tahle knížka je formálně precizně vybroušená, jen mi zde přišel trochu výkladově nekonzistentní – ve snaze ukázat Fouchého stůj co stůj jako člověka bez pozitivních vlastností ho vyobrazuje jednou jako chladného manipulátora (kterému nevadí momentální osobní ponížení), jindy jako muže horlivě toužícího po satisfakci (který se řídí spíš vášní než kalkulem a nerozumně riskuje).
Ale hlavně: Zweigův portrét zla je příliš monolitický, v jeho Fouchém nezůstává žádná skulina, žádný okamžik, ve kterém by bylo možno jej zahlédnout aspoň náznakem jako lidskou bytost. Možnosti by byly: jeho oddaná láska k ženě a dětem, jeho obrácení na konci života, chvíle úzkostí při politických nezdarech – to byla místa, ve kterých mohla být ukázána lidská osobnost jako kolbiště pro boj dobra se zlem (tak jak to Zweig skvěle píše třeba v Opojení z proměny), mohli bychom vidět, jak zlo člověka lstí nebo bojem uchvacuje. Jenže Zweigův Fouché prostě takový není, protože Zweig vypráví jiný příběh (ne o dominanci zla v člověku, ale o dominanci zlého člověka ve společnosti). To je v pořádku, jeho motivace se dá snadno pochopit a výsledek je odpovídající, společnost zobrazuje správně jako vždy velmi zranitelnou a nestabilní - to je univerzální téma.
S Zweigovým románem není nic v nepořádku, jen mi prostě nezahrál na ty správné struny.