1. Domů
2. Autoři
3. Stefan Zweig
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 41
• Bazar 50
• Životopis
• Citáty 71
• Diskuze 10

Populární knihy

/ všech 41 knih

Nové komentáře u knih Stefan Zweig

Joseph Fouché: Portrét jednoho politika

„Zweig si v předmluvě stěžuje, jak Fouchého všichni spisovatelé vykreslují jako jednorozměrného zloducha… aby ho pak na následujících dvou stech stran – svým typickým opulentně vemlouvavým stylem salónně hysterické drbny – vykreslil jako jednorozměrného zloducha. Sebejistě vysvětlit celého člověka jedním jediným psychologickým algoritmem (u Fouchého bezbřehým oportunismem), jemuž je prý podřízeno všechno ostatní, a pak každou jednotlivou událost aranžovat tak, aby se zdála být triumfálním potvrzením předpřipravené formulky, je jakž takž obhajitelné u fiktivních postav (ačkoli v Šachové novele mi to vlastně lezlo na nervy úplně stejně), u historických to není možné bez hrubé nepravdivosti a manipulace. A zajímalo by mě, jestli si Zweig na svůj hymnus o prospěšnosti exilu, dieser schicksalsschöpferischen Macht (začátek 4. kapitoly), vzpomněl v Brazílii.“... celý text
— ElephasInAlpibꝫ

---

Šachová novela

„Czentović je prý symbolem barbarství, brutality a primitivnosti, dr. B. humanismu, vzdělání a kultury. Hm. Co přesně Czentović dělá tak brutálního a primitivního? Ignoruje vypravěčovy stalkerské (nenadsazuji, vypravěč sám se přirovnává k lovci líčícímu na tetřeva) pokusy se s ním sblížit (hrůza), odmítne s ním hrát zdarma, protože mu to zakazuje smlouva (vrchol barbarství, dodržovat smlouvy!), a ještě spoluhráče s brutalitou, z níž krev tuhne v žilách, pochválí, že je na amatéra nadaný. Jinak řečeno, odmyslíme-li si vypravěčova zhrzená hodnocení a vypravěčem zprostředkované drby o jeho nevzdělanosti, které ani nedávají smysl (čistě epistemologicky, jestli se „nikdo nemůže pochlubit, že od něho kdy zaslechl hloupost nebo že změřil hloubku jeho nevzdělanosti, která je prý nesmírná“ — tak jak o ní ví vypravěčův přítel?), chová se jako úplně normální, mírně odměřený a situaci přiměřeně zdvořilý profesionál. (Šachovou etiketu naopak hrubě porušuje kultivovaný a vzdělaný dr. B.; omluvou mu může být, že na reálnou hru není zvyklý, a Czentović ho také na jeho chování upozorňuje mimořádně taktně.)“... celý text
— ElephasInAlpibꝫ

---

Netrpělivost srdce

„V tomto příběhu je už od začátku jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Ke konci jsem se knihu skoro bála číst jak mi bylo všech postav líto. Autor je opravdu mistr psychologie a znalec povahy lidí. Doporučuji.“... celý text
— IvikaS

---

---

Hvězdné hodiny lidstva

„Místy hodně podivné čtení, když patetická interpretace citově zahlcuje čtenáře a zaslepuje mu zrak pro jakákoli další fakta, což znemožňuje se učit.“
— Hanka_Bohmova

---

Amok

„Z povídek jsem přečetl Amok, Zmatení citů, Šachovou novelu, Knihomola a Neviditelnou sbírku. A i když poslední dvě jmenované mě baví jaksi profesně, celkově mi Zweig nesedí, a uvědomuju si, že to tak bylo už s Netrpělivostí srdce. Je to stylově trochu na jedno brdo a jeho metodu bych nazval spekulativní psychologií: vymyslí se nějaký romaneskně lákavý psychický extrém, ne úplně pravděpodobná mezní situace, a ta se sáhodlouze a minuciózně popisuje. Přičemž dalších empirických vkladů, životního bohatství, už tam zas tak moc není. Dá se na to určitě i dnes naladit, ale lákavé je to spíš pro tu starosvětskost kulis. A pokud to člověk čte v rozpoložení aktuální podezřívavosti vůči lacino generovaným odstavcům, vyvstane i netrpělivý dotaz „ano, to už jsi říkal, a dál?“. Amok sám je ještě zakořeněn v drsném koloniálním rasismu a autorův odstup není zrovna zřejmý. Přestože postoje vyprávějící postavy mu přímo podkládat nechci, přijde mi na pováženou, že slavný německý humanista píše tímhle způsobem o koloniálním prostředí ještě padesát let po Multatuliho románu Max Havelaar. Ve Zmatení citů se mi konstrukce, v níž má pointa vyvstat jako překvapivá nebo šokující, zdá i na svou dobu trochu přitažená za vlasy - mladý hrdina si musel celou dobu zacpávat uši i oči opravdu důsledně... V Šachové novele je už tematizován nastupující nacismus, a může to být jen iluze daná obvyklým zpodobováním daných období, ale to tradiční románové vypravěčství a psychologické pitvání mi přijde vzhledem ke stručné a efektivní brutalitě nacistů jaksi nedostatečné. Nicméně to už zas možná do hodnocení včítám vědomí Zweigova konce. Knize chybí komentář, který by jednotlivým povídkám dodal časové zařazení a případně další kontext.“... celý text
— pomala_kniha