Dobraadresa komentáře u knih

Devět sarkastických, deziluzivních her, ze kterých si tak u tří dovedu představit, že by se daly opravdu inscenovat. To ale ničemu nevadí, protože i jejich četba baví. Jak je u S. d. Ch obvyklé, trefně a bez zábran komentuje místní (nejen) kulturní pinožení a spoustu jeho postřehů bych si rád zapamatoval do debat v hospodě.

Životopis dítěte, který je zároveň tragickým příběhem matky a otce, historickou ságou širší rodiny, politickou freskou o zakládání státu Izrael a sbírkou desítek příběhů a historek tetiček, bratranců, známých a přátel kolem. to vše kupodivu drží pohromadě autorovou vyprávěcí bravurou a až do konce drží napětí. Asi nejde o nejlepší román, který jsem kdy četl, ale na tu tloušťku jsem ho zhltl nečekaně rychle a bez zajíkání. Dobré čtení.

Čeští beatnici obvykle oslovují spíš náctileté publikum. Vladimíra Čerepková má ale dar křišťálové jasnosti, která v (nemálo) jejích textech stvoří verše, jež obstojí i před poučenějším čtenářem. Jde o poezii, ke které se jde s potěšením vrátit. Těším se na souborné vydání autorčiných básní.

Čekal jsem cosi jako kompendium východní moudrosti, což jsem nedostal (nebo možná nebyl schopný z příběhů vyčíst). Přesto nejde o zklamání. Příběhy v knížce jsou zábavné, živé, krátké a postavené jinak, než jsme v Evropě zvyklí, což působí svěže. Ani chvíli jsem se nenudil.

Red Meat je klasika, kterou se samozřejmě vyplatí mít doma podobně jako Dostojevského a podobně. Inovovaný překlad mě nerušil, jenom u jednoho z mých oblíbených stripů s Bohem mi přijde škoda nahradit šaratici toluenem, ale chápu, že mladí už nemusejí legendární nápoj znát.

Překvapilo mě, jak suše jsou osudy vybraných "bestií" popsané a co všechno jsem se o nich vůbec nedozvěděl. Snad až na posledního Jaroslava Nachtmanna, který byl opravdu přeborníkem v zákeřnosti, ani nejde o obzvlášť zajímavé lidi či osudy. Na to, jak hezky je svazek vypravený a jak nápaditou má obálku, pro mě byl text mírným zklamáním.

Vlastně je to příjemné překvapení – na knížku koupenou v Levných knihách. Ne že bych se extra pobavil, usmál jsem se jednou, ale svým příjemným taxikářským humanismem autor člověka mile naladí a svět se hned zdá radostnější. Knížka je poskládaná z postů na sociální síti, takže se tam leccos opakuje a některé řečnické i myšlenkové refrény by dobrý editor potřetí či počtvrté už vyhodil, ale vem to čert. Milá jednohubka.

Asi jsem čekal trošku větší ponor. Rozhovory kloužou spíš po hladině a nejlepší jsou jednoznačně ty s praktiky – s notářkou, s paní z hospice, s hrobníkem... A samozřejmě závěrečný rozhovor s básníkem Petrem Hruškou. Ten je opravdu skvělý. Cením si krásných fotek, ale jako celek není knížka nic, co by člověk v knihovně nutně musel mít.

Pro mě asi nejlepší beatnická poezie, napsaná v Česku. Možná jediná opravdová. A to mám rád Hraběte, Machulkovou, Čerepkovou i ostatní.

Knížky Anselma Grüna bývají trošku řídké, takže jsem tím nebyl překvapený. Snaha převést zásady z části Benediktovy řehole do slovníku moderního leadershipu působí lehce násilně. Ale přesto jsem v textu našel několik užitečných zásad a postřehů a hlavně obecný étos, který vede k tomu, abychom o své případné vedoucí roli v libovolné organizaci uvažovali v širších souvislostech, než jen čistě účelově z byznysového či podobného pohledu. Vést je vedle všech lidských cílů taky úkol a zadání Boží (nebo duchovní, pokud to tak bude přijatelnější), a s touhle perspektivou bychom se ho měli zhostit.

Asfalt má dobrý základní nápad, ale číst ho je jako poslouchat deathmetal – pořád to buší a nikde ani chvilka oddechu. Proto to může být po chvíli nuda. Akce je všudypřítomná, mydlí se to v podstatě v každém odstavci a číst další a další popisy bitek, zranění a bolesti člověka nakonec unaví. Dočetl jsem (a konec mě nijak extra neuspokojil), ale užil bych si to víc, kdyby se aspoň občas změnil rytmus.

Útlý úvod k Dějinám sexuality se dá číst jako cvičení v postmoderním myšlení. Každý fakt je způsobený nekonečným propletencem důvodů a nelze ho správně popsat jako izolovaný fenomén. Mnohá tradiční vyprávění a výklady ve skutečností říkají svůj pravý opak. Nemluvit o sexu znamená o něm velmi hlasitě mluvit, popírat sex znamená ho připouštět. Atd. Když se člověk prokouše počáteční exhibicí a naladí se na styl Foucaultova psaní, je to i po letech a se vším naším postmoderním proškolením inspirativní text.

Zatím nejpodrobnější popis soch a dalších součástí Karlova mostu, který jsem dostal do ruky. Zvlášť cením vhled do minulosti včetně odstraněných, zničených a proměněných soch, u kterých jsem někdy vůbec poprvé viděl jejich původní podobu. Krásná práce.

Trošku to působí, jako by tahle dvě krátká vyprávění chtěla předávat větší moudrost než předávají. Ale i tak se z nich dá k přemítání odnést pár dobrých myšlenek o kráse, ošklivosti, touze a moci. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že zvlášť titulní pohádka je překombinovaná a její poselství by lépe řekl esej na dvě stránky. Druhá pohádka je za mě o něco lepší.

Je to horší než "Zatím dobrý" a lepší než "Kundera: Český život a doba". Ale lepší než Novákův Kundera je i návod k akuvrtačce. V téhle souvislosti je roztomilé, že legrační koncept "psaní z hlavy/břicha" Novák Kunderovi přisuzuje už v téhle ranější knížce, 25 let před textem o Kunderovi. Ale zpátky ke Komoušům a grázlům: na první setkání s Novákem to může být fajn čtení. Pokud už od něj máte něco za sebou, rozeznáte jeho machu. Píše tu jako všude jinde - za dobrou historku by si ukousl palec a pravdu nenechá kazit pěkný příběh. Některá vyprávění jsou nudnější, některá zábavnější, celkové hodnocení může znít "na Čechy dobrý". Trochu mě otravovaly Novákovy oblíbené odstavce plné otázek, se kterými to zrovna tady přehání. Vylíčení Prahy na začátku devadesátek je spíš plošší, nemůžu říct, že bych dokázal zajímavou zkušenost navracejícího emigranta hlouběji prožít. Všechno, včetně příběhů obou válečných fotografů, je napsané tak, že se nenudíte, ale brzy to vyšumí.

Na prvních pár stránkách se zdá tahle brožurka snad až příliš jednoduchá, skoro pro děti. Ale když se přeladíme na její prostotu, najednou nás uchopí svojí hloubkou a po přečtení možná změní naše prožívání liturgie tak, aby bylo mnohem bohatší. Každý si asi najde kapitoly, které zrovna jemu otevřou nové dveře, a nemusí to být všechny. Jako celek ale těch pár desítek stran dodnes působí jako pramenitá voda, která očistí, občerství a oživí to, co můžeme při mši prožívat.

Nakreslený tenhle komiks není zle, ale prolínání tří příběhů se nijak extra nepovedlo a jejich závěrečné propojení je nezajímavé a kostrbaté. Odkládat slibně rozjetý komiks do knihovny se zklamáním je vždycky škoda. Ale nejpřesnější slovo, které vystihuje čtenářský zážitek, je tu bohužel: "Hm."

Zdánlivě se toho v povídkách Veroniky Bendové zase až tolik neděje, ale přesto jsem se ani u jedné nenudil a málokdy mě zklamal závěr, což se mi jinak u povídek děje skoro pořád. Jemné, civilní příběhy seřazené podle měsíců v roce dokážou na pár stránkách vysoustružit živé, uvěřitelné postavy, a ve čtenáři nastavit jak vztah k nim, tak zvědavost na jejich osud. Veronika Bendová je podle mě jeden z největších talentů české literatury, což si potvrzuju už ve třetí knížce.

Edici Prokletí reportéři mám v oblibě, ale Auroville mě nijak zvlášť nepřesvědčilo. Téma je parádní: utopické město v poušti se desítky let po svém založení pořád potýká s realitou lidské malosti i s krásou lidských ideálů. Ale zpracování je zmatené, lidé sice mají nějaké příběhy, ale pocitově tak nějak všichni zrcadlí autorku, dojem ze čtení je roztříštěný a vypadá to, že se Katarzyna Boni zamilovala do Aurosona, prvního dítěte Auroville, protože mu věnuje až příliš mnoho nadšené pozornosti - aniž by jeho příběh takovou délku unesl. Jsem určitě rád, že jsem se o existenci města dozvěděl. Nicméně i když si knížky od Absyntu obvykle nechávám, tahle půjde do Knihobotu.

Roztomilé. I když od Shawa by člověk čekal asi ještě o trochu víc sebeironie.