Dobraadresa komentáře u knih
Studie lidského šílenství s několika skvostnými popisy toho, jak na duši moderního člověka působí skutečná příroda bez bezpečného zázemí civilizace. A místo skvostnými by se dalo říct strašlivými.
Vlastně je to jen popis 25 starých maleb a jejich historie, ale naučil mě dívat se na obrazy mnohem pozorněji a hledat v nich to, co jsem dřív neviděl. Nejde o nějaké hluboce mystické významy a tajné kódy. Prostá pozornost věnovaná obrazu, jeho stavbě a detailům, které mohly být namalované i jinak, mi dala možnost dostat z výtvarných děl víc informací, než jsem si dovedl představit.
Tahle knížka se pokouší o poctivé, i když stručné dějiny alchymie spíš z prakticky chemického, než z mystického úhlu pohledu. Sympatizující zájem o obor textem prosvítá, ale nijak ho neruší. Trošku mě zamrzelo, že text končí obdobím Rudolfa II. Na druhou stranu potěšily objevné kapitoly, které se věnují alchymii v českých zemích. Je dobře, že se opomíjeným a podceňovaným disciplínám lidského vědění věnuje čím dál větší pozornost. Přes všechnu svou podivnost můžou přinést spoustu inspirace.
Nemám moc rád dělení poezie na mužskou a ženskou. Tahle poezie nicméně jemně, krásně a přesvědčivě popisuje to, co by se dalo nazvat ženskou zkušeností světa a partnerství. Jde pro mě o jednu z nejsilnějších českých sbírek za poslední roky.
Tenhle půvabný obrázek z Rakovnicka už si dneska přečte jen málo lidí - hlavně kvůli tomu, že Winterova snaha připomenout dobový jazyk zbavila knížku pro člověka 21. století čitelnosti. Ani děj není bůhvíjak napínavý, nejde vlastně ani o příběh s jakoukoli pointou. Máme před sebou opravdu jen obrázek života v Rakovníku 16. století. Ale pro nás, kdo máme pro historickou prózu slabost, je to pořád milé čtení.
Vydat Brautiganovy básně v originále i překladu vedle sebe byl výborný nápad. Překlad je totiž snaživý, ale spoustu fazet původního textu přenést prostě nedokáže. A na druhou stranu, některé složitější anglické pasáže je pohodlné si ověřit v českém textu. No a jinak je Brautiganova poezie prostě kouzelná - bez patosu, s vtipem a nekonečnou hravostí.
Ty čtyři hvězdičky samozřejmě nejsou za obsah Qutbova spisku, ale za úvodní studii a za překlad jednoho z důležitých pramenů náboženského fundamentalismu. Tenhle druh myšlení je kouzelný v tom, že nemá slabé místo - je to uzavřený systém, ve kterém je dobré to, co říkáme, a pokud má někdo odlišný názor, tak prostě neví, co je dobré. Ani pro něj. Taková uzavřenost, založená na jedné jednoduché premise, která vysvětluje vše, je vždycky kolektivní duševní chorobou, byť někdy i vysvětlitelnou okolnostmi vzniku. Nemluvím tím samozřejmě o islámu jako celku, jen o téhle jeho uzavřené větvi. Podobné psychopatické spisky vznikají i v jiných vírách a ideologických systémech včetně agresivního ateismu. Knížka by si zasloužila trošku pečlivější redakci.
Knížka má větší ambice, než dokázala naplnit. Obsahuje několik málo konkrétních příkladů krutosti bílých Evropanů ze dvou či tří koloniálních kampaní. Pak několik rasistických a imperialistických citátů Západoevropanů 19. a 20. století. A nakonec - ve zbytečně velké míře - autorovy zážitky z cesty Afrikou, které nejsou ničím zajímavé a není je důvod číst. Evropských krutostí by se dalo najít mnohem víc, citátů taky. Existují i příklady evropského altruismu, stejně jako citátů antirasistických. Ale to, že se Evropané v dobách kolonialismu chovali příšerně a byli přesvědčeni o své nadřazenosti, se jistě nedá popřít. Kniha tak nějak automaticky předpokládá, že to je implicitně evropská vina a že jsme tím výjimeční. Nejsme. Stačí si přečíst libovolnou historii světa, ideálně třeba Harariho Sapiens, abychom viděli, že se Západ choval stejně jako téměř každá jiná říše a tlupa lidí v dějinách. Měl pokročilejší technické prostředky, takže obětí je víc. Principy zůstávají stejné. Člověk je na jedné straně obdivuhodná bytost, ale na druhé se, má-li příležitost, chová jako ďábel - bílý ďábel, černý ďábel, žlutý ďábel, to je fuk. Žijeme v první době, která zná širší a úspěšné hnutí, jež se snaží tuhle danost ochočit. Snad budeme mít úspěch. Bojím se ale, že knížka Svena Lindqvista k tomu moc nepřispěje.
První dvě povídky knížky jsou půvabné, další už trošku ztrácejí dech, byť jsem některé nápady ocenil. Autor disponuje inteligencí, schopností nacházet v dějinách zajímavé situace a absurdním humorem, ale většina textů přesto působí nedotaženě. Možná by stálo za to nechat si je ještě odstát a udělat z dobrých nápadů i dobré povídky s pevnější stavbou. Takhle může být čtenář zbytečně zklamáván.
Knížka je čistou oslavou kardinála Vlka. Šlo jistě o velkou, činorodou, odvážnou a zajímavou osobnost, ale přeci jen na mě bylo toho chválení trochu příliš. Nicméně jako základní seznámení s Vlkovým životaběhem je to prima.
Proti autorovu Nejlepšímu kandidátovi je knížka méně satirou a víc dystopií - v podobném směru, jako jí jsou třeba Praskliny Kláry Vlasákové. Všeprostupující tísnivá atmosféra připomíná třeba i knihy Anny Bolavé. Biler pořád umí zachytit absurditu běžných politických řečí a prázdných frází v konverzaci, jejich opakování je ale v knížce nakonec únavné. Postavy fungují jako černobílé figurky a návěští na role v příběhu, jsou jednorozměrně absurdní, ale to se u tohohle žánru předpokládá. Hlavní hrdina nebudí žádné sympatie. Přestože je učitel, chová se jako nesvéprávný idiot. Apokalypsa, ke které se celou dobu schyluje, je pro čtenáře trošku vysvobozením.
Jako trochu se Patrik Banga chválí - rebel bez bázně a hany projde každým protivenstvím a nakonec všem ukáže - ale knížka se čte jedním dechem a dá člověku náhled na to, čím vším Romové u nás musejí procházet. A taky na různé, statistikami nezachytitelné příčiny toho, jak u nás vznikl a dál vzniká problém s vyloučenými lokalitami a komunitami. Rozhodně bych ji doporučil všem těm "slušným lidem", co mají jasno o tom, že Romové jsou nevzdělavatelní a nechtějí pracovat.
Knížka je zmateně strukturovaná, fakta v ní nejsou extra objevná, není jich moc, a nejhorší ze všeho je mizerný překlad. V druhé půlce se zničehonic začnou objevovat celkem nezajímavé rozhovory s pamětníky. Celkový dojem mám víc než rozpačitý.
Autorovy eseje jsou už mírně letité, takže o proměnách Číny pod současným vedením se v nich nepíše, ale pokud chceme aspoň trošku poodhalit tajemství čínských extrémů ve druhé polovině 20. století, je to skvělé a hutné čtení. Úvahy se daří ilustrovat konkrétními osudy, příběhy a situacemi a odlišnost čínského světa od našeho je vidět s životem potvrzenou plasticitou.
Možná trochu zbytečné obsáhlý, ale užitečný návod na to, jak si zlepšit zdraví. Většina rad se mi osvědčila. Pokud jsem se je tedy už donutil dodržovat.
Milé počtení a prima inspirace třeba pro fantasy povídky. K magické hodnotě knížky se jako neznalec nechci moc vyjadřovat, i když pokud se nadsvětské a mimosvětské síly vyvolávají takhle, přijde mi to možná trošku legrační. Nejlepší využití pro Necronomicon je dost možná vystavit ho na viditelném místě v knihovně a využít jako prima startovač váznoucí konverzace pro návštěvy.
V nejlepší tradici francouzských pamfletistů Ouředník v prvním a nejrozsáhlejším eseji polemizuje s Tomášem Halíkem a jeho kritikou časopisu Charlie Hebdo poté, co byli jeho redaktoři zavřažděni salfáfisty. Text se stává obecnější obranou evropského sekularismu v jeho radikálnější francouzské podobě. A je osvěžující číst text pro jednou bránící Evropu a její tradici svobody proti jejímu napadání. Další, kratší texty v knize už takovou myšlenkou konzistenci a naléhavost nemají.
Obsáhlý a pestrý výbor textů německých autorů o Češích a českých zemích. Autorčina protiněmecká politická preference je jasná a zřetelně vysvítá i z jejích komentářů, ale bez tohohle motoru by možná knížka vůbec nevznikla. Navíc jsou v souboru zařazeny i texty Němců, kteří Čechy uznávali a svým přístupem se snažili mezi oběma národy stavět mosty. Sestavit tu knihu musela být obří práce a je dobře, že je udělána.
Přečetl jsem si tu knížku jen proto, abych zjistil, jestli je opsaná z příběhu Toy Box. Žádný čtenářský extrazážitek to nebyl, ale opsaná není. Ten hon na autorku je vykonstruovaný a dost hnusný.
Vzhledem k tomu, že jde o kreslené apokryfy k názvům slavných písniček, je to trochu slabší než ostatní Dagssoni bez konceptu, ale pro vyznavače humoru bez záklopky pořád super.