Dobraadresa
komentáře u knih
Play Drábek
David Drábek
Osm Drábkových her z posledních let, výběr z jeho facebookových statusů a pár textů k narozeninám od přátel a kritiků dává dohromady půvabně vypravený svazek. Drábkova divadelní poetika je svébytná, okouzluje kreativitou ve formě gejzírovitě tryskajících nápadů, šaškáren, hříček a leckdy mrazivých postřehů. Na divadle Drábek nenudí, posbíraný v tlustém svazku většinou taky ne, i když poloh jeho humoru není nekonečno a místy vás překvapí, jak moc už nejste překvapeni. Knížku jde ale brát jako pošťouchnutí k vlastnímu bláznění a hledání grotesknosti světa. A to je milé i užitečné.
Bez růže
Pavel Růžek
Na prvních desítkách stránek se mi zdálo, že jde už jen o odvar z prvního dílu (Bez kůže). Ale popis rozpadu dlouholetého vztahu a zoufalství, které vyvolal, mě nakonec dostal. Navíc je Růžek mistr stylu a hraje si s jazykovými rovinami jako žonglér s míčky. Je to kruté, ale krásné čtení.
Hejna běsů
Cullen Bunn
Dobře nakreslený komiks se zajímavou atmosférou a několika super nápady. Na horor jsem se u něj ale málo bál a na to, abych sháněl další díly, mě příběh vlastně extra nevtáhl.
Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství
Tomáš Prokůpek
Pestrost, se kterou různí komiksoví autoři přistoupili k odkazu Rychlých šípů, potěší i pobaví. Nejvíc chvály na téhle knížce si zaslouží práce editorů a nakladatelství, knížka dobře vypadá, dát ji dohromady musela být spousta práce a závěrečné stati, které vypočítávají mnohá další díla, co navazují na Rychlé šípy, jsou objevné. Paráda.
A dost! – Francouzské děti nedělají scény
Pamela Druckerman
Půvabná výchovná příručka, která nemá formu výchovné příručky. Autorka si nehraje na vševědoucí psycholožku či supermatku, která radí ostatním, jak vychovat superděti. Naopak se smyslem pro sebeironii popisuje vlastní výchovné snahy i různá selhání a konfrontuje je se stylem výchovy v zemi, do níž se přistěhovala. Kontrast USA a Evropy je nosný i v jiných oblastech. Pokud jde o výchovu dětí, přináší spoustu skvělých témat. Knížka je napsaná lehkým jazykem, pobaví a jako bonus přináší inspiraci pro výchovu dětí i sebe sama. Čím mladší děti máte, tím víc užitečného k přemýšlení (i když ne nutně vždycky k přebírání) v ní najdete.
Nenapsaný román
Stanislav Rakús
Rakúsúv deziluzivní popis univerzitního či divadelního prostředí nebo i návštěvy kolegů v bytě je případný zdaleka nejen pro období normalizace. Spousta popsaných absurdit funguje dodnes. Ani série trefných postřehů ale bohužel nezabránila tomu, že čtení téhle knížky je po většinu času nuda.
Máchovské mýty a omyly
Marek Sekyra
Text knížky je místy poněkud zmatený a někdy není jistě, k čemu odkazuje. Bez jasné znalosti původních a odkazovaných zdrojů se čtenář snadno ztratí, někdy se ztratí i s nimi. Některé názory či kritiky jsou nevysvětlené, jen stručně uvedené, jako by se rozuměly samy sebou. Přesto je řada autorových postřehů zajímavých a nových, užitečných pro máchovské studium. Knížka by si zasloužila zevrubnou redakční práci a pár dovysvětlení. Jinak pro zájemce o Máchu určitě stojí za pozornost.
Západo-východní zrcadla
Adam Borzič
V Zrcadlech je k nalezení moderní duchovní poezie, která ale netematizuje přímo Boha, Tvůrce, Jednotu nebo jinou základní mystickou entitu, ale postavy duchovní historie islámského súfismu a evropské renesance. Půvabné a něžné příběhy, nebo spíš lyrická vyprávění mě nejednou přiměla otevřít Wikipedii a dozvědět se o aktérech víc. Zajímavá a místy objevná je i rozsáhlá osobní studie, možná spíš vyznání, které tvoří plnoprávnou druhou část knihy.
Bez kůže
Pavel Růžek
Vybraná část rozsáhlého rukopisu. Bravurně napsaná, něžná a lyrická beznaděj.
Šílenství davů
Douglas Murray
Kniha není tak nabitá a brilantní, jak slibují reklamní materiály, a v kapitolce hodnotící marxismus je dokonce vyloženě povrchní. Příklady, které uvádí na potvrzení svých obav z vývoje západního woke diskurzu, jsou ale přesvědčivé. A směrem ke konci začínají dávat smysl i otázky, které Murray klade, a jeho kritika nekonzistence jednotlivých pokrokářských hnutí. Rozhodně je to knížka, která stojí za čtení, ať už stojíte na kterékoliv straně politického spektra. Škoda mimořádně zmršeného překladu, který má na svědomí A. Tomský. Kdo můžete, přečtěte si to radši anglicky.
Demystifikovat Máchu
Oldřich Králík
Způsob Králíkova uvažování je inspirativní, i kdyby se náhodou v některých jednotlivostech mýlil. A navíc - co když se v nich nemýlí a skutečně existuje dvojí Mácha :-)
Literární pouť Karla Hynka Máchy
Pavel Vašák
Úžasný soubor dokumentů a propracovaná závěrečná studie dá čtenáři o době i o Máchovi jako takovém obsáhlou a živou představu.
Ze zkušeností dětského psychologa
Václav Mertin
Autor je určitě zkušený a jeho názory jsou rozumné, ale knížka sama o sobě moc dobře poskládaná není. Pokud ji chcete přečíst od A do Z, dělá abecední řazení témat ze čtení peklo, protože skáčete od problému k problému. Pokud si chcete vyzobat jen pár témat pro sebe, nepotřebujete si kupovat brožuru s celým heslářem, skoro ke každému tématu už dneska existují samostatné knížky.
Všechny jejich lži
Tuvia Tenenbom
Celou chybu téhle knížky jde vyčíst ze zadní stránky přebalu, kde není pravda vůbec nic: "Vtipný jako Borat" - vůbec. Nezasmějete se ani jednou. "Chytrý jako Woody Allen" - ani náhodou. Klouže po úplném povrchu a nikdy se nedostane ani o stopu hloub. "Neodbytný jako Michael Moore" - che. Tvůrčí postup knihy je tento: Tenenbom někam přijede a někoho tam potká. Když se s ním ti lidé nechtějí bavit, tak se s nimi nebaví. Ne že by nápad projet autem USA a bavit se s lidmi byl špatný. Tenenbom z něj ale nevytěžil nic než snůšku krátkých dialogů s pointou, že lidé obecně jsou rozumu spíš mdlého. A když přebal píše, že "Tenenbom není ani levičák, ani pravičák, zkrátka chce znát pravdu. A tak dráždí úplně všechny," tak to je další lež. Jeho politický názor pochopíte v první třetině a ničím vás nenaštve. Nebo možná tím, že svoje obecné soudy obvykle dokládá jednou náhodnou příhodou. Ale vlastně ani tím ne. Je to jen rychle přečtená prázdná věc.
Univerzální Kristus
Richard Rohr
Zaplaťbůh tu Richard Rohr neprodává svou spiritualitu "pro chlapy", ale jde o patro výš. Napsal mystickou knížku americkým způsobem - bez běžných mystických podobenství, kterými se snaží nevypověditelné věci předat mystici v Evropě. Rohr prostě praktickým a střízlivým jazykem popisuje zkušenost propojení člověka s vesmírem, a způsob, jak k ní křesťanskou cestou dojít. Na někoho to bude fungovat víc a na někoho míň, ale pokus je to prožitý a poctivý. Kdyby tu knížku na obálce nedoporučoval Bono, mohla by se dát jako dárek i chytřejším kamarádům.
Google poezie: Psáno našeptávačem
Tomáš Miklica
Jen málokterý webový vtip vydá na to, aby udržel pozornost celou knížku. Básně z Google našeptavače vznikly ve Finsku (rovnou i v anglické verzi), pobaví každého, kdo se s nimi potká poprvé, a určitě je dobře, že vznikla i česká mutace. Číst ale znovu a znovu a znovu to samé po 20 stranách omrzí, humor navíc není tak třeskutý, aby to ospravedlnil sám o sobě. Popravdě - nahlas jsem se nezasmál ani jednou. Když navíc člověk ví, že Google už pár let nenašeptává podle kolektivní inteligence, ale hlavně podle toho, co hledáte vy, tak celý projekt ztratí kouzlo úplně. Jednak se dá snadno fejkovat, a i když nafejkovaný není, tak o kolektivní mysli lidstva nevypovídá nic moc.
Nevlastní
Petr Hruška
Vzít vedlejší postavu a udělat z ní hlavní je možná ohraný koncept, ale v Hruškově případě funguje. Jednotlivé - hruškovsky skvělé - básně dostávají další význam v celku, jako útržky z jednoho života, jako zlomky jedné mnohem větší básně. Dojemná, krásná sbírka.
Tajemství výchovy dívek
Steve Biddulph
Ve srovnání s autorovým Tajemstvím výchovy šťastných dětí a jeho dalšími tituly je tahle knížka trošku slabší a dává méně praktických doporučení. Ale pořád je to mezi knížkami o výchově nadstandard. Jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že téma by si zasloužilo trošku hlubší zpracování.
Sto básní: Svět staré japonské poezie
* antologie
Krásně vypravená publikace s vynikající komentářovou částí a úžasným obrazovým doprovodem. Poetická kvalita převodů Hany Honcoopové se sice nemůže úplně rovnat převodům například Antonína Límana, ale v téhle knize nejde ani tolik o literární zážitek jako spíš o pochopení a vhled do japonské kultury a jejích pravidel.
Tweety 1956-1963
Věra Jirousová
Deník náctileté holky nebývá zas až tak extra úžasné čtení, zvlášť pokud jste ji - či ženu, která z ní vyrostla - neznali osobně. Ani s tímhle deníkem kunsthistoričky Věry Jirousové to není jinak. Zajímavé je, jak málo politiky se v něm v téhle exponované době odráží. Poslední třetina knížky, kdy už autorka začínala rozum brát, nicméně už za přečtení stojí díky hrsti velmi trefných postřehů, které prozrazují, že se tu formovala opravdu svébytná bytost. No a linoryty Matěje Lipavského jsou parádní.