Tweety 1956-1963

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha obsahuje kompletní přepis deníků básnířky a historičky umění Věry Jirousové (1944–2011), které si jako školačka psala od ledna 1956. Skrz nelítostně intimní a originální komentování světa, který kolem sebe mladá dívka viděla a cítila, poznáváme naši minulost symbolizovanou dobou tání z jiné perspektivy. Knihu k vydání připravil autorčin syn Tobiáš Jirous....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391920/big_tweety-1956-1963-MX2-391920.jpg 3.944
Nahrávám...

Komentáře (11)

Kniha Tweety 1956-1963

Sorrow
27.05.2021

Věra Jirousová byla bez diskuse velmi zajímavým člověkem, osobně jsem toho o ní mnoho nevěděla, proto s povděkem kvituji životopisnou pasáž. Zaujala mě zejména část, v níž se snažila objasnit svůj komplikovaný vztah s otcem, což se promítalo i v deníkových záznamech. „Tweety“ samotné jsou působivé zejména ve smyslu pokroku myšlení i stylistiky autorky. Podíváme-li se na rok 1956, najdeme útržkovité věty, znuděnou školačku, která si potřebuje občas postěžovat. Jak ale roky míjí, Věřina potřeba vypsat se z nejrůznějších frustrací stoupá a my můžeme pomalu ale jistě tušit zrod významné osobnosti, která si stojí za svým a umí to se slovy. Obecně se při čtení deníků cítím vždycky tak trochu jako voyeur a nejinak tomu bylo v tomto případě, notabene když vyšly posmrtně a byly uspořádány autorčiným synem. Jedná se dle mého o ten typ knihy, v němž si každý najde nějakou zajímavou myšlenku a bude se k ní vracet a přemýšlet o ní třeba i s odstupem let. I já si pár takových našla. Nesmím ještě opomenout zmínit grafické zpracování – linoryty Matěje Lipavského jsou překrásné, výborně vystihují náladu a činí z Tweetů umělecký předmět.

Dobraadresa
13.04.2021

Deník náctileté holky nebývá zas až tak extra úžasné čtení, zvlášť pokud jste ji - či ženu, která z ní vyrostla - neznali osobně. Ani s tímhle deníkem kunsthistoričky Věry Jirousové to není jinak. Zajímavé je, jak málo politiky se v něm v téhle exponované době odráží. Poslední třetina knížky, kdy už autorka začínala rozum brát, nicméně už za přečtení stojí díky hrsti velmi trefných postřehů, které prozrazují, že se tu formovala opravdu svébytná bytost. No a linoryty Matěje Lipavského jsou parádní.


tomsokar
12.02.2021

Zajímavá krásná kniha, navíc moc hezky graficky zpracována. Zajímavá žena ve zvláštní době. Otevře člověku obzory i oči.

kalinkacz
11.11.2020

No, tohle byl oříšek... Kniha mi byla mnohokrát doporučována a já po pár letech podlehla a knihu si pořídila... Nejprve musím pochválit povedenou grafickou podobu knihy, ta se opravdu vyvedla... Co se týče obsahu... Zápisky/tweety byly zajímavé a mnohdy k zamyšlení, ale nějak jsem se nemohla ubránit dojmu, že v tom věku, ve kterém autorka tehdy byla, si tohle lidé nemyslí, resp. takto nepřemýšlí... Nevím, asi jen můj dojem... Každopádně nejzajímavější mi přišlo až shrnutí autorčina života na konci knihy, což se odrazilo v na mém hodnocení...

Plast
04.06.2020

Knihu bohužel kazí příliš doslovný obrazový doprovod na každé druhé straně. Těšil jsem se na texty od Věry Jirousové a dostal jsem katalog reprodukcí tiskových matric. Méně je více.

Chesterton
29.05.2020

Linoryty jsou naprosto dokonalé!! Jen kvůli nim má kniha smysl.
Závěrečné Věry "Co říct o sobě?" je napsáno s šarmem a grácií? Taky jsem se občas našla.

"Maminka byla v domácnosti, ale zvládala nepředstavitelnou spoustu práce, včetně háčkování záclon, pletení svetrů a šití. Do práce šla, až když mi bylo devět. . . . . Já jsem se nejspíš vychovala sama, po pořádku sice toužím, ale protože dělám věci podle pořadí důležitosti, na domácí práce leckdy nevyjde čas."

Deníkové záznamy jsou skutečně nelítostně intimní a těžko říct, co by na jejich vydání řekla sama autorka? Pozorovací schopnost jí určitě nechyběla.
Září 1959
"Lidi se přes prázdniny mění a je jim to vidět na očích."

_Gretchen_
02.02.2020

Miluju deníky a číst tenhle byl silný zážitek, protože jsem se v jejích slovech našla... jen jsem podtrhávala a podtrhávala. ♥ A krásné grafické zpracování!

„Ráno? Ráno je den. Ráno chci tolik věřit. Je to tu. Přijímám všechno jako déšť, domy, šedivost chodníku v oblýskané ulici. A noc? Odplata dne. Mé chyby, mé cesty, po kterých kráčím, ale houby, jenom jdu a hledám ve vzduchu vůni po květu. Žiji teď tak intenzivně, že ani jeden okamžik nejde zachytit, jen se do mne vrývají, jeden přetíná druhý. Těším se, až jednou budou tyto černé negativy vyvolány na světlo.“

magnolia
16.11.2019

Deníky mám ráda a tenhle je velmi zvláštní, tak, jako byla zvláštní i jeho autorka. Dodatečně jsem si o ní vyhledala další informace a fotografie, a tak se dozvěděla i to, co bylo naznačeno nebo jakoby zašifrováno v jejích drsně poetických zápiscích. Není to jednoduché čtení, nejvíce se mi líbily ty části, se kterými jsem nějak souzněla a autorčino závěrečné autobiografické shrnutí - a samozřejmě výtvarný doprovod, ten má jednu hvězdu z těch 4. Zase jiný pohled na 50.léta, to také oceňuji (a navíc stejný ročník jako moje maminka, to svádí ke srovnávání).
(Asi nejvíce mě překvapil vztah V.J. k ornitologii - konkrétně k volavce, kterou si odchovala už od vajíčka, ohřívaném vlastním tělem - ale i k přírodě a krajině, a nejen to. Je však v jejím životě rozhodnutí, které nedovedu pochopit, ale toho se kniha samotná nedotýká).

1