Destrukce

Do písmene podepisuji komentář Profesorskey. Zprvu to bylo originální, vtipně zábavné, ne tolik chmurné jako později. Po sto stranách mě to začalo otravovat zvláštní utahaností až prázdnotou. Jde to dost odnikud nikam, původní myšlenka asi fajn, ale . . . Odkládám.

V hlubině budovy cosi zapraskalo. Jinak se nic neděje.

Tuto knihu jsem si koupil po mnoha sledovaných ,, Všichni tady umřeme" a bohužel mě vlastně trochu zklamala. Z námětu jsem měl pocit, že se s hlavní postavou budu ztotožňovat, ale v tomto směru kniha spíše nefunguje. Co je naopak její silnější stránka je dle mého onen sociální komentář - i když záměrně přepálený do absolutna.

Angažované a vtipné

Někteří čtenáři ve svých recenzích uvádí, že není jednoduché knihu Destrukce číst. Určitě mají pravdu. Já si ale myslím, že bylo hlavně hodně těžké, ji napsat. Pochopení či nepochopení druhého, úvahy nad smyslem života, nulová důvěra v sebe samotného, porovnávání jednotlivých existencí zdánlivě bez ladu a skladu. To vše občas proloženo byť drobnou, ale přesto hlubokou poznámkou nebo zajímavým poznatkem. Prostě trocha sarkasmu, trocha nadsázky, podobenství a spousta pravdy. Kousek té pravdy nebo realistický poznatek najdete téměř na každé stránce. Jen je nutno číst pozorně a soustředěně, jinak se vám kouzlo té knihy vytratí. Já jsem si ten čas udělal, při čtení jsem se nenechal rozptylovat ničím jiným. Občas jsem se i kousek vrátil, abych si daný postřeh vychutnal. Možná i to je ten důvod, proč mě Destrukce tak zaujala. Přesto se však neodvažuji generalizovat doporučení k přečtení. U této knihy totiž platí mnohem víc než jinde, že je třeba k ní dospět (a tím nemyslím jen odžité roky).

Poslouchal jsem jako audio.
Učitel, který kvůli přílišnému dumání a prakticky nulovému sebevědomí, je bezvýznamnou figurkou, se kterou vláčí každý lobbista i traktorista. Jeho nejistota je až zarážející!
Kniha se mi nelíbila, měl jsem z autora pocit, že se vysmívá vesnickému prostředí. A to dost lacině. Jeho kniha "Nejlepší kandidát" je mnohem, mnohem lepší.

Geniální, absurdní, šílené, neutěšené, k zamyšlení. Ze začátku se mi knížka četla hůře, ale po pár skvělých dialozích např. večně opilé paní učitelky, jsem se začetla a nemohla odložit.

Knihu jsem si musel dávkovat, nakonec jsem ale moc rád, že jsem ji dočetl. Během čtení mi přišlo, že by první půlka mohla být klidně o něco kratší, ale zpětně uznávám, že by pak celý text možná na čtenáře neměl takový efekt. Závěr knížky měl krásný spád, monology opilé kolegyně byly naprostý skvost. Téma jako takové není a nemělo být jednoduché. Otázka odpovědnosti za ničení přírody a světa okolo nás nemůže být jednoduché téma. Příběh se mnou zůstane dlouho, týká se totiž každého
z nás. Přestože si často myslíme, že my za nic odpovědnost neneseme.

Výborný, výborný,výborný. Chvilema trochu absurdni, ale k velkému zamyšlení, jak ublizujeme prirode, vztahum, lidem. Jak se jako společnost valime k destrukci. Hodně kniha k přemýšlení

Neutěšenost a absurdita Kafkova Zámku, bezvýchodnost a stupňopvání neodvratitelného konce Vianovy Pěny dní... Kniha mě pohltila a vyplivla až na konci. Za mě dobré čtení, užila jsem si tu všudypřítomnou depku :-)

Proti autorovu Nejlepšímu kandidátovi je knížka méně satirou a víc dystopií - v podobném směru, jako jí jsou třeba Praskliny Kláry Vlasákové. Všeprostupující tísnivá atmosféra připomíná třeba i knihy Anny Bolavé. Biler pořád umí zachytit absurditu běžných politických řečí a prázdných frází v konverzaci, jejich opakování je ale v knížce nakonec únavné. Postavy fungují jako černobílé figurky a návěští na role v příběhu, jsou jednorozměrně absurdní, ale to se u tohohle žánru předpokládá. Hlavní hrdina nebudí žádné sympatie. Přestože je učitel, chová se jako nesvéprávný idiot. Apokalypsa, ke které se celou dobu schyluje, je pro čtenáře trošku vysvobozením.

Neuvěřitelná stupidita. Pokud někdo tuto knížku dočetl až do konce, smekám před ním. Nechápu jak pan Biler mohl splodit takovou hloupost.

Stanislava Bilera znám díky Alarmu - jeho články (obzvláště pak sérii Všichni tady umřeme) si většinou opravdu užívám: je vtipný a jeho společenské názory jsou mi celkem blízké. Takže je jasné, že na Destrukci jsem se opravdu těšil - a možná právě velká očekávání způsobila lehké zklamaní.. Kniha rozhodně není špatná, ale prostě jsem doufal v něco víc. Mezi výtky bych zařadil předvídatelnost, repetitivnost a málo humoru (i když to poslední berte čistě subjektivně - Bilerovi články mám rád především pro jejich vtipnost, takže jsem asi něco podobného očekával i od knihy). Ale ať mé dojmy nevyzní příliš negativně: kniha je dobrá a v rámci současné tuzemské produkce představuje těžký nadprůměr už jen pro zvolené téma (neřeší tedy totiž nic ze základní trojice "žhavých námětů" dnešních českých spisovatelů/telek: život žen po čtyřicítce, zločiny komunismu a pseudoproblémy zajištěných obyvatel Prahy).

Chápu, proč kniha dostala ocenění. Některé pasáže jsou naprosto geniální. Jiné naprosto otravné. Některé úsměvné k puknutí. Jiné depresivní k utonutí. Jako celek to kupodivu funguje. Ale není to můj šálek kávy.

Stanislav Biler je znám jako redaktor levicového média A2larm.cz, pro které mimo jiné připravuje sarkastický YouTube pořad „Všichni tady umřeme“. Podobně nihilistický název má i jeho v pořadí druhý román, za nějž autor získal cenu Magnesia Litera.
Hlavním hrdinou příběhu je nejistý, racionálně založený mladý muž. Protože nerozumí světu kolem sebe, přijme práci učitele na venkově, kde doufá najít rudimentární, z přírody odvozený řád, podle kterého by se dalo žít. Hrdinovy snahy o zapadnutí mezi „domorodce“ však selhávají, neboť kdesi v pozadí působí zaběhnutá pravidla, jež nezná. V této groteskní, místy až kafkovské poloze působí Bilerova výrazně repetitivní próza jako docela vtipná a formulačně dovedná satira na vesnickou mentalitu. Titulní destrukci či zmar ovšem postupně ilustrují výjevy čím dál tím přitaženější za vlasy a z působivě nadsazené, stylizované karikatury se stává průhledná alegorie současné společnosti, kde většina lidí odvrací zrak od očividné (environmentální) zkázy.
Přestože mi poslední třetina knihy připadala příliš ustřelená, oceňuji celkově, že se jedná o záležitost, která dost vyčnívá z aktuální české produkce.

Působivé.

Absurdní a depresivní. Ubíjející atmosféra postupného rozkladu a zároveň předstíraný klid, že se nic neděje. Plíseň. A taky humor nad karikaturami postav, které si v každé větě protiřečí. Jak přibývají praskliny v domech, rozklad dostává rychlý spád a konečně se dozvídáme "co se stalo".

Cože? Tohle jsem si koupila jen proto, že to dostalo ocenění Magnesia Litera za prózu? Tak to jsem přehnala.

To bylo hrozný. Hrozně negativní čtení, pošmourná atmosféra.. žádné uvozovky, které by mi prozradili, že postava mluví, nebo domluvila.. samá smrt. Temnota. A kolem nic. A přitom všechno.

Knížku jsem tedy přečetla během jediné směny v práci, a ještě že tak, doma už bych to neotevřela. Posílám dál, velké zklamání.

"....Zahradu jsem pohrabal dle instrukcí. Mám pocit, jako by mě někdo znásilnil. Vlastní dům se zahradou, říkám si v domě, který není můj. Uprostřed zahrady, která taky není moje. Má není ani plíseň v rozích, ani průvan syčící okolo oken. Ozve se tlumená exploze. Výbuchy doprovázející každé zapálení archaického plynového kotle na chodbě už mě po pár dnech ani nezneklidňují. Vchod, chodba, kuchyň, místnost a pak ještě jedna. A to je všechno. Víc, než jsem měl v té sklepní kóji na periferii města, za kterou jsem odevzdával dvě třetiny platu. Když jsem chtěl vidět nebe, musel jsem vylézt po žebříku k okýnku u stropu. Přes nebe se komíhaly kotníky spěchajících. Tady se mohu svobodně dívat z okna. Párkrát se mi tam do okna někdo vychcal, vzpomínám. Zde se mohu svobodně dívat z několika oken, pomyslím si. Nasaju vůni kávy. A plísně. ...Za chvíli abych se šel připravit na hodinu. Dvě a dvě jsou čtyři, uklidňuju se, ale co když se mě zeptají, co z toho vyplývá, děsím se. Co když budou chtít vědět, co jiného ještě vím s jistotou, svírá úzkost mé útroby. Jako by mi nepatřila ani má střeva. Po zdi leze pavouk. Pomalu, ale s jistotou. Závidím mu. Ve střevech žijí kolonie bakterií, které ovládají imunitu i náladu. Základní pohled na svět určují bakterie produkující výkaly. Jsem chodící opice sbírající do úmoru potravu pro civilizaci uvnitř střev. Ani hovna nejsou moje. Dvě a dvě jsou čtyři...."
..."Vytáhnu z lednice máslo....Dokonalou čtvrtku másla. Kravám ve velkochovech odebírají telata, na vemena jim připojí hadice v kóji, v níž se nemohou ani otočit, a na umělém světle je vysají k smrti. Krávy. Zvířata chytřejší než psi a kočky, s rozvinutým sociálním životem. Krávy, o kterých víme, že citlivě vnímají utrpení a teskní pro druhé. Z jejich bolesti a utrpení máme plné regály másla. Jejich děti popraví a nakrájí na vídeňské řízky. Když jsem se rozhodl vzepřít se tomuto průmyslovému holokaustu a nahradil máslo avokádem, dočetl jsem se o měsíc později, že zvýšená evropská poptávka po tomto delikátním ovoci vede pěstitele v Chile k vysávání řek a podzemních vod, protože je extrémně náročné na vodu. Vesničanům vysychají studny a jsou odkázáni na špinavou vodu dováženou v cisternách. Uhlíková stopa avokáda převyšuje banány i kávu. Netuším, který druh snídaně je horší. Mám strach, zda se i konzumací chleba nepodílím na zatím netušeném bezpráví či genocidě na druhém konci světa. Za skoro každým zbožím se skrývá řetězec utrpení a bolesti, pomyslím si ve chvíli, kdy si s vypětím všech sil ukrojím kus másla a položím ho na krajíc chleba. Zakousnu se do něj coby představitel nejkrutějšího živočišného druhu na planetě."