Destrukce
Stanislav Biler
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481258/bmid_destrukce-xsc-481258.jpg
4
166
36
Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý člověk své místo, každá otázka odpověď, kde je pravda jasná a nepochybná. Bezejmenný hrdina v bezejmenné vesnici se na počátku ocitá ve zdánlivě ideální situaci: dostává k dispozici dům a perspektivní místo učitele základní školy. Zbývá jen najít ženu a splynout s řádem tradičního světa. Že před světem nikam neuteče, mu dojde ve třídě dětí, kterým nedokáže s jistotou zodpovědět jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozedírá permanentní úzkost. A stav vesnice mu na klidu nepřidá. Místo poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Místo života nalézá smrt, místo čisté přírody uschlý les, mrtvé pole a vysychající studny. Zatímco hrdina sleduje environmentální katastrofu nejasného původu, skoro všichni okolo se dívají jinam a na jasné otázky poskytují pouze mlhavé odpovědi. Předstírají, že se nic neděje, a pokud se snad něco děje, tvrdí, že s tím nelze nic udělat. Učitel se snaží urputně zapadnout a věřit všemu, čemu věří ostatní. Je přesvědčen, že mu stále něco podstatného uniká. Něco, díky čemu ví všichni okolo něj, co mají dělat, čemu věřit a kam se dívat, zatímco hrdina ztrácí jistotu dokonce i v tom, v jakém pořadí jdou nohy za sebou. Naději upíná ke starostovi obce, řediteli továrny i nové přítelkyni. Jak si však učitel musí přiznat, jejich sebejistota nepramení z toho, že ví něco, co mu uniká, ale z popření světa a nakonec i života. Před definitivním zhroucením z nesmyslnosti světa učitele zachraňují spřízněné duše, jež nalézá i v této bohem prokleté pustině… Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.... celý text
Přidat komentář
Neutěšenost a absurdita Kafkova Zámku, bezvýchodnost a stupňopvání neodvratitelného konce Vianovy Pěny dní... Kniha mě pohltila a vyplivla až na konci. Za mě dobré čtení, užila jsem si tu všudypřítomnou depku :-)
Proti autorovu Nejlepšímu kandidátovi je knížka méně satirou a víc dystopií - v podobném směru, jako jí jsou třeba Praskliny Kláry Vlasákové. Všeprostupující tísnivá atmosféra připomíná třeba i knihy Anny Bolavé. Biler pořád umí zachytit absurditu běžných politických řečí a prázdných frází v konverzaci, jejich opakování je ale v knížce nakonec únavné. Postavy fungují jako černobílé figurky a návěští na role v příběhu, jsou jednorozměrně absurdní, ale to se u tohohle žánru předpokládá. Hlavní hrdina nebudí žádné sympatie. Přestože je učitel, chová se jako nesvéprávný idiot. Apokalypsa, ke které se celou dobu schyluje, je pro čtenáře trošku vysvobozením.
Neuvěřitelná stupidita. Pokud někdo tuto knížku dočetl až do konce, smekám před ním. Nechápu jak pan Biler mohl splodit takovou hloupost.
Stanislava Bilera znám díky Alarmu - jeho články (obzvláště pak sérii Všichni tady umřeme) si většinou opravdu užívám: je vtipný a jeho společenské názory jsou mi celkem blízké. Takže je jasné, že na Destrukci jsem se opravdu těšil - a možná právě velká očekávání způsobila lehké zklamaní.. Kniha rozhodně není špatná, ale prostě jsem doufal v něco víc. Mezi výtky bych zařadil předvídatelnost, repetitivnost a málo humoru (i když to poslední berte čistě subjektivně - Bilerovi články mám rád především pro jejich vtipnost, takže jsem asi něco podobného očekával i od knihy). Ale ať mé dojmy nevyzní příliš negativně: kniha je celkem dobrá a v rámci současné česné produkce představuje těžký nadprůměr už jen pro zvolené téma (neřeší tedy totiž nic ze základní trojice "žhavých námětů" našich dnešních spisovatelů/telek: život žen po čtyřicítce, zločiny komunismu a pseudoproblémy zajištěných obyvatel Prahy).
Chápu, proč kniha dostala ocenění. Některé pasáže jsou naprosto geniální. Jiné naprosto otravné. Některé úsměvné k puknutí. Jiné depresivní k utonutí. Jako celek to kupodivu funguje. Ale není to můj šálek kávy.
Stanislav Biler je znám jako redaktor levicového média A2larm.cz, pro které mimo jiné připravuje sarkastický YouTube pořad „Všichni tady umřeme“. Podobně nihilistický název má i jeho v pořadí druhý román, za nějž autor získal cenu Magnesia Litera.
Hlavním hrdinou příběhu je nejistý, racionálně založený mladý muž. Protože nerozumí světu kolem sebe, přijme práci učitele na venkově, kde doufá najít rudimentární, z přírody odvozený řád, podle kterého by se dalo žít. Hrdinovy snahy o zapadnutí mezi „domorodce“ však selhávají, neboť kdesi v pozadí působí zaběhnutá pravidla, jež nezná. V této groteskní, místy až kafkovské poloze působí Bilerova výrazně repetitivní próza jako docela vtipná a formulačně dovedná satira na vesnickou mentalitu. Titulní destrukci či zmar ovšem postupně ilustrují výjevy čím dál tím přitaženější za vlasy a z působivě nadsazené, stylizované karikatury se stává průhledná alegorie současné společnosti, kde většina lidí odvrací zrak od očividné (environmentální) zkázy.
Přestože mi poslední třetina knihy připadala příliš ustřelená, oceňuji celkově, že se jedná o záležitost, která dost vyčnívá z aktuální české produkce.
Absurdní a depresivní. Ubíjející atmosféra postupného rozkladu a zároveň předstíraný klid, že se nic neděje. Plíseň. A taky humor nad karikaturami postav, které si v každé větě protiřečí. Jak přibývají praskliny v domech, rozklad dostává rychlý spád a konečně se dozvídáme "co se stalo".
Cože? Tohle jsem si koupila jen proto, že to dostalo ocenění Magnesia Litera za prózu? Tak to jsem přehnala.
To bylo hrozný. Hrozně negativní čtení, pošmourná atmosféra.. žádné uvozovky, které by mi prozradili, že postava mluví, nebo domluvila.. samá smrt. Temnota. A kolem nic. A přitom všechno.
Knížku jsem tedy přečetla během jediné směny v práci, a ještě že tak, doma už bych to neotevřela. Posílám dál, velké zklamání.
"....Zahradu jsem pohrabal dle instrukcí. Mám pocit, jako by mě někdo znásilnil. Vlastní dům se zahradou, říkám si v domě, který není můj. Uprostřed zahrady, která taky není moje. Má není ani plíseň v rozích, ani průvan syčící okolo oken. Ozve se tlumená exploze. Výbuchy doprovázející každé zapálení archaického plynového kotle na chodbě už mě po pár dnech ani nezneklidňují. Vchod, chodba, kuchyň, místnost a pak ještě jedna. A to je všechno. Víc, než jsem měl v té sklepní kóji na periferii města, za kterou jsem odevzdával dvě třetiny platu. Když jsem chtěl vidět nebe, musel jsem vylézt po žebříku k okýnku u stropu. Přes nebe se komíhaly kotníky spěchajících. Tady se mohu svobodně dívat z okna. Párkrát se mi tam do okna někdo vychcal, vzpomínám. Zde se mohu svobodně dívat z několika oken, pomyslím si. Nasaju vůni kávy. A plísně. ...Za chvíli abych se šel připravit na hodinu. Dvě a dvě jsou čtyři, uklidňuju se, ale co když se mě zeptají, co z toho vyplývá, děsím se. Co když budou chtít vědět, co jiného ještě vím s jistotou, svírá úzkost mé útroby. Jako by mi nepatřila ani má střeva. Po zdi leze pavouk. Pomalu, ale s jistotou. Závidím mu. Ve střevech žijí kolonie bakterií, které ovládají imunitu i náladu. Základní pohled na svět určují bakterie produkující výkaly. Jsem chodící opice sbírající do úmoru potravu pro civilizaci uvnitř střev. Ani hovna nejsou moje. Dvě a dvě jsou čtyři...."
..."Vytáhnu z lednice máslo....Dokonalou čtvrtku másla. Kravám ve velkochovech odebírají telata, na vemena jim připojí hadice v kóji, v níž se nemohou ani otočit, a na umělém světle je vysají k smrti. Krávy. Zvířata chytřejší než psi a kočky, s rozvinutým sociálním životem. Krávy, o kterých víme, že citlivě vnímají utrpení a teskní pro druhé. Z jejich bolesti a utrpení máme plné regály másla. Jejich děti popraví a nakrájí na vídeňské řízky. Když jsem se rozhodl vzepřít se tomuto průmyslovému holokaustu a nahradil máslo avokádem, dočetl jsem se o měsíc později, že zvýšená evropská poptávka po tomto delikátním ovoci vede pěstitele v Chile k vysávání řek a podzemních vod, protože je extrémně náročné na vodu. Vesničanům vysychají studny a jsou odkázáni na špinavou vodu dováženou v cisternách. Uhlíková stopa avokáda převyšuje banány i kávu. Netuším, který druh snídaně je horší. Mám strach, zda se i konzumací chleba nepodílím na zatím netušeném bezpráví či genocidě na druhém konci světa. Za skoro každým zbožím se skrývá řetězec utrpení a bolesti, pomyslím si ve chvíli, kdy si s vypětím všech sil ukrojím kus másla a položím ho na krajíc chleba. Zakousnu se do něj coby představitel nejkrutějšího živočišného druhu na planetě."
Napíšu to hned na úvod. V poslední době a dá se říct že roce jsem měl to štěstí, či si umím vybírat skvěle knihy, ale tady jsem narazil na kravinu přinejmenším desetiletí. Naprosto zmatený, nesympatický hlavní hrdina dává zamyšlení, zda takový člověk vůbec může učit děti. Negativní svět okolo, důraz na nesmyslné věci, momenty a opakující se děj pak vše shrnuje tak nějak popletený guláš, kde snad ani autor již neví, o čem ta kniha původně byla. Snažil jsem se začíst hodně dlouho, ale uvažování lidí v knize a hlavního hrdiny je fakt síla a svět takto pesimisticky až hloupě naštěstí nevypadá a není. To hodnocení není za myšlenku knihy, ale za zmatenost s kterou je napsána.
Zpočátku mi přišlo otravné, jak jsou lidé na vsi stereotypizováni. Jakožto karikatury sebe sama, to jest otravní, vulgární a hloupí lidé, kterým jde hlavně o vlastní prospěch. Postupně jsem ale začal chápat, že toto není kniha, která by měla ambice věrně zachytit nějaké sociální prostředí. Naopak se pomocí těchto karikatur a extrémů snaží poukázat na něco, co je nám vlastní a tento přístup dotahuje až do absurdních rozměrů. Jak tu již padlo, v tom je kniha trochu kafkovská. Zároveň jde o literaturu humornou (ač jde o humor dosti černý), ryze českou (s grácií a nadhledem glosuje typické české charaktery) a bohužel občas i dost doslovnou (zvláště v ideologicky laděných statích kritizujících např. masnou výrobu, které mají podobu skoro až pamfletu, což trochu ubírá na působivosti). Kniha tak není snahou o rozdělení společnosti na městskou elitu a nevzdělaný venkov, ale je zkrátka poctivou kritikou dnešní doby, ač mnohdy dost vyhrocenou. Kéž by takových knih vznikalo u nás více...
Spíše než Kafku jsem v tom četl Havla. Absurdní svět - nesvět, ve kterém se bezejmenný hrdina pokouší vyznat, obstát, přežít... Kniha je o učiteli, který utekl na venkov. Věřili byste ale, že existují lidé, kteří si o ní myslí, že je JEN o učiteli, který utekl na venkov, a nic víc?
Na mě to bylo tak depresivní a těžko uchopitelné, že jsem to v půlce vzdala. 2+2 jsou 4
Tohle mě jednoduše míjí. Občas se to čte samo, ale prostě ani nevím, co čtu. V něčem je to jako Peelovo Get out, pak je to jako Švejk, prostě tomu nerozumím. Taky už mě sere ta neexistující nebo alternativní přímá řeč, kterou jsem zažil poslední dobou po tunách včetně Žítkovských bohyň. Ovšem, že beru ocenění a pozitiva díla, ale mě jednoduše neoslovují.
Naprosto famózní. Musela jsem si tu depku dávkovat, ale stálo to za to. Jako poloviční vesničan jsem přesně věděla, co pan učitel prožíval a jaké to musí být peklo pochopit motivace postav, jejich zvyky a mentalitu. Filozofie celého díla je naprosto zničující. Nihilismus na vás přímo dýchá. Ona zdlouhavost některých pasáží se mi zdá opodstatněná a důležitá pro navození správné atmosféry každodenního a neměnného života na vesnici. Vyvrcholení díla bylo naprosto úžasné, jako bych v té "apokalypse" sama stála. Autor mě dokázal vtáhnout do těchto okamžiků, které jako by trvaly věčnost. Jednoduše mám za to, že je Destrukce dílo světového charakteru.
Směsí nihilismu, grotesky,absurdity,deprese a vnitřní nejistoty hrdiny mi to připomínalo některé z prvních knih Houllebequa.Trochu jsem podezříval autora z příliš velké inspirace.
....."Lidé hovoří o svém nitru. Mám podezření, že uvnitř nás nic není. Nekonečná prázdnota. Nic, co bychom chtěli vidět. Skutečné já, kterého se děsíme.
Čemu říkáme člověk, je ledabylý nátěr. Nános civilizačního bahna, které nám umožňuje zavázat si tkaničky, namazat si krajíc chleba a rozhodnout se kudy jít....."
Podobných"perel"je v knize hodně,po určité době se zdály být pro mne únavné, uvažoval jsem o nedočtení.
..."Víte, tady na vesnici si hledíme každý svýho a současně dáváme pozor jeden na druhýho, aby si každý hleděl svýho,..."
Nebo:
...."Život na venkově, to je rozsudek a diagnóza. Otcové zde souloží se syny, dědové s vnučkami jako v celé této zemi. Všichni utopení v alkoholu. Život na venkově, to je smrt...."
Ovšem v polovině knihy,kdy vesnice vydává své"kostlivce ze skříní "a vyprávění se mění v něco jako existencionální ekologický thriller,se můj zájem o dočtení probudil.
Svým způsobem je to originální a zvláštní kniha, která neosloví každého.
"To víte, tady na vesnici se lidi staraj jeden o druhýho, aby se každý staral sám o sebe. Vesnice má svý pravidla, to musíte přijmout."
Ale tahle knížka není o vesnici a o vesničanech. Já jsem pořád cítil, že ta vesnice je tam jen jako alegorie. Je to takový korporát. Tady se musí makat, příteli, anebo to alespoň předstírej, aby si tě někdo nevšimnul, že vystupuješ z řady. A moc nemudruj, pěkně drž krok. Na nic se neptej, protože pak se začne někdo ptát na tebe.
"Všichni musíme akceptovat, že je na světě něco, co nás všechny přesahuje, čemu se musíme podřídit. Že věci jsou z nějakého důvodu, a kdyby mohly být jinak, byly by jinak, ale nejsou, protože nemohou."
A co je tím korporátem? Může to být i stát, který se tak chová? Já si myslím, že to Standa takhle nějak myslel. A v tom se mi ta kniha zdála výjimečná.
Říkali: "Odstěhuj se na venkov, je tam pěkně, samej milej človíček a ta příroda panečku!"
Štítky knihy
životní prostředí environmentalismus učitelé, učitelky vesnice existencialismus Magnesia Litera život na vesnici české romány enviromentální etika
Autorovy další knížky
| 2021 |  Destrukce |
| 2017 | To je Brno |
| 2017 | Nejlepší kandidát |
| 2020 |  111 míst v Brně, která musíte vidět |
Kniha Destrukce je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 191x |
| Čtenářské výzvě | 19x |
| Doporučených | 11x |
| Knihotéce | 43x |
| Chystám se číst | 170x |
| Chci si koupit | 36x |
| dalších seznamech | 2x |
Výborný, výborný,výborný. Chvilema trochu absurdni, ale k velkému zamyšlení, jak ublizujeme prirode, vztahum, lidem. Jak se jako společnost valime k destrukci. Hodně kniha k přemýšlení