Destrukce
Stanislav Biler
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/481258/bmid_destrukce-xsc-481258.jpg
4
167
36
Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý člověk své místo, každá otázka odpověď, kde je pravda jasná a nepochybná. Bezejmenný hrdina v bezejmenné vesnici se na počátku ocitá ve zdánlivě ideální situaci: dostává k dispozici dům a perspektivní místo učitele základní školy. Zbývá jen najít ženu a splynout s řádem tradičního světa. Že před světem nikam neuteče, mu dojde ve třídě dětí, kterým nedokáže s jistotou zodpovědět jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozedírá permanentní úzkost. A stav vesnice mu na klidu nepřidá. Místo poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Místo života nalézá smrt, místo čisté přírody uschlý les, mrtvé pole a vysychající studny. Zatímco hrdina sleduje environmentální katastrofu nejasného původu, skoro všichni okolo se dívají jinam a na jasné otázky poskytují pouze mlhavé odpovědi. Předstírají, že se nic neděje, a pokud se snad něco děje, tvrdí, že s tím nelze nic udělat. Učitel se snaží urputně zapadnout a věřit všemu, čemu věří ostatní. Je přesvědčen, že mu stále něco podstatného uniká. Něco, díky čemu ví všichni okolo něj, co mají dělat, čemu věřit a kam se dívat, zatímco hrdina ztrácí jistotu dokonce i v tom, v jakém pořadí jdou nohy za sebou. Naději upíná ke starostovi obce, řediteli továrny i nové přítelkyni. Jak si však učitel musí přiznat, jejich sebejistota nepramení z toho, že ví něco, co mu uniká, ale z popření světa a nakonec i života. Před definitivním zhroucením z nesmyslnosti světa učitele zachraňují spřízněné duše, jež nalézá i v této bohem prokleté pustině… Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.... celý text
Přidat komentář
Umění to moc není, ale zato úchvatný kondenzát toho nejhoršího, co se dá po pravdě říct o téhle zemi a jejích zmatených obyvatelích. To, čeho si člověk jednotlivě všímá, dokáže autor geniálně shrnout, zahustit a uvést do souvislostí. Nedostávala jsem záchvaty (zoufalého) smíchu jako u Nejlepšího kandidáta, ale je to pozoruhodná kniha. A vůbec bych se neupínala na to, že je o venkovu. Většina Billerových postřehů se dá snadno zobecnit.
Podivný román zaplněný černobílými neživotnými postavami,balastem předsudečných "vidláckých"klišé,ve kterém ekologicky uvědomělé dobro svádí boj s nezodpovědným masturbujícím zlem.
Ať už to měla parodie,alegorie či groteska,nijak mě tento směsný aktivistický bizár neoslovil.Neustálé opakování otravovalo,místo humoru jen jakýsi ironický škleb a i těch oběšených,zastřelených,znásilněných a do studny spadlých bylo až moc.
Nějaké hlubší poselství asi není třeba hledat.Dvě úplně poslední věty/sebeparodující/ naznačují,že ani autor nebere své dílko nijak vážně a že se chtěl především pobavit.
Lepší, než jsem čekala. Sice to není knížka, po které sáhnete, když si chcete zlepšit náladu, ale vyjadřuje až velmi dobře environmentální úzkost, kterou dnes hodně lidí pociťuje.
Vítězný román ceny Magnesia Litera 2021 je prazvláštním čtením z mnoha důvodů. V první řadě víceméně postrádá nějakou dějovou linku. Z anotace to sice vypadá, že vede odněkud někam, pravdou je spíše opak. Hlavní hrdina románu i přes veškerou svou snahu zapadnout mezi komunitu obce, zůstává spíše na místě a pomalu ale jistě podléhá vlastní destrukci. Tady můžeme příznačný název vnímat poprvé. Kromě toho, že destrukci propadá metaforicky, propadá jí i fyzicky, neboť neustále zakopává nebo někde padá. Destrukci podléhá i samotná vesnice, všude se objevují praskliny, a její blízké okolí - vyprahlý les a pole. V druhé řadě jsem použila výraz prazvláštní čtení kvůli samotné výstavbě textu. Kniha stojí (ale bohužel do jisté míry i padá) na své rytmizaci, repetitivnosti a monotónnosti. To, že dvě a dvě jsou čtyři, se dozvíme tolikrát, až už si v závěru budeme spolu s protagonistou pokládat otázku, zda je tomu skutečně tak. Samozřejmě, že to celé byl autorův záměr a děj spíše než k nějakému rozuzlení směřuje k tomu, že vlastně nic nemá smysl, a že když si to uvědomíme, dojdeme klidu, nicméně k tomuto poznání vede tak vyčerpávající cesta, že jsem po dvou třetinách tak trochu doufala v její rychlejší konec. Destrukce navíc (a opět určitě záměrně) oplývá psychologicky plochými a šablonovitými postavami, a byť nás na konci románu čeká ve spojitosti s nimi jisté wow, v návaznosti na hutnost textu vyšumí (alespoň v mém případě) trošku do prázdna. Uf, teď to vypadá, že jsem dílo trochu zdrbla, ale nerada bych, aby minirecenze vyznívala negativně. Ta kniha je na poli české prózy úkaz, je inovativní, jiná, cenu získala zaslouženě. Jedná se dle mého spíše o náročnější čtení, jak díky environmentálnímu a existenciálnímu tématu, tak samotným zpracováním. Troufám si tvrdit, že zaujme ty, kterým se líbily Praskliny Kláry Vlasákové nebo Cestou špendlíků nebo jehel Zuzany Říhové.
Text, o kterém jsem po celou dobu ani zbla netušila, co si myslet. Vyprávění je sugestivní, autorovi se asi (?) podařilo zachytit jakousi vyprahlost venkova, netuším ale, co tím vlastně chtěl sdělit. Že žijeme konzumně, že se nestaráme o planetu, o vodu, o lesy, o bližní své? Že každý z nás za sebou tahá do kufru sbalenou minulost jako závaží? Že venkov není ani omylem v ničem lepší? Text má bezesporu dokonale vystiženou i gradovanou atmosféru, autor nespěchal a šetřil si munici, dávkoval informace postupně a hnala mě ve čtení dál touha zjistit, kam to všechno spěje, míří. Za to obě hvězdy, za vykreslené osudy, jejich propojení i to něco, co bylo pod/za textem, nebo tam někde prostě. Možná jsem nepozorný čtenář, nebo jenom neumím správně číst intošsky; bohužel jsem to propásla a nezjistila, co jsem knihou zjistit měla. P.S. Je-li toto laureát ceny Magnesia Litera, Bůh s podobně pomaleji chápavými čtenáři jako já a zlé pryč.
Byla by z toho naprosto skvělá povídka na pět stran v časopise Host nebo v příloze Respektu nebo nějakém podobném periodiku. Ale takhle se to nedalo. Nedočetla jsem, proto nehodnotím.
shoduju se s názorem čtenáře níže (holomex): intošská slátanina
zpočátku jsem se pokoušel číst alegoricky: vesnice jako svět, postavy jako jednotlivé vzorce chování, děj jako modelový vývoj spění ke katastrofě, ale... nefunguje to
poslední dobou vyšlo tolik "vesnických románů" s plochou dichotomií já bohatý metropolitní intelektuál, uvědomělý ekolog, multikulturní globalizátor, plácající se v existenciální krizi středního věku, versus hloupí, omezení, chudí a závistiví burani bez sebereflexe a ambicí, chtiví peněz a svázaní zastaralou "tradicí" a kýčovitým folklorem, kteří se užírají nenávistí a mstí se naplaveninám; obě strany svá bebíčka řeší agresí, ignorací nebo chlastem
opakování je v Bilerově románu nefunkční, bez variace a přesahu, v polovině začne nudit, meditativní vsuvky vypravěče s metaforikou kvantové mechaniky jsou dost násilně naroubované na ekologické poselství a spíš se jejich znalostí chce autor blejsknout (když je má v textu i Vopěnka, tak já taky - ale to jsme v Čechách zase o dvacet let zaspali - a taky musím tleskat Grétě a přidat trochu "porna", ale s osobním odstupem, takže penis vytahují veřejně jen zlí a pitomí), a vůbec nejbizarnější je závěr... (zlo je pohádkově potrestáno a hodní jdou ruku v ruce šťastným ekologickým zítřkům)
Vyprávění se zpočátku rozjíždělo poněkud klopýtavě, ale postupně přerostlo ve výstižný postapokalyptický příběh nepostrádající nadsázku a zejména dlouhou řadu trefných popíchnutí na adresu českého (zdaleka ne pouze vesnického) buranství a lhostejnosti. Vize strhující, jízlivá a děsivá.
To se takhle setká absurdismus "Moru" od Alberta Camuse, sarkasmus "Smrtholky" Lucie Faulerové grotesknost "A uzřela oslice anděla" od Nicka Cavea a vznikne z toho letošní vítěz Magnesii litery za prózu "Destrukce od Stanislava Bilera"
Kniha vypráví o učiteli, který před složitostí světa utíká na venkov, kde hledá řád a jistotu. Místo toho ale dostává místo, které prochází neodvratným rozkladem (destrukcí) a spěje k zániku.
Kniha na příkladu jedné nejmenované české vesnice řeší témata , jako je například klimatická krize, politická neschopnost a nečinnost, vykořisťování, nefunkčnost školního systému, přehlížení problémů a jejich záměrné neřešení. Na pozadí toho všeho se nachází hlavní hrdina procházejí existenciální krizí, snažící se pochopit absurdnost světa .
To vše v naprosto groteskním světě, kde je na problémy poukázáno zdůrazněním stereotypů, které jsou záměrně vyhnány do úplných extrémů. Kniha je plná sarkasmus a černočerného humoru, který může být pro spoustu lidí silně za hranou. Mezi tím vším se kupodivu nachází i spousta krásných poetických chvilek.
Tahle šílená směsice kupodivu funguje naprosto dokonale a pro mě osobně je to jedna z nejlepších českých knížek za posledních několik let.
Odnesl jsem si dva základní dojmy. Že nemám chuť na maso, protože je to zdechlina. A že kniha je bohužel taková intošská slátanina. Přiznávám jí pár jiskrných momentu, ale převládaly ve mně pocity předvídatelnosti a rozpačitosti.
Dala bych klidně 4,5 hvězdy, to, co mě na knize štvalo, bylo totiž funkční. Velmi působivé absurdní drama ze světa, kde všechno schne, umírá a praská, s hrdinou, který pořád padá obličejem napřed a naučit se dát si před sebe ruce mu trvá většinu knihy. Biler napsal takové ty stereotypní vesnické charaktery, které se v beletrii o vesnici vs. městě vyskytují pořád, ale narozdíl od nepovedené karikatury to přehnal, v dobrém slova smyslu. Vesničané tu opakují tupé repliky, chtějí klid na práci, aniž by někdy reálně něco dělali, a hlavně nechtějí, aby se někdo vyděsil. Naivní učitel potřebuje jediné dvě rebelky v obci k tomu, aby si přestal nalhávat, že tu najde nějaký smysl. Pokud jde o Bilerovu tvorbu, Všichni tady umřeme mě stejně asi baví nejvíc, ale narozdíl od tohoto pořadu v Destrukci vlastně zůstává trocha naděje. Nominaci na Literu má podle mě naprosto zaslouženě.
Realistický román z českého venkova. Environmentální a existenciální román. Hlavní postavou je učitel, který odchází na vesnici. Vyučuje na základní škole. Prolínají se kontrasty klidného venkova a světa v rozvratu, života a smrti, přírody a uschlého lesa. Hlavní hrdina se setkává například se starostou obce, ředitelem továrny, najde si přítelkyni..
Z knihy by se dalo vypsat hodně zajímavých myšlenek, ale žádné jsem si nevypisoval.
Asi to nebude kniha pro každého. Myslím si, že autor má správný pohled na dnešní svět a chování některých lidí. Je to sice smutné, ale je to realita. U těchto typů románů se čtenář musí více zamyslet. Autor se točí někdy v kruhu (souhlasím s předchozím komentářem), ale celkově to nebyla špatná kniha. Knihu hodnotím průměrně.
Sdělení knihy je naléhavé a místy je napsaná fakt dobře, podobně jako Kandidát ale tak po stovce stránek ztrácí dech, začíná se opakovat a točit v kruzích. Asi je to nástroj pro další vyostření existenciální tísně, ale čtenář otupí a taky trochu tuší, jak se bude děj vyvíjet. Jak tady už bylo zmíněno, jiná umělecká forma by tomu mohla slušet.
Je to výborný námět, fungovalo by to dobře jako film, na české poměry by byl odvážný... Literárně mě to ale tolik nezasáhlo. Nejlepší kandidát se četl sám. Destrukce je na čtení obtížnější. Děj se hodně opakuje, nikam neplyne, zamotává se na místě a padá na obličej, stejně jako hlavní postava - učitel v deziluzi ze světa naprosto odevzdaný nihilismu, ale sám tak trochu rezignovaný ňouma. Přitom na pozadí se odehrávají všechna velká témata - klimatická krize, odcizení, strach z budoucnosti, bezmocnost proti zvůli mocných, lidská malost a hloupost. Biler je se satirou sobě vlastní krásně promítá do absurdních scenérií a lidí prežívajících na venkově, kde se všichni starají o sebe a zároveň dohlíží, aby se všichni starali o sebe.
Teď se bojím vůbec přemýšlet o bydlení na vesnici... Tak díky.
33/2021 Destrukce je kafkovsko-bilerovský absurdní román, velmi jemně balancující na hraně nejčernějšího humoru a nejtemnější deprese. Člověk fakt neví, jestli se dřív smát nebo brečet, ale ten smutek nakonec fakt převažuje. Protože jakkoliv je kniha bezpochyby zamýšlena primárně jako ironický, satirický komentář nastavující zrcadlo zabedněným obyvatelům naší země, jejich pokrytectví, lhaní, přetvařování, zbabělosti, strachu, udavačství, závisti, lenosti a všeobjímající ubohosti a malosti, ačkoliv větší důraz než na vlastnosti nás a našich spoluobčanů je kladen na otázku neradostných vyhlídek do budoucnosti, což se týká čím dál většího sucha, vyšších teplot, extrémních výkyvů počasí, povodní i tornád a dalších spřízněných projevů vyplývajících z klimatických změn, se kterou, alespoň teoreticky můžeme ještě něco dělat (LOL), tak ve výsledku si čtenář uvědomí, že na tom nic vtipného není; tohle je smutná pravda, realita dotažená do extrému, tohle se skutečně děje, takhle se lidé chovají - k sobě, k dětem, k přírodě, ke zvířatům (!!!), a jak na téhle Zemi budeme žít za 100 let, to si opravdu neumím představit a je mi z toho smutno. Tahle kniha je jen pro silné žaludky a nebo lidi, kteří jsou natolik pohlceni kognitivní disonancí, že to dokážou vnímat jako čistokrevnou srandu, při čtení se dobře pobaví, protagonistovi ale asi nebudou příliš dobře rozumět, a na konci knihu odloží s tím, že tam bylo málo krve. ___ Celou dobu jsem si představoval, jak skvěle by se tento "příběh" vyjímal na divadelních prknech. Těším se, až si tohle někdo vezme do parády.
Štítky knihy
životní prostředí environmentalismus učitelé, učitelky vesnice existencialismus Magnesia Litera život na vesnici české romány enviromentální etika
Autorovy další knížky
| 2021 |  Destrukce |
| 2017 | To je Brno |
| 2017 | Nejlepší kandidát |
| 2020 |  111 míst v Brně, která musíte vidět |
Kniha Destrukce je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 192x |
| Čtenářské výzvě | 19x |
| Doporučených | 11x |
| Knihotéce | 43x |
| Chystám se číst | 170x |
| Chci si koupit | 37x |
| dalších seznamech | 2x |
Beru-li knihu Destrukce jako grotesku, baví mě, přijde mi trefná a tak akorát "přehnaná", dovedu si užít (až kafkovsky) karikované postavy a dialogy od policistů po starostu. Pokud je však text myšlen spíše vážně a realisticky, jsem na vážkách, není-li kniha "trochu moc" a neveze-li se po vlně "vidlácké kultury" (film Díra u Hanušovic apod.).
PS: Jsem (typický) Pražák, co má (typicky) chalupu v severočeských Sudetech a chce se na ni (netypicky) na stáří stěhovat. V tomto směru mě kniha docela děsí, v moha figurách vidím své sousedy a zvláště ta venkovská "činorodost" a "pracovitost" z "musu", to je panečku opravdový horror:)