Bůh je mrtev, nic není dovoleno

OK, ale není to žádná pořádná kniha, a tak si z toho člověk nic moc nezapamatuje. Jenom takové odlesky hladiny.

Kniha nám toho nabízí mnoho. Otevírá témata, která řešíme. Líbí se mi, že autorka polemizuje s názory svými i ostatních, jak nám ukazuje v rozhovorech s jednotlivými filozofy a dalšími osobami a nutí čtenáře přemýšlet. Otázky jsou důležité. Nic není tak jednoduché, aby se to vyřešilo od stolu a ihned, jak si často řada lidí myslí.
Já myslím, že je dobré nad tématy přemýšlet a klást si otázky, které nás snad posunou o kousek dál. Terezu Matějčkovou mám ráda i když s ní nemusím se vším souhlasit, ale s většinou ano :) jak mám naposloucháno i z několika rozhovorů z médií.

Některé části mě opravdu bavily. Je vidět, že autorka má rozhled. Bohužel je z knihy silně cítit autorčin politický názor. Tím se její hodnota snižuje. Cítil jsem se občas, jako bych četl manifest nějakého dezinformátora. Čekal jsem více filozofie, méně politiky.

Podnětná kniha, která vybízí k přemýšlení a dialogu - dvěma věcem, které jsou dnes opravdu důležité a potřebné.

Číst takovéto knihy je vždy čistá intelektuální radost. I když člověk nemusí s autorkou vždy ve všem souhlasit, své názory podává koherentně a přesně vyargumentované. To člověka pak v případě nesouhlasu provokuje k tomu, aby si svůj vlastní postoj vyjasnil podobně kvalitně, nakolik je toho schopen.
Samozřejmě jde zvolit i jednoduchý odsudek, ale takovým čtenářům asi kniha určena není.
ML naprosto zaslouženě.

Knihu jsem si koupil ze zvědavosti až poté, co vyhrála cenu Magnesia Litera. Upřímně jsem byl trochu zklamán a překvapen, že tato kniha vyhrála. Ale to jen stranou. Obsahově mi přišla nejlepší střední část, nejvíce zaujal rozhovor s Virginií Despentes. Názorově je autorka více méně konzistentní, interview s autory či mysliteli a zamyšlení nad knihami či studiemi jsou volena tak, že názorově více méně rezonují s názory Matějčkové - což je za mě trochu škoda, protože jsem v průběhu četby měl sílící dojem z efektu názorové bubliny, kterou namísto rozrušování a překonávání rozebírané texty či reprodukované rozhovory spíše posilovaly. Narazil jsem na pár zajímavých podnětů. Kniha určitě není špatná. Zároveň si nemyslím, na základě některých recenzí vyšlých v médiích, že by autorka byla názorově extremistická nebo nenávistná. Ale výhra ceny za publicistiku mě zkrátka překvapila, tím spíš, že jde o sbírku často jednotlivě již publikovaných esejů či článků.

Výborná kompilace aktuálních esejů a rozhovorů s osobnostmi, které ovlivňují názory společnosti. Výborné tipy na knihy. Děkuji paní filozofko:-)

Když jsem na některé texty narazil samostatně na webu Echa, bylo mi hned jasné, že světonázor autorky mi blízký nebude. Čtou-li se texty ale takhle dohromady, vyjevuje se jejich hloubka a propojenost. Kombinace esejů, recenzí a rozhovorů je formát, který funguje skvěle: dovoluje obsáhnout mnoho perspektiv a hlasů a osvětlit myšlenkové linie propojující minulost se současností. Vychází z toho zajímavé postřehy, podnětné úvahy, zároveň se tak srozumitelně zprostředkovává myšlení současných intelektuálů. A myslím, že tím autorka prokazuje, že vůli a odvahu vést dialog skutečně má, byť se všechny texty musí číst v kontextu jejího prostředí, a to je vrcholně akademické a intelektuální. Pokud si texty přečte někdo, kdo je z prostředí úplně jiného, poprávu mu může připadat, že některé věci zveličuje, rozdmýchává emoce a nebo že některé zkušenosti a jevy záměrně opomíjí.

Ve zkratce je pro mě kniha o tom, že upadáme a že nástroje, jak to zastavit a zvednout se, můžeme najít i v minulých zkušenostech, tradicích, hodnotách. Prvním dvěma částem knihy (V myšlení a V těle) vládne pocit, že blbnem: jednak doslova (klesá IQ, slábnou vědomosti, paměť), jednak přeneseně (plašíme se a podlíháme všelijakým dekadentním ideologiím a módám jako transgenderismus, nové pohanství, apokalyptický alarmismus). Třetí část se zabývá rozhádaným světem – tady jsem se trochu ztrácel, např. z rozhovoru s H. Welzerem mi opravdu není jasné, proč bychom neměli vnímat Hitlera a Putina jako zlé. Extrémní psychopaté jsou zlí, protože nemají empatii, ale Hitler a Putin nejsou zlí, protože empatie zřejmě schopní jsou a „jen“ jednají v zajetí pochybné morálky, tudíž s nimi máme jednat? OK, to je hezká úvaha salonního intelektuála, ale nevím, jestli někomu pomůže.

Ach jo. Autorka není homofob, ale... Autorka není ortodoxní křesťanka, ale... Autorka není odpůrkyní feminismu, ale... Autorka není transfobik, ale...

Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Autorka je chytrá, vzdělaná žena s rozhledem, ale o pár chlupů konzervativnějšími názory, než jsem ochotná odkývat.

Otevřená diskuzi, ale neustoupí ani o chlup. A ty feministky to uz trochu přeháněj, diktovat nam svobodu. Hlavně se všichni uklidněme, vždyť to vsichni trochu ženete na hranu, ne?

Kniha Bůh je mrtev. Nic není dovoleno filozofky, publicistky, esejistky a překladatelky a do roku 2023 vysokoškolské pedagožky Terezy Matějčkové (*1984) byla oceněna cenou Magnesia Litera za publicistiku. Shrnuje její texty psané v letech 2022 a 2023 pro Týdeník Echo, takže je to různorodá směs esejí, recenzí a rozhovorů, z nichž některé mě zaujaly více, některé méně a na několik jsem jaksi asi neměl tu správnou mozkovou kapacitu, což je v pořádku, nemohu rozumět všemu a všechny autorčiny myšlenkové pochody pochopit a taky ne vše mě zajímá stejně jako ji.
Je tu mnoho témat a aktuálních otázek (rodina, gender, svoboda, rychlost, únava, transmoderna, neschopnost vymanit se z frází, covid a co nám přinesl, feminismus, soumrak otců, infantilní doba, klima, technologie, média, sociální sítě aj.), je to kniha podnětná a možná i rozčilující; a přiznávám, že na pár textů jsem neměl trpělivost, ale mnohé jiné jsem si naopak užil a vychutnal. Celkově se mi více než eseje a zamyšlení líbily rozhovory s mnoha zajímavými osobnostmi (mj. s Peterem Trawným, Janem Faktorem, Barbarou Schmitzovou, Virginií Despentes a dalšími) a recenze (Mezi světy Juli Zeh a Simona Urbana, Trotl Jana Faktora, Ve jménu Metody Juli Zeh, Jaký život je hoden žití? Barbary Schmitzové, kterou Matějčková později přeložila a která právě vyšla v Karolinu, Milý kreténe Virginie Despentes, Hodiny Iana McEwana, Zničit Michela Houellebecqa, Homo faber Maxe Frische aj.).

Kdybych měl počítat argumentační fauly, tak by mi nevystačily prsty na rukou, i kdybych měl ty ruce tři. Taky je vtipné, jak se autorka v knize staví do role nějakého disentu, jako by chudák bojovala proti názoru většiny. Ale jinak tleskám, že se jí podařilo sepsat takový "nothingburger" plný obecných, nenapadnutelných a taky prázdných frází.

"Pohlaví je reálné"? No nepovídejte, to ani nikdo nezpochybňuje.

Matějčková je obdivuhodná česká filozofka, která vyjadřuje své názory explicitně, bez ohledu na ty aktuálně považované za správné

recenze, eseje a rozhovory z posledních dvou let jsou čtivé, promlouvají k nejžhavějším společenským problémům a kontroverzním tématům a vybízí k zamyšlení, cílem není vše odsouhlasit, ale srovnávat různé postoje, názory a argumenty a vzájemně se respektovat, protože - jak říká Matějčková - "součástí tolerantní společnosti je diskuse"

doufám, že kniha dnes večer dostane Magnesiu Literu, doporučuju!

Eseje Terezy Matějčkové trpí jistou intelektuální nepoctivostí – relativizovat důležitost feminismu v době generové nerovnosti či vědecký konsensus nad klimatickou změnou sice může být vstupenkou do společnosti Klausů, Jaklů a Hamplů, otázkou však je, jaká je relevance takovýchto úvah. Česká filozofická polistopadová tradice byla vždy postavena spíše na kritice mocných a hledání alternativ (Škabraha, Bělohradský, Bondy, Hauser), myšlenky Matějčkové oproti tomu působí tak, že autorka si vybere nepodstatné, ale diskutované téma a rozvine jej do takřka transcendentálního problému.

Jistě, v Británii či USA byly zaznamenány případy velmi bizarní generové sebeidentifikace, je ale korektní toto vztahovat na celou LGBT komunitu a vyvozovat z toho obecný závěr? Ano, názor Virginie Despentes o tom, že „znásilnění není konec života“ či lamentování s Norbertem Bolzem nad tím, že bílí muži jsou utlačováni sice může přitáhnout čtenáře, neboť jde o věrné téma kulturních válek, nicméně role veřejného intelektuála by měla být jiná, než role poslance SPD.

Snaha otevírat nepříjemná témata má však vede i k velmi svěžím a inspirativním rozhovorům či esejům. Polemika s Haraldem Welzerem třeba tematizuje současný ukrajinsko-ruský konflikt a zaznívá zde doposud stále nepopulární teze o tom, že Putina nelze porazit vojensky, ale diplomaticky.

Úžasná kniha pro dnešní dobu. Takový lehký nádech filosofie, ale spíš obecného zamyšlení z nenásilného kontextu. Velmi čtivé a záživné.

Na Tereze Matějčkové mám rád, že na rozdíl od mnoha jiných veřejných intelektuálů u ní předem nevím, co si o čem bude myslet. Tomu odpovídá i výběr knih, které komentuje, a lidí, s nimiž dělá rozhovory. Vždy jde o občerstvující úhel pohledu, se kterým se dá i nesouhlasit, ale je možné ho brát vážně, aniž by opakoval běžná klišé.

Skvěle vystihuje současné problémy a mluví mi z duše.

Velmi inspirativní eseje dokazující, že humanitvní vědy mohou mít velký přínost pro úvahy o celospolečenském dění. Zvlášť když myslitelé dokážou aplikovat v současnosti to, co nastudovali. Dle mého soudu to Tereza Matějčková dokáže výborně. Popularizuje humanitní vědy a zároveň motivuje k hlubšímu přemýšlení o (nejen) současných krizích, trendech, problémech i příležitostech.

Povedená kniha. Mnoho jsem znal již od ostatních filozofů, jejichž četba mi dala opravdu zabrat. Jako kniha popularizující určité myšlenky je to výborné. Skvělý dodatek jsou i samotné rozhovory.

Výborné a inspirativní. Jednu dobu jsem hledala odpovědi na otázky u psychologů, ale nemělo to smysl, nic navíc nevěděli. Ty správné otázky a odpovědi jsem našla v této knize. To je to, co se chci dozvědět o sobě, o společnosti, o naší době. Humanitní vědy rozhodně žijí a pokud nám dokáží poskytnout nadhled nad tím, co se děje nebo alespoň otázky, které si běžně člověk nepokládá, pak je to skvělé.