Sorrow komentáře u knih

Jeff Lemire si mě naprosto podmanil svou ságou Essex County, kterou jsem četla loni. Doposud jsem se ještě nesetkala s povedenější grafickou podobou komiksu a co víc, autor ji umí skvěle nakombinovat s emočně vypjatým a výtečně vypointovaným příběhem. Podobně jako v Essex County je středobodem událostí muž nesoucí si v sobě nevyřešená traumata z dětství. Ani tady nechybí motivy střetu vzpomínek a reality, absence komunikace a neschopnosti odpoutat se od minulosti a jít dál. V Potápěči hraje významnou úlohu mysteriózní zážitek z mořských hlubin, díky kterému postupně spolu s hlavním hrdinou odhalujeme pokřivené události z jeho dětství. Lemire tentokráte šetří slovy ještě o poznání více než ve zmiňované sáze, o to pečlivěji lze ale „číst“ mezi jednotlivými panely. Jako neerudovaný člověk v oblasti kresby můžu jen hádat, jak to, že lze pomocí pár tahů štětce nebo fixy docílit takové hloubky prožitku, evidentně to však lze. Kromě toho stojí navíc Potápěč na mnoha vynikajících metaforách – „spravování konstrukcí, ale neschopnost spravit vlastní vztahy“, „práce s vysokým tlakem, ale neschopnost vypořádat se s tlakem nadcházejícího rodičovství“, „každodenní ponoření se do mořských hlubin spolu s prozkoumáváním vlastního nitra“. Autor nás v závěru nechá nahlédnout pod pokličku a ukazuje střípky z toho, jak dílo vznikalo – pro mě něco naprosto úchvatného a nepochopitelného. Potápěč je jedním z mých nejlepších letošních knižních zážitků, nenechte si ho utéct.

8 05.07.2021

Petr Borkovec je beze sporu jednou z nejvýznamnějších person současné české literatury. Musím se přiznat, že jsem se dost styděla, že jsem žádný jeho text ještě nečetla a jsem moc ráda, že jsem tento svůj rest skrze Sebrat klacek konečně napravila. Nejsem si sice jistá, zda je vhodné začínat jeho prozaickou tvorbou, když dominuje na poli poezie, co už ale… Sbírka mě udivila (ač neměla) svou poetikou a smyslem pro hru se slovy. Autor naprosto všední věci popisuje naprosto nevšedně, s takovou všímavostí a hloubkou. Činnosti, které každý z nás dennodenně vykonává a nevěnuje jim pozornost v Borkovcově podání ožívají a navozují pocit, jako bychom je právě prováděli. Vzpomínky na dětství, na vesnici, na pozorování brouků jako by patřily samotnému čtenáři. Kniha výrazně působí na emoce a smysly, všimla jsem si, že velmi často na ty sluchové, což je právě možná jedním z těch tajemství autentičnosti. Byť Sebrat klacek doslova podbízí k tomu myslet si, že se jedná o autobiografii, autor tuto domněnku víceméně popírá. Za mě sbírka, která by neměla nikoho minout a těším se, až se do Borkovcovy tvorby ponořím hlouběji.

5 07.06.2021

Věra Jirousová byla bez diskuse velmi zajímavým člověkem, osobně jsem toho o ní mnoho nevěděla, proto s povděkem kvituji životopisnou pasáž. Zaujala mě zejména část, v níž se snažila objasnit svůj komplikovaný vztah s otcem, což se promítalo i v deníkových záznamech. „Tweety“ samotné jsou působivé zejména ve smyslu pokroku myšlení i stylistiky autorky. Podíváme-li se na rok 1956, najdeme útržkovité věty, znuděnou školačku, která si potřebuje občas postěžovat. Jak ale roky míjí, Věřina potřeba vypsat se z nejrůznějších frustrací stoupá a my můžeme pomalu ale jistě tušit zrod významné osobnosti, která si stojí za svým a umí to se slovy. Obecně se při čtení deníků cítím vždycky tak trochu jako voyeur a nejinak tomu bylo v tomto případě, notabene když vyšly posmrtně a byly uspořádány autorčiným synem. Jedná se dle mého o ten typ knihy, v němž si každý najde nějakou zajímavou myšlenku a bude se k ní vracet a přemýšlet o ní třeba i s odstupem let. I já si pár takových našla. Nesmím ještě opomenout zmínit grafické zpracování – linoryty Matěje Lipavského jsou překrásné, výborně vystihují náladu a činí z Tweetů umělecký předmět.

3 27.05.2021

Na Chesilské pláži je velmi jemný příběh o hluboké lásce dvou lidí, kterou však velmi výrazně svazují dobové konvence a pojetí morálky. Autorovi se na malém prostoru sto a něco stránek podařilo zachytit vhled do hlav protagonistů, ukazující, jak je komunikace klíčová a jak snadno lze stejný okamžik vnímat úplně odlišně. Křehká nejistá Florence a trochu ješitný nedočkavý Edward, jak příběh skončí je asi víceméně jasné – aktuálnost textu je nicméně téměř až zarážející, zejména v kontextu nedávných kauz (#metoo a obecně otázky týkající se (a)sexuality). Závěrečná hořkosladká scéna chytne za srdce a donutí zamyslet se, jak si občas události z mládí v sobě neseme celý život. Celkově má novela výbornou atmosféru a skvěle zachycuje jeden okamžik, který rozhodne o všem.

3 27.05.2021

Anna Bolavá stála dlouho na mém seznamu autorek k přečtení. Do tmy je prozaický text, který získal v roce 2016 Magnesii Literu za prózu a splňuje všechna kritéria, která bych od vítězného titulu čekala. Má podmanivou atmosféru, úžasně zachycuje genius loci české vesnice, která v sobě snoubí to staré (divoká příroda, sběr bylin, láska k půdě) s tím novým (zejména lány babišovské řepky) a v neposlední řadě disponuje velmi zajímavou hrdinkou. Má pomalé tempo a svou baladičností mi připomněl Erbenovu Kytici. Bolavá navíc příběh hlavní postavy halí do tajemného hávu, není explicitní a byť v průběhu spřádá nitky, ze kterých si čtenář může vytvořit celkem kompaktní obraz, rozhodně není doslovná, což mám moc ráda. Do tmy jsem poslouchala jako audioknihu, pro naraci byla velmi vhodně zvolena (pro mě do té doby neznámá) Anita Krausová. Její hlas je křehký, jemný, ale i trochu záhadný a zastřený, což perfektně vystihuje náladu textu. Zvukové podkresy evokují pobyt v přírodě, možná jste někdy zažili ten pocit svobody bytí někde sám venku, kdy je člověk na jednu stranu šťastný a na druhou trochu vyděšený, tak přesně tak mi zněly. Kniha i audiokniha rozhodně stojí za pozornost.

17 27.05.2021

Opět se dostáváme k té ošemetné disciplíně hodnocení nonfikce. Vanessin příběh a svědectví je samozřejmě naprosto pobuřující, šokující a zavrženíhodné. Ale… Strohý styl, kterým se ho rozhodla vyprávět má podle mého jen dva póly – buď vám to sedne, protože něco tak strašného, čemu byla dívka vystavená, se přece nedá popisovat barvitě, nebo nesedne, protože se vás to prostě nedotkne (jakkoliv děsivě a chladně to může znít). Já bohužel patřím do druhé skupiny. Na knize mě (a stejně tak spoustu dalších) nejvíc překvapilo, jak normální se vše pro všechny kromě V. zdálo být. Čekala jsem příběh ve stylu Lolity – skrývání, kradmé polibky, vyšetřování policií… Toho tam jsou opravdu jen drobné záchvěvy, převážná část románku byla všem dobře známá, a dokonce snad i podporována. G. M. nechutně zneužíval svých vztahů k psaní románů, Vanessina matka nikterak nezakročila, přední francouzští literáti pokyvovali hlavami. Bavíme se tady o osmdesátých letech minulého století čili nijak stará minulost. Není divu, že vydání Svolení způsobilo senzaci a opravdu věřím, že nyní již žijeme v době, kdy je něco takového (minimálně z velké míry veřejně) neopakovatelné. Ptáte-li se na můj názor, zda si Svolení přečíst, pak řeknu (i přes nízké hvězdičkové hodnocení) ano, protože je to důležitý příběh, ale ve mně osobně slova autorky nezarezonovala tak, jak bych si představovala.

3 15.05.2021

Homo sapienne je zvláštní kniha, důležitá svým obsahem a pro publikum, kterému je primárně určena (autorka je Gróňanka a své dílo dále přeložila i do dánštiny, díky čemuž se mohlo distribuovat na světový trh). Co šokuje v padesátitisícovém Grónsku, bude asi méně šokující pro Středoevropana neb už jsme se (doufám) posunuli a tématika sexuální orientace a transgenderu nám už (snad) není tak vzdálená. Korneliussen vystavěla svůj román do pěti kapitol, v nichž nechá promlouvat vždy jednoho z protagonistů – příběhy přitom elegantně proplétá a vrství vztahové peripetie. Bohužel podle mého názoru působí postavy poměrně ploše a rozsáhlé a komplikované téma je jakoby odbyté a klouže po povrchu. Více ve mně zůstala akorát transgenderová kapitolka. Zajímavé a dynamiku podporující jsou vložené chaty aktualizující obsah a ukazující, jak vlastně něco, co se odehrává mezi řádky konverzace, velmi silně ovlivňuje dnešní vztahy. Pro někoho angličtiny neznalého budou naopak rušivě působit ponechané celkem rozsáhlé a časté anglické pasáže (překlad najdete na konci knihy). Sama si jejich zařazením nejsem moc jistá a dovedu se představit, že kdybych si je neuměla přeložit přímo v textu, bude mě obtěžovat neustálé listování a snaha pochopit jejich význam. Celkově pro mě Homo sapienne zůstává ve škatulce průměr, téma je důležité a bylo fajn nahlédnout, jak k němu přistupují na dalekém severu (ačkoliv celkem nepřekvapivě dost podobně jako u nás), literárně si ale nemyslím, že se jedná o něco jedinečného.

2 14.05.2021

Rudiš mě baví. Četla jsem jeho Český ráj, a právě Národní třídu a ráda po jeho dalších knihách sáhnu v momentě, kdy chci takovou tu oddechovku, která ale zdaleka není blbá. Jeho příběhy jsou docela banální, hlavní hrdinové poměrně archetypální mužští, a tak předpokládám, že je to hlavně stylistika, pro níž si ho jako autora nesmírně vážím. Národní třída je v podstatě Vandamův monolog směřovaný k jeho synovi, z něhož chce vychovat stejného bojovníka, jakým je on sám. Jediný dialog vede se servírkou Lucií. Příběh i přesto působí velmi dynamicky, autor používá pro něj tolik typické krátké, úsečné věty a repetitivní slova a slovní spojení (cajk, poučit o životě). Vandam je postava tragikomická, stereotypní, a přesto nesmírně plastická. Každý jistě takového Vandama ve svém okolí má. Pointa příběhu je poměrně překvapivá, kam ale vede samotný závěr, je čtenáři víceméně jasné. Národní třídu jsem poslouchala v audiopodobě. Vandama nadaboval Hynek Čermák a panebože, dovedete si vůbec představit větší trefu do černého? Velmi se hodí i k jeho filmovému obrazu. Dialog s Luckou (Kristýnou Frejovou) je velmi dynamický a oba narátoři předvádí svůj um naplno. Audioknihu tedy v tomto případě rozhodně doporučuji, myslím, že příběhu dodává další rozměr.

9 14.05.2021

Hned v úvodu zmíním, že fantasy není mým šálkem čaje a už vůbec ne, pokud se se jedná o využití motivu příběhu v příběhu. Proč jsem se tedy pouštěla do Bezhvězdného moře ptáte se? Protože Erin Morgenstern je autorkou jedné z mých nejmilovanějších knih – Nočního cirkusu. Ten jsem si oblíbila zejména pro tajemno, magično, lyrický jazyk a podmanivou atmosféru, a tak nějak jsem doufala, že něco podobného zažiji znova v případě její o osm let mladší knihy. Bohužel, nestalo se. Sama se divím, že jsem tuhle přes 500 stran dlouhou knihu vůbec dočetla, když už zhruba v první pětině bylo jasné, že to není nic pro mě. Celý příběh je velmi zamotaný, střídají se vypravěčské i časové roviny a byť ke konci samozřejmě dojde k propojení, celý koncept jako by postrádal určitou lehkost a vlastně i smysl. Anotace slibuje, že hlavní hrdina Zachary odhalí „pravou podstatu svého údělu“, buď jsem tedy nečetla dostatečně pozorně (což je možné, protože mě to prostě nebavilo) nebo jsem ignorant, ale já vlastně zaklapla knihu a v tu ránu nevěděla vůbec nic. Kromě toho, že mi nesedlo samotné téma, jsem bohužel postrádala (nebo si možná jen neuměla užít) i ony dříve zmiňované aspekty, pro které jsem si zamilovala Noční cirkus, a tak nemám v rukávu nic, za co bych dílo pochválila. Ač věřím, že si své čtenáře najde, já čtení považuji za ztrátu času, a to neříkám často…

5 21.04.2021

Dívka, žena, jiné zaujme na první pohled už pro svou neobvyklou stylistiku, Evaristo nepoužívá velká písmena a věty jsou od sebe často odděleny nikoli tečkou, nýbrž vynecháním řádku. Plynulosti a čtivosti textu to ale nikterak nebrání, proto bych s často používaným označením „experimentální próza“ šetřila. V jednotlivých kapitolách sledujeme osudy dvanácti žen různého věku i společenského postavení, spojujícím prvkem je pro ně více či méně tmavá barva pleti a postupné prolnutí osudů. Zpočátku jsem měla trochu problém s orientací v tom, kdo je kdo a jak spolu dané hrdinky souvisí, brzy jsem ale autorčinu stylu uvykla a s nadšením sledovala, jak propojí všechny linky. Příběhy jsou natolik barvité, že je těžké vypíchnout pár těch nejlepších, kniha podle mého funguje tak dobře právě díky celému konceptu propojení osudů a poukázání na odlišnosti „normy“ v průběhu času. Ač si to čtenář tak nějak v koutku duše uvědomuje, je skoro až neuvěřitelné, jakým pokrokem společnost prošla v průběhu několika posledních dekád co se týče vnímání rasy, pojetí feminismu nebo přístupu k genderu. Stále nejsme tak daleko, jak bychom měli být, ale když si připustíme, že před pár desítkami let bylo nemyslitelné pustit černocha v autobuse sednout a před nedávnem stál jeden v čele USA, je jisté zadostiučinění snad na místě. Román Bernardine Evaristo považuji za prudce inteligentní, pokrokový, výtečně stylisticky a tematicky zpracovaný; nechybí v něm hloubavé vážné pasáže, ale ani humor a nadsázka. Oceňuji, že je téma zpracováno velmi komplexně a autorka se nebojí dotknout i záležitostí, o kterých (troufám si tvrdit) heterosexuální bílý člověk nemá moc ponětí (jako třeba domácí násilí v případě kapitoly o Dominique). Doporučit můžu nejen knihu samotnou, ale i její audioknižní zpracovaní. Pro naraci byla vybrána má oblíbená Vanda Hybnerová, té bych snad vytkla (opět) jen angličtinu, ale je jí tam minimálně, takže určitě nepůsobí rušivě. Zvukové předěly kapitol jsou docela bláznivé, ale k celkovému plastickému obrazu příběhů se mi hodily. Audiokniha může být navíc dobrou volbou pro někoho, koho by snad přeci jen rušila ona zmiňovaná nezvyklá stylistika.

12 17.04.2021

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, povídkové knihy je těžké hodnotit. Rovněž v tomto souboru mi spousta zařazených textů splývala, děj jako takový mi zůstal v hlavě doopravdy jen u několika z nich (vypíchla bych za mě nejpovedenější Tyhle fragmenty, Samozřejmě že se podívala, V pěti a Pro otce). Kniha je ale úžasná pro svou celkovou atmosféru. Bellová je zkušená autorka, proto umí na velmi malém prostoru těžit maximum z minima slov. Většina povídek není delší než 10 stran, a přesto navodí genius loci, zaujme svými hrdiny a vytvoří pocit právě prožívaného okamžiku. Autorka navíc využívá svých dalších typických prvků, které známe z jejích delších prozaických textů a sice, že nedělá ze čtenáře blbce a nechá ho spoustu věcí domýšlet, naťukává myšlenky a momenty a nutí zamyslet se nad tím, co čtete. Pointa se často ubere velmi nepředvídatelným směrem a spolu s malebnou, ale přesto údernou stylistikou činí z knihy Tyhle fragmenty sbírku, kterou budu ráda doporučovat.

5 13.04.2021

Malý život je knihou, které jsem se vyhýbala jako čert kříži. Jednak z velmi povrchního důvodu (640 stran člověka vyděsí), a pak hlavně proto, že jsem ze všech stran slyšela, že je to pro čtenáře jedna z nejzásadnějších knih života, a že u ní prolili hektolitry slz. Číst dílo s takovými očekáváními je zkrátka těžké, hned na úvod ale můžu prozradit, že jsem se zařadila po bok zástupu fanoušků. Yanagihara velmi pomalým tempem buduje psychologii svých hrdinů, zpočátku působí román takovým nevinným neuchopitelným dojmem a vy si říkáte, tyjo, co na tom všichni mají. Pak ale začnou na povrch vyplouvat temnější události z minulosti, vztahy se propojují a prohlubují a vy si najednou uvědomíte, že vám na hrdinech záleží, místy dokonce víc než na tom, co se děje kolem vás v reálném světě. Malý život stojí na postavách a jejich vývoji, děj je druhotný. Autorka nás provází celými dekádami života svých hrdinů, někdy nás nechá do nějakého roku jen nahlédnout, jindy je popis ucelenější. Pokud se bojíte útržkovitosti, tak nemusíte, a to říkám jako někdo, kdo epizodnost děje nesnáší. V tomto případě dojde k naprosto ladnému propojení všech informací, přesto ale Yanagihara ponechává některé detaily nevyřčené a vy si tak můžete jen domýšlet, čím vším si protagonista Jude prošel. Pokud byste si měli letos na moje doporučení přečíst nějakou knihu, pak ať je to Malý život, pozor však na to, že dílo dost explicitně tematizuje násilí, sexuální orientaci, sebepoškozování a další nelehká témata. Pro mě jsou však stěžejními náměty bezmezná láska a přátelství.

16 07.04.2021

Anička, mluvící potok… je kniha neuvěřitelně chytrá. Děti v ní budou spatřovat přesně ty dětské motivy, pro které tento typ literatury vzniká. Laskavé, vtipné postavy, přátelství, dobrodružství, ale i napětí a drama. Dospělák v ní zase ucítí, jak velmi inteligentně Petr Koťátko pracuje s narativem. Mistrné spojení minulosti a současnosti domu s úžasným geniem loci, vrstvení psychologie postav i zápletky a v neposlední řadě stylistika, která je v jednu chvíli zábavná a svižná, aby ji hned vzápětí vystřídala skoro až hororová pasáž. Hrdinové si skáčou do řeči, veršují, jsou napjatí, znudění, pobavení a emoce se výborně přenáší na čtenáře. To vše jen ilustrátorsky podporuje autorova dcera Eva Koťátková, která zvolila jemné čisté linky, jež příběh skoro až oživují a některé výjevy jako by byly spíše filmem než jen statickým obrazem. V závěru nechybí fotografie domu, potoka i dalších výjevů, které dílo inspirovaly, což jen přispívá k autentičnosti celé knihy.

2 04.04.2021

Motýlí kniha má překrásnou myšlenku, volná inspirace dílem člověka, který si procházel nemocí, jíž si dokáže jen málokdo představit, navíc v podání takových velikánů současné české literatury. Dílo je nádherně zpracováno, jemné ilustrace Lukáše Musila ve stejném coloringu, jaký mají pak samotné texty, jsou překrásné. Rovněž obálka je velmi povedená. Samotné povídky to mají u mě s hodnocením vždy těžké, málokdy se mi trefí do noty většina z nich a ani tady bohužel nemůžu hovořit o výjimce. Vyloženě jsem se potkala akorát s prací Lucie Faulerové (Vítr s budíkem) a Marka Šindelky (Hra číslo 621). Obě povídky mají tak trochu společné, že je v nich popisovaná nemoc, úpadek člověka, v případě Lucie starého, v případě Marka dětí, což se mi tematicky hodilo k ladění knihy. Zaujal mě i Jonáš Zbořil svou myšlenkou 1. organismu tzv. „Dickinsonie“, jeho povídka je velmi lyrická, aby taky ne, když je vynikajícím básníkem. Ostatní práce mnou jen tak prošly, jsem ale ráda, že jsem skrze antologii vlastně poprvé narazila na práci Anny Bolavé a Petra Borkovce (ano, stydím se).

1 23.03.2021

Komiksy jsou podle mého ideální médium pro zprostředkování méně známých výjevů (ať už historických, biologických či právě autobiografických). Myslím, že se Tereze se Štěpánkou povedlo výborně přiblížit onemocnění jako takové, a také pocity, kterými si člověk v jeho průběhu prochází. To, jak chce být vnímán, jak nechce být vnímán, jak se cítí sám ve vlastním těle. Nenásilnou formou tak dochází k osvětě, která je velice důležitá. Kresba je jedinečná a skvěle podporuje intimitu sdělení, coloring je pak naprosto famózní, myslím, že komiksu ta trojbarevná kombinace vyloženě svědčí. Obzvlášť pochválit zaslouží polo či celostránkové panely, tam dochází k nejlepšímu přenesení emocí a rovněž samotná obálka. Menší panely se mi líbily o něco méně, na druhou stranu tam zase převládá spíše obsahové sdělení. Celkově je Bez vlasů vynikající komiks, který by nikoho neměl minout, Tereze je třeba vzdát čest za to, že se takto odhalila, jistě tím pomohla spoustě lidí, kteří si prochází něčím podobným. O hodnotnosti této knihy svědčí i cena Muriel za nejlepší komiks roku 2020.

4 22.03.2021

Raina Telgemeier je komiksová tvůrkyně, kterou čtenáři potřebovali už dávno. Pro svá díla čerpá povětšinou autobiografické náměty, které jsou zdánlivě obyčejné, pro člověka procházejícího si něčím podobným nicméně extrémně důležité. Obrazový formát je navíc dostupný širšímu okruhu. Já sama jsem si ji oblíbila kdysi díky komiksu Ségry, ten u mě vyvolal notnou dávku nostalgie a dodnes si jasně vybavuji roadtripové kresby. Nervy na mě zapůsobily (snad kvůli pro mě naprosto vzdálenému tématu) o dost méně, ale výrazně zelená barva v pasážích o zvracení zůstala :D Považuji za důležité dnešním dětem a mládeži sdělit, že jakýkoliv problém je potřeba řešit a když to nejde jinak, vyhledat odbornou pomoc není žádná ostuda. To doufám, že si čtenáři Nervů odnesou jako hlavní poselství a děkuji tímto autorce za to, že se nebojí otevřít a předává tak své zkušenosti dál tou nejlepší možnou formou.

2 18.03.2021

Jak už jsem zmiňovala někdy dříve, hodnocení poezie není zrovna moje parketa. Mladý lev a stará opice navíc rozhodně není typickou básnickou sbírkou, jedná se spíše o společný projekt dvou lidí, kteří se milují hlubokou komplikovanou láskou dědečka a vnučky. Už od prvního nahlédnutí máte dojem jako byste jim kradli kousek soukromí. Kniha působí velmi intenzivně na city, je niterná a sálá z ní nostalgie a touha přiblížit se s vlastními blízkými něčemu podobnému. Než jsem se pustila do básní jako takových, mnohokrát jsem si dílo prohlížela, zkoumala ho, málokdy se mi do rukou dostane kniha, která by byla něčím víc než „pouhou“ kupkou papírů spojených nějakou vazbou. Starý lev a mladá opice je ale bezesporu předmětem s uměleckou hodnotou a mě moc těší, že je součástí mé sbírky. Samotné básně jsou řazené chronologicky (jedná se však pouze o výběr toho, co Zdeněk Opatrný za svůj život sepsal) a dále je lze rozčlenit na milostné, lyrické, dětské, vědecké a ostatní, s čímž pomůže graficky rozlišený obsah. Z celkem 75 básní jsem si vyznačila šest, které se mě skutečně hluboce dotkly (Poslední list, Nespavost, Polomy, Ikem, Dědské ráno a Znaky na pohlaví vázané) a ani jedna z nich nepatří do kategorie dětských. Naopak těch několik, jež se mi v souboru vyloženě nelíbily, tam patřily všechny. A to byl asi můj jediný problém s touto sbírkou – dětské básně dle mého měly zůstat u Opatrných, neboť věřím, že pro ně mají nedozírnou hodnotu, pro čtenáře však nikoliv, neboť takové skoro až říkanky jaksi postrádají literární kvalitu.

2 16.03.2021

Smrtholka byla mým prvním setkáním s Lucií Faulerovou. Na první pohled rozhodně zaujme svou stylistikou, zpočátku jsem si útržkovité, nespisovné, rytmizované pasáže hodně užívala, postupně to pro mě ale nějak ztrácelo kouzlo. Musím nicméně uznat, že rámec děje jako cesty ve vlaku, kdy jsou jednotlivé části textu přeťaty citoslovcem mě bavily, mám pro to nějakou slabost (viz např. Backmanův Medvědín). Co se týká obsahu samotného, nejsem už asi fanda motivu nemoci a sebevraždy v prozaických textech, mnohem víc mě zajímala samotná Máry a její život. Autorka nám dává do jejího soukromí nahlédnout jen tu a tam, jako postava mi ale přišla dost fascinující, ať už se jednalo o její sebedestruktivní sklony či „vztah“ s panem Ročestrem. Co mi naopak připadalo zcela nadbytečné byly jednotlivé statistiky týkající se různých druhů sebevražd. Byť jsem si moc chtěla knihu oblíbit, protože jsem po delší době cítila, že čtu není jiného, netradičního v české próze, celkový pocit je spíš rozpačitý.

6 15.03.2021

Amerikána je jedna z těch stěžejních „mileniálských“ knih, které potřebovaly být napsány. Chimamanda velmi dobře reflektuje veškerá témata, jež tato generace dennodenně řeší. Vzdělání, práci, úspěch, vztahy, budoucnost a v tomto případě i velmi aktuální otázku rasy. Pro čtenáře – bělocha – je velmi zajímavé sledovat, jak je poslední zmiňované téma geograficky vázané. Obinze i Ifemelu to, že jsou černí začínají řešit až po emigraci, dřív nebyli s touto otázkou vůbec konfrontováni. Autorka dává nahlížet na věc prostřednictvím Ifemeliných blogových příspěvků, v mnoha případech nutí čtenáře se opravdu zamyslet nad tím, jak je problematika do značné míry vykonstruovaná právě ze strany bílých snažících se za každou cenu dokázat, že oni rasisti tedy rozhodně nejsou. Neméně důležitou linkou jsou vztahy – milenecké, partnerské, rodinné. Adichie pečlivě buduje pozadí každého jednotlivého vztahu, s čímž samozřejmě úzce souvisí i perfektní vykreslení charakterů. Její dialogy působí nesmírně opravdově, ale celkově je Amerikána stylisticky prostě skvostná. Kdybych ji měla přirovnat k jiným dílům, napadají mě knihy Sally Rooney, Chimamanda jde ale více do hloubky a pokrývá širší plejádu témat. Obinze a Ifemelu se oba zařadili mezi postavy, na které budu ráda vzpomínat, vykreslení jejich vztahu se mě nesmírně dotklo a celkově budu (podobně jako většina ostatních) Amerikánu doporučovat k přečtení všem.

9 13.03.2021

Podivuhodný život osamělého pošťáka je velmi intimní příběh patologické lásky, které Bilodo propadá. Křehké vyprávění doplněné o niterná haiku a tanky (formy japonské poezie) působí na čtenářovy smysly v několika rovinách, proto je podle mého zapotřebí číst knihu vícekrát. I na kratičkém prostoru dokázal autor příběh stočil mnoha nepředvídatelnými směry, zejména závěr je poměrně kontroverzní, věřím, že spoustě lidí nemusí sednout. Pro mě bylo ale rozuzlení neméně magické jako celý obsah. Podivuhodný život jsem poslouchala ve formě audioknihy, kterou bych touto cestou chtěla z celého srdce doporučit. V naraci se střídá Vojtěch Hájek s Magdalénou Borovou a oba jsou vynikající, jejich přednes poezie je skutečně krásný a z promluv jako by čišela láska. Zvukový podkres je magický, trochu tajemný, smutný a k příběhu jako dělaný. Za mě jedna z nejkrásnějších a zároveň nejzvláštnějších milostných novel, s jakými jsem měla tu čest.

9 09.03.2021