smilly komentáře u knih

Dámy a pánové, vítejte Pod kupolí! Ovzduší tu není nic moc, na hranicích leží mrtvolka rozpůleného sysla vedví a ani žádné pamětihodnosti zde nenajdete, ale dům zde koupíte doslova za babku, protože trh s realitama tu zrovna nekvete. Stývn Král nosí své jméno opráněně, neboť umí psát neskutečně čtivě, už na padesáté stránce se musíme vypořádat s pěknou řádkou zemřelých a je to jedině dobře, protože každý jméno, co není pro příběh nosné a tudíž si ho nemusím pamatovat, mi vykouzlilo na tváři úsměv. Pak už jen přitvrzuje, milé děti, dobro si to tu rozdává se zlem skoro na tisíci stránkách a hádejte kdo vyhraje?! Ta předvídatelnost tomu trochu ubírá. Je to jako se dívat po stý na Popelku, prostě víte, že ve třetím oříšku jsou svatební šaty, a tak o ní nemáte strach, když se na začátku hrabe v popelu. Příběh je to ale parádní a do nejmenších drobností promyšlený, plus kvituju lehce ekologickou agitku, kdo po týhle knížce nezačne třídit odpad, tak je totální ignorant.

9 05.04.2015

Asi bych tomu normálně nasázela tři rudý, ale Tereza Boučková je mi fakt sympatická. K tomu je to dost drsný počteníčko, a i když to porovnám s temnou krvavou detektivkou ze severu, kterou jsem dočetla minulý týden, tak je tohle docela masakr. Opravdu obdivuji její odvahu napsat román takhle upřímnou deníkovou formou, já bych podobně statečná být rozhodně nedokázala. Hele, představa, že by si můj kluk mohl přečíst, že se s ním chci po Valentýnu rozejít je hrozná. Nebo bych takhle upřimně mohla napsat, jak se mi nelíbil flitrovaný svetřík, kterej jsem dostala k narozkám od své maminky a rozhodně si ho NIKDY nehodlám vzít na sebe, protože kouše víc jak vzteklá liška. Mno, když už jsem v tej písemnej terapii, tak si ještě postěžuji na svýho psa, kterej je nevychovanej (moje vina to neni) dobytek a už mě nebaví s ním v tandemu lovit kdejakou umolousanou kočku. Jo, teď je mi líp, snad si můj čokl nezařídí na Databázi účet, čte docela obstojně.

3 15.02.2015

Já mám pro tohohle autora z Osla fakt slabost, jednak má parádní hudební vkus, takže teď společně s Harry Holem poslouchám Franz Ferdinand a druhak umí napsat vážně napínavej příběh. Už s první stránkou mi bylo jasný, že tenhle týden toho moc nenaspím, takže jsem si koupila pár gramů tvrdejch drog spolu s trochou toho kofeinu, jupijou. Šňupla jsem si kafe, udělala si odvar z kokainu a začla jsem si číst, nehledě na to, že je právě zkouškové. No co, tak zůstanu navěky nedovzdělaná, budu nadále v Bille oživovat okoralý chlebíčky ze včera a vydávat je za čerstvý lahůdky, každej holt nemůže spasit svět. Nicméně jedno vím jistě, letos, až napadne první sníh, tak já si sněhuláka rozhodně nepostavím...

10 01.02.2015

Sfoukneme prach z vinylové desky, položíme ji na gramofón, jen to zapraská, ale za chvilku už slyšíme sametový hlas Carlose Gardela. Raz, dva, tři, čtyři – za zvuků písně Volver protančíme historií dvacátého století, pěkně v rytmu swingu. Rychlejším krokem proletíme třicátými léty, které Josef tráví ve Francii, jednak tu studuje medicínu a druhak tu metá otočky v tančírnách, pak zpomalíme, důvodem je druhá světová válka, mezi svištícíma kulkama se totiž nehopsá nic moc. Jsme v koloniálním Alžíru, poznáme tu místní kulturu, přečkáme bojové běsnění. Uděláme otočku a vracíme se zpátky, jenže Evropa se změnila, svobodný duch první republiky je pryč. Nad Československem teď visí stín komunismu. Jsme to my, kdo má osud ve vlastních rukou, nebo jsme pod neustálým tlakem historických událostí? Josef Kaplan bere život takový, jaký je, moc s ním nebojuje, je smířený, na světě není bolest, kterou by Carlos Gardel nezmírnil.
Trošku mi vadila nevyrovnanost jednotlivých pasáží. Návrat do Československa a postava Che Guevary mě na zadek neposadily, naopak deníkové zápisky z Alžíru byly dechberoucí. A pak jsem někdy bojovala s přímou řečí, jako když několikrát trestaný zločinec říká: „Jděte se vycpat.“ Takhle mile bych se nevyjádřila ani já a to jsem festovní nóbl dáma.

5 23.01.2015

Fůů, tak už je mi jasný, kam letos s Čedokem na dovču nepojedu, určo se nechystám na Šrí Lanku, protože je nabíledni, že se za těch cirka dvacet let z tý občanský války nemohli vyhrabat, to ať si turistický průvodce lže jak chce. Jinak je Ondaatje brilantní spisovatel a všechny ty masakrální hrůzy nám servíruje v mlžném oparu monzunového deštíku, mozaiku vyprávění si tak musíte poskládat sami. Příběh soudní antropoložky Anil, která se vrací do rodné země, aby našla důkazy vražd civilistů místní vládou, se proplétá s osudy bratrů – archeologem a lékařem, kteří se jí přes všechno nebezpečí rozhodnou pomoci... Jen škoda, že místní komentík od mistra Adigiottiho mi parádně vyspoileroval konec, krve by se ve mně nedořezal, ňu.

1 06.01.2015

Trošku jsem se té knihy podle názvu bála, aby to nebyl jeden z těch sladkých romantických spisů, tedy né, že bych nebyla něžná duše, co si blahem poslintá tričko, jen co se na plátně objeví Colin Farrell, ale nemusím si tuhle svou slabost ještě potvrzovat výběrem literatury. Nicméně Alice Munroová je skvělá spisovatelka, schopná vystihnout každodenní realitu tak, abyste byli nucení se nad věcmi zamyslet. Okamžik odcizení, vlastní nenaplněné touhy, neschopnost žít „normální“ život či nezapomenutelné chvíle lásky, to jsou témata, se kterými si autorka pohrává. Nějakým způsobem mi její povídky připomněly filmy Sofie Coppoly, kde ani není tak důležitý příběh sám, ale spíš to, co je ukryté někde mezi řádky.

9 25.12.2014

V životě jsem prošla hned několika kurzy genetiky, ale nezanechalo to ve mně vůbec nic, takže všechny vědomosti, které z tohoto oboru mám jsou z Kriminálky v Las Vegas, když Horatio vytře špachtlí ústa obvyklému podezřelému, a pak to štandopéde pošle do laborky. Simon Mawer svými četnými vysvětlujícími vsuvkami do mě narval zbytek informací ohledně dědičnosti, udržím to v hlavě asi ještě tak hodinu, takže tenhle koment musím napsat fakt rychle. Hlavní postava Benedict Lambert je fajn, s ním problém nemám, je to trpaslík, nebo chcetele-li být korektní v termínech, liliput. Povahou mi trošku připomněl Tyriona Lannistera (Hra o tůny), výškou sice malý, ale inteligencí a ostrovtipem všechny převyšující. Jakmile ale do děje vstoupila Jean, tak moje pozornost dost polevila, sám autor ji popsal jako 'šedou myšku', pak mi tedy její někdy dosti neortodoxní chování nedávalo smysl. Části knihy o Mendelovi jsou poměrně zajímavé, ten člověk v rozhodující chvíli dokazoval výsledky svých letitých výzkumů na jestřábnících, což je ovšem jedna z mála rostlin, kde teorie o křížení rostlin není platná, anžto má atypické rozmnožování (v té době to ještě nebylo známo), tomu se říká pech.

7 11.12.2014

Z popelníku stoupá šedavý dým od nedopalku, ale Ivan už si zapaluje další cigaretu, na stole je ještě hrnek s jeho milovaným čajem a písanka. Básně píše neustále, pokud se tedy nedívá na televizi, někdy vstane uprostřed noci, zavře se na záchodě a verše si poznamenává na toaletní papír, je to vášeň, teprve tady pochopím, co měl zřejmě Martin Heidegger na mysli, když svou knihu pojmenoval Básnicky bydlí člověk. Ano, Ivan Blatný odešel po „Vítězném únoru“ do exilu v Anglii, vědom si toho, že mezi realistické budovatelské poety by nezapadl, co ale dělat v daleké cizině, když neznáte jejich jazyk a pro manuální práci jste se jako umělec nenarodil?! K tomu měl pořád ten pocit, ten pocit, že po něm jdou agenti z StB, protože jako jeden z prvních promluvil na BBC o nesvobodě komunistického režimu. Vyhnaný básník se tak dostává za hradby psychiatrické léčebny, kde je o něj po materiální stránce vlastně postaráno, anžto toho Blatný ke svému životu mnoho nepotřebuje a knihovnu zde mají slušnou. Po celém areálu za sebou nechává papíry svých veršů, ale tady je velkým spisovatelem či objevitelem každý, pracovníci ústavu, tak ani nemohli tušit, že do koše hází cenné literární dílo. Naštěstí v životě hraje roli i náhoda a štěstí, a tak Blatnému vychází v roce 1979 kniha v Torontu u Škvoreckého, díky sbírce Staré bydliště o sobě Ivan dává zase vědět v Čechách, kam se ale sám vrátit už nechce. Je to vlastně zvláštní osud člověka, který byl k životu spíše pasivní, přitom žil něco tak velikého.

Chtěla bych tu napsat ještě několik odstavců chvalozpěvu na knihu Básník, ale vy ty dlouhé traktáty určitě nikdo nečtete, takže nic a šup, šup do nejbližšího knihkupectví pro výtisk, hmm?!

21 13.11.2014

Fůů, dost se divím, že se neučíme jméno hrdinného poručíka britské armády Ernesta Goodbodyho v hodinách dějepisu a beru to jako další velké selhání našeho školského systému, protože většího znalce vojenské taktiky, aby svět pohledal. Jeho cílevědomost neznala mezí, jeho odvaha hranic, všechny rozkazy vykonával s plnou vervou a úsměvem na rtech, culil se, když drhnul podlahu, pískal si, když sbíral odpadky a nahlas si zpíval při čištění latrín, to vše pod pohrůžkou vražení násady od koštěte kamsi, když se nepřestane tvářit tak blaženě.

Tento chrabrý muž dobyl horu Šišák, se svou četou neohrožených Mušketýrů se dostal až do Tunisu, triumfoval na Montepicu, sám se na člunu vydal koupit most přes řeku Rýn za padesát liber v hotovosti a jedenadvacet tisíc dvěstě na dobírku ve splátkách na čtyři roky. Přestože byl postupně zajat namátkou Araby, Poláky, Italy, vlastními Brity a nakonec i Němci, tak neztratil nic ze své pověstné chrabrosti a morální zásadovosti, to i přes to, že se mu vojáci z vlastní čety za zády bratříčkovali s povolnýma Němkama a chlastali první ligu. Já mu tedy za tyto služby v boji za krále a vlast pomyslně uděluji nejvyšší možné vojenské vyznamení, zaslouží si ho jako nikdo jiný.

24 06.10.2014

Fak nevím, jak to dělám, ale skorem ve všech knížkách, které projdou selekcí a ocitnou se na mém nočním stolečku se hodně chlastá, ještě více kouří, a považte, někde se šňupe i koks. Mám to těžké se svou povahou, protože se do postav vážně vžívám alá metoda Stanislavského a je pak tuze namáhavé se těmto svodům vyhnout. Možná částečně proto, že jsem knihu četla v rauši, mi přišla opravdu vtipná, nebo mám prostě práh toho, co mě rozesměje položenej hodně nízko, že ho brzo podleze i Zdenda Troška se svým Kameňákem a já se u toho budu bodře plácat do kolínek, haha. Naštěstí hlavní hrdina krom vší té sebedestrukce kouká i na filmy zlaté hollywoodské éry, takže jsem teď během posledních dvou týdnů viděla ty největší fláky s Cary Grantem.

Každopádě tady Stephen McQueen (psáno s péhá, tedy neplést s tím slavým hercem) chce konečně prorazit na prknech, co znamenají svět, aby toho ale mohl dosáhnout, tak napřed musí porazit (to je hezká slovní hříčka, co?) svého slavného kolegu Joshe Harpera, za kterého alternuje v roli lorda Byrona, bohužel Joshík vůbec nestoná, ani rýmu za celej román nechytnul, hulvát jeden. Aby toho nebylo málo, tak se ještě Stephen zamiluje do jeho ženy Nory, zda to vyhraje alespoň na jedné frontě se dozvíte v knize, jak taky jinak, že. Tedy, lidé, čtěte!

3 17.09.2014

Punková děvčátka a chlapci, nebojte tady Henry určitě není příbuzensky spjat s provinčně diskotékovou pěnící Darinkou Rolins, nejspíš by ani nezašel na její koncert, ale v posilovně by se potkat mohli. Tím jsem chtěla říct, že H. je drsný drsňák a na nějakej ten popík ho neužije. Sám hrál v hardcorové skupině Black Flag a později si založil Rollins Band, s nímž jezdil na turné po celejch Jůesej. A vlastně o tom je i tahle kniha, neb je převážně sestavena z poznámek, které si Henry udělal během koncertní šňůry. No, upřímně asi bych si k němu pro podpis z čisté fanouškovské lásky nešla, protože fakt nevíte v jaké náladě ho zastihnete, někdy prostě nemá rád lidi a jindy je nemá rád jen o trochu míň, až tedy na čestné výjimky. Opravdu mě trochu děsí, jak moc mu rozumím. Největší srandu na tůr si jako vždy užijeme v autobuse, hlavně, když si budem spolu s H. dělat srandu z Nine Inch Nails. Fakt pevně doufám, že Trentík tuhle knihu nečet, jinak by si musel kejtru omlátit o hlavu, ale bacha, opatrně, aby šla pak zase pěkně spravit, jako bejt rebel je parádní, ale má to svoje meze, že. Vy ostatní si čtení pěkně užijte a nalaďte se na vlny Van Halen nebo třeba Jane's Addiction, hlavně žádný slaďárny, sim vás.

8 09.09.2014

Já tedi fagt nefím, proč bi Opráski měli ničit čještinu. Předčetla sem celů tu bychly, a hele, pořát šípu párátně. Jago, kto neuměl gramatyku ani předtým, tak se ji s týhle komixu asi nenaučí, ale fšimjetě si, prosým, še na obálce nejni napíšáno Prafidla z čjeskýho prafopisu, ni. A s arkumentem, še to ničí prckúm jejich pýsemní projef na mje nechoťe, páč někgterý ty naráški na hystorii nechápu ni já a to mám sagra někte dom schofanej dyplom, jup.

28 05.09.2014

Tak hele, prej jsem asi zplozenec z Ježíšova semene, jako fakt nevím, Desatero jsem dočetla sotva do půlky, modlím se pouze k Michalovi Davidovi, aby už sakra přestal zpívat a do kostela zajdu jen pro trochu svěcené vody na osvěžení, ale včéra večer jsem volala do pořadu Volejte věštci a potom, co jsem té madam vyblila své problémky, tak se zmohla jen na "ježiši". Nějak to u sebe na spasitelskou roli nevidím, protože moto pomáhat lidem mám až za lehnout si na gauč a čumět na prasklinu ve zdi. Takže si pokládám otázku, co by Ježíš určitě neudělal? No, nebojte, zase žádné velké nepřístojnosti ve svém komentu nesnesu, ale určitě by si nedal napřed dezert a až pak hlavní chod nebo by určitě nedával v tiskárně barevnej toner do přihrádky, kde jasně píšou black. Co by Ježíš určitě neudělal. Viktor Mancini je na tom dost podobně, musí se zamyslet, zda chce dávat rozhřešení a mít tak moc konroly nad ostatními. Být spasitelem znamená totiž rozhodovat o něčím životě a smrti.

4 03.09.2014

Z tohohle jsem vyjetá jak Paris Hilton na oslavě svých narozenin, fakt. Kéž by mohl být Thomas Lang můj nejvíc nejlepší kámoš, určo bysme si perfektně rozuměli, oba máme rádi dobrou whisku, semo támo si zapálíme (on cigarety, já táborák), ale hlavně mi vyhovuje Thomasův smysl pro humor, neb se mu povedlo mě rozsekat už na stránce čtrnáct, když popisuje, jak byl zavřený. " Bylo to sice jen na tři týdny a jen ve vazbě, ale když jste museli hrát dvakrát denně šachy s fanouškem West Hamu, který vydával jen jednoslabičné zvuky, na jedné ruce měl vytetované ZLO a na druhé taky ZLO, a to se sadou figurek, v níž chybělo šest pěšců, všechny věže a dva střelci, tak si pak vážíte všelijakých drobných věcí v životě." Ano, beru si svůj kolťák a jdu mu krejt záda, protože Hugh Laurie ho postavil do nelehké situace, kdy prostě nemůžete nikomu věřit, tenhle obchod se zbraněma je totiž pěkně vostrej, určo je to větší divočina než prodávat pekelně drahý elektrický dečky důchodcům. No, nebude to lehké oblafnout všechny ty máča z CIA, teroristických organizací a mezinárodního obchodu.
Jako bonus mě pobavilo lehké pošťouchnutí do pražských taxikářů (Ano, Thomas navštivil náš stověžatý Prágl.). "Nakonec jsem sehnal taxíka a řekl řidiči plynnou angličtinou, že chci na Václavské náměstí. Teď už vím, že tato věta má totožnou výslovnost s českým jsem tupý cizinec, oberte mě o všechno." - U téhle knihy se prostě nejde nesmát, pokud tedy nejste Vašík Klausojc, ten chlap snad v životě nehnul brvou.

3 03.09.2014

„Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut.“ Né fakt, přísahám, to není popis mé osoby, ale jedné ze dvou hlavních postav knihy, domovnice René. Druhou je Paloma, která se učí japonsky, aby si mohla číst v originále manga, jo a ve třinácti chce spáchat sebevraždu spolknutím antidepresiv své matinky. Obě si hledají úkryt před světem, neb jsou chytřejší než zbytek lidstva, což úplně nechápu, protože já třeba chci, abyste věděli, že jsem přečetla kompletní dílo Sørena Kierkegaarda, nebo že poslouchám Glenna Goulda (machr na piáno), proto vám to sem teď cpu. V tomhle příběhu prostě domovnice poslouchá Wagnera a miluje filmy Jasudžiro Ozua (Ale kdo ho rád nemá, že?! Ukigusa je nejvíc). Nakonec lest obou prohlédne až Japonec Kakuro, který až takřka červenoknižně naplní normy romantického příběhu, když se do zádumčivé domovnice zamiluje. Teď to přípomíná až pohádku o Popelce napasovanou na lidi důchodového věku, no né?! Ale důležitější než samotný příběh je zde filosofický podtext, zdůrazňování krásna a literárních klasiků (kdo nemá pojmenovaného svého psa podle Tolstého je nikdo). Naštěstí přes pointu a harlekýnovskou odbočku jde o příběh v pravdě sarkastický, tudíž velmi čtivý.

10 01.09.2014

Už mám první větu toho příběhu. Rozespalá vstanu a jdu si udělat kávu. Vyndám hrneček a nasypu do něj dvě lžičky instantního kafe, sundám pískající konvičku ze sporáku a užívám si tu zláštní vůni, je to to nejobyčejnější ráno. Venku prší. Vím, měla bych jít koupit ty květiny a postarat se o domácnost, ale já se rozhodnu strávit den jinak. Už asi podesáté beru do ruky Hodiny a píšu spolu s Virginii Woolfovou dopis na rozloučenou jejímu muži, peču čokoládový dort s Laurou Brouwnovou a chystám oslavu pro Richarda, i když jak ho znám, nejspíš nebude chtít přijít (Jestlipak snědl svoji snídani?!). „Celý život ženy v jednom dni a v tom dni celý její život.“ Zapálím si cigaretu a sleduji, jak pomalu hoří, jsou to ty hodiny, které musím přežít a po nich následují další a minuty a vteřiny, tikání času nelze zastavit. Ten dort se nepoved, i když dal tolik práce.
Až si půjdete pro tento román do knihovny či knihkupectví, vemte si rovnou i Paní Dallowayovou, ušetří vám to jednu cestu.

18 27.08.2014

Číst knihy Jane Austen v dnešní době je ošemetné, dámy. Je jasné, že se tak od čtvrté stránky musíte do někoho zamilovat, neb je to z doby, kdy ještě mladí pánové nepouštěli dveře, když do nich vcházíte, potutelně neodstrkovali židle, když si sedáte a nedali vám svou tašku, když viděli, že nic nenesete. Na, tumáš, vem moji bednu s lahváčema, copak nevidíš, že už nesu svoje cigára, ženská nešťastná?! Tady se mladé ženy nosí na rukou, recitují se jim básně a píší něžné dopisy. Stojí to pak hodně sklenek whiskey dostat se ze světa madam Austenové zpět do reality, ale když už jsme mírně naváté (Dáma se nikdy nezřídí pod obraz!), pojďme si rozebrat, zda se ve vztazích řídit rozumem či citem?! Já vám nevím, zkusila jsem napsat do Bravíčka, jestli by mi na tuto ošemetnou otázku neodpověděli a oni prej, řiď se citem, poslouchej své srdce. No, mé srdce povětšinu času touží po někom jako je pan Willoughby a zbytky rozumu jen chabě oponují, že tihle frajírci bývají problémoví, obvykle to končí slzami a radikálním ztenčením nikotinových zásob. Kolikrát já si už předsevzala, že místo muži se oddám raději vyšívání deček nebo štrikování, pak ale nastoupí na scénu další rebel bez příčiny, já odhazuji pletací jehlice vdál a jsem znovu ztracena jak David Hasselhoff na pláži v Kalifornii po láhvi ginu.

21 27.08.2014

Jup, to bylo ještě za časů, kdy byli upíři správné krvelačné bestie, přesně tak, jak je mytologie stvořila. Sáli, podváděli, mordovali. Pak do toho ale vstoupila madam Meyerová se svoji TwiLight ságou a s nemrtvými to šlo z kopce. Začli chodit do školy, pracovat ve zdravotnictví, rakve vyměnili za designové domy jako od Waltera Gropiuse, ale hlavně mi, prosím, vysvětlete, jak je možný, že se Edward na slunci tak přenádherně alabastrově třpytí, když správně by se měl rozprsknout na tisíc malejch kousků, který by Bella dostávala ze svýho obličeje ještě tak měsíc. Přiznám se, že já se chci vampýrů bát a né se dočkat doby, kdy kámo Drákula, házeje na světle prasátka, začne hledat pravou lásku. Prostě si užívám ty noci za úplňku, kdy venku vyjou vlci a já jdu spát s česnekovým náhrdelníkem kolem svého líbezného krčku, před usnutím pak ještě odříkám modlitbičku k dřevěnému kříži, teprve pak můžu zavřít svá očka a oddat se tichému spánku.

21 23.08.2014

Zapalte si cigaretu (i pokud nekouříte), nalijte si bourbon (i pokud nepijete, jestli tedy nejste vyléčení alkoholici, to pak né, nesvádíme tu na zcestí), pusťte si Birthday party, a až teprve pak se začtěte do týhle oslavy marnosti. Jestli jste měli dnes špatný den - došel toner v tiskárně, praskla vám žárovka v lampičce nebo zrovna došly zásoby gumovejch medvídků, pak vězte, že i když se to nezdá, tak může být hůř. Strejda Nick vás na takový místo klidně veme, bez jakýchkoli servítek. Jsme děti prázdnoty. Tady ta beznaděj doslova odkapává. Budeme teď spolu pěkně držet Euchridovi palečky, aby se z toho sajrajtu a špíny dostal, i když moc tomu nedávam. "Narodit se němej, vedle mrtvýho bráchy, uprostřed louže samohonky ve vypáleným vraku na smetišti - to byl jenom začátek..." No to nevypadá na hezkej start do života. Ani s rodičema to Euchrid nemá lehký, podobizna jeho máti se určo nikdy neobjeví na přebalu jogurtu, leda by byl s příchutí ilegálně pálené vodky, otec je zas slaboch. Dětství nás utváří, jsme děti deště. Tady nejspíš nepomůže ani známý psycholog a odborník na veškeré trampoty duše Petr Šmolka. Ukáže mu Rorschachův test. Co vidíte? Vnitřnosti mrtvého psa nebo prostě jen divnou kaňku na blbým papíře.
Neumím si moc představit Nicka C., jak nad ránem v klubu vypráví převtipné historky, i tady nám svůj černej humor skrývá pod nánosy špíny a biblickejch metafor, kterejm porozumí jen návštěvníci nedělní školy, ale někdy každej musí otevřít Svatou knihu, i když tam třeba jen lisuje květiny do herbáře.
Zakončíme pěkně citátem z knihy, jak se sluší a patří. "Smrt je obklad na rány života." Nevím, možná ano.

28 22.08.2014

Harry Hole je prostě krutopřísnej frajer, ať si říká, kdo chce, co chce. Tihle vyžilí, na alkoholu závislí detektivové s krví podlitýma očima a věčně špatnou náladou jsou nejvíc nejlepší. Je to jako milovat Clinta Eastwooda, jen se mračí a v koutku úst žmoulá párátko, ale když dávají v telce Hodný, zlý a a ošklivý, tak se určo budete dívat. Já si tedy taky neumím předtavit, že by se někdo, kdo pracuje u policie mohl uchylovat k optimismu a dobré náladě. Úplně to vidím - detektiv XY, ráno vesel vstane, jde do práce a pobrukuje si něco od Hanky Zagorové (Maluj zase obrázky dlaní horkou od lásky...šálalalalí), udělá všem z oddělení zelený čaj, shrne dění ze včerejšího dílu Cest domů, schroupne mrkev a jde vyšetřovat brutální masakr plnej neopodstatněné krve a násilí.To Harrymu rozumíme spíš, má to podělaný doma i v práci, tak je normálně nasr... ehm, naštvanej, že. Tak nějak tušíme, že se tenhle bard bude mstít, jen ještě nevíme komu.
Jop, a Nemesis byla moje první knížka (líbila se mi) ze série, teď se chystám na Sněhuláka, čtu to schválně na přeskáčku, ať v tom mám bordel.

14 20.08.2014