Hodiny

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Scéna ze života anglické spisovatelky Virginie Woolfové, osud prosté americké dívky v 50. letech, drama mladé lesbičky a majitelky nakladatelství: tři příběhy o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a lásce; autor obdržel za román Pulitzerovu cenu. Hodinám se dostalo titulu kniha roku od nejprestižnějších amerických deníků (New York Times, Los Angeles Times, Boston Globe, Chicago Tribune) i časopisů věnovaných vydavatelskému průmyslu (Publishers Weekly). Následovaly prestižní ceny – Pulitzerova a PEN/Faulkner, kterou uděluje americká pobočka celosvětové spisovatelské organizace....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/4506/big_hodiny-t0H-4506.jpg 4.2810
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

The Hours, 1998


více info...
Nahrávám...

Komentáře (152)

Kniha Hodiny

knihovna22
14. října

To je bezesporu literární umělecké dílo. Taková tenká knížka - a já se v ní brodila skoro 14 dní. Náročné čtení pro intelektuály, s radostí se zase vrhnu na něco čtivějšího.

Jara.v
03. října

Jak nejlépe specifikovat tuhle knihu? Louskala jsem ji týden a není to jen druhem fontu, který byl použit. Jedná se především o styl psaní, kde jsou nejrušivější závorky. Ty dokáží čtenáře dokonale vytrhnout z děje už v tak dost krátkých větách. Těkavé střídání myšlenek u mě způsobovalo, že po odložení knihy jsem ji úplně vypustila z hlavy. Od půlky knihy jsem závorky zcela vynechávala a dalo se to lépe snesitelněji dočíst. Překladateli to dalo určitě hodně zabrat. Všechny tři postavy jsou skutečně propojené, ať už symbolicky nebo skutečně. To však čtenář pochopí až v poslední kapitole. Zajímavé téma o depresivních myšlenkách nad životem a s jakou lehkostí jej lze ukončit nebo mu dát nějaký smysl.


AriaLovesBooks
02. září

Přemýšlím, jak bych nejlépe popsala své pocity z této knihy... Je zde znát literární modernismus - do příběhu jsou zařazeny všechny vjemy, postavy vnímají zvuky přírody, každý pohyb druhého člověka, apod. Což je velice specifický styl psaní, který vás dokáže přímo nadchnout a vtáhnout do děje, pokud mu přijdete na chuť. Nejdříve mi to dělalo lehké problémy, to však netrvalo dlouho. Najednou jsem nechtěla přestat číst, ty příběhy jednotlivých postav byly tak zajímavé a tragické, stránky byly napěchované emocemi... A to vše se odehrávalo v jeden jediný den! Líbilo se mi, jak jednotlivé příběhy postav jsou nejprve vcelku odlišné, ale posléze čtenář zjistí, že mají mnoho společného, zkrátka že to do sebe všechno perfektně zapadá.

Musím uznat, že se mi do rukou dostal skvost! Vážně, pokud vám nevadí modernismus a lgbt tématika, jděte do ní, třeba se zalíbí i vám.

georginaa
01. září

Většinou mám radši knihy než filmy, jenže někdy je to spíše utrpení číst, než se na to podívat. Strašně moc rozebírání myslí, emocí a to ve filmu je o plno slov zkrácené a tudíž tolik neprobírané. Přikláním se tedy v tomto případě k filmu.

lencin
14. srpna

Kniha se mi sice líbila, ale bylo pro mě velmi nezvyklé, že film mě zaujal ještě více. Byl k ní totiž skutečně dobrou ilustrací.

buitenlander
21. června

Přestože jsem Paní Dallowayovou nezvládla dočíst a film jsem neviděla, tahle kniha pro mě byla fakt zajímavá a docela chápu, že dostala tolik ocenění. V průběhu čtení mě nijak zvlášť nechytla, není to ten typ knihy, kde je děj tak napínavý, že ji nemůžete odložit. Nicméně po dočtení nad ní už půl dne přemýšlím a propojují se mi různé souvislosti a myšlenky, doopravdy ve mně pracuje a takových knih si cením.

zuzca.h
07. června

Film moc hezký kniha už tolik ne. V knize mě neustále štvalo jak se postavy patlají stále v sobě, nejsou schopné ničeho než se jen utápět ve svém vlastním smutku a sebelítosti.
Chudáci vyšší střední třídy, paradoxní je, že ve filmu mi to nepřišlo tak výrazné.
Kniha je i přesto, ale napsaná moc hezky, proto zkusím dát autorovi ještě další šanci.

tatjana1737
11. června

Toto je první kniha, kterou nehodnotím, ani ne tak proto, že bych si nebyla jistá, ale protože nechci působit jako nekulturní křupan. Když se natáčel film, zachytila jsem o tom informaci v tehdejších kinematografických časopisech. Vybavuji si zejména neustálé vyzdvihování jiného nosu Nicol Kidman, snímek jsem neviděla, ale poprvé jsem tehdy zachytila jméno Virginie Woolfové. Knihu jsem přečetla jako zadání do čtenářského klubu, sama bych po ní asi nesáhla, ačkoli při čtení informací o tom, že autor za ni dostal Pulitzera, jsem si říkala, že to bude jistě bomba. Bohužel, ačkoli se nebojím ani vlka, ani Virginie Woolfové, nedokázala jsem titul ocenit tak, jak by si asi zasloužil. Uznávám, že a) opravdu nevím ale vůbec nic o VW, b) od Cunninghama jsem nečetla nic jiného, c) neviděla jsem film, d) nemám dostatek informací, abych mohla posuzovat dílo v kontextu, v jakém vzniklo, který by mi napověděl, proč je kniha tak oslavována.

Když manžel viděl, co jsem si to v knihovně půjčila, ihned projevil zájem, protože také slyšel o cenami ověnčeném filmu. Po otevření knihy nás oba zaujalo, že ač je knížka poměrně útlá, typografie písmen je hodně nahuštěná, takže i na tom malém prostoru je toho hodně ke čtení.

Kniha pro mě byla psaná hodně těžkým jazykem. Autor používá hodně opisů a přirovnání, z nich některé jsou opravdu krásné, ale ta košatost jeho mluvy byla tak složitá, že jsem nečetla tak plynule a hladce, jak jsem zvyklá, ale musela jsem se soustředit na každé slůvko. A to i tehdy, kdy hrdinka pouze vychází z domu a prochází ulicí, aby nakoupila květiny. Kdybych byla cynik, řekla bych, že to bylo úmyslně artové, až se z toho ztratila lehkost, která by knihu čtenáři učinila stravitelnější, ale jak říkám v úvodu, jsem nekulturní barbar a jsem zvyklá na jiný typ knih, abych v případě Hodin ocenila literární umění.

Bohužel mě však neoslovil ani příběh, a to je něco, co vždy kladu u knih na první místo, bez ohledu na jazykové prostředky vyprávění. Ačkoli dnes mám pocit, že se na čtenáře i diváka valí ze všech stran, homosexuální motiv mi nevadil, naopak ještě před těmi cca 20 lety to mohlo být něco lehce šokujícího, zejména pro evropského čtenáře z bývalého sovětského bloku, pro něhož jsou reálie druhé poloviny 20. století v USA někde jinde. Nejvíc čtivá pro mě byla asi linka "paní Dallowayové", s paní Brownovou jsem se, navzdory tomu, že jsem už dost dlouho na rodičovské dovolené, nedokázala ztotožnit. A paní Woolfová mě nechávala zcela chladnou, zřejmě hlavně proto, že ji jako autorku neznám a nečetla jsem její román, abych mohla ocenit "nahlédnutí" do pozadí jeho vzniku. Jistěže jsem si všimla některých prolínajících se motivů a prvků, ale přechody mezi vyprávěními mi nepřišly vůbec hladké, příběhy mi nevplývaly jeden do druhého, připadalo mi, že mezi kapitolami je vždy poměrně ostrý střih. Pointa v propojení příběhu paní Brownové a Dallowayové mě na zadek neusadila, přišla mi taková ne zcela dotažená. Ač má kniha celkově smířlivé vyznění, budu-li vycházet z toho, že tématem je (i) umírání, četla jsem knihy o smrti, které mě oslovily víc.

Některé z popisů vnitřních hnutí postav byly výstižné, přistihla jsem se, že kolikrát mám podobné vzpomínky či dojmy z naprosto nevinných vjemů, ale nikdy jsem neměla potřebu je analyzovat v několika odstavcích. Omlouvám se tímto Cunninghamovi, ale nebyla jsem zjevně naladěná na jeho vlnu a nedokážu jeho dílo docenit. Ráda bych tvrdila, že se k Hodinám jednou, až budu vyzrálejší, vrátím a třeba objevím skrytý klenot, ale to bych s velkou pravděpodobností lhala. Příběh ve mě bohužel nezanechal žádnou hlubší emoci a trvalejší stopu.

1 ...