Hodiny
Michael Cunningham
Scéna ze života anglické spisovatelky Virginie Woolfové, osud prosté americké dívky v 50. letech, drama mladé lesbičky a majitelky nakladatelství: tři příběhy o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a lásce; autor obdržel za román Pulitzerovu cenu. Hodinám se dostalo titulu kniha roku od nejprestižnějších amerických deníků (New York Times, Los Angeles Times, Boston Globe, Chicago Tribune) i časopisů věnovaných vydavatelskému průmyslu (Publishers Weekly). Následovaly prestižní ceny – Pulitzerova a PEN/Faulkner, kterou uděluje americká pobočka celosvětové spisovatelské organizace.... celý text
Přidat komentář
Přestože jsem Paní Dallowayovou nezvládla dočíst a film jsem neviděla, tahle kniha pro mě byla fakt zajímavá a docela chápu, že dostala tolik ocenění. V průběhu čtení mě nijak zvlášť nechytla, není to ten typ knihy, kde je děj tak napínavý, že ji nemůžete odložit. Nicméně po dočtení nad ní už půl dne přemýšlím a propojují se mi různé souvislosti a myšlenky, doopravdy ve mně pracuje a takových knih si cením.
Toto je první kniha, kterou nehodnotím, ani ne tak proto, že bych si nebyla jistá, ale protože nechci působit jako nekulturní křupan. Když se natáčel film, zachytila jsem o tom informaci v tehdejších kinematografických časopisech. Vybavuji si zejména neustálé vyzdvihování jiného nosu Nicol Kidman, snímek jsem neviděla, ale poprvé jsem tehdy zachytila jméno Virginie Woolfové. Knihu jsem přečetla jako zadání do čtenářského klubu, sama bych po ní asi nesáhla, ačkoli při čtení informací o tom, že autor za ni dostal Pulitzera, jsem si říkala, že to bude jistě bomba. Bohužel, ačkoli se nebojím ani vlka, ani Virginie Woolfové, nedokázala jsem titul ocenit tak, jak by si asi zasloužil. Uznávám, že a) opravdu nevím ale vůbec nic o VW, b) od Cunninghama jsem nečetla nic jiného, c) neviděla jsem film, d) nemám dostatek informací, abych mohla posuzovat dílo v kontextu, v jakém vzniklo, který by mi napověděl, proč je kniha tak oslavována.
Když manžel viděl, co jsem si to v knihovně půjčila, ihned projevil zájem, protože také slyšel o cenami ověnčeném filmu. Po otevření knihy nás oba zaujalo, že ač je knížka poměrně útlá, typografie písmen je hodně nahuštěná, takže i na tom malém prostoru je toho hodně ke čtení.
Kniha pro mě byla psaná hodně těžkým jazykem. Autor používá hodně opisů a přirovnání, z nich některé jsou opravdu krásné, ale ta košatost jeho mluvy byla tak složitá, že jsem nečetla tak plynule a hladce, jak jsem zvyklá, ale musela jsem se soustředit na každé slůvko. A to i tehdy, kdy hrdinka pouze vychází z domu a prochází ulicí, aby nakoupila květiny. Kdybych byla cynik, řekla bych, že to bylo úmyslně artové, až se z toho ztratila lehkost, která by knihu čtenáři učinila stravitelnější, ale jak říkám v úvodu, jsem nekulturní barbar a jsem zvyklá na jiný typ knih, abych v případě Hodin ocenila literární umění.
Bohužel mě však neoslovil ani příběh, a to je něco, co vždy kladu u knih na první místo, bez ohledu na jazykové prostředky vyprávění. Ačkoli dnes mám pocit, že se na čtenáře i diváka valí ze všech stran, homosexuální motiv mi nevadil, naopak ještě před těmi cca 20 lety to mohlo být něco lehce šokujícího, zejména pro evropského čtenáře z bývalého sovětského bloku, pro něhož jsou reálie druhé poloviny 20. století v USA někde jinde. Nejvíc čtivá pro mě byla asi linka "paní Dallowayové", s paní Brownovou jsem se, navzdory tomu, že jsem už dost dlouho na rodičovské dovolené, nedokázala ztotožnit. A paní Woolfová mě nechávala zcela chladnou, zřejmě hlavně proto, že ji jako autorku neznám a nečetla jsem její román, abych mohla ocenit "nahlédnutí" do pozadí jeho vzniku. Jistěže jsem si všimla některých prolínajících se motivů a prvků, ale přechody mezi vyprávěními mi nepřišly vůbec hladké, příběhy mi nevplývaly jeden do druhého, připadalo mi, že mezi kapitolami je vždy poměrně ostrý střih. Pointa v propojení příběhu paní Brownové a Dallowayové mě na zadek neusadila, přišla mi taková ne zcela dotažená. Ač má kniha celkově smířlivé vyznění, budu-li vycházet z toho, že tématem je (i) umírání, četla jsem knihy o smrti, které mě oslovily víc.
Některé z popisů vnitřních hnutí postav byly výstižné, přistihla jsem se, že kolikrát mám podobné vzpomínky či dojmy z naprosto nevinných vjemů, ale nikdy jsem neměla potřebu je analyzovat v několika odstavcích. Omlouvám se tímto Cunninghamovi, ale nebyla jsem zjevně naladěná na jeho vlnu a nedokážu jeho dílo docenit. Ráda bych tvrdila, že se k Hodinám jednou, až budu vyzrálejší, vrátím a třeba objevím skrytý klenot, ale to bych s velkou pravděpodobností lhala. Příběh ve mě bohužel nezanechal žádnou hlubší emoci a trvalejší stopu.
Film moc hezký kniha už tolik ne. V knize mě neustále štvalo jak se postavy patlají stále v sobě, nejsou schopné ničeho než se jen utápět ve svém vlastním smutku a sebelítosti.
Chudáci vyšší střední třídy, paradoxní je, že ve filmu mi to nepřišlo tak výrazné.
Kniha je i přesto, ale napsaná moc hezky, proto zkusím dát autorovi ještě další šanci.
Četla jsem Tělo a krev, to se mi líbilo moc. Hodiny mě nějak nenadchly, nebavilo mě to. Ač hluboké myšlenky, nedotklo se mě to. Film byl lepší.
Nejdřív jsem si říkala, že dám Hodinám 4*, protože to bylo zvláštní, ale tuze rafinované čtení, které mě místy uvrhlo do jakéhosi nekomfortu, ale nakonec nemůžu jinak než to zvýšit na 5*.
Četla jsem to podruhé, poprvé jsem to asi v 15 nedočetla dál než do třetiny (fakt, tohle má cenu číst až později) ale tentokrát, na druhý pokus, to dostálo mým očekáváním. Chce to mít trpělivost, přemýšlet nad tím a užívat si, jak informace a samotné dějové linky do sebe začínají pomalu zapadat. A mám dojem, že kdybych si předtím přečetla Paní Dallowayovou, našla bych v tom ještě víc. (filmové zpracování je také velmi dobré...a s úžasným soundtrackem)
Tato kniha odstartovala lásku ke knihám tohoto autora. A film je taky dobrý!
Díky filmu se mi kniha četla daleko lépe. Za sebe mohu doporučit i když pro někoho kniha může být dost "hutná". V tom případě skvěle poslouží film, který je opravdu pěkně natočený.
Hodiny jsou hloubkovým ponorem do psychiky tří žen, které spojuje především duševní neklid či nevyrovnanost, pocity nespokojenosti se sebou samým, deprese a sklony k sebevraždě. Vše se v podstatě točí kolem ústřední hrdinky románu, spisovatelky Virginie Woolfové; autor tímto patrně chtěl vzdát hold jejímu životu a dílu.
Kniha rozhodně stojí za přečtení, i když na mě působila poněkud depresivně.
Na takový od reality odtržený intelektuální blábol jsem příliš stará. Dvě hvězdy, jedna za opravdu poetický jazyk a lyrické popisy. Druhá za nevelký rozsah. Afektované, přehnané, patetické, nepřirozené. V důsledku mi postavy připadly papírové, jejich osudy lhostejné a starosti nesmyslné. Sto procent popisovaných lidí včetně prodavačů a metařů jsou homosexuálové. Možná to je módní, ale naprosto to odporuje demografickým statistikám. Těžké umění, které nekoresponduje s reálným životem. Trocha odlehčení a optimismu by zachránila mnohé (vyjma psychiatrických diagnóz). No a možná chudoby a potřeby řešit základní existenční potíže. To pak veškeré hlubokomyslné úvahy ztratí na důležitosti. Omyl, ale naštěstí krátký.
(SPOILER)
HODINY jsem viděla před 10 lety ve filmové podobě. Byla jsem v té době ještě dítětem; životem nezkušená; děj jsem proto nepochopila.
Nyní poté, co jsem zjistila, že film byl natočen podle románu od pana Cunninghama, jsem po této knize sáhla a konečně si ji přečetla.
Ze začátku mi dlouze trvalo, než jsem se do příběhu pořádně začetla. V knize více převládá popis charakteru, myšlenek postav a činností jednoho jediného dne. Musela jsem se ke knize nutit. Ale nakonec jsem vytrvala a knihu dočetla.
Nejvíce mě zaujal pohled Virginie Woolfové, jakožto známé britské spisovatelky, která napsala slavný román Paní Dallowayová, a posléze spáchala sebevraždu kvůli její duševní nemoci. Nejméně sympatická mi byla postava Laury Brownové. Chápu, že ne každá žena je pro obyčejný a spořádaný život stvořená. Ale tak nějak jsem se nedokázala do jejích myšlenek, emocí a situace vžít. Nejspíš máme každá rozdílný pohled na svět...
I přes skutečnost, že jsem se do čtení musela neustále nutit, knihu rozhodně můžu doporučit. Děj je velmi zajímavý, a chytne za srdce. Přes to ale film u mě vede na celé čáře!
Moc pěkné čtení. Dokonale vykreslené pocity duší uvězněných v tělech a životech. Plno věcí mi došlo až po přečtení doslovu a komentářů a plno věcí mi nedošlo vůbec. Musela bych si kreslit vztahového pavouka a časovou osu. Příště...
Kolik bolesti, vnitřní rozpolcenosti a deprese se dá najít na 190 stranách. Tato útlá knížka, Vás chytne za srdce, zmáčkne ho, až to zabolí a vrhne slzy do očí.
Jeden jediný den tří ženských postav, které autor bravurně popisuje.
Kniha se čte trošku těžko, je třeba se na čtení soustředit, ale zaručeně za přečtení stojí.
Pokud neradi čtete, pak vřele doporučuji stejnojmenný film, kde hlavní hrdinky dojemně zahrály herecké hvězdy Nicole Kidman, Meryl Streep a Julien Moor. Homosexuála nemocného zákeřnou nemocí AIDS nepřekonatelně hraje Ed Harris.
Viděl jsem jednou, četl dvakrát a jistě, jistě přečtu znovu.
Hodiny jsou emotivní, depresivní, srdcervoucí. Vše, co naše hlavní hrdinky prožívají, budete prožívat společně s nimi - veškerou bolest, neštěstí i nechuť k životu. Michael Cunnigham se ve svém mistrovském díle Hodiny inspiroval životem a románem Virginie Woolfové. Ne náhodou získal za tento skvost Pulitzerovu cenu. Nejen že bravurně vykreslil postavy, prostředí a pocity, ale také si dokonale pohrál s psychikou čtenáře!
Moc se mi líbil styl psaní, velmi příjemné, knižní vyjadřování, které dnes knihám velmi chybí..trochu mě ale zklamal děj jako takový, rozhodně bych se ráda mnohem víc začetla do životů hlavních představitelek..
Za začátku bylo čtení náročné, když jsem ale pochopila strukturu a souvislosti mezi hl. hrdinkami, podařilo se mi do knihy ponořit. Cením!
Jedna knihu napsala,druhá přečetla a třetí prožila.Příběh tří žen,tří generací.Krásný je i film
Cunningham ženám rozumí. Nádherně vykreslené charaktery tří různých žen, v různých časových obdobích mě prostě chytlo za srdce.
Právem autorovo nejoceňovanější dílo.
Nikdy v životě jsem nedočetla až do konce knihu,co mě tak moc nebavila. Jenže ona vypadala docela tenká a hodila se do výzvy..! Měla jsem aspoň možnost ji číst v různých náladách a situacích,takže nemůžu říct, (jako u některých jiných knih) že jsem jí nedala šanci. Já chápu,že nejsem zrovna čtenář intelektuální literatury a že něco je asi nad můj limit. Jenže tohle vážně bylo největší utrpení. Všechny postavy tak neuvěřitelně citlivé a neustále přemítající nad smrtí. Opravdu hodně mě to štvalo..já nevím,semtam jsem v tom i našla nějakou pravdu,vím, že lidské myšlenky jsou často plné takových kontrastů, především asi ženské myšlenky. Jenže v takové koncentraci, to pro mě prostě bylo k nevydržení. Letošní výzva je pro mě tedy opravdu výzva.
Kniha, která si nepochybně Pulitzerovu cenu zaslouží. Řeší závažná témata, má dokonale propracovaný půdorys střídáním tří ženských postav z různých období 20. století, autor se na její napsání skvěle teoreticky připravil a dokonce způsob psaní přizpůsobil románu Paní Dallowayová. Kloubouk dolů! Jenom jsem se těmi 180 stránkami prokousával tři dny a strašně jsem se u toho nudil. S výjimkou několika pasáží o paní Woolfové to mířilo k úplně jiným čtenářům než jsem já. Přitom Daldryho filmové zpracování se mi moc líbilo ...
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena lesby, lesbismus fiktivní životopisy spisovatelky LGBT, queer, LGBT+ obsese
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Kniha Hodiny je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 1 393x |
| Čtenářské výzvě | 224x |
| Doporučených | 133x |
| Knihotéce | 429x |
| Chystám se číst | 525x |
| Chci si koupit | 74x |
| dalších seznamech | 17x |
Kniha se mi sice líbila, ale bylo pro mě velmi nezvyklé, že film mě zaujal ještě více. Byl k ní totiž skutečně dobrou ilustrací.