SlamLenka komentáře u knih

Vítejte zpět v Tokiu a fascinující kavárně Funiculi funicula! Jste připraveni na další krátké návštěvy minulosti/budoucnosti? Pak se pusťte do Než pravda vyjde najevo.
Na druhý díl jsem se těšila už jen proto, že na Databázi knih je ještě lépe hodnocený než jednička. Opět se tu setkáváme s čtyřmi jímavými lidskými příběhy, které nám mohou být blízké, protože vztahy, city, výčitky svědomí a touhy, to je něco, co všichni řešíme. Především v tom pak podle mě tkví síla této série – umí oslovit.
Musím ale říct, že dvojka zároveň nepřináší mnoho nového, k menšímu překvapení dojde snad jen v samotném závěru. Co mi trochu vadilo, to bylo neustálé opakování principu (tj. toho, jak to vlastně v této kavárně funguje). Ano, teoreticky by druhý díl mohl číst někdo, kdo vynechal knihu první, ale myslím, že takových bude minimum.
Jde o milou četbu, která umí jitřit city, zároveň se čte jedna báseň (a to nejen pro svůj malý rozsah). Za mě je to příjemná oddychovka.

6 11.03.2021

Patnáctiletý Georg dostal dopis od svého otce. Tato zdánlivě obyčejná událost je ovšem přeci jen něčím překvapivá, protože jeho otec před jedenácti lety kvůli vážné nemoci zemřel. Protože svému synovi chtěl vyprávět příběh, který by čtyřletý chlapec ještě nemohl pochopit, rozhodl se mu jej sepsat a zajistit, aby si jej mohl přečíst v budoucnu. K chlapcově údivu je to však příběh nejen o životě a jeho blížícím se konci, ale především o záhadné dívce s pomeranči. Kdo jen to může být?
Dívka s pomeranči je vlastně o romantický příběh, v němž Georg poznává, s jakými pocity se jeho táta musel vyrovnávat, když věděl, že brzy zemře a nebude mu tak dopřáno, aby viděl svého syna vyrůstat. Chlapec však také ke svému překvapení zjistí, že právě od otce získal jistou fascinaci vesmírem a Hubbleovým teleskopem. Georg postupně rozkrývá záhadu dívky s pomeranči, romantické lásky svého otce, a závěrem nabývá odvahy, aby se sám konečně osmělil oslovit dívku, v níž našel zalíbení. Nakonec však především zodpovídá otci důležitou otázku, na kterou by mu jako čtyřletý sotva mohl umět odpovědět.
Laskavý příběh, který voní po pomerančích a pojednává o vztazích a vyrovnávání se s vlastní smrtelností.

3 08.03.2021

Přáli byste si někdy vrátit se do minulosti a udělat něco, co jste neudělali? I kdybyste tím nemohli změnit přítomnost? I kdybyste se přitom nemohli hnout z místa a v minulosti byste mohli strávit jen velice omezený čas v řádu minut? V tokijské kavárně Funiculi funicula to prý možné je! Aspoň o tom vypráví Tošikazu Kawaguči v Než vystydne káva.
Útlý román, který je autorovou prvotinou, vznikl podle stejnojmenné divadelní hry a při čtení je vliv divadla velice znát. Chvilku mi trvalo, než jsem si na formu vyprávění zvykla. Nakonec se ukázalo, že nejlépe se mi příběh čte, když si jej přehrávám právě jako divadelní hru, a tak jsem se pohodlně usadila do hlediště a pozorovala, jak se čtyři odvážlivci vydávají na cestu časem. Každý z nich má pro své rozhodnutí jinou motivaci, ale vždy jde o téma silného citového pouta, ztráty a vyrovnávání se s ní. Osobně se mě nejvíce dotkl poslední příběh matky a ještě nenarozeného dítěte, ale své jsem si našla i v ostatních třech.
Rychlé a milé čtení, které vede člověka k úvahám o tom, zda by sám využil možnosti návštěvy kavárny a podnikl cestu s nejistým výsledkem. Možná jen to, že by člověk mohl ještě jednou spatřit někoho, kdo už není mezi živými, je dostatečným důvodem. Vyplatí se tedy počkat, až stálá návštěvnice kavárny zavře knihu a na malou chvilku uvolní místo, z něhož se lze vydat do jiné doby. Jen nezapomeňte, že máte jen krátký čas – než vystydne káva…

15 04.03.2021

Nalákaly mě tři věci: téma, překrásná obálka a skvělá recenze Zaníceného knihkupce (IG) – a stálo to za to!
Všechno to začíná samostatnými linkami devíti protagonistů, které možná něco spojuje, i když to zatím netuší. A jak už se nabízí, linky se začnou trochu prolínat a zašmodrchávat. Tak jako se to má se stromy, i tenhle příběh vyrůstá z pevných kořenů a míří k výšinám. Jeho kmen postupně sílí, větve se košatí, a bude-li mít štěstí, nakonec dosáhne i té nejvyšší mety – podobně jako semena stromů padne možná poselství románu na úrodnou půdu a pak se snad další generace dočkají aspoň trochu zelené budoucnosti.
Není to ale jen nějaký boj ekologických aktivistů proti chamtivé a vše požírající moderní společnosti, tady jde o mnohem více! Dozvíte se tu zajímavosti z říše stromů, o nichž píše třeba proslulý Peter Wohlleben (v knize je mimochodem dendroložka se stejnými iniciálami – náhoda?). Své osobní příběhy tu rozvíjejí i jednotlivé postavy – svébytné osobnosti se silnými i slabými stránkami, které často jednají velmi svérázně a určitě nejsou čistými klaďasy.
Hlavní sdělení knihy je jasné už z jejího názvu, podle mě však stromy především znamenají život. Nevím, jestli je to temně optimistický román, ale rozhodně je temný i optimistický, plný nadějí i zmaru, především však je velmi aktuální. Rozhodně jsem si to užila a doporučuji všema deseti, i když se člověk sem tam musí i vztekat a smutnit.
Mimochodem: Román se honosí Pulitzerovou cenou (2019) a nedávno se objevila informace, že právě tento příběh natočí ve spolupráci s Netflixem jako seriál tvůrci Hry o trůny – máme se tedy na co těšit!

7 26.02.2021

Alopecie – autoimunitní onemocnění, které znamená ztrátu vlasů (částečnou/úplnou). Tělo začne vlastní vlasy (nebo i ochlupení) považovat za nebezpečné a pustí se s nimi do boje. Vlasy pak často zavelí na ústup, výsledkem čehož může být klidně mladá žena s holou hlavou. Tohle onemocnění si totiž nevybírá a postihuje bez rozdílu muže, ženy i děti. Možných důvodů jeho vzniku je vícero a špatně se proti tomu bojuje. A jak se s alopecií žije? Právě o to se s námi rozhodla podělit Tereza Drahoňovská, autorka komiksu Bez vlasů. O grafickou podobu se postarala Štěpánka Jislová (s její prací jsem se seznámila už u Milady Horákové) a výsledek jejich spolupráce je vážně super! Sdílet s někým tak osobní příběh chtělo kus odvahy a já smekám. Dojala jsem se i poučila. ❤

3 12.02.2021

Prezidentská diktatura, do níž se přerodilo politické zřízení Venezuely, změnila zemi v místo, kde se lidem rozhodně nežije blaze. Vládne tu právo silnějšího, hodnota měny klesá, potraviny jsou na příděl a morální hodnoty se u těch, kteří chtějí přežít, propadly na samé dno. Karina Sainz Borgo patří k těm, kteří zemi raději opustili, a nyní žije ve Španělsku. Živí se jako žurnalistka, ale rozhodla se vydat román, v němž čtenářům představuje svou rodnou zemi ve vší své hrůze. Tenhle krátký román vyšel v originále jako La hija de la española (tj. Dcera Španělky), ale u nás jej najdete pod názvem V Caracasu bude nejspíš stále tma – jestli vás situace v téhle jihoamerické zemi zajímá, rozhodně doporučuji. Počítejte ale s tím, že to nebude žádná odpočinková četba.
Hlavní hrdinka je bezdětná čtyřicetiletá Adelaida, která právě pohřbívá svou matku, čímž přichází o to nesilnější citové pouto, jaké jí ještě zbývalo. To ale ještě netuší, že osud si pro ni přichystal další ztráty. Když se jednou vrátí ke dveřím svého bytu, najde vyměněný zámek a její byt okupuje Maršálka se svým provládním ženským komandem. Když se pak dostane do vedlejšího bytu, najde v něm mrtvou svou sousedku a náhle se jí pootevřou dveře k (možná) světlejším zítřkům. Zvládne se po ztrátě matky a bytu oprostit i od svých morálních zásad? Dokáže opustit i svou vlastní identitu a stát se někým jiným, to vše jen proto, aby přežila?
Na pozadí nočních přestřelek, přepadávání, kupčení s životně důležitými statky a potlačování svobody slova se odehrává příběh docela všední ženy, která stojí před obrovskou výzvou a v myšlenkách se vrací k dětství, které tak moc odlišné od současné situace v Caracasu.
Velice silný a temný příběh.

5 12.02.2021

Existují knihy, které netrpělivě vyhlížíte a nemůžete se dočkat, až vyjdou – tak moc se těšíte, až si je přečtete. A když to konečně přijde a vy dočtete poslední stránku, je vám smutno z toho, že už je to za vámi, a chcete víc. Právě do této kategorie knih patří i Šikmý kostel 2.
Už v prvním dílu Karin Lednická dokázala, že má neskutečný vypravěčský talent (o tom ostatně svědčí i vítězství v Knize roku – Čtení tě mění), troufám si však říct, že druhý díl je ještě o fous lepší než díl přecházející! Autorka nám tentokrát dopřála skoro dvojnásobný počet stran, přesto její vyprávění neztratilo na dynamičnosti, je velmi čtivé a nádherně plyne.
Své hrdinky spisovatelka opět nijak nešetří: nechává je utápět se v pochybnostech; staví je před morální dilemata, kterým by málokdo z nás chtěl čelit; boří jejich sny a bere jim naděje… Dopřává jim ale zažívat i hezké chvilky, kterých je možná o něco méně, o to více si jich však váží čtenář i hrdinové. Především však umí vykreslit charakterní a realistické postavy, do nichž je velmi snadné ve vcítit a kterým i přes jejich nedostatky člověk prostě musí fandit. Karin Lednická ví, jak zapůsobit na čtenářovy city, takže mít po ruce balení kapesníčků je nutností. Zase jsem si to ale i přes to občasné bolení u srdce neskutečně užila.
Oproti předchozímu dílu tu navíc najdete jeden bonus: historické snímky, které celému příběhu ještě přidávají na autentičnosti. Musím říct, že s tímto dílem ještě vzrostlo mé přání jednou se do této poddolované krajiny podívat. Především se ale nesmírně těším na třetí díl – čeká mě další netrpělivé vyčkávání!

15 01.02.2021

Občas potřebuju trochu vypnout a jen se bavit. Divná planeta mi v tom rozhodně byla nápomocná! Musím přiznat, že o existenci tohohle komiksu jsem se dozvěděla, až když vyšel v knižní podobě – netušila jsem, že na sociálních sítích už je to docela fenomén. Absurdní jazyk těchhle bytostí je skvělý a já si to fakt užívala.
Mimochodem: některé výrazy už začínáme používat doma – třeba hydratační válec a výživový sejf. =)

5 30.01.2021

Historický román s detektivní zápletkou, malou špetkou tajemna a hromadou omamných látek – asi tak bych mohla shrnout Opium a absint…
Prvně musím přiznat dvě věci: detektivky mě moc neberou a kniha mě nejvíce ze všeho nalákala svou krásnou obálkou. Ohlasy na ni byly nejednoznačné, ale když jsem si vzpomněla, jak moc se mi líbilo Vyznání Frannie Langtonové, kde taky hraje velkou roli opium, rozhodla jsem se tenhle román zkusit. Jenže: moc mě to nevzalo!
Hlavní hrdinka Tillie mi přišla protivná a jediné, co se mi na ní líbilo, byla její vůle nepodřizovat se hloupě konvencím doby a jít si za svým snem. Nějak jsem si k ní ale nedokázala najít cestu, a když hlavní hrdince nedokážete pořádně fandit, je to na nic. Mé sympatie si v románu získali snad jen ti tři malí kameloti – ti byli přirození, roztomilí.
Abych ale nebyla jen negativní, musím říct, že se mi moc líbil překlad Lucie Libovické. Další plus je, že jsem opravdu neodhalila pachatele. Tušila jsem sice, odkud vítr vane, ale identitu vraha mi odkryla až samotná autorka. Napětí ve mně tedy Lydia Kang zvládla udržovat do posledních stran.
Z mého pohledu je celý román především o eskapádách opiové závislačky a všechno to její bažení po droze mi šlo na nervy.
Mám ráda, když mě knihy učí i něco nového, což je asi vidět i z předchozích mých recenzí. Tady to byla Nellie Blyová, ke které protagonistka příběhu vzhlíží a která skutečně na přelomu 19. a 20. století žila a působila. Něco jsem si k ní dohledala a byla to docela zajímavá osobnost.

2 20.01.2021

Prvotina Chimamandy Adichie nás (podobně jako u nás dříve vydaná Amerikána) přivádí do autorčiny rodné Nigérie, Purpurový ibišek je však trochu jiný. I když se mi líbila i Amerikána, tenhle román mě zasáhl více než příběh Ifemelu. Vyprávění patnáctileté Kambili je hutnější, syrovější, především je však neskutečně osobní a jímavé (ale ne patetické).
Kambili a její starší bratr Jaja vyrůstají v dobře situované rodině, jejich domov má však k dokonalosti daleko. Otec Eugene Achike je náboženský fanatik, který se nebál přestřihnout vztah s vlastním otcem, protože nekonvertoval a dál se drží svých tradic – víry ve své předky a africké duchy. Eugene své děti vychovává až vojenským způsobem: připravuje jim rozvrhy, v kterých mají do minuty rozplánované činnosti na každý den, nestrpí, aby jejich školní výsledky byly jiné než zcela nejlepší ve třídě, potlačuje v nich individualitu a k ráně nemá nikdy daleko (vždy ale jen pro dobro svých dětí – aspoň to tak říká…). Kambili nezná nic než disciplínu, na její tváři byste marně hledali úsměv. Teprve když Kambili s bratrem na pár dní opustí Enugu a zajedou bez rodičů na návštěvu k tetě Ifeomě, pozná, že rodina je možná o něčem jiném. Sestřenka a dva bratranci mají volnost se vyjadřovat, jsou zvídaví, a i když mají v rodině své povinnosti, umí se i bavit. S příchodem otce Amadiho pak Kambili zjistí, že i víra je zřejmě o něčem jiném, než jak ji vnímá a dětem předkládá Eugene Achike.
Adichie ani nakladatelství Host zase nezklamalo – díky.
PS: Román mě navíc zase jednou poučil a já díky němu zjistila, jak vlastně rostou kešu oříšky a že to vlastně oříšky vůbec nejsou. Přiznejte se – věděli jste to?

5 14.01.2021

První kniha dočtená v roce 2021 je tu! Vrátila jsem se ke Kateřině Šardické a vrhla se na její mrazivé Zmizení Sáry Lindertové, což je vlastně její první publikovaný román. Oproti Nocím běsů, v nichž mě naprosto dostala jejich atmosféra a ponurost, jsem se v tomhle případě zpočátku nemohla moc začíst. Možná to bylo tím, že jsem ve své hlavě tak trochu bojovala s Klaudií, protože mi jako hlavní postava nejprve nebyla moc sympatická, ale to se naštěstí později srovnalo. (Paradoxně asi s příchodem Adama.)
Pokud si mohu dovolit ještě jedno srovnání, pak musím konstatovat, že dějově mi tahle kniha přišla mnohem propracovanější než Běsi, ale na druhou stranu jsem neměla žádné větší potíže přijít na to, jak se to asi bude dál vyvíjet a co za tím vším zřejmě bude. Ale přestože jsem často zvládla děj předvídat (a třeba Alici jsem odhalila hned po dvou jejích vstupech do příběhu), dokázala mě autorka skvěle držet v napětí. Co bych vypustila, to bylo finální intermezzo, nebylo ale zase tak rušivé, takže to skousnu.
Celkově jsem si knihu užila – představivost pracovala na plné obrátky a cítila jsem se příběhem pohlcená. Charaktery postav byly uvěřitelné, jejich chování působilo přirozeně a vypravěčské schopnosti autorky vypovídají o tom, že nám rozhodně má co nabídnout.
Kvalitní mrazivé čtení na mrazivé dny.

2 06.01.2021

Vánoce jsou časem pohádek. Jenže my (záměrně) nemáme televizi, a tak nesleduji ty tradiční, které každoročně servírují skoro na všech kanálech. Taky raději volím nové věci, než abych se přejídala stále tím samým. I proto jsem sáhla po pohádce knižní, navíc od jedné z nejlepších autorek knih pro děti, J. K. Rowlingové.
Když začal Ikabog vycházet online po kapitolách, nečetla jsem ho, ale hned jsem začala vyhlížet knižní vydání. Nadělila jsem si ho k Vánocům a musím říct, že všechen ten čas strávený v Přehršlánii jsem si nesmírně užila!
Pohádkové prvky v knize jsou docela tradiční, dobro a zlo mají jasné znaky, bájná obluda Ikabog je zahalená mlžným oparem a rouškou tajemství. A důležitou roli tu hrají děti, což v pohádkách považuji vždycky za moc důležité. Nebudu se více rozepisovat, o co v příběhu jde, ostatně to máte o kousek výše. Já vám Ikaboga rovnou doporučuji přečíst, protože je-li ve vás ještě trochu dítěte, budete se bavit. Ano, sem tam (často) někdo umře, ale humor JKR je tu naprosto skvělý, stejně jako její vypravěčský styl a umění gradace děje. Třešničkou na dortu jsou úžasné obrázky, které vytvořily samotné děti a jež pohádku skvěle ilustrují.
A taky klobouk dolů před překladatelem (Petr Eliáš) – je vidět, že obzvlášť s adaptací jmen na české prostředí si vyhrál, takže i jemu velké díky!

3 29.12.2020

(SPOILER) Málokdy se cítím po přečtení knihy tak zmatená… Zřídlu, respektive Akwaeke Emezi se to podařilo, zároveň však musím upozornit, že nejde o nepříjemný pocit. Ta kniha mě tak nějak rozjitřila, vzbudila ve mně touhu pídit se po informacích, donutila mě (a stále dosud nutí) přemýšlet – o tom, kým jsme a jak moc nás ovlivňuje kultura, do níž jsme se narodili, o hranicích mezi realitou a představou (nebo fantazií?), o kulturních stereotypech, nakonec však vždycky dojdu k hlavní otázce: co jsem to sakra vlastně četla?
Zřídlo je kniha částečně autobiografická, těžko však říct, nakolik platí, že hlavní hrdinka Ada = autorka knihy. Navíc tu obrovskou roli hraje mytologie Igbů (etnické skupiny žijící hlavně v Nigérii): Ada ve svém fyzickém těle nežije sama, nýbrž s ogbanje (zlými duchy), v jisté chvíli se v ní zabydlí ještě Asụghara (šelmí já pasoucí se na sexu s muži) a svatý Vincenc (toužící naopak po ženách). Ti všichni by chtěli Adu ovládat. A kdyby to snad nestačilo, pak vězte, že skutečnou matkou Ady by měla být ala, tedy duch či snad bohyně země, která má podobu hada. Ani tím však celá ta divočina nekončí, protože tu máme celkem tři vypravěčské pozice: ogbanje k nám promlouvají v my-formě, pak je tu Asụghara a teprve potom samotná Ada, která se však ke slovu dostane jen velmi málo. Ztratili jste se? Nebudu lhát – celá ta kniha klade vysoké nároky na soustředění a její shrnutí na pár řádcích je prakticky nemožné.
Vyjma mytologie a mnohovrstevnaté (či snad roztříštěné) osobnosti se mezi tématy knihy objevují ještě další: sexualita, pohlavní identita a tříštění její binárnosti, hranice mezi fyzickým a psychickým já, sebepoškozování, sebevražedné sklony… Mně ovšem především nedá spát otázka, kde končí autobiografie a začíná fikce! Schválně si Akwaeke Emezi dohledejte – zjistíte, že je to neskutečně zajímavá osobnost.
Stále uvažuji, zda by opětovné přečtení nevrhlo na celý ten příběh více světla, ale zároveň přemýšlím, že můj pocit jakési rozpolcenosti z ní je snad i záměr.

3 23.12.2020

V hektických časech a po několika knihách, jejichž přečtení klade vysoké nároky na mé emoce či soustředění, volím ráda odlehčenější četbu. Příběhy ze světa Úžasné Zeměplochy jsou v tomhle ohledu sázkou na jistotu.
Malí bohové jsou v sérii třináctou knihou, z řady však trochu vybočují. Až na pár výjimek se tu totiž neobjevují „klasické“ postavy z řad mágů, čarodějek nebo městské hlídky (výjimkami jsou snad jen Kohl-Lik Aťtratím, Knihovník a Smrť). Terry Pratchett v knize přibližuje, jak na Zeměploše fungují náboženství, a je to samozřejmě stejně propracovaný a na hlavu padlý systém jako cokoli jiného v tomhle světě na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři velké A'Tuin kráčící vesmírem stále dál a dál.
Nebudu se více rozepisovat, Zeměplocha je prostě fenomenální fantasy série – pobavení zaručeno. Rozhodně doporučuji! ❤
Mimochodem: a přece kráčí!

Islandský román Ostrov mě navnadil svou anotací: „Výjimečně se stane něco, co stmelí celé lidstvo, propojí osudy všech…“ A že mám Island ráda, s chutí jsem se dala do četby dystopického příběhu, ovšem brzy jsem zjistila, že to asi nebude úplně to, co jsem čekala. Aby to snad nevyznělo až moc negativně: není to špatná kniha, ale taky to není kniha, která by mě nějak extra nadchla. A o čem že to je?
Island se náhle ocitne bez spojení s okolním světem – nefunguje internet, mimo ostrov se nedá dovolat a z vnějšího světa nepřicházejí žádné zprávy, nelétají sem letadla a nepřiplouvají lodě, zároveň se ztratí spojení s těmi, kdy se odtud vypraví pryč. Důvod? Není znám. Jak by se dalo očekávat, ocitne se Island na holičkách, protože v mnoha ohledech byl závislý na importu. Jídla, pohonných hmot a dalších potřebných věcí ubývá, nastává chaos a ruka vlády přitvrzuje.
A tady se dostáváme k problému: anotace tvrdí, že se lidstvo stmelí, ale já jsem spíše měla pocit, že se tříští na frakce a nadchází čistý boj o přežití. Stmelení, o němž se zmiňuje anotace, se však zdá být jen přáním islandské vlády, nikoli realitou. A samozvaná premiérka Elín je tu navíc typickou mocichtivou antihrdinkou, která se neštítí využít situace ve svůj prospěch.
Mimo Elín se Sigríður Hagalín Björnsdóttir v románu zaměřuje na tři postavy: Hjaltiho, jeho přítelkyni Maríu a Maríinu dceru Margrét. I když jsem motivace postav chápala, přišly mi jaksi nijaké, málo osobité. Podobně je to bohužel se samotnou zápletkou. Je sice zajímavá, ale jaksi plochá. Autorka tak nenabízí nic, co bych už nečetla v jiných dystopických románech, po nichž sem tam sáhnu.
Kniha tak neurazí, ale ani nenadchne. Že bych ji vysloveně doporučovala, to ne, nicméně je to takový příjemný nenáročný průměr.

09.12.2020

S elegancí ježka – jedna kniha, jeden dům v Paříži, dvě ženy: vdova a domovnice Renée a přemoudřelá dvanáctiletá dívenka Paloma. Zatímco Renée chce dál nenápadně žít a předstírat, že je obyčejná tuctová domovnice (jen aby se nikdo nedozvěděl, že čte knihy o fenomenologii!), Paloma se nechce nechat vtáhnout do absurdity života v dnešním světě a na své třinácté narozeniny plánuje sebevraždu.
Už od začátku je vám jasné, že domovnice i dívenka jsou jiné, než jaké se jeví být svému okolí, a zatímco jedné z nich vyhovuje, když může žít takto ve skrytu, druhá se v takové pozici komfortně necítí. Paloma se však rozhodně dát životu ještě šanci a začne si vést deník, do kterého si zapisuje hluboké myšlenky a zajímavé pohyby světa – vyzývá vlastně život, aby ji během pár měsíců přesvědčil, že stojí za to žít.
Román se (alespoň z počátku) nečte nijak snadno, je plný filozofických myšlenek a jakéhosi hloubání nad povrchností světa a lidí z vyšších společenských vrstev. Spád příběh dostane ve chvíli, kdy se do domu přistěhuje Kakuro. Tento Japonec poodkryje symbolický plášť, pod nímž se Renée a Paloma skrývají, a odhalí, že nejsou tak všední, jak se zdá. S jeho příchodem jsem se konečně začetla a musím říct, že mě to docela oslovilo.
Tento nevšední román doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, Muriel Barbery totiž čtenáře nešetří – nepočítejte s relaxační četbou, tady budete muset nad textem přemýšlet, navíc se autorka odkazuje i na jiná literární díla.
Mimochodem: hrozně mě baví, jak lidé pojmenovávají svá zvířata, a fiktivní osoby nevyjímaje. V téhle knize najdete kocoura Lva (nikoli však podle krále zvířat, ale podle Lva Tolstého), dále kočky Ústava a Parlament, poté Kitty a Levina (ano, podle Kareniny), psi se tu zase honosí jmény Athéna a Neptun. Podle mého o lidech leccos vypovídá mimo jiného i to, jaká jména dávají svým mazlíčkům.
A ještě jedno info: podle knihy natočila Mona Achache film Ježek (2009), na ČSFD má hodnocení 76 %, tak si ho asi časem taky pustím.

10 03.12.2020

Od Viktorie Hanišové jsem četla romány Houbařka a Rekonstrukce. Nebyly špatné, ale něco tomu chybělo. A pak přišla Dlouhá trať – sbírka povídek, jejichž sjednocujícím prvkem je téma sebevraždy, a já si řekla: jo, to by mi mohlo sednout, jdu do toho! A teda páni, to bylo fakt něco!
Nejenže kniha přesně odpovídá mému literárnímu vkusu, povídkové vypravování navíc zjevně sedne autorce, protože to bylo skvělé jak po stránce obsahu, tak i formy. Bylo to neskutečně hutné, tíživé, místy velmi depresivní. Přesto bych ale trochu polemizovala o tom, zda není hlavním tématem spíše smysl života, jeho účelnost a pocit naplněnosti, nikoli sebevražda, pro niž je bohužel snadné se rozhodnout, pokud člověk necítí, že má proč žít.
Jednotlivé příběhy jsou sice téměř všední (vždyť velmi podobné životy mnoho lidí kolem nás žije), přesto jsou velmi poutavé… Nebo je to snad tahle všednost, která si čtenáře podmaní? Tohle je prostě život se vší svou tíhou a krutostí. Je jen na nás, jak se k němu postavíme a zda se tím necháme semlít, nebo zda budeme dál bojovat a dál poběžíme, třebaže na konec té dlouhé trati ani nedohlédneme a nevíme, co nás cestou čeká. Jasně, samozřejmě to často není jen na nás – je to taky na lidech, kterými se obklopujeme, jenže i ty si v důsledku většinou stejně zase volíme my…
Viktorie Hanišová touhle povídkovou sbírkou rozhodně prokázala, že si čtenáře umí získat – aspoň u mě se jí to dokonale povedlo! Při četbě ani jedné z povídek jsem se nedokázala od knihy odtrhnout, dokud ji nezhltnu, každou jsem pak v hlavě převalovala sem a tam, přemýšlela jsem o životě. S postavami jednotlivých příběhů jsem soucítila, bojovala jsem spolu s nimi, stejně jako jsem chápala, když se to rozhodli vzdát. Skoro jako bych ty životy žila já sama…
Jednoduše doporučuji a těším se, s čím tato česká spisovatelka a překladatelka přijde příště.

10 29.11.2020

(SPOILER) Kya je dívka, která žije se svou rodinou v bažinaté Severní Karolíně, jenže jednoho dne rodinu opustí máma a postupně odcházejí i sourozenci, nakonec ji samotnou v chatrči nechá i táta. A tak žije sama, do školy nechodí a jejími nejlepšími přáteli jsou racci. Díky Skokanovi, černochovi, kterému prodává mušle, se jí daří přežít. Postupně dospívá, poznává své okolí a v něm žijící faunu i floru, maluje ji, buduje svou sbírku pírek a pak pozná dva chlapce/muže. Jeden ji naučí číst, a kam s ním nedošla, tam ji v projevech lásky dovede ten druhý. Jenže jeden z nich se nakonec najde mrtvý a podezření padne právě na její hlavu. Tak o to jde v Kde zpívají raci.
Je to nesmírně čtivá kniha, která vás lyricky provází po bažinatém americkém pobřeží, sem tam proložená nějakou básní. Už od počátku víte, kdo zemře, a postupně se rozkrývají další a další okolnosti. Detektivní zápletka je oproti osobnějšímu Kyinu příběhu značně upozaděná, teprve v samotném závěru dostává mnohem více prostoru a vše stojí jen na tom, jak o osudu „holky z bažiny“ u soudu rozhodne porota.
Román mě vážně mile překvapil, a i když měl v sobě velký kus detektivky, což je žánr, který fakt nevyhledávám, nebylo to pro mě rušivé, ba naopak to příběhu dalo dynamičtější náboj. V závěru jsem se nejprve vyděsila, že to snad Delia Owens zakončí patetickým happyendem, ale nakonec přidala něco, čím mě mých obav zbavila.
Doporučuji lidem, kteří mají rádi divokou přírodu, a také těm, kteří rádi rozkrývají detektivní záhady. Na své si ovšem přijdou i ti, kteří mají rádi knihy o mezilidských vztazích. Prostě doporučuji! =)
PS: Docela jsem se zamilovala do obálky.

21 22.11.2020

Včera jsme si připomněli hrdinství, které nás před 31 lety přivedlo na cestu k lepší budoucnosti. S touhle knihou si zase můžeme vzpomenout na další české hrdiny, respektive tedy hrdinky. Ty sice nejsou spojené se 17. listopadem (i když i taková dáma by se tam našla), ale jejich zápis do naší historie není o nic menší.
Na vzniku knihy Hrdinky mají zásluhy čtyři ženy, které sepsaly jednotlivé medailonky význačných žen české minulosti. Původně jsem si chtěla jednotlivé příspěvky dávkovat a čas od času si jich pár přečíst, ale nakonec jsem se do jejich výjimečných příběhů natolik ponořila, že jsem to zhltla jako malinu. A bylo to skvělé! Už teď navíc vím, že se ke knize budu vracet.
Osudy žen jsou seřazeny v souladu s během doby, takže začínáme kněžnou Ludmilou a katolickou kněžkou Ludmilou Javorovou. Publikace je navíc rozčleněna na úseky, takže se vždy věnuje ženám jisté doby a jejich příběh dává do kontextu tehdejší společenské a politické situace. Prolíná se zde také časová osa, na níž je možné sledovat podstatné historické milníky, třeba kdy získaly ženy volební právo v které zemi, nebo kdy jaká významná královna vládla.
Počin autorek je vážně chvályhodný. Srozumitelně čtenáře seznamuje s tím, jaký otisk nám zde tyto ženy zanechaly. Ten pak může být motivací dalším potenciálním hrdinkám dnešní doby, neboť každá doba potřebuje své hrdin(k)y. Výčet jmen je samozřejmě omezený a všichni víme, že hrdinek tu bylo a bude vždy tolik, že je nikdy nebudeme schopni všechny vyjmenovat.
K dokonalosti pak knihu dovedli studenti ateliéru Didaktické ilustrace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, kteří Hrdinky překrásně a kreativně ilustrovali.
Budu se opakovat, ale je to skvělé – rozhodně doporučuji!

4 18.11.2020

Knihu jsem s napětím vyhlížela a poté i s napětím četla. A stálo to za tu okamžitou koupi!
Nebudu zastírat – jsem fanynka Anny Bolavé a miluji její imaginaci, kterou opět přetéká i její novinka Před povodní. Spojuje v sobě přitom to, co se mi líbilo na předchozích dvou knihách: atmosféru Do tmy a práci s příběhem v Ke dnu. Co Anna Bolavá rozhodně umí na jedničku s hvězdičkou, to je vykreslení maloměstských poměrů. Vlastně myslím, že neznám žádného autora, který by o vztazích a způsobech myšlení na maloměstě uměl psát tak přesvědčivě. Oproti předchozím dvěma knihám je tu tentokrát vícero postav, z nichž některé jsou jen okrajové a téměř karikaturní, dokreslují však skvěle celkové ladění příběhu a rozhodně se v nich nebudete ztrácet (zase tolik jich není).
V příběhu hraje opět významnou roli příroda, tentokrát především řeka. Řeka omývá své břehy a občas si bere více, než bychom jí sami chtěli dát. Je to jiný svět, svět temný, ale zároveň plný života. Má své hranice, jenže ty jsou plastické, a tak se občas náš svět s tím, co je pod hladinou, významně prolne. A z toho může vzejít mnohé.
Narace Bolavé je neskutečně osobitá a podivuhodně smývá hranice mezi reálným a magickým. U většiny postav bezpečně víte, že máte pevnou půdu pod nohama, ale jakmile dojde na Hanu a její rodinu, už není tak jednoznačné, kde si zrovna stojí. Je tohle ještě realita? Je to šílenství, nebo jsme ve fantasy příběhu? Kde je ta hranice? A já mám za to, že ta hranice tam prostě není – ta je totiž jen v naší hlavě. Zkuste na chvilku odložit provazy, jež vás svazují ve vašem reálném a naprosto čitelném světě, a ponořte se do proudu řeky a nového příběhu z pera české autorky, která ví, jak vás rozjitřit.

14 11.11.2020