Stromy znamenají svět

6 17. dubna

Román je náročne napísaný. Jeho umelecké jazykové prostriedky mi nesadli, v jeho filozofovaní, ktoré od stromov a prírody celkovo zabieha neraz veľmi ďaleko, som sa strácala. Mám rada širokotematické romány ukazujúce problémy v čo najširších súvislostiach, ale toto spracovanie ma neoslovilo.

Ďalším obrovským problémom sú postavy. Všetci muži trpia, tápu a nevedia, čo od života chcú. Ak sa v ich blízkosti zjaví nejaká žena, osudovo na nej visia. Ženy: svojské, nezávislé, sexuálne povoľné, svadbu nechcú, deti chce len jediná z nich. No tak ako aj muži, ani ženy inak netušia, čo so životom. Nemajú žiadnu motivickú stránku. Len sa tak potácajú svetom tam, kam ich ruka autora sťaby predĺžený konár stromu postrčí. Aj ich náhly ekoaktivizmus je nevysvetlený a nezrozumiteľný pre každého, kto nie je akoaktivistom sám od seba. Väčšinou mi teda postavy boli nesympatické až ľahostajné, čím sa strácal silne emotívny účinok, ktorý autor chcel ich pohnutými osudmi dosiahnuť. Boli príliš čudné, nečitateľné, éterické, nepozemsky uvažujúce na to, aby som sa s nimi mohla stotožniť.

Koncepcia knihy tomu vôbec nepomáha. Predstavovať postavy osemkrát, vždy presne v momente, keď predošlý príbeh začal byť konečne trochu zaujímavý, je utrpenie. Je toho priveľa a zároveň primálo. Podivnosti sa len nabaľujú a nabaľujú a nič nezačínalo dávať zmysel.

Stromy sú tie najsympatickejšie postavy. Mohutné a pritom také bezmocné. Stromom, len v malinkej miere aj postavám, som tuho držala palce. Lepšie pasáže sa striedajú s horšími. Autor niekedy ponúkne celkom peknú myšlienku, aby ju ale vzápätí zabil do neba volajúcou naivitou. Na jednej strane je autor vzdelaný, ohuruje poznatkami o stromoch, na druhej strane napísal (už takmer na druhej strane) taký kiks, že som bola len kúsok od znechuteného odloženia knihy. Najtragikomickejšia pasáž sa ale nachádza v Kmeni. Párik ekoaktivistov je vyslaných, aby sedeli na najvyššom strome v okolí a tým zabránili jeho výrubu. Dvaja mestskí ľudia tam, prosím krásne, v pokoji a harmóniou s prírodou aj sebou samými prežijú takmer rok s rovnakým nepratým oblečením, na malých množstvách biednej stravy, pod holým nebom v daždi a vetre, chladení zo všetkých strán, ešte aj odspodu v tomto má aj zvierací brloh navrch v úplnej izolácii od zvyšku sveta. Chápem zapálenie pre vec a túžbu zachrániť strom, ale čo je veľa, to je veľa.

V podstate ani neviem, ako tá kniha skončila. Asi s istou nádejou, ktorej dôvody mi však, tak ako mnoho iného, unikli. Posledné zamyslenie, ktoré vo mne kniha vyvolala je, či je nutnou podmienkou súčasného umenia jeho nezrozumiteľnosť. Moje skúsenosti so staršími nositeľmi Pulitzerovej ceny boli totiž lepšie.

12 26. března

To, co je na románu nejzajímavější a nejuhrančivější, jsou jeho skutečné hlavní postavy, stromy, ve svém přirozeném symbiotickém společenství - lese. Všechny ty informace vložené mezi řádky, ať formou popularizační, poetickou či metaforickou... a rozkošatělé dramatické příběhy románových lidských hrdinů, vtažených do jejich lesního světa, působí jen jako literární díleček člověka jejich mnohem staršímu a důležitějšímu příběhu... Čtenář (aspoň ten co vydrží) žasne, je fascinován, obohacen i vyděšen vším o čem netušil nic...a tady je možná zakopán pes toho, před čím se autor snaží burcovat. Každopádně silný podnět, třeba přečíst si konečně některou dlouho odkládanou knihu P.Wohllebena, kde to bude bez té nezbytné románové omáčky... rozšířit pohled na život za hranice lidského druhu a smyslů.

Jsem na tom stejně jako Šárka_D. Kniha skrývá mnohá závažná poselství současnosti. Škoda, že autor neovládá umění zvané "méně je často více". Takhle je mnohé zabito jeho mnohomluvností a příliš košatou konstrukcí. Za mě není úderná ani depresivní, pouze celkem reálná a zbytečně ukecaná. Autor má co říct, ale čtenářovu odvahu číst a zájem zadusí až do plytkosti a nudy. Odloženo za polovinou, bez chuti k návratu i přesto, že by mě velice zajímalo, kam vše ústí . . .
Škoda.
Nádherný přebal.

P.S. A podnět k přečtení Wohlenberga to pro mě není. Stromy miluju, bezmezně si jich vážím, chápu nutnost ochrany, ale panteismus nevyznávám - což je omáčkou zase u tohoto autora :o)

5 09. března

Velká očekávání zůstala nenaplněna. Což o to, informací o stromech kniha přináší spoustu, a populárně naučné povídání o nich také považuji za nejsilnější stránku knihy. S příběhem to bylo horší. Ačkoliv se autor rozmáchl mezi množství postav a dlouhé časové období, nemohla jsem se zbavit dojmu plytkosti a nudy, a kdyby byla kniha o polovinu kratší, úplně by to stačilo, protože hlavní myšlenky by se daly zhustit.

3 21.12.2021

Přiznávám, že zájem o tuto knihu ve mě vzbudila její obálka, anotace jej pak prohloubila a zpětně jsem moc ráda, že ten nápaditý přebal upoutal mou pozornost. Nečetla se lehce, to vůbec ne, musela jsem si dávat pauzy a dávkovat po troškách, ale stálo to za to! Nutí k zamyšlení, ponouká k tomu, zjistit o stromech a jejich fungování více, ale nejvíc mě dostala pasáž v závěru knihy "...představte si, že planeta Země trvá 24 hodin..." To uvědomění si, jak se tvor (rozuměj člověk), který je tu ve srovnání s ostatním živým nepatrných pár vteřin, snaží vše podrobit (rozuměj zničit) a přetvořit planetu k obrazu svému (rozuměj zisku)...tady jakékoliv známky optimismu, byť temného, hledám marně.

5 12.12.2021

Nejde o jednoduché čítanie, jednoduchý text a ľahké myšlienky. Ale kniha je úderná, aktuálna, bolestivá, pravdivá, prekvapivá a poučná. Zaberie veľa času a v mysli sa k nej bude čitateľ vracať viac krát.
- "Pád stromu sprevádza obrovský hluk. Ale sadenie prebieha potichu a rast je neviditeľný."-
- "Kedy je najlepšia chvíľa na vysadenie stromu? Pred dvadsiatimi rokmi."

6 13. února

Zpočátku musím přiznat, že nejde o knihu dokonalou, ale její poselství zastíní i mnohé nedostatky. Nedostatky dost patrné, jako například jisté grafomanství, přílišná popisnost, a také přehnaná komplikovanost a kostrbatost ve vyjadřování v předkládaných tezích (které v důsledku pak nedávají moc smysl, že by kvůli překladu? Těžko říct). Přesto je kniha dost úderná a často nezakrytě depresivní a plná bezútěšnosti. Jako by autor rezignoval, pochopil, že dnešní pozdně kapitalistický svět již nemá budoucnost. A je jen otázkou času, kdy se lidé zahubí. Z čehož nakonec čerpá jakousi zoufalou jiskřičku naděje alespoň pro ostatní život na naší planetě. Otázkou tak není, co se dá dělat proto, aby k ekologickému kolapsu nedošlo, ale to, co zde zbude potom? Potom, co člověk jednoho krásného dne svou vlastní vinou zmizí z povrchu zemského... A zda to nakonec nebude pro Zemi úleva, zda z dlouhodobého hlediska není lidstvo jen jakousi rozbujelou rakovinou, která ale (jak už to rakovina dělá), zničí sama sebe a ostatnímu životu tak poskytne prostor k zotavení.