Sisssi komentáře u knih

Anotace i obálka vypadaly slibně, ale kniha bohužel nevybočuje z řady průměrných ženských dílek. Předvídatelné, autorka si mohla daleko více vyhrát. Přesto třetí povídka potěšila. Připomněla mi Řezáčovo Černé světlo.

Pro dospívající rozhodně užitečné, ale překladatel se měl vyvarovat některých nedostatků (opakování slov, nesmyslné formulace a neobratná vyjádření, u nichž nevím, jestli vychází z originálu, nebo jsou pouze problémem překladu) a také si dát práci se zasazením do české reality (př. autorka píše, že gay je označení muže i ženy, což ale v češtině obecně neplatí). Dalším problémem jsou drobné nedostatky v oblasti anatomie a občasná autorčina naivita. Dále je mi záhadou, proč se kniha jmenuje Tohle není jen kniha o sexu. O ničem jiném totiž není, citová rovina vztahů je značně podceněná.

Proč je v tomto vydání méně fotografií než v prvním?

Jak už je u této autorky zvykem, text má daleko blíže k beletrii než k literatuře faktu. Je neuvěřitelné, že i po tolika letech psaní o Habsburcích si autorka plete arcivévodkyni Isabelu a Terezu a neví, že arcivévodkně Marie Josefa zemřela dávno po Františku Josefovi. Už po pětatřiceti stranách je jasné, že autorka opět nepřekročila svůj stín.

Tohle nebude můj oblíbený autor. Deaver značně zklamal. Nevěrohodné a bez atmosféry.

Autorka je zamilovaná do Habsburků a na jejích textech je to okatě vidět. Největším přínosem je to, že zveřejnila rodinné dopisy, ale její komentáře pokulhávají, navíc se záměrně vyhýbá čemukoli, co by rozbilo její "převratný" pohled na vztah Žofie a Alžběty (např. se vyhýbá neshodám ohledně stěhování dětí císařského páru). Nevěřte, že Alžběta a Sisi měly idylický vztah, ani nevěřte, že mezi nimi docházelo k vyhroceným střetům. Pravda je kdesi uprostřed.

Tuctovka, podobných knih dnes vznikají mraky.

Velmi pěkné.

Škoda, že autorky citují jen nedůsledně, protože u mnohých výňatků z dopisů a dalších zajímavých informací bych zdroj velmi ocenila. Překlad má své mouchy, např. staré známé chyby u přivlastňovacích zájmen. Hollerova práce o Žofii zůstává nepřekonána.

Lepší, než bych od tak mladého autora (28) čekala.

Pěkné, lepší než Habsburkové 1740-1918, přesto nelze pominout drobné nedostatky. Některé formulace jsou poněkud kostrbaté, jinde najdeme chybný popisek u obrázku. Oceňuji široký záběr a snahu seznámit čtenáře s Habsburky ze všech možných úhlů a odhalit i mnoho na první pohled nepodstatných detailů z pozadí. Daní za tuto snahu je však krátkost a heslovitost jednotlivých příspěvků.

Nejšílenější mi autorka připadá ve chvíli, kdy je ve druhé léčebně a najednou ji napadne, že za všechno vlastně můžou ostatní a nic není její vina. Z hlediska psychologického je nepochybně zdravé přesunout všechnu odpovědnost na ostatní, ale z hlediska lidského je to pitomost. Nevím, jestli je chyba ve mně nebo v knize, ale nějak mě ten příběh nedostává, jako by se autorka nedovedla vyjádřit, co se jí vlastně dělo, co vlastně cítila a co prožívala. Další minus dávám za překlad. Velmi pěkný a trefný je pohled na lékařskou péči, což je realita nejen v Americe roku1977. Odbudou člověka prášky, aniž by se o něj a jeho nemoc skutečně zajímali.

Nemohu se ubránit dojmu, že Barbara byla skutečně svým způsobem jen rozmazlené dítě. Vskutku nechápu, proč jí poslední "mozkoškrab" říká, že se diví, že nebyla v ještě větší depresi, když všechno naráz ztratila. Všechno? Ztratila jen muže, který stejně za mnoho nestál, auto a na čas práci. Barbaře zůstali rodiče, blízcí přátelé, byt, dům na pláži, práce jí rovněž byla nabídnuta, ale ona ji sama odmítla, že se na ni ještě necítí. Nechci její neštěstí zlehčovat, ale stačí se rozhlédnout, zamyslet a uvidíte lidi, co se potýkají s mnohem, mnohem horšími problémy.

Nejpovedenější je obálka. Jinak je to tuctová kniha plná omletých klišé, jakých dnes vychází spousty. Je opravdu nutné neustále opakovat, že Karolína kvůli průduškám dýchala nosem?

Oceňuji zvláště krásné ilustrace, na kterých Nikl hravě a přitom výstižně vystihl různé kočičí výrazy.

I přes minimální počet slov silný příběh o samotě, prázdnotě a ztrátě.

Na můj vkus příliš ženské, plné postav s nesympatickými názory, postav, které se nikdy nepoučí a s nimiž jaksi nemohu soucítit. Jako oddechovka dostačující.

Velmi průměrná červená knihovna. S dobou a osobností Marie Terezie to má jen málo společného. Škoda, zasloužila by si víc, když už měla to výročí. Pro čtenářky Oldřišky Ciprové nebo Hany Parkánové-Whitton je to vhodné, pro toho, kdo se chce seznámit se skutečnou Marií Terezií, nikoli.

O mnoho slabší než předchozí dva díly.

Vtipné, ale černobílé a prvoplánové.

Tak jsem se dozvěděla, že Marie Terezie milovala jízdu na koni a kolotoče. Jak někdo může v tomto kontextu přeložit slovo "Karussell" výrazem "kolotoč", to je mi vskutku záhadou. Marie Terezie nemilovala kolotoče, ale karusely. Překladu by trocha pilování neuškodila. Dodatek z 24. 1. - Karusel je kratochvíle na koních, často v kostýmech, kdy se předvádí různé figury a tanečky.