Sisssi komentáře u knih

Fajn, ale na nejlepší švédskou detektivku mi to připadá přece jen průměrné. Nejvíce mě oslovovaly pasáže o ničení krajiny, zbytečně masivním kácení lesů a neobyčejně prozíravé vidění honby za imitací starých dobrých časů, která je tak moderní i u nás, přičemž jsou tito "lovci" tak zoufale mimo.

Pěkná popularizace vikingů.

Nejvýraznějším rysem je překotné psaní a opakování motivů. Dobré. Tak se mi zdá, že Hůlová má "mladší sestru".

Zklamání. Černobílé, plné klišé a stereotypů, rovněž překlad místy pokulhává. Nepochopila jsem, zač Jasmine a ostatní obdrželi tak prestižní ocenění. Ona sama má sice skvělé známky, chodí si povídat s pacienty a věnuje se sportu, ale to mi připadá trochu málo. Jak může podobné ocenění dostat někdo, kdo ještě na konci střední školy neví, kam se bude dál ubírat, případně někdo, kdo se při návštěvě kapitolu ptá, kdo že je to tam na té fresce, bohové? Váženě? K čemu celý ten humbuk s vlastenectvím, když nakonec nepoznáme George Washington? Jasmininu otázku "Slyšeli jste někdy o Rose Parksové?" jsem brala jako jasnou ironii, ale po bozích v kapitolu si nejsem jistá. Hrdinka mi připadá spíš jako holka, která to má vydřené, ale žádný velký talent nebo nějaké zvláštní nadání. Pár set nejlepších studentů v zemi si představuji opravdu jinak. K romanci s Roycem se nevyjadřuji, to je jen takový červenoknihovní efekt, aby to holky víc bavilo. Opravdu je nutné, aby bylo všechno popsáno tak růžově? Když Jasmine veřejně řekne, že je tu její rodina ilegálně, všichni ji podporují, všichni ji litují, každý je ochotný jí být oporou, to jen hloupý systém a pár politiků je proti ní. Opravdu? Takhle jednoduše skutečný život skutečně nefunguje. Bohužel je nespravedlivý a mnohdy právě ti nejlepší ztroskotají, protože nemají štěstí, ostré lokty nebo ty správné známé. Pokud tohle mělo být poučné pro dospívající, tak není. Škoda, dobrý nápad, špatná realizace.

To byla jízda! Příjemné oddechové počtení.

Předvídatelné. Autor si opět nemohl odpustit svou obvyklou dávku patosu - manželé, kteří se ocucávají i v době, kdy jim jde o život a jeden z nich je samý puchýř a spálenina, to mi připadá opravdu jako rekvizita červené knihovny. Podobně slaďounký byl i konec Černých leknínů, kde stará Fanette najednou získá novou chuť do života, když k ní přijde její dřívější láska, případně happyendová scéna v porodnici, s jakou jsme se setkali ve Vážce. Další přeceňovaný autor.

Nádherné zakončení rozsáhlé ságy. Velká, romantická láska není úplně běžnou zápletkou Zolových románů. To je však jen krátká epizoda před návratem do kolejí neutěšeného realismu. Netypický Rougon Pascal, stárnoucí a milující svou neteř, umírá nedlouho před jejím příjezdem a jeho celoživotní dílo je zničeno ve dvou hodinách.

Jeden z dalších kvalitních počinů, k nimž se lze bez obav vracet.

Ač sentimentální, nejvíc se mi líbil Snížek. Pro sdceryvné příběhy zvířat mám slabost.

Skvělé! Škoda, že po podobných dílech málokterý dnešní čtenář sáhne. Přitom určité věci zůstávají neměnné, ať už dnes či ve středověku.

I napodruhé příjemné, oddechové čtení, a ačkoli určité nesrovnalosti při bližším poznání vyplavou na povrch, stejně se jedná o to lepší z fantasy literatury, Hra o trůny tomu nesahá ani po kotníky.

Skvělé. O životě se vší jeho bídou, zlem, samotou, zkázou a bolestí.

Velká očekávání a velké zklamání.

Zajímavé falzum.

Skvělé, nadčasové a stále aktuální.

Výborné!

Fajn oddechovka, jen nechápu, proč autorka sama kazí své dílo tím, že si nenastuduje dobové reálie? Kdyby nezasazovala příběh do konkrétních let, posloužila by si daleko lépe.

Styl psaní působí v er-formě ještě laciněji než v první knize. Autorka je děvka nejen z povolání, ale i povahou a ještě se jí dotkne, když to někomu vadí. "Já jen, když chci udělat někomu radost tím, že s ním půjdu do postele, myslela jsem... myslela jsem, že je to správné. Že je to hezké." - když se v podobném slyslu vyjádří Shannon z Lucky Louie, je to správně pubertálně trhlé, ale od třicetileté Kate to zní nezrale, ujetě a svědčí o dost pokřiveném pohledu na svět a život, stejně jako její věčné přesvědčování okolí o tom, jak těžce pracovala (jako prostitutka) a že se teď vůbec jen nečinně neválí.

Hned na počátku mě sice bodla do očí slova jako vydefinovat nebo prohlasovat, ale i tak je text opět "hůlovský" (dobrý, kvalitní, neotřelý, postavený na vychrleném proudu myšlenek, okořeněný hrou s jazykem). Kritika totalitních režimů se prolíná s kritikou současnosti. Waldorfští učitelé a olympijské hry v Pchjongjangu mě pobavili, stejně jako výsměch workshopům a reklamě. Hra s jazykem mi místy připomíná Soucyho O holčičce, co si ráda hrála se sirkami (laple). Text vrcholí v aréně málem gladiátorské, což je gradace, kterou autorka zdaleka neužívá na závěr všech svých textů, mnohdy se spokojí jen s prostým utnutím vodopádu myšlenek.

Slečna je hrdá na to, že je kurva (pomáhá přece lidem, pardon, mužům) a její rodiče tolerují nejen to, ale i fetování. Opravdu si nejsem jistá, že by se autorka v něčem poučila, prozřela, dospěla. Dle obálky jde o "neotřelý talent v australské literatuře" - to tedy ani náhodou, napsané je to úplně obyčejně, spíš trochu nudně a autorčin diplom v oboru tvůrčího psaní patrně souvisí s otevřeností a na svou dobu šokujícím obsahem.