Sisssi komentáře u knih

Velmi pokřivený pohled na císařovnu Alžbětu a její rodinu. Tuctový pseudohistorický román plný klišé a zkreslení.

Patrně nejhorší román o císařovně Alžbětě, který jsem kdy četla. Prostředí, charaktery, dobovost - to vše je totálně mimo.

Neobvyklé, zajímavé, mnohovrstevnaté.

Sebraný materiál se mi líbí, u některých hesel jsem ocenila i vysvětlení, ale co se mi příliš nezamlouvá, je přezíravý a posměvačný přístup autorů. Očekávala bych více badatelské profesionality a odstupu. Se stejným pobavením budou jednou na nás a naši dobu plnou frází pohlížet naše děti, pokud jim nevysvětlíme, že každá doba má to své. Některé ze sebraných vtipů dokonce ani nebyly původní a vzniklé za komunismu, ale byly jen modifikací anekdot, které dělala např. první republika na monarchii. Právě zasazení do širšího kontextu několika epoch mi chybí, měli bychom si totiž uvědomit, že každá doba má svůj druh humoru, každá doba se vysmívá té předchozí, čímž zároveň zesměšňuje sama sebe.

Na Japonsko poloviny 50. let je to opravdu nečekaně otevřené psaní o sexu (navíc s přihlédnutím k vysokému věku aktérů, sex lidí v tomto věku byl donedávna tabu i na Západě). I když se mi některé věci zdají málo uvěřitelné a nakašírované, moc se mi líbila ona hra s pravdou a nepravdou v denících, které se tváří jako otevřené zpovědi, ale přitom jen počítají s tím, že si to přečte ten druhý a proto každý z manželů výpověď stylizuje do určité podoby. Manželčin závěr pak přináší konečné potvrzení její pokrytecké neupřímnosti. Nevinila bych z ní však její úctu k tradicím a svázanost zkostnatělou morálkou, ale její individuální povahu. Nic přece neopravňuje člověka k tomu, aby druhého dohnal k smrti, zvlášť, když si Ikuko s Kimurou užívala už za manželova života a jeho smrtí si vůbec nepolepšila. Ovdovění nic nevyřešilo, Kimuru si vzít (kvůli konvencím) stejně nemůže. Pokud se Kimura formálně ožení s Tačiko, bude mezi nimi místo manžela stát dcera, takže všechno Ikukino intrikování vlastně vyznělo naprázdno. Dobré, ale na "nejlepšího japonského autora 20. století" je to podle mě trochu málo.

Str. 992 - Septa Unella zaujala místo po její pravici, septa Moelle po pravé, ... - že by levá strana v Martinově fikčním světě neexistovala?
V poslední Jonově kapitole je to pěkná mela, jak by ne, když se ze sera Narberta stává ser Norbert a ze sera Patreka ser Patrik.
Str. 1067 - A (správně na) protější straně stolu...
Str. 1099 - "Mapa to byla krásná, namalovaná mistrovou rukou na archu toho nejjemnějšího pergamenu tak velkého, že pokrýval celý stůl." - občas mám dojem, že pod slovem pergamen si většina lidí představí jen nějaký lepší a pevnější papír. Pergamen se však vyráběl ze zvířecí kůže, ten nejjemnější dokonce z kůže nenarozených jehňat, tudíž jaksi nemohl dosahovat rozměrů celého stolu. K pergamenu se hodí spíše výraz svitek, kdežto k papíru arch.
Str. 1102 - Ser Kevan se neodvažuje vypsat nové daně, protože "polovina lordů v říši (chybí by) nedokázla rozpoznat daně od tyranie a uprchla by k nejbližšímu uchvatiteli, pokud by jim to mělo zachránit byť jen zlámanou grešli." - Martin patrně žije v domnění, že daně platili všichni. Nikoli, šlechta byla privilegovaná a daně po staletí neplatila. Prapůvodně tomu bylo tak, že poddaní, převážně zemědělci, potřebovali někoho (bojovníky=šlechtu), kdo by je chránil před nájezdy nepřátel. Za tuto službu začali odvádět svým ochráncům určité množství naturálií či peněžní částku, z čehož postupně vznikly daně. Že by se Západozemí vyvinulo až tak daleko, že by tam i šlechta platila daně? Vzhledem k popsaným "feudálním" vztahům mezi postavami o tom silně pochybuji a domnívám se, že jde jen o autorovu nevědomost.

Zdá se, že čím více stran, tím více autor zvolňuje tempo. Děje se toho stále méně a děj se příliš neposouvá, tentokrát dokonce chybí i zvraty v závěru (nebo jsem si již tak zvykla na Martinovy veletoče, že už mě nic nepřekvapuje?).
Chyby jsou už jaksi neodmyslitelnou součástí knižní série:
Str. 124 - "Posílám Fialku pryč," řekl Jon. "Ji a jejího chlapce. Budeme muset najít jinou kojnou pro jejího (správně jeho) mléčného bratra."
Str. 131 - Krasterova manžela (správně manželka).
Str. 136-8 - Jon Sníh rozhodne, aby Janose Slynta pověsili. Ten je nad věcí, má přece vlivné přátele, velitel se toho podle něj neodváží. Prosit o milost začne teprve, když se mu Jon chystá setnout hlavu. Pokud se Marin cítí být inspirován středověkým světem, pak by tomu ale mělo být přesně opačně. Stětí mečem bylo považováno za čestnou smrt, kdežto oběšení za velkou potupu.
Str. 142 - Kachna se vyhoupne na koně, vytáhne k sobě Tyriona, vezme otěže do pravé ruky, udidlo do levé a vyrazí. Koním nerozumím ani za mák, ale nechápu, proč by měl někdo vytahovat koni udidlo z huby a držet je za jízdy v ruce.
Str. 243 - překladatelka píše o době, kdy "svět ovládala bronz," ale bronz je mužského rodu.
Str. 303 - jedno ze západozemských zvířat je překládáno jako ještěrkolev, ale na této straně se setkáváme s ješterolvem.
Str. 322 - divocí dostávají příděly jídla, jedna žena je strčena do zad a věci jí vypadnou z náruče, přičemž sáček s moukou se roztrhne. Neumím si představit, že pouhý pád dokáže tak závažně poničit plátěný sáček, ledaže by byl papírový, ale představa papírového sáčku v pseudostředověkém světě je úsměvná.
Str. 338 - v Půlmistrově řeči chybějí uvozovky.
Str. 355 - údiv Dany nad tím, proč se její rodiče brali, když se nemilovali, působí jako pěst na oko. Co vůbec vede autora k tomu, aby postavě vložil do úst takováto slova?
Str. 382 - volavky jsou prý "majestátné". Majestátní je měkké přídavné jméno podle vzoru jarní a tvrdá podoba tohoto slova se již neužívá, protože je zastaralá. Při překladatelčině inteligenci se mi nechce věřit, že by schválně použila zastaralého tvaru, asi jen prostě neumí přídavná jména.
Str. 414 - Uzle (opět zastaralý tvar, dnes se užívá jen varianta "uzly"), které ho svazovaly, byly příliš těsné.
Str. 440 - Takovým nedůvěřuji ani natolik, aby (správně abych) je pověřil vynesením mého nočníku,...
Str. 499 - Máme mocné přátelé (správně přátele) v Lannisterech a Freyích,...
Str. 517 - Tyrion jí řekl stejná slova už předtím, zpátky (v češtině se příslovce zpátky ve smyslu času takto neužívá) ve Volantisu,...
Str. 618 - "Řekl snad trpaslík něco, čím jsem tě urazil, sere?" - nevím, zda tyto obraty od třetí k první osobě jsou dílem autora nebo překladatelky, jisté je, že jsou strašné.
Str. 648 - stará známá chyba s příšerným a nepřirozeným slovosledem, z celé věty navíc přímo čiší jazyk originálu: Cokoliv se přihodí, až dojde na Zimohradu k bitvě, Aša si nemyslela, že by to mohl její bratr přežít.
Str. 668 - není mi jasné, proč je Quentyn Martell oslovován "princi Dorane".
Str. 713 - Ocitl se sám v bílé pustině, se stěnami ze sněhu tyčícími (chybí se) z obou stran od něj do výše hrudi.
Str. 740 - Měla jedna (správně jednu) ruku...
Str. 744 - z Waldera Freye se náhle stal Walter.
Str. 779 - ne "s padesáti tisíci mečů", ale s padesáti tisíci meči.
Str. 791 - Theon vzpomíná na dva syny uhlíře, které nechal zabít místo Brana a Rickona, v předchozích dílech však šlo o syny mlynáře.
Str. 802 - Missandei žádá Dany, aby Dornům "uštědřila sluchu", aby s ní mohli promluvit. V češtině se užívá spojení "popřát sluchu".
Str. 803 - Ser Barristan líčí Dany, co se dozvěděl od Meris o zběhnutí Větrem hnaných na královninu stranu. Místo, aby se zeptala "čemu věříš", nebo "čemu všemu z toho věříš", Dany pronese nesmyslnou větu: "Kolika z toho věříš, sere?" Kolika čeho? Kolika větám? Kolika lidem? Vždyť o tom mluvil jen s Meris. Překladatelka byla asi opět duchem jinde.
Str. 806 - opět nacházíme ono podivné slovo "vyzásobit".
Str. 814 - Daniny prsty zavadily o rukojeť "jejího" biče. Ale neměl to být spíš bič "jeho" (mrtvého mistra jámy)?
Str. 821 - Jon přemýšlí o postavě, která se jmenuje Matka Krtek, jindy se o ní ale mluví jako o Matce Krtici.
Str. 843 - "... a budu se modlit, abys byla shledána nevinnými (správně shledána nevinnou) z ostatních obvinění."
Str. 845 - ser Kevan mluví s Cersei a říká jí: "Lancel je můj syn, Cersei. Tvůj vlastní synovec (správně bratranec)."
Str. 856 - ser Barristan vypráví Missandei, jak nesnadné je sestřelit draka, jak se o to v Západozemí mnozí snažili a nikomu se to nepodařilo. "Missandei přikývla. Bylo těžké říci, zda ji to ujistilo." - ujistilo o čem? Spíše by se hodilo napsat "uklidnilo".
Str. 887- Kdybych věděl, že se dostanu do tohohle svrabu (správně srabu), otče, možná bych tě nechal žít.
Str. 917 - V angličtině se 1. a 5. pád shodují a je tedy na překladateli, aby se rozhodl sám, který z nich použije. Domnívám se, že v tomto případě měl zůstat 1. pád, protože král spíše jen konstatuje, neoslovuje: "Sestro" řekl Hizdahr zo Loraq strnule. "Sestřenice a bratranče." Ukázal na zakrvácenou hlavu. "Ukliďte mi to z očí."
Str. 965 - jedna z lodí se jistě nejmenuje "Železné křdlo", ale Železné křídlo.
Str. 980 - Arya rovněž milovala citronové zákusky? Domnívala jsem se, že to byla Sansa.
Str. 983 - "Kočka z kanálů prodávala v tamních chrámech srdcovky a slávky, kdykoliv měla Bruskova dcera měsíční krvácení a uchýlila se na lože." - trávit onen čas v posteli nebylo v minulých dobách nic neobvyklého, ovšem jen u žen určitého (dostatečně vysokého) společenského postavení. Dcera obyčejného rybáře (jako byl Brusco) by si takový luxus dovolit nemohla.

Jen více takových knih pro děti! Myslím, že pro hloubavější, zvídavější malé čtenáře je tohle velmi vítané zpestření mezi všemi těmi sci-fi nebo červenými knihovnami, kterých jsou regály s dětskou literaturou plné. V knize najdeme surrealismus pro nejmenší, cestování v čase a prostoru, opakování leitmotivů, které nás občas zavádí do slepých uliček a na konci zjistíme, že máme více otázek než na začátku... Někdejší Růženka z pohádky Jak se budí princezny vymyslela opravdu povedený příběh Matyldy/Lišky, která nechápe, proč žije jen s tatínkem, velmi zaneprázdněným režisérem, který má krom své práce dosti triviální koníčky (fotbal+pivo). Otázkám na maminku se vyhýbá a (jako vždy) nestihne dceřin klavírní koncert, kde se Matylda poprvé setkává s Medvědem/Davidem. Motiv zvířat se objevuje i v rozhlasovém vysílání (nebo to nebylo obyčejné rozhlasové vysílání?), kde vystrašená liška nalézá klid a pokoj právě v blízkosti medvěda. Další šelmou je fretka Selma, se kterou se Matylda potkává ve světě, do něhož se vstupuje tajemnými škvírami. Obrázek fretky se nakonec stává artefaktem, který si přináší - odkud vlastně? Od maminky z budoucnosti? Ať je tomu jak chce, při prvním výletu skrze trhlinu slyší sama sebe hrát na klavírním koncertu, který tatínek zmeškal, ale stojí přitom v matčině domku, kam se při dalším škvírovém výletu podívá jako dospělá, kdy naslouchá hře své matky, která jí vysvětlí, že od nich odešla kvůli japonskému turné a později je nemohla najít.

Hostina pro vrány a Tanec s draky jsou krásnou ukázkou toho, jak to dopadá, když autor nedokáže udržet na uzdě své grafomanské choutky. Tohle Martin bohužel neukočíroval, což je škoda, protože stačilo pouze některé zdlouhavé dějové linie zkrátit a vyškrtnout všechno přebytečné. Přibližné rozdělení dějových linií na "jižní" (Hostina pro vrány) a "severní" (Tanec s draky) působí neprofesionálně a zbytečně tříští děj, ačkoli chápu, že pro autora je pohodlné takto zamaskovat chronologické nepřesnosti, kterých se dopouští.
Pokud Martin stylizuje svůj svět jako inspirovaný středověkem, měl by se rovněž držet alespoň základních bodů středověké reality. Arya dostává cestou do Braavosu dárky od ostatních cestujících na lodi, mimo jiné i stříbrnou vidličku. Je krajně nepravděpodobné, že by obyčejný námořník vlastnil takový předmět, ve středověku lidé totiž vidličky užívali velmi vzácně, příbor tvořil pouze nůž a lžíce. Celkově je Braavos docela příjemnou kombinací Rhodu, Benátek a fantazijního města. Úsměvným dojmem působí Martinova slova o neštovicích (strana 361). Tato nemoc představovala velmi nebezpečnou chorobu, na niž umíralo obrovské množství lidí (nemluvě o jizvách, které zanechávaly na přeživších), ale autor pravděpodobně zná jen dnešní (ve většině případů) neškodné plané neštovice a nevidí rozdíl mezi planými a pravými. Podobně nestředověce zachází autor v průběhu celé ságy s výrazem panna, který vůbec neodráží někdejší chápání tohoto slova (panna jako synomymum pro slečnu, neprovdanou ženu je u Martina zcela vytěsněn a soustředí se jen na fyziologickou stránku věci panna = osoba ženského pohlaví s neporušeným hymenem, což je předmětem mnoha oplzlých narážek a dvojsmyslů).

Připomeňme si alespoň několik pravopisných nehorázností, které můžeme přičíst na vrub překladatelce:
Aby bylo jisté (správně "jasné"), jeho milá sestra zjevně považovala za naprosto neschopnou nebo zrádnou dobrou polovinu dvora - strana 148.
Shromáždil se kolem něj dav, aby jej přivítali, popřáli mu vše nejlepší a získali si jeho přízeň - strana 307 - pokud se shromáždil dav, pak jej přivítal, popřál, získal, ale překladatelka se od druhé věty tohoto souvětí tváří, jako by v první větě místo davu byli lidé.
Zasmál. - strana 311 - chybí "se".
Arya obaluje filátka v ořechách (správný tvar je "v ořeších") - strana 372.
Dovídáme se, že rod Darryů zemřel (správně "vymřel") po meči, Edmurovi stále dávají oprátku kolem krku, ale nepověší ho (správě "nepověsí") - strana 581.
Arya/Kočka byla cítit slanou vodou a rybami, ale zvykla si na to již natolik, že to sama vnímala (správně "nevnímala") - strana 588.
Osney si stěžuje Cersei, že Margaery ho jen škádlí: "Nikdy my (správně "mi") nedovolí víc než..." - strana 678. Toto je můj favorit v soutěži o nejpříšernější a nejostudnější chybu roku.
Řeka Greenblood je do češtiny překládána většinou jako Zelenokrvavice, někdy je ale označena jako Zelenokrev - strana 680.
Černá ryba nechal Řekotočí plně vynásobené (správně "zásobené", protože výraz "vyzásobené" je sporný, viz článek Hany Prouzové O zásobování jinak, Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 166-7) - strana 762.
Oběsili ho i s celou svou (správně "jeho") družinou. - strana 766 - tento druh chyb se táhne všemi díly, svůj se vždy vztahuje k podmětu.
Jeden z mužů, s nimiž se Sam potkal ve Starém městě měl čupřinu hustých černých kudrn, která mu vybíhala (chybí "do") špičky - strana 783.

Doufejme, že (prozatím) poslední díl na tom bude lépe.

Bouře mečů na mne rozhodně nečiní dojem nejlepšího dílu z celé série, jak někteří tvrdí. Oproti předchozím dílům mi dokonce bylo za autora i trapně. Nemám nic proti syrovým popisům sexu (Lolita, Obratník Raka, Portnoyův komplex, Bukowského povídky - Martin se má v tomto směru ještě hodně co učit), ale incest v septu a Malíčkova svatební noc zdatně konkurovaly pokleslým pornopovídkám, jakých najdete na netu 13 do tuctu.
Překlad je stále stejně špatný, perly jako "abys ses", "Petyr poklekl, abych jí políbil prsty" mě děsí, když pomyslím, že tohle čte hlavně spousta mladých, kteří tak přivykají takovému pravopisu (bohužel chybnému). Překladatel asi není vždy úplně soustředěn na dění v textu, protože si plete u zájmen ženský a mužský rod. Z překladu by rovněž neměl na sto honů zavánět jazyk originálu (mám na mysli příšernou inverzi ve větě "Tyrion si říkal, zda měla Cersei vůbec ponětí, jakého druhu hada dala lady Tandě, aby si ho hřála na hrudi").
Sám Martin však také pobavil - útlocitnost hostinské, která se zdráhá nalít dětem pivo je v pseudostředověkém kontextu opravdu komická. Mínění, že děti by neměly pít alkohol je novinkou posledních pár desetiletí, předtím se vždy dětem alkohol běžně podával, byť třeba zředěný, aby jeho účinky nebyly tak velké (na druhou stranu - otrlé chůvy někdy neváhaly omámit své zlobivé svěřence ani tvrdým alkoholem). Ještě za první republiky si školáci brali na pochoďák lahvové pivo úplně běžně a po celá staletí dávali ti, kteří si to mohli dovolit, přednost pití alkoholu před konzumací vody, jejíž kvalita nebyla mnohdy nejlepší (např. ve městech, kde odpad znečišťoval vodní zdroje). Podobně nestředověce působí tvrzení, že Cersei je starší z dvojčat, a proto by v případě (v Dorne uznávaného) ženského nástupnictví byla dědičkou Casterlyovy skály. V dřívějších dobách však lidé věřili, že starší z dvojčat je to, které se narodí jako druhé, protože bylo v břiše matky dál, hloub a muselo být tedy dříve zplozeno.
Některé zápletky jsou opět předvídatelné, například pseudosmrt Aryi u Dvojčat. Závěr kapitoly přímo vybízí k myšlence, že tohle nebude dívčin konec, když na ni Sandor nejprve řve, ať si dělá co chce, ale vzápětí ji srazí sekyrou. Sansa opět prokazuje svou hloupost a naivitu, když si neuvědomí, kdo jí to o králově svatbě rovnal náhrdelník, bohužel jí tentokrát zdatně sekunduje i Arya (ve chvíli, kdy se mluví o sestře Sansy a Arya se zmůže jen na myšlenku, že žádnou jinou sestru přece nemá).
Neustálé opakování některých slov bylo vskutku únavné. Schválně, kdo z Vás spočítá, kolikrát se v textu objevuje makové mléko, vařená kůže či Deště Kastameru, kolikrát se někdo pomočil (především Sam), kolikrát někdo zakroužil vínem ve svém poháru (zvláště Tyrion), kolikrát se někomu zježily vlasy vzadu na hlavě (především Brienne)? Myslím, že frekvenční slovník PLaO by byl opravdu výživným badatelským počinem. Rovněž některé popisy jsou příliš zdlouhavé, ale to by samo o sobě nevadilo, kdyby se neopakovaly a nebyly si všechny tak podobné.
Závěr dílu je plný nečekných zvratů, bohužel je jich však tolik (Tyrionova otcovražda, zvolení Jona velitelem, líbání Petyra a Sansy, Lysino přiznání k vraždě manžela, živá-neživá Catelyn), že to působí lacině a strojeně, podobně jako useknutí děje v nejnapínavějším okamžiku v céčkových (déčkových?) amerických seriálech našeho naivního dětství.
K středověkému ladění celé ságy myslím nemá smysl se vyjadřovat, protože Martin se jím pouze inspiruje (vzdáleně, nepřesně a vybírá si to, co se mu hodí), přesto se děsím toho, že spousta naivních čtenářů uvěří, ža takhle středověk vypadal. Nikoli. Chce-li někdo nahlédnout do života a především myšlení, chování a vnímání středověkého člověka, doporučuji například i laikům přístupné knihy Encyklopedie Středověk (Le Goff, Schmitt), Středověký člověk a jeho svět (ed. Le Goff), Věk katedrál (Duby).

Oproti prvnímu dílu se v pokračování zbytečně moc mluví a málo děje. Mrzí mě určtá předvídatelnost (např. ve chvíli, kdy se Cressen začne zabývat myšlenkou otrávit Melisandru, je čtenáři, který přisoupí na hru autorovy poetiky jasné, že se nakonec otráví on sám) a hloupé a zbytečné Martinovy chyby.
1. naivní představa, že žena má na počátku těhotenství prsa plná mléka - slyšel autor někdy slovo mlezivo?
2. dvakrát se zdůrazní stažení králíka, ale dál se asi peče nevykuchaný - chudák Jon, to by si tedy pochutnal.
3. chybné užití slova chrlič (gargoyle = ozdobný architektonický prvek, odvádějící vodu) v případech, kdy měl být užit jiný výraz (chimera = žádnou vodu neodvádí, přípdně úplně neutrální slovo statue), tento nedostatek mohl být odstraněn alespoň dobrým překladatelem, ovšem od člověka, který vyprodukuje větu "Tvoje Výsost pro tebe poslala?" (správně "Její Výsost") nebo "Ty nejsilnější vydrželi do večera" (správně "Ti nejsilnější vydrželi do večera"), mě to ani nepřekvapuje, o užití přivlastňovacích zájmen a přehnaně častém užití "mně" na úkor "mi" ani nemluvě.
Doufám, že druhá část druhého dílu bude lepší a už se na ni těším.

Fráze muž vždy s šálou kolem krku je velmi nepřirozeně působící a rušivý překladatelský paskvil (originál zní l´homme aux écharpes multicolores), přitom by stačilo vynechat slovo vždy. Myslím, že Láska v moll od Mileny Holcové, zaměřená na podobné téma, je daleko lepší.

Silná kniha.

Sice si ráda přečtu i další díly, ale očekávala jsem mnohem víc. Myslím, že třeba Tolkienův fikční svět je daleko promyšlenější a propracovanější. Zklamalo mne příliš mnoho laciných efektů (krev a sex), postrádám hlubší prokreslení postav a dětské charaktery jsou bohužel dost nepovedené. Pro ty, kdo mají rádi tajemno, spletité rodinné vztahy, spory o vládu a nečekané zvraty, bych doporučila knihy o skutečných dějinách středověkého světa, ktetý byl mnohem zajímavější a barvitější než tento vymyšlený.

Další příjemná kniha od Winkelhoferové, vystavěná podobně jako její předchozí Šlechtictví zavazuje. Tentokrát méně zobecňuje a více vypráví o skandálech a jejich specifických rozdílech v té které zemi, u té které dynastie. Ohledně překladu se však domnívám, že přídavné jméno přivlastňovací od jména Alexandra je Alexandřin (překladatel píše Alexandrin), rovněž neznám Něvského prospekt, ale pouze Něvský prospekt.

Z vědeckého hlediska se tomu dá vytknout leccos, to ale nemění nic na tom, že je to počteníčko. Jedna z knih, u nichž si člověk uvědomí, že žádný spisovatel nenapíše tak skvělé příběhy, jako sám život. Pár Václav Zmrhal & Alžběta Šoustalová, šedesátník, který se brání, že několikrát za sebou by se ženou nedokázal obcovat, sex v jedné z třeboňských bran nebo hození podkovou - to jsou věci, na které nezapomenete.

Díky překladu manželů Pellarových se čtenář opravdu pobaví. Až do přečtení této knihy mě nenapadlo, že "ruční pohon" může být homonymní.

Pěkná kniha o hrozné a bezskrupulózní ženské. Škoda, že není více prostoru věnováno jejímu mládí a vztahu k arcivévodovi Františku Salvátorovi.

Moje první Austinová v životě. Dlouho jsem se nemohla odhodlat, protože jsem se bála, že to bude na můj vkus příliš "červenoknihovní". Dílo ženy-autorky z počátku 19. století je něco, co v české literatuře nemáme.

Povedená a vtipná oddechovka.