Set123 komentáře u knih

Hahá! Já měl pravdu! Kdo měl pravdu? No já jsem měl pravdu! Před pár dny jsem přečetl a okomentoval Manon Lescaut, první Nezvalův výtvor co jsem kdy četl. Píši tam, proč, nebo jak se to vlastně stalo, že jsem si Manon přečetl až takto pozdě. Nepíši tam ovšem toto: nemusím českou poesii. Nejvíce pak nemusím tu z minulého století (čest výjimkám) a úplně nejméně milý je mi poetismus. Tak, tady to je. Já věděl, že se mi to nebudu mít Nezvala ráda a měl jsem pravdu. Nemám.

Já nerozumím jeho veršům. Ne, ony nejsou přehnaně složité, čte se to pěkné, čte se to dokonce naprosto nádherně, protože Nezval byl mistr jazyka, opravdu asi jeden z největších. Ale já v těch verších zkrátka nic nevidím. Jako by pro mě byly jen kulisami, za kterými se už nic nenachází, leda prázdný prostor. Zkrátka z nich nic necítím.

Jsou tam krásné anafory tak typické pro Nezvala, jsou tam nádherné metafory a vznešené biblické obrazy, jsou tam poutavé a silné verše a přesto jakoby na mě nezanechaly žádnou stopu.

Na celé sbírce jsem si užil vlastně dvě věci:

1) "Něco mě přesahuje a něco mi chybí
a Komunistický manifest ten se mi strašně líbí."

Jako promiňte, ale tenhle verš je tak skvělý! A tak moc dvojznačný! Nezval tu tak stupidně protežuje ideologii, že z toho vyplývá: ano, něco ti chybí, když se ti ten manifest tak líbí.

2) Neznámá ze Seiny

Zde zcela bez ironie, či sarkasmu. Tato jediná báseň, básnička, se mi strašně líbí. Ta hra kontrastů, ta vášeň, ta obava, ten chlad. Ta tvář Neznámá ze Seiny zkrátka je fascinující a Nezvalův pohled na ni je okouzlující.

Krásná, vcelku veselá epická báseň, která je dokonalým protikladem Znásilnění Lukrécie (kterou považuji za mnohem lepší, hlubší a krásnější). Je rychlá, svižná, člověk se u ní zasměje a zaboří se hlouběji do intimity, než bych chtěl.

Opravdu je to v prvé řadě kratochvilná báseň, to neznačí nezajímavá. Má v sobě zabudovaných několik sonetů (respektive jejich vznik anticipuje), které propojuje v nádherném příběhu odehrávající se bezi dvěma fyzicky (a třeba i duševně, co já vím) nádhernými bytostmi, v nádherném lese. Tušíme v ní i něco ze Snu noci Svatojánské a vzpomínáme na Titanii a Klubka. Osel tu není, ale je tu kůň, coby ztvárnění krystalické vášně. A není tu lev, ale je tu býk.

Nu, ale co, báseň je hlavně krásná a tak bych to nechal. Snad si dovolím jenom jednu krásnou citaci, kterou nečtěte, nechcete-li si vyspoilovat samotný závěr básně. Těchto pár veršů se mi mimořádně zamlouvá nejen jejich krásou, ale i pravdivostí, velkou vlastností Williama Shakespeara.

Příčinou katastrof a válek bude,
rozdělí od sebe otce a syna.
nesvár a rozvrat bude šířit všude,
pro každý požár bude hořlavina.
Za to, že smrt, má lásko, vzala mi tě,
ať každá láska zajde na úbytě.

No... Čekal jsem tedy mnohé, ale tohle jsem nečekal. Já vlastně nevím, co si o té hře myslet. Obsahuje jistě mnoho dobrého, špatného tam však, což není u Shakespeara běžné, je právě tak.

Hře lze k dobru přičíst to pro komedii nejdůležitější: je vtipná. Člověk se u toho zasměje, nejen u dialogů klaunů, ale tak obecně při interakci mnoha postav. Přestaňte Julii pást a začněte ji píchat, to bylo spektakulární. Navíc hra končí dejme tomu dobře? Já vím, Shakespearovy konce bývají tak nějak... zvláštně dobré, ale přeci jenom, první hra (nebo jedna z prvních) a přitom takový závěr...

Na hře je mnoho špatného. Je například nekonzistentní. Časově, ani místně nedává mnoho smyslu, z císařů se stávají vévodové a kdovíco ještě. To bych snad i odpustil, ale nevím, ta hra je strašlivě pomalá, krom komediálních diskusí mnoho neobsahuje. Pak najednou přijde poslední dějství a, pozor,

spoiler

následuje, spouští se podivuhodná sekvence událostí. Proteus se pokouší znásilnit Sylvii, v čemž mu zabráni Valentin, který Protea prakticky proklíná a vzdává se navždy jeho přátelství, načež Proteus řekne sorry jako, což je Valentinovi dostatečný důvod pro odpuštění a vzdání se hluboké lásky k právě málem znásilněné Sylvii, kterou obratem přenechává násilníkovi. Což se pak zase vcelku neuvěřitelně obrátí a všechno to dobře skončí. Bavíme se o posledních padesáti řádcích hry, či kolik jich je. Jako... Jako to je ale taková kravina, že jsem to ještě neviděl. Co tuto část hry zachraňuje? Její interpretace coby satira. Může se jednat o pokus Shakespeara utahovat si z romantických příběhů. Nevím, jestli je to přesvědčivé...

Víte, strávil jsem včera necelé čtyři hodiny diskusí o Kupci benátském a Makbethovi. Když prožijete takový den, Páni z Verony nepůsobí úplně zkrátka nemohou tuto komparaci snésti, no...

Jinak to v kontextu autora není čtení nezajímavé. Hledejme v něm předstupeň všech jeho oblíbených crossdresingů, úvah o spravedlnosti a přátelství, těch slavných žen, které si nakonec musí pomoci samy. Je toho tam mnoho a je to zajímavé. Ale celkový pocit ze hry mi to nezachraňuje.

Tak jsem si ve svých jedenadvaceti letech poprvé přečetl něco od Nezvala (jaká ostuda...). Co by to bylo jiného, než Manon?

Takhle... Člověk občas ve svém vzdělání najde jistou mezeru. Něco jako, já nevím, když Babiš prohlásí, že Slunce je planeta. Nic moc to neznamená, ale trochu trapné to přeci jenom je. Tak i já. V sedmé třídě (či osmé) jsem se museli naučit zpaměti ty nejslavnější verše Nezvalovy Manon. Manon je můj osud Tato povinnost je jediné co jsem si zapamatoval (tedy vedle veršů samotných), ale dílo samé jsem vypustil, nic jsem o něm nevěděl. Tak ani na střední jsem jej nezaregistroval. Myslel jsem proto, že Manon je můj osud, Manon je můj osud je samostatná báseň. A hele, ono je to veršované drama!

No tak už víte, že jsem blbeček. Co říci k dílu? Vlastně nic moc. Ono o něm asi nelze říci, že by bylo kdovíjak zajímavé. Jistě kompozice točící se kolem čísla tři a neustálé anticipování budoucnosti, přičiňující se o efekt jisté vášnivé repetice, jsou zajímavé. Ale... ale jinak je to spíše esteticky krásné dílo. Není hluboké, není (a nikdy nebylo) inovativní, neozvláštňuje. Přiznejme si, je to vlastně nezajímavé. A přitom je to naprosto nádherné. Nezvalovy verše, podivuhodně přirozené, jsou strhující.

Manon, Manon, jaký žal!
Manon, co bych za to dal,
kdybych byl vás potkal včera!
Nevstupujte do kláštera!

Čtenář při hře samozřejmě tíhne k moralizování. To já si, s dovolením, odpustím. To, myslím, každý zvládne dost dobře i bez mého přičinění. Ostatně to vlastě považuji za zbytečné. Opravdu to podle mě není něco, co je nutné, užijme si krásu veršů, příběh nechme být. Není tu od toho, aby nás nutil rozvažovat o moralitě jednání té které postavy, je tu od toho, aby esteticky potěšil a mě esteticky potěšil, takže... Takže tak.

A nemohu si, promiňte, odpustit zlou poznámečku. Na základě jednoho komentáře níže stojícího mne pobavila myšlenka Nezvala píšícího v roce 1731. Vzato kolem a kolem by bylo možná vhodnější komentovat Prévostův román někde jinde. Třeba pod tím románem. Nečinil bych to snad nezbytně pod Nezvalovým dramatem.

Vcelku zajímavý sborník, obsahující rovněž tak zajímavé spektrum příspěvků, nikoliv vyloženě právně teoretických, jak tomu v případě Law and Humanities bývá.

Jistě, první články jsou v zásadě výhradně právně teoretické. Kreativita v právu, Kdo pokládá ženskou otázku? (Velice zajímavý příspěvek o feministické kritice v právu), Kreativita podmienka úspešnej výučby práva, Na počiatku bolo Slovo, K hodnoticiam zákonom, Právní kýč (Ach, ty Kundero), Argumentace krásnou literaturou, případně Právo a hudba. Několik z nich je interpretačního charakteru, některé jsou kritické, jiné méně zajímavé. Všechny patrně stojí za přečtení. Některé jsou přirozeně poněkud komplikovanější (Kýč, feminismus), ale o to jsou zajímavější.

Další články však zacházejí do poněkud praktičtějších sfér práva. Je ti Relace motivace autorů k tvorbě a možnosti používání veřejných licencí, Přetváření mechanismů rozhodování mimosoudních sporů pomocí internetu a softwaru a Kreativita v právu veřejných zakázek. I tyto články jsou mimořádně zajímavé (třebaže se nezdají mít tak všeobecný charakter jako výše vyjmenované).

Obecně je to sborník, který má svou hodnotu (ostatně je zdarma, takže výsledná hodnota je mimořádná) a který může být zajímavým zdrojem podnětů. Neobsahuje však natolik jednotné prvky, abych se tu k němu mohl obšírněji rozepisovat.

1 24.03.2023

a v mé duši se rozhostil klid. Konečně.

A nebylo to zase tak špatné. Poslední díl se mi nakonec líbil nejvíce, možná v očekávání jeho závěru. Zdál se mi přeci jen tak nějak nejuzrálejší, dialogy a díky nim i postavy zůstaly patetické, ale už méně, narace stala se již vcelku utříbenou a ani d dějovými zvraty jsem vlastně neměl tak nějak žádný problém. Konce nejen ve fantazy jsou vždycky obtížné. Miluji konec Zaklínače, většina lidí ho nenávidí, někomu se líbí konec Pána prstenů, jiným se zkrátka líbit nemůže. I Eragon tím trpí. Některé konce mohou být rozpačité, některé dojemné, jiné moc otevřené, jiné zdánlivě příliš těsně uzavřené. Já jsem se naučil s konci pracovat tak jak jsou, jinak bych se z toho zbláznil. A ne, tu povídkovou knihu si nepřečtu.

Nu a co víc k tomu dodat. Špatné to není, to musím, nerad uznat. Není a nikdy to nebude má oblíbená fantasy série, ale kdo ví, třeba se mi po někom jednou zasteskne a znovu si jí přečtu. Konotace série jsou mi totiž velice konkrétními a osobními. Ale teď jsem rád, že to skončilo. Poslední kniha, i přes její velikost, nebyla kupodivu tak natahovaná, jako jejích předchůdkyně, nic se tam nezdáli příliš nadbytečné, utekla tak mnohem rychleji a člověk si ji mohl více vychutnat, proto ten konec nemá ani nijak zvláštní pachuť.

Pokud bych už musel nějak zhodnotit celou sérii Víte, že se mi snad zdá lepší než Harry Potter? A to myslím v tom, v čem by Harry Potter měl být lepší, já jinak Pottera kdovíjak nemusím. Kniha vám dá chlapce, se kterým lze vyrůstat. Jistě, rámování není tak skvělé, jako u Pottera, ale to je tak všechno. Dračí jezdci kladou větší důraz na rozumné vyvážení přátelství a vlastních schopností, jsou o neustálém zlepšování, o učení se, o tréninku. Zdají se mi tak nějak zdravější. Skoro bych řekl, že je to pro děti lepčejší čtivo, než výše zmíněný Potter. Což ovšem není tak těžké.

Mohl bych tu opakovat mé výtky k autorovu psaní, ale jak jsem již zmínil v tomto dílu už tak nějak odpadly, alespoň tedy z větší částí, takže Takže už to nechám být.

No, tak jsem si toho Brisingra konečně přečetl. Tři roky na mě koukal z knihovny, já koukal na něj a nenáviděl jsem ho. Chovám k té knize Jistou osobní animozitu, nebudu vám lhát. Právě tak jako ke zbylým třem dílům. Víte, první dva díly jsem si před třemi (ten čas letí!) roky přečetl na žádost jedné osůbky, osůbky, která ty knihy bytostně miluje. Pak se staly věci a já nebyl schopen po třetím dílu sáhnout, prostě to nešlo.

Ale už to dále nešlo, musím to dokončit, když už jsem jednou začal. A tak je trojka za mnou, čtyřka zbývá. Byl jsem informován, že je Brisingr nejlepším dílem. Možná. Že ano. Za tři roky jsem už vlastně tak nějak zapomněl, jaká byla dvojka. Jednička ne, ale na dvojku, knihu vcelku nedobrou, jsem zapomněl. Takže ano, myslím, že trojka je lepší než dvojka. Jestli je lepší než jednička asi upřímně ani ne.

Jednička má své kouzlo. Je to vcelku stručné, rychlé, nové Brisingr není ani jedno z toho. Bristingr je dlouhý, místy utahaný, rozvláčný. Na straně druhé nemá některé nedostatky Eragona. Styl psaní je již usazenější (stále proměnlivý a osobně mi nevyhovující, ale přeci je to výrazně lepší), obsah mírně konzistentnější a konec je dokonce vcelku výborný.

Dialogy jsou stále neskutečně patetické, ostatně jako některé postavy a jejich chování. Umírněnost a střídmost nejsou pateně vlastnostmi psaní pana Paoliniho. Postavy vysvětlují, nedovolují čtenáři uvažovat, přemýšlet. Vše musí být precizně vyjádřeno. Pocity musí být vysloveny, očividnosti zdůrazněny. Působí to asi jako když píšete kapitálkama a myslíte si, že je to tak důraznější. Není, je to stupidní a jste za vola. Tak i zde, postavy jsou pak nepříjemné. Popisy oproti tomu nejsou nikterak výrazně špatné, to autorovi vcelku jde. To tedy míním proměnlivou kvalitou, není to ale jako u jedničky, kde jsem měl pocit, že se na kapitolách střídají dva autoři. Jedna totiž vypadala jako když jsem jí zpatlal já ve školce, druhá pak jako vcelku vyspělou myslí konstruovaný text.

Co bych to natahoval. Knihu nemám rád a Odkaz už ani nikdy mít rád nedokáži. Musím ale objektivně uznat, že pro nenáročnějšího čtenáře je to čtivo kvalitní. Ostatně mi bylo kamarádem nedávno vysvětleno, že je to moje chyba, že se mi braková literatura přestává líbit. Že prý kdybych, já blbec, nečetl literaturu vysokou tento problém bych neměl. A je to vlastně pravda.

Nu, tak jsem si tu Maryšu zase po čase ze studijních důvodů přečetl. Po prvním dočtení nebyl jsem z knihy kdovíjak nadšen. Postupem času ze mě však negativní pocity nějak odpadnuly a já na knihu začal myslet vlastně vcelku vřele. Na na hromech vstáváme, na hromech líháme, musí to bét, Maryšo? a na celkové vyvrcholení knihy, na vcelku zajímavé téma. No

No druhé přečtení patrně dopadne stejně. V tuto chvíli nejsou mé pocity příliš láskyplné. Víte, velkou část svého času trávím v Brně. A přes to, když slyším slovo šalina, je mi na zvracení. Nu Víte jak si asi připadám při čtení Maryšy? Je fakt, že šaliny se tam nevyskytují.

Inu, kniha se mi tedy nečte dobře. To je ale, buďme k sobě upřímní, můj problém. Na tom, že je to hra velice působivá, skutečná, smutná a brutální sui generis, to nic nemění. Je to zkrátka tak. Historický výsek je v knize vystavěn naprosto živě a tragicky. Násilí toho nejhoršího druhu provozované na komsi zcela bezbranném, na někom, kdo když náhodou možnost obrany najde, bude za to každým potrestán. Ano, svého druhu otroctví.

Hra je, pokud jde o mě, příliš dlouhá a styl dramatického zápisu je mi nevyhovující. Víte, Shakespeare možná měl ohromné štěstí, že i pokud scénické poznámky ve velkém psal, nedochovaly se. Jeho drama je holé, a proto je neustále živé. Ne tak Mrštíci. Hra je zbytečně fragmentovaná, snad polovina u ní jsou scénické poznámky. Já bych snad byl býval nechal herce dělat si na tom jevišti zhruba co chtějí, ale budiž, je to jakási volba autorů. Na údernosti hry to však ubírá mnohé.

Ani to však na celku zas tak mnoho nemění. Pachuť opadne, vzpomínka zůstane a ta je, zdá se, příjemná. Hra je poutavá, je zajímavá a nabízí leccos k zamyšlení, snad vám toho do života o domácím násilí dá víc, než kdejaká odborná literatura. Čili, přečtěte si to, přetrpte to, stojí to za to.

Či jinak řečeno, důsledky zákona č. 89/2012 Sb. v zákoně 262/2006 Sb. Kniha řeší jaké jsou důsledky toho, že se nový OZ stal subsidiárním zákonem generalis k zákoníku práce jako zákonu specialis.

Nedávno jsem se na semináři z pracka nechal zmást. Neposlouchal jsem okamžik co seminarizující říká a hele, najednou slyším o třech polohách subsidiarity. A to mě zmátlo! Co to jsou ty tři polohy? Něco komplikovaného pro můj mozeček? Proč jsem o tom posud neslyšel? O tom si musím něco přečíst!

No... Past to byla. Tyto tři polohy jsou:

- Použije se pouze ZP protože problematiku plně upravuje
- Použije se ZP a kde nedostačuje použije se OZ
- ZP se nepoužije, jelikož postrádá úpravu, použije se jen OZ.

Nepřekvapilo mě to! Nu, ale přečet jsem si to, no... Víte, při původním znění Zákoníku práce nebyl občanský zákoník (starý) používán subsidiárně, ale pouze na základě delegace. Tedy, nepoužil se vždy, když ZP postrádal úpravu, ale pouze tehdy, když se na něj ZP výslovně odkázal. Nyní se použije vždy, krom případné negativní delegace, tedy krom těch případů, kdy to ZP přímo vyloučí.

Autoři tvrdí, že je to vlastně to samé. Opravdu to tam v určitém bodě prvé kapitoly stojí. Sice následně toto tvrzení zmírňují, ale je to tam. To je absurdní. Ale to je asi jedno. První kapitola teoreticko právní je patrně nejzajímavější. Následující kapitoly rozebírají konkrétní dopady tehdy nového občanského zákoníku na parciální oblasti pracovního práva. To bylo jistě zajímavé v roce 2014, tedy roce kdy OZ vstoupil v účinnost, ale nyní už to není příliš poutavé. To co tam autoři popisují totiž v zásadě jasně plyne v teoretických poznatků, které student nabude v rámci prvého ročníku studia práv. Ale na připomenutí dobré. Pro laiky... laikům tahle kniha stejně nepomůže, takže nemá smysl na ně myslet.

14.03.2023

Nu... poznámky, které jsem si ke knize napsal jsou delší, než je zdejší znakový limit, takže to budu muset poněkud zhustit, uvidíme, jak se to povede. Jsem z knihy poněkud překvapen. Jako malý jsem se poměrně často koukal na film, nedávno jsem si jej zapnul znovu. A vcelku mne zaujal, zdál se mi hlubší, než jsem čekal. Rozhodl jsem si tedy přečíst knihu, s tím, že třeba poprvé prohlásím, že film je lepší než kniha. No, není. Kniha obsahuje tytéž hloubky jako film, ale má jich více.

Nejprve struktura. Jedná se o poměrně komplikovanou knihu, která není jednotná, či jednoduchá v doslova ničem. S trochou nadsázky bych ji označil za postmoderní pohádku, která však do značné míry odpovídá Tolkienovskému pojetí pohádky. Je plná aluzí, odkazuje se na mnohá slavná díla a autory, přičemž jsou však tyto odkazy ukryty dost kvalitně na to, aby neseznámenému čtenáři nijak nechyběla jejich znalost. Ať jde o zcela očividný odkaz na Malého prince (Ygranul a její jed), či na zmíněného Tolkiena, na Poea a další. Tyto aluze dodávají knize další významy, které, myslím, nejsou nevýznamné.

Jak jsem již naznačil, strukturou kniha odpovídá Tolkienově pohádce. To připodobňuji k utopickému žánru. Poutník se vypraví do cizích krajin, které následně poznává ve střetu s tamní kulturou, zvyklostmi, světem. Taková pohádka je primárně o světě. A tak zde. Nejedná se o lineární vyprávění, neustále se nám mění fokalizace postav, ale princip je vždy stejný. Poslové putují do bydliště Měsíčnice, které předtím nikdy neviděli, ti pak vyprávění předávají Caironovi, který se vydává za svým úkolem do neznámé krajiny s neznámými zvyky, ten předává štafetu Áterjovi, který prochází světem, se kterým se seznamuje, aby předal štafetu Měsíčnici, ta Bastiánovi. U Bastiána prvek neznáma dominuje, u Měsíčnice je však rovněž silně přítomný. Jedna postava za druhou prochází Férií, kterou nezná... Fantázií a jejími neznámými končinami.

Do toho je kniha psána více než postmoderním způsobem. Čtenář čte knihu o tom, jak postava čte příběh z téže knihy, ve kterém je zrovna psána daná kniha. Jestli tohle není meta, tak už nevím co. Autor tím docílil poměrně pěkného efektu: čtenář jakoby nahlížel na skutečnost, do které prostupuje fantazie. Neuvědomuje si, že je to fantazie, do které proniká fantazie. Nebudu tu již rozebírat strukturu kapitola a význam čísel, ani nic dalšího, co by možná za rozbor stálo.

Pro nedostatek času už jen nicota. Její konceptualizace zdá se mi zde být velice zajímavou, ve vztahu k fantazii. Z tohoto hlediska vám mohu sdělit, kterou část knihy považuji za absolutně nejvýznamnější - rozhovor Atreje s Gmorkem. Ten mne nevíce zaujal i na filmu. To, co tam Gmork říká, mne ohromilo. Cituji: "Je to prázdnota, která jedině zbyde. Je to jako zoufalství, které ničí tento svět. Lidem, kteří nemají žádné naděje se lépe vládne. A každý, kdo je dokáže ovládat má zároveň i moc. Já jsem služebník té moci, která využívá nicoty." Říkal jsem si, to je přece orwelliánská totalita! Ovládněte myšlení lidí a ovládnete svět. Pak jsem zjistil, hle, film vyšel v roce 1984! Wow! To snad kniha nemůže překonat! A ono jo, kniha dělá totéž, ale důmyslněji. Rozhovor dvou zmíněných zdá se být dokonce komplikovaným. Dovolím si zde k tomu už jen jednu interpretační poznámku:

Dokud věříme, že existuje říše fantazie a ten Frodo tam jde s tím prstenem a není to o ničem jiném, než že tam skutečně jde, bolí ho nohy, je unavený a Glum nakonec padá do Orodruiny a pálí ho oheň, jedná se o pohádky, o fantazijce. Jakmile od tohoto upustíme, zavrhneme jejich žitou existenci, stávají se z nich prázdné měchy, které lze naplnit novým vínem. Ze Sněhurky přestává být pohádková bytost a stává se strašákem, do kterého dosadíme co potřebujeme pohádka přestává být uměním, začíná být nástrojem útlaku a propagandy. Nacistická propaganda toho času interpretovala Červenou Karkulku následovně: Karkulka je symbolem německého lidu trpícího ve spárech židovského vlka. Popelka se stává árijskou pannou, kdežto její nevlastní sestra je najednou symbolem špinavého míšence, kterého je třeba se zbavit. Jeníček a Mařenka se, vyprázdnění, převrací v příběh konečného řešení, pec se transformuje v kremační pec z koncentračního tábora. Bojíme-li se pohádek, stávají se z nich lži a lži ničí náš svět. To pan Ende popsal krásně a už jenom proto si kniha zaslouží velké uznání.

Vcelku všeobsáhlá publikace, která vcelku všeobsáhlým způsobem analyzuje tento podivuhodný prvek v naší justici. Mohla by se ještě hodit analýza, zda rozhodnutí, na nichž se přísedící podílejí vykazují nějaké proměny oproti těm, kterých se přísedící neúčastní, ale chápu, že to bylo zcela mimo rámec této publikace.

Autor pojal problematiku opravdu obsáhle. Počínaje historickou analýzou institutu, přes jeho legislativní úpravu de lege lata, problematizaci de lege ferenda, až po komparatistickou analýzu, která je, pravda, patrně nejméně zajímavou částí.

Historický exkurz zdál se mi nejlepší. Počíná se v polovině 19. století, ve slavném revolučním roce 1848. Od něj se postupně přesouváme až do roku 2002. Pravda, tato část mohla být podle mě delší, ale to nevadí. Je kvalitně ozdrojovaná a obsahuje dvě části nad poměry zajímavé. Sice proces s Karlem Havlíčkem Borovským a Leopoldem Hilsnerem. Ano, mohly být klidně rozsáhleji pojednány, ale podstata byla vystižena a upřímně mi tyto kapitoly přinesly vcelku zajímavé informace.

Co se analýzy de lege lata týká, je precizní co do rozsahu, ne tolik co do obsahu. Je psána poněkud školácky a schematicky patrně i proto, že k ní není mnoho co říci. Ale když k tomu není co říci, nic k tomu neříkám, nepíši, že účelem požadavku souhlasu je to a to, nebo, že smyslem předpokladu bezúhonnosti je to a to. Ono je to tak nějak jasné a cokoliv co k tomu člověk napíše působí poněkud imbecilně.

Úvaha de lege ferenda je po mém soudu přesná a kriticky vyvážená, nemám k ní výtek. Osobně jsem dlouhodobě zastáncem toho názoru, že laický prvek v justici nemá žádný faktický přínos, zato nevýhod generuje mnoho.

11.03.2023

Z jakési loajality jsem si před nedávnem koupil loni vydaný překlad Hamleta, který vyšel při nakladatelství Masarykovy univerzity (pokud jsem to správně pochopil). Řekl jsem si, proč ne, samotného Hamleta doma nemám, koupím si jej.

Nu a teď se Hamlet stal mou povinnou přípravou na univerzitě. Na právech, přátelé! Raději bych si snad zase přečetl Hilského, ale co už, když jsem si tu koupil

Nu, Překlad to není špatný. Je patrně doslovnější, přesnější, než jsou Hilského překlady, to ho po mém soudu však nečiní lepším. Ten překlad je, abych tak řekl, línější. Jako je to pěkné, vcelku dobře se to čte, ale nemá to to kouzlo, pro profesora Hilského tak typické. Ne že by se tomu člověk měl divit. Uvažte sami:

Doba se zbláznila a vzal to ďas,
že spravovat mám vykloubený čas.

Doba se vyšinul čert aby to vzal,
že jsem se narodil, abych ji spravoval.

První uvedený překlad je Hilského, druhý Krajníkův. Jistě, originálu doslovněji odpovídá Krajníkův. Ale působí lépe? Nemyslím si. Ale obecně vzato, není to špatné vydání a když si ho koupíte, nic tím nezkazíte.

Nemá patrně smysl znovu komentovat obsah hry. Pokusil jsem se o to částečně před časem a dopadlo to předpokládatelně katastrofálně. Já té hře nerozumím o nic lépe než kdo jiný, mnohem hůře než leckdo jiný. Platí, že je mi už trošičku ohraná a ač mě to neštve tolik jako když jsem si ji musel číst povinně, stejně se u ní zas tak nezabavím, jako u jiných Shakespearových kusů. Na straně druhé obsahuje fantastické slovní šermy, hříčky, hrátky zkrátka předvádí to nejlepší za autora. Když jsem u toho, dovolím si předvést na jednom z mých nejoblíbenějších dialogů ještě jednou rozdíl mezi překlady. V předchozím pořadí:

Hamlet: Říkáte, že jste kdysi hrál divadlo, pane? Na univerzitě?
Polonius: Ano, Výsosti. A platil jsem za dobrého herce.
Hamlet: A koho jste hrál?
Polonius: Julia Caesara. Zabili mě na Kapitolu; Brutus mě zavraždil
Hamlet: Brutální vražda od Bruta zabít na Kapitolu tak kapitálního blázna.

Hamlet: Říkal jste, že jste na univerzitě hrál divadlo?
Polonius: Přesně tak, můj pane. A měl jsem pověst dobrého herce.
Hamlet: Koho jste ztvárňoval?
Polonius: Ztvárnil jsem Julia Caesara. Byl jsem zabitý na Kapitolu. Zabil mě Brutus.
Hamlet: To muselo být opravdu brutální, zabíjet takové kapitální tele.

Vcelku příjemný a jednoduchý úvod do ekonomické analýzy práva. Kniha nejenže obsahuje základní principy analýzy (nejčastěji zmiňované (absurdní) Paretovo optimum, Coesův teorém), ale ukáže vám i obecné pohledy na jednotlivé oblasti práva z ekonomického racionálního pohledu.

Někdy to dává větší smysl (věcná práva, závazy, delikty (ač ty jsem neshledal příliš zajímavými), jistě pracovní právo), někde méně. Snaha naroubovat ekonomickou analýzu na některé oblasti rodinného práva, to už bylo značně absurdní. Nepopírám, že to lze a někdy to dokonce i dává smysl, ale nejsilněji jsou na takových pasážích vidět největší nedostatky ekonomie, potažmo tedy i tohoto směru (kterých si Posner neustále kritizující Law and Literature očividně nevšiml, přes to, že je očividný a měl by ho napadnout právě vzhledem k tomu, co vyčítá Law an Literature), respektive jeden nedostatek, zato velký.

Lidé nejsou tak krásní, jak si je představujeme. Lidé nejsou tak hodní, tak milí, tak citliví a ano, ani tak racionální. Ekonomická analýza je krásná věc. Ale nefunguje vždy, nemůže. Povšimněme si, analýzy estetické jsou pevnější a stabilnější, než analýzy ekonomické. Některé estetické prvky zkrátka jsou přitažlivé a manipulativní v zásadě bez ohledu na kontext. Zato ekonomické teorie si tak maximálně vždy najdou moc pěkný důvod, proč nefungují. Proč? Lidé nejsou racionální. To že nějaký kalkul neustále v praxi provádíme neznamená, že jej domýšlíme. My kalkulujeme, ale takřka nikdy ne do konce. Anarchokapitalista vám řekne, že právo je špatné, kvůli problému ekonomické kalkulace. Nedostává se mu dostatku informací k efektivní alokaci zdrojů. To je fakt. A bezstátní společnosti se zase nedostává dostatečně komplexního pohledu řeší parciální, lokální obtíže, nikoliv společenské potíže (už proto, že společnost nedokáže ve zcela bezstátní společnosti dost dobře existovat, ale to sem nepatří.). To neumí to, to zase ono. A přesto, problém nekomplexního pohledu se samozřejmě u státu vyskytuje též, ale ne pojmově nezbytně. Kdežto problém nedostatku racionality u lidí na volném trhu kvůli:

a) nedostatku informací,
b) nedostatku schopností tyto informace zpracovat a
c) nedostatku ochoty je zpracovat,

zdá se býti člověku pojmovým. Vždy nějakou racionální chybu uděláme, něco nedomyslíme. Opak není možný, na to je svět příliš komplikovaný.

To je důvod vedoucí mne k zamítnutí ekonomické analýzy jako vůdčího principu kdekoliv, tím spíše pak v právu (stát a právo mají více maxim, které se snaží naplnit, jejich cílem není ekonomická efektivita a priori), nikoliv však k zamítnutí ho celkem. Jsou oblasti práva, kde se tento kritický přístup moc hodí.

A civilní právo, to je ta oblast. Procesní právo může býti druhou. Je to právě zvláště závazkové právo, kde se pohled ekonomické analýzy moc hodí (a obchodní právo, nezapomínejme na toto právní ne/odvětví). Závazkové právo se skládá z převážně (sic nikoliv) dispozitivních norem strany je mohou plně vyloučit. Ale leckdy (většinou) tak neučiní. A tehdy, jak správně autorka ukazuje, je potřebujeme mít ekonomicky efektivní. A zrovna v závazkovém právu je to patrně vůdčí princip, málokterý jiný je důležitější. Kniha moc pěkně ukazuje tuto nezbytnost a snad i dává podněty k plnění tohoto principu.

Četl jsem Věc Makropulos již před nějakým tím časem (v bájných dobách, kdy jsem ještě neměl potřebu vás tu obtěžovat svými poznámkami), moc jsem si ji nezapamatoval, jediné co mi utkvělo byla závěrečná diskuse o užití Věci. Krásně naivní pohled pana Vítka, tvrdý (z očividných důvodů) totalitářskou pozici pana Pruse, pohled Kolenatého, starého praktika.

A ano, je to zajímavé. Tato závěrečná diskuse mne i teď bavila. Ale kniha v sobě pro mne měla více.

Jednak, je to kniha na alespoň dvě přečtení. Věřte mi, dialogy se znalostí závěrečného rozuzlení jsou mnohem zábavnější než bez této znalosti. Elinin suchý sarkasmus. Studenost, rýpavost, netečnost. Najednou z ní je něco zcela jiného, než otravná, namyšlená kráska, kterou by jeden nejraději propleskl. Je z ní oběť doslova.
Nadto některé pasáže jsou zkrátka zábavné. Prostě jsou. Byl slabomyslný. Nebyl, byl smutný. Smutný, jak to vy můžete vědět? No a jak to tím spíše můžete vědět vy? Jo a občan Marat měl vlhké ruce a Danton měl zkažené zuby (nikdy jsem nevěřil historickému faktu více, než v tomto případě, abych byl upřímný). Tato hrátka s časem je natolik krásná a zábavná, protože s ní nemůžeme nic dělat. Měl vlhké ruce? No vzhledem k Maratovu zdravotnímu stavu je to možné. Měl Danton zkažené zuby? No ještě aby ne! A tak nám to Elina může sdělit, a my se nad tím můžeme rozčílit, ale to je tak všechno co s tím můžeme dělat.

Nadto, knihu jsem byl nucen znovu přečíst předmětem na univerzitě. Jmenuje se právo a umění skvělá záležitost. Musím se tu tedy z povinnosti zmínit o právnících knihy. Po prvním přečtení jsem si vlastně vůbec nepamatoval, že to o nějakém právu bylo! A ono jo!

Kolenatý: Inu, slečno, je to takový shnilý proces.
Emilia: Ale Gregor je v právu, že?
Kolenatý: Patrně. Ale s tím to nevyhraje.

Brilantní vystižení mezery mezi právem a spravedlností. A věřili byste, že se mě zrovna dnes docentka právní filosofie pokoušela přesvědčit, že právo směřuje ke spravedlnosti? Absurdní. Právo a spravedlnost si mají málo co říci. Možná ještě právo a legální spravedlnost, to jistě, ale to je přeci jenom něco jiného. Na spravedlnost potřebujete být v právu, ale na legální spravedlnost potřebujete právo a nějaký ten dokument. Jedná se o velice rozdílné úkazy a zdá se mi takřka naivní je slučovat.

Jo a pokud jde o obraz právníků v literatuře:
Emilia: Půjdete se tam podívat?
Kolenatý: Zajisté. Ovšem odvolí-li pan Prus.
Emilia: A když nedovolí?
Kolenatý: Což dělat!
Emilia: Pak tu zásuvku musíte dostat jinak, rozumíte?
Kolenatý: Ano, o půlnoci s provazovým žebříkem, paklíči a tak dále. Slečno, slečno, vy máte názory o nás advokátech!

Krása.

Četl jsem tuto knížečku nějaké tři měsíce, ba dokonce čtyři. Když jsem viděl vydání Bulgakovových povídek, zaplesal jsem! Skvěle, řekl jsem si, hromada zábavy.

A ono jo. Jen jsem nějak nikdy nenašel čas si k ní sednou ta číst si ji, povídku, dvě, tři denně. Přečetl jsem fantastické Zápisky a stanul jsem. Nu, občas jsem si něco málo pročetl, ale za tři měsíce jsem přečetl nějakých trapných 140 stran. Nu a teď jsem to za tři dny dočetl. Konečně.

Rozumějte mi, tato sbírka obsahuje několik kusů, které jsou natolik dobré, že jsem nadšen, že jsem si kvůli nim přečetl celou knihu. Zápisky, Psí srdce, Osudná vejce, Purpurový ostrov, Krvavá koruna, Čičikovovo putování, ooo bože, Čičikovovo putování! Ta je vynikající.

Ale je bohužel třeba přijmout fakt, že kniha obsahuje velké množství kousků, které člověka snad ani chytnout nemohou. Buď se jedná o mírně kousavou satiru, nesrozumitelné snové výjevy, komentáře, nebo cestopisy (které určitě chytnou ty, kteří cestopisy rádi, což já nejsem).

Ostatně jsem každou jednu z 37 povídek hodnotil zvlášť, můžete se na to podívat. U velké části z nich najdete dvouvěté výkřiky, protože mě k nim zkrátka nic nenapadlo. U jiných poměrně rozvláčené texty, prosím, chcete-li, dle libosti. Zde se omezím toliko na konstatování, že se to podle mě opravdu vyplatí přečíst. Každá z těch sedmi stovek stran, třebas, že vás některé nezaujmou, je vykoupena skvělým zážitkem z těch geniálních kusů, které sbírka obsahuje.

1 05.03.2023

Pochopte mě, je to takřka prvotřídní novela, je vážně skvělá. Ale mě se nelíbila. Jak na to koukám, na tu údajnou přítomnost humoru, tady v komentářích, říkám si, že jsem četl vcelku jinou knihu, než všichni ostatní. Mě se na ní zdálo máloco vtipné, či legrační. Jistě obsahuje pár prvoplánových hlášek posmívajících se bolševikům a proletářům, ale to snad autor dělal svévolně, při nejlepším jako zástěrku.

Podivejte se, já mám hrozně rád zvířátka. Opravdu jo! A proto mě tato povídka dosti bolela. Nejsem blázen, nevidím jako realistické pojetí zvířat jako rovných bytostí lidem. Ale etický závazek vůči nim máme, když ne pro nic jiného, tak právě pro naši schopnost se nad ně povýšit (třebas že jsme jen trochu chytřejší opičky). Dovolím si zde jednu popkulturní referenci. V datadisku Zaklínače III Divoký hon, s názvem O víně a krvi je jedna scéna, která navazuje na knihy, ve kterých Regis Geraltovi vyvrací nejednu legendu o upírech. Člověk při čtení dochází k závěru, že upíři jsou vlastně jen trošku šikovnější lidé, jako jsou lidé trošku šikovnější opičky. V zmíněné hře je tato představa dovedena do konce. Odhaluje se nám scenérie na velkochov lidí v pevnosti upírů. Klece, krmivo, rozmnožování, spotřeba. Tato představa se zdá být nejlepším přirozeným argumentem proti velkochovům. Její špatnost vyvěrá mimo jiné i z Kantova pojetí člověka jako cíle o sobě, nikoliv prostředku. Analogizuji-li upíra v zaklínačovském smyslu k člověku, musím analogizovat člověka k psu. Nelíbí-li se mi takováto míra (a je to otázka míry, zcela bez diskuse, nejsem kantovec, jsem utilitarista a hodnotím tuto míru jako utilitárně prospěšnou) zneužití člověka, nemůže se mi zkrátka líbit takováto míra zneužití zvířete. A proto je mi z této povídky nutně nevolno její obsah je mi nechutným a profesora Preobraženského považuji za právě tak nechutného. Což je však, nebojme se si to přiznat, můj dobově podmíněný názor. Mám k tomu ještě dvě poznámky. Začnu tou kratičkou, následně si to dovolím zaznamenat vlastní interpretaci, jak níže píši, patrně očividnou.

Kratičká se týká formálního budování povídky. Je hrozně zajímavá, řekl bych, z narativního hlediska. Ponejprve se nám dostává vypravěče utajeného, sedícího v hlavě Bobika a pohlížejícího na svět jeho očima (i proto mi nakonec bylo Bobika tak líto, autorovi se tu podařil bravurní manipulativní trik), následuje vystoupení z Bobikova těla, vypravěč se vznáší nad postavami. Pak skáčeme do formy deníkového zápisu a pak najednou k heterodiegetickému vypravěči, který do značné míry náhodně fokalizuje na několik postav. Opravdu strukturou je to strašně zajímavá kniha a možná z části i proto je natolik poutavá

Teď krátce tu interpretaci. Patrně je to očividná interpretace, ale chci si ji tu zaznamenat, abych na tuto možnost čtení případně nezapomněl, tak se omlouvám, že vás tím zdržuji. Jde mi o obraz, který nám autor nabízí. Profesor Preobraženskij nenávidí plebejce. Bytostně a upřímně. A přeci, co je ten obraz, kterého nám autor poskytuje? No jde přeci o stvoření proletáře. Profesor sebere na ulici zbídačenou bytost, trpící, umírající, hladovou. Sebere jí a dá jí víru. Slovy Karla Tomana: Vdechl víru a vdechl život do milionům milionů netečných, tupých a vrátil lidem radost poslouchati. A co udělal potom? Na to odpovídají verše, které u Tomana výše citovanému předcházejí: Krev prolil? Vraždil? Ano.. Ano, doktor vraždil, aby z té utrápené bytosti, kterou zneužil, zcela cynicky, s tím samý pohrdáním, které měl pro proletáře, udělal kreaturu, zmrzačenou mrchu, která neměla spatřit světlo světa. Profesor jednoho, Lenin a Stalin miliony. Z čehosi strašlivého udělali cosi zvráceného. Ano, Bulgakov nám tu nakreslil obraz zrodu bolševické revoluce. Obraz mrchy, která nikdy neměla vzniknout. Z Bobika Bobikova, z mužika proletáře. Z čehosi trpícího, ale přeci jenom důstojného cosi zvráceného, co jakoukoliv důstojnost postrádá, a to nikoliv vlastní vinou. Cynicky, chladnokrevně, vypočítavě. Ještě jednou se vrátím k Tomanovi: Jděte svědci. Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká. Bulgakov svou novelu ukončil opatrným optimismem, hleděl do budoucna tím, že se obrátil zpět. Bůh mu za to žehnej.

Omluvte mne pro jistou nekoncepčnost tohoto komentáře, píši jej po přečtených 200 stranách v pozdní, večeru, takže podle toho asi vypadá.

P.s. Tomanovy verše je třeba interpretovat tak obráceně, jako jsem já obrátil jejich pořadí. Nebyly kritické, byly oslavné. Nedávám je sem pro jejich interpretační stejnost, jako pro jejich poetickou kvalitu.

Vcelku příjemná novela, u které jsem se dokonce i zabavil. Mívám na pozadí při čtení zapnutý nějaký podcast, případně pětidění jednání Poslanecké sněmovny a musím s radostí konstatovat, že při čtení této povídky jsem úspěšně několik dílů proignoroval, což se mi zase tak často nestává.

Neříkám, že je tato novela kdovíjak originální. Ale vzhledem k datu její publikace je to vlastně vcelku vynikající kousek. Nikoliv jediný tohoto druhu u Bulgakova. Obdobné je drama Adam a Eva, kde je také paprsek, sci-fi, umírání, ale povaha paprsku je jiná, řekl bych opačná jeho postavení není destruktivní, ale protektivní.

Samozřejmě to v lecčems připomene Čapka. Koncem, a to berte jako spoiler, Bílou nemoc, najdete v tom Továrnu na absolutno, i Krakatit. Ostatně je to patrně jistým dobovým zasazením, Purpurový ostrov je zase nápadně podobný Válce s mloky, nelze však patrně očekávat, že by o sobě měli autoři kdovíjaké povědomí.

Na to jak se povídka tváří vesele a nadneseně, končí dosti drasticky. Pravda, svět se na rozdíl od Bílé nemoci nehroutí, konec je spíše nadějeplný, jako, dejme tomu, Továrna na absolutno, ale přeci jenom to vlastně bylo... no ne nečekané, jak bych to vyjádřil... zkrátka koncepčně ozvláštňující. Ostatně profesor skončil tak jak skončil zcela nevině, bez zapříčinění.

Osudovost v textu hraje větší úlohu než v jiných, výše jmenovaných dílech. Na rozdíl od Továrny, Krakatitu, i Bílé nemoci zde hlavní hrdina téměř doslova zakopne o geniální vynález a zrovna tak zcela nevině zakopne o svůj vlastní konec. Bulgakovovi se podařilo z Persikova udělat vcelku standardního vědeckého bručouna, který má chuť postřílet všechny idioty (čti novináře...) v okolí, přes to je svým způsobem sympatický, člověku je ho líto.

Poselství? To je na vás, ne na mě. Hledejte tam co chcete, třebas to věčně omleté varování před vlivem technologií přesahujících kompetence člověka, třebas tu sociální kritiku, která tu ostatně hraje odlehčující, milou úlohu. Zahraniční balení, že?

Takhle V zásadě vám nepovím nic víc, než co vám řekl níže Kozel, takže pokud jste četli jeho komentář

Každopádně přeci jenom pár poznámek, pokud pro nikoho jiného tak pro mě. Tento výbor staroanglické poesie je neuvěřitelný. Je to opravdu velký počin, který českému čtenáři přináší něco zdánlivě cizího, něco nezvyklého a nového. Oproti kulturní tradici, která je pro všeobecné vzdělání v naší zemi běžná, je to opravdu něco zcela nového, nečekaného. Vlastně zcela nový kulturní zážitek, který je o to poutavější, že je skvěle přeložený a obsahuje mimořádné množství kvalitních poznámek a elaborátů. Tleskám autorům sborníku, je to famózní záležitost, tak jako Béowulf, kterého jsem relativně nedávno rovněž četl. I zde si však postěžuji, že bych mnohem raději takto kvalitní překlad Ztraceného ráje v alespoň takto kvalitním kritickém vydání

Sbírka je velice různorodá. Začíná výborem poesie více či méně poutavé. Zmínil bych mnoho kusů, nemá to však patrně smysl. Důležité je vědět, že se jedná o aliterační verše, které jsou lyrické, epické, i jejich kombinací. Nebudu lhát, nejvíce mne zaujal Fénix, ale například kratičká Wulf a Éadwacer a už vyjmenovávám, jaj Opravdu těch zajímavých kusů je tam strašně moc. Fénix mi přišel naprosto perfektní a při nejmenším toho k přečtení velice doporučuji, ale v tomto případě obzvláště platí, že si tam každý najde to svoje, výbor je to vskutku různorodý.

Obsahem knihy jsou ostatně i prozaické texty (k právnickým pár poznámek níže), hádanky, kroniku Nabízí se vám tu opravdu široké spektrum, které ukazuje kulturní vyspělost společností, které máme, myslím, implicitně spojené s jistým barbarstvím. Jemnost a cit, důraz na vědění a moudrost, jsou zde přítomny nikoliv méně než násilí a hrubost, síla a bolest.

Musím se tu čistě pro svou radost alespoň drobně vyjádřit k textům právním. Ukazují na jistou společenskou zaostalost, nikoliv však dobově neobvyklou. Říkejme si co chceme, Akvinský středověk kulturně nezachraňuje. Je prostě fakt, že středověk znamenal z pohledu státovědného a právnického dobu zadušení a odumření, která skončila vlastně až z absolutismem. Rád bych to hodil na kulturní vliv křesťanství, ale ono to zase tak jednoduché není, tím méně v prostředí Anglie. Zde totiž o kdovíjakém úpadku hovořit nelze, nikdy tu totiž nedošlo k rozkvětu.

Každopádně, abych byl konkrétní, právní úprava civilních věcí se tu pohybuje na úrovni v zásadě klasicky feudální (no dobře, ne úplně, ale zhruba to odpovídá.). Tedy dobově odpovídá, vezmu-li si však jako měřítko dobu starověkého Říma, vracíme se někdy do šestého století před naším letopočtem. Trestněprávní úprava odpovídá jako přes kopírku Urnammovu zákoníku (to je ten starší zákoník než je údajně nejstarší Chamurappio zákoník), tedy za římským právem zaostáváme (a hovořím tu o Římu z přelomu letopočtu) o opět takových šest set let (míním tu hlavně míru kauzálnosti úpravy), co do svémocné obrany, jsme tu někde u Lex Duodecim Tabularum. Jen pro vaši zajímavost, v Římě byla například násilná svémoc i v obraně (krom nejkrajnějších případů) zapovězena jako trestný čin ještě před začátkem letopočtu takzvaným lex Iulia de vi privata nejsme si jisti zda měl tento zákon na svědomí Gaius Iulius Caesar, či Octavianus Augustus, ale to je patrně vcelku irelevantní.

V souhrnu lze říci, že se právní úrovní dostáváme (pohybujeme-li se na sklonku prvního tisíciletí tohoto letopočtu), zhruba v době, kde římské právo bylo v šestém až sedmém století před naším letopočtem. A to upřímně neříkám ani tak proto, abych hanil Anglosasy, jako spíše proto, že mne v této komparaci opět ohromila vývojová úroveň Říma v době republiky a principátu.

To je ale jedno, prostě se jedná o historicky velice poutavý výbor, který vám toho o kultuře nám naprosto cizí řekne mnohem víc, než by jeden byl čekal. Skvělá věc.

2 03.03.2023

Já vám mám ten Artušův pád rád. Četl jsem jej před léty i se všemi dodatky, poté několikrát báseň samu. Nyní jsem si celou knihu pročetl znovu. Pravda, Legendu o Sigurdovi a Gudrún mám raději, ale přes to je Artušův pád zcela nádherným kusem poesie. Nesouhlasím s tím, že snad není ohromná škoda, že se jedná jen o zmrzačené tělo. Nedodělek. Mě je ohromně líto, že Tolkien nikdy toto svoje krásné dílo nedodělal, bylo by, myslím, historicky uznávané.

Dílo je to epické, ale zakomponovává do sebe krásnou lyriku:

Vyšlo skvoucí slunce. ... Stříbrné ráno
omyté vodou ... Zářící vystoupalo
na bezmračné nebe ... blankytné a vznešené.
Skloněné paprsky ... prosvítaly větvemi,
leskly se a zářily ... v šedém lese;
kapky spěchaly ... jak skleněné krůpěje
z šelestných lesů ... se třpytem a perlením.

Aliterace dodává dílu jistou ráznost, průraznost své formy i obsahu. K tomu vydání umožňuje komparaci s originálem, který je prostě fantastický. A dodatky Christophera Tolkiena dokreslují nejen dílo, ale také mysl autorovu, což je pohled neocenitelný. Bravo, skvělá kniha!

Mám rád Poea a proto jsem vždy zase a znovu rád, mohu-li si od něho něco znovu přečíst, něco si přečíst poprvé. Upřímně se mi výbor přespříliš nelíbí, Havran a jiné básně, se mi zdá poněkud lépe složený, ale právě díky přítomnosti jiných básní jsem i za Sen ve snu vděčný.

Nevím, zda byl Poe velkým básníkem. Možná ne. Jeho poesie není většinou o moc pochopitelnější a urovnanější, než je on sám – a to není mnoho. Některé jsou charakteru čistě lyrického, je milé je číst, rychle se vám však převalí přes mysl. Jiné jsou temné, další hluboké. Temnotu, to on uměl, to mu nelze vzít. Jeho schopnost vykreslit obavu, tíseň, zlověstnost typu „obr Smrt“, je absolutní a neskutečná. Přečtěte si Havrana, zas a znovu a to dunivé temno a prázdno, hlasité ticho, bude vás zase a znovu ohromovat – tedy! Tedy pokud si přečtete originál. Mohl by tu konečně někdo vydat kvalitní edici Havrana a jiných básní, dvojjazyčně, od jednoho překladatelem nějaký novější překlad… Ale ne, to je nefér k překladatelům. Havrana přeložit nelze (Zvukomalebnost „Raven“ a Nevermore“ je dost dobře nepřenositelná, nejlepší alternativou se mi zdá Nezvalův překlad „Už víckrát ne!“, pokud to ovšem nechcete řešit jako Lutinov tím, že „Nevermore“ nepřeložíte…) , ale na dalších básních by se dalo zapracovat.

Ale co už, nejedná se o dokonalé vydání (a třeba překlad mého oblíbeného Očarovaného paláce se mi vysloveně nelíbil), ale každá báseň od Poea je mi milá. Takže super.