Set123 komentáře u knih

Snadno pochopitelné, jednoduše čitelné, rychlé na průchod. Jsou to dobrá skripta v tom smyslu, že se to snad čte trochu lépe než zákon - jinak je to ovšem v podstatě z velké části jen přepsaný zákon. Ne zcela, ale dost. Dohromady ale proti knize nic nemám. V podstatě poskytne čtenáři co od ní může čekat. A nedělá při tom nic zásadně špatně. Osobně se mi formátem líbí víc než brněnská alternativa, byť ta je přirozeně lepší obsahem. Pochopitelněji popsané tady snad jsou formy náhradní péče o dítě, byť souhlasím s Magdalénou, že i tak by bylo lze pojmout je ještě lépe. Ostatně by asi ničemu neublížilo srovnání v přehledné tabulce.

Naprosto úžasné. Krátká rytmická epická báseň o zničeném kraji ovládané svévolí osudu, smrti a zapomenutí. Naprosto geniální lyrická obraznost, která prohlubuje zoufalství světa a bytí, které se vytrácí vůlí slepého osudu.

Už zde je vidět naprosto jasná příchylnost Holana k Shakespearovi. Objevuje se tu motiv Ofélie, stejně jako témata stárnutí a zániku krásy, který nechává svět chudší. Je zajímavé, jak velký vliv měl Hamlet na Holana. Tím víc, že celkovou atmosférou, pochmurnosti, zmaru a deprese připomíná Holan spíše Eliota, který Hamleta za zajímavého nepovažoval.

A ano, jsem si vědom své obsese Eliotem. Problém je, že jeho motiv pusté země je tak silný a kulturně obsáhlý, že je jeho stopy možno hledat v celku evropské kultury, protože ostatně Pustá země obsahuje celek evropské kultury. A Holanův popis "kraje nemluvného, kraje kamenitého, kraje do dřeně až bídou zrytého" je ohromující reprezentací těla pro duši, kterou popsal Eliot. Byť je třeba připustit, že ta posobnost je v zásadě nahodilá (je to ostatně kulturní fenomén) a dílčí, Holanova témata se větví - jinudy. Pochmurnost bytí ve světě nuceném "stále tvrdší pěstí k slzám, jež mají lháti ráj" je stejně tíživá a všeobsáhlá jako výsměšná vize impotence spasitele v Eliotově textu. A spasení nepřichází a nepřijde. Před námi je jen bolest, slzy, smrt. A zapomnění.

Těžko hodnotit, jen co je pravda. Vladimír Kubeš byl, myslím, relativně zajímavým úkazem v prostoru normativní školy. Jinde popisuje své habilitační řízení, ve kterém byl zkoušen pány Weyerm, Sedláčkem, Roučkem, Baxou a Vážným. V podstatě naprostou právní elitou své doby, přičemž intelektuální kapacita kteréhokoli z nich v podstatně převyšoval právnické elity současnosti (čest výjimkám – a pár jich je). A přesto mezi nimi byl Kubeš filosofem, snad ještě s Kallabem.

To je na této knize poměrně dobře vidět. Kubeš čtenáři přinesl odhadem 80 stran o novokantismu a dalších 50 o Binderově novohegeliánské škole, fenomenologii a Englišově filosofii. To vše má společné jedno (snad krom Engliše). Je to mimořádně obtížná látka vycházející z Kanta a německého idealismu. Nu a vzhledem k tomu, že výklad filosofie v našem školství většinou končí někde u Descartese (který je ostatně probrán nejspíš rovnou po Aristotelovy) a k relevantnímu pochopení Kanta, nota bene jeho exegetů, pokračovatelů a odpůrců se dnešní člověk v podstatě nedostane, je to látka v lecčem prakticky nepojmutelná. Oněch 80 stran o novokantismu je ostatně založeno na relativně jemných a ne vždy patrných diferencích mezi interprety Kantova učení. A jakkoliv je třeba ještě pochopitelný Schopenhauer, rozdíl mezi marburskou školou a bádenskou školou tak pochopitelný být nemusí, respektive nemusí být patrné, kde přesně leží ono kruciální vyhrocení vztahu k estetice a... co to vlastně kua znamená.

A tady leží drobný zádrhel. Faktem je, že k pochopení normativismu je třeba pochopit novokantismus. Jenže pochopení novokantismu vyžaduje extrémně hluboké porozumění... no... Kanta. A tady se vracíme k našemu školství. Ale nejen tomu. Dnes je Kant jistě významným, ba stěžejním filosofem, jenže 1) přebyla ho filosofie jazyka, 2) prosadila se francouzská postmoderna. Oba tyto monumentální směry svým způsobem na Kanta navazují. Ale ne tak těsně, aby se dnešní zájemce o filosofii o Kanta příliš zajímal. Pravda, obnovuje se zájem o Hegela, což nutně znamená zájem o Kanta, ale to je hudba budoucnosti.

Nu takže povídání o novokantismu je jistě pěkné, ale poněkud oslabené absencí povídání o Kantovi. A to, vedle jisté zkratkovitosti a úsečnosti Kubešem podaných informací, je ústřední problém knihy. Ale je to problém, který můžete vyřešit koupí Dějin filozofie práva, které vyšly letos a obsahují mimo jiné (hodně jiného, kniha má 800 stran) pojednání o Kantovi (150 stran).

Jinak se ovšem jedná nejen o knihu unikátní, ale rovněž mimořádně zajímavou a rozhodně ji lze doporučit, jestli vám jde právě o novokantismus.

Jak bych to... křičet Please Kill me!, jsem začal u repliky "Thank you for being my light in the darkness." (Chcete-li - Děkuji že jste mi byl světlem v mých tmách.), kterou pronesl čtrnáctiletý chlapec k asi čtyřicetiletému ulízanému profesorovi.

Podivejte se, jsem předpokládal, že tu napíšu že to je jen stejně pitomý jako původní série, ovšem bez zamlženosti nostalgie. Ale ne. Tohle je úplně jinej level. Mě se chce blít! Kdo psal ty dialogy? První akt, třetí scéna. Hned jak otevře hubu Rose chce se mi blít. Rodiče se seznámili ve vlaku, tak mi si tu musíme taky udělat kamarády a můžeme si vybrat koho chceme, páč rodiče jsou slavný. Nikdy na světě neexistovaly děti, které by měly své rodiče tak moc za hrdiny, že by si tohle 1) pamatovaly, 2) se opičily. Nakolik jsem seznal, snaží se většina mladších dětí slavných rodičů předstírat, že je neznají. Pak jde na scénu blonďák. To seznámení mezi Albusem a Scorpiusem je na podřezání žil. Představa, že koluje pomluva že "my parents couldn’t have children. That my father and my grandfather were so desperate for a powerful heir, to prevent the end of the Malfoy line, that they . . . that they used a Time-Turner to send my mother back" je sama o sobě vyšinutá, ale když to dáte do huby jedenáctiletému klukovi, který to pak dorazí tím, že má "father-son issues", to svědčí o naprosté absenci sebereflexe. Tohle je normální zvrácenost.

Tohle snad opravdu ani není kniha. Literatura není už ani originální HP, ale tohle nemůže být bráno ani stran média jako kniha. U knihy (v konkrétním případě dramatu) totiž očekáváte, že bude splňovat alespoň základní formální znaky. Jenže autor téhle prasečiny nepochopil ani jak fungují repliky, ani jak fungují dramatické dialogy, ani jak se používají scénické poznámky, ani jak se mají střídat akty a scény a že by jich nemělo být osmdesát a každý jeden z nich jen pro pět vět. Tohle je celé špatně a je to špatně od začátku do konce.

Celý text neobsahuje ani jednu vybroušenou, kvalitní repliku, která by byla uvěřitelná, důrazná a pěkná. Dokonce ani neobsahuje repliku, ze které by vám nebylo studno. Já přečetl celého Shakespeara! Chápete, co mi tohle udělalo? Mě to málem zabilo. Ta koncentrace nekonečné tuposti, neschopnosti, prostě idiocie, byla takřka ochromující. Každá další řádka bolela víc a víc a to sami vidíte, co se nacházelo hned asi na třicáté straně (viz výše druhý odstavec). Opravdu si nepamatuji kdy jsem naposledy takhle trpěl u beletrie. Možná nikdy! Snad je to srovnatelné leda s Alchymistou.

A ano, mohl bych si tu stěžovat na to, že je to dějově naprosto nesmyslné až šílené, mohl bych si stěžovat na to, že je to charakterově neukotvené a chování postav jako i děje které se jím odvíjí leží daleko za hranicí uvěřitelnosti, mohl bych si stěžovat, že jsem málem zvracel když jsem viděl co tu provedli s McGonagallovou, Snapem, Hermionou. Ale nechci. Už nic nechci. Abych parafrázoval mudrce - proč to děláš mě? Udělej to radši jim.

Chcete říct tajemství? Hele tak si představte, co dovedu. Já vlastním řetízek. A fakt, nekecám vám, jsem fyzicky schopen jej, pozor, nenosit. Opravdu! Já ho vlastním, on leží a já mám krk volný. No viděli jste někdy něco takového? Že jo? Tak Rowling ne. A je to jen důkaz toho jak naprosto neschopná je spisovatelka. A ano, můžeme vymýšlet naprosté blbiny o tom, že viteály jsou trochu jako Jeden prsten z LOTR a že pokud by jej neměli na krku, pokusil by se zdrhnout, že by volal svého pána etc. etc. Ale to je jen... ehm... nechytré. Že nemá vůli víme, doslova nám to sděluje Brumbál, říká-li, že vytvořit viteál ze živého zvířátka je tak trochu pičovina, protože to má vlastní vůli. Z toho jasně vyplývá, že neživý předmět tuto nemá. Viteál nefunguje ani jako jakási vábnička na všechny okolo. To by byl nesmysl nejen proto, že se i toho konkrétního v Grimmauldově náměstí zjevně v klidu zbavili, ale i proto že taková vlastnost by mnoho nepomohla jeho utajení. Síla viteálu zjevně nepůsobí ani tak, že by manipulovala nositele směrem k Voldemortovi, neb tak by si jej asi Umbridge nenosila klidně do fochu (což mimochodem hází vidle do představy negativních vlivů viteálu – a ne, není to tak, že protože je Umbridge zlá, nepůsobí na ni; něco jiného je být morálně zvrhlou osobou a něco jiného je pociťovat nevolnost a podrážděnost - to ale autorka neví).

A to je samozřejmě jen anekdota. Ukázka toho, jak neuvěřitelně pitomé je spisovatelství nejprodávanější spisovatelky vůbec, jen ukázka toho, že knize nevěnovala ani trochu pozornosti – nebo je prostě pitomá. Výše podaná ukázka nicméně demosntruje rozbředlost všech konceptů, které si kdy Rowling vymyslela.

Celkem vzato - Relikvie jsou, myslím, bezesporu nejslabší díl HP. Mj. proto, že stejně jako u předešlého dílu autorka nevěděla co teď s tím. Ale navíc se rozhodla své postavy vypustit do otevřeného světa, čímž přišla o mysteriózní a zajímavé prostředí Bradavic ve prospěch naprosto nahodilých lokalit, jako jsou lesy, nahodilé vily a podobně. Na tak velkém rozsahu jako mají Relikvie a v tak otevřeném prostoru jako je ten zde popsaný je pak každá jedna deus ex machina nekonečně debilnější a méně uvěřitelná, celý děj tak působí jen jako... well endless string of cliches, jak to správně definoval profesor Bloom. Tady jsou ta klišé navíc naprosto neuměle a nudně nalepená za sebe.

A kniha opravdu je nudná. Je to kniha nekonečné strnulosti, ve které se hlavní hrdinové nechávají bohem ze stroje vláčet na nahodila místa. Nejsilnější je kniha tam, kde byla silná i v předešlém díle - v prozkoumávání minulosti mudrce. Ale to nevystačí na knihu. Obsahuje snad dvě tři silné scény, jednu zábavnou, ale celkem je to prostě nudná, ošklivá a nezajímavá blbina, ve které se spor hlavního hrdiny a vtělení zla rozhodne na debatě o tom, jak funguje nebo nefunguje hůlková magie. A, nutno připomenout, ve které jsou naprosto nahodile a zcela prázdně zabíjeny postavy jen proto, aby byly "dokončeny", což ve mně vyvolává nepříjemné vzpomínky na Kingovu Temnou věž. Vlastně je to asi podobná úroveň literatury. Bleh

(SPOILER) Takhle zvláštní kniha u mě má jednu neférovou a nezaslouženou výhodu. Divoká a inteligentní sportgirl se zrzavými vlasy (nejlépe krátkými) a hnědýma očima a ostrým obličejem je pro mě v podstatě vrchol erotické fantazie. Ginny jsem měl od mala ehm... rád a poví vám, díky tomu mě Rowlingová dvakrát třikrát málem dostala. Ale nebojte, hned to zase posrala.

Šestý díl HP je opravdu podivný. Po excesu dílu pátého vrací se nám tu dvojkolejná detektivní zápletka, která ale v obou případech působí poněkud trapně a vynuceně a vlastně to štve i všechny postavy. Ale řekněme, že se autorka vrátila k původní struktuře. Problém je, že tu chybí... cíl. Ten byl vždycky patrný. U Kamene mudrců je to ta podivní místnost pod nohama Chloupka, v Tajemné komnatě je to snaha zabránit dalším pseudoúmrtím, ve Vězni přežití útoku šíleného vraha, v Poháru je to turnaj. Pochybné to, pravda, je v Řádu, protože jestli něco není hlavním tématem, je to Řád. Ale jak říkám, pátý díl je v podstatě exces. Tady se vrací původní struktura, ale bez vyvrcholení. Princ dvojí krve rozhodně není ústředním motivem a Brumbálovy vzpomínky jsou jistě zajímavé, ale tematicky zabírají strašně málo prostoru. Mělo to být to hlavní, ale autorka to posrala jak názvem, tak narativní strukturou. A ani jedné z těchto linií se nijak netýká detektivní linka...

Autorčina bezradnost je tak trochu vidět už na prvních dvou kapitolách. První se zdá být úplně k ničemu. Pravda, je celkem zábavná, ale je to jen hloupě nafouknutá rekapitulace předešlých knih, předávající nám přesně jednu novou informaci - existuje Brousek. Druhá kapitola je naprosto přehnaným... čím vlastně... red herringem? Ale až na další díl? No je to píčovina. Pak následuje Brumbálův výstup u Dursleyů, který je poměrně sprostý, mimochodem, a není ničím jiným než přefouknutou expozicí banalit. Pak následuje kniha. A ta je na tomhle podstavci nezbytně trochu rozpadlá, neurčitá, nekoherentní a vůbec se to zdá být něco, co vůbec nemuselo být a co sloužilo jen k nastavení backstory záporáka (která je s konceptem esenciálního radikálního zla neskutečně pitomá) a odstranění mudrce, aby se náš hrdina mohl konečně osamostatnit.

Tím nemá být řečeno, že kniha neobsahuje něco dobrého. Křiklan je po mém soudu skvělá postava a jeho výstupy jsou opravdu vynikající. Kniha obsahuje dva emocionální momenty, které mám opravdu rád. Hudbu ptáka fénixe a Fleuřin výstup v nemocničním oddělení. A taky umře mudrc, ale to je, myslím, relativně emočně snesitelné.

A pak je tam romance. Tím uzavírám kruh tohoto komentáře. Za mě neskutečně vzrušující a opravdu přitažlivá... ale samozřejmě nekonečně blbá a trapná. Platí to druhé, to první je jen mou vnitřní ambivalencí, viz výše. Jednou mě Rowlingová málem dostala. Myslel jsem, po letech, v určitý okamžik, že jí křivdím. Myslel jsem, že používá vůni jako fetiš. Po hodině s Křiklanem se Harry s Ginny setkává a je nám sděleno, že ucítil "flowery scent" který předtím cítil už ve sklepení z kotlíku Amorova šípu. Tak jsem přelistoval a opravdu to tam bylo! S odkazem na to, že tu vůni cítil už v Burrow. Tak jsem zase listoval a! našel jsem hovno. Nic. Já už si myslel, že opravdu napsala něco chytrého a vzrušujícího, že se opravdu pokouší napsat alespoň některé prvky té romance dobře. Ale ne. V Burrow nic takového zmíněno nebylo. A v knize se "flowery scent" jako Harryho fetiš ve vztahu k Ginny opakuje jen třikrát. Ve sklepě, společenské místnosti (asi dvacet stran od sebe) a pak až v předposlední kapitole. CtrlF jsem i Řád, jestli tam něco nebylo. Nebylo. Měla šanci! Měla! A posrala to. A takhle to je s celou tou romancí. Rowlingová se pokouší předstírat, že je tu něco s pevným základem. Ale není tu nic a základ to tak přirozeně nemá. Vrcholu absurdity to došlo v okamžiku, kdy Ginny říká, že se jeho lásky nikdy nevzdala. To je milé. Jsem rád, že to vím vzhledem k nula slovům které řekla ve třetím díle, pěti, ve čtvrtém a asi padesáti v pátém. Tady už jich bylo tak kolem dvou stovek a dvakrát to stačilo na celý odstavec, takže... osudová romance!

Další z velkých děl evropské kultury, které kolem člověka létá a létá a ne a ne s tím přestat. Tak jsem si to po čase z antikvariátu pořídil a s nadšením se na tento klenot evropské literatury vrhnul. Začalo to, ne-li dobře, každopádně zajímavě. Rytířova „povídka“ je podle mě naprosto fascinujícím amalgámem evropské tradice, který se větví od antiky po 20. století i současnost v nekonečných a prakticky nerozmotatelných vrstvách. Příběh jakoby byl evropskou tradicí.

Ale v podstatě záhy to šlo naopak celé do prdele. Některé povídky jsou prostě neuvěřitelně tupé koniny bez jakékoliv hloubky, jiné jsou prostě nudné a jenom pár je jich opravdu zajímavých. A to nejhorší...

Komentoval jsem všechny povídky samostatně, zde to ale napíšu ještě jednou. V tomto vydání nejsou přeloženy, a v komentářích je to tu vícekrát zmíněno, všechny povídky. U některých se redakce Academie zcela svévolně a zvrhle rozhodla, že na ně nebude plýtvat inkoustem a místo toho tam dá poloimbecilní shrnutí. Je to zločin, zvrhlost a prasečina, za kterou by si lidé, kteří na to pak nechali otisknout svá jména, měli být vyhozeni. Tak naposledy vyzývám: Svolejme hněv a opovržení na: Františka Vrbu (překladatele, který se provinil i oněmi stupidními shrnutími a poznámkami), Martina Kováře (který se dobrovolně uvolil napsat k této zhůvěřilosti předmluvu), Evu Leinerovou (odpovědnou redaktorku) a Markétu Kočovou (redaktorku technickou) a šířeji, v duchu odpovědnosti právnických osob, nakladatelství Academia, které je hlavním viníkem této variace na masakr. Je to opovrženíhodný hnus.

Díky tomuto postupu Academie byl jsem donucen dát mnoha povídkám v knize hodnocení odpad. Až je mi z toho smutno. Není to vina Chaucerova (jeho vinou jsou ovšem v knize ony tupé povídky a někdy ne zcela dobré verše) a není to chyba povídek samotných, nýbrž výlučně té hanebnosti kterou jsem popsal výše. To a po mém soudu nepříliš kvalitní a rozhodně ne srozumitelný překlad. A originál číst nehodlám, mám se rád.

Čili nakonec jsem vcelku zklamán. Opravdu se mi líbily asi jen tři nebo čtyři texty. A jakkoliv jsem rád, že jsem si nakonec tento neuvěřitelný a nekonečně vlivný kus umění prošel, nemyslím, že bych se k němu kdy vracel. Snad s novým překladem a v edici, která originální dílo nezmasakrovala. Čermák by se nenudil?

Česká republika je legislativně-technicky ve sračkách a boří se hlouběji a hlouběji. V civilizovaných zemích, které berou vážné své vlastní fungování, jsou rekodifikace pravidelně doprovázeny dobře placenými výzkumnými skupinami, mezinárodními konferencemi a v podstatě celokontinentálním zájmem. U nás je tam, pokud jde o OZ jeden nevalně placený Eliáš a k tomu banda doktorandů placená kafem.

Lavický jako vedoucí rekodifikační skupiny OSŘ a hlavní autor CŘS v podstatě na bázi dobrovolnictví chtěl patrně alespoň trochu zvednou standard a spolu se svými kolegy tak zorganizoval konferenci, které se, k mému velkému překvapení, účastnil například i Dieter Leipold, hvězda německého procesu. Vedle něj se ale účastnilo množství dalších skvělých odborníků.

A zde máme přepis jejich přednášek, respektive prezentace z nich. A je to zajímavé čtení, jakkoliv z něj nejsem u vytržení. Jedná se o texty, které se více či méně týkají české rekodifikace. S jistou měrou nadsázky bychom mohli přitakat Eliášovu tvrzení, že profesoři přijdou, řeknou něco velkého a zcela nekonkrétního, zatímco mladí snaživí doktoři to odmakají (řekl bych in concreto Saria, Grundei). Každopádně jsou všechny texty zajímavé (asi nejzajímavější byl ten Sarii o smírech a Seilerův o rekodifikaci Švýcarského civilního procesu) a z každého jednoho člověk dostal alespoň nějaký zajímavý vhled do zahraničních regulací.

Jedna výtka. Strašlivě si vážím Evy Dobrovolné a cením si ji jako odbornice na hmotné i procesní civilní právo. Opravdu ji mám rád. Ale skvělá překladatelka to není. Text je místy velmi těžko čitelný a nepřehledný, některé překlady na čtenáře přímo křičí jistou neelegancí. Text by vyžadoval proaktivnějšího editora. Ale vzhledem k tomu, že i vydání této knihy je stejně jako sama konference spíše otázkou dobrovolničení ve volném čase - patří i tak Dobrovolné velký dík.

Konečně je otázkou, jestli konference a sborník a vůbec velká a po mém soudu mimořádně plodná práce rekodifikační skupiny, vedla ke kýženému cíli, tj. zlepšení legislativního standardu v ČR. V odpovědi mohu říci, že od 23. 3. 2017, kdy konference skončila, došlo k pětatřiceti novelám OSŘ z roku 1963, kdežto CŘS nebyl přijat, představte si to, ani jeden. Takže snaha plody nepřinesla - a to je tragédie pro české právo.

Nepopírám, že jsem odjakživa byl fanouškem Fénixova řádu. Prostě obsahuje několik scén, které z celé série považuji za nejlepší. V prvé řadě (doslova) mi jde o geniální grotesku druhé kapitoly, kde dostáváme zdaleka nejintenzivnější střetávání se strýce Vernona se světem kouzelníků, což je prostě geniální. Je to karikaturní a v podstatě pitomé? Ano. Ale je to prdel. Pak je tu postava Dolores Umbridge. Opět - je to karikatura (ona ostatně Rowlingová nedokáže napsat postavu která by nebyla dokonale plochá), ale je zábavná a motá se kolem ní další fantastický okamžik knihy, tj. ten absolutní chaos v Bradavicích po odchodu Brumbála. Sice nedává smysl, ale to nevadí, je to švanda. Pak tu máme hojné množství zajímavých interakcí se Snapem a konečně souboj Voldemort Brumbál, který je v knize nekonečně zajímavější a přesvědčivější než ve filmu. Nejlepší scéna je asi setkání s Nevillem u Sv. Munga, což je asi emocionálně nejsilnější pasáž celé série.

Jinak je ale takhle knížka jak osina v prdeli. Rowlingová píše ploše a píše v segmentech. Postavy se chovají tak a právě jenom tak, jak je jim dáno pro danou knihu. Setkáváme-li se tedy hned na začátku s Potterem, který se chová, že by mu člověk nejraději rozmlátil ksicht, vidíme jej tak až do konce. Vidíme-li Rona, který je dementnější než kdy předtím, vidíme ho tak do konce (jeho výstup na Odboru je vlastě nej vyvrcholením celkového nástřelu charakteru pro tuto knihu), je-li tajemný Brumbál, je Brumbál tajemný, je-li Umbridge zlá, je zlá etc. To je idiocie, kterou snad může Rowlingová maskovat v dětské knize o 200 stranách, ale natáhněte to na 600 stran informací naprosto banálního charakteru a vytvoříte tak nástroj mučení. Nejbolestivější je asi postava Cho-Chang (pomiňme ne-li rasistický tak alespoň neuvěřitelně imbecilní základ postavy), která střídá polohu "famfrpál je skvělý" s polohou "brečím a červenám se" za neustálé přítomnosti největší osiny v prdeli celé série - Pottera. Z toho mám noční můry.

Nadto zde Rowlingová opouští své klasické pole a není to, myslím, ke prospěchu věci. Nejzábavnější na jejích knihách byla vždy část označitelná jako "detektivka". To tu není. S velkou měrou shovívavosti lze snad hovořit o mysteriózním pojetí, ale jedny dveře na jedné jistě velice tajemné chodbě simply won‘t do. V další knize se k tomu pokouší vrátit, ale pokus je to jen velice chabý a pak přijde ta katastrofa jménem Relikvie smrti. Autorka ve Fénixově řádu opustila něco fundamentálního a nebylo to ku prospěchu věci.

A pak je tu už klasika. Rowlingová píše jako poloblb, který musí za každou cenu vymyslet nějakou berličku pro děj a ignoruje, že v kontextu celku díla je to deus ex machina a ještě k tomu totální volovina. Ve Fénixově řádu se překonala s konceptem testrálů, což je jeden velký prostředníček do obličejů všech pozorných čtenářů. Objevuje se tu také vrchol její autorské slabosti ve formě obracečů času, zlikvidovaných jedním šmahem. Znovu se tu objevuje neschopnost ukázat geniální postavy jako alespoň průměrně inteligentní, dělá-li z nich v podstatě lobotomy, což zde schytali jak Voldemort, tak Brumbál. Tradičně se tu objevuje i její morální zvrhlost, ukazuje-li se tu jako vrchol tolerovatelného humanismu to, že bychom se svými otroky měli zacházet pokud možno pěkně.

Čili - kniha je místy fakt skvělá. Rozhodně dovede být zábavná. Ale ve výsledku je to stále jenom to samé dokola. Slop. Není to literatura, rozhodně to není hodnotná literatura.

Udělal jsem zásadní chybu. Knihu jsem přečetl asi před měsícem a pak jsem na ní v klidu zapomněl. Kdybych měl zpětně popsat své obecné pocity ohledně ní, bylo by to jedním slovem lze popsat jako "migréna". Protože, považte, je to napsané slovensky a já barbarsky nemluvím.

Ale pominu-li tento základní a převažující pocit, jedná se ve zbytku v podstatě o velmi nadprůměrnou učebnici právní teorie. A ne, není to Weyr, není to Kubeš a rozhodně to není třeba Olaf Muthorst. Ale, při nejmenším v první polovině, v našich soudobých podmínkách ji vlastně mohu vcelku doporučit.

Tedy ještě trochu jinak. Mohu doporučit většinu teorie práva. Metodologii ne, na tu nešmatejte. Zatím furt leda Melzer, za chvíli snad i někdo jiný, lepší. Metodologie je prostě naprd. Ale ta teorka? Ke konci (u odpovědnosti) se to zase v podstatě zvrhlo do výčtu kategorií bez hlubšího vhledu. Ale to holt musíme nějak strpět. A ano, je to kniha, která vám říká, že fikce jsou popřením reality a kauzalita zahrnuje tak akorát umělou izolaci jevů a gradaci příčinné souvislosti.

Jinak ale autor ví (!) o tom, že existovalo právo před socialismem. Ví, že existují různé právně filosofické směry a odpovědi na otázky se u nich mohou lišit, uznává existenci například polské právní vědy a její vyspělosti, pracuje s rozmanitějšími kategoriemi než je u nás typické a všechno to podává relativně jednoduše a funkčně. Je to vynikající? Naprosto ne. Ale pokud se vám nechce číst prvorepublikové texty, německé texty nebo texty polské – tohle je asi nejlepší cesta. Zdaleka ne dobrá.

Ne-li ještě na základce, četl jsem Roboty nejdéle v prvém ročníku na střední. Neříkám, že devět let je právě mnoho času, ale 700 (cca) je hodně knih. Tak jsem si to po letech chtěl tak nějak připomenout. A takhle - furt si v podstatě myslím, že krom Loupežníka je to v podstatě nejslabší Čapkovo drama. Prostě mě to nijak moc nebaví a to navzdory tomu, že v knihách vždy oceňuji přítomnou latentní komosexualitu, nebo alespoň bisexualitu. A to mi tady Čapek osladil dost solidní náloží symbolické polygamie.

Ale dobře. Kniha mi zpětně připadá hlubší, než jsem si ji pamatoval. Myslel jsem, že je relativně tematicky plochá, ale není tomu tak. Její zájem o roboty není zájmem sci-fi ale zájmem humanisty. Jde mu zásadně jen o poměr člověka a, slovy Arendtové, o možnost vytržení se z conditio humana závislého na Labor. Představuje nám svět řízení jen Action. A ukazuje nám, jak snadno bychom jej nechali shořet. Některé projevy této tematiky přitom nápadně připomenou Mloky, jakkoliv ti jsou samozřejmě in fine poněkud satiričtější. Mimochodem, často se uvádí, že jak Mloci, tak R.U.R. nechal autor skončit špetkou naděje. To mi vždy přišlo strašně přehnané. Minimálně u R.U.R. naději nevidím. Proč? Protože naprosto nelze přistoupit na tezi, že mimikry jsou metamorfóza... A víte co? Běžte se zeptat své AI přítelkyně proč.

Přeci se mi hra zdá slabší. Proč? Vlastně nevím. Připadá mi, řekněme, umělejší učesanější, než Bílá nemoc, Věc Makropulos či Matka. Je to celé takové moc nablýskané a jakkoliv mě dialogy upřímně baví, přijdou mi zde víc než kde jinde těžko uvěřitelné.

A mimochodem. To asi nejméně zajímavé na knize je její pojetí technologické revoluce. Psát, že Čapek pochopit technologický vývoj sto let napřed je asi stejně adekvátní, jako tvrdit, že dělník bourající ve století devatenáctém stroje to pochopil dvě stovky let dopředu, nebo že kritici knihtisku to dali dokonce s náskokem pěti set let. Nejedná se o Čapkova génia, ale o konstantní lidský pocit. To nejzajímavější na jeho dramatu nejsou roboti, ale lidé.

Tak a je to. Rowlingová se definitivně rozbila a jakýkoliv náznak odhadu kolik stran je schopná napsat, aby se čtenář nechtěl ukousat nudou k smrti, ji opustil. A podívejte, možná to není patrné při prvním čtení. Já už to nicméně četl po několikáté a teď s dlouhým odstupem a většinu času jsem prostě chtěl umřít. Fakt umřít. Číst si o tom jak Harry (protivnej mrňavej hajzlík, kterého Vernon málo bil) chce házet věci po Ronovi, protože se s ním nebaví, bylo asi tak zábavné, jako kdybych byl nucen číst, já nevím, o tom, kterak se oba nebaví s Hermionou z nějakého stejně hloupého důvodu... Oh... Wait... Ajo vlastně, to ona Rowlingová jenom používá ty samé literární topy stále dokola. Příběh každé její knihy je pokaždé stejný a stejný je i narativ. Jediné co je schopná jakž takž proměňovat jsou jména vedlejších figurek a atmosféra děje (která už jde od Vězně jen do prdele - což je ale velkou výhodou oněch knih, protože alespoň nejsou k smrti nudné jako první dva díly).

Rowlingová se pokouší zaplácat ten naprosto nepřiměřený rozsah plácáním. A tak po první kapitole, která je, to říkám otevřeně, jedna z nejlepších věcí co autorka kdy napsala a fakt ji mám rád, baví mě a to pokaždé když ji znovu čtu nebo slyším, následuje celkem jedenáct kapitol než se dostaneme do Bradavic, přičemž sedm z nich v podstatě nic neříká a nemusely by v knize být. I ve zbytku knihy několik kapitol přibývá a jedná se v podstatě jen o něco, co bych, ukradnutím terminologie, nazval Lückengestellung. Zaplňuje mezery. Ale dělá to na houby.

Čím to dělá? Obligátní chvilka na deskripci morální zvrácenosti knihy. Víte co, nakonec je mi fakt líto, že v seriálu nehraje Hermionu opravdu festovní černoška. Fakt je. Strašně bych chtěl vidět, jak Ron, Harry a Hagrid vysvětlují mladé černošce, že otroctví je strašně fajn. Podivejte se, já jsem dalek podpory lidskoprávního imperialismu. Zkoušeli jsme to, nevyšlo to a asi z dobrých důvodů. Ale kurva, co je moc, to je moc. Klasický problém s vysvětlováním otrokářství je jednoduchý. Když se otroci propouštěli, často zůstávali u svých původních pánů, protože je idea svobody odrazovala, nelákala. Čili "oni to chtějí". Což je ten nejpitomější argument, co vás může napadnout. Říká se tomu sociální determinismus a to, že nám všem je tak trochu ouzko ze ztráty svobody je jeho důsledkem a vice versa. Ale zeptejte se dneska pravnuka toho otroka "co to chtěl" jestli by chtěl být taky otrokem. Zavolá na vás nejspíš policii, ale stejně to zkuste. Rowlingová věnovala mnoho stran textu (úplně mimo děj knihy!) vysvětlování toho, že otroctví je fajn, protože to tak chtějí Hermiona je zlá, špatná, divná, hodná výsměchu, protože jim to vnucuje, mrcha jedna mrňavá. Tenhle text, drazí moji milí, je prasečina, která není věcně výrazně horší, než Protokoly Sionských mudrců. Byť je Ohnivý pohár lépe napsaný - primitivně, ale přeci lépe.

Spoiler. Prostě je tu spoiler. Jestli jste se teď narodili, nebo žili patnáct let pod kamenem, nečtěte to.

Jenom pro úplnost dodávám, že kniha je inkonzistentní a nic, ale opravdu nic, v ní nedává smysl. Nejvíc mě baví asi to, že mezi dalšími pěti Weasleyovými, které zjevně zná minimálně skrze postavu Arthura, říká Skrk Percymu Weatherby, což z něj, ve prospěch nízkých humorů, dělá totálního idiota.
Nebo to, že McGonagallová zčistajasna zapomene že existuje patronovo zaklínadlo, když by bylo naprosto kruciální jej použít aby nemusely vzniknout následující tři knihy.

Nebo že Harry zapomene, že se zrovna naučil přivolávací kouzlo, zrovna ve chvíli, když je to důležité pro další plot.

Nebo že McGonagallové nebylo vůbec podezřelé, že Harry použil žaberník právě potom, co si s ní Moody hlasitě povídal o tom, že by měl použít žaberník.

Mimochodem, Rowlingová není schopná udělat pořádně nic. Nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale při tomto čtení jsem došel závěru, že posrala i Diggoryho smrt. Pojďme postupně. Voldemort nařídí Červíčkovi zabít Cedrika, což on učiní. V pořádku. Ale čím? Červíček svou hůlku nemá, Voldemortovu ale ano (proč a jak? Nevíme. A srát Pottermore.), bylo by tedy lze předpokládat, že použil Voldemortovu. Přesto ale autorka o odstavec dál píše „The short man in the cloak had put down his bundle, lit HIS wand“. Stále by mohla být míněna Voldemortova hůlka, Potter přece neví, jakou má který z nich hůlku. Ovšem to by se o kousíček dál v textu nesmělo psát „Voldemort slipped one of those unnaturally long fingered hands into a deep pocket and drew out a wand.“ Což po čtenáři vyžaduje věřit tomu, že Červíček s uříznutou rukou našel ve Voldemortově hábitu kapsu (což není prdel!) a schoval tam jeho hůlku aby si ji šéf mohl v klidu vytáhnout. Což nedává dobrý smysl, omlouvám se vám. Nota bene vezmeme-li v potaz, že Červíček předtím musel jistě odzbrojit Bertu a podle pozdějších pravidel mu tak patřila její hůlka. Na tak složitá zaklínadla jako je smrtící kouzlo či rituál oživující Voldemorta by jistě použil hůlku, která je mu věrná, byl by blázen kdyby ne. Ta scéna by tedy vypadala zhruba tak, že Červíček nese mimino, v druhé ruce má Voldemortovu hůlku, kterou použil k usmrcení Cedrika, tu potom schoval, vytáhl HIS wand k přivázání Pottera a rituálu, uříznul si ruku, schoval Voldemortovu hůlku do hábitu, ten na něj pak (jistě velice zakrvácený) natáhnul a pak nejspíš vykrvácel, protože se šéf vykecával. Eh? Proto, aby dávalo smysl, že Cedrika hůlka následně vyblije, musíme věřit takový píčovině. Šmarja panno…

Co tu povídat, že ano... Dvě naprosto ohromující básně jejichž texty jsou mimořádně nejasné a komplikované, skrývají v sobě ovšem jakousi komplikovanou výpověď o světě. Kompozice právě těchto dvou textu vedle sebe je věru návodná a v tom smyslu z ní nejsem příliš nadšen, to ovšem nemění nic na tom, že jejich moderní překlad do češtiny byl postrádán a je dobré je tu obě mít. Jakkoliv opravdu trapně malý rozsah svazečku mohl být kompenzován nějakým krátkým komentářem nebo se alespoň mohlo jednat o vydání bilingvální.

Hovořím o návodnosti. Dutí lidé jsou v podstatě jakýmsi epilogem k Pusté zemi. Není divu, že spolu mají společná témata a podobné vyznění. Zařadit vedle Dutých lidí Popeleční středu pak na první pohled může působit jako odpověď na otázky kladené v první básni. Ale to by bylo poněkud falešné. Klíčem k Lidem je Pustá zem a proto, jakkoliv jsou religiózní a dantovské (hlavně dantovské!) prvky ve Středě silné a oslňující, kladl bych důraz spíše na presenci Shakespeara a drobné leč subversivní energie celého Eliotova Purgatoria. Nerezignujme na Shakespeara ve prospěch církve.

Překlad je vynikající, přeci se Onufer ve vší úctě nemůže rovnat Eliotovi. Význam přenáší vcelku solidně a Dante i Shakespeare i Bible jsou v textu rozpoznatelní. (Nebo je tam vidím pro znalost originálu, nevím) Ale zvukomalbou a rytmem je to prostě slabé. Nejzávažněji text trpí v prvních a posledních verších posledního zpěvu Dutých lidí. Verše "Here we go round the prickly pear Prickly pear prickly pear Here we go round the prickly pear At five o’clock in the morning." jsou v podstatě nepřevoditelné, takže to patrně není vina překladatele, ale to slabost nesnižuje. Ráznost s jakou báseň utíná "Not with a bang but a whimper." je na tom podobně. Ale co se dá dělat, naštěstí jsou básně v originále snadno dostupné.

Ohromně zajímavá, tahle knížečka. Asi se předem hodí uvést, že její redukce na sci-fi (jako protože tam jsou mimozemšťani?) nebo dobovou kritiku režimu (a tady to asi bude zeď) je neskutečně primitivní a hloupá. Jedná se o překvapivě komplexní a složité dílo, které obsahuje mnoho tematických vrstev a mnoho nálad, které se střídají velmi rychle a mají potenciál čtenáře rozrušit.

Kniha má tedy vrstvy. První je obsažena v názvu a je sama o sobě dosti doslovná, respektive Pillman nám ji doslovně vyloží. Je to setkávání vyvinutého s nevyvinutým. A chtělo by se říci, že i zde nalezneme různé roviny. Základem je tu střet mimozemské civilizace připomínající spíše bohy porušující fyzikální zákony (a vzhledem k naprosté nepředstavitelnosti efektivního mezihvězdného cestování pro lidstvo jsou to v podstatě bozi) s relativně nevnímavým lidstvem. Tento střet se ovšem reflektuje v úrovni lidstva samotného (setkávání lidí od Zóny s lidmi mimo zónu, stalkerů s autoritami), i na úrovni "nižší", tj. implicitní úrovni střetávání lidstva se zvěří. Opět doslovně v promluvách Pillmana, v samotném konceptu pikniku, či v setkávání se s Opičkou. Celá tato knižní struktura působí subversivně. Ukazuje sama o sobě, že píšu-li tu o vrstvách, žiji stále ve své iluzi lidského vnímání intelektu.

Témata ovšem mají jednotlivé části knihy. Pillmanův vstupní rozhovor ukazuje rezignaci, či možná spíše suché smíření přišedší po excitovaném nadšení, které je samo důsledkem přehnaných očekávání, což je fáze nezbytná, nevyhnutelná a přesto jen velmi těžce akceptovatelná. První kapitola odráží fázi excitace. Je nám ukázána zóna, její funkce a síla, která je vyzdvižena jistým nadšením Kirilovým, na něž navazuje scéna hospodská, vyloženě dryáčnická. Jedná se o kapitolu nesoucí své slasti i strasti, je ovšem poměrně uvolněná a v podstatě milá. Druhá kapitola uvolněnost postrádá. Je zaměřená na cíl, je drsná a násilná. Obsahuje některé ohromující výjevy, které v sobě mají jistou sílu a dynamiku, ovšem charakteru spíše udržujícího. Postavám jde o pokrok, rychle v před jak to jde, ať dosáhneme hvězd. Přes bolest a srab. Třetí kapitola přináší vystřízlivění. Domnělý nový normál je přijmut a vody jakoby se uklidnily. Je to ovšem spíše iluze, protože po extatickém vytržení vždy zůstane vyčerpání, zklamané naděje a třes. Což lze považovat za ústřední téma kapitoly - třes. Kniha zde přitom uzavírá formální narativní rámec, což je vyobrazeno hermeneutickým klíčem - Pillmanem, který zde začíná svůj kruh, který se tu pro knihu končí. Přeci tu máme mimořádně fascinující epilog. Poslední kapitola je jiná. Je to pokus o naplnění ztroskotaných snů pomocí nástrojů, které ovšem nejsme sto ovládnout. Přes veškerou uzavřenou intimitu kapitoly je na ní něco děsivě odosobněného a zdrcujícího, hlavně ve slovech "mluvící paklíč" a v opuštění čehokoliv osvícenského (slovy Kanta "emancipace", z hlediska kantovské etiky tu ostatně hledíme v podstatě na peklo) ve prospěch religiozity. Štěstí pro všechny jako idea v podstatě popírající individualitu, štěstí pro všechny na cestě ušpiněné krví - kohokoliv.

Kniha obsahuje ještě jednu úroveň dílčích témat, která se jako jednotlivosti v knize objevují. A ano, je to kritika zatuchlého SSSR jako oplocené zóny ve které na člověka čekají absurdní pravidla a za nimi smrt. Ano je to obava z technologií, které člověk není sto ovládat a které jej mohou roztrhat. Je to koncept zlaté horečky, jako šílenství, které dokáže člověka zničit a rozložit. Je to odcizení v rámci rodinných a přátelských vztahů pro naplnění potřeb společnosti a vymanění se z "šedi průměrnosti". Je to odpor ke stáří a k nemocem, které vzbuzují jistou lítost, ale ne lásku. A je toho ještě mnohem víc. Je to až pozoruhodné jak komplexní systém úvah tu bratři Strugačtí prezentují a s jakou literární lehkostí tak činí, protože přes tohle všechno to vůbec není těžký text na přečtení (a to ani ve verzi cenzurované ani necenzurované, do nichž obou jsem při čtení nahlížel), ba dokonce se zdá psán až překvapivě nestylizovaně a surově. To jej, myslím, činí ještě pozoruhodnějším.

A zbavme se slona v místnosti. Piknik u cesty opravdu není Stalker od Tarkovského. Tarkovský se soustředil v mimořádně produkčně nuzných (a o to je výsledek více ohromující hlavně po stránce techniky práce s kamerou a nasvětlením) podmínkách na adaptaci poslední kapitoly, do které přidal něco z kapitoly první. Jeho snímek je ryze kontemplativní a meditativní, tempo je neskutečně pomalé a atmosféra devastující. Mnohost témat nahrazuje hloubavým dialogem a pomalou kamerou, která dekonstruuje postavy před ni postavené. Snímek vůbec není nestylizovaný a surový, právě naopak. Zkrátka - kniha a film jsou jinými díly, která jsou samostatná a obě jsou mimořádně pozoruhodná.

Jsem unavený a nemám to to již sil… v podstatě tu platí to, co jsem popsal u Fantastických zvířat. Je to líné, vyprázdněné a postrádá to hloubku. Je to jen fanservice od nekvalitní spisovatelky, nadto takový fanservice, že by jej nespíš většina fanoušků napsala lépe. Naprosto nechápu proč to existuje a koho to baví, což nechápu o to víc, že famfrpál je od začátku do konce dokonale směšná, nefunkční a nezajímavá hra, ve které z 90% záleží jen na dvou hráčích, jednom zlatém míčku a zbytek slouží jako zástěrka. Nemluvím již o tom, že pravidla sportu ve knize očividně vznikla výhradně tak, aby to příběhově vyhovovalo HP. Zahodit.

Moje tolerance JKR a jejího psaní ve skutečnosti neobsáhne ani její původní Potterovskou sérii, takže tady zaplouvám někam hodně daleko za svůj limit. A zaplouval bych i tehdy, kdyby to nebyla totální číčovina, ale ona je.

Jestli mne má paměť neklame, má tohle být jedna z učebnice péče o kouzelné tvory. Pošahaní fanoušci si přitom na autorce vyškemrali nějaký ten fansevice a tak vznikla tadyta obludnost, která jen prohlubuje mé přesvědčení o lenosti a nekompetenci autorky. Jedná se o 130 stran prázdných žvástů, které prakticky postrádají jakoukoliv kreativitu či zajímavost a nehrabou se zdaleka ani na dva bestiáře co jsem četl jako malý od jakýchsi noname autorů (třeba https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/lexikon-strasidel-pruvodce-svetem-nadprirozenych-bytosti-a-demonu-v-nasich-zemich-132981) a to to fakt nebyly dobré knihy. Je to navíc bídně zpracované (řazení podle anglických názvů? Kdyby autorka nebyla líná jak veš, otevřela by nějakou učebnici zoologie a napodobila nějakou klasifikační metodu) a prázdné, limitující se na několik připitomělých banalit.

Nejhorší a nejodpornější je na tom ale za mě to, že se jedná o účinnou autorčinu metodu jak manipulovat svým původním dílem. Úvod napsaný po vydání filmu Fantastická zvířata se pokouší, mimořádně imbecilně, což k autorce ostatně sedí, vcucnout film do kánonu jejích textů. Odpornost. Sám text pak vtahuje do takového kánonu ty odporuhodné sračky označované jako „pottermore“ a někde to ještě doplňuje věcnými pitominami, které nejsou opravdu ničím než fanservice v nejnuznější jeho podobně, jako že jakýsi Mundungus má za vinu vznik nového mimořádně nebezepečného tvora. Tfuj.

Kdyby nějaký fanoušek dostal tu možnost, napsal by to lépe. Kdyby dostal možnost, mohli jsme mít opravdu dobře napsanou komplexní učebnici kouzelných tvorů. Místo toho máme Rowlingovou. A kurnik šopa, proč je v knize jako poděkování Rowlingové za to, že to napsala? Ostudné.

Malá kniha s malým obsahem zasluhující jen malou pozornost. Jedna z povídek je jen opsaná z původního text HP (ovšem ochuzená o poněkud nejapné poznámky tří hlavních hrdinů), pak tu máme dvě pohádky zmíněné v původním textu (které jsou překvapivě nudné) a dvě, které, pokud si správně pamatuji, zmíněny nebyly (ty jsou z obsahu nejlepší, což neznačí že by byly dobré).

Celkem se pohádky vyznačují několika společnými vlastnostmi. 1) Byly by to pěkné bajky, kdyby to ovšem byly bajky - to není chyba autorky (ta píše o Tales, tedy pohádkách či prostě příbězích), ale mizerného překladu, který se nechal unést vyostřením aliterace v neprospěch obsahové korektnosti, 2) jsou veskrze morálně zvrácené, ofenzivní a divné, 3) jsou inkonzistentní co do významu, 4) jsou amalgámem kulturního rámce, na jakoukoliv originalitu je v podstatě rezignováno - paradoxně patrně s výjimkou Tří bratří. Podrobněji všechny komentuji samostatně v "částech díla".

Mimořádně iritujícími jsem shledal tzv. poznámky Albuse Brumbála. Když jsem viděl, že by do textu měly být včleněny, zajásal jsem, neb mi to přišlo jako mimořádně dobrý nápad, který může být graficky zajímavý (vpisky po stranách, šipky, škrty), prohlubující a vlastně zábavný. Nakonec z toho vzešlo pět vesměs prázdných bezobsažných komentářů blokovitého charakteru, které nejenže neprezentují břitký intelekt a vtip jejich autora, ale prezentují ho jako blbce. Rowlingové spisovatelský um nezklamal a já se musím přihlásit k tvrzení Harolda Blooma, že Rowlingová v podstatě nepsala ani literaturu, jako spíše prostý "endless string of cliches" a "slop". Každopádně je to chytlavý slop, se kterým si ovšem opravdu nikdo nedal žádnou práci.

Hehe... i správaři se občas překonávají. Budu stručný a jasný - kniha je naveskrze opisem zákonů (mj. zákon o odpovědnosti za přestupky) bez přidané hodnoty autorů. Ukazuje se tu ale to, že správaři mají občas problém i se čtením a přehlédnou tak například, že pokus přestupku není trestný univerzálně, ale pouze je-li to výslovně zákonem stanoveno... Autoři, jako obvykle, nechápou některé základní koncepty a kradou a mrzačí pojmy. Ukazují naprostý diletantismus, když třeba újmu na zdraví či životě klasifikují jako jinou majetkovou škodu, nebo když porušení norem MPV hodnotí jako typický příklad veřejnoprávních deliktů. Zkrátka - když už neopisují zákon, vymýšlí naprosté nesmysly zaručující jím, že by nebyli prošli zkouškou z občana ani MPV. Pro boha živého nečtěte to, ta kniha je naprosto bídná.

Ani já, zlý a ošklivý, nebudu se tu vzpouzet obecnému mínění a uznám, že Vězeň je v podstatě nejlepší knihou ze série. Pohádková atmosféra spojená s jistou autorskou nedbalostí, leností a nedůsledností se vytrácí ve prospěch žánrového experimentu mísící v sobě detektivku, strašidelný příběh a místo pohádky v klasickém slova smyslu nastupuje fantasy (nedbáme-li na Tolkienovo vymezení pohádek). Kniha konečně disponuje jakousi zajímavou atmosférou, která je ovšem možná zpětně dourčena Cuarónovým filmem s jeho záblesky expresionismu, který je k Potterovi překvapivě hodí. Ale toť hypotéza.

Tím se ovšem sice zvýšil čtenářův požitek z knihy, sotva je to ale proto lepší literatura. Abych parafrázoval Popletala šestého dílu - my si sice uvědomujeme působivost textu, ale to Rowlingová taky. A jelikož, přiznejme si to otevřeně ať už ji politicky nenávidíme nebo ne, Rowlingová není kvalitní spisovatelka jako spíše dobrá vypravěčka, projevuje se tu jistá narativní debilita s větším důrazem než u prvních dvou dílů. Co tím míním? Autorka zůstává stejně nedbalá a vytrvale odmítá při psaní přemýšlet. Každý jeden koncept, se kterým přijde, je jen jakýmsi mlžným zábleskem její fantazie, nad kterým ovšem ani v nejmenším neuvažuje. Hodí to na papír a neuvažuje nad možnými důsledky. Absurdní cestování časem, které nejenže je konceptuálně samo o sobě destruktivní, ale je navíc naprosto imbecilně a neuvěřitelně včleněno do děje, azkabanští strážní (?), jejichž povaha a chování zůstává otázkou, zvěromágové, jejichž mechanika není o nic funkčnější než cestování v čase... na co autorka šáhne, to posere. Fantastickou ukázkou je Pobertův plánek - nepamatuji si jak dlouho už jej měla dvojčata vlastnit (jestli hned od prváku?) každopádně to znamená, že si ani jednou za mnoho let nevšimli, že s Ronem v posteli leží cizí chlap a leze mu do klína... Je to všechno pěkné? Je. Ale k hovnu. K této své intelektuální nedostatečnosti, nebo tedy alespoň neochotě, připojila však autorka ještě manýrizmus. Zmínil jsem azkabanské strážné. Jedná se o sousloví opakovaně používané do okamžiku, ve kterém působí odhalení Mozkomorů dostatečně dramaticky, jakkoliv to naprosto nedává narativní smysl. Je to naprostá blbina, ukazující špatné psaní. Podobně natahovaně působí odhalení Lupinovy nemoci, předramatizované je setkání v Chýši, absurdní je kapitola návratu časem i ona až teatrální Snapeova afektovanost. Kniha opustila mentalitu knihy a vrhla se vstříc filmu.

Tím nemá být snížena poutavost Lupinova vyprávění (které ukazuje, že by Rowlingová možná měla spíše psát dramata - drama o cestování v čase ve světě Pottera by přeci nemohlo dopadnou blbě, ne?) či těch dvou ataků v hradě. Kniha je místy opravdu dobrá, ba skvělá. Ale kde to trochu jde, autorka to posere. Není to kvalitní literatura. Je to maximálně zábavná literatura.

Vynikající, naprosto vynikající. Doktor Kružík nám zde nabízí filosoficky fundovaný a hluboký text komentující jedno z nejvýznamnějších děl v historii literatury. Komentář k dílu, které v roce 1922 popsalo stav světa až do dneška, který se nejenže nezlepšil, což Eliot ostatně předvídal, ale dostal nás dokonce do stavu, kdy nám ke štěstí stačí zvuk připomínající zvuk napodobující zvuk kapání vody.

Pustá země je báseň civilizační, definiční pro "Západ". Není preskriptivní, není popisná, je esenciálně spojená s jsoucností Západu a jako taková je vlastním důkazem geniality Eliotova pojetí tradice a individuálního talentu, které se mělo stát předobrazem veškeré metodologické hermeneutiky - což se nestalo a je to chyba. Zároveň je ovšem nejsilnějším důkazem vyvracejícím Eliotovu tezi, neb jasně ukazuje nezbytnost jeho vlastního génia - což potvrzuje spíše teze Gadamerovské, což je pnutí s nímž je třeba počítat.

Kružík tu, byť jistě ne úmyslně, toto pnutí popisuje a demonstruje na bázi neskutečných a nepřímočarých exkurzů do nejednoho kouta nejen západní tradice, s mimořádně kvalitním a hutným poznámkovým aparátem a množinou témat, která prostě není možné na první dobrou v komentáři o necelých 300 stranách probrat. Komentář je to samozřejmě navíc tendenční, není to komentář v pravém smyslu slova. Autor si vytyčil jasnou myšlenku a tu stopuje napříč dějinami a dílem - ta myšlenka je mi ovšem mimořádně sympatická a považuji ji za adekvátní pro dílo samo, jsem z ní, tedy spíše monograficky zpracované, proto nadšen a Kružíkovo dílo mohu komukoliv s klidem doporučit. Navíc se nejedná o čtení nějak neuchopitelně těžké, rozhodně je snazší, než báseň sama – což je ukázka dalšího adaequatia knihy.