OnlineSet123

Příspěvky

Básně / Západovýchodní dívánBásně / Západovýchodní dívánJohann Wolfgang Goethe

Touto sbírkou jsem se pročítal několik let, sem tam jsem se k ní vrátil, přečetl dvě, tři básně a zase jí odložil. Nu a konečně to mám za sebou.

Nebudu lhát, kdovíjak nadšen jsem z této knihy nebyl. Geothův Faust patří mezi tu nejlepší poesii co jsem kdy četl, miluji ho, zcela upřímně. Ale tyto básně… ne tolik. Některé jsou prostě fantastické a nezapomenutelné. Abych zmínil některé, Král duchů (Erlkönig) je prostě fantastický. Není divu, že se odráží v kulturním životě současnosti, jedná se o živou, elegantní, svižnou báseň, která když se správně recituje, dokáže ve vás navodit upřímný strach, či tíseň. Mimochodem, je to báseň dostatečně fantastická, aby se dostala i do textů takových kapel, jako jsou Rammstein. Dále mám rád Krysaře (Ano, prostě mám rád motiv Krysaře, takže rád čtu jednotlivé případné adaptace.) a Promethea, který je prostě krásný, co k tomu dodat.

Ale naprostá většina těch básní je prostě vyčpělá… Člověk už v nich tak nějak nic moc necítí, nepůsobí na něj. A je to samozřejmě škoda, zvláště vzhledem k tomu, kolik těch básní je, ale je to tak.

I mne překvapila poslední část knihy, ve které se Goethe rozpovídává o perské poesii, o jejích formách a námětech, o dějinách islámu a o kdovíčem ještě. To je něco co jsem od něho nikdy nečekal a upřímně mne to překvapilo a potěšilo.

včera


Politika II.Politika II. Aristotelés

Kniha Politika II, stejně jako svazek první, obsahuje pouze jednu z osmi knih Aristotelovy Politiky. Nepřekvapí, že se jedná o druhou z osmi knih. Co je fascinující, lidé z Oikoymenh už necítili potřebu vydat zbylých šest, které se očividně řadí k tomu zajímavějšímu z Politiky. Proč tomu tak je netuším, ale mohu konstatovat, že je to pěkně na… prd. Inu, člověk shání kde se dá, i toto někde seženu. Kniha opět obsahuje kratší úvodní slovo, řecko-český text (64 stran, tedy pouhých 32 stran textu) a kupu poznámek. Toliko k formě, teď k obsahu.

Když člověk pročítá různé filosofické texty, zjistí většinou, že daný filosof nedělá nic jiného než že pomlouvá své předchůdce. Hart to dělá Austinovi, Montesquieu Hobbesovi, i Aristotelés to dělá Platónovi. Což mě těší, protože já z Platóna zase nejsem kdovíjak nadšen a jsem, rád, že nemusím sám vymýšlet co všechno je v něm špatně. Platóna rozebírá hned několik prvních kapitol knihy.

Už Aristotelés si uvědomil, že komunistická jednota, kterou požaduje Platón není možná, není proveditelná, protože obec je typická mnohostí a z mnohosti (mnohých) nelze udělat jedinou osobu. Ono tedy ne že by se vzhledem k jeho tezi o přirozenosti pánů a přirozenosti otroků dalo čekat něco jiného. Líbí se mi jeho zdůraznění, že lidé se spíše starají o to, co je výlučně jejich, než o to, co je společné. A je to pravda, podívejte se na družstevní majetky minulého režimu, pokud si lidé byt koupili, starali se o něj na zcela jiné úrovni než když jim byl přidělen od družstva. Tedy respektive, starali se o něj, což se o těch družstevních říct nedalo. Celkem oceněníhodný je také odpor k incestu, mnohem větší než u Platóna. Tento odpor samozřejmě také vyplývá z uspořádání „ideální obce“ Ústavy. Obecně tedy Platónovi vyčítá hlavně ty náběhy ke komunismu a ke společnému vlastnictví úplně všeho, což je, myslím, sympatické.

Samozřejmě se s Platónem na něčem i shoduje, například na nutnosti právní jistoty, tedy neměnnosti zákonů. Nutno však podotknout, Platón byl velký teoretický idealista, Aristotelés je, co do úvah o obecním zřízení, mnohem větší pragmatik, takže jeho požadavek spíše pramení z principu právní jistoty, zatímco Platónův stejný požadavek pramení spíše z neměnnosti dokonalého, z blízkosti ideje, ze snahy o dokonalé, které není možno změnit.

Krom zajímavého historického exkursu je na této knize zajímavé rovněž to, že se vlastně jedná o první ústavní komparatistiku vůbec. Aristotelés si říká, hm, hm, japak oni to měli v těch fantastických obcích (Sparta, Kartágo, Kréta) a copak o tom všem říkali ti různí Platóni a podobní? Což je vlastně jedna z hlavních činnosti našeho Ústavního soudu, který si kolikrát v komparatistice také libuje. Za všechny zmiňme nález č. Pl. ÚS 18/06, o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, kde si zablbli s modely Nejvyšší rady soudnictví, nebo z poslední doby ten velmi diskutovaný nález č. Pl. ÚS 44/17 o zrušení části volebního zákona, ve kterém se zase profesor Filip vyřádil na volebních modelech. (Bůh dej aby se toto nikdy nedostalo k jeho očím a aby mě nenechal rupnout u zkoušky z ústavka…) Tím se snažím říct, že komparativní metoda je velice živá v současném právním uvažování a zde hledíme na její začátek. (A pokud ne na začátek, tak jednu z nejranějších forem.) Nu a uznejte, to je přece zajímavé!

včera


Politika I.Politika I. Aristotelés

Tak a je to, Aristoteles si obhájil otroctví. Alespoň je to obhajoba sofistikovanější než ta typu: „Co Bůh stanovil ve Starém zákoně a posvětil v Novém, nemůže být hříchem.“.
Ale trochu vážněji, první kniha Politiky, která je přítomna v tomto svazku (a to považuji za nutné zdůraznit, mě to totiž nedošlo a byl jsem pak nemile překvapen, je tu opravdu jen první kniha, první z osmi celkem), je opravdu pouhým úvodem k Aristotelově pohledu na ústavy. Hned druhá kniha je poněkud bližší tomuto tématu, v této knize se rozebírá lidská přirozenost (právě ta obhajoba otroctví, Peterson by byl nadšen, je totiž obhájena lidskou přirozeností, vlastně hierarchií, celá ta kniha je o hierarchiích), jaké druhy výdělečného umění máme a jaké jsou základní společenské jednotky. Vzato kolem a kolem to není kdovíjak zajímavé čtení, ale to přijde. Pochází odsud ta slavná Aristotelova teze o nepřirozenosti úroků, peněz vzniklých z peněz, už proto se to asi číst vyplatí, jedná se konec konců o jednu z vůdčích finančních tezí po několik staletí. A co víc bych psal k obsahu, že? Že nesouhlasím s otroctvím? To patrně nemá smysl. Zdůrazním tedy pouze jednu další věc, věc z úplného úvodu knihy – obec je umění dobrého, nejen právo, ale i obec, obec je dobro, snažíme se jí dojít dobra.

Tedy k formě. Bůh žehnej Aristotelovi, že nepotřeboval napodobovat Platónovu formu dialogu. Aristotelův text se mnohem lépe čte, navíc bez těch neustálých proklamací typu „máš pravdu, je to právě tak, není tomu jinak“. Nemá potřebu používat diaresis, takže tu ani nepotkáte rohatá a bezrohá zvířata. V každém ohledu mi to tak víc vyhovuje. Navíc, promiňte mi to, Mrázův překlad Aristotela je mnohem čitelnější, než Novotného překlady Platóna, což mě také těší.

Jo a ještě jedna věc. Zabiju!... toho člověka kterého napadlo jako samostatný svazek vydat první knihu Politiky. Víte kolik je to stran? Dvacet, prosím. Plus dvacet řeckého originálu, snad třicet úvodní promluvy a asi šedesát stran poznámek. Což je hodně moc poznámek, skoro až zbytečně moc… A ty prachy… No jo no…

předevčírem


Lidská bestieLidská bestieÉmile Zola

Lidská bestie je moje čtvrtá kniha od pana Zoly. První, a nutno podotknout má nejméně oblíbená, byla kniha Zabiják – alkoholismus, následovala Jeho excelence Eugen Rougon (posud má nejoblíbenější) – zneužití moci, nepotismus, poté ještě Hřích abbého Moureta – vnitřní souboj zásad s citem, chtíč. A hele, Lidská bestie, vraždění. Proč to píšu? Musím ocenit tuto Zolovu snahu vystihnout jednotlivé… neduhy společnosti v cyklu románů, nadto když je to jeden z mála umělců, který to opravdu zvládl.

Lidská bestie se skvěle čte. Mimochodem, shodou okolností jsem cca polovinu knihy přečetl ve vlaku, což dodalo na atmosféře, ač je pravda, že rychlík „Praha-Brno“ úplně neodpovídá dobovým reáliím – ačkoliv na straně druhé, když vám dají kupéčkový vlak, jehož záchody ještě vypouštějí na koleje, nemá to k tomu zase tak moc daleko. Ale zpět, kniha je velice dobře čitelná a příběh, krom některých poměrně slepých míst, dobře odsýpá.

Pravda, co do obsahu, může to pro leckoho být čtení obtížné. Tento citát z knihy, by mohl být po mém soudu dobrým mottem celé knihy: „Není tedy nijak složité někoho zabít? Všichni zabíjejí.“. A ano, asi nic nepřijatelného neprozradím, napíši-li, že v knize umírá mnoho lidí. Všichni se vzájemně vraždí, někteří i sebe sama. A pravdou je, že někdy i dost brutálně – respektive to mistr Zola dost brutálně popisuje – celý příběh, pomalu graduje a musím říct, na konci graduje i brutalita popisu. Řeknete, no jo, naturalismus.

Ale není tomu tak. Ano, ukazuje se nám tu snaha do knihy dostat sociologické dobové poznatky, ano, máme tu starý dobrý genetický determinismus (mimochodem, postava Jacquese je prostě famózní, zde se Zolovi upřímně obdivuji) a surovost popisu. Ale sakra, to mi řekněte, co je naturalistického na citlivém, až lyrickém popisu, sexualizaci, lokomotivy. Kdyby to byl čistý naturalismu (jak například vzpomínám na Zabijáka) nečtu to. V té knize je něco málo navíc. Její popisy jsou mimořádně lyrické a krásné, Zola byl opravdu velice talentovaný spisovatel.

Ale… ale už toho asi bylo dost. Možná si ještě někdy něco přečtu, třeba alespoň tu Nanu bych mohl, ale teď si musím vzít hodně dlouhé volno. Jak jsem psal výše, kniha obsahuje mimořádně zajímavé pasáže, je příjemné ji číst a to i přes její zbytečnou délku. Ale co to člověku dá, že? Pro zabití času, pro odpočinek si raději přečtu něco z Warhammeru. Není to čistý naturalismus, žehnej bůh, ale přeci je to naturalismus a… on toho člověku opravdu dá málo. Genetický determinismus je mrtvý, determinismus je do značné míry mrtvý, naturalismus… ten byl mrtvý vždycky. Takže asi tak.

23. května


ZákonyZákony Platón

Hle, Magnésia! Pohleďte na ni a plačte! Odvážné bylo Platónovo tvrzení, že obec nepotřebuje zákonů, svou ídeou tehdy došel daleko za hranice možného. A moc dobře to ví. Ustupuje tedy, vzdává se a přijímá porážku. A zde máme zákony. Obec zákonů.

Inu, poslední a nejdelší Platónův dialog a, jak tak na to koukám, také nejméně čtení – alespoň co do statistiky Databáze. Je to, řekl bych, škoda. Rozhodně je mi mnohem bližší nežli Ústava, jak ostatně napovídá i ten můj drobet patetický úvod. Tato kniha nehledá obec ideální (tedy Platónsky nedosažitelnou), hledá jakési její simulakrum, napodobeninu, která je pro nás, bídné a ubohé, realističtější. Vtipné je, že by měla do značné míry připomínat uzavřené komunistické soudružství, což je, myslím, rozkošné, vzhledem k tomu, že krom těch nejvyšinutějších individuí, anarchokomunistů, už nikdo nevěří v uskutečnitelnost takového stavu. A aby někdo neměl potřebu mi s tím komunismem (a jistou, ač oproti Ústavě mnohem menší, mírou totalitarismu), odporovat, uvádím citaci:

„Nuže tedy první je ta obec i ústava a nejlepší jsou ty zákony, kde se v celé obci co nejvíce uskutečňuje staré přísloví, že věci přátel jsou ve skutečnosti společné. Tu pak, jestliže to někde nyní jest nebo někdy bude – aby byly ženy společné, děti společné, všechen majetek společný – a jestliže je soukromé vlastnictví všemi prostředky odevšad ze života nadobro odstraněno a je vymyšlen způsob, aby pokud možno i věci od přírody každému vlastní se nějak staly společnými, například aby se zdálo, že oči, uši a ruce ke společnému užitku vidí, slyší a dělají, i aby všichni co nejjednotněji vyslovovali chválu i hanu, cítíce z týchž věcí radost i zármutek, zkrátka jestliže jsou zákony, které dělají obec co možná nejvíce jednotnou, nikdo nikdy nestanoví jiný správnější ani lepší výměr pro výtečnost zákonů vzhledem k dobrosti.“

Takže tak. Abych ještě dovysvětlil tu zmínku o totalitarismu, je oproti Ústavě prakticky mizivá, ale eugenetika, cenzura a omezení jakékoliv svobody, to tu zůstává. Nu, ale což, tyhle kacířské poznámky jsem měl už u Ústavy, netřeba se opakovat.

K zákonům samým, jsou vlastně docela sympatické. Tedy některé. Objevují se v nich některé principy, které sice možná byly pojaty v Římě, ale celým středověkem se táhne neschopnost reálně je včlenit do právního systému. To se vlastně podařilo až za absolutismu a to ještě ne moc dobře. Tak třeba zásada „quieta non movere“, ovšem ve vztahu k právnímu řádu – čili zásada právní jistoty, která byla v období právního partikularismu nemožná a zopakovat tuto nemožnost se pokusili i nacisté, nebo pozdější římská zásada zákazu „actiones vindictam spirante“ – tedy zákaz pasivní zděditelnosti „žalob dýchajících pomstou“.

Vedle toho je kniha, ostatně jako všechny ostatní Platónovy dialogy, zajímavá pro její informační hodnotu charakteru historického a mytologického. Dostává se nám jednoho fascinujícího mytologického příběhu za druhým. Pravda, nechápu proč se v textu vyskytují jména jako Pluto, ale to je vada překladu, hádám. Obecně, ač uznávám a ctím překlad Františka Novotného, si dovoluji tvrdit, že nový, moderní překlad dialogů by udělal pro česnou veřejnost hodně, ale co naděláme…

23. května


Markéta LazarováMarkéta LazarováVladislav Vančura

Ále jo, proč ne. Nějakou dobu mi Markéta ležela v knihovně, po Rozmarném létě se mi do ní vůbec nechtělo. Nic proti formě, v klasické literatuře bývá důležitější než obsah, ale když obsah úplně chybí nejsem zkrátka úplně schopen ji docenit. Čili jsem u té knihy přísně vzato trpěl. Markéta Lazarová ovšem, myslím, má formu a obsah dost dobře vyvážené.

Baladické tóny se skvěle hodí k pseudohrdinskému příběhu o odporu a velké lásce. Myslím upřímně, že je ten příběh vlastě celkem zajímavě vystavěný. Funguje maličko jako Ztracený ráj – autor přidává komentáře o tom, jak jsou Kozlík s Mikulášem hrozní a my dobře víme že je to pravda (čímž si u Ráje jisti být nemusíme), ale struktura děje v nás stejně vzbuzuje jistou míru náklonosti k těmto „hrdinům“ – a nejen v nás, očividně. Rovněž celou dobu víme, jak příběh skončí. Nějaký Kozlík se nemůže vzepřít králi, není to zkrátka možno.

U knihy se člověk i celkem zasměje, hlavně nad některými komentáři vypravěče. Obzvláště se mi líbil tento: „Praví, že prvopočáteční příčinou všech válek je nezměrná a zvířecí blbost.“. No není to pěkné? Je to pěkné. Díky těmto komentářům se však děj násobně protahuje a hle, je tu najednou kniha dvojnásob tlustá oproti potřebnému prostoru. Z toho patrno, je poněkud natahovaná. Navíc je narace poněkud… roztříštěná, to ano. Ale to je opět plně kompatibilní s formou. Představte si, že sedíte v nějaké hodně staré vesnické hospůdce a popíjíte pálenku. Nějaký vesnický děda (no… představte si to tak dvě sta let zpět, budiž) vám vypráví příběh podivné, možná zvrácené, ale kouzelné lásky, v jejímž pozadí Kozlík a spol loupí a kradou. Narušené, nesouvislé vyprávění k tomuto účelu slouží bezvadně.

Nu a co více k tomu napsat, že? Jak je známo, kniha neobsahuje žádné vůdčí metanarativy, které by šlo rozebrat a vyvrátit. Že by ta láska nebyla možná? Že něco není možno netvrdím nikdy, pokud se bavíme o lidské povaze, my jsme totiž schopní úplně, ale úplně všeho. Zkreslování historie tu nemá smysl řešit, jediné co nám zbývá je jistá revoluční charakter knihy, opět tu odkazuji na Ztracený ráj. Ale podporu proletářské revoluce tu smysl hledat nemá, na ro byly hlavní postavy až moc velcí bastardi. Opravdu bych řekl, že je to… ideologicky… no neutrální ne, ale alespoň vyvážené.

A pro úplnou upřímnost, zase se mi to rozhodně nelíbilo natolik, abych to vůbec kdy chtěl číst znovu, to zase ne.

23. května


OdysseiaOdysseia Homér

Taaak a je to za mnou. Před třičtvrtě rokem jsem se pokoušel číst Dialektiku osvícenství páně Adorna a Horkheimera. Musel jsem na to rezignovat alespoň do doby než si znovu přečtu Justinu a Juliettu a poprvé Odysseu, čili i Iliadu. A je to tu, hotovo. Ještě jsem měl přečíst Kritiku čistého rozumu, ale ee, do toho teď ještě nejdu.

Nu a jaké to je, mít přečtenou Odysseu? Dobré, moc dobré. Člověk si konečně připadá jako kulturní bytost. Ne, číst toto geniální dílo byl opravdu fascinující zážitek. Zvláště v kontrastu k Iliadě. Když jsme u toho, řešit autorství těchto děl je samozřejmě zbytečné. Je to neověřitelné a nedůležité. Ale člověku to nedá, osobně si nemyslím, že je pravděpodobné (tedy to považuji za blbost) že má obě díla na svědomí jakýsi konkrétní Homér a i jestli jo, tak je to irelevantní, protože ústní tradice (několikasetletá) musela nezbytně původní dílo naprosto deformovat. Ale jak říkám, to je jedno. Slyšel jsem toho času ale jednu moc zajímavou věc. Někteří tvrdili (předpokládali, opět na bázi neověřitelnosti), že zatímco Iliada byla napsána pro pánskou společnost, Odyssea naopak pro společnost spíše dámskou. A hele, ono to nevypadá jako hloupé tvrzení. Považte sami, zatímco Iliada se nese ve znamení krutého a brutálního boje, ve znamení poměřování si p… pík (nebo spíše oštěpů), Odyssea se nese spíše na bázi mazanosti, lišáctví. Zatímco Iliada patří Árovi, Odyssea Athéně. Považte, v Iliadě figuruje celý pantheon, zde hraje absolutně dominantní úlohu Athéna a jen Athéna. Zatímco v Iliadě nehrají ženy téměř žádnou úlohu, v Odyssee jsou pro posun děje naprosto klíčové, ať hovoříme o Pallas Athéné, Kalypsó, Kirké, čí samozřejmě Pénelopé. Jistě, může to být kravina, ale je to lákavé.

Obecně se Odyssea nese, až na změnu „něžnosti vyprávění“ výše popsanou (nepočítaje v to okamžiky, kdy kyklop někomu vymlátí mozek z hlavy a pak ho sežere, ó Polyféme!), nese v podobném duchu jako Odyssea. Vše záleží, až na drobná, ale hrdinská rozhodnutí, na vůli a proroctvích bohů. Nu a podobnost, alespoň pro mne, byla i co do překvapivosti obsahu. Tak jako o Iliadě může mít člověk jinou představu, když ji jde číst, tak jinou představu může mít i o Odyssee. Místo toho, aby s hrdinou prožíval napínavé chvíle mezi Skyllou a Charybdou, poslouchá to hezky na hostině coby příběh, stejně jako celý zbytek té velké výpravy. Nejen způsob narace, ale také šíře obsahu pro mne byly překvapivé.

Abych to nenatahoval, poslední poznámka. Jsem trochu rozpačitý z překladu, který jsem četl. Aby bylo jasno, četl jsem ten od Šrámka a doplňoval jej (když jsem fyzický svazek neměl po ruce, nějaká pasáž mne mimořádně zaujala a samozřejmě na konci) překladem Vaňorného. A musím říct, ten Vaňorného je prostě lepší. Fantastický, krásný, božský hexametr se s Šrámkovým volným veršem (což je do značné míry zločin) prostě srovnat nedá. Na straně druhé je fakt, že se to mnohonásobně lépe čte a celé je to takové rychlejší, dynamičtější. Tak já vám nevím. Na jednu stranu se stydím, že jsem četl hlavně ten Šrámkův, na straně druhé je mi jasné, že Vaňorného bych četl pět let… nu, uvidíme, třeba příště…

P.S. Hrozně rád bych řekl, že už si teď od těch zpropadených Řeků dám chvíli oddych, ale... ty zatracené Zákony mi v knihovně furt straší rozečtené, stejně jako Aristotelova Politika. Chjo...

22. května


Římské právoŘímské právoJaromír Kincl

Vzácný je jev, kdy se učebnice stane legendou ještě za života autorů – či alespoň autora. KUSu se to podařilo. Patří mezi učebnice které zná každý student práv v republice. Jaká jiná učebnice to o sobě může říct? Ani Gerlochova Teorie práva ne, ani ta Knappova. Jenom KUS. A není se čemu divit, číst tuto učebnici je celkem požitek. Je skvěle napsaná, nespěchá, vysvětluje, vykládá jako příběh.

To si samozřejmě vybralo i jistou daň. 400 stran zkrátka není dost. Když o učebnici ústavního práva, která má 1160 stran řeknu, že toho v ní dost chybí, nemůžete se mi divit, když řeknu o tomto kousku, že je vlastně dost nekompletní. Třeba pro zkoušku na Masarykově univerzitě rozhodně neobsahuje všechny potřebné informace, většinu, jistě, všechny, to ne. tak z hlavy mě napadají literární kontrakty, nomina transscriptia, chirography, syngraphy, to učebnice vůbec neobsahuje. Ale to ve své podstatě není zas takový problém. To se dá doplnit Skřejpkovou knihou „Římské právo soukromé – systém a instituce“, ta však zase postrádá komentář. Ideální je patrně kombinovat tyto dvě a, samozřejmě, Gaiovy Instituce.

Abych se připojil k níže komentujícím, je fascinující a dosti vtipné, jak podobným se naše soukromé právo stalo tomu římskému po vstupu nového občanského zákoníku v účinnost. Dává najednou úplně jiný smyl výuka římského práva v prvních dvou semestrech, člověku to tak nějak pomůže připravit se, nad to vtipnou formou, protože ti otroci to celé tak nějak zpestřují, na občanské právo.

22. května


Střet králů: Svazek prvníStřet králů: Svazek prvníLandry Q. Walker

Ale jo, proč ne. Dva komiksy mi delší dobu ležely v knihovně, tak jsem si je teď tak pročetl… a tohle byl rozhodně ten lepší.

Příběh je pěkně převyprávěn, je to jednoduché, prosté, relativně přesné. Ač překlad může působit poněkud podivně vůči tomu který je zažitý. Místokrál mě třeba vyloženě vadil, ale to je čistě osobní a neobjektivní výhrada.

Kresby jsou rovněž velice pěkné, příjemné, práce s panely je někdy moc dobrá, takže vlastně nám k tomuto dílku vůbec žádné výhrady. A co více k tomu říct?

21. května


Darkblade, Temná čepel - Krvavá vládaDarkblade, Temná čepel - Krvavá vládaDan Abnett

Tak tohle bylo!.... Jako dost špatné ve skutečnosti. Stane se, že někdo z tvůrčího týmu ze sebe nevynaloží zrovna to nejlepší, to jistě. Ale aby svou práci posral každej… WOW! To se jen tak nevidí.

Ne, promiňte mi, ale na této knize je špatné skoro vše. Ale pro nějakou objektivitu uvádím dvě fakta. Zaprvé, nečetl jsem knize předcházející romány, nelehce se shánějí a z Warhammeru už tak mám dost jiných knih co na mě čekají. Zadruhé, nečtu běžně komiksy. V jejich teorii se neorientuji, nevím jak mají být vedeni dialogy, jen částečně tuším jak mají být umisťovány panely. Takže tak.

Je mi známo, že část knihy rekapituluje minulé děje a jen část děj dále vyvíjí, prosím proč ne, to já očividně nepoznám. Zato poznám, že je děj nechutně kusý, rozlámaný, plochý, přímočarý a nudný. V tomto ohledu, v práci autora, došel jsem vrcholu znechucení když se na scéně objevuje Malekith. Já ho mám rád toho kluka, víte? Opravdu ano. Je to jedna z mých nejoblíbenějších Warhammerovských postav, vedle Nagashe a Thanquola, aby bylo jasno jakou sebranku mám rád. Mám ho rád pro jeho mimořádnou moc, inteligenci, chytrost. A až doposud jsem si nebyl sto představit, že by z ústa vypustil „Malusi, ty malý parchante.“. To by mě jaktěživa nebývalo napadlo. A nenapadlo by mne, že se nechá osrat, jedna z nejpodezřívavějších bytostí v universu, lichocením nějakého Maluse a že od něj bude jak malej smrad škemrat o radu jak ztéci nějakou pevnost. Celá ta situace byla natolik absurdní, že mi z toho bylo na zvracení.

K tomu překlad. Otázka je, zda je to větším dílem vina překladatelova, nebo autorova. Každopádně čím méně to byla vina jednoho z nich, tím více to byla vina druhého. Promiňte, ale poznámky typu „Zatracený oři…“. Ano, dialogy jsou vždy stylizované, ale tohle… tohle bych čekal od Vančury před sto lety, ne od Warhammeru. Naprosto to neodpovídá realitě toho světa a situace. A tak vypadá každý podělaný panel. „Jsi jen temný elf s mečem! Já jsem DÉMONÍ (co je to sakra za slovo) král nepředstavitelné moci! Roztrhám tě na kusy!“ Opět, co to sakra má být? Jestli takhle pan Abnett staví dialogy tak tu knihu co od něj doma mám raději spálím než se dám do čtení.

Ryze subjektivně (ač i komentáře pode mnou tomu nasvědčují) pak působí má nechuť k provedeným kresbám. Chaotické, tmavé, nepropracované. Prostě špatné. To ten pornokomiks Justína a Julietta má lepší kresby sakra. (No, on je má ve skutečnosti docela dobré, nepočítáme-li gravitaci ve střetu k pohlavním orgánům.)

Nijak se nepředvedli ani editoři, korektoři či kdokoliv jiný, kdo by si měl všimnout, že pokud to jednou přeložíme jako epizoda, neměli bychom z toho příště udělat část a naopak.

Tohle pro mne opravdu byly nepříjemné dvě hodinky a bůh ví, že už to nikdy opakovat nebudu.

21. května


Kruté moralityKruté moralityDonatien Alphonse François de Sade

Hmm… proč ne, proč ne. Je to celkem zajímavá nenáročná jednohubka, proti které celkem nelze nic mít. Jak jsem psal u jedné z povídek, je to lepší než červená knihovna. Literární hodnotu to, na rozdíl od té, má a lze zde hledat i něco málo navíc.

U nejméně dvou povídek jsem zaregistroval odkazy na antická dramata, zbylé působí stylem spíše pohádkovým. Jednoduché narativní struktury vytvářejí archetypální příběhy, kterými se autor snaží sdělit celkem prostou moralitu. Nadto ani ne moc šokující moralitu. Skoro bych tvrdil, že se tyto povídky dají číst ve škole dětem. Příběhy se nevyznačují kdovíjakou krutostí (děti se povivaj támhle na Happy Tree Friends a tohle už je pak nemůže nenechat klidnými) a snad až na první, Florville a Courval, aneb Fatalismus, neobsahují celkem nic škodlivého. Tato zmíněná, já jí říkám „Oidipovská“ navíc není moralita, je to filosofická novela, pokud něco.

Ze společných znaků bych zmínil, vedle mírnosti, archetypálnosti a pohádkovosti, také zajímavou fixaci na institut rodiny. Každý z těch příběhů důsledně zasahuje do rodinných vztahů, v řadě je to: 1. rodiče s dětmi a děti mezi sebou, 2. sestra a bratři, 3. bratr a sestra, 4. matka a dcera a konečně za 5. otec a dcera. Oproti tomu ostatní markýzovo dílo (jmenovitě, 120 Dnů sodomy, Justina a Julietta) zasahuje spíše do veřejného života, to jsou samí ministři, kněží apod. Zdá se tedy, že de Sade bere rodinu jako základní společenskou jednotku a prezentuje na ní nešvary společnosti coby celku. V sledu této „malosti“ užité organizační jednotky, jsou adekvátně použity i poněkud méně brutální a ničivé příběhy. Což oceňuji a oceňuji celkem rozumný krok autora. Na straně druhé je však jistě vhodné si povšimnout i jeho perverzní fixace na rodinu – incest. Nazvu-li povídku Oidipovskou, je myslím jasné co tím myslím a tak i u jiných kusů.

Obecně se tedy texty vyznačují dobrou „čtivostí“ a prostotou, což není špatné. Bohužel se ale nevyznačují kdovíjakou zajímavostí, což je, myslím škoda. Ač, občas tam na nějakou tu úvahu, a to i celkem zajímavou, narazíte.

Ach, ještě dvě věci, každou povídku jsem komentoval zvlášť, takže podrobnosti tam a chtěl bych úplným závěrem ocenit vydání od Arga. Velice dobře vyvedeno a navíc i s velice dobrým překladem.

16. května


Honorární konzul / Doktor Fischer ze ŽenevyHonorární konzul / Doktor Fischer ze ŽenevyGraham Greene

Upozorňuji zde, že reaguji pouze a výhradně na Doktora Fischera ze Ženevy. Nikoliv Honorárního konzula, kterého jsem, bohužel, neměl možnost číst.

Docela dlouho jsme se na tuto novelku těšil. A tedy, rozhodně bylo na co se těšit. Měl jsem knihu poměrně dost vyspoilovanou a stejně jsem se nemohl dočkat až si ji přečtu. A při čtení jsem zjistil, že vlastně ani tak moc vyspoilovaná nebyla. Ale co už. Co je na novele (či co to je, patrně novela) zajímavého? Inu, hned několik věcí.
Obsahuje až neskutečné množství biblických odkazů a úvah. Hned úvodem mi dovolte citovat jednu poměrně zajímavou, pronesenou doktorem Fischerem:

„,Nu, věřící a sentimentální by řekli, že baží po naší lásce. Já si raději představuji, soudě podle světa, který stvořil, že baží po našem ponížení, a jak by mohl tuto hrabivost někdy vyčerpat? Je bezedná. Svět je čím dál bědnější, zatímco on utahuje donekonečna šroub, ačkoliv nám dává dary – všeobecná sebevražda by znamenala porážku jeho záměru – a tak nám dává dary, aby nám vynahradil ponížení, která musíme snášet. Rakovinu konečníku, chronickou rýmu, inkontinenci. Vy jste například chudý člověk, dá vám tedy malý dárek, mou dceru, aby vás udržel trochu déle ve stavu spokojenosti.‘“

Uznejte, má to svoje kouzlo. Neustále se v knize odkazuje na boží všemohoucnost a na zklamání z nedostatku milosti, vlastně i všemohoucnosti. Ukazuje se nám tu problematika teodicey, ukázka nemožnosti bezrozpornosti boha. Novela však obsahuje i některé pěkné aluze na biblické texty. Téměř doslovně tam máme například pokoušení na poušti, poněkud zaobaleněji se nám tam celou dobu táhne Ježíšovo kázání na hoře, konkrétně slavné „to spíše velbloud projde uchem jehly než se boháč dostane do Božího království“. Musím říct, už jen proto je pro mne kniha mimořádně přitažlivá.

Druhá zajímavost. Proč já tu knihu vlastně četl? Na doporučení pana profesora Hilského, které publiku přednese v průběhu přednášky o Timonu Athénském. Timon je mou patrně nejoblíbenější hrou z pera největšího dramatika všech dob. Profesor Hilský říká, že se mu zdá, že se Greene mohl inspirovat v této hře. Já říkám, ne mohl, ale musel. V průběhu první hostiny na které je Johns účasten je to naprosto očividné. Jsou tam mimořádně podobné monology, některé scény se opakují. Reminiscence na raky v horké vodě připomíná vařené kameny, lemtání prasat z koryt připomíná Timonovo lání na ty odporné athénské psy. Význam hry je samozřejmě jiný, ale odkazy na tuto nespravedlivě zapomenutou Shakespearovu hru tam jistě jsou. Co je velký rozdíl? Timon je nejprve ježíš, pak je z něj Satan. Fischer je Jehova. A pak není nic.

Samozřejmě by bylo více než zajímavé vést diskuzi na téma, proč kniha dopadla jak dopadla. Proč doktor Fischer udělal to, co udělal. Nabízejí se patrně tři vysvětlení a já si nejsem jist, které je to správné. Ale mám podezření, a to podezření je… řekněme pesimistické.

A poznámka ryze soukromá, nejenže jsem novelu přečetl za jeden večer protože se mi zdálo nesnesitelné, že bych knihu odložil (Což se mi nestává a o její kvalitě to po mém soude lecco vypovídá.), navíc jsem u ní pro její tragičnost takřka plakal (Což se mi také zas tak často nestává.). Jednak za to mohlo těch několik sklenek whisky na ledu, jednak asi spíše soukromé citové rozpoložení, ale což, také to o knize asi může něco říct.

15. května


Oheň a krevOheň a krevGeorge R. R. Martin

Páni, já už se vám dlouho!.... takhle nenudil. Ne, dobře, to kecám. Kdopak mi vysvětlíte rozdíly mezi Pillersdorfovou ústavou z roku 1848 a Stadionovou ústavou z roku 1849? Nikdo? Já bych vám to vysvětlit mohl a tehdy bystě patrně poznali co je nuda. Ale zpět k tématu. Od knihy jsem nečekal vůbec nic, snad krom kvalitní narace, konec konců, to je hlavní deviza pana Martina. A ano, v tomto ohledu se má očekávání naplnila. Ano, prostě jo, je to napsané dobře. Ale to je spousta knih, ve kterých se dá v průběhu zkouškového utápět čas. Co více nám to dá?

Nwm… Jistě, nelze pochybovat o tom, že to světu Písně vnáší jistou nebývalou hloubku. Ale… tajné náznaky o událostech Castameru působí mrazivěji a zajímavěji než toto. Upřímně, aniž bych chtěl mistra „nedelámcopoměchcetepáčměštvete“ urazit, cítím z této knihy jistou potřebu měřit se s Tolkienem. Jistě, možná jsem mimo, ale cítím to tam. Ne, že by se dnes vše nesrovnávalo s Tolkienem (budiž, alespoň implicitně). Po mém neodborném soudu má Martin k dědictví Tolkiena co do kvality nejblíže. Pokud jde o počin jednotlivého autora, málokdy lze popatřit na něco jako Pána prstenů a málokdy lze popatřit na Píseň. Ale stejné to není a, promiňte, Oheň a krev není Silmarillion. Kronika světa, jistě, ale genialita biblického Silmarillionu, to ne, i když ji Martin pojal delší, detailnější, formálněji patrně ucelenější. Ano, světu to dodá hloubku. Ale nedodá mu to živost. Na straně druhé musím ocenit, že se nevydal cestou kopírující Silmarillion a nevrátili jsme se do dob bohů, ale popisuje historii království, styl Písně zůstal zachován. Toho si vážím.

Nu, ke knize samé. Je zajímavá, to jistě. Ale já se u ní opravdu nudil. Obviňuji z toho právě její formu. Moderní vypravěč ke kronice, jak už tu ostatně je zmíněno, dost dobře nesedí. A ač oceňuji meta charakter vypravěče vyprávějícího o vypravěči, který nám vypráví, prostě to nebylo schopno udržet mou pozornost. (Buďme fér, on za to mohl asi i ten Hart, Právní myšlení od Sobka a zkouškové. To všechno na mě pomrkávalo z knihovny.) Spíše jsem potřeboval klasický román, než něco… takového. A ano, i Zolova Lidská bestie mě udržela více. Tím více mě ostatně štve, že Vichry zimy stále nedorážejí a v nejbližší době to ani nevypadá kdovíjak optimisticky. Ale jsem optimista, věřím. Já věřím, že než Martin zemře, vydá nový díl. A rovněž věřím, že tehdy znovu přečtu celou sérii a zahrnu do toho i tuto podivuhodnou kroniku a třeba mě tehdy i více

A propos, ano, ty ilustrace jsou pěkné, to oceňuji.

14. května


PlamenPlamenLeonard Cohen

Ach, bože, Cohenova poesie, to je něco neskutečného. Patří mezi těch několik málo hudebníků jejichž poetika se přímo dotýká toho nejvnitřenějšího co v sobě mám. Miluji jeho hudbu, opravdu upřímně miluji. A také, očividně, miluji jeho básnické texty. Některé jsou prostě skvostné, zbytek je, pokud ne skvělý, tak alespoň vynikající.

Jeho poetika střídá několik motivů, které se vzájemně proplétají a mísí, nahlížejí se z různých úhlů a hloubek. Hovoříme o lásce a vášni, o samotě a opuštěnosti, o únavě a stesku. Vášeň se tu mísí se smutkem, láska s opuštěností, a tak dála a tak dále. Do toho přidejte nezměrné množství náboženských motivů. Verše si s vámi hrají a nedávají vám v této nekonečné směsi, bouři odpočinek. Jak jednou knihu otevřete a začnete ji, pokud možno nahlas, číst, nelze ji odložit, nelze říct, tak, dnes to stačilo, více si dám jindy. Musíte číst, musíte tančit. Nevím, čím to je, že to mistr Cohen tak uměl, ale uměl to. A já ho proto zbožňuji. Literární teorii neznám, tím méně pak teorii poesie. Nemohu vám nabídnout rozbor. Nemohu říct, proč jsou jeho verše tak… božské. Ale jsou. A to, myslím stačí.

Ale. Dovolte mi ještě pár vět ke konkrétnímu vydání od Arga. Jsem zvyklý, že jejich knihy bývají na dobré úrovni. Také se to kolikrát odráží na ceně, to ale nevadí, pokud kniha svou kvalitou ceně odpovídá. Z této konkrétní knihy kdovíjak nadšen nejsem. Nejde o její obsah, k tomu jsem se výše vyjádřil jasně. Opravdu jde o provedení. Konkrétně dvě věci, které jsou úzce propojeny mne trápí. Jednak, poesie by se podle mne měla vždy, ale vždy vydávat dvojjazyčně. Prostě to tak má být. Poesie je natolik nepřeložitelná, že je fér dávat čtenáři možnost popatřit originál. Když to může výrazně menší nakladatelství Oikoymenh udělat s Dianýskými dithyramby od Nietzscheho v němčině, proč by to Argo nemohlo udělat s Cohenem v angličtině? Navíc pak, třeba u textů písní, není zcela jasné, co přesně autor překládal. Ve zpívané písni se text mnohdy liší od původního textu. Nu a není-li nám text předložen, můžeme, zbytečně, pochybovat o kompetencích překladatele. A k tomu překladateli…

Já vím, že pan doktor Jindra patřil mezi skvělé překladatele, ale… Poesie je takřka nepřeložitelná, jak jsem již napsal. Na její překlad musí být člověk génius a musí mít přirozený talent, srdce tepající v rytmu dané poesie. A pan doktor se jistě snažil a některé texty jsou přeloženy bravurně, jsou prostě skvělé, ale někdy… Někdy ty překlady působí vysloveně špatně, nepovedeně, nevybroušeně. Třeba níže „Intelektuálkou“ citované „If I Didn’t Have Your Love“, což je mimochodem song, který mám od Cohena snad nejraději, se mi zdá přeložen dosti bídně. Mám pro obtížnost překladu pochopení, opravdu. Ale proč tam tedy nedali původní texty?

A dovolte mi také citovat, pro změnu z deníků, myslím, že je to celkem pěkný kousek, tak pro ukázku:
„jdi povědět bratrovi
že rodiny už není
jdi povědět sestřičce
že nic než kurva není
sděl andělům Páně
že Bůh nahoře zmizel
a toužícímu srdci
že s láskou je jen svízel“

02. května


Materiální ohnisko ústavy: věčný limit evropské integrace?Materiální ohnisko ústavy: věčný limit evropské integrace?Pavel Molek

Tak toto bylo famózní! A neříkám to jen proto, že jsem od pana docenta Molka dostal u zkoušky A! ne, opravdu, jedná se o vynikající publikaci, která je svou čtivostí upřímně dost unikátní. Ačkoliv je pravda, že v poslední době se trend čtivých odborných knih poněkud rozrůstá (A já jsme plně ochoten obětovat bohům dítě či dvě za to, aby tento trend pokračoval.), stále do každé další člověk jde s obavou, zda mu u toho neshoří mozek. A tady to, myslím, nehrozí. Ne snad proto, že by kniha byla jednoduchá a neobsahovala zajímavé informace, právě naopak, obsahuje vůdčí informace pro současné uvažování o klauzulích nezměnitelnosti v současné ústavní teorii. Zavaření mozku tu nehrozí prostě proto, že je kniha mimořádně skvělé napsaná. A je u ní celkem sranda.

Pro laiky, kteří na knihu narazí chci vzkázat toliko, že knihu má smysl číst protože je zajímavá a skýtá materiál k zamyšlení, ale nečekejte od ní přílišnou diverzitu témat, či poutavé vyprávění nebo tak něco. Jedná se o odbornou knihu, která se týká jednoho zdánlivě úzkého tématu a příliš se od něj nevzdaluje. Chcete-li tedy získat komplexní pohled na článek 9 odstavec 2 a 3 Ústavy, směle do toho. Mimoto zabrouzdáte i do cizích zemí, takže nějaké osvěžení tam přeci jenom je.

Pro studenty práv… co já vám tu mám co říkat, sám práva teprve studuji… Ale přeci jenom, v praxi (a více pak v teorii) se člověk často setkává s některými kouzelnými nálezy Ústavního soudu. Za všechny jmenujme dva, které jsou i pro tuto knihu klíčové. Konkurzní nález a Melčák. To jsou dva pohádkové nálezy, nad kterými se člověk nestačí divit. Společnou mají argumentaci nezměnitelností podstatných náležitostí demokratického právního státu. Což je pojem který tu docent Molek patřičně rozvádí a pokouší se o odvážný pokus ukázat nám co se pod něj asi tak dá podřadit a co nikoliv. A hlavně se pokouší udělat trochu pořádek v názvosloví. Co je to to nezměnitelné ustanovení? A co je to to materiální ohnisko (Nebojte, metafyzického apendixu pozitivního práva se tu nedočkáte.)?

„Ještě jinou metaforou řečeno: pokud bychom si ústavu představili jako středověký hrad, pak materiální ohnisko představuje její střed, její hlavní věž, bez které celý hrad nebude dávat smysl a stane se ohrazeným shlukem zbývajících budov; oproti tomu nezměnitelné náležitosti jsou zesílením hradební zdi, které obvykle postavíme tam, odkud přišel minulý útok…“

A jaké případné limity to vrhá, či nevrhá na Evropskou integraci. K tomu dostanete solidní dávku komparatistiky (Německo, Francie, Itálie, ale i Turecko a Indie,… Právě Turecko jsem já shledal mimořádně zajímavým.). Pro běžného studenta práv to patrně nemá nijak extrémní vliv, to důležité se dozvíte na seminářích, ale pokud se na ústavní právo chcete úžeji zaměřit…

Nejsem práva dostatečně znalý abych se pokoušel o jakékoliv kritické komentáře, čili jen na závěr, v Závěru se pan docent pozastavuje nad problémy, které lze očekávat, že Evropská unie v nejbližší době prožije. Hovoří tam konkrétně o problematice evropské armády a neschopnosti reálné sebeobrany… Jojo.

26. dubna


Zkrocení zlé ženyZkrocení zlé ženyWilliam Shakespeare

Ne… ne. Uu. Tohle nebude mé oblíbené drama. Já obecně Shakespearovy komedie příliš nemusím, tedy alespoň v relaci k tragédiím. Mám rád některé, ty poněkud temnější. Něco za něco, Kupec Benátský (ó, bože, Kupec!), mám rád fantastický Večer tříkrálový. Dokonce Komedii omylů mám celkem rád. Ale sváteční komedie ne. A toto očividně také ne.

Četl jsem dva překlady. Po pro mě nečitelném Saudkově jsem si vzal pro jistotu Hilského. A to bylo podstatně lepší, to je fakt. Slovní souboje v něm vynikají o poznání lépe (v těch soubojích mimochodem nad Petrucciem tvrdě dominuje Kateřina, což je, další mimochodem, překrásné jméno, jehož zkráceninu „Katka“, nedej bože „Káča“ bytostně nesnáším, čili už proto pro mě čtení bylo zážitkem poměrně nepříjemným), ale ani tak jsem se nedonutil aby se mi na hře líbilo cokoliv, snad kromě představy divadla na divadle, která je v tomto případě mimořádně komická a navíc nám dává naději. Že to vlastně celé byl takový… opilecký sen. Dokonce komentář pana profesora Hilského, který byl poněkud… vstřícný k výkladu hry, můj pohled na ni nezlepšil. Podivejte se, vykládejte si konec hry jak chcete. Ať je Kateřina ponížená a zkrocená, ironická a hrdá, nebo pokorná a milá, mě je to, vzato kolem a kolem, celkem jedno. Mě snad ani nejde o to, abych si nalhával, že ta hra vůbec není sexistická a podobně. Mě dokonce ani nevadí, že sexistická je, což jistě je. Mě tu, a nestává se mi to běžně, prostě chybí základní míra lidské slušnosti. Proto soudím, že mi hra prostě nesedla, většinou jsem dost svině na to, aby mi nevadilo, že lidská slušnost v mezilidské interakci chybí. Ale podívejte se na to. Na jedné straně vzteklá a zlá Kateřina, na straně druhé odpudivý Petruccio, který Kateřinu ponižuje, ač vzteklou a zlou, na úroveň zvířete. Ptáka! Tady si člověk prostě nevybere. Nu a další postavy? O nic sympatičtější klauni.

Toliko si dovolím ještě zmínit jednu pro mne zajímavou věc. Poslední řeč Kateřinou ve hře pronesená, se podobá promluvám Adriany a Luciany z Komedie Omylů. Doslovně podobnější je jedné Lucianině promluvě, ale to méně důležité. V jednom okamžiku hry Adriana vyčítá manželovi, že ji on coby její pán a vládce podvádí. Ona je přeci ta lepší polovina toho nejlepšího z jeho já a on ji podvádí! A tam je ta promluva podle mne krásná. To není ochočená, zubožená postavička. To je důstojná žena, která miluje svého manžela a je ochotna jej považovat za svého pána, ale za jistých podmínek. Pouze za stavu jisté důstojnosti. Důstojnost Kateřině v konci hry zcela chybí. Tedy podle mě, samozřejmě.

A propos, faktem zůstává, že slovní humor je tu vlastně skvělý. Vnímáte-li jen věty musíte uznat, že Shakespeare byl v každém případě génius jazyka, což je nejlépe viditelné v originálu, ale pan profesor Hilský, myslím, tuto zkušenost převádí mistrovsky.

23. dubna


VlciVlciRomain Rolland

Hah! Nestihl jsem to. Myslel jsem, že budu první, kdo k dílu přidá nějaké ty informace a ono ne. No bodejť, také to byla snad vůbec nejstarší e-kniha kterou jsem měl v mobilu. Co tím chci říct? To, že vše důležité už napsala Juliana a já tak nemám moc co dodat. Snad jen… přiklonil bych se k tomu, že Teulier je reprezentací Zoly.

Snad za vyzdvižení stojí střet dvou extrémních idejí které tvoří středobod sporu. Pravda, i tento střet je zcela zásadně odvozen právě od Dreyfusovy aféry, která vážně hrozila rozvrátit chatrné uspořádání Třetí republiky. Samozřejmě myslím spor spravedlnosti – fiat iustitia et pereat mundus – a boj za republiku, třebas by tato sežrala všechny své děti. Spor o spravedlnost je takřka tak starý jako lidstvo samo, boje za republiky jsou naší celkem novou kratochvílí. Spravedlnost si, přes svůj pokročilý věk, vede celkem dobře, ještě do občas dotáhne do konce. Tady ne. Vlastně závěr knihy je jediné, co můžeme shledat na celém díle zajímavým.

Co se osobního názoru na hru týká… Promiňte mi to, ale já Rollanda opravdu nepovažuji za kdovíjakého autora. Nadprůměrný byl jistě, ale literární génius to zrovna nebyl. Jeho díla (a nehraji si na znalce jeho díla, četl jsem vedle Vlků jen… no hádejte co) nemají kdovíjakou literární hodnotu, pokud zrovna nepsal o hudbě. Což je nepřekvapivé, když se jednalo o jednoho z největších hudebních teoretiků své doby. Ostatně i Nobelovu cenu získal spíše za snažení v této oblasti. Nu a Petr a Lucie, coby novela, není kdovíjaká kniha. Zpětně jsem k ní možná kritičtější, nežli po dočtení, ale přes její symboly a pacifismus se nějak nemohu zbavit dojmu, že to bylo prostě jakési exaltované kýčovité vyprávěníčko. Nu a toto je drama. Prostor pro vyjádření umělecké sofistikovanosti tu není velký a autor ho ani nijak nevyužil. Ploché archetypální charaktery (všechny, nutno podotknout), velice prostý a nekomplikovaný postup, bez užití složitějších větných konstrukcí… Ani s tou symbolikou to tu není… no vlastně to není žádné, žádná tam není, krom již zmíněné paralely. A upřímně sotva můžeme Vlky obviňovat z nějakého duchovního poselství. Je to zkrátka drama reagující na tehdy mimořádně silné téma, které hnulo celou Republikou. Na čemž nakrásně není nic špatného, ale vede to k tomu, že už pozítří si patrně hru nebudu pamatovat.

22. dubna


Lady FuckinghamLady FuckinghamOscar Wilde

No… Vážně mi někdo chce namluvit, že tohle psal Wilde? Byť třeba jako jedno z prvních děl? Já se omlouvám, ale i ty nejjednodušší pohádky které napsal jsou výrazně sofistikovanějším počinem. Sotva mohu být považován za osobu upjatou, nikdo mě nemůže ani obvinit z pokrytectví ve kterém bych odvrhoval sex v knihách, nebo z toho, že by mě nedej bože toto urazilo. Zkrátka se mi to zdá naprosto nezajímavé.

Heleďte se, ta kniha nemá absolutně žádné literární kvality. Jazyková práce je zcela nudná (hahaha) narace je jednoduchá a nekomplikovaná. Pro požitek estetický se to snad číst nedá. Pro filosofický rozhodně ne. Jako, promiňte mi to, brak na volné večery? No, to je jiná, pokud na to máte čas. Vzhledem k tomu, a to mám ověřené důvěryhodným zdrojem, že některé sexshopy tuto knihu dávají jako dárek (či dávaly, či daly – daly určitě) patrně by na to někdo mohl pohlížet také jako na zábavně-pornografickou knížečku. Proti gustu… Nic zas tak pobuřujícího v knize nenajdete. Tedy krom sexu s nezletilými, to tam jede celkem solidně. Když jsem napsal k de Sadově Justině, že každé druhé porno je dnes schopno vyprodukovat brutálnější scenérie, tady to snad ani nemusím zmiňovat. Když jsme u toho, dnes toto dílo nemůže být v žádném případě jakkoliv šokující. A upřímně si myslím, že to ani dobově zas tak velké být nemuselo. Lidé samozřejmě mohli předstírat jak šokováni tím jsou (ostatně, přistoupíme-li na tuto teorii autorství, jako celým Wildem), ale v tu dobu už dávno takřka každý znal de Sadovo dílo. A toto je slabý čajík.

Nu a tak se mi zdá, že kniha postrádá vlastně jakoukoliv zajímavost. Četl jsem ji velice rychle, takže ztraceného času zas až tak nelituji, ale znovu bych se do toho rozhodně nepouštěl, nemá to žádnou hodnotu.

22. dubna


Úvod do soukromého práva: Obecná částÚvod do soukromého práva: Obecná částKateřina Ronovská

No, co si budeme nalhávat, publikace toho obsahuje spíše méně než více. Upřímně i sylaby, které jsme ke studiu dostávali byly dohromady tak třikrát obsáhlejší.

Platí zde však „ale“. Ono to není úplně od věci. Jednoduchý stručný a neproblematický text dokáže být kolikrát velice osvěžující. Publikace obsahuje základní kostru obecné části (§1 - §654) Občanského zákoníku z roku 2012. Na nějakých sedmdesáti stránkách je to, uznejte, celkem zhuštěné. Dostane se vám tedy poměrně mnoho odkazů typu „dohledejte si v zákoně“, „viz. judikatura“, „toto přesahuje rozsah publikace“. A upřímně? Proč ne?

Jedná se text, který rychle osvěží strukturu zákoníku, nesnaží se jít do hloubky. Ostatně pokud do hloubky chcete, přečtěte si komentář. Tato forma publikace má ještě jednu velkou výhodu. Ve společnosti panuje obecná neznalost byť základní právní úpravy, na základkách se neučí nic. Což je dost problematické a existence společnosti podle toho vypadá. Tato publikace se mi zdá výt pro laiky zcela perfektní. Není složitě psána, neobsahuje složité termíny… Za přečtení rozhodně stojí každému.

22. dubna


Obraz Doriana GrayeObraz Doriana GrayeOscar Wilde

Tak jsem si po několika letech podruhé přečetl tuto mimořádně zajímavou knihu. Něco málo jsem již pozapomněl, a navíc jsem nyní měl za sebou o něco více z Shakespeara (včetně Bouře a Sonetů, což není nedůležité) a Platóna, samozřejmě myslím na Ústavu. Nu a čtení to bylo samozřejmě zajímavé. Wildovo dílo jako celek patří ke skvostům světové literatury a přináší člověku stále nové podněty. Naposledy jsem četl například Salome… Obraz Doriana Graye samozřejmě zaujímá v celkové Wildově tvorbě čelní místo.

Obraz lze zajisté řadit k tradici gotických románů. A nenechme se mást, ty mají společný, vedle hororových prvků, filosofický podtext. Gray pak ze všech nejvíc. Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda mají dichotomii dobra a zla uvnitř dvojjediné entity, člověka. Frankenstein božství a dělící čáru mezi životem a smrtí. Dracula nesmrtelnost, zdroj života a zdroj lidství. To jsem jmenoval největší příklady. Gray má duši. Wilde byl estetik a proto nemohl nevčlenit do svého díla téma vlivu estetiky na naše životy a odraz (estetický, ale nejen to) naší duše v našem těle. Neboť tělo jest chrámem ducha. Mnohde narážíme na projevy duševní zkaženosti fyzickou disharmonií. Richard III je hrbáč, na kterého štěkají psi, Kaliban je odporná stvůra která nemyslí než na zalidnění ostrova malými Kalibay (ač zde je to složitější). Jinde je zkažený dech příznakem zlé duše. A to nám Wilde ukazuje v podobě mimořádně vyhrocené. Obraz, jindy mající pouze a výlučně estetickou hodnotu, amplifikuje duševní proměny, stává se arbitrem morálky, který dovede člověka až k sebevraždě. Vývody si z toho udělejte sami.

Je fascinující, když už jsme u toho, jak silně se odráží Shakespearovo dílo do Obrazu. Najdeme tam Hamleta, Othella, nejvíce pak po mém soudu sonety, zcela nezakrytě Romea a Julii. V předmluvě se pak Wilde vrací k Bouři s krásnou metaforou o Kalibanovi a zrcadlu. Nejvlivnější jsou podle mne však ona sonety. Hlavně v začátku knihy, kdy dochází k tomu osudovému Grayovu přání, když se Henry baví s Dorianem je vliv sonetů silný. Oslava krásy, obava ze smrtícího času… Sonety je začátek doslova prolezlý. Ač s nimi tedy lord Henry dělá různé věci…

To mne vede k hlavním postavám. Henry, Dorian, Basil. To je trojice která se nám sejde v ateliéru a která má nezanedbatelný vliv na celé dílo. Hodný Basil, milující krásu v její hloubce, cynický Henry milující krásu v její povrchnosti a Dorian, ve své prázdné mysli nemilující nic. Ale zas tak jednoduché to také není. Basil je často považován za jakéhosi anděla a Henry za ďábla. Jenže on je ten Basil také pěkně egoistický parchant a Henry na straně druhé vlastně nedělá vůbec nic špatného. On se chová velice slušně, vlídně, i se svou ženou očividně nakládá s úctou, takže rozhodně nenaplňuje znění svých aforismů. Jen je to cynický parchant, který rád manipuluje. Hraje si, což Wilde popisuje dost explicitně, s Grayem jako kočka s myší, ale nikdy by ho nenutil udělat nic zlého, nic odporného. Povrchního? Ano. Egoistického? Ano. Krutého? Ne. To špatné nelze hodin na Henryho prohnanost, ale jen a pouze na Dorianovu prostoduchost.

A k tomu Henryho slavnému hédonismu… On je, a bojím se, že právě kvůli Obrazu, společensky poněkud špatně vnímaný. Rozhodně tomuto filosofickému směru Wilde neudělal dobrou službu. Je, mimochodem, dobré upozornit, že lord Henry hovoří o neohedonismu, jeho vlastním přepracování původní myšlenky, který se spíše do jisté míry blíží satanismu říznutému nihilismem. Toho času jsem si vymyslel termín egoistický utilitarismus, ten se k tomu možná tak nějak hodí. Filosofický hédonismus se jednoduše snaží maximalizovat množství štěstí coby jednotky dobra. Směřuje k co největšími štěstí pro co největší množství lidí. Minimalizuje bolest a zlo, neštěstí. V tomto směru je Grayova, respektive Henryho filosofie (ač je očividné, že on ji nebere tak úplně vážně, to by byl v rozporu sám se sebou) podobá spíše satanismu LaVeye. Nad to si nemyslím, že by Henryho pojímání filosofie vedlo k jakémukoliv utrpení ostatních, on i ve svém egoistickém novém hédonismu zůstává celkem mírný, do zběsilosti ho dování Dorian.

A tím to tady zakončím. Chtěl jsem se na knihu podívat možná maličko jiným pohledem, než pohledem zlého ďábla Henryho. Za zmínku by toho patrně stálo víc, ale pro to zde není prostor.

20. dubna


BouřeBouřeWilliam Shakespeare

No vida. Moje první romance a hned poslední velké dílo Williama Shakespeara. Bravo. Ostatně jako vždy.

Z toho co já vím patří odkazy na Bouři k těm častějším v klasické literatuře, i popkultuře. Nemohl jsem celé čtení nemyslet na Huxleyho Konec civilizace aneb krásný nový svět (v originále zkrátka Brave New World) a, konec konců, Bouři jsem teď četl kvůli Obrazu Doriana Graye. A není se čemu divit. Nejen, že je to text mimořádně krásný, ale je to rovněž text mimořádně komplikovaný. Je to čistokrevný Shakespeare se všemi jeho charakteristikami. Nikdy na nic neodpovídá, klade otázky, otevírá témata a ukazuje možnosti. Konec konců, patrně je pravda, že byl Shakespeare alespoň z části antisemita, rovněž nelze předpokládat, že by byl kdovíjak proti kolonizaci, jednomu z největších zločinů lidstva, když to i jemu nakrásně vydělalo peníze. A přesto Šajlok a Kaliban říkají věci, které prostě tnou do živého: „Naučilas mě řeč, a co má být? Že umím klít? Mor na tu vaši řeč!“. Dovezli jste mi sem tu vaši kulturu? A co já s ní jako mám dělat? Copak jsem se o ni prosil? A co bude dál?, mohli by se ptát indiáni, chlast a nemoci? Čili ne, rozhodně netvrdím, že je to antikolonialistický text, očividně není. Kaliban přece jenom chtěl znásilnit nevinnou dívku, zajisté nepůsobí… dobře. Ač, ne že by neměl důvody. Ale alespoň ten text klade otázky, nezjednodušuje. A za to jsem Shakespearovi velmi vděčný.

Jak jsem řekl, nezjednodušuje. On nám opravdu neřekne nic. Obsahuje první dojmy, které řeknou: Prospero hodný, Miranda hodná a nevinná, Kaliban zlý, Ariel hodný, Antonio zlý, Sebastian zlý… Ano. Ale pak tu jsou některé více či méně jemné narážky v textu, které nás nutí pochybovat. Zlý Kaliban ví, že ho hodný Prospero bude mučit když se bude… loudat? Nevinná, světa neznalá Miranda říká, že pro vláda v království je třeba… lhát a podvádět? Hodný Ariel, hotový brouček, věrně a řádně plní pokyny a přes to celou hru žebrá o volnost? A když se na ni ptá poprvé, co udělá Prospero… I konec hry je prostě… nejednoznačný, zvláštní, neabsolutní.

A to je fantastické. Jsem si jist, že kolik inscenací uvidíte, tolik nových zážitků prožijete. A to je, myslím, krásné. Za mě se jedná o jednu z nejlepších her Williama Shakespeara. Nejraději ji asi mít nebudu, ale je prostě fantastická a s jistotou mohu prohlásit, že si ji nejen znovu přečtu, ale rád si na ni dojdu do divadla. Několikrát.

19. dubna


Ústavní základy Československé socialistické republikyÚstavní základy Československé socialistické republikyVladimír Flegl

Bohové, tohle byla málem moje smrt, to vám povím. Databáze knih asi není platforma, na které by se měly komentovat právní normy, takže se tomu pokusím co nejvíce vyhnout (jen pokusím…) a budu se soustředit na ten geniální komentář pana doktora Flegla. Když už jsme u toho, kniha je dělena na dvě poloviny, v jedné je tento nikoliv přehnaně rozsáhlý komentář a ve druhém série ústavních zákonů, v nichž samozřejmě vynikají dva, socialistická ústava a ústavní zákon o federaci.

Ten komentář je ve své podstatě fascinující. Současná Ústava má samozřejmě ideologický ráz. Od toho se odráží i fakt, že komentáře k ní jsou ideologicky zaměřené, ač na straně druhé umožňují i možnost opozice, vedené polemiky. Proto si můžeme říct, že Ústava a o to možná více starší Listina nejsou formálně dokonalé dokumenty a podobně. Nepřekvapí, že Socialistická ústava je ideologicky… přecpaná a proto bylo nutné o ní ideologicky psát.

„Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování vyspělé socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu.“ – to vám byla ústava, co?

Pravdou je, že v době přechodu do federativního zřízení už snad ani straničtí funkcionáři ve svou vlastní myšlenku nevěřili, režim byl už vyčpělý. Přes to je fascinující, když čtete, jak doktor práv (Ne že by tento titul zas tak moc co znamenal za socialismu, že kolegové soustružníci, kteří jste pracovali na středním občanském zákoníku?) píše o nezávislosti soudů a soudců: „Nejde o nezávislost absolutní. Z jejího ústavního vymezení je zřejmé, že soudci jsou při používání právních předpisů povinni respektovat vůli a zájmy pracujícího lidu, které jsou v nich vyjádřeny, a řídit se politikou vedoucí síly ve společnosti a ve státě, kterou je KSČ.“ Děsivá doba, řekl bych.

Pravdou je, že je ten komentář užitečný. Samozřejmě se jeho obsah neshoduje s realitou (vyzdvihuje možnost vyjadřovat svůj svobodný názor mluveně, tiskem, či třeba i filmem...), ale dává člověku možnost nahlédnout do způsobu jakým museli toho času právníci přemýšlet. A je to také poněkud jednodušší způsob jak vstřebat informace například o rozdělení pravomocí federálních a státních orgánů, případně porozumět nesmyslnému fungování Shromáždění. Sakra, vážně… Vždyť soudruhům to moc nešlo ani s klasickou unitární soustavou orgánů, jak si mysleli, že dokáží zvládnout federativní zřízení?

19. dubna


ElegieElegieJ. Orten (pseudonym)

Slyšel jsem kdysi recitaci Sedmé… A upřímně? Nemohl jsem se do ní nezamilovat. Jedná se o poesii neskutečně silnou a hlubokou, o poesii, která se opravdu dotýká mého nitra. Nemohu snad ani spočítat kolikrát jsem sedmou přečetl. Dostkrát na to, abych si ji zapamatoval. Když je mi teskno, nebo jsem opilý (zásadně vínem, nebo absinthem), cituji dosud sedmou elegii. Nejen Karina (Barbora…), ale i další elegie rozeznívají mé nitro. Nemohu, vedle krvavého pláče, neustále nevzpomínat na šestou, devátou…

Nevím ani čím to je, to prostě „láska na první pohled“, nebo něco takového. Patrně je to tím, jak mladý Orten verše psal, jsou svěží, upřímné. Také jistými pocity, které člověk v jistých chvílích pociťuje. Jedná se o, promiňte mi patos, zhrzenou lásku, zklamání životem… prostě smutek.

A to je vlastně dost tragické. Je to poesie smutku, opuštění, zklamání… No jsou to elegie no. Nejtragičtější se mi zdá sedmá, nejopuštěnější šestá a nejsmutnější devátá. Společné mají to, že jsou krásné. Opravdu, upřímně, hluboce krásné.

A co dál k tomu psát. Poesie se vám buď libí, nebo ne. Buď se vás dotýká, nebo ne. Buď ji milujete, nebo ne.

19. dubna


SonetySonetyWilliam Shakespeare

Sem tam člověk na nějaký ten sonet od Shakespeara narazí, ale až nyní jsem si konečně přečetl celou sbírku. A upřímně nevím jak ji hodnotit. Nějaká snaha o hvězdičkové vyjádření, na to jsem už rezignoval. Já nevím ani jak sonety hodnotit písemně.

Víte, ony jsou krásné. Ale také jich je 154. A to je moc, i když přihlédneme k jejich dělení. Prostě a jednoduše je většina z nich tak o tom samém, že je to skoro únavné. Krása, čas, láska, nesmrtelnost. Ale přes to jsou všechny krásné, to je nutné zdůraznit. A pro úplnost, četl jsem je v překladu Jana Vladislava a ty obzvláštně krásné i v překladu pana profesora Martina Hilského.

Některé sonety se však člověku zaryjí do srdce. 66, 128, 130, 12, abych zmínil některé. Témata? Různá. Sebevražda, slepá žárlivost, nepovrchní láska, čas. Nesmím nezmínit také fantastickou dvacítku, o které člověk opravdu neví co si myslet, která svým rozechvívá. Samozřejmě jedním z nejpůsobivějších je 66. Tento sonet je živý, aktuální. Člověk se nemá čemu divit, že je snad nejznámější. Pro sebe jej kladu vedle Stepního vlka od Hesseho, jako jakousi motivaci. 128 člověku poskytuje fantastický pohled na muže žárlícího na hudební nástroj, protože se ho dotýká ona… ona.

K té dvacítce… Je fascinující, že většina těchto skvostných milostných sonetů je adresována muži. Stejně fascinující je, že mnohem působivěji působí těch pár ke konci adresované černé dámě sonetů, posměchu všem těch 120 či kolika sonetům předcházejícím. Pro sonety je běžná bílá dáma, symbol dokonalosti a najednou tu máme kulhavou dámu s černou tváří. Ovšem stejně, ba dokonce mnohem více milovanou. Skutečnou. Nepovrchní. I sonety adresované černé dámě jsou mnoho, ale rozhodně ne povrchní.

Některé sonety se člověku rozhodně nemohou zdát nové, neznámé. Lze je spojit s některými hrami jakoby spolu byly spojené. 66 s Timonem a Hamletem, 128 s Večerem tříkrálovým, 130 s Othellem, jen abych zůstal u výše jmenovaných. Celé Shakespearovo dílo je fantastickým, kouzelným způsobem propojené. A fantastické.

18. dubna


DraculaDraculaBram Stoker

Tak jsem po letech nevydržel a znovu jsem si přečetl tuto mimořádně zajímavou knihu. Tedy, nevydržel… Spíše jsem pocítil potřebu ověřit si, zda si ji pamatuji správně. Když se člověk pohybuje ve světě současné popkultury a potkává upíry doslova všude, časem na ně začne být… alergický. Dokonce i iniciační knihou, ač ji četl a ví, že se mu líbila, začne tak trochu opovrhovat. To byla ovšem chyba.

Je to kniha která nejen že má zajímavý příběh, ale naplňuje, po mém nekvalifikovaném soudu, i požadavky kladené na vysokou literaturu, má formální kvality. A to, připusťte, není pro žánr zcela typické. Kniha je psaná způsobem nikoliv ojedinělým, ale ne zcela běžným – formou zápisků. Pročítáme se hromadou deníkových zápisů, telegramů, sem tam novinovým článkem, či krátkou zprávou. Tím se střídá fokalizace mezi několik postav. S tím obecně bývá problém i u velice dobrých vypravěčů, nejsou zcela schopni formu textu přetvořit tak, aby působila odlišně od jiného zápisu. A to, kupodivu, Stoker dokázal velice dobře. I bez nadpisů dovedete rozpoznat zápisy a promluvy doktora van Helsinga od Sewardových, Harkerových, či Mininých. Van Helsing neustále operuje s koncovkou „ti“, v čemž je zcela ojedinělý, Mina text romantizuje, Sewardův je poněkud strukturovanější, obsahuje úvahové části, Harker působí jako hlavní vypravěč, jeho styl je nejprostší. Pravda, rozdíly mezi zápisy Miny a Lucy prakticky neexitují, ale to je patrně tím, že jsou si postavy neobyčejně podobné. Pravdou je, že ač vychvaluji formální rozdíly mezi postavami, charakterové rozdíly prakticky postřehnout nejde. Všichni muži jsou stejní romantičtí hrdinové bez bázně a hany, milující, milovaní a milováníhodní, ženy jsou zase jakousi ozvěnou Pénelopé, věrné, milující, velice mazané, ale v této knize až přehnaně romantické. V tomto ohledu je kniha přeci jenom trošičku… obtížná. Časem se to maličko ohraje no.

Na straně druhé jsem si ale skupinu hlavních hrdinů celkem oblíbil, je neskutečně vtipná. Takže… právník (vlastně ještě takřka koncipient), ředitel psychiatrické léčebny, prof. MUDr. LITDr. van Helsing atd., jeden lord, patrně nedělající nic, jakýsi polokovobj z Ameriky a jedná/dvě věrné manželky. To jsme dostali proti mocnému upířímu hraběti Dráculovi. Co je vtipné, za celý ten krutý souboj s vampýrem o prohnanosti stovek let, zemřou sotva dva členové této hrdinné družiny. No, ale to je jedno.

K tomu vtipu… Ona celá ta kniha vypadá jako vtip. Považte, profesor van Helsing, který proslul svou prací v, de facto, neurologii a který poskytuje transfúze, je povolán do Anglie a první co jej v jeho neuzavřené mysli napadne je upír. Moderna a pokrok a najednou upír. Bez zaváhání. I v tomto ohledu je text vlastně dost komický. A toho komického je v tom víc. Fantastické promíchání komedie, až frašky s hororem, brutálním gotickým románem a dramatičností fascinujících rozměrů.

Měl-li bych vyzdvihnout některé další přednosti knihy, zmínil bych obzvláště dvě věci. Jednak úvod celé knihy odehrávající se v Maďarsku. Kulturní přenos se tu podle mě Stokerovi podařil skvěle a už z toho důvodu první kapitoly ukrývají jisté napětí, nejistotu. Že Stoker dobře věděl co píše lze poznat už z toho, že většina Slováků v knize hraje úlohu zápornou. Druhá mimořádně zajímavá věc se odehrává v Sewardových kapitolách. Sice drahý náš zoofág, šílenec, který se snaží pozřít co nejvíce životů najednou, aby jimi došel nesmrtelnosti. Stísněnost léčebny a nechutnost celé této scenérie je opět více než fascinující. A zajímavá. O to zajímavější, když si prohlédnete fantastické Štormovy ilustrace.

Kniha má snad jen jednu zásadnější vadu. Je asi opravdu moc dlouhá. Je smutným faktem, že po čase atmosféra knihy poněkud vyčpěla. Posledních sedmdesát stran už si ani nelze moc užít. A je to škoda, protože jinak kniha obsahuje mimořádné scény, které jsou neskutečně atmosferické a tísnivé. Vzpomeňme na kapitána lodi, které se přivázal ke kormidlu…

Jo a proč vůbec tenhle můj text čtěte? Přečtěte si raději Upíří křest krví aneb Kletba nepominula, od Aleny Dvořákové.

16. dubna


ÍliasÍlias Homér

Co by tak člověk k té Iliadě napsal… Snad úvodem, abych byl zcela fér, zmíním jaké vydání jsem četl, je to totiž dost důležité. Četl jsem nové vydání z nakladatelství Leda v překladu Vladimíra Šrámka. A to je podvod. Protože je to tak trochu podvod doplňoval jsem si tuto četbu i překladem Otmara Vaňorného, tedy klasického a patrně nejlepšího českého překladu. Nejlepšího ve slova smyslu nejperfektnějšího, ne nejčtivějšího. Vaňorný patrně (a já to posoudit nemohu) lépe dodržuje hexametr a jeho překlad je obecně věrnější, ale o to méně čtivější. Pokud tedy chcete tak trochu bolestivý, ale zato velice věrný překlad, Vaňorný, Zato Šrámek je vhodná volba pokud si četbu chcete opravdu užít. A to je důležité zmínit, ono to jde. Opravdu si jde užít Iliadu, ač si můžeme myslet co chceme. Ta věc je prostě fantastická. Tedy pokud vám nevadí sem tam nějakou stranu přeskočit, protože by vám při jejím čtení vypadly oči, při výčtu toho, kolik lodí si ten který rod sebou přivezl do války.

Ale postupně. Předem, o čem že to je? Zní skoro idiotsky popisovat tu děj Iliady, ale ono je to dost nutné, protože nám to různé filmy se svými trojskými koňmi, mrtvými Achilley a dalšími dost kazí. Tento epos vypráví o hněvu Péléovce Achilla. Tedy o velice krátkém úseku Trojské války, dlouho po Paridově soudu a dlouho před Trojským koněm. Takže ano, celá tato kniha je o tom, že se Achilleus nasral. Ono je to celé vlastně dost směšné, když se na to podíváte. Proč začaly války? Protože se skvělé to řecké bohyně nasraly. Nejdřív Eris, pak Héra, Afrodita a Athéna. Nu a pak si tu najednou čteme o tom, jak proti sobě bojují dva slavné národy. A proč konkrétně umírají v této knize desítky velkých hrdinů? No protože Agamemnon byl tak trochu, promiňte mi to, kazišuk. Nu a teď si o tom hrdinském eposu něco mysleme, že… Jsou i dnes lidé a je to vidět i zde v komentářích, kteří si snad chtějí z Iliady brát morální vzor, či co. No tak to tedy gratuluji. Kniha ovšem vede k zamyšlení, z koho by vlastně bylo horší si ten morální vzor brát. Z bohů, kteří si vyhrožují, bojují spolu a obětovávají stovky lidí jen pro jedno jablko, pro to, že si Achilleus nemohl za… vyspat se s otrokyní? Nebo z lidí, kteří to dělají z pohnutek stejně mizerných, ale alespoň, jak je vidět v poslední kapitole, nějaká čest a slušnost? Ano, v tomto ohledu jsou polyteistická náboženství fantastická, křesťanství nám tu nechalo leda tak teodiceu.

Obecně je to ale prostě fantastické čtení. Jaktěživa by mne nenapadlo, že se v Iliadě opravdu fyzicky řežou Áres s Athénou, Zeus vyhrožuje fyzickým násilím celému pantheonu, o to více pak své drahé manželce, Poseidon se s Diem hádá o to, kdo je starší, případně silnější. V tomto ohledu je mimochodem zajímavé sledovat rozpory dvou zakládajících knih řecké mytologie (alespoň pro nás zakládajících) a sice Iliady a Hesiodova Zrození bohů. My jsme, nikoliv nepochopitelně, převzali Hesiodovo vyprávění o Diovi coby nejmladším z Kronových dětí, Homér však zjevně vycházel z jiného mytologického základu. Teď je otázka, zda je možné považovat to za laps, či nikoliv. Ovšem pravdou je, že obecně obsahuje Iliada lapsů několik. A není divu, vzhledem k nejasnosti autorství a dost bídné formy zachování Iliady.

Ale už se tu vykecávám zbytečně. Platí, že veškerý čas který je do čtení třeba investovat se vyplatí. Je to skvělá a kulturně neskutečně významná četba, u které se dokonce i zasmějete. Třeba když je Zeus vzteká jako nekompetentní hovada kolem něho pobíhají, říká Áresovi, jak moc ho nesnáší a to i v porovnání s ostatními bohy a vyčítá Héře, že nemá ve svém životě snad nic jiného na práci, než se ho snažit nasrat.

09. dubna


Lovcovy zápiskyLovcovy zápiskyIvan Sergejevič Turgeněv

Druhá kniha od Turgeněva. Když jsem si toho času přečetl Jarní vody, bylo mi jasné, že dříve nebo později si budu muset přečíst i Zápisky. Upřímně chovám podezření, že je Turgeněv snad vůbec nejlepší vypravěč, co jsem kdy poznal. A to říkám i přes klasicky mizerné provedení knihy Dobrovským. Jedná se o soubor pětadvaceti povídek, spíše lyrických, než epických (dost přírodní lyriky, takřka žádné vyprávění (dobře, to přeháním)), které se krásně čtou a které vám mysl zaplní jen sebou samými.

Vypravěč chodí po lesích a potkává u toho nejpodivnější existence, které více méně pasivně pozoruje a bystře, citlivě popisuje. Povídky jsou tu zajímavější, tu méně, individua v nich popsaná jsou podivuhodnější, tu méně. Ale čte se tu zkrátka krásně. Některé povídky si prostě člověk nemůže nezapamatovat. Můj oblíbený je Újezdní lékař. Neuvěřitelně plasticky popsaný rozhovor dvou můžu, citlivé a jímavé vyprávění, které se člověku vrývá pod kůži, protože Turgeněv píše prostě bravurně. Marně pro to hledám příměr. Na straně druhé je fakt, že až na silnou atmosféru a skvělé vyprávění v knize nic jiného nenajdete. Ale co sakra? Proč by to mělo vadit? Je to uklidňující, po šíleném vyprávění Výrostka, nebo po odborné literatuře. Otevřete lahev vína a posadíte se do křesla, nebo vezmete knížku a sednete si do parku. A pak na nic jiného nemyslíte. To je jednou za čas tak uklidňující a osvěžující, že se za to autorům jako je Turgeněv ani nedá dostatečně poděkovat.

03. dubna


Protektorát Čechy a Morava - jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějinProtektorát Čechy a Morava - jedna z nejtragičtějších kapitol českých novodobých dějinKarel Schelle

Velice jednoduše, jedná se o sérii čtyř kratších příspěvků a jednoho delšího pojednání o období nesvobody, Druhé republice a Protektorátu. Problematika článků je relativně úzká a tak tako útlá knížečka rozhodně nevyčerpává problematiku daných období. Dokonce ji pojímá relativně úzce. Postupně se jedná o příspěvky:

Třicátá léta ve znamení příprav na válku – pěkně pojednaná kapitola která vykládá průběh přípravy celé republiky na napadení mnohem větším fašistickým sousedem. Česká republika ve své většinové politické reprezentaci byla jedním z mála ostrůvků „fašismus-free“ v Evropě. Itálie, Německo, Rakousko, Maďarsko a tak dál a tak dál. Nu a pak tu bylo Československo pamatující si svého tatíčka Masaryka, ve kterém se nacionalistické tendence projevovaly pouze u německé menšiny. Fascinující je, mimochodem, pomyšlení na to, že se stát rozpadl sotva dva roky po Masarykově smrti... Je podivuhodný též pohled na to, jak se vlastně Československo připravilo. Připravilo se totiž zdaleka nejlépe v Evropě, jediné si vědomo nebezpečí, které Hitler představuje. (Byl to ostatně Masaryk, kdo první varoval ve své recenzi na Mein Kampf před Hitlerovým šílenstvím.) Naneštěstí ani veškeré přípravy nepomohly.

Druhá Česko-Slovenská republika – druhý příspěvek rozebírající vznik pomnichovského kastrovaného Československa, jeho ústavní a právní nelegitimitu a změny v jeho správě. Je to mimořádně tísnivé čtení, ovšem obsahující mnoho zajímavých informací.

Protektorát Čechy a Morava a jeho správa – vznik a povaha protektorátu se změnami, které zapříčinil dvoukolejný systém a postupná likvidace samospráv. Opět velice působivý rozbor rakoviny nacismu.

Vládní vojsko – ozbrojený vojenský sbor Protektorátu Čechy a Morava – pohled na specifický charakter vykastrovaného státu. Svým Výnosem deklaroval Hitler našemu státu autonomii. Zbytkem svého výnosu ji likvidoval. K těmto zlikvidovaným sférám patřila i zahraniční politika. Jedním z důležitých nástrojů zahraniční politiky byla vždy armáda. Armáda byla zlikvidována a zahraniční politika byla nemožná. Zbylo nám vládní vojsko o 7 000 mužích které nadto mělo zajišťovat vnitřní bezpečnost.

Posledním a rozsahem zdaleka největším článkem je Trestní právo v protektorátu Čechy a Morava od docenta Tauchena. Trestní právo v nacistickém Německu bylo jednou z největších zrůdností v historii práva. Porušovalo i tak základní zásady jako nullum crimen sine lege, či zákaz retroaktivity. Hitler se svým vizionářským géniem přinesl světu i zavedení analogie v trestním právu, či trestání politických zločinů popravou. V průběhu existence protektorátu byl demokratický režim zlikvidován totálně i v této oblasti. Nejen, že zde byla opět zavedena prakticky starověká personalita práva, ale i ty nejzákladnější fundamenty trestního práva u nás byly zlikvidovány. Je to tíživé, ale zajímavé čtení.

03. dubna


Kastrující stín svatého GartyKastrující stín svatého GartyMilan Kundera

A tohle bylo opravdu zajímavé čtení. Nebudu zde vůbec řešit poslední dvě části, doslova a epilog, dovolím si však drobnou osobní poznámku k dvěma esejům. Kastrujícímu stínu svatého Garty a Překladu jedné věty. Předem jak jsem se k esejům dostal. Četl jsem mimořádně zajímavou knihu „Právo a vášeň; jazyk, příběh, interpretace“. V jejím textu byl sem tam odkaz na Kunderu, konkrétně na Kastrující stín. Povídal tam, pan docent Škop, něco o Kafkovi. Nějak jsem netušil jak souvisí nějaký Garta a Kafka, šel jsem tedy do esejů naslepo. A hele, zase je v tom ten zlopověstný Max Brod.

Víte, nemám Broda rád. Ač Kafku miluji a svět jako celek by byl mimořádně ochuzen kdyby jeho dílo nespatřilo světlo světa, stejně však nemohu kladně pohlížet na člověka, který přes výslovné přání svého přítele nejenže publikoval jeho dílo, nehledě na to, že nedokončené, ale dokonce jeho soukromé a jen soukromé dopisy. Ostatně patrně Brod může za mou obecnou nechuť k publikovaným korespondencím. Nu a je to podle Kundery Brod, kdo nejenže Kafkovo přání zradil, ale také ho znečistil obrazem svatého Garty ze svého románu. Zkreslil pohled na jeho romány, na jejich estetiku a na estetiku sexuality v nich použitou. I kdyby kniha obsahovala jenom stín, stálo by to za to. Kundera zde rozebírá pojetí sexuality v Kafkově díle a to sice s neuvěřitelnou citlivostí a vnímáním. Ano, o to hlavně jde v Kastrujícím stínu.

Dále je tu překlad jedné věty. Abyste předem věděli do čeho jdete, budu zde větu citovat v Kunderově překladu:

„Tu míjely hodiny, hodiny společných dechů, společných tlukotů srdcí, hodiny během nichž K. měl stále pocit, že bloudí anebo že je tak daleko v cizině v níž ani vzduch nemá nic ze vzduchu domova, v níž se člověk samou cizotou musí udusit, a uprostřed jejíchž nesmyslných vábení nemůže přesto dělat nic než dále jít, než dále bloudit.“

V Překladu jedné věty prezentuje Kundera tři francouzské překlady této věty a demonstruje na nich, proč stojí francouzské překlady za starou belu. České podle něj tak hrozné nejsou, dokonce je označuje za velmi kvalitní, ale zde si dovolím podotknout, že to byl zase Brod kdo nám před Kafkou vytvořil stejnou mlhu, jako nekvalitní překlad. Kafkova estetika je precizní, fantastická, snová, podivná, obskurní, Lovecraftovská, bohužel do značné míry nepřenositelná, protože je nepochopitelná. Nelze ji pokřivovat, protože se nedokáže zohnout, pouze zlomit. Nelze vynechat jediné slovo, protože každé jediné slovo je základem. A to vám Kundera v tomto eseji (či této, co já vím) vysvětlí. Vlastně je to takový polopatický a přesto neúplný návod na čtení Kafky. A to má smysl, ne?

01. dubna


Právo a vášeňPrávo a vášeňMartin Škop

„Pojem „právo“ nelze snadno popsat, či definovat. Jedná se o multidimenzionální fenomén, který musí být zkoumán ve více rovinách, respektive aspektech.“

To píše Aleš Gerloch ve své Teorii práva. Má bezesporu pravdu, ať si o něm samotném myslíme co chceme. Někdo by jednodušeji použil termínu polysém, ale to je vedlejší. Pokračuje výčtem různých pohledů na právo. Nu a tato kniha (ač nejen tato kniha) se nám snaží poskytnout další náhled. Náhled na právo jako jazyk, jazyk sui generis, se svým specifickým setem kódů a pravidel. Jedná se, myslím, o nejrozsáhlejší text zabývající-se touto problematikou v českém jazyce a autor je jednoznačně, pokud mne mé chabé znalosti neklamou, nejvýraznější postavou daného směru v českém prostředí. Nechci tím nijak upozadit například doktorku Štěpáníkovou, či Smejkalovou, případně další, které neznám.

O čem tedy publikace je? V prvé řadě o vztahu práva a umění, respektive o právu coby umění. Konkrétněji se pak zaobírá hlavně vztahem práva a literatury (tedy směrem Law and Literature, potažmo odvětvími tohoto směru Law as Literature a Law in Literature), dílčím způsobem vztahem práva a hudby (ne, nelžu) a nakonec též vztahem práva k filmu, respektive sdělovacím prostředkům (třeba Matrix tu potkáte).

Z výše napsaného je vám nejspíše patrné, že se v textu setkáte s lidmi jako je Jean Baudrillard, Ronald Dworkin, Roland Barthes, či, co já vím, Michel Foucault. To je fakt. Na straně druhé narazíte v hojné míře také na Kafku, méně pak na Čapka, ale i na Dostojevského, či Camuse. A přes to, zdůrazňuji, je to jedna z nejčtivějších odborných publikací, které se mi zatím dostaly do ruky. Už to samotné by o knize mohlo lecos vypovědět.

Další, co vyplývá, doufám, z výše napsaného je, že de facto hlavním tématem knihy není nic jiného, než interpretace. Tohle slovo dokáže, myslím, leckomu umrtvit mysl, ale ve skutečnosti je to téma nejen zajímavé, ale v právu také krajně důležité, možná dokonce nejdůležitější. Když dojdeme ad absurdum, můžeme říct, že kvalitní legislativa je nevýznamná oproti kvalitní interpretaci. Se správnou interpretací dokážeme z mizerné normy udělat ledacos, ale špatnou interpretaci ani kvalitní norma nezachrání. Je proto dobré hledat další a další náhledy na interpretaci práva. To je ostatně důležité poselství nejen autora, který se dlouhodobě snaží očistit dobré jméno jazykového výkladu, ale i poselství celé právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Když jsem nastupoval na fakultu, ptala se mě maminka, zdali mi k něčemu budou ty stovky přečtených knih teď, když nastupuji na práva. Tvrdil jsem tehdy, že přímo možná k ničemu, ale reálná hodnota je jistě i v právu zuživatelná. Když jsem toho času narazil na první články o hnutí Law and Literature, byl jsem spokojený. Tato kniha mne činí šťastným.

Je to skvělá publikace, kterou rozhodně má smysl číst a která nabízí další témata k rozboru. Například vztah práva a filmu je tu spíše nastřelen. Člověk má rozhodně co z jejího čtení získat. A pokud snad i ne, při nejmenším je to celkem prča. Docent Škop je garantem předmětů Teorie práva. A hádejte, z čeho si v knize několikrát dělá prču? Áno, uhodli.

30. března


1 ...